There I'll Be 4.

20. října 2018 v 16:00 | Janule |  There I'll Be
autor: Ainee






Bill se schoulil na posteli a vydal ze sebe hluboký povzdech. Zavřít oči bylo tak dobré a on měl pocit, že by mohl usnout během vteřiny, kdyby nebylo jeho pulzující bolesti hlavy. Náhle byl velmi rád, že se neobtěžoval roztáhnout závěsy, když včera vstal.
Pomalu se posadil, neochotný položit chodidla na podlahu, a dal si na čas naplánovat si své další kroky, než je provede. Vzít si aspirin, sundat si oblečení a pak spát. Byl až příliš unavený cokoliv udělat, když přišel domů, a teď sám na sebe v duchu křičel. Měl to udělat hned a právě teď už mohl spát.


Koupelnové světlo mu zazíralo do očí, jakmile ho rozsvítil, a popostrčilo jeho bolest hlavy o pár stupňů na stupnici bolesti výš. S mžouráním nazdařbůh zašmátral po aspirinu. Věděl, že by tam někde měl být! Našel ho kdesi v zadní části skříňky pod umyvadlem, dva nasucho spolkl a věnoval si v zrcadle nesouhlasný pohled. Vypadal děsně. Těžce se zapřel o umyvadlo a naklonil se, aby se zadíval sám sobě do očí. Zamračil se a hlasitě vydechl.
"Co to tady, ksakru, děláš?" Zeptal se svého odrazu a nazpět se mu dostalo netečného pohledu. Odšoural se zpátky k posteli, posadil se na její okraj a pomalu si začal svlékat oblečení. Sundával si jeden kousek po druhém, ke každému pohybu se musel nutit, a svou mysl přitom nechal potulovat.


V práci měl ten den pozdní směnu. To znamenalo, že pracoval celou noc a obsluhoval všechny ty opilce, kteří se tam uprostřed noci obvykle scházeli. Občas Bill uvažoval, proč Jost, ksakru, trval na tom, aby měl bar otevřeno až do šesti hodin do rána dokonce i přes týden. Po druhé hodině ranní už tam stejně nikdo nebyl. S výjimkou alkoholiků a opravdu děsivých a šílených lidí. Billovi netrvalo dlouho se naučit s nimi zacházet. ´Drž je opilé a nebudou tě obtěžovat.´ To byla během takových nocí jeho mantra.


V tuhle specifickou noc mu to příliš dobrého nepřineslo. Večer začal docela nevinně s jedním chlápkem až příliš neodbytným pro jeho vlastní dobro. Už při příchodu byl namol a očividně si Billa spletl s dívkou. To opravdu nebylo nic, na co by Bill nebyl zvyklý, a tak to nejdříve nechal být. Ale když ten chlápek i nadále flirtoval a začalo to být fyzické, Bill na něj vyjel, zakřičel, že není ´žádná zasraná ženská´ a vysloužil si tím překvapený pohled od toho muže a ostrý pohled od Josta. Bylo mu to opravdu jedno. A zjevně i tomu muži, který dál říkal věci, jako: "Na tom nezáleží, jestli jsi kluk, když jsi takhle roztomilý," a "Já tě stejně beru."
Bill se snažil zůstat profesionální, opravdu ano, ale bylo to vážně těžké, když jej ten muž, asi čtyřicátník a tak namol, že by ani nedokázal vyhláskovat vlastní jméno, neustále štípal do zadku a na jakékoliv další místo, které mu přišlo pod ruku. Samozřejmě, že v určitém okamžiku už toho měl dost. Naneštěstí pro Billa a i pro toho muže byl od začátku v protivné náladě a bez přemýšlení tomu násoskovi jednu vrazil.



Jestli tady je nějaká věc, kterou jako barman nikdy nesmíte udělat, je to praštit zákazníka, ale Bill byl až příliš nasraný, aby se o to staral. Ten chlápek byl nejprve jako ochromený, ale když mu došlo, co se stalo, naprosto jej to rozlítilo. Doslova se na Billa vrhnul a oháněl se všude, kam jen dosáhl. Naštěstí pro Billa byl ten chlap docela malý a Bill měl své vysoké podpatky, takže nedošlo na žádné rány výš než do žaludku. I tak to však bolelo a Bill byl přesvědčený, že bude ráno samá modřina.
Jostovy gorily je od sebe celkem rychle odtrhly a vyhodily toho chlapa na ulici za rušení klidu nebo něco takového. Samozřejmě, že vyhrožoval, že na ně zavolá policii, ale Bill věděl, že se o to nikdo nestaral, jelikož ten chlap byl tak mimo, že na to do rána nejspíš stejně zapomene.


Co se však stalo potom, na to nezapomene Bill. Jost si ho vzal do své kanceláře, nepochybně proto, aby na něj ječel, že udeřil zákazníka. Ale ne. To, co mu řekl, bylo daleko horší než jakákoliv výtka. Začal tím, že Billovi věnoval velmi nesouhlasný pohled, než mu nařídil, aby se posadil. Jost si sedl za svůj stůl a odklidil pár papírů, než znovu vzhlédl k Billovi. Bill se kvůli tomu cítil nepohodlně. Mohl tušit, že se něco blíží, ale nevěděl co, a z toho byl nervózní. Dal by přednost tomu řvaní.
Celá kancelář byla stísněná. Těžce to tam páchlo cigaretami a kouř se tam stále držel. Nábytek byl na tak malé místo až příliš velký, tvrdý a chladný, a on se tak cítil být ještě menší, než ve skutečnosti byl. Bylo to tam tmavé a ponuré, bez oken, a osvětlené pouze malou lampou na stole. Všude se válely papíry a Bill našel sám sebe, jak přemýšlí, jak Jost může v takovém prostředí vůbec pracovat, a jak vůbec v tom bordelu může něco najít. Ne, Bill Jostovu kancelář rozhodně neměl rád a snažil se od ní držet dost daleko.


"Víš, já se mu opravdu vůbec nedivím," začal Jost a zvedl na Billa obočí. Billovi poklesla čelist a jen na něj nevěřícně zíral. "Ty vypadáš jako holka," dokončil Jost a zapálil si cigaretu. Silně potáhl a intenzivně na Billa hleděl. "Kdyby nebylo toho, že ses představil mužským jménem, nejspíš bych se sám spletl úplně stejně." Rozesmál se nad tou myšlenkou a lehce zavrtěl hlavou.
Bill byl pobouřený. Pracoval v tom baru už několik měsíců a nikdy dříve o tomhle nic neslyšel.
"Myslím, že je to tím tvým stylem," řekl Jost a znovu potáhnul z cigarety. "Opravdu moc nepomáhá vyhýbat se nedorozuměním, když máš na obličeji všechny ty sračky," řekl a ukázal gestem k Billově tváři. Velmi si vědom toho, že už je v dost velkém průseru, se Bill rozhodl držet jazyk za zuby a jen na Josta zíral, zatímco ten pokračoval. "A to těsné oblečení. Sakra, ty vážně nenecháváš nic představivosti, co." Jost na Billa zamžoural, jako by hledal více věcí, na které by mohl poukázat. "Jsi vážně hezký, víš."


Překvapený tím náhlým komplimentem Bill pozvedl obočí. Kam tímhle sakra mířil? Jost mu pouze věnoval laciný úšklebek a pokračoval. "Řekl bych, že sis o to říkal." Naklonil se ve svém křesle vzad, zjevně spokojený sám se sebou za svou přímočarost. Bill zůstal sedět bez hnutí a jen na svého šéfa němě hleděl. "Takovéhle chování ve svém baru nebudu tolerovat, Bille." Jostův tón byl nyní výhružný a Bill těžce polkl, byl si jistý, že dostane padáka. V Jostových očích se nebezpečně blýsklo a ušklíbl se. "Příště ti navrhuju, abys to využil ve svůj prospěch. Jsem si jistý, že by sis mohl dokonce vydělat malý bonus, kdybys na ně byl extra sladký." Teď už se široce šklebil. "Jak řekl ten chlap, nejspíš tě vezmou všichni, navzdory tomu, že jsi muž a tak. Opravdu jsi pro své vlastní dobro až příliš atraktivní."


Bill rozzuřeně vstal. Vážně mu navrhoval, aby sám sebe prodával? "Já nejsem žádná děvka, které můžeš dělat pasáka, Joste," vyštěkl a v očích jej začaly štípat slzy.
Jost se hlasitě rozesmál a zavolal: "Sedni, kluku," jako by mluvil k psovi.
Bill se na místě otočil, chtěl se tam odsud co nejrychleji dostat.
"Kaulitzi," zavolal Jost, když se jeho ruka dotkla kliky. "Udělej to ještě jednou a vykopnu tě odsud tak rychle, že ani nebudeš vědět, co tě praštilo."
Bill krátce přikývnul, vykoktal tiché "Ano, pane," a otevřel dveře.
Byl napůl cesty ze dveří, když Jost znovu promluvil. "Pokud nedokážeš unést, že si tě lidé pletou s holkou, pak ti navrhuju změnit vzhled. To, anebo už, sakra, dospěj."


Bill za sebou prásknul dveřmi. Více než cokoliv jiného chtěl tam odsud vyběhnout a už se nikdy nevrátit, ale dal se dostatečně dohromady na to, aby klidně a vyrovnaně vyšel do uličky za barem. Jakmile byl venku, vyprázdnil obsah svého žaludku za nejbližší popelnice. Takhle podřadně se necítil už dlouhou dobu. Myslel si, že to nechal za sebou už na střední škole.
Zřejmě byl dostatečně hloupý, když si myslel, že jej lidé jednoho dne přijmou jako sobě rovného. Nikdo to nikdy neudělal. Nikdo, kromě Toma. Panebože, jak moc mu Tom chyběl. To byla pro Billa poslední kapka a slzy se mu rozkutálely po tvářích ve dvou malých černých potůčcích.
Téměř násilně si promnul spánky a přál si, aby mohl silou vůle tu bolest hlavy potlačit. Ta noc už se poté nijak nezlepšila. Lidé byli hlasití a abnormálně na hraně. Měli tam několik hádek, které musely být zastaveny, než se staly příliš násilnými, a v jednom okamžiku museli dokonce zavolat policii, když jeden chlap vytáhl nůž a křičel něco o tom, že všechny zabije. Bill si pamatoval, jak si téměř přál, aby to udělal. Opravdu, opravdu svou práci někdy nenáviděl.


Lenivě si stáhl kalhoty a tričko, než se zahrabal zpátky do bezpečí své postele. Jednoho dne se z té díry dostane. Snad to bude opravdu brzy, protože Bill upřímně nevěděl, jak dlouho to ještě vydrží. Jeho mysl se toužebně zatoulala zpátky ke šťastnějším a jednodušším dnům. Ke dnům stráveným v Tomově pokoji, kde plánovali své budoucí kariéry jako superstars. Bill pocítil náhlé nutkání zpívat, ale byl až příliš unavený se o to pokoušet.
Ospale se usmíval a uvažoval, jestli by se jim to povedlo, kdyby se o to pokusili. Najednou litoval, že si nedali nikdy šanci. Tom by potlačil svou nervozitu, kdyby ho o to poprosil, a Bill by se lehce dostal přes svůj stud, kdyby věděl, že mu to může přinést slávu a bohatství. Ale byli tak mladí a milovali to, že jejich hudba byla něco, co bylo jen jejich, takže si tu příležitost nechali ujít.
Bill změnil názor a začal si broukat píseň, kterou tak dobře znal, a cítil, jak se mu zvedla nálada. Jednoho dne prorazí jako zpěvák. Musí. To byla jedna jediná věc, kterou na tomhle světě miloval. Zpívání a Toma, samozřejmě. Nikdy nemohl milovat něco nebo někoho více než Toma, a Bill za to sám sebe nenáviděl. Jeho láska k Tomovi by mu nikdy nepřinesla nic, než jen bolavé srdce, a on si toho byl bolestně vědom. Jen si prostě nedokázal pomoct.


***


Telefon mu zvonil už několik minut, než se Bill probudil. Konečně usnul, až když začalo vycházet slunce, a hlasitě zasténal, jelikož věděl, že nezískal víc než pár hodin decentního spánku. A navíc mu to nepřístojně otravné zvonění telefonu v rapidním tempu navracelo zpátky bolest hlavy. Zvažoval, že to bude prostě ignorovat, ale mohlo to být důležité. Stejně už byl vzhůru, tak proč ne. Přehodil ruku přes okraj postele a šmátral po svých kalhotách. Tam někde by měl být i jeho telefon.
Zabralo mu několik vteřin, než mohl triumfálně zvednout mobil ke své tváři a zkontrolovat jméno volajícího. Zamžoural, snažil se zaostřit svůj pohled a usoudil, že to číslo nezná. Přišlo mu vágně povědomé, ale rozhodl se o tom příliš nehloubat a hovor přijal.


"Haló?"
"Dobré ráno. Mluvím s panem Kaulitzem?"
Bill se posadil, lehce zmatený tím formálním tónem, a hlasitě zívnul. "Ehm, jo."
"Dobře. Volám z Magdeburské univerzitní nemocnice a s velkou lítostí vás musím informovat, že váš otec, Jörg Kaulitz, dnes ráno zemřel."
Bill vykulil oči a poklesla mu čelist.
"Byl přivezen dnes ráno v 8:30 z důvodu předávkování se prášky. Dělali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom ho zachránili, ale nebyli jsme úspěšní."
Bill tam jen seděl, příliš šokován, aby cokoliv řekl.
"Upřímnou soustrast." Dáma na druhém konci zůstala zticha, zřejmě už byla u konce svého hrozného úkolu. Když Bill nevydal žádný zvuk, pokračovala a zněla přitom lehce nervózně. "Pane, jste tam ještě?"
Bill těžce polkl a vykoktal ze sebe přidušené "ano." Přemýšlel, jestli ho vůbec slyšela. Když znovu promluvila, tak věděl, že slyšela.
"Vím, že je to těžké, ale jsou tady nějaké papíry, které potřebují vyplnit, a opatření, která je třeba udělat. Mátě někoho, kdo vám může pomoct?" Nyní zněla upřímně starostlivě, a Bill k ní pocítil lítost, když uvažoval, kolik takových telefonátů musí asi denně provést.
"N-ne," Bill se stále zadrhával, ale aspoň našel zpátky svůj hlas.
"Pak předpokládám, že se o to postaráte vy sám?"
"Ano." Rozhodl se pokračovat v jednoslovných odpovědích. Aspoň se mu nezlomí hlas.
"Dobře. Pak hádám, že o vás brzy uslyšíme."
"Ano."
"Dobře. Ještě jednou, je mi opravdu líto vaší ztráty."
"Díky."
"Nashledanou, pane Kaulitzi."
"Nashle."
Zavěsila a Bill zůstal zírat do telefonu. Jeho otec byl mrtvý.


***


Musely uběhnout celé hodiny, Bill si tím nebyl jistý. Z postele se ani nehnul. Jen si prostě lehnul a strávil den zíráním do stropu. Ještě nebrečel a z toho v něm narůstalo špatné svědomí. Byl to jeho otec a byl mrtvý. Proč se necítil zdevastovaně? Nebo alespoň trochu smutně? Vše, co cítil, byla prázdnota.
Zavřel oči a myslel na poslední chvíli, kdy svého otce viděl. Bylo to téměř před rokem. Cítil se provinile a rozhodl se svého otce navštívit o Vánocích. Nakonec tam zůstal celé dva dny, než se vrátil zpátky do Hamburku. Jörg byl v hluboké depresi a obracel se k lahvi. Bill se v žádném případě nehodlal zdržet déle, jen aby sledoval svého otce, jak se utápí v depresi a pomalu se zabíjí, a způsob, jakým se na něj Jörg díval, Billa děsil. Bill však věděl proč. Celý vymóděný a namalovaný byl přesnou kopií své matky.


Jejich rodina se rozpadla v den, kdy se Bill dozvěděl, že má jeho matka rakovinu. Bylo mu devět. Jak se to postupně zhoršovalo, Bill byl zcela zapomenut. Přicházel o svou matku, ale nezdálo se, že by se o to někdo staral. Jeho matka byla až příliš nemocná, aby se starala o kohokoliv jiného než sama o sebe, a jeho otec byl tak zdrcený skutečností, že ztrácí svou ženu, že naprosto zapomněl, že vůbec má dítě. Dny ubíhaly a dva dny před Billovými desátými narozeninami svého otce kompletně ztratil.
Během let, která následovala, se Jörg od svého syna co nejvíce distancoval. Zezačátku to bylo proto, že Bill vypadal tak moc jako jeho matka a Jörg to nedokázal unést. Averze se v určitém okamžiku přeměnila v nenávist a Jörg začal Billa za smrt jeho matky vinit. Proč, to nevěděl. Bill s tím neměl nic společného.


Jörgovo opovržení bylo nakažlivé a Billovi netrvalo dlouho, než svého otce začal nesnášet. Nesnášel ho za všechno! Za to, že jej viní z matčiny smrti, za to, že jej s ní vždycky srovnával, a za to, že se nestaral o to, jestli žije, nebo jestli zemřel. To bylo to, co na Jörgovi nenáviděl ze všeho nejvíc, že ho nemiloval jako syna.
Jako dítě Bill zkoušel všechno, jen aby si jej jeho otec všiml. Když už nic jiného, chtěl dát Jörgovi skutečný důvod k nenávisti. Oblékal se způsobem, o kterém věděl, že bude přitahovat pozornost, a spáchal každou pitomost, na kterou jen mohlo dvanáctileté dítě pomyslet. Není třeba říkat, že to nefungovalo. Bill si pokaždé jen narazil zadek a způsobil si spoustu potíží jak se školou, tak i s policií.


Tom byl jeho zachránce. Když ve čtrnácti letech vstoupil do Billova života, dramaticky ho změnil. Rozhodně měl na Billa dobrý vliv a Trümperovi poskytli Billovi milující domov, který sám neměl. Držel se dál od problémů kvůli nim. Byl si dobře vědom, že kdyby se dostal do potíží, neměl by dovoleno se s Tomem vídat.
Ne že by si snad Jörg té změny na Billovi všiml. Byl až příliš pohlcený sám sebou, aby věnoval pozornost čemukoliv jinému. I přesto Bill hádal, že byl potěšený, když mu přestala volat policie. Dávalo mu to více času k utápění se v sebelítosti.


Bill se odstěhoval tak brzy, jak jen mohl. Po dokončení střední školy chtěl udělat se svým životem něco decentního, a tak se přestěhoval do Hamburku a začal studovat na univerzitě. Rozhodl se pro design, jelikož vždycky moc rád kreslil. Kdyby zůstal blízkým přítelem s Tomem, určitě by se rozhodl pro kariéru v hudbě. Ale Tom už byl v tom okamžiku z jeho života pryč a Bill neměl zájem pracovat s hudbou, pokud toho nebyl součástí i Tom.
Hamburk byl obrovskou chybou. Přednášky byly nudné a vůbec ne takové, jaké očekával. Bill si brzy uvědomil, že si vybral špatný obor, a skončil. Jediná dobrá věc, kterou ze svých šesti měsíců v Hamburku získal, byl Andreas, jeho jediný kamarád na celém světě. Billa stále bolelo, když pomyslel na to, že Andrease nechal v Hamburku a odstěhoval se. Ale když mu nevyšel design, Bill opravdu neměl tušení, co provést se svým životem. Pouze věděl, že to město není dost velké a že všechny příležitosti jsou v Berlíně. A tak se přestěhoval.


A teď byl tady. V ubohém malém bytě s mizernou prací jako barman na opravdu upadajícím a ošumělém místě. Ano, z jeho pohledu život vypadal dobře, a teď tohle! Bill už za sebou nechal ve svém životě spoustu lidí, začala to být taková jeho specialita. Ale aspoň byli všichni živí a on mohl, pokud by se tak rozhodl, jít zpátky. Jeho otec, na druhou stranu, ten se na Billa vykašlal už před spoustou let a jeho smrt tomu jen dodala konečnou platnost.
Ne, Bill pro Jörga nebude plývat slzami. Za posledních jedenáct let neudělal nic, čím by si zasloužil Billovy slzy. Jediná věc, která stála za pláč, byla skutečnost, že Bill byl nyní na celém světě oficiálně sám. Ale nebude brečet. Nemohl. Bill musel zůstat silný, musel pokračovat dál. Byl to jediný způsob, jak přežít.
Znovu otevřel oči a hlasitě vydechl. Měl věci na práci. Bude muset zpátky do Magdeburku, a to se mu nelíbilo. Pak tady byl pohřeb. Bill nad tou myšlenkou doslova zabručel, věděl, že bude muset hrát před publikem roli zničeného syna. Opravdu pohřby nenáviděl.


autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)

original
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 20. října 2018 v 21:24 | Reagovat

Billa mi je moc líto nemněl to v životě lehké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama