The Laugh That Brought Them Back Together 9.

17. července 2018 v 16:00 | Janule |  The Laugh That Brought Them Back Together
autor: Valecita


Nový kamarád


"Cože jsi udělal?" Zeptal se Tom Georga a vykulil přitom oči. "Jsi horší jak zatracená holka," rozesmál se a při tom do svého kamaráda strčil.
Byl další den a oni byli v obchodě s hudebninami. Bill předchozího dne o pár hodin později odešel a Tom byl tak vyčerpaný z té emocionální horské dráhy, kterou si v posledních několika dnech prošel, že téměř okamžitě usnul.
Georg si promnul tvář, kde jej Tom praštil. "Vole, to je fuk. Byl jsem zvědavý."
Dredatý mladík se nemohl přestat smát. "Ty jsi šel do kavárny, aby ses na něj podíval? Proč jsi mi to předtím neřekl? Tohle je tak vtipné!"
Georg si povzdechl. "Tohle je přesně ten důvod!" Prohlásil a ukázal na Toma. "Jen jsem chtěl vědět, kdo ten kluk je, a věděl jsem, že jsi tam šel a - kurva. Sklapni už!"


Tom se z nějakého podivného důvodu hystericky chechtal. Ať už to bylo proto, že byl Georg tak netrpělivý a zvědavý, nebo proto, že se choval jako dotěrná holka, na tom nezáleželo. Tomovi to přišlo jako ta nejsrandovnější věc a Georg mohl pouze něco zabručet.
"Neměl jsem říkat ani slovo."
"Ale ne. Díky, že jsi mi to řekl. Tohle si zapíšu do deníčku!" Řekl Tom, zatímco si jednou rukou otíral obličej a druhou se držel za břicho.
"Ty kurva nemáš žádný deníček!" Poukázal Georg.
"Jeden si pořídím, jen abych si tohle mohl zapsat. Chlape, ty jsi tak směšný."
Georg si překřížil paže, očividně otrávený. "Ty chceš svého vlastního bratra."
Tom se okamžitě přestal smát. To byla rána pod pás. "To nebylo vtipné, vole."
"To tě naučí držet hubu." Georg vstal ze židle a praštil svého kamaráda do ramene. "Teď vyzvedni nové příslušenství od Fendera. Nemůžou sem poslat náklaďák, takže budeš muset řídit," řekl a vytáhl z kapsy své klíče od auta.
"Ty jsi šéf, ty bys měl jet," řekl Tom, na tváři se mu začínalo formovat zamračení.
"Já jsem šéf a říkám jeď," řekl Georg, popadl Tomovu ruku a vrazil mu do ní klíče. "Brzy se vrať."


Tom zasténal a v duchu si zaznamenal, aby si s Georgem tolik nezahrával. Když Georg prožíval své PMS, dokonce ani Tomovi neprošlo dělat si z něj srandu. "Fajn," zamumlal a obešel pult, než zamířil ke dveřím. "Kde jsi nechal auto?"
"Na Fellenbergstrasse," řekl Georg jednoduše a vrátil se zpátky ke třídění věcí.
Tom vzdychl a vyšel ze dveří.
Dneska už Georga víc nenasere.



***


Tom parkoval auto, když v tom mu zazvonil telefon. Nechal ho zvonit a dál parkoval, nestaral se o to, kdo mu to volá. Nejspíš to byl Georg a volal buď proto, aby se omluvil, nebo aby mu dál z dnešního dne dělal peklo. Ne že by snad Tomův život byl tak těžký, jen si tak stěžoval.
Když byl hotový, zůstal Tom sedět v autě a vylovil telefon. Georg volá, stálo tam. Tom se sám pro sebe málem zasmál.
"Ano, Georgu?"
"Někdo tě tady hledá," řekl Georg do telefonu.
Tom se zamračil. V Německu příliš lidí neznal a uvažoval, kdo by jej mohl hledat. "Někdo?"
"Jo, je menší než já, blond, nosí brýle... Nechce mi říct svoje jméno. Říkal, že to chce nechat jako překvapení nebo něco takového."


Dredatý mladík naklonil hlavu na stranu téměř komicky, a pomyslel na všechny lidi v Německu, které znal, a na něž by ten popis seděl. "Nevím, kdo by to mohl být," odmlčel se. "Hele, zrovna jsem zaparkoval auto před Fenderem. Vezmu všechno opravdu rychle a budu tam asi za třicet minut. Řekni mu, aby nikam nechodil."
"Dobře. Pospěš."
Tom zamumlal rychlé rozloučení a hodil si telefon zpátky do kapsy. Vystoupil z auta, zamknul ho a zamířil dovnitř, aniž by přitom nějak příliš přemýšlel o svém návštěvníkovi.


***


Tom s obtížemi otevřel dveře kvůli krabici, kterou nesl v náruči. "Zatracené..."
"Tome," ozval se podivné povědomý hlas. Tom se trochu pootočil ke straně, aby se mohl podívat na původce toho hlasu a zalapal po dechu.
"Gustave!"
Tom se zazubil a málem přitom tu krabici pustil. Byl inteligentní a věděl, že nemůže přivítat kamaráda s plnou náručí, a tak vešel hlouběji do obchodu a položil krabici na podlahu. "Dej to dozadu!" Podotkl Georg, ale Tom ho neposlouchal, opravdu ne.
"Gustave, co tady sakra děláš, člověče?" Zeptal se Tom a blonďáka objal, afektivně jej poplácal po zádech.
Gustav se usmíval a objetí opětoval, poté se odtáhl. "Rozhodl jsem se tě navštívit, jelikož jsi nevděčný bastard."
Tom ho hravě praštil do ramene. "Promiň, kámo. Ale hej, jak jsi věděl, kde jsem."
"Zavolal jsem tvojí mámě a zeptal se. Říkala, že jí taky nevoláš," řekl Gustav a pozvedl obočí.


Tom vykulil oči. "Sakra, máma. Měl jsem jí zavolat a říct jí o..." odmlčel se. Ohlédl se na Georga, který zíral do svého laptopu, zjevně totálně znuděný a vůbec jim nevěnující pozornost. "Končím v šest. Mohli bychom jít ke mně a tak. Mám ti toho tolik co říct."
"Milostný život," zakašlal Georg, aniž by vzhlédl, a Tom na něj zazíral.
"Počkej, ty sis našel holku?" Zeptal se Gustav.
"Ne. Promluvíme si později, ano? Nechci o tom mluvit tady před tím debilem."
Tentokrát Georg vzhlédl. "Hej, já tě krmím a platím ti účty!"
"Miluju tě, Georgu," řekl Tom s úšklebkem a Georg zasténal.
"Jak myslíš. Není to tak, jako bych ten příběh už snad neznal." Georg si protáhnul záda a narovnal se. "Teď můžeš dát tu bednu dozadu a nechat svého kamaráda sedět tady. Můžete si popovídat, o čemkoliv jen chcete, a já si tady prostě jen budu hrát solitaire, okay? Zní to fér?" Nabídl.


Tom to na okamžik zvažoval, než přikývl. "Okay." Sklonil se a zvedl těžkou krabici. "Hned jsem zpátky. Georgu, dáš mu židli, prosím?"
"Jistě." Georg vstal a přešel ke Gustavovi. "Jelikož náš kámoš nemá vůbec žádné vychování," řekl a napřáhl ruku, se kterou mu Gustav potřásl se zdvořilým přikývnutím. "Já jsem Georg. Tomův šéf a kamarád."
Gustav se usmál. "Gustav. Tomův kamarád od dětství."
Georg pustil jeho ruku a zavedl blonďáka k židli za pultem. "Můžeš se posadit tady, než se Tom vrátí. Já nebudu nijak rušit."
"Díky."


Tom byl zpátky o několik vteřin později a posadil se před Gustava. "Už je to nějaká doba. Jak ses měl?"
Gustav pokrčil rameny. "Bylo to v pohodě. Konečně jsem si vzal volno v práci a přijel jsem se na tebe podívat."
"Jak se má Helen?" Zeptal se Tom.
"Ehm, před několika měsíci jsem se s ní rozešel," řekl Gustav s vyhýbavým pokrčením ramen. "A co ty? Žádná přítelkyně?"
Georg vyprskl smíchy a Tom na něj zazíral. "Ne, žádná přítelkyně."
"V Hamburku nejsou žádné kočky? Tomu se dá těžko uvěřit!"
"No, nikdo mi nepadl do oka," řekl Tom a zaslechl od Georga další odfrknutí. "Vole, drž sakra hubu!"
Georg zvedl ruce. "Promiň, promiň. Pokračujte. Já si tady budu dál hrát. Úplně sám."


Tom protočil oči. "Jde o to, že, pamatuješ, jak jsem hledal svého bratra?"
"Jo."
Tom pozvedl obočí a Gustav zalapal po dechu. "Jo, našel jsem ho. To je důvod, proč musím zavolat mámě. Těchhle posledních pár dní bylo tak šílených, že jsem prostě zapomněl."
"Ale jak? Kde? Kdy?" Ptal se Gustav spěšně.
"No, tady pan chytrák si toho všiml," řekl Tom a na vteřinu se ohlédl na Georga, který byl pohroužený do své hry.
"Páni," pronesl Gustav s obočím vysoko na čele.
"Vídal jsem Billa každé ráno v jedné kavárně. Nikdy jsem s ním nemluvil až do jednoho dne, kdy jsem do něj vrazil a málem jsem ho polil kávou."
"Skvělý způsob, jak začít."
Tom se ušklíbl. "Já vím." Potřásl hlavou. "Věc je, že jsme si hned začali povídat, a dalšího dne si Georg všiml, že jsme dvojčata."


Gustav se otočil na Georga, který měl na tváři samolibý úsměv. "No, to víš. Já jsem prostě takhle úžasný."
Tom nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Domýšlivý bastarde."
Georg si odfrkl a zamrkal řasami, čímž si od dredatého mladíka vysloužil zamračení. "Ach, no jo, ty už přítelkyni máš-"
"Nezačínej-" Začal Tom, ale byl přerušen svým telefonem. "Promiň," řekl, než vytáhl telefon z kapsy a hovor zvedl. "Ano? Ach, ahoj Bille."
"Ahoj! Jsi zaneprázdněný?"
Tom zvedl pohled ke svým přátelům a přemýšlivě si olízl rty. Nemyslel si, že by proti tomu něco měli. "Ne, vůbec ne. Co se děje?"
"Před další lekcí mám dvouhodinovou přestávku. Myslíš, že bychom mohli něco provést?"
Tom polkl a odkašlal si. Billův hlas a jeho výběr slov mu do mysli vnesly jisté představy a Tom si byl jistý, že by nebyl proti tomu, nad čím jeho hlava přemýšlela. "Mohl bys přijít do obchodu. Je tu na návštěvě můj kamarád z Rakouska, mohl bys ho poznat."


Gustav se zamračil a pak, po vteřině, na Toma pozvedl obočí.
"Kamarád? Víš jistě, že nechceš trávit čas s ním? Totiž, nějakou dobu jsi ho neviděl, ne?" Zeptal se Bill jemným hlasem.
Tom zrůžověl a na okamžik se ke svým přátelům otočil zády. "Tebe jsem neviděl roky," zašeptal a doufal, že to jeho dvojče pochopí.
"Ty sentimentální ubožáku," vyprskl Georg se smíchem.
"Drž kurva hubu!" Vyštěkl Tom. "Ne! Ty ne, Bille!"
"Prostě mu řekni, ať už přijde," řekl Georg, jakmile jeho smích utichl.
Tom na Georga zazíral. "Promiň," řekl do telefonu. "Můžeš přijít, opravdu."
"Dobře. Kde ten obchod je?" Zeptal se Bill.
"Je to jen pět bloků od kavárny. Na Baumstrasse, víš, kde to je?"
"Myslím, že jo. Když se ztratím, vždycky se můžu zeptat," řekl Bill a Tom by přísahal, že mohl v jeho hlase slyšet úsměv. Kroutil se mu z toho žaludek tím nejlahodnějším způsobem.


"Samozřejmě. Jak dlouho ti to bude trvat?"
"Budu tam za patnáct minut. Jak se ten obchod jmenuje?"
"Jsou to Listingovy hudebniny. Georg je tak neoriginální," řekl Tom se smíchem a podíval se na Georga, který se mračil, ale brzy se usmál a prsty nakreslil ve vzduchu srdíčko. "Ale tak dobrý kámoš," dodal Tom rychle a Georg vyprskl.
Bill se rozesmál. "Dobře, tak se uvidíme. Čau, Tomi."
Tom se nedokázal přestat zubit nad tou zdrobnělinou. "Čau, Bille." Zavěsil a spatřil Georga, jak na něj škádlivě pomrkává.
Tom na něj vystrčil prostředníček.


***


Tři páry očí se zaměřily na dveře, když malý zvoneček nad nimi zazvonil. Vysoký mladík oblečený v černé košili a černých kalhotách vešel do obchodu a ostýchavě se usmíval, zamával. "Ahoj."
Tom byl okamžitě na nohou se širokým úsměvem na tváři a Georg vyprskl. "Bille, ahoj." Přešel ke svému dvojčeti a sevřel jej v objetí. Dva páry očí zíraly, ale on si toho nevšímal. Billova nyní známá vůně a teplo stačily na to, aby celý okolní svět zmizel.
Georg si hlasitě odkašlal a dvojčata se konečně pustila. "Ahoj, Bille!" pozdravil trochu až příliš vesele.
Bill zrůžověl a usmál se. "Ahoj, Georgu." Podíval se na Gustava. "Ty musíš být Tomův kamarád?"
Gustav přikývl.
"Bille, tohle je Gustav. Můj kamarád z Rakouska," řekl Tom. "Gustave, moje dvojče Bill."
Oba mladíci se usmáli a potřásli si rukama. "Rád tě poznávám, Bille. Opravdu vypadáš hodně jako Tom," řekl Gustav.
"Díky," řekl Bill, a pak zčervenal. "Asi," dodal rychle, a Georg pozvedl obočí.


"Jak to jde zatím v práci?" Zeptal se Tom svého dvojčete, aby mu trochu pomohl se uvolnit. Byla to Billova první návštěva obchodu a Tom se nemohl dočkat, až mu to tam ukáže. Bylo tam tolik věcí, o kterých si byl Tom jistý, že se mu budou líbit.
"Jde to. Nic zajímavého, opravdu."
"Aww, no. Doufám, že to můžu změnit. Tady," řekl Tom a popadl Billovo zápěstí, jemně za něj zatahal. "Ukážu ti to tady. Georgu," zavolal na kamaráda. "Nevadilo by ti být na moment milý na Gustava? Vím, že je to těžké."
Georg našpulil rty. "Půjdete dozadu?" Zeptal se.
"Jsi úžasný," řekl Tom a poslal Georgovi pusu. Zavedl Billa do zadní části obchodu, kde schovávali všechno vybavení. Bylo tam tlumené světlo a Tom nechtěl nic jiného, než jen přitlačil Billa k jedné ze stěn a políbit ho.


Tom byl ze svých pocitů čím dál frustrovanější. Nechtěl je mít, byly až příliš zřejmé a dříve či později mu přinesou problémy. Byla to časovaná bomba a Tom se bál, že mu bez varování vybouchne do obličeje.
"Páni, vy prodáváte housle?" Zeptal se Bill a prohlížel si jednu z mnoha krabic. "Trochu na ně umím hrát."
Tom se usmíval. Všiml si, že stále nepustil bratrovo zápěstí, ale jelikož se nezdálo, že by to Billovi vadilo, nevadilo to ani Tomovi. "Opravdu?"
"Jo, i když nejsem moc dobrý," Bill přejel prsty po pouzdře. "Naposledy když jsem hrál, znělo to, jako bych škrtil kočku."
Tom se rozesmál. "To pochybuju."
Bill se ušklíbl. "Možná ti to někdy můžu ukázat," nabídl.
"To bych byl moc rád. A já bych ti mohl zahrát na kytaru, jestli chceš."
Bill přikývl a vzal Tomovu ruku do své, přiblížil se a usmíval se na své dvojče. "To mi pořád dlužíš," poukázal.


Tom si nevědomky olízl rty a podíval se na bratrovy. Tom byl připravený prasknout, potřeboval něco udělat. Ale to, jak se na něj Bill díval a usmíval, bylo hypnotizující. Tak strašně moc chtěl svého bratra políbit, potřeboval to téměř stejně tak moc, jako potřeboval dýchat. "Jo. Můžu to udělat dnes večer, jestli chceš," řekl Tom, aniž by si uvědomil, jak to zní.
Bill kroužil palcem po Tomově dlani. "Opravdu ti to nebude vadit?"
Tom zavrtěl hlavou. Začínala se mu točit hlava. "Vůbec ne. Miluju mít tě u sebe. Můžeme si něco objednat."
Bill se pousmál a přikývl. "To by bylo skvělé." Postoupil o krok kupředu.
Tom by přísahal, že mu exploduje srdce. Mohl téměř cítit bratrův dech na svých rtech, byl tak blízko. To, jak se na něj Bill díval, bylo až příliš.


"Tome!"
Tom zavřel oči a silou vůle se pokoušel uklidnit. Georg dokázal zničit jakoukoliv náladu, když chtěl. "Jo?"
"Pojď sem!"
Dredatý mladík zasténal a zatahal za Billovu ruku, aby jej zavedl zpátky do obchodu. "Co?"
"Povídali jsme si a rozhodli jsme se, že si dnes večer vyrazíme," řekl Georg.
"To je skvělé, kluci. Doufám, že si to užijete!" Řekl Tom s přehnaným nadšením. Příliš se o to nestaral a Georg to vycítil.
"Blbče, my všichni. Ne jen my dva," poukázal Georg. "Dnes večer. A já říkám, že u tebe doma, protože já jsem šéf."
"Můžeme koupit nějaké pivo a občerstvení a tak. Jen tak strávit čas, pokecat, užít si to. Co říkáš?" Zeptal se Gustav.
Tomovi trochu povadla tvář. Podíval se na Billa a všiml si i jeho zklamaného výrazu. "Dnes večer?"
"Jo, dnes večer."
Tom vzdychl. "Jasně, proč ne?" řekl poraženě.
Georg tleskl. "Skvělé, takže domluveno."


Tom se těžce snažil neobrátit oči v sloup a Bill zřejmě vycítil jeho stav, protože mu stiskl ruku. Tom se na Billa podíval a věděl přesně, co jeho výraz znamená: někdy příště.
A Tom si v duchu poznamenal, aby vykopnul své přátele brzy, aby tak mohl později strávit trochu kvalitního času se svým bratrem.


autor: Valecita
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)


original
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 17. července 2018 v 21:47 | Reagovat

To je tak krásná povídka jen doufám že tam nebude žádná katastrofa.

2 Jasalia Jasalia | 21. července 2018 v 14:03 | Reagovat

To bude iný hurikán, keď sa ti dvaja na seba konečne vrhnú, 🤣, ale zatiaľ je ho hlavne veľmi... úsmevné. Som to čítala cestou do práce a som sa usmievala ako debil. Keď sa na mňa vredy niekto pozeral, musel si myslieť svoje. Ale keď oni sú taký zlatí... Ale obdivujem autorku aj za to, ako perfektne pracuje s dialógmi. Je to radosť čítať. Teším sa na ďalšiu časť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama