Lykara II Stern 28.

20. října 2018 v 15:00 | Janule |  Lykara II Stern
autor: Bitter


Duhový palác


Valren zlehka přejel prsty po Billově trůnu zahaleném černým hedvábím, s úsměvem látku strhl a posadil se do něj. Ledabyle mávl rukou a od prstů se mu oddělily stužky temnoty, které obalily křišťálové stromy po obvodu sálu. Když do něj vešla Lalita, jen s pozdviženým obočím zavrtěla hlavou.
"Pěkné." Poznamenala a Valren nespokojeně mlaskl.
"Bylo by to lepší, kdyby to stálo za to." Ucedil a mávl směrem ven.
"Nemusel jsem sem armádu vůbec stahovat, ten palác nám pomalu naservírovali."
"Měl bys být rád. A jestli ti tak vadí armáda, proč jsi poslal další temné za ním? To stíny nestačí? Kdybys chvíli počkal, za pár dní jsou všichni tady. Krom toho… Tohle vůbec není nápadné. Nikdo si nevšimne, že je palác v našich rukách, když ho zahalíš temnotou." Poznamenala ironicky a uvelebila se na svém vlastním trůnu, který tady zůstal z dob, kdy ještě rada fungovala. "Jestli chceš, aby ta past sklapla, nech těch…"
"Ticho!" Utnul ji a Lalita se rozesmála.
"Ale… chlapeček nám vystrkuje růžky." Zacukrovala a dál se usmívala, i když Valren vstal a došel blíž k ní.


"Nejsem žádný malý zimniče od toho tvýho dračího bastarda, abys se mnou takhle mluvila." Sykl, ale jako vždy, Lalita se dál tvářila, jako kdyby mluvil o počasí. Lusknutím vyvolal dva stíny. "Přiveďte ji." Nařídil jim a poprvé zaznamenal na její tváři opravdové zaujetí.
"Myslíš, že jsi jediná, kdo ví víc než ostatní? Stíny je nikdy nenajdou, aby jejich postup sem do paláce urychlily. Oni se sem totiž nechystali vrátit." Začal sladce a krom zájmu Lalitinou tváří probleskly i obavy.
"To je hloupost. Jak tě něco takového napadlo?"
"Mě? Mě ne, a přiznávám, byl to skvělý plán. Dát radě to, co chce. Hádám jen, že o Billovi jsi jim neřekla, že? Myslíš, že mě nenapadlo, že je něco špatně, když jsi navrhla, abych pro prince poslal Billa? Vážně sis myslela, že jsem takový hlupák?"
"A nejsi?" Odvětila, a když stíny přivedly do sálu královnu vran, vyslala jejím směrem pohled, před kterým by jiný couvl.


"Sananleeo…" Oslovila ji a Valren jí pro jistotu zastínil výhled na ni.
"Sananlee už není vraní královna jako ve chvíli, kdy jste s tím zeleným potěrem plánovali nechat radu opět zasedat. Víš, vrány možná tomu vílímu králi uvěřily, že pro svou zem klidně zradí lykarské krále a jejich syna, ale ona ne. Škoda jen, že mě nestihla informovat dřív. Teď bude chvíli trvat, než budeme moct zaútočit na vílí palác a na všechny krále a královny…"
"Jako by ti to k něčemu bylo." Odvětila a Valren měl chuť řvát. Pořád vypadala, jako by jí snad bylo jedno, že její zradu odhalil.
"Vílí král předá prince radě a získá spojence, které potřebuje. Válka skončí a ty nebudeš mít nic."
"Spojence získá, jen když před ně prince postaví, ne když se rada dozví o Billovi, a už vůbec ne, když jim nikdo prince nepřivede."
"O tom můžeš leda snít." Odsekla a vstala. "Je to všechno? Když už se tady s tebou nemusím zdržovat a předstírat tvou podporu…" Než dořekla, obstoupily jí stíny a ona si povzdechla.
"Ty nikam nepůjdeš." Zavrčel.
"Je tohle nutné?" Zeptala se a drobným pohybem prstů přivolala vlastní stíny. Na každý Valrenův tři své. Během pár vteřin byly Valrenovy stíny na prach a Sananlee na mramorové podlaze v tratolišti krve.
Lalita se otočila k Valrenovi, kterého její dva stíny svíraly v rukou, a zavrtěla hlavou.


"Vílí král si myslí, že zabít tě nic nezmění, že na to už máš až příliš spojenců, a kdybychom tě odpravili, jen je to postrčí a u vílího prachu, má pravdu. Navíc, dokud s tebou byl on, bylo ještě nebezpečnější tě zabít, protože ano, myslím si, že jsi hloupý. Neměl paměť a ty ho přesvědčíš, že je Reli. Copak jsi zapomněl, jaký jako Reli je? Hned jak byste mě zabili, jak jsi mu sliboval, by zabil i tebe, převzal by koruny a jen by se mu povedlo vyvolat svou moc, dokončil by to, co tenkrát začal, když zabil Doriena. Celou tu dobu si s tebou hrál a obelhával tě, jak potřebuje vědět všechno, než stane po tvém boku, a přitom jen čekal, až zjistíš, komu jsem předala korunu, aby vás mohl zabít oba a vládnout sám." Vysmívala se mu a stíny nechala zmizet. Valren couvl a ona se usmála, když si zděšeně uvědomil, že jeden ze stínů mu vzal meč a ona ho na něj namířila.
Bez dalšího slova mu ho zarazila do hrudi, ale on se jen usmál a vteřinu poté se rozpadl na prach.
Stín, ne on…
"Máš pravdu, bylo by mi to k ničemu, kdybych už dávno nebyl na cestě. Sananlee mě ale našla, ještě než jsme dorazili do přístavu. Pozdě na to obrátit armádu, ale včas na to, abych mohl já vyrazit."
Ozvalo se jí u ucha a než se stihla otočit, další Valrenův stín jí zabořil dýku do zad mezi žebra.
"Jaká škoda, že není, kdo by je varoval… Vyšlo by vám to…" Dodal stín a pobaveně sledoval, jak lapá po dechu a snaží se na dýku dosáhnout. "Budu pozdravovat tvou dceru." Dodal stín a rozpadl se.


Ráno bylo těsné. Stačilo téměř pár vteřin a nestihl by to. Jen tak tak se Trin stačil zmenšit a vyklouznout z postele, než Bill sešel dolů.
Sledoval, jak se ujistil, že není nikde v dohledu, a pak mu prohledal věci.
Mohl by se cítit ukřivděný, že mu nevěří, když bývaly doby, kdy jemu věřil víc než Tomovi.
Sklopil pohled ke křišťálové koruně v jeho rukách a na malý okamžik ji toužil rozdrtit na prach.
Jen mi nevěř… Bude o to snazší ho od tebe odlákat…
Odpusť mi…


Bill mrsknul tašku zpátky na dřevěnou lavici a Tobias se při tom zvuku zavrtěl, ale spal dál.
Přešel k němu, políbil ho na spánek a vytáhl mu peřinu výš.
'"Trine…?'" Zamumlal chlapec a Bill stiskl dlaně v pěst. Znovu peřinu trochu odhrnul a pak opatrně stáhl límeček Tobiasova trika. Zelené škrábance byly už téměř pryč, ale i tak ho bily do očí.
Svedl ho jedem… Jak to mohl zrovna on udělat… A Tom si toho ještě vůbec nevšiml.
Zaklel a teprve pak si uvědomil, že se na něj Tobias dívá. Stáhl ruku, jako by se popálil a Tobias si sedl.
"To není, jak to vypadá." Pípl ochraptěle a blesklo mu hlavou, co by asi Bill udělal, kdyby měl v ruce meč. Tátu Toma vídal naštvaného v jednom kuse, ale Billa takhle viděl poprvé. Vlastně ne, stejně se tvářil tenkrát, než se proměnil v temného. Zašilhal k jeho rukám a Bill k nim sklopil pohled taky.


"Cítím ji, ale nedokážu ji přimět mě poslechnout… to je jediný důvod, proč ještě žije. Je to přesně tak, jak to vypadá. Vím, že si musíš myslet, že když je ti osmnáct, už všemu rozumíš, ale tohle mezi to nepatří, Tobiasi. Je to nebezpečné, ten jed ti může ublížit, časem by tě…" Bill jen zavrtěl hlavou a zlomil se mu hlas. Všechen vztek jako by byl hned pryč a Tobias se zvedl a objal ho.
"Já svojí blbostí vypil jed a já svedl jeho. A… jeho jed na mě nemá vliv." Dodal a než se Billovi dostalo času na vzpamatování se, z venku přišel Trin a nedbale si odepl meč, jako by se právě vrátil z hlídky.
Když mu pohled padl na Billa, váhavě couvl a zvedl ruce v obranném gestu.
"Ahoj, mám radši rovnou vypadnout?" Ušklíbl se a Tobias jen protočil oči.
"Naštveš ho." Napomenul víleníka a Bill jen zavrtěl hlavou.
"V pořádku, to víc už ani nejde…" Odsekl a Tobias proti své vůli vyprskl smíchy.
"Billy bejt holka, myslím si, že se bojíš, aby z tebe nebyl děda. To fakt nehrozí."
"Vážně? Uvědom si, čí jsi syn… a teď se mazej umejt, udělám snídani." Pousmál se na něj, ale jen co se za ním zavřely dveře, Bill se otočil na Trina.


"A ty…"
"Bille, u lesničky, není to děcko a já bych neudělal nic, co…"
"Je mi jedno, co mi chceš říct, pamatuju si tě, pamatuju si, jak moc pro mě znamenáš, ale pamatuju si i tyhle roky a na rozdíl od Toma vidím, že ty máš k chlapci, kterému jsme svěřili korunu, hodně daleko. Vím, že nám neříkáš všechno, a můžu tě ujistit, že jestli mu to ublíží, zapomenu na to, co bylo předtím."
"Tak ty mi budeš vyhrožovat, no to mě utancuj… Nebyls to právě ty s Tomem, kdo mi tu korunu dal? A nebyls to ty, kdo mi řekl, že ses mýlil, když jsi tvrdil, že jde vše vyřešit po dobrém? A teď mi budeš vyčítat, že jsem se podle toho zařídil? Že mě válka změnila jako všechny tady?"
"Zařizuj se a měň se, jak chceš, ale jeho z toho vynech."
"Už to není tvůj malej chlapeček, abys mu mohl něco zakazovat, a já nejsem tvůj poskok, abych tě poslouchal na slovo." Odsekl mu a vložil do slov veškerý ten vztek a frustraci, co cítil, ale než stihl pokračovat, měl na krku dýku, aniž by postřehl, kdy se Bill pohnul a z opasku mu ji vzal. Na vteřinu byl v pokušení mu všechno vysypat… vždyť to by Bill… on by věděl, co udělat… jenže to by nic nevyřešilo. Nesměl dovolit, aby mohl Bill zasáhnout jako král, ne když se jim povedlo vyjednat příměří na zasedání rady. Byla to jejich jediná šance…


"Ublížíš mu a zabiju tě."
Prosím… zab mě hned…


auor: Bitter
betaread: J. :o)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzu Zuzu | 20. října 2018 v 18:15 | Reagovat

V tom Trinovi přece jen zůstalo dobro, i kdyz se to snaží popírat a potlačovat. Snad se Tobiasovi povede to dobro z něj vytáhnout na povrch :)

2 Becs Becs | E-mail | 20. října 2018 v 18:43 | Reagovat

Přísahám, že jsem se na vteřinu zaradovala, že už je po Valrenovi. A on to byl jen stín sakra. Bitter, to nemůžeš dělat tohle.

3 Karin Karin | 20. října 2018 v 21:09 | Reagovat

Trinovi nevěřím ani nos mezi očima.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama