Scar Tissue 24.

24. června 2018 v 16:00 | Janule |  Scar Tissue
autor: Chayenne7


Rozhřešení


And the tears come streaming down your face
When you lose something you can't replace
When you love someone but it goes to waste
Could it be worse?
Coldplay: Fix You


A slzy stékají po tvé tváři
když ztratíš něco, co nemůžeš nahradit
když někoho miluješ, ale je to jen mrhání časem
Mohlo by to být ještě horší?
Coldplay: Fix You


"A pak mě za vlasy vytáhl z toho domu, a byl tam i Saki, a pak Sakiho přinutil, aby mu pomohl ten dům zapálit."


Bill slyšel všechna ta slova, ale jen sotva mu dávala smysl. Jeho mysl byla zaseknutá ve smyčce, opakovala znovu a znovu ten obraz, který mu Tomova slova zobrazila, obraz těla, těla šestnáctiletého chlapce ležícího v jeho vlastní krvi mezi postelí a zdí, zmláceného do té nejzazší rezignace kovovou tyčí. Bill zaměřil své široké, nevěřící oči na Toma, který v tu chvíli stál u okna, ale už se opět pohyboval, jeho tělo se instinktivně pokoušelo najít cestu ven, jeho nohy jej vedly tam a zase zátky jako nohy uvězněného zvířete testujícího hranice své klece, ale odsud nebyla žádná cesta ven a Tom už si začínal rvát vlasy, jeho pohled byl prázdný až na malé známky šílenství.


"Jeho tělo bylo uvnitř! Uvnitř!" zanaříkal Tom. "On ho zabil! Bože, on ho zabil!"


A poté jeho ruka vystřelila vzhůru a poslala do vzduchu vázu. Roztříštila se o podlahu, ale Bill dokonce ani nemrknul. Nedokázal ani pohnout prstem, nedokázal najít sílu v nohách k tomu, aby vstal, jak Tom začal v záchvatu zuřivosti rozbíjet celý pokoj. Nábytek byl převracen, předměty roztříštěny, a Bill jen seděl v nohách postele nehybný jako socha, a cítil se i stejně tak bez života, jeho oči byly prázdné a nevidomé, jeho uši hluché ke zvukům destrukce a k Tomovým hysterickým výkřikům. Mělce dýchal, kyslík mu jen sotva stačil, až se mu téměř zatočila hlava, ale čekal, čekal v dokonalé nehybnosti v oku bouře, která kolem něj řádila, jako by věděl, že jej nakonec mine. A skutečně, když Tom zkolaboval uprostřed trosek, které stvořil, Bill vstal a zamířil schoulenému a vzlykajícímu tělu svého manžela, aby jej sevřel v náručí.


"On ho zabil! On ho zabil!"


Bill sevřel čelist, jak sebou Tom v jeho náručí házel a snažil se z něj vymanit, aniž by si uvědomoval, proti komu to bojuje.


"Ach, bože! … On je mrtvý! Je mrtvý! … On ho zabil!" Vzlykal Tom.


Jeho tělo se svíjelo na všechny strany, jako by jeho vzpomínky na to měly skutečný fyzický vliv a způsobovaly zatínání svalů pod náporem bolesti a utrpení. Bill neudělal nic, jen jej po celou dobu držel. Držel jej, zatímco sebou Tom házel a vyl jako smrtelně raněné zvíře, ale Bill byl tak otupělý, že když bylo později celé jeho tělo pokryto modročernými modřinami na místech, kde jej Tom náhodně uhodil, Bill neměl na ty rány žádné skutečné vzpomínky. Jen sotva si z toho cokoliv pamatoval, jelikož se v tu chvíli cítil, jako by byl udeřen těžkým předmětem, dezorientován, vše kolem něj bylo neskutečné, dokonce i Tom, který sebou házel v jeho náruči, na jeho klíně, jeho naříkání končilo v jeho uších tlumené, jako by pocházelo z velké dálky.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo, než Tomovy výkřiky začaly slábnout a postupně se z nich stávalo tiché kňourání a nesrozumitelné mumlání střídavě s naříkáním, o kterém Bill věděl, že na ten zvuk už do konce života nezapomene. Žádná lidská bytost by neměla mít důvod takto naříkat. A žádná lidská bytost by neměla slyšet, jak takovéto zvuky vydává jeho milovaný. Ale samozřejmě, žádná lidská bytost by se nikdy neměla dívat na to, jak je jeho milovaný umlácen k smrti přímo před jeho očima.



Bill shlédl dolů na uslzenou tvář svého chotě ležícího na jeho stehnech. Tomovy oči byly široce rozevřené a nemrkající, čelist měl pokleslou a z pootevřených rtů mu unikaly malé vzdechy. Existovala větší bolest než vidět někoho, koho milujete, jak trpí? Bill už nyní věděl, proč byl tak neochotný, proč se tak bál zamotat se do této sítě temnoty a nepředstavitelné krutosti. S každou vteřinou, která uběhla, Billova duše pro Toma o kousek odumřela, dokonce i když to, co on sám cítil, byl s jistotou jen zlomek bolesti, kterou si musel druhý mladík projít v ten osudný den v domku u jezera.
Byl to pouze prchavý, zrádný okamžik, zatímco Bill přejížděl prsty po Tomově spánku, kdy černovlasý chlapec dovolil beznaději zmocnit se jeho bolavého srdce a pomyslel si, že už od této chvíle nikdy znova nepovstanou. Viděl je jako živý obraz rozbitých panenek na podlaze, prázdných a zbytečných, určených k vyhození společně s odpadky roztroušenými po celé místnosti, výsledkem Tomova předchozího záchvatu vzteku. Poté se podíval blíž, podíval se na muže ve svém náručí a uvědomil si, že to není konec, ale začátek všeho, co společně měli. Žádná další tajemství, žádný další odstup mezi nimi. Rána byla nyní otevřená, stejně jako v ten tragický den v minulosti, ale tenkrát Tom neměl nikoho, kdo by mu pomohl se uzdravit. Nikoho, kdo by se o něj postaral. Nyní měl Billa, a Bill se nechystal nikam odejít.


Černovlasý mladík zamrkal, aby potlačil slzy a vyjasnil si pohled. Navzdory bolestivosti jejich situace to byl pro něj tak osvobozující pocit, být schopný alespoň jasně vidět a ne jen bojovat s beztvarými stíny. Bill jemně projel prsty skrz Tomovy dlouhé blond vlasy a jeho hruď se zdála být příliš malá, aby obsáhla všechny emoce, které se mu vyhrnuly ze srdce. Miloval toho chlapce, tohoto mladého muže, tak kompletně, jeho štěstí bylo pro něj tak důležité, že vše kolem Billa zbledlo do bezvýznamnosti, dokonce i jeho vlastní já. Vyléčí se společně a povstanou společně a budou silnější než kdy dřív, protože to, co člověka nezabije, to jej pouze posílí, a Tom byl tam, v údolí smrti, a zase se vrátil a stále byl naživu.


Na Billových rtech začal pohrávat jemný úsměv, když k němu ze vzdálené minulosti dolehla melodie. Melodie, kterou mu zpívávala jeho stará chůva Hildebrandová, když mu bylo smutno po mamince, ale Simone byla opět další večer někde ve společnosti. Nikdy to neselhalo a vždy jej to uspalo. Billovy prsty začaly automaticky projíždět blonďatými prameny jeho manžela, hladily jej a laskaly, a než se nadál, Bill tu melodii tiše broukal. Bylo to tak uklidňující, téměř uspávající jako uklidňující balzám na jejich rozedrané duše. Jeho oči se pomalu zavřely, jak dále broukal, a pomalu se k němu navrátila slova té písně, jeho rty se kolem nich nejprve rozpačitě sevřely, poté s větší sebejistotou, dokud nakonec skutečně nezpíval.


~~~(*)~~~



Ty tiché zvuky dolehly k Tomovi jako stuha unášená lehkým vánkem. Ze všech stran jej olizovaly, obklopovaly jej v netělesném objetí lásky a soucitu. Byl to hlas jeho chotě, hlas jeho milovaného, který jej volal, uvědomil si Tom, probouzející se z konejšivé otupělosti naprostého emocionálního vyčerpání.
"Sladký spánek oči zvou, do úsměvů procitnou…"
Zamrkal, jen sotva vzal na vědomí štípání v očích, poté je zavřel, slzy mu vytryskly zpod víček, vytékaly z léčivého zázraku té melodie. Přimknul se k těm kroužícím stužkám, dovolil jim omotat se kolem jeho zlomeného těla a duše, a zvednout jej, vyzvednout jej z této pustiny bolesti a ztráty zpátky na světlo.
"Spi, drahoušku, neplač…"
Billovy jemné prsty zastrčily Tomovy vlasy za ucho, zasněně přejely po okrajích jeho ušního lalůčku a Tom se zachvěl.


"Nepřestávej," požádal Tom ochraptělým šepotem a Bill nepřestal, ačkoliv nebylo jasné, zda Tom mluvil o zpívání nebo o hlazení. Po nějaké době však Tom uchopil Billovu ruku a přitáhl si ji k ústům pro dlouhý polibek, držel ji tam, vydechoval proti ní, a v tu chvíli Bill utichl.
"Byl tak statečný…" zamumlal Tom. "Věděl, že to přijde… věděl to už dlouho… ale já… já byl tak ponořený v tom, co jsme měli… žil jsem v té iluzi…"
"Viníš z toho sebe," konstatoval Bill tiše. Nebyla to otázka.
"Byl jsem tak naivní. Tak…"
"Zamilovaný," Bill znovu propletl prsty do Tomových zlatých vlasů. "Byl jsi zamilovaný, Tome."
"To pořád není omluva!" Vzlykl Tom. "Bože, přinutil mě dělat věci, říkat věci, které bych se nikdy dříve neopovážil říct. Byl jsem díky němu tak nezodpovědný! Začal jsem otevřeně odporovat otci. Co jsem si myslel? Co jsem si vůbec myslel…?"
Bill vzdychl a nahrbil se kupředu, konejšivě omotal své štíhlé tělo kolem Tomova.


"Když jsi zamilovaný," zašeptal proti spánku svého chotě, "tak nejsi sám a máš takový ten pocit, že společně jste nepřemožitelní. Vím to, protože tak se díky tobě cítím já… Ty mě děláš nezodpovědným. Nutíš mě cítit se silný."
Tom se schoulil do klubíčka a zabořil si tvář do dlaní.
"Měl jsem bojovat za jeho život! Až do svého posledního dechu!"
"Ty jsi bojoval, Tome. Udělal jsi vše, co jsi jen mohl."
"Ne dost… Bože, prostě jsem tam jen seděl na zemi a prosil svého otce, zatímco on…"
Bill cítil, jak se mu sevřelo hrdlo a oči se mu zaplnily slzami.
"Udělal jsi vše, co jsi jen mohl," zopakoval důrazněji. "Byl jsi jen chlapec. Jörg je silný muž. Ani jeden z vás neměl šanci…"
Tom přitiskl čelo ke hřbetu Billovy ruky.
"Ale já jsem pořád tady…" zamumlal.


Nad tím se Billovi v srdci vynořil podivný pocit. Pomyslel na Kaie, na jeho vzdor, jeho kuráž, a dokonce i když toho chlapce nikdy nepoznal, Bill mu dokonale rozuměl, protože Bill by udělal to samé a nikdy by toho nelitoval, ani v tom okamžiku, kdy by byla kovová tyč poprvé zdvižená do vzduchu a připravená k ráně.
Napřímil se a jemným dotekem vytáhl do sedící polohy také Toma. Blonďatý mladík mu vyhověl, zmatený a napůl oslepený slzami, jen sotva schopen se udržet vzpřímeně. Bill uchopil do dlaně jeho tvář a podíval se Tomovi přímo do očí.
"On věděl, co dělá. A rozhodl se, že to za to stojí. Jeho oběť se stává zbytečnou, pokud si nevezmeš co nejvíce z toho, co máš, Tome. Jeho vzpomínka si zaslouží být oslavována životem prožitým naplno."


Tom na něj jen s rozšířenýma očima zamrkal. Byl vyčerpaný, mentálně i fyzicky, to Bill viděl, a rozuměl tomu, ale tohle muselo být ujasněno. Tady a teď, aby až za pár hodin přijde úsvit, mohl pro ně začít opravdový nový začátek.
"Já vím, že to bolí," zašeptal a políbil Toma na jedno z očí. Mohl cítit slanou příchuť na svých rtech. "Bože, ani si nedokážu začít představovat, jak moc to musí bolet, má lásko. Ale už to není jen tvoje břímě. Pokud mě pořád chceš, jsem ochoten udělat cokoliv…"
"Pokud tě pořád chci?!" Vykřikl Tom a zalapal po dechu. "Ty jsi teď moje všechno, Bille. Jsi všechno, co mám. Já…"
Ale Bill jej svými prsty utišil.
"Nejsem všechno, co máš. A ani bych nechtěl být vším, co máš." Přiložil dlaň na Tomovu hruď, nad jeho srdce. "Máš sebe. A já chci strávit zbytek svého života s mužem, který byl schopen odpustit sám sobě za skutečnou nebo i jen imaginární chybu, které se v minulosti dopustil. Miluju tě. A ty stojíš za to být milován. Stojíš za to být milován i sám sebou."


Tom padl do jeho náruče jako hadrová panenka a Bill jej držel, zatímco plakal, ale tohle byly dobré slzy, uzdravující slzy, a Tom to potřeboval, aby svou duši očistil od veškeré bolesti, sebenenávisti a viny.
"Pojď, lásko," řekl Bill, jakmile slzy zeslábly a Tom na jeho rameni začal podřimovat. "Pojďme tě teď dostat do postele."
Když přetáhl přikrývku přes schoulené tělo svého manžela, Tom jej chytil za zápěstí.
"Už tady déle nedokážu žít," řekl tiše. "Nedokážu snést se na něj i jen podívat."
Bill mu věnoval malý, zádumčivý úsměv.
"Pak odejdeme. Já bych se v jeho přítomnosti stejně nedokázal ovládnout."
Tohle konečně přinutilo k úsměvu i Toma.
"Umíš být divoký, liebchen, to se ti musí nechat."
Nemáš ani tušení, pomyslel si Bill, ale nahlas neřekl nic. Nevěděl, jak na Jörga zareaguje, až jej ráno poprvé uvidí. To stále ještě muselo počkat.


"Za chvilku se vrátím, ano?" Políbil Toma na čelo. "Jen si dojdu pro nějaké oblečení namísto téhle… věci."
Nad tím Tomova tvář poněkud potemněla. Zahloubaně přejel prsty po hedvábném materiálu Billova květinového županu.
"Přál bych si, abych mohl…"
"Ne," Bill zavrtěl hlavou. "To je další kapitola. A jen abys věděl, jsem odhodlaný dovést tuto knihu do šťastného konce."
Srdce mu poskočilo radostí, když odhalil malý záblesk v Tomových unavených očích.
"Ty si teda umíš pohrát se slovy, lásko," vzdychl jeho manžel.
"V určitém okamžiku jsem chtěl být básníkem," odpověděl Bill s pohledem hlubokého významu.
"Ach," zasmál se Tom, když si vzpomněl. "Opravdu?"
Bill zavrtěl hlavou.
"Ne. Ale je tak lákavé to říct." Vstal. "Hned budu zpátky. Už spi, pokud to potřebuješ."


Tomovy oči se už zavíraly a jeho prsty se zkroutily do polštáře pod jeho hlavou. Když Bill opustil pokoj přes koupelnu spojující pokoj s jejich ložnicí, vzpomněl si na něco, co jeho chůva vždy říkávala: ´věci se vždy obrátí k horšímu, než se mohou obrátit k lepšímu´. To byly dobré zprávy, opravdu, jelikož neexistoval žádný způsob, jak by se to mohlo zhoršit ještě více, než už to bylo.
´Když dopadnete na dno, jediná cesta kupředu je vzhůru, vzhůru, vzhůru,´ uvažoval.
Poté se ocitl tváří v tvář Jörgovi, který stál uprostřed jejich opuštěné ložnice.


autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuanka Iwuanka | 24. června 2018 v 17:08 | Reagovat

Je to strasne co musel Tom prezit. Naozaj utrpenie. Bill je ale na dobrej ceste k tomu aby mu pomohol. Aj ked to stretnutie s Jorgom na konci...bojim sa co sa stane.

2 Evča Evča | E-mail | 24. června 2018 v 18:52 | Reagovat

[1]: Lépe bych se nevyjádřila. Doufám, že se Billovi nestane nic zlého. Díky moc za překlad.

3 Karin Karin | 24. června 2018 v 20:05 | Reagovat

Tom musel strašně trpět z Billem to určitě zvládnou a doufám že Jorg Billovi nic neudělá.

4 Ireth Ireth | 24. června 2018 v 22:29 | Reagovat

Jörg určitě slyšel, co se odehrálo ve vedlejším pokoji. Bude chtít Billa zastrašit, nebo pro jistotu rovnou navždycky umlčet ? Po minulém dílu mám o něj opravdu strach...

Díky za překlad

5 Nici Nici | 25. června 2018 v 0:54 | Reagovat

Bože tenhle dědek už by měl dostat přes tlamu... A kéž by od někoho tak sladkého a éterického jako je Bill. :)

6 Jasalia Jasalia | 28. června 2018 v 8:23 | Reagovat

Tak a teraz sa to rozhodne. Dakujem za preklad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama