The Laugh That Brought Them Back Together 4.

30. června 2018 v 16:00 | Janule |  The Laugh That Brought Them Back Together
autor: Valecita


Podobnosti a telefonní hovory


"Počkej, cože?" Zeptal se Tom se zamračením.
"Ehm…" byl jediný zvuk, který vyšel z Billových úst.
"Našel jsi ho," zopakoval Georg a zíral na Billa.
Tom se rozhlížel kolem a zmateně si prohlížel všechny hosty kavárny. Neviděl nikoho, kdo by mu byl i jen vzdáleně podobný. "O čem to mluvíš? Já nic nevidím," řekl, když otočil hlavu zpátky ke Georgovi.
"Bill. Bill je… on je tvoje dvojče," řekl Georg pomalu tichým hlasem.
"O čem to, sakra, mluvíš? On vůbec nevypadá jako já!" Odvětil Tom a Bill přikývl.
"A já jsem jedináček." Bill se podíval na Toma. "Věděl bych, kdyby, totiž…"
"Oba dva maté stejný smích, kámo," pronesl Georg. "Stejný obličej, stejné oči, stejné všechno."


Tom se podíval na Billa a Bill udělal to samé. Oba se mračili a jejich ústa byla pootevřená, ztuhlá v tichém povzdechu.
"Do prdele, dokonce máte i stejné uši!"
Tom zavrtěl hlavou. "Tohle… já… tohle je…"
Bill polkl a několikrát zamrkal, očividně zmatený. Naklonil hlavu ke straně a přiblížil svou tvář k Tomově. "Ani náhodou," zašeptal.
"Kde ses narodil?" Zeptal se Tom.
"V Lipsku."
"Jaká je tvoje přírodní barva vlasů?"
"Blond."
"Kdy máš narozeniny?"
"Prvního září."
"Do prdele," zašeptal Tom a opřel se. Mysl mu závodila a srdce mu v hrudi tlouklo jako šílené, až hrozilo, že mu prorazí žebra.


Tohle nebylo možné. Bill nemohl být Tomovo dvojče; nedávalo to žádný smysl. Jak by se mohli jen tak náhodně potkat? Pokud nešlo o nějaký druh telepatie…
Dvojčata tohle mívala. Dvojčata věděla, co se děje s tím druhým, i když nebyla pospolu. Dvojčata věděla, kde ten druhý je… nebo to alespoň Tom četl na internetu. A to bylo jediné vysvětlení, které k tomu, co se právě dělo, mohl dát. Možná Tom po celou dobu věděl, kde Bill je, a tak pro něj bylo jednoduché jít a najít ho.


"Tome," řekl Georg a přerušil tak Tomův trans. "Já radši půjdu, myslím, že vy dva si máte hodně o čem povídat." Vstal ze své židle a přikývl. "Můžeš si vzít den volna, jestli chceš."
"Díky," řekl Tom pokorně. Když byl Georg z dohledu, Tom se zblízka podíval na Billa a potřásl hlavou. "Páni. Já…"
"Nemůžu tomu uvěřit."
"Já vím. Já taky ne. Tohle je…"
"Šílené," dokončil Bill za Toma, a druhý z nich přikývl.
"Musíme…"
"Zavolat mámě. Rozhodně musíme zavolat mámě. Ona…"
"Má hodně co vysvětlovat. Nemůžu uvěřit, že ti o tom nikdy neřekla," řekl Tom, natáhl se pro Billovu ruku a zatahal za ni.
Bill se podíval dolů. "Naše ruce jsou stejné."
Tom taky shlédl. "Tohle je tak surrealistické." Znovu vzhlédl a jeho oči se setkaly s dalšíma, identicky karamelovýma. "Já jsem tě našel."
"Pojďme ke mně. Musíme zavolat mámě. Hned," řekl Bill a popadl svou čokoládu. "Vezmi muffiny."
Tom přikývl a udělal, jak mu bylo řečeno, popadl přitom i svou čokoládu. "Jdeme."



***


Tom za sebou zavřel dveře Billova bytu a položil kelímek a muffiny na jídelní stůl. "Bille?"
"Pojď za mnou," řekl Bill rychle, když zatahal za jeho ruku a vedl ho do ložnice. Přitáhl Toma až k velkému zrcadlu. Oba si prohlíželi své odrazy a ve stejnou chvíli si stejným způsobem olízli rty. "Tohle je tak divné."
Tom párkrát zamrkal.
"Počkej tady," řekl Bill najednou a vyřítil se z místnosti.
Tom tam jen stál a zíral na svůj odraz. Mysl mu opět závodila a on měl pocit, že brzy omdlí. Nikdy si nemyslel, že jeho pátrací mise skončí tak brzy, jen po několika měsících. Bylo to, jako by to bylo teprve včera, kdy opustil Vídeň a odstěhoval se do Hamburku. Tom ani neměl čas začít postrádat svou rodinu, než našel další její část.
Bill byl rodina.
Z té myšlenky mu bylo tak trochu špatně.


"Dobře," slyšel Tom Billa říct, když černovlasý mladík vešel zpátky do pokoje a postavil se vedle Toma. "Odlíčil jsem se. Podívej."
Oba přiblížili své obličeje k zrcadlu a prohlíželi se. Byli opravdu identičtí. "Páni," zašeptal Tom s úžasem.
"Ukaž mi tvoje uši," požádal Bill tiše a Tom mu vyhověl. Bill natočil hlavu a prohlídnul si jejich uši. "Stejný tvar a všechno."
"Neuvěřitelné."
"Šílené."
"Jsem rád, že jsem tě našel," řekl Tom jemně, a Bill otočil hlavu a podíval se na něj, než vzdychl.
"Já ještě nevím, co si o tom mám myslet, Tome. Omlouvám se." Sklopil pohled.
Tom potřásl hlavou. "Ne, to je v pořádku. Měl jsem víc času si na to zvyknout. Vím to od doby, co jsem byl dítě, a tys to právě zjistil. Je to okay."
Bill přikývl a zvedl ruku k Tomově tváři, uchopil ji. "Já jsem jen…"
"Já vím."


Bill znovu vzdychl a nechal svou ruku klesnout. "Měli bychom zavolat mámě."
Tom polkl, ale přikývl. "Já nevím, jestli s ní chci mluvit."
"To je v pohodě. Mluvit budu já. Ale zapnu hlasitý odposlech, ať můžeš poslouchat. Jestli chceš."
Tom si pohrával se svým piercingem a otupěle přikývl.
Bill si zhluboka povzdechl a posadil se na kraj postele, Tom ho následoval a posadil se poblíž. Bill zvedl telefon a vytočil známé číslo, poté stiskl tlačítko a položil telefon na postel. Vyzváněcí tón se nesl místností a Tom měl pocit, že bude zvracet.


O několik vteřin později se místností rozezněl ženský hlas. "Haló?" Tom zavřel oči, za víčky už se mu tlačily slzy. Nechtěl brečet, ne teď. Věděl, že na to má plné právo, ale nyní byla chvíle, kde tohle muselo být vyřešeno, a dokonce i když on nebude ten, kdo bude mluvit, cítil závrať. Závrať, protože byl nervózní, protože na ni chtěl křičet… protože nevěděl, co má dělat.
"Mami, tady je Bill."
"Bille! Zlatíčko, jak se máš? Už je to pár dní, co jsme spolu naposled mluvili," řekla Simone - máma dvojčat.
"Jo, měl jsem docela dost práce. Promiň," řekl Bill tiše. Roztřeseně si povzdechl. "Mami, volám ti, protože s tebou potřebuju o něčem mluvit."
"O čem, drahoušku? Potřebuješ peníze?" Zeptala se mile, a Bill se na vteřinu usmál, než zaváhal.


"Ne, o tomhle ne," řekl Bill. "Vážně nevím, jak začít," začal Bill a Tom otevřel oči a pohlédl na své dvojče. Bill se díval zpátky na něj. "Někoho jsem potkal."
"Bille! Tys přivedl nějakou dívku do jiného stavu?" Vykřikla Simone.
"Mami! Nech mě domluvit!" Vzdych Bill. "Někoho jsem potkal v kavárně poblíž mého bytu." Odmlčel se. "Neříká ti náhodou něco jméno Tom?"
Nastalo ticho. "Ne, opravdu ne. Proč?"
"Říká, že je můj bratr, moje dvojče, mami," řekl Bill rychle a hlasitě.
Dvojčata zaslechla přes telefon vzlyk. "Tom?"
"Ano, Tom. Je tady se mnou."
"Tom! Tom… plakala. "Tom, moje miminko."
"Takže je to pravda. Já mám bratra, dvojče, a tys mi nikdy nic neřekla!" Řekl Bill opravdu hlasitě.
Tom mohl cítit, jak to celé bylo těžké, a věděl, že je jeho dvojče naštvané, raněné. Mohl to skutečně cítit, a to bylo nové, zvláštní…
Tom to miloval, miloval vědět, jak se Bill cítí, aniž by se ho ptal. Bylo to, jako by Tom byl v Billově hlavě.


"Přála bych si, abych ti to mohla vysvětlit, Bille, ale…" Simone se odmlčela. Tom slyšel její pláč i to, jak upřímně to vše znělo. Nějakým způsobem jej to nutilo jí odpustit a nějakým způsobem ji Tom chápal. Ale budou mít čas si promluvit později. "Tome, zlatíčko. Já se tak omlouvám," vzlykala. "Slyší mě?"
"Slyším," řekl Tom, aniž by tušil, jak se mu to vůbec podařilo.
"Tome, můj Tome. Mně je to tak líto, ty nemáš ani tušení. Snažila jsem se tě najít, opravdu! Strávila jsem roky a roky tvým hledáním. Jednou jsem jela do Vídně, protože jsem se doslechla, že tam jsi a… zlatíčko, já se tak omlouvám!" Tomovi to lámalo srdce.
Zničehonic - jako by to ucítil - Bill chytil Tomovu ruku a lehce ji stiskl. Tom cítil, jak se mu celým tělem šíří teplo. "Mami, pojďme si o tom promluvit osobně třeba zítra. Uvidíme, kdy se můžeme sejít," řekl Bill.
Simone si roztřeseně povzdechla. "Dobře, Bille. Omlouvám se, že jsem ti to neřekla dřív. Tak moc jsem se bála, víš."
Bill sklopil hlavu a volnou rukou si otřel oči. "To je v pořádku. Totiž, chci říct, že… Já nevím, mami. Promluvíme si později, ano?"
"Miluju tě, Bille. Miluju tě, Tome. Doufám, že se brzy uvidíme."
"Ahoj, mami," řekl Bill.
"Ahoj," pronesla Simone pokorně a zavěsila.


Bill vypnul hovor a otočil se k Tomovi. Váhavě Toma zabalil do pevného objetí, které druhý mladík opětoval.
Tom pocítil horko v žaludku. Mít Billa tak blízko jej přivádělo k šílenství. Celá ta situace jej přiváděla k šílenství, opravdu. Ale když zaslechl Billův povzdech a cítil jeho tělo tak blízko, Tom věděl, že všechno bude okay.


autor: Valecita
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)


original
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | 30. června 2018 v 16:16 | Reagovat

Ouuu, nečekala jsem, že přijdou tak brzo na to, že jsou bratři, ale mám z toho radost. :-) Simone určitým způsobem chápu, nikdo nemohl vědět, co se jí honilo hlavou a tak. No prostě tento díl mě částečně trošku rozesmutnil a částečně pohladil na duši, jsem opravdu zvědavá, jak to bude dál.
Děkuji za dnešní překlad a i autorce za takovou skvělou povídku.

2 Karin Karin | 30. června 2018 v 20:30 | Reagovat

Krásná kapitolka moc dík za překlad.

3 Jasalia Jasalia | 30. června 2018 v 22:10 | Reagovat

Parádna kapitolka. Ide to všetko zhurta, ale čakám, že sa to ešte skomplikuje. Simone nie je moc čo vyčítať - chcela svojho syna späť. Skôr Tomovi adoptívny rodičia majú čo vysvetľovať, hoci chápem, že keď už ho mali za svojho, neboli ochotný sa ho vzdať. Aký vzťah sa medzi chlapcami vyvinie - tak to som skutočne zvedavá. Ďakujem za časť.

4 Evča Evča | E-mail | 2. července 2018 v 15:52 | Reagovat

[1]: Přesně to si myslím i já.Díky moc za překlad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama