The Laugh That Brought Them Back Together 6.

7. července 2018 v 16:00 | Janule |  The Laugh That Brought Them Back Together
autor: Valecita


Setkání s mámou


Dvojčata si povídala téměř celou noc. Snědli zbytek muffinů spolu s šálky kávy a čokolády, poté zamířili zpátky do Billova pokoje a mluvili a mluvili o všem a o ničem. Tom si pomyslel, že je to úžasné, jak se jejich vzájemný vztah vyvíjel za tak krátký čas, rozhodně tím byl příjemně potěšený.
Jak si povídali, Tom byl schopný číst mezi řádky a po většinu času věděl přesně, co se jeho dvojče chystá říct. Svým způsobem to bylo děsivé, ale dobré. Tom by to za nic na světě nevyměnil.
Usnuli vyčerpaní na Billově posteli. Dokonce se ani nepřevlékli do pohodlnějšího oblečení.
Ráno přišlo až příliš rychle a oni byli náhle probuzeni vyzváněním Billova telefonu. Jak nejrychleji jen mohl, se pro něj natáhl a zazíval do sluchátka, než zaskřehotal ospalé: "Haló?"
"Bille?" Ozvalo se jemným hlasem. "Vzbudila jsem tě?"
"Mami?" Zeptal se Bill, a Tom otevřel jedno oko, aby se podíval na svého bratra. Billovy vlasy byly rozcuchané a oči měl jen sotva otevřené, ale Tom si nemohl pomoct a zíral. Bylo to už nějakou dobu, co naposledy viděl někoho takto brzy po ránu - alespoň tak brzy, jak předpokládal, že bylo.


Pomyslel na ty dny doma v Rakousku, on a jeho ex-přítelkyně Lena zůstávali vzhůru do pěti ráno a pak usnuli, jen aby se probudili uprostřed odpoledne. Tom si myslel, že byla hezká, ale nyní, když potkal Billa, pohled na to, jak se probouzí, byl daleko lepší než pohled na Lenu v jejích nejlepších dnech, a z toho se mu přetočil žaludek.
"Bille, jsou tři hodiny odpoledne!" Pokárala jej jeho matka a Bill zasténal.
"Opravdu?" Zeptal se Bill tlumeným hlasem.
"Říkala jsem ti, abys nevstával tak pozdě!"
"Tom tady zůstal přes noc, a tak jsme byli dlouho vzhůru a povídali jsme si," vysvětloval Bill a pootočil hlavu na Toma.
Tom se ospale pousmál a natáhl ruku, aby se konečky prstů dotkl paže svého dvojčete. Billova kůže byla tak teplá a Tom si přál, aby mohl prostě vlézt do těla svého bratra a zůstat tam napořád.
"Tom… pořád tam ještě je?"


Bill se protáhl podobně jako kočka, a poté se schoulil do klubíčka blízko Toma. "Jo."
"Myslíš, že byste vy dva mohli… Totiž, mohla bych něco uvařit k obědu. Pokud je moc pozdě nebo pokud nemáte hlad, možná bychom mohli dělat něco jiného, já ne-" rozpovídala se Simone.
"Mami, nech mě se ho zeptat, ano?" Bill rukou zakryl sluchátko a podíval se na Toma, oči mu jiskřily, ale jeho výraz byl ostýchavý. "Chceš se setkat s mou - naší mámou?"
Tom polkl a napjal se. Byl připravený potkat svou skutečnou mámu? Nebyl si jistý. Ale věděl, že se to muselo stát; nemohl čekat, že se setká pouze se svým dvojčetem, bylo tam toho více. Byla za tím celá rodina, celý život, příběh a pocity, opuštění. "Ehm…"
Bill se zamračil, zřejmě vycítil bratrovu úzkost. "Mami, zavolám ti za pár minut, ano?" řekl do telefonu a zavěsil, aniž by počkal na odpověď. Pomalu se k Tomovi přisunul blíž a podíval se mu přímo do očí s měkkým výrazem. "Jsi v pořádku?"



Tom si ztěžka povzdechl a cítil, jam mu svaly lehce povolily. Bill jej uklidňoval způsobem, jakým nikdo jiný předtím, a ačkoliv to byl strašidelný pocit, Tom tím byl fascinovaný. "Jo, já jen… Až doteď jsem si nemyslel, že se s ní budu muset setkat. Byl jsem tak ponořený do hledání tebe, že jsem opravdu na nic jiného nemyslel. "Teď je to jako…" Na vteřinu se odmlčel. "Jako by se na mě zničehonic valila hromada cihel."
Bill uchopil Tomovu ruku do své a krátce ji stiskl. Jeho ruce byly stejně teplé jako zbytek jeho těla a Tom si myslel, že tu bitvu v tom okamžiku prohraje. Potřeboval nějakou sebekontrolu, nějakou zábranu. Hluboko uvnitř věděl, že bojuje v předem prohrané bitvě, ale na tom nezáleželo. Ne teď. Bill za to v konečném důsledku bude stát, rozhodl se Tom, i když zůstanou jen bratry a ničím více, což bylo něco, čeho se Tom snažil dosáhnout. Rozhodně nechtěl žádné trapné situace. Alespoň ne v nejbližší době.


"Nemusíme ji vidět dneska. Můžeme tam jít zítra nebo nějaký jiný den, jestli chceš. Není to žádná velká věc," řekl Bill jemně a palcem přitom hladil Tomovu ruku.
"Je to velká věc, ale…" Tom se odmlčel, pokoušel se shromáždit a zorganizovat své myšlenky. Bylo to těžké, chtěl se rozhodnout teď a tady. Chtěl jít a setkat se se svou skutečnou matkou a přestat se chovat jako vystrašené dítě. "Musíme - musím jít. Potřebuju se s ní setkat. Lepší dříve než později, že?"
Bill pomalu přikývl. "Jsi si jistý?"
"Ne," rozesmál se Tom a stiskl Billovu ruku. Bylo těžké nechtít se jej dotýkat, když u sebe byli tak blízko. "Ale musím to udělat."
Bill si olízl rty a Tom musel posbírat veškerou sílu, aby se nenaklonil a nepolíbil ho. "Zavolám jí, ano?"
Tom přikývl. "Dobře."


***


Tom si otřel své zpocené dlaně do trička a silou vůle se je pokoušel přimět, aby se netřásly. Nefungovalo to, bohužel, ale nebylo nic, co by s tím právě teď mohl udělat.
Oba mladíci stáli před starým domem. Zvenku vypadal hezky, ale Tom si nemohl pomoct a měl pocit, jako by uvnitř měl zjistit nějaké příšerné tajemství. Věděl, že je to jen jeho matka, ale i přesto, ten strach tam pořád byl.
Bill zaklepal na dveře a Tom si byl jistý, že za celý svůj život nebyl nikdy tak vyděšený, a že každou minutou dostane infarkt.
Po třiceti mučivých vteřinách se dveře otevřely a za nimi se objevila malá, červenovlasá žena. Zvedla si ruce k ústům a potlačila zajíknutí, oči už jí slzely. "Tome?" Řekla napjatým hlasem.
Tom se nemohl hýbat, pouze na ni zíral, jako by byla nějaká dvouhlavá příšera. Ruce se mu nyní příšerně třásly a každý sval v jeho těle byl ztuhlý.


Atmosféra se proměnila v rozpačitou, jak nikdo z nich nevěděl, co má dělat. Pro Toma to ani nebyl surrealistický moment, jelikož nikdy nepomyslel na to, že by se s ní setkal, ale stejně to bylo zvláštní.
"Mami?" Řekl Bill tiše. "Ehm…"
Simone si odkryla ústa a třemi dlouhými kroky došla k Tomovi, než jej pevně objala kolem pasu. "Tome," vzlykla, tričko mu smáčela slzami. "Můj Tome."
Tom stál na okamžik nehybně, nevěděl, co má dělat. Podíval se na Billa, který měl na tváři melancholický úsměv, a Tom vzdychl, oplatil objetí a opřel se tváří o vrchol hlavy své matky. Nemohl říct, že by cítil radost nebo úlevu, nyní, když ten okamžik, kdy ji uviděl, pominul, Tom se prostě cítil otupěle. Hádal, že to bylo normální, doufal v to.


Po několika vteřinách se Simone odtáhla z Tomova objetí a poodstoupila, přitom si hřbetem ruky osušila slzy a popotáhla. "Omlouvám se," řekla tiše a přešla k Billovi. "Ahoj, zlatíčko."
"Ahoj, mami," Bill ji u sebe na okamžik přidržel. Když ji pustil, Simone je zavedla do domu.
Dvojčata seděla blízko u sebe na gauči v obývacím pokoji a Simone stála před nimi, oči měla lehce nateklé od pláče. Zavrtěla hlavou. "Opravdu jsi to ty. Vypadáš přesně jako Bill, je to bláznivé," řekla ohromeným šepotem. Trochu se uklidnila a ztěžka si povzdechla. "Můžu vám něco přinést? Colu, nebo chcete třeba pomerančový džus?"
Bill se usmál. "Cola je fajn."
"Nápodobně," řekl Tom tichým hlasem, a Simone se široce usmála. Přikývla a zmizela v kuchyni. Tom si povzdechl. "Wow."
"Jsi v pořádku?" Zeptal se Bill a položil ruku na Tomovo nervózně poskakující koleno. "Můžeme se vrátit někdy jindy," nabídl.
Tom okamžitě zavrtěl hlavou. "Ne, ne. Je mi fajn, neboj se. Já jen…" odmlčel se.
"Já vím. Já vím."


Tom se usmál a položil svou ruku na bratrovu, cítil tu teplou kůži a přísahal by, že se popálí. "Jsem rád, že jsi tady se mnou."
Bil se zasmál. "Jak bych mohl nebýt?"
Tom přesně věděl, co tím myslel. Už se chystal něco říct, když zaslechl cinkání sklenic a spatřil Simone vracející se s podnosem se třemi sklenicemi Coly. Položila je před každého z nich a posadila se na křeslo před dvojčata. Bill nepustil Tomovo koleno a Tom se také nechystal svou ruku stáhnout.
"Já…" začala, ale hlas měla napjatý a na vteřinu nebo dvě nemohla pokračovat. "Ach, bože. Omlouvám se, nějak si prostě nemůžu pomoct."
Tom těžce polkl a cítil se trochu provinile. Možná Simone tohle právě teď nepotřebovala, možná měl špatné načasování.
Bill se na svou mámu podíval a usmál se. "To je v pořádku."


Simone vzdychla a pokoušela se dát dohromady. "Tome, já jsem prostě jen tak, tak moc šťastná, že jsi tady. To nemáš ani tušení. "Hledala jsem tě a…" odmlčela se. Vypadala slabá a unavená, emocionálně vyčerpaná.
Tom se zamračil. "Opravdu? Tys mě hledala?"
Bill se napjal a podíval se na Simone. "Kdy to bylo?"
Simone vzdychla. "Kde pracuješ, Tome?"
"Ale ne, neměň téma. Chci to vědět." Bill stiskl Tomovu ruku a Tom cítil, jak se mu proti té jeho chvěla.
"Pracuju v hudebninách," řekl Tom rychle, nevěděl, zda chtěl slyšet to, co mohla Simone říct.
"Tome," řekl Bill pomalu.
"To je hezké," řekla Simone slabým hlasem.
"Mami."
"Bille, tohle je pro mě těžké," zkoušela to Simone. "Dělám malé krůčky. Právě jsem dostala zpátky svého syna."
Bill sklopil pohled. Skutečně vypadal provinile, a když znovu promluvil, ztišil svůj hlas. "Jen to prostě chci vědět."
Tom polkl. "Vyprávěl jsem ti o tom."
Bill se zamračil. "Opravdu?" Párkrát zamrkal, než zalapal po dechu. No jo, vyprávěl." Rychle se otočil ke své matce. "To proto jsme jeli do Vídně?"


Simone vzdychla a přikývla. "Asi bych vám měla říct celý příběh." Podívala se na dvojčata a olízla si rty. Když neodpověděli, pokračovala. "Když jsem potkala vašeho otce Jörga, byli jsme v prvním ročníku střední školy. Okamžitě jsme se spřátelili a o rok později jsme spolu začali chodit. Byli jsme zamilovaní, nebo jsem si to aspoň myslela, a na konci čtvrtého ročníku jsem otěhotněla s vámi dvěma."
Tom, bez přemýšlení, vklouzl svými prsty mezi Billovy a pevně je sevřel. Bylo to něco, co dělával s Lenou, když byl nervózní. Dodávalo mu to pocit klidu, i když jen na chvíli, a pomáhalo mu to se uvolnit. Ačkoliv, tentokrát Tom cítil elektrické výboje a žár. Cítil to po celém těle.
"Bylo to tak… nevěděla jsem, co mám dělat," pokračovala Simone. "Nejdřív jsem to Jörgovi neřekla, ani nikomu jinému. Pak už to začalo být vidět a Jörg se mě na to zeptal a já nemohla lhát. Začal vyšilovat, samozřejmě, ale snažil se mě podpořit a šel se mnou na mou první prohlídku u lékaře. Tam jsem zjistila, že nečekám jedno miminko, ale dvě." Někdy během toho vysvětlování začala plakat, ale žádné z dvojčat k tomu nic neřeklo. Tom věděl, že to pro ní muselo být opravdu bolestivé. "Odmaturovali jsme a…" odmlčela se.


Bill si povzdechl. "Chceš kapesník nebo něco, mami?"
Simone zavrtěla hlavou. "Nech mě to dokončit." Zhluboka se nadechla. "Odmaturovali jsme a on zmizel kdovíkam. Nechal mi u dveří vzkaz, že se se mnou a dvojčaty nechce zabývat. A tak jsem dál musela pokračovat sama. Musela jsem to říct mámě - vaší babičce - a díky bohu, postarala se o mě."
"Proč jsi nás dala pryč?" Zeptal se Bill slabým a roztřeseným hlasem. On sám setřel několik slz a Tom si nemohl pomoct a chtěl jej sevřít v náručí.
"Můj táta mě přesvědčil. Byla jsem příliš mladá, bylo mi teprve osmnáct, a byla jsem opravdu nezralá. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že má můj otec pravdu a dala jsem vás pryč do dvou různých rodin, ale o pár měsíců později jsem toho začala litovat a, navzdory mým rodičům, jsem vás šla hledat. Obtelefonovala jsem spoustu míst, a nakonec jsem našla Billovu novou rodinu. Tak moc jsem brečela, když jsem se s nimi setkala a musela jsem je prosit, aby mi ho vrátili zpátky. Bylo k tomu spousta papírování a během toho jsem se snažila najít Toma. Trvalo mi to nějakou dobu, ale našla jsem jeho rodinu…" odmlčela se, pohled měla upřený na skvrnu na zdi. "Vracela jsem se tam tak často, až jednoho dne…"


Bill se natáhl pro papírový kapesník ve své kapse a podal ho své matce. Tom cítil, jak se mu s každým dalším slovem svírá hruď a už nedokázal zabránit svým vlastním slzám. Kutálely se mu po tvářích, zatímco tiskl dlaň svého dvojčete.
Smone se vysmrkala a vzdychla. "Byli pryč. Vzali Toma pryč a já nevěděla kam. Volala jsem tolika lidem, a nakonec mi někdo řekl po osmi letech naléhání a volání, že odešli do Rakouska… Musela jsem tě jít najít."
Tom roztřeseně vydechl. Tolik let byl na Simone tak moc naštvaný. Brečel a nenáviděl ji, ale nikdy nepomyslel na to, jak se musela cítit ona. Nyní to věděl a nemohl mít více zlomené srdce. Hruď se mu svírala a slzy nepřestávaly téct.
"Gordon a já jsme byli manželé dva roky a on znal celý ten příběh, a tak jel se mnou a s Billem do Rakouska. A jednou jsme měli blízko k tomu, abychom tě našli. Myslím, že Bill tě našel."


Bill zalapal po dechu a zvedl si ruku k ústům. "Co tím myslíš?"
"Byli jsme v parku uprostřed Vídně, protože sis chtěl hrát a Gordon a já jsme si opravdu potřebovali odpočinout. Bill si někde hrál s několika dalšími dětmi, zatímco jsme seděli na lavičce. Nebyli jsme tam ani dvacet minut, když k nám Bill přiběhl a říkal, že viděl kluka, který vypadal přesně jako on. Utíkali jsme a hledali tě, Tome, ale zmizel jsi." Odmlčela se, aby si osušila slzy a znovu se vysmrkala. "Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli jsi to byl opravdu ty, nebo ne, Tome, ale myslím… možná, že ano." Usmála se skrz slzy. "Bill tě našel ještě dřív, než jsi ty našel jeho, Tome."
Tom vzlykl a pustil bratrovu ruku. Vstal a přešel ke křeslu, na kterém seděla jeho matka. Rychle se posadil po jejím boku a pevně ji sevřel, nyní už otevřeně vzlykal.
Celou minutu se vzájemně drželi a pohupovali se, a brzy se k nim přidal i Bill.


"Omlouvám se," řekl Tom do Simonina ramene.
"Za co? Já bych se měla omlouvat. Já se omlouvám."
"Tak dlouhou dobu jsem tě nenáviděl. Byl jsem tak pitomý a sobecký, mami. Tys mě hledala. Trpěla jsi, a já jsem tě nenáviděl," řekl Tom tichým hlasem.
Simone přikývla. "Já tě z ničeho neviním, Tome. Opravdu ne."
"Nemůžu tě nenávidět," zamumlal Tom.
"Já vím, Tome. Já vím."
Bill popotáhl. "Já tě taky nemůžu nenávidět, mami. Omlouvám se, že jsem byl na tebe zlý."
Tentokrát se Simone široce usmála a přitiskla si k sobě své syny blíž. "Nedělejte si s tím starosti. Oba dva vás miluju."
"My tebe taky," řekla obě dvojčata zároveň.
"Já vím," řekla Simone.


autor: Valecita
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)


original
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | 7. července 2018 v 21:00 | Reagovat

Krásné, krásné, krásné! Opravdu moc povedený a dojemný díl, sama jsem při čtení měla slzy na krajíčku. Mám velkou radost, že si i po tak dlouhém rozloučení Tom se Simone rozumí.
Děkuji za nádherně dojemný díl a také děkuji Zuzu za skvělý překlad! ;-)

2 Evča Evča | E-mail | 9. července 2018 v 19:33 | Reagovat

[1]: Přesně moje slova! Díky moc za překlad.

3 Jasalia Jasalia | Úterý v 3:54 | Reagovat

Chalani su zlati. Trochu sa bojim, aby sa Tom nezacal hnevat na avojich adoptivnych rodicov, ze ho nevratili matke. Uvidime. Dakujem za cast.

4 Karin Karin | Úterý v 20:48 | Reagovat

Je moc fajn že Tom svojí mamku přijal jsem zvědavá co na to řeknou jeho adoptivní rodiče.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama