Zaslepení 19. (2/2)

5. dubna 2018 v 15:00 | Janule |  Zaslepení
autor: Dušinka






Téměř k Billově úlevě celý soud proběhl v jedné dlouhé, monotónní šmouze. Ani zdaleka to nebylo tak dramatické jako v televizi, a jeho vlastní výpověď trvala jen deset minut. Larsův právník byl určen soudem a neměl příliš mnoho otázek; zdálo se, že už na Larsovu vinu resignoval a jednoduše se jen snažil vyhádat uložení menšího trestu. Nakonec byl Lars Jameson uznán vinným ve všech bodech. Dostal 1000 $ pokutu a pět let za mřížemi.
Kolem budovy soudu se motalo několik místních reportérů, ale Bill a jeho matky se jim všem při odchodu vyhnuli; Bill částečně proto, že mu nějak nebylo dobře a chtěl se tam odsud dostat, co nejrychleji to bude možné. Ředitelka Greenová, která byla také předvolána jako svědek, jej zastavila a pokusila se zapříst lehký rozhovor, a i když Bill věděl, že má jen dobré úmysly, zdvořile jí řekl, že se necítí dobře a uvidí se další den ve škole.


Bill byl unavený, to byl nejlepší způsob, jak to vyjádřit. Byl unavený z toho všeho dramatu, z obav o svou budoucnost, z toho, že se musel držet dál od muže, kterého miloval. Bill se nemohl dočkat léta - měl dovolenou se svými rodiči, na kterou se mohl těšit, spoustu volného času na své umění, a co bylo ze všeho nejlepší, spoustu volného času na trávení s Tomem.
Tyto myšlenky Billa doprovázely těmi posledními týdny školy, a on opět začínal nacházet v Tomových hodinách nějaké potěšení. Věci mezi nimi už nebyly tak napjaté, ačkoli stále měli snahu spolu nemluvit. Billovi se podařilo najít nějakou inspiraci pro finální projekt, kterým mělo být napsání krátkého příběhu zkombinováním elementů ze tří prací, které toho roku studovali. Mohli své příběhy prezentovat, v jakém formátu jen chtěli; mohlo to být praštěné, mohlo to být vážné, nebo cokoliv jiného jen chtěli. Bill se rozhodl pro loutkové divadlo, a také dostal šanci zahrát si v Mariině video projektu.


Zbytek Billových předmětů nebyl tolik náročný. Povětšinou měli jen hromadu pojmů a jmen a dat k opakování. Byl zcela osvobozený ze závěrečných zkoušek z umění, sboru i němčiny, jelikož se mu po celý rok podařilo udržet si průměrnou známku A. Bill poskakoval štěstím, když dostal své výsledné známky za celý půlrok. Jeho nejhorší známka byla B z PoLit, a dokonce ani to nebylo nic, za co by se měl stydět. Andreas se zdál být Billovými známkami osobně dotčený, samozřejmě, protože jeho byly všechny nižší. Marina měla samé čisté A, s výjimkou PoLit, kde měla B+.


"Oba vás nenávidím," zasyčel Andreas, když se jednoho květnového dne vydali na zmrzlinu. Zkoušky začínaly příští týden a Marina byla osvobozena ze všech kromě angličtiny. Na druhé straně Andreas stále musel udělat zkoušku z každého ze svých předmětů. Podařilo se mu během roku nějaká Áčka nasbírat, ale jako závěrečnou známku nedostal ani jedno.
"Hej, já mám pořád ještě čtyři zkoušky!" Vykřikl Bill.
"Tři," prohodila Marina. "Dostal jsi schvalující známku za tu zkoušku z matiky, nebo ne?"
Bill zamrkal. Málem zapomněl na státní zkoušky; schvalující známka osvobozovala studenty i ze zkoušek, ale nebývaly tak často. On měl tento rok jen jednu z matiky. "Tři zkoušky! Historie, chemie a angličtina. To není tak bídné, co?" Rozzářil se na Marinu. Andreas za nimi hlasitě zasténal.
"Pomůžete mi s učením, že jo? Že jo?" Zeptal se jich, ale Bill si dlaněmi zakryl uši.
"Neslyším tě přes ten zvuk léta přicházejícího o tři dny dřív!" Zahulákal Bill, a Andreas do něj strčil ramenem.
"Pořád ještě musíš odmaturovat, idiote!" Připomněl mu Andreas, a Bill pokrčil rameny. Prakticky už měl hotovo - a vyhlídka na to mít o jednu zkoušku méně, na kterou si musel opakovat, mu přinášela nadšení. Se svým projektem do angličtiny byl už téměř hotový, takže mu zbývalo intenzivní učení jen na chemii a historii. Bylo toho dost, ale nebude to nic těžkého, to si byl jistý.



"Co říkáte na čtvrteční opakovací seanci?" Zval Andreas a posílal své zmrzlině mrzutý pohled, jako by ona byla zodpovědná za jeho průměrné známky.
"Ach, já nemůžu…" Začal Bill neklidně, a Andreas mu věnoval poraženecký vědoucí pohled.
"Zase ona?" Neřekl to tak vyčítavě, jak by mohl. Bill jen pokrčil rameny.
"Chystali jsme se jít spolu do kina," vysvětlil. Nevěděl, proč jej Andreas vždy přinutil cítit potřebu svůj čas strávený s Natálií nějak ospravedlnit, dokonce i když pokaždé, když jej tím konfrontoval, Andreas trval na tom, že s tím nemá problém.
Billovo přátelství s Natálií už nebylo stejné. Nebylo horší ani lepší, jen jiné. Rozuměli jeden druhému na jiné úrovni; šikana, kterou trpěla, ji zasáhla daleko hlouběji, než kdy zasáhla Billa. Coreyova slova se do ní zařízla, skrz její chabé obrany a přímo do jejího křehkého těla. Přišla o všechny své přátele, její rodiče to tak úplně nechápali, a neměla někoho jako Toma, na koho by se mohla obrátit.


Billovi to trochu lámalo srdce, že Andreas tolik odolával tomu, aby s ní opět mluvil, ale zároveň Bill věděl, že Andreas stále truchlil po tom, co měli dříve. Andreas byl také citlivý, ale jiným způsobem; rozhodl se, že to, co Natálie udělala, bylo neodpustitelné, a odmítal si ji znovu pustit blíž, protože by to nezměnilo věci zpátky tak, jak byly předtím.
Bill věděl, že to Natálii taky bolelo, ale opravdu o tom nemluvili. Snažil se ji představit i Marině, ale Natálie ji nemohla vystát - viděla Marinu jako svou náhradu, a Bill sám to mohl jen těžko vyvrátit.
Svým způsobem se Bill těšil na příští rok, až Natálie odjede na vysokou školu. Věděl, že tam budou lidé, kteří jí můžou pomoci, se kterými by mohla začít znovu. Věděl, že to potřebovala. Ale cítil se za to provinile; nebylo to tak, jako by snad chtěl, aby Natálie zmizela a věci tak byly jednodušší. Bude ji postrádat a bude si o ni dělat starosti. Ale Bill si také nemyslel, že by tam pro ni ještě něco zbývalo.
Alespoň se zdálo, že už se má lépe, povšiml si. Když si spolu ve čtvrtek vyrazili, věci se zdály napůl normální, s neustálým vtipkováním a Natáliiným komentováním roztomilých dívek. Bill předstíral, jak je tím otrávený, ale popravdě byl šťastný. Z holek vyšilující Natálie byla šťastná Natálie.


***


Jak Bill očekával, jeho zkoušky byly brnkačka. Většina z jeho zkoušek z chemie a historie byly jednoduché otázky s několika možnostmi nebo s krátkými odpověďmi, s výjimkou jedné tří-odstavcové eseje, kterou Bill musel napsat o projektování Ústavy. Jeho zkouška z angličtiny byla zábavná; jeho spolužáci si loutkové představení očividně užívali, zvláště Tom. Bill napsal krátký příběh založený na tématu tragických ženských postav v knihách, které četli, a tak přirozeně napsal příběh o smůlou pronásledovaných lesbických milenkách ve viktoriánské době. Snažil se udělat to vtipné a zároveň dojemné, a vypadalo to, že uspěl, dle nadšeného potlesku svých spolužáků a Tomova pyšného úsměvu.
Po poslední zkoušce se Bill zastavil u Tomovy třídy. Čtvrťáci mohli odejít a všichni ostatní byli na obědě, takže třída byla až na Toma prázdná. Bill za sebou zavřel dveře a vydal se k Tomovi s nadšeným úšklebkem. Cítil se trochu znepokojeně, jelikož spolu za poslední měsíc jen sotva promluvili, ale Tom ho pobídl, aby přišel blíž a vypadal dychtivě.


"Mám hotovo!" Prohlásil Bill, když dorazil k Tomovu stolu a rozpřáhl paže. Tom nevstal, ale stejně jeho objetí přijal. Pevně Billa stisknul, než se odtáhl.
"Gratuluju! Jaký je to pocit?" Zeptal se a zubil se na Billa.
"Jako by mi z ramen spadla obrovská tíha. Před pár měsíci jsem měl z tohohle okamžiku docela strach, ale myslím, že všechno se nakonec nějak vyřešilo. Jsem připravený odejít." Bill se posadil na plastovou židli vedle Tomova stolu. "A… tak jsem přemýšlel… možná bychom to mohli o víkendu oslavit?" Dodal plný naděje.
To Toma zastihlo nepřipraveného, pokud se dalo soudit podle jeho polekaného pohledu. "Ne, Bille - po maturitě, okay?" Obrátil se zpátky k jakékoliv papírové práci, na které dělal - pravděpodobně celá hora zkoušek - a Bill viděl, jak mu zrudl celý krk. Bill měl nutkání omotat kolem Toma své paže a po celé hodiny jej líbat. Ve skutečnosti tam celou minutu seděl, bez ostychu zíral na Tomovu tvář a představoval si to. Tom si toho všiml, vzhlédl a řekl: "Co?"
"Nic," usmíval se Bill. "Promluvíme si o tom po maturitě. Uvidíme se v sobotu."


Bylo bolestné a frustrující od Toma tentokrát odejít, dokonce i s příslibem brzkého znovu shledání. Následujících několik dní bylo těch nejdelších v Billově životě, a dokonce i po sobotě Bill věděl, že nebude mít jasno. Koneckonců, Tomovi zbýval další týden školy, jelikož maturanti končili o týden dřív. Bude tak zaplavený prací na závěrečných známkách na vysvědčení, že si Bill nebyl jistý, kdy se znovu uvidí.
Alespoň já mám hotovo. Už se ničeho nemusím bát," pomyslel si Bill pro sebe, jak se v pátek vlekl nácvikem předávání maturitního vysvědčení. Měl už tak blízko ke svobodě, k létu, k Tomovi.
To si alespoň myslel, dokud nespatřil povědomou tvář na opačné straně tělocvičny, jakmile toho dne skončili. Billovi se přetočil žaludek a zatočila se mu hlava.
Byl tam Jörg, sledoval jej se silným, smířeným pocitem hrdosti, který Bill nedokázal rozpoznat ještě ani napůl cesty. Jörg naklonil hlavu, nijak určitě jej k sobě nepobízel, a Bill se zachvěl. Nemusel s ním mluvit; Jörg mu dával na výběr. Bill se místo toho rozešel k šatnám, které měly východ na studentské parkoviště, ale zaváhal. Stále měl tolik otázek, na které do této chvíle zapomněl; proč se Jörg na Billa vykašlal? Jaká byla pointa toho, že mu ukradl auto? Proč se pořád obtěžoval? Ale všechna ta slova se mu v krku scvrkla, když spatřil, jak opravdu truchlivě Jörg vypadal. Přesto však se Bill obrnil, když k němu došel, tělocvična už byla v tuto chvíli téměř prázdná. Nechystal se hrát se svým otcem jeho hry.


"Nebyl jsem si jistý, jestli bys mě chtěl na své maturitě," řekl Jörg, jakmile Bill přišel blíž, s výrazně nakrčeným obočím. Bill se ostře nadechl a zadržel dech. "Vím, že tady nemám co dělat. Vím, že jsi se mnou nejspíš už skončil. Ale chtěl jsem se omluvit… a chtěl jsem to udělat správně."
Odmlčel se a Bill si uvědomil, že čekal na jeho pobídnutí, a tak trhnul hlavou v něčem, co mělo být přikývnutí, zastrčil si ruce do kapes a čekal.
"No… ze všeho nejdřív, Bille, jsem jen chtěl, abys věděl… že, jsem na tebe pyšný. Vždycky jsem byl." Bill vydechl vzduch, který v sobě držel, a povolil ramena. Tohle nečekal. Nikdy si nemyslel, že by Jörg ohledně něj vůbec něco cítil. "Jen jsem to nikdy neřekl, protože jsem byl tak naštvaný, že tvá matka… mi tě vzala. Nenáviděl jsem ji." Sklopil pohled. "Chtěl jsem se o tebe starat, ale nevěděl jsem jak. Neuvědomil jsem si, až donedávna, jak jsem byl sobecký. Nebyl jsem připravený na dítě, nikdy jsem nebyl. Byl jsem naštvaný na Simone, protože ona byla tím rodičem, kterým jsem já pro tebe nikdy nebyl, ona tam byla vždy pro tebe, a já jsem to chtěl." Jörg hluboce popotáhl, nedůstojným způsobem, a Bill si s úděsem uvědomil, že se Jörgovi lesknou oči. Odvrátil pohled a na tvářích pocítil horko.


"Je mi moc líto, že jsem selhal, Bille. Já… vzal jsem ti auto, protože jsem měl vztek, převážně na sebe, protože jsem o tobě nic nevěděl, a… a tys tam byl, dospělý muž…" Znovu popotáhl a trhaně se nadechl, odmlčel se, aby si otřel slzy, které mu nyní volně stékaly. Bill se kousl do rtu, nejistý, jak utěšit muže, jenž pro něj byl prakticky cizí, ale někde hluboko uvnitř ucítil zatahání. Mohl by v sobě najít způsob, jak odpustit muži, který byl zcela ztracený?
"Jen bych si přál… abych to mohl vzít všechno zpátky. Nechci… tě vzít od tvých matek, to by nebylo správné. Ale udělal bych to jinak. Byl bych tady pro tebe. Míst toho… jsem tě ztratil… je to všechno moje zatracená chyba…" Jörg sklopil hlavu a znovu si promnul oči. V tu chvíli si Bill všiml, že byl oblečený lépe, v košili a nových džínech. Jeho vousy a vlasy byly zastřižené a jeho kůže vypadala zdravěji. Bill uvažoval, jestli to byla extra snaha pro Billovo dobro, nebo jestli to bylo součástí jeho celkové změny.
"Jen jsem chtěl, abys věděl, Bille," pokračoval Jörg konečně, a s hlubokým nádechem se podíval Billovi do očí. "Že… jsem potkal jednu dámu… mám ji rád. A chci to s ní udělat správně. Možná bych s ní mohl vychovat rodinu, ale… nikdy bych si nedokázal představit začít novou rodinu, aniž bych se usmířil s tebou. Nečekám, že mi odpustíš. Jen jsem chtěl, abys to věděl."


Uplynulo několik vteřin, zatímco si Jörg utíral tvář to rukávu - Bill předpokládal, že se až tak moc nezměnil - a poté začal Jörg odcházet. Bill nevěděl, co má dělat nebo co vlastně cítil, jen to, že jeho tělo bylo ztěžklé a vzdálené, zatímco v hlavě mu bzučelo.
Poté, jakmile se zavřely dveře a Bill zůstal v tělocvičně o samotě, uvědomil si, že tohle je možná jeho poslední šance vidět svého otce.
"Tati, počkej!" Zavolal Bill, když zatlačil do dveří od tělocvičny, a zdálo se, jako by se zastavil čas, když se Jörg otočil, překvapení na jeho tváři naprosto zrcadlilo i Billovo překvapení.
Tati?
"E-ehm, totiž, jen… zůstaň v kontaktu, okay?" Bill se kousl do rtu, ne tak lítostivě kvůli rodiči, kterého nikdy neměl, jelikož stále měl Simone a Karoline, ale Jörgova řeč jej dojala. Bojoval, aby udržel vážnou tvář, zatímco došel ke svému otci a zeptal se: "Můžu tě zastihnout pořád na stejném emailu?"
"Ano, můžeš. Já… budu v kontaktu."
"Okay. Já… chci slyšet o své nevlastní mámě, okay?"
Nakonec už to Bill nedokázal déle unést. Natáhl se pro svého otce a drtivě jej objal. Možná, že to chtěl více, než si byl ochoten přiznat.
"Okay… zůstanu v kontaktu… slibuju," řekl Jörg roztřeseně, a poté se odtáhl, aby sevřel Billovo rameno v otcovském objetí.


To gesto Billa překvapilo a on našel svůj zrak zamlžený slzami, když si vzpomněl na všechny ty chvíle, kdy mu Tom udělal to samé. Tohle opravdu bylo všechno, co chtěl, uvědomil si. To byl důvod, proč nacházel u Toma takové bezpečí, v muži o tolik starším a mnohem vyspělejším, než v někom, kdo mohl být považován pro Billa za mnohem vhodnějšího. Nahrazoval si něco, co nikdy neměl.
Možná už bylo příliš pozdě, aby to nyní získal. Možná nikdy neměl a nikdy nebude mít skutečného tátu, otcovskou figuru. Ale byl ochotný dopřát Jörgovi čistý štít jak pro své vlastní, sobecké důvody, tak i pro Jörgovo dobro.
"Mohl bys přijít zítra, kdybys chtěl," nabídl Bill, ale nemyslel to opravdu vážně. Bylo by divné tam Jörga mít. Stále do Billova života tak úplně nepasoval.
"Ne… tohle mi stačilo. Děkuju ti… já… už tvou důvěru znovu nezklamu." Jörg napřáhl ruku a Bill ji pevně stisknul. Jörg jej naposledy poplácal po rameni, kývl na něj, a pak odešel, ale tentokrát, když odešel, se Bill cítil méně prázdný.


autor: Dušinka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 5. dubna 2018 v 20:17 | Reagovat

Ten konec kapitolky moc pěkný jen doufám že to Jorg mysli opravdu.

2 Iwuanka Iwuanka | 6. dubna 2018 v 7:58 | Reagovat

Mat taku odhodlanost a sebazapretie ako Tom s Billom pri sladkostiach. Hahaha. Ale uz naozaj. Ved uz nech budu spolu!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama