Scar Tissue 26.

15. července 2018 v 16:00 | Janule |  Scar Tissue
autor: Chayenne7


Konec hry


Jörg byl mrtvý.
Tomova mysl s tou myšlenkou stále bojovala, oči mu přeskakovaly od mramorové sošky k nehybnému tělu jeho otce a zpátky. Stále to bylo nepochopitelné a zatím to pro něj nemělo žádný význam, s výjimkou jednoho: měli ve svých rukou jedno mrtvé tělo a na někoho bude úřady svalena vina, dokonce i kdyby se jim to podařilo vydávat za zabití v obraně někoho jiného - což to také zřejmě bylo.
Bill stále popotahoval v jeho náručí a roztřeseným hlasem opakoval ´Panebože! Panebože!´ a Tom věděl, bez pochyby, že by vzal všechnu vinu na sebe, než aby nechal Billa obvinit z vraždy. Bill s tím neměl nic společného, neměl nic společného s Tomovou a Jörgovou vzájemnou nenávistí, pouze se do toho připletl. Musel z toho být kompletně vynechán.
Stejně jako Saki.


Tom ve zlomku vteřiny dospěl k rozhodnutí.
"Pomoz mi vstát, prosím," natáhl ruku směrem k majordomovi, kterému se podařilo jedním pohybem zvednout oba chlapce. Ze zlomeného žebra mu vystřelovala bolest a krk jej stále bolel z toho, jak byl málem udušen, ale pro tuto chvíli se přinutil bolest ignorovat.
"Bille…" Tom jemně hladil čelist svého chotě, dokud Bill nebyl ochotný zvednout k němu své uslzené oči. "Bille, liebchen, já se o všechno postarám, ano? O všechno."
"Tomi… on je mrtvý… já…"
Ale Tom mu přiložil prst na rty a utišil jej.
"Ššš, zlatíčko. Nedělej si s tím starosti. Udělal jsi to, co jsi musel, a tím jsi mi zachránil život. Ale nikdo nebude z ničeho obviněn." Obrátil se k Sakimu a podíval se mu do očí. "Nikdo. Cením si toho gesta, Saki, více, než si jen dokážeš představit, a nikdy na to nezapomenu, ale můj otec už kolem sebe způsobil dost utrpení a zármutku, dokud žil. Nedovolím, aby byl příčinou jakýchkoliv dalších obětí i po smrti."


Sakimu trochu poklesla ramena, ale poté se lehce poklonil a ukázal tak, že přijímá Tomovo rozhodnutí.
"Čekám na vaše instrukce, pane."
"Tomi…?" Bill k němu vzhlížel širokýma vyděšenýma očima. Tom jej nikdy neviděl vypadat tak mladě a bezmocně a nebylo na tom nic překvapivého. V hrudi se mu proti Jörgovi vzedmula temná vlna nenávisti za to, že Billa přinutil spáchat něco tak příšerného, něco, co mělo tak daleko k jeho něžné a nevinné povaze, ale v dalším okamžiku to Tom prostě nechal být. Čas pro nenávist a vztek už vypršel. Plný důsledek Jörgovy smrti byl stále ještě mimo Tomovo chápání, rozhodně to bude trvat několik dní, než mu ta skutečnost plně dojde, ale rozumově už věděl, že věci už nikdy nebudou stejné. Že budoucnost se náhle stala otevřeným horizontem s neomezenými možnostmi pro něj a pro Billa, jen kdyby se mohli zbavit toho jednoho posledního problému krvácejícího jim u nohou na koberec.




"Mám nápad," prohlásil Tom a přikývl, aby to potvrdil jak sobě, tak i dalším dvěma mužům. Uchopil do dlaní Billovu tvář a dal mu krátkou pusu na rty. "Ty běž a něco si na sebe obleč, ano? Rychle."
"Já nechci jít do vězení…" zašeptal Bill.
Tom zavrtěl hlavou.
"Nikdo nepůjde. Věř mi. Teď běž."
Bill si kolem svého malého těla utáhl zbytky svého županu a spěchal k ložnici, jeho bosé nohy vydávaly na tlustém koberci měkké zvuky.
"Pane?" Saki pozvedl obočí. "Co teď?"
Tom si přidřepl vedle Jörgova těla.
"Potřebujeme z této místnosti odstranit koberec. Někam ho schovat, dokud se ho nebudeme moct natrvalo zbavit. A tu sochu. Ta musí zmizet taky."
Obezřetným prstem šťouchl do Jörgovy hlavy, aby měl lepší výhled na smrtelnou ránu na zadní části jeho lebky.
"Myslíš, že ho dokážeme odnést ke schodišti, ty a já?" Zeptal se Tom majordoma.
Saki se zamračil.
"Myslím, že bychom to mohli zvládnout. Ano. Možná s pomocí pana Billa…"


"Ne," přerušil ho Tom okamžitě. "Nedovolím, aby se ho Bill dotkl i jen jediným prstem. Ne. Musíme to být my dva."
"A pak?"
Tom vstal a překročil mrtvé tělo, aby mohl vpáčit své ruce pod Jörgova ramena.
"Pak ho trochu postrčíme a on se skutálí ze schodů."
Saki popadl Jörga za nohy a pomalu zvedli tělo do vzduchu. Bylo těžší, než si Tom myslel, kvůli mrtvé váze, ale Tom zatnul zuby a ukázal bradou směrem ke dveřím.
"Jdeme."
"Víte, pane," pronesl Saki, když se vydali ke dveřím. "Tohle by skutečně mohlo fungovat."
"Raději by mělo…" odpověděl Tom. Byla to jejich jediná šance. Snad policie nebude mít důvod zkoumat tu záležitost nějak hlouběji, pokud dokážou připravit dostatečně přesvědčivou scénu nešťastné náhody.


"Ach, sakra… Kam ho nesete?!"
Bill se objevil ve dveřích ložnice ve svých oblekových kalhotách a bílé košili, vlasy měl svázané do nízkého culíku. Tvář měl bílou jako duch, ale k Tomově velké úlevě se zdálo, že se dal trochu dohromady.
Rozběhl se ke dveřím a široce je rozevřel.
"Počkat!" Zvedl ruku. "Zkontroluju chodbu."
Vystrčil hlavu a mávl na oba muže.
"Čistý vzduch."
Zatímco Tom se Sakim vynášeli jejich hrozné břímě ze dveří, Bill si nemohl pomoct a zíral na popelavou tvář svého tchána. Během svého života nebyl vyloženě hezkým mužem, ačkoliv nemohl být nazván ani ošklivým, ale po své smrti, s jeho zkroucenými obličejovými svaly a očima pevně zafixovanýma do prázdna, Billovi způsoboval husí kůži.


"Bille!" Tom jej probral. "Utíkej napřed. Potřebujeme ho dostat ke schodům. Podívej se, jestli někdo nejde."
Byla to pouze záminka, jak Billa dostat od Jörga, protože opravdu, kdyby se na chodbě nyní kdokoliv objevil, neměli by se s tělem kam schovat.
Ve chvíli, kdy dorazili k odbočce, Toma pálily paže a bolest v jeho hrudi se stala pronikavou, ale pomyšlení na Billa dostávajícího se do styku s mrtvolou bylo pro něj tak pobuřující, že jej odmítal požádat o pomoc. Už byli stejně jen malý kousek od schodiště a Tom se rozhodl, že se tam dostane, i kdyby jej to mělo zlomit.
"Pane…" Saki si samozřejmě všiml jeho trhaného dechu i způsobu, jakým se pokoušel natočit své tělo směrem, kde napjaté svaly tolik nenamáhaly jeho zranění, ale Tom ho ignoroval.
"Už jen pár metrů…" zasténal přes zaťaté zuby.


Bill stál před nimi a ustaraně se ošíval a kroutil si dlaněmi před hrudníkem.
"Ach bože, rychle! Pospěšte!" Pobízel je potlačovaným šepotem.
Tom soustředil pohled na svého milovaného manžela. Bylo to vše pro něj, pro jeho Billa. Muselo to fungovat, ať se stane cokoliv. Tom se ujistí, že to bude fungovat. Na konci celé hry nemohli klopýtnout.
"Nepokládej ho!" Zavrtěl hlavou na Sakiho, když majordomus začal pokládat tělo na vrchol schodiště. "Pojďme ho rozhoupat. Bille, ustup."
Bylo to ve skutečnosti o mnoho méně efektní, než si každý z nich myslel, že to bude vypadat. Tělo se skutálelo dolů se sérií nechutných zadunění během několika vteřin, a poté zůstalo roztažené pod schody obličejem dolů. Tři muži stáli nad schodištěm se zatajeným dechem a jen zírali. Věci se obracely k lepšímu.


"To nebude stačit," řekl Tom nakonec, poté, co si dal ve své hlavě dvě a dvě dohromady. "Musíme…"
A to byl okamžik, kdy se rozhodla svými dvěma centy přispět do hry Štěstěna.
"Proboha!"
Pokud se někdy zdálo, že se čas tak zpomalil, až vteřiny vypadaly jako minuty, bylo to právě teď, když se povědomá postava objevila vedle Jörgova těla a vzhlédla k nim se širokýma, nevěřícnýma očima. Bill ze sebe vydal malý, zoufalý výkřik a popadl Toma za rukáv.
"No, tak tomu tedy říkám týmová práce, pánové," řekl Ernst Meyer a šťouchl mrtvé tělo svého bývalého obchodního partnera naleštěnou špičkou značkové kožené boty.


~~~(*)~~~


"Špatně došlápnul, co?" Meyer se ušklíbl, zatímco začal nenuceným tempem vycházet schody s rukama v kapsách a vyžíval se v každém kousíčku své nově nabyté moci nad osudem tří mužů čekajících na něj nahoře.
"Co tady děláte…?" zalapal po dechu Tom. Byla to nesmyslná otázka, ale stát tam v tichosti jako dobytek čekající na porážku, bylo nesnesitelné.
Meyer se uchechtl a ještě jednou se ohlédl přes rameno na tělo ležící za ním.
"Nic. Zatím," zasmál se. Jeho zrak poté padl na Billa, který se nejprve instinktivně přikrčil za Tomovo rameno, poté se mu rozšířily nozdry a oči přivřel do úzkých štěrbin.
"Chystá se nás vydírat," řekl s tichou jistotou.
Meyer vystoupil na poslední schod a dostal se tak na jejich úroveň.
"A chystám se z této situace vymáčknout vše, co jen bude stát za to, věř mi, Billy. Zdá se, že můj čas konečně nadešel."
"On spadl," zkusil to Tom.
"Jo, jistě," rozesmál se Meyer. "A to je přesně to, co všichni povíme. Očividně. Jsem dokonce ochoten stát se vaším očitým svědkem, aby se policie nezačala ptát na nepohodlné otázky. To bychom nechtěli, že ano?"


Bill na něj pohlédl s něčím, co připomínalo zděšení a odpor.
"Tam dole leží mrtvý muž…" zašeptal. "Někdo, koho jste léta znal a…"
Meyer se zašklebil.
"Byl to šílenec," pokrčil rameny. "Rozhodně ho nebudu postrádat. Ale hádám, že o tom ti nemusím vyprávět."
Sugestivně si olízl rty a jeho oči se potulovaly po Billově těle s panovačností někoho, kdo mohl chuť své výhry cítit téměř na špičce svého jazyka.
"Užijeme si spolu spoustu zábavy, Billy…" vydechl a natáhl se k chlapcově tváři. "A já už jsem to s námi málem vzdal…"
Tom jeho ruku prudce odstrčil.
"Neopovažujte se jej dotýkat!"
Meyer si odfrkl.
"Ach, chystám se dělat daleko více, než jen dotýkání, věř mi…"


Jeho oči se zavrtaly do Billových a mladík se přistihl, jak ten pohled oplácí. Svět kolem nich se opět rozpadal, ale nyní už to téměř bylo jako zavedená rutina. Pokud tady bylo něco, co se Bill za posledních pár hodin naučil, pak to, že padnutí na úplné dno neexistovalo. Vždy existovalo ještě něco níž, ale pouze pokud jste ztratili hlavu. Tato situace byla na první pohled neřešitelná, ale Bill se nevzdá bez boje, a tak na Meyera opravdu tvrdě zazíral, jako by mezi nimi byla dvoustranná stupnice a oni se snažili přetlačit její těžiště. Jeho karty se ukázaly být příliš slabé na to, aby porazil Jörgovy, ale v této nové hře a s novým protivníkem Bill možná uspěje.


Nejsem sám.


"Vydírání," řekl najednou, jak se všechny dílky skládačky přesunuly na své místo a vytvořily celý obraz. Meyer se zmateným výrazem naklonil hlavu na stranu a Tom se k němu také otočil s tou samou nevyslovenou otázkou, ale Bill poprvé ve svém životě vyhrával, a vše, co viděl, byla cílová čára. Vystoupil zpoza Tomova ochranného ramene. "Vydírání… To umím taky."
Uchopil Meyerovu nyní zaraženou tvář do dlaně.
"Budete svědčit v náš prospěch a neřeknete ani slovo o tom, co jste tady viděl. Nikdy," řekl Bill téměř něžným, konejšivým hlasem. "A to vše neuděláte jen proto, že jsem vám to řekl. Budete mě prosit, abyste mohl pomoct."
Meyer si odfrkl.
"Cože? Drahoušku, tys přišel o ten svůj krásný malý rozum. Proč bych to k čertu dělal?"
Bill vzdychl a naklonil se k němu. Po dlouhou chvíli to vypadalo, že se jejich rty setkají v jemném polibku, ale na poslední chvíli Bill odvrátil tvář a zašeptal cosi do mužova ucha. Jméno jeho karty, která trumfovala všechno v této hře, se sneslo z jeho jazyka jako tekutý med:
"Gordon Trümper."


~~~(*)~~~



"Takže, pane Meyere," mladý detektiv Richter si v rukách poupravil malý zápisník. "Vy jste tady byl, když pan Kaulitz spadl ze schodů."
Meyer si odkašlal a snažil se vypadat těmi tragickými událostmi náležitě otřesen.
"No, ano."
"Mohl byste mi říct, co přesně jste viděl?"
V pozadí bylo slyšet hlasité popotáhnutí a Meyerovy oči poskočily ke schoulené dvojici sedící v křesle za detektivem.
"Chudáček Billy…" pronesl obezřetně, jak na něj chlapec vykoukl zpoza své ofiny. "Je stále v šoku."
Detektiv následoval jeho pohled a poslal povzbudivý úsměv směrem k tomu nádhernému stvoření na klíně Kaulitzova dědice. Už o Billovi Trümperovi slyšel, ale nic jej nedokázalo připravit na skutečnost. Přál si, aby on mohl být tím, kdo toho chlapce právě utěšuje, ale to byl samozřejmě jen sen.


"Jste si jistý, pane Kaulitzi, že tohle chcete slyšet? Bylo by zcela pochopitelné, kdybyste…"
"Ne," přerušil jej Bill jemně. "Chci to vědět. Potřebuju tomu porozumět."
Detektiv přikývl a otočil se zpátky k Meyerovi.
"Ano, prosím, pokračujte."
Meyer si promnul kořen nosu.
"Jak už jsem říkal… Viděl jsem ho spadnout. Bojím se, že byl trochu opilý."
"Pochopitelné," zabroukal Richter. "Ten ples… každý měl několik drinků, že ano?"
"Ano, Jörg také. Pohyboval se trochu… nemotorně," nabídl Meyer. "Já sám se za to cítím být trochu odpovědný, detektive…"
"A pročpak, pane Meyere?"
"No… zavolal jsem na něj, a když se otočil… jak už jsem řekl, skácel se… kdybych ne…"
Richter potřásl hlavou.
"Pane, byla to nehoda. Nemůžete se z toho vinit."
Meyer si ztrápeně povzdechl.
"Je to taková… tragédie. Byl to blízký přítel. Obchodovali jsme spolu… celé věky."
Z křesla se k nim doneslo další popotáhnutí.
"Domácí neštěstí…" Detektiv Richter napodobil Meyerovo povzdechnutí. "Nevěřil byste, kolik podobných nehod se každý rok stane. Opravdu politováníhodné."


~~~(*)~~~


Bill Tomovi pomohl k posteli a posadil jej na matraci.
"Je mi dobře, lásko," usmál se na něj Tom. "Není to tak, jako by mě snad přejel autobus."
"Téměř…" Zabručel Bill, poté se nechal stáhnout na Tomův klín a roztál do polibku, který Tom přitiskl na jeho rty.
"Mmm…" Zasténal Tom hluboko v hrdle. "Ten nejlepší lék na světě…"
"Chceš, abych ti olízal rány?" Zamumlal Bill napůl hravě, napůl smutně. Prsty přejížděl po Tomově předloktí. Pod látkou Tomovy košile mohl cítit obrys obvazu omotaného kolem rány, o které oba věděli, že se tam nachází.
Tom neodpověděl, jen studoval Billovu zamyšlenou tvář.
"Bolí to?" Zeptal se Bill slabým hlasem.
Tom zachytil jeho ruku a políbil ji na hřbet.
"Je to jen škrábnutí. Už jsem zažil horší."
Jejich oči se setkaly a pravdivost jeho slov je spojovala více, než jakékoliv pouto, které lidstvo mohlo vynalézt.


"Ano," zašeptal Bill a silou vůle odtlačil vzpomínku na Toma nechávajícího kapat krev na mramorovou podlahu vedle Jörgovy hlavy ze své pořezané paže, zatímco Saki si v pozadí vyhrnoval rukáv. To byl finální dotek, než opustili scénu, aby uklidili nepořádek v jejich obývacím pokoji. O deset minut později zavolali policii.
"Pořád nemůžu uvěřit, že to fungovalo," vzdychl Bill a přitiskl svůj spánek k Tomovu. Blonďatý mladík si jej přitiskl k hrudi tak moc, jak jen mohl se svým zlomeným žebrem.
Poté Bill nečekaně vstal.
"Ach, to se mělo vyhodit taky."
Tom pohledem následoval svého manžela, zatímco Bill obešel postel a sklonil se, aby něco zvedl z podlahy. Byl to jeho květinový župan s chybějícím rukávem.
"Spálíme to," řekl Tom a ospale si promnul oči.
Bill přikývl a zmuchlal ten lesklý materiál do koule. V tu chvíli něco vypadlo z jedné z kapes. Bill celý ztuhnul. Ta malá obálka ležela u jeho nohou neotevřená, a on na její existenci až do této chvíle zcela zapomněl.
"Co je to?" Zeptal se Tom se zamračením a pokusil se vstát.
"Zůstaň," mávl na něj Bill a zvedl obálku.
Ostražitě po ní přejel prsty.
"Bille?"


autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Leyla Leyla | 15. července 2018 v 16:49 | Reagovat

Nádherné😍 konečně se všechno obrátilo k lepšímu!

2 Jasalia Jasalia | 15. července 2018 v 19:41 | Reagovat

Je veľké šťastie, že Bill sa nakoniec pozviechať a vo všetkom tom utrpení nakoniec našiel silu. A dokázal sa postaviť Mayersovi. Teraz už bude všetko dobré. Ďakujem za preklad.

3 Karin Karin | 15. července 2018 v 20:42 | Reagovat

To by mně zajímalo co Bill věděl že Meyer svědčil v jejích prospěch a co je v tom dopise Kapitolka moc pěkná.

4 Evča Evča | E-mail | 15. července 2018 v 20:59 | Reagovat

Doufám, že teď už budou mít kluci klid. Zajímá mě co bude v obalce,snad něco pozitivního. Díky moc za překlad.

5 Niky Niky | 16. července 2018 v 13:30 | Reagovat

Ufff, musím říct, že se mi ulevilo. Jsem ráda, že Tomovi a Billovi jejich lež vyšla a také jsem napnutá jako kšandy na to, co je v dopise, už aby tady byl další díl.
Děkuji Zuzu za další skvěle přeložený díl! ;-)

6 Tamias Tamias | 17. července 2018 v 10:44 | Reagovat

Tak to dopadlo naštěstí dobře, ale bojím se toho co bude dál. Snad už je nic špatného nečeká.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama