There I'll Be 2.

13. října 2018 v 16:00 | Janule |  There I'll Be
autor: Ainee


Billova cesta vzpomínkami


Bill hlasitě zasténal, jakmile otevřel oči. Pomyslel si cosi o tom, že už nikdy znovu nebude pít, a apaticky se rozhlédl po svém okolí. Znovu zasténal, tentokrát hlasitěji, a přál si, aby se raději vůbec neprobudil. A definitivně si v duchu poznamenal, aby už nikdy, nikdy neskončil v bytech náhodných mužů. Tohle bylo pravděpodobně to nejhorší místo, na kterém se kdy probudil, a to už se ráno poté probudil na několika pěkně podělaných místech. A kdo ksakru byl ten chlápek vedle něj?!


***


Slunce bylo vážně až příliš jasné na Billovu kocovinu, a to jej nic jiného, než jen sralo. Normálně by miloval slunečný den, až příliš dlouho už pršelo. Ale ne dnes, dnes zuřil, že se slunce vůbec objevilo. Definitivně vykouklo jen proto, aby ho namíchlo!


Ne, probudit se v cizí posteli, s opravdu nevalně vypadajícím mužem, o kterém si ani nepamatoval, že by se s ním setkal, chrápajícím po jeho boku, navíc nahý a s pekelnou kocovinou, to opravdu nebyla Billova představa dokonalého rána. Proč proboha vůbec následoval toho chlapa domů? Bill nad tím uvažoval, zatímco hledal nejbližší stanici metra. Popravdě už věděl proč, ale nikdy, nikdy by to nepřiznal. Nikdy by nepřiznal, že mu ta špinavě blond dredatá hlava připomínala Toma. Ne, to bylo pouze Billovo tajemství, o které by se nikdy s nikým nepodělil.


Královsky naštvaný sám na sebe a speciálně na své libido vztekle seběhl schody do metra. Opravdu ranní metro nenáviděl. Na jeho vkus až příliš mnoho lidí na příliš malém prostoru, a k tomu všemu to tam ještě dost nevábně páchlo. Bill opravdu nesnášel pach metra. To byl hlavní důvod, nebo spíš ten jediný důvod, proč miloval svůj byt. Byl v dostatečné blízkosti jeho práce, kam tak mohl dojít pěšky. Žádná potřeba metra! Pouze při vzácných příležitostech, jako dnes, to protrpěl. Hlasitě vzdychl a vydal se k přijíždějícímu vlaku, jen aby proklouznul dveřmi těsně před jejich zavřením. Jeho první malý kousek štěstí toho dne. Alespoň nebude muset čekat v chladné a prašné stanici na další.


Metro bylo samozřejmě narvané a Bill tiše zaklel. Vtiskl se mezi dva stereotypní buřty-jedící a pivo-milující Němce, aby se zachytil jedné z tyčí. Nakrčil nos nad muži po obou stranách a cítil, jak celé jeho vědomí ohrožuje blížící se nevolnost. Tyč byla proti jeho čelu chladná, když se o ni opřel, a to mu opravdu pomohlo nevolnost potlačit.



Jemné pohupování metra bylo podivně uklidňující, houpalo se ve stejném rytmu jako jeho pulzující bolest hlavy, a Bill konečně pocítil dostatečnou kontrolu nad svým dávicím reflexem a vzhlédl, aby si prohlédl své spolucestující. Lidé tam byli úplně všude. Figurky! Někteří vypadali unaveně, jiní až příliš živě na tuto denní dobu. Bill opravdu nenáviděl ranní lidi. Někteří si četli noviny nebo knihu a někteří poslouchali hudbu. Většina z nich byla duchem mimo a prázdně zírali kupředu. Nikdo se neusmál. Bill hlasitě zabručel. Samozřejmě, že se neusmívali, nebyl žádný důvod se v tuto hodinu usmívat.


Bill si prohlížel každou jednotlivou tvář kolem sebe pátravým pohledem. Nejlepší část byla, když lidé vystoupili a nahradily je nové tváře, ale brzy ztratil zájem. Lidé byli v konečném důsledku nudní. Pokoušel se nahlédnout mezi masou těl a zahlédl tak pár záblesků lidí dál ve vagonu. Nikdo jej ani v nejmenším nezaujal, samozřejmě, všichni byli tak zatraceně obyčejní. S výjimkou možná jednoho.
Natáhl krk, aby se na toho kluka lépe podíval. Tvář měl sklopenou a vypadalo to, že intenzivně hledí do svého klína. Kšilt čepice mu zakrýval většinu obličeje a zanechával tak viditelnou jen jeho bradu a ústa, kde odhaloval krásné plné rty a kroužek v jednom koutku úst. Zpod čepice mu vykukovaly jakési černé copánky, alespoň Bill předpokládal, že to jsou copánky, možná cornrows? Na sobě měl širokou koženou bundu a pod ní stejně široké tričko. Celý vzhled byl samozřejmě doplněn pytlovitými kalhotami a teniskami. Jednu nohavici měl přetáhnutou přes botu a tu druhou měl zastrčenou uvnitř. Bill se uchechtl a přemýšlel, jestli mu někdo někdy řekl, jak hloupě to vypadá.


Se širokým úsměvem si uvědomil, že by to byl perfektní vzhled pro Toma. Ve skutečnosti by Bill mohl být ošálen a uvěřit, že to skutečně je Tom, kdyby nebylo těch chybějících dredů. Tom by se nikdy nevzdal svých nádherných blond dredů. Tunely v uších byly dalším důvodem, proč by to nemohl být on, protože Tom by si něco takového do uší nikdy nedal. Bylo to asi tak pravděpodobné, jako že by si Bill někdy nechal propíchnout nosní přepážku. Otřásl se nad tou představou. A nakonec, pomyslel si Bill, Tom nebyl v Berlíně, a rozhodně nebyl v tomto metru v tuto určitou chvíli.
Ne, tohle nebyl Tom, a Bill to věděl, ale nechal by se ošálit. Cítil se více než jen trochu v depresi nad zjevnou absencí Toma ve svém životě, a tak obrátil pozornost k tomu klukovi ještě jednou. Vypadal ustaraně, rytmicky stiskával a pouštěl lem svého trička. Každou chvíli potřásl hlavou, jako by se chtěl zbavit otravných myšlenek. Billovi to přišlo velmi roztomilé a docela zábavné, protože věděl, že to nefunguje. Už se o to sám pokoušel.
Mysl se mu naplnila vzpomínkami na Toma, na jeho Tomiho, a Bill se přinutil se od toho druhého muže odvrátit. Všechno tohle vzpomínání mu nepřinášelo, a speciálně jeho srdci, nic dobrého. Díky bohu, že se blížila jeho zastávka. Opravdu se potřeboval dostat od tohoto Tomova dvojníka co nejdříve.


Chladný vzduch okamžitě ovanul jeho tvář, jakmile vystoupil z vlaku, a v tu chvíli nemohl být šťastnější. Těžký vzduch uvnitř metra jeho příšerné kocovině vůbec nepomáhal. Na chvíli zůstal stát, najednou velmi rád, že to pohupování skončilo. Otevřel oči a zahlédl záblesk toho ustaraného kluka rychle mizejícího na schodech. Tohle byla i jeho zastávka? Jak podivné, pomyslel si Bill, nebo spíše jaká náhoda.


Následoval jej, téměř zvědavě. Ten kluk už měl docela náskok a Bill se opravdu necítil na nějaký spěch, ale ze své pozice mohl studovat jeho pohyby. S intenzivním pohledem, zatímco vycházel schody, Bill našel sám sebe, jak mu to připadá téměř povědomé. Příliš soustředěný na toho kluka Bill zapomněl pořádně zvedat nohy a zakopnul a málem se přitom ocitl na zemi. Hlasitě zaklel, jak se snažil udržet rovnováhu. Jen on by mohl mít takovou smůlu spadnout na obličej a zlomit si nos nebo tak něco.
Ale ne dnes, pomyslel si, když znovu našel rovnováhu. Jakmile si byl jistý, že stojí pevně na nohou, znovu vzhlédl. Ten kluk byl pryč. Bill v duchu zasténal a prakticky vyběhl až nahoru. Chtěl se dívat na toho kluka ještě o něco déle, navzdory svému nejlepšímu úsudku. S těžkým oddechováním se okamžitě začal rozhlížet po davu a maniakálně hledal jeho tvář mezi procházejícím lidmi. Neměl štěstí, ten kluk už byl pryč. Bill lapal po dechu a těžce se opíral o zábradlí. To byl vždycky takhle z formy? A zatraceně, vážně se mu chtělo zvracet.


***


Ten večer byl celkem chladný, navzdory skutečnosti, že po celý den svítilo slunce. Bill se zachvěl a přitáhl si bundu kolem sebe pevněji. Zhroutil se na postel hned, jakmile se dostal domů, a záhadným způsobem se mu podařilo získat několik hodin decentního spánku, než musel vstát a připravit se do práce. Po dlouhé a horké sprše a hodině před zrcadlem, kde si nanášel make-up a upravil vlasy, už téměř zapomněl na své příšerné ráno. Konečně se znovu cítil být sám sebou.
Stále se však cítil trochu nostalgicky po svém blízkém setkání s Tomovým dvojníkem, a tak se rozhodl vzít to do práce delší cestou. Zavedla jej kolem roztomilého malého obchůdku s hudebninami, do kterého se Bill tajně zamiloval. Zastavil se před výlohou a toužebně hleděl na vystavenou gibsonku. Ve slabé chvilce si nechal hlavou proběhnout vzpomínku na Toma hrajícího pro Billa na svou vlastní kytaru.


Tenkrát byl horký letní den a po hodinách dorážení se Tom konečně vzdal a souhlasil, že Billovi něco zahraje. Seděli na trávníku na zahradě Trümperových, Tomovi rodiče byli nedaleko sehnutí nad květinovými záhony. Ale bylo až příliš horko a Tom se šíleně potil, takže mu klouzaly prsty a nešlo mu pořádně hrát. Zuřil. Bill věděl, že Tom chtěl, aby jeho první hraní pro Billa bylo dokonalé, takže se za něj cítil špatně, ale Billovi bylo upřímně jedno, že to nebylo dokonalé, nikdy v životě nebyl šťastnější. Tom s Billem sdílel něco, co miloval na světě ze všeho nejvíc, a on si uvědomil, že to něco znamenalo. Bylo to něco speciálního. Bill věděl, že to znamenalo, že Tom chtěl, aby hrál v jeho životě větší roli, a na světě nebylo nic, co by si Bill přál víc, než právě jen tohle.


Bill našel sám sebe s jednou rukou natahující se směrem ke kytaře za výlohou, s širokým úsměvem na tváři. Rozesmál se nad sebou, svěsil ruku a přinutil se odstoupit od výlohy. Bože, občas se choval jako takový idiot! Už dávno se rozhodl, že Tom pro něj nebyl k mání, a tyhle vzpomínkové výlety do minulosti pouze otřásaly jeho rozhodnutím. A co víc, oživovaly city, které až příliš dlouho držel potlačené a ukryté. Lehce se zachvěl, ne z chladu, a spěšně se rozešel dál ulicí a za roh. Jakmile se přiblížil k baru, silou vůle všechny myšlenky na minulost potlačil a vrátil se do přítomnosti. Přicházel do práce pozdě a věděl, že mu to u Josta tentokrát tak lehce neprojde. Měl před sebou pekelnou noc a nebyl tak úplně přesvědčený, že to vydrží.


autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)

original
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. října 2018 v 20:43 | Reagovat

Jsem zvědavá proč se Tom z Billem rozdělili.

2 Iwuanka Iwuanka | 14. října 2018 v 20:12 | Reagovat

Su v tejto poviedke chlapci bratia?? Uf...kedy sa to dozvieme. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama