Scar Tissue 27. 2/2

29. července 2018 v 16:00 | Janule |  Scar Tissue
autor: Chayernne7






Bill se opřel o kamenné zábradlí na terase a pohledem přejížděl po malebném upořádání parku ležícího před ním. V místech, kde stromy vrhaly stíny, se trávník stále ještě třpytil kapičkami rosy a Bill mohl cítit tu konejšivou zelenou vůni vlhké zeminy. Paprsky slunce jej hřály na kůži, i když zatím ne nijak nepříjemně, přesto však byly příslibem dalšího palčivě horkého dne pozdního srpna.


Ačkoliv se stáhnul do nejvzdálenějšího kouta terasy, Bill si byl stále vědom Toma sedícího u stolu se snídaní ve společnosti jejich malé skupinky společných přátel. Andreas seděl po jeho pravici a apaticky se nimral ve své ovocné míse, naproti němu seděl Georg s hlavou v dlaních a snažil se dát se dohromady, zatímco jej nepochybně sužovala nesnesitelná kocovina po včerejší proflámované noci. Jediný člověk, který skutečně jedl a zdál se být schopný nalézt v tom alespoň minimum požitku, byl nepřekvapivě Gustav, který si krájel svou šunku s vejci puntičkářskými pohyby s vidličkou a nožem pevně v rukách.


Když včera v noci přijela policie a zpráva o Jörgově tragické smrti se rozšířila mezi hosty, ples okamžitě skončil. Orchestr přestal hrát, taneční sál a přilehlé chodby se naplnily mumlanými spekulacemi. Nikdo přesně nevěděl, co dělat, zda odejít, či zůstat. Nakonec když bylo ven na nosítkách vyneseno tělo a policii připadalo buď nezbytné, nebo vhodné zpovídat všechny hosty, začali se trousit pryč v malých skupinkách, spokojení, že nebudou zapleteni do té nešťastné aféry. Gustav a Georg poslali své rodiny domů, Andy a Natálie se odebrali do svých pokojů pro hosty, které jim byly přiděleny po dobu jejich návštěvy Hamburku, a brzy byl dům prázdný, prázdnější než kdy předtím, jelikož jeho pán byl nyní navždy mezi jeho prastarými zdmi nepřítomen.


Bill nebyl překvapený, že u stolu neprobíhalo příliš konverzace, ozývalo se pouze příležitostné cinkání nožů a vidliček o talíře nebo pohyb těl na židlích. Společně s nevyhnutelnou otupělostí rána-poté bylo ve vzduchu podivné napětí, spíše rozpačitost, kdy člověk ztratil slova nebo nevěděl, jestli by bylo vhodné vůbec cokoliv říct. Všichni byli dezorientovaní, a právem. Jörgova smrt přišla zničehonic, nikdo to nečekal - nikdo se v to neodvažoval doufat, dovolil si spekulovat Bill. Ve vakuu, které za sebou nechala jeho despotická osobnost, bylo náhle až příliš mnoho místa k pohybu. Když se několik cest otevřelo po tak dlouhé době, kdy byli všichni přinuceni k nehybnosti, člověk náhle nevěděl, kterou z nich se vydat.



Pro Billa to byla záležitost dostat se zpátky do spojení se sebou samým. Když obrátil svou plnou pozornost zpátky ke scenérii před sebou a jeho oči přejížděly přes kopce pokryté bujnou zelení Kaulitzových lesů, ty otevřené prostory zasadily do jeho srdce touhu prostě vyrazit do dáli, dostat se pryč od všeho a všech, tam, kde mohl být sám a utřídit si své myšlenky v míru.
Uvědomění jej nezasáhlo jako rána bleskem, přišlo k němu spíše pokusně, jako by s nejistotou, jak člověk, kterým se stal, na to bude reagovat: projížďka byla přesně to, co by měl udělat. Jak se jeho mysl natáhla ke stájím, bylo to jako odvážný výlet do světa, který byl nekonečně vzdálený. Jak už to bylo dlouho, co si on a Devil spolu vyjeli? Billovo rameno bylo už téměř vyléčené. Pokud bude opatrný a dá si pozor, mělo by být naprosto v pořádku vyjet si na malou projížďku. Bill Devil opomíjel od té jejich nešťastné příhody v bouři, ale nyní bylo na čase vrátit se zpátky do sedla, doslovně i obrazně.


Ztracen v myšlenkách si Bill neuvědomil, že Andy vstal od stolu a přibližuje se k němu se šálkem horké kávy v rukách, až dokud se jeho přítel neobjevil přímo vedle něj. Bill si nebyl jistý, jestli se mu zrovna nyní líbilo být vyrušený ve své samotě, ale věděl, že to Andy myslí dobře, a tak se k němu otočil a lehce se pousmál.
"Ne, díky," zavrtěl hlavou, když mu Andy nabídl kávu. "Nejsem si jistý, jestli by můj žaludek právě teď cokoliv snesl."
Když promluvil, ukradl si pohled přes kamarádovo rameno ke stolu, instinktivně vyhledal Toma, který, jak Bill očekával, je diskrétně pozoroval zpoza sklenice pomerančového džusu. Vědomí, že na něj jeho manžel dohlíží, Billa nějakým způsobem uklidnilo. Byl Tomovi také vděčný, že mu nebyl v patách a dovolil Billovi nastavit si dočasný odstup mezi sebou a obecně celým světem. Tom vždy věděl, co potřeboval, a to byla upokojující myšlenka. Navzdory vědomí, že Andyho ignoruje, jeho oči přetrvávaly na manželově unavené, ale přesto stále krásné tváři, a srdce se mu naplnilo teplem. Tom mu poslal jemný úsměv a Bill mu ho stejným způsobem oplatil. V jeho životě se nacházel alespoň jeden pevný bod.


"Byl bys raději nechán o samotě?" Zeptal se Andy tiše.
Bill odtrhl svůj pohled od Toma a zamrkal na svého kamaráda, jako by se Andy před ním zničehonic právě zhmotnil.
"Ne," řekl poté, ačkoliv si nebyl jistý.
"Můžeš mi to říct," pokrčil jeho přítel rameny. "Jen to zkouším. Je naprosto v pořádku, jestli nechceš společnost."
Vše, co Bill v tom okamžiku věděl, bylo, že se chce projet na Devil.
"Chystám se jít do stájí. Půjdeš se mnou?" Zeptal se, ale okamžitě dodal: "Zpátky však budeš muset jít sám, pokud ti to nevadí."
"Ne, nevadí. Tak pojďme," přikývl Andreas a poté sledoval, jak Bill zamířil informovat Toma o svých plánech. Tom se automaticky natáhl pro Billovu ruku a držel ji, zatímco se k němu Bill naklonil a tiše si povídali. Bill uchopil Tomovu tvář a jemně svého chotě políbil na rty, než se od něj opět odtáhl.


Andreas se přistihl, jak odvrací pohled. Ve způsobu, jakým se k sobě chovali, bylo něco tak hluboce intimního, že Andy stále potřeboval trochu více času, aby se u toho cítil zcela pohodlně. Co přesně se stalo minulou noc, to Andy nemohl vědět. Vše, co věděl, bylo, co jim pověděl Gustav, když přišel zpátky dolů, o tom, jak se Tom s Billem pohádali kvůli Tomovu odhalení a že se právě usmiřují. Očividně Bill nebyl schopný věnovat Tomovi své ´překvapení´, takže i přesto: jak to, že se nyní zdáli být ještě více nerozlučitelnou jednotkou než kdy předtím?
"Pojď," Bill zahákl svou paži o Andyho a společně sešli schody k bílému štěrkovému chodníku lemujícímu dům i park.
Nějakou dobu kráčeli v tichosti, ale nebylo to nijak rozpačité. Andy cítil, že jeho přítomnost Billovi poskytuje komfort a byl připravený udělat cokoliv, aby se jeho přítel cítil lépe.


"Už je to celá věčnost, co jsem byl dole ve stájích," promluvil Bill nakonec.
"S takhle vymknutým ramenem..."
Bill zavrtěl hlavou.
"Ne, tak jsem to nemyslel."
Chodník je zavedl do lesa, kde byl vzduch k jejich pokožce až otřesně chladný.
"Doslova se to zdá být jako věčnost. Jako bych to ani nebyl já."
"Tolik věcí se stalo, Bille. Všichni se měníme. I ty ses změnil."
"Ano. Ale nyní zase mířím do stájí. Některé věci se nemění a nikdy by neměly," povzdechl si Bill a opřel se tváří o Andyho rameno, vyhledával podporu. "Musím najít cestu zpátky k člověku, kterým jsem, víš? Alespoň znovu spojit dohromady části, které mi stále patří. Jednou takovou částí je Devil a ježdění. To jsem pořád já."
"Samozřejmě, že jsi to pořád ty," Andy se zamračil. Cítil se znepokojeně, protože nevěděl, jak bylo očekáváno, že by měl reagovat. Kradmo se po Billovi podíval. Bylo na něm něco odlišného, to musel Andy nyní přiznat. Předtím si toho nevšiml a nedokázal přijít na to, co přesně bylo jinak, ale poprvé za jejich životy Bill a on nebyli synchronizovaní; ne proto, že by jeden z nich udělal navíc krok kupředu, zatímco ten druhý zůstal pozadu, ale proto, že se změnil rytmus a ten druhý o tom nebyl informován.


"Potřebuju nějaký čas, abych porozuměl, kdo jsem," pokračoval Bill tiše. "Kým jsem se stal. A jsem to opravdu já? Protože, víš, v poslední době jsem jednal způsoby a udělal věci, u kterých mám pocit, že mi byly vnucené."
"Kvůli Tomovi?" Zeptal se Andy pokusně.
"Částečně. Ale ano, Tom byl jedním z hlavních důvodů."
"A Jörg, předpokládám..."
Bill sebou trhnul a prudce otočil hlavu, jako by dostal facku.
"Důležité je, že už je po všem," řekl dutým hlasem. "Je pryč. Věci už se mohou jen zlepšovat."
"Je to skoro jako boží zásah seshora," zauvažoval Andy, a když Bill vyprskl, zamračil se, protože to znělo jako vzlyk, přestože Bill neplakal. Andyho přepadl špatný pocit a náhle si byl něčím naprosto jistý.


"Je tady něco, co mi neříkáš."
Bill se kousnul do spodního rtu.
"Ano."
"A ani mi to neřekneš."
To Billa zaskočilo.
"Jak...?"
"Kdybys chtěl, už bys mi to řekl," pokrčil Andy rameny. "Hádám ale, že Tom to ví. To je fér. Máš dovoleno sdílet se svým manželem tajemství."
"Dal bych hodně za to, abych toto tajemství neměl, věř mi," zamumlal Bill se svěšenou hlavou. "Ale máš pravdu. To je naše tajemství. Čím méně lidí o tom ví, tím lépe."
Vzpomněl si na tichou konverzaci, kterou ráno vedl s Tomem, a na věci, na kterých se společně shodli. Nikdo se nedozví pravdu o Jörgově smrti, s výjimkou těch, kteří už to věděli.
"Ale to není celý příběh," dodal.


Andreas pozvedl obočí.
"Jsou tady věci, o kterých ti říct můžu," Bill vzhlédl ke kamarádově zvědavé tváři. "Je to o Tomově minulosti. A je to příšerné."
"On ti o tom pověděl?"
Bill přikývl.
"Teď už vím všechno. Žádná další tajemství mezi námi."
Opřel si hlavu zpátky o Andyho rameno.
"Není to nic pěkného. Víš jistě, že to chceš vědět?"
"Od toho jsou přátelé. Aby sdíleli břemena."
Bill vzdychl.
"Pak tě štěstí minulo, když sis mě tenkrát v první třídě vybral."
"Kdo říká, že co je snadné, je i dobré? Snadné je prostě snadné. Teď ven s tím."
Navzdory vážnosti příběhu, který se chystal vyprávět, Bill se nad tím musel pousmát.
"Kde bych měl začít...?" zauvažoval. Bylo tam toho tolik, co říct.
"Víš, co řekla Červená královna Alence, že?"
Bill si povzdechl. Kde to mělo začátek? Ale okamžitě to věděl. Začínalo to párem očí černých jako uhel a rozpustilým úsměvem. Všechno to začalo...
"Kai... Jmenoval se Kai. Pracoval ve stájích..."


~~~(*)~~~


Z místa, které si Bill na svahu vybral, měl nerušený výhled na dům s jeho mnoha okny odrážejícími paprsky slunce téměř v jeho nejvyšší pozici na obloze. Bylo horko, opravdu horko a Bill byl celý zpocený, ale nestaral se o to. Vždy měl rád sem tam trochu té samoty, ale nyní věděl, že v tom bylo trochu více: potřeboval ji. Byl to jeho lék na všechny příčiny. Uvázal uzdu Devil k pevné větvi a poodešel od zvířete kousek dál, aby se usadil do vysoké, suché trávy. Jak se nadechl čistého, teplého vzduchu, jeho duše se rozprostřela do pustého okolí okolo něj a ten dusivý pocit být zahnán do kouta postupně zmizel, nechal za sebou pouze podivný druh prázdnoty. Byla to prázdnota, která mohla být naplněna čímkoliv, a ačkoliv Bill přesně nevěděl, čím se ji chystá naplnit, měl několik velmi jednoznačných nápadů na věci, které ze sebe navždy vypudí.


Bill nyní věděl, že každá lidská bytost měla své limity. Bylo pouze mýtem, že se jeden mohl stát čímkoliv a kýmkoliv, pokud se jen naučil to dostatečně chtít. Lidé se rodili s potenciálem a určitými dispozicemi a vše, co člověk mohl udělat, co byl zavázán udělat, bylo vyvinout tento potenciál co nejvíce, aby plně využil talenty a schopnosti, které mu byly dány, a zároveň si uvědomit a přijmout své slabosti a to, kde leží hranice jeho možností.
Nikdo se nemohl stát někým zcela odlišným, aniž by za to zaplatil. Nikdo se nemohl chovat silněji a prudčeji, než jakým byl, aniž by poté nepadl do naprostého bezvědomí. Bill nyní věděl, že opravdu neexistovala téměř žádná hranice, jak dalece člověk mohl sám sebe ve stavu nouze postrčit, kolik bolesti a pohrdání mohl snést, aby zachránil sebe nebo ostatní. Znalost tohoto tajného zásobníku síly jej nesmírně uklidňovala. Ale žil blízko té hranice už nějakou dobu a dostal se do bodu, kde musel najít cestu zpátky k rovnováze, která pro něj byla zdravá.


Sáhl do kapsy a vytáhl ven obálku.
Z nějakého důvodu nebyl ochotný ji nechat v šuplíku, kde by ji Tom mohl objevit, a tak se rozhodl nosit ji po celý den u sebe. Nyní se jeho rozhodnutí ukázalo být šťastným, protože ačkoliv to nebylo tak, jak to plánoval, Bill se chystal tu obálku otevřít a přečíst, a až poté, co zjistí její obsah, začne zvažovat své možnosti a rozhodne se k tomu nejlepšímu následnému kroku. Musel si být jistý, že Tom bude schopný unést to, co v tom dopise bylo. Bylo to velmi důležité, protože nyní, když si Bill uvědomil, že už se více napnout nedokáže, potřeboval Toma, aby jej znovu dal dohromady, aby jej poskládal zpátky svou vlastní silou. Tom se nesměl znovu sesypat.


Poté, co se zhluboka nadechl, Bill obálku roztrhl a rozložil list papíru, který našel uvnitř. Jeho oči se rychle rozběhly přes řádky napsané úhledným, ale poněkud dobrodružným rukopisem, který mohl patřit pouze ženě, a dokonce ještě dříve, než se dostal na konec, plakal a smál se zároveň. Přitiskl si pěst k ústům a pokoušel se mrkáním odehnat slzy kutálející se mu z očí. Bylo to beznadějné, protože ta úleva byla až příliš velká, příliš ohromující. Veritas vos liberabit, řekl Saki, a bylo to opravdu teprve včera? Zdálo se to být jako věčnost. Bill se zkroutil a plakal tak moc, že mohl jen sotva dýchat. Kdyby nedal volný průchod vší té vině a napětí, které se uvnitř něj nahromadily, brzy by zešílel. Osud měl pekelný smysl pro humor, a tak se ten dopis také stal pro Billa jakýmsi druhem rozhřešení, ačkoliv když byl napsán, ještě ani nevěděl, že Kaulitzova rodina existuje.


Poté, co jeho záchvat pláče pominul, Bill ještě nějakou dobu zůstal sedět na svahu, a jakmile se cítil dostatečně vyrovnaný, zvedl se ze země a znovu nasedl na Devil. Cesta zpátky do domu mu zabrala více času, než bylo nutné, ale Bill nespěchal. Věci se vyřeší, teď už to věděl, a dal si na čas, obdivoval krajinu okolo sebe. Poprvé mu to připadalo téměř jako domov, nebo alespoň to mělo potenciál stát se to pro něj domovem.
Bylo kolem oběda, když se dostal zpátky do domu. Tom seděl o samotě v knihovně schoulený na pohovce a zíral před sebe. Byl tak ztracený v myšlenkách, že si nevšiml přicházejícího Billa, dokud si jeho manžel před něj nepoklekl a nepoložil mu ruku na paži.
"Zlato..." Tom se na druhého chlapce usmál. Jeho oči byly trochu nesoustředěné, jak přejížděl prsty po Billově čelisti. "Měl ses tam venku hezky?"


Billovi se sevřelo hrdlo tak moc, že nebyl schopný ze sebe vydat jediný zvuk, a tak jen sevřel rty a napjatě přikývl. Otevřeně na Toma zíral, ale nedokázal si pomoct. Tom pro něj byl tak neuvěřitelně důležitý a drahý, až se Billovo srdce namáhavě potýkalo s intenzitou jeho citů. Vzal Tomovu dlaň a zvedl si ji ke rtům pro krátký polibek. Brzy se Tom dozví to, co Bill už věděl, a nejenže to všechno změní, ale dá to smysl všem těm věcem, které dříve vypadaly, že smysl vůbec nedávají.
"Tomi..." začal Bill a sáhl si do kapsy. "Něco pro tebe mám."
Tom se zamračil, když od svého manžela převzal otevřenou obálku.
"Co je to?"
Billovi se zaleskly slzy v očích, zatímco odpovídal:
"Saki mi to dal včera. Omlouvám se, že jsem to otevřel, ale potřeboval jsem vědět, jestli ti to neublíží. A neublíží." Roztřeseně si otřel oči a usmál se. "Neublíží, Tomi. Přečti si to. Je to poslední zpráva tvé matky pro tebe."
Tom nevěřícně hleděl na obálku, a poté zpátky na Billa.
"Přečti si to, má lásko," přikývl Bill. "A zjisti, kdo opravdu jsi."


autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 29. července 2018 v 20:16 | Reagovat

Doufám že tym dopisem se ukonči jejich trápení netrpělivě čekám na další díl.

2 Evča Evča | E-mail | 30. července 2018 v 12:56 | Reagovat

Doufám, že tím dopisem se vše urovná a změní k lepšímu. Oba se natrapili už dost. Díky za další překlad. Těším se na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama