Lykara II Stern 9.

11. července 2018 v 16:00 | Janule |  Lykara II Stern
autor: Bitter


O pět let později (Tobias 18let)


Když se díval zpět, vždycky přemýšlel, co všechno by udělal jinak. Určitě by ráno neucukl jako vždycky, když ho Bill pocuchal ve vlasech. Ne. Nechal by ho. Nechal by ho a objal ho.
Řekl by mu, jak moc ho má rád. Nešel by do školy, celý den by byli zalezlí u nějakého seriálu s horou sladkostí.
Jenže teď, po letech, ani nevěděl, co mu vlastně řekl, než do té školy šel. Celý den bylo vše jako vždycky. Nuda a otrava. Nemohl se dočkat, až vypadne s tátou a Billem do města. Jenže venku nebylo po tátovi s Billem ani stopy. Místo toho se k němu nahrnula teta Leslie. Pamatoval si, jak ho pevně objímala a opakovala mu, že bude všechno dobré. Že se z toho dostane. Ani neřekla kdo. Jen dokolečka mumlala, že to bude dobré.
Znova a znova, až ji od sebe musel odtrhnout a zeptat se, co bude dobré. Teď chápal, že se snažila přesvědčit spíš sama sebe než jeho.
Možná ji měl nechat to jen opakovat a splnilo by se to. Nenásledovala by ta další slova.
Opilý řidič. Křižovatka. Bill.


Táta byl v nemocnici celou dobu. Nic by ho od bratra nedostalo. Věděl, že s ním mluvil telefonem. Táta mu řekl, že taxík, kterým Bill jel, naboural nějaký opilý řidič. Ten byl na místě mrtvý. Slíbil mu, že bude moct za Billem hned zítra přijít. Teď ho operovali a on tam zůstane. Stejně jako Leslie ho pořád ujišťoval, že to bude dobré…
Pak Tobias usnul, a když se vzbudil, táta byl doma. Nic už dobré nebylo…
Pohádka neskončila slavným "žili šťastně až na věky…"


Táta přestal malovat. Ateliér zůstal od té nehody zamčený stejně jako Billův pokoj. I tak věděl, že stejně jako on teď, i táta často hledal v tom pokoji útočiště.
Naposledy tady byl před třemi lety, než se s tátou odstěhovali. Než začaly ty nejhorší hádky.
Vzal z nočního stolku rámeček pokrytý hustou vrstvu prachu a popotáhl. Na fotce byl on, mohlo mu být maximálně deset, Bill i táta. Byl uvelebený u Billa a ten mu četl. Táta seděl hned vedle nich a s úsměvem taky poslouchal. Viděl zase ten zvláštní úsměv, který po Billově smrti úplně zmizel. Byli dvojčata. Každý říká, že mezi dvojčaty je něco, co nikdo jiný nedokáže pochopit. On jen mohl říct, že s Billem přišel i o něj. Stal se z něj úplně jiný člověk. Ne hned… Ale teď…
Znovu se zadíval na fotografii, a když si uvědomil, že si ten okamžik ani nepamatuje, rozbrečel se nanovo. Telefon v jeho kapse začal znovu vyzvánět, ale ani se na něj nepodíval. Věděl, že je to táta. Věděl, že ho bude přemlouvat, aby se vrátil domů. Ale to už neudělá. Není tam doma. Vždycky byl doma jen tady. Nikde jinde. Je mu osmnáct, je dospělý a půlka domu je jeho. Táta ho nebude moct přinutit vrátit se. Už ne.
Vrátil fotku na stolek a natáhl se po polštáři, aby si odpočinul. Jen co si ho vzal do klína, nevěřícně zamrkal na poklad pod ním. Jeho starý skicák…
Vzal ho opatrně do ruky a pohladil jeho desky.
Teď už věděl, kam zmizel. Dokonce si přesně vzpomněl na den, kdy tady po hádce psal a usnul.


"Tome, přemýšlej o tom. Kluk potřebuje rodiče a ty jsi každou chvíli pryč."
"Bylo to teď naposled. Další přednášky už mít nebudu. Jsem jinak pořád doma, to víš moc dobře. Dřív jsem odjížděl kvůli vernisážím víc a staral se o něj Bill." Odsekl Tom podrážděně a zalil si vytoužené kafe. Po rozhovoru s učitelkou a ředitelkou o vhodném oblečení pro jeho syna vážně neměl náladu ještě na svou matku, která se rozhodla ho poučovat o výchově a o tom, co si myslí ohledně Angelienen, která měla minulý týden Tobiase na povel, když byl pryč.


"No právě. A jak to dopadlo. Žije napůl ve fantazii. Pořád čmáře přesně tak šílený příběhy jako Bill. Nikdy jsi je neměl nechávat samotné. On nebyl v pořádku, copak nevidíš, jak se to na něm podepsalo? Vždyť se začal malovat!"
"Ježíšmarja, tak se maluje, není jedinej kluk na světě, co to dělá. Jestli myslíš, že mu to budu zakazovat, protože se to tý tlustý nádheře, co tady dělala ředitelku ještě za mě, nelíbí, tak jsi na omylu." Nebýt toho tyjátru tenkrát, Bill by nejel do města a ještě by žil. Bylo mu úplně ukradené, co si zrovna ona myslí o čemkoliv. Obzvlášť, když se to týkalo jejich syna.
"Takže ho necháš jen tak? Aby vypadal jako nějaká… šlapka?"
"Mami!"
"Je to pravda, Tome, já to u Billa tolerovala, a jak to dopadlo? Kam ho to dostalo?" Vyjela po synovi a ani si nevšimla, že její vnuk už seběhl dolů, aby přivítal otce.


"No faaaajn, tak mě unese nějakej pedofil. Paráda, alespoň už nebudu muset poslouchat tyhle kecy." Protáhl se kolem ní a podal Tomovi z lednice mléko.
"Tobiasi…" Napomenul ho otec mírně, ale ten jen zakoulel očima.
"Je to pravda tati. Tohle mi opakuje celou dobu, cos byl ve škole. Že si za to mohl Bill sám právě proto, že se maloval. A že byl magor."
"To ale neznamená, že budeš s babičkou takhle mluvit."
"Fajn, tak sorry." Otočil se k Simone a založil ruce na hrudi. Tom se musel nechtěně pousmát nad tím, jak moc z Billa v něm teď viděl. Bill sice vždycky tvrdil, že je Tobias víc po něm, po Tomovi, ale to se mýlil. Klidně by mohl říct, že teď vedle něj stojí jeho pubertální já.


"To snad není pravda! Ty ho v tom ještě podporuješ! Je to rozmazlenej spratek a cvičí tady s tebou, jak se mu líbí, a ty mu vůbec nic neřekneš!"
"Mami, tak to není. Co mám jako udělat? Omluvil se ti."
"Tohle měla být omluva?"
"A co chceš? Vždyť má pravdu. Jak vůbec můžeš o Billovi něco takovýho říkat? Ještě k tomu přede mnou? Kolikrát jsi tady za ním byla? Zajímala ses o to, jak na tom byl poslední roky? Ne. Tak mýmu klukovi neblbni hlavu."
"Hlavu mu zmátořil jedině Bill! A ty místo toho, abys to napravil, ho necháš, aby byl stejně šílený! Je jedině dobře, že tady už není, nebo by ho zmagořil ještě víc!"


Křikla a on už dál nedokázal nic poslouchat. Utekl tenkrát do Billova pokoje a brečel jako děcko. Pak si tam vzal skicák, vlezl si pod peřinu a kreslil. A psal. Tenkrát si vzpomněl na tu pohádku, co měli za úkol a jak se vysmíval Billovu návrhu. Měl ho poslechnout. Proč to neudělal?
Otočil list a začal psát. O hrdinovi bez paměti. Vzpomněl si i na pohádkovou zemi, o které mu Bill vyprávěl. O zemi, kde bylo možné všechno, a jeho hrdina byl právě tam. Bez paměti bloudil Lucernovým lesem a čekal na pravou lásku, která ho vysvobodí.
Když teď po řádcích bloudil očima, přišlo mu to dětinské. A pak ta kresba. Tenkrát ještě nekreslil tak dobře jako teď, i když mu všichni tvrdili opak, bylo jasné, čí tvář jeho hrdina měl.
Bill.


"Hrozně mi chybíš… A táta… Nesnáším ho… Je mu všechno úplně jedno… Na všechno zapomněl…" Promluvil na kresbu a otřel si oči.
"Ty bys to pochopil." Dodal.


"A to je zase co!"
"Tetování," odvětil nevzrušeně a dál čmáral do bloku.
"Tobiasi, nedělej ze mě idiota, sakra! Můžeš se na mě alespoň dívat, když s tebou mluvím?!"
"Až začneš mluvit, prosím, teď řveš." Tom jen zatnul pěsti a odolával nutkání prorazit zeď. Tobi věděl přesně, co a jak říct, aby ho vytočil na úplný maximum.
"Tobiasi, já tě varuju."
"A o co jako jde? Ty máš kérek pomalu dvacet a Billy taky jednu měl."
"Jenže já si je nedělal jen tak a na truc! Nad něčím takovým musíš sakra přemejšlet a ne, že hned, jak ti padne osmnáct, na sebe hodíš první kravinu, co uvidíš, jen abys mě naštval!" Tobias se k němu konečně otočil a výraz v jeho očích Toma málem poslal do kolen. Díval se na něj, jako kdyby mu udělal bůhvíco. Zlomeně, a on si uvědomil, že se dívá přesně, jako když před lety řekl Billovi, že je jen jeho halucinace. Ten výraz byl úplně stejný jako Billův tehdy.
Pak mu to došlo. Bill pořád říkal, že on a malý jsou jeho světla v temnotě. Měsíc a hvězdy. Tobiasovi říkal "hvězdičko".
"Tobi, já…"
"Je mě fuk, co si myslíš! Kašlu na to! Klidně mi všecko zakaž, to jak se oblíkám a všechno! Babička bude štěstím bez sebe! Udělej ze mě někoho jinýho, jak se o to s ní snažíš! Ale mně je to už fuk, protože uvnitř mě nezměníš! Já na něj nezapomenu, nechci zapomenout jako ty! Nenávidím tě!"


A tak je teď tady. Ukradl z věšáku klíče od domu v Loitche, z kterého se odstěhovali, když mu bylo patnáct, a utekl.
Dokud byli tady, bylo všechno ještě dobré. To až ve městě se to všechno začalo kazit.


Lykara před čtyřmi lety (necelý týden po té, co Tobias sepsal svou pohádku)


"Ario, musíme za každou cenu udržet les. Jestli se nám to nepovede, víly, co jsou u hranic, zmasakrují."
"Ale za jakou cenu? Spojenectví s Lalitou je nebezpečné, Trine. Ona nás zradí. Nedělej to. Víš, že za vším, co dělá, něco je. Jde jí jen o to dostat se k moci. Valren jí stojí v cestě, jen nás využije, aby ho porazila, a pak se nás zbaví…"
"Lucerny držely temné i stíny od hranic pryč. Skrz les nemohli, když svítily, ale teď, když ne, se Valren ani nenamáhá předstírat, že se k nám snaží dostat přes hory. Jestli mi ona nabízí své temné výměnou za to, že můžou vstoupit do lesa víl, a já se stanu jejím spojencem… Má to mít. Ten les je beztak mrtvý stejně jako Bill."
"To neříkej, nevíme, co se stalo."
"Lucerny zhasly. Oriana opadala a uschla. Nemá cenu si něco nalhávat. Jsme sami, takže je mi jedno, jak Valrena zastavíme. Musím to risknout."
"Ale…"
"Proč se o tom s tebou vlastně bavím…" Utnul vílí král svou sestru, a konečně se k ní otočil čelem.
"Jak to myslíš, Trine…?"
"Budeš poslouchat mé rozkazy, jsme ve válce, Ario. Jestli se ti to nelíbí, běž a uteč k elfům za zbořený most jako ostatní zbabělci."
"Trine…"
"Jestli je to všechno, Temná Královna na mě čeká." Dodal bez zájmu a Aria se nezmohla na slovo, aby ho zadržela. Nechal ji ve svém pokoji Duhového paláce a spěchal za Lalitou do trůnního sálu. Před dveřmi stála jak vílí tak temná stráž. Uklonili se mu a nechali jej projít.
Lalita stála uprostřed, ale tentokrát bez vlastních stínů, kteří by jí měli chránit jako obvykle. Ani se k němu neotočila a sledovala mladíka, který přecházel po sále, jako by jej viděl poprvé v životě. Dotýkal se křišťálových stromů, a co chvilku zalétl pohledem k zapečetěným portálům.


"Našly ho Treemeriiny víly, které proklouzly vaší hlídce. Mé však ne." Řekla jen, když se s úžasem zastavil vedle ní.
"Ale už se nemusíš namáhat přemlouvat svou sestřičku, aby ti odsouhlasila temné v Lucernovém lese, kteří by tu vaši chabou hlídku doplnili. Co nevidět dorazí vílí posel, aby ti vyřídil, že lucerny znovu svítí a zabily všechny stíny, které Valren poslal skrz les. Oriana, králova mrtvá oranžová alej, vykvetla."
"Bille…"


autor: Bitter
betaread: J. :o)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzu Zuzu | 11. července 2018 v 18:00 | Reagovat

Jů, tak už chápu jak celé opačně.... Tobi si vlastně Billa znovu napsal a nakreslil a ani o tom neví ❤
Je mi moc líto Toma i toho, jak to celé dopadlo. Už o Billa přišel podruhé a tentokrát už, alespoň podle toho, co ví, tak definitivně... :(

2 Becs Becs | E-mail | 11. července 2018 v 18:29 | Reagovat

Chudák Tom. Bez Billa, s děckem na krku. Navíc s dost náročným děckem. 😁
A Bibi je zpátky na scéně.. teď už jen stačí si pro něj do té Lykary dojít, že jo?

3 nika nika | 11. července 2018 v 18:31 | Reagovat

Tobiho mi je veľmi ľúto. Jeho babička ma veľmi hnevá nechápem ako može vlastná mama o svojom dietati  hovoriťtak  veľa zlých veci.
Mrzi ma, že Tom prišiel o Billa už  druhy krát a že si  neuvedomuje ako svojím spravaním ubližuje  Tobimu.
Som veľmi zvedava na pokračovanie.

4 Karin Karin | 11. července 2018 v 21:25 | Reagovat

Tak  Bill se vrátil a nebo to je Tobi?

5 Bitter Bitter | E-mail | 12. července 2018 v 11:30 | Reagovat

[4]: je to Bill v ty lylare. Tobias ho jeste jako dite nevedomky ozivil zkrz lylaru 😊

[1]: uf, jako bala jsem se jak to vemete. Cekala jsem ze me minule ukamenujete, ale nastesti to nikoho netrklo.

[2]: no dovol, Tobias je princ jako! :d a vsak jo, jen dojit... Nic tezkyho prece... :D

[3]: bohuzel je takovych hodne ☹️

6 Jasalia Jasalia | 22. července 2018 v 13:45 | Reagovat

Tejto časti som sa vyhýbala... No... Dlho. Práve preto, lebo je to zas zlé. A bude horšie, než sa zas stane dobre. Takéto výkyvy vo mne vyvolávajú depresiu. Ale už sa odhodlávam čítať ďalej. Pomaličky... Je to príliš dobrá poviedka, aby ma toto dokázalo odradiť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama