The broken ones 1.

18. března 2018 v 15:00 | Janule |  The broken ones
autor: silverlightning


Ahoj, zdravím vás s dalším překladem. Za doporučení téhle povídky děkuji Zuzu. :-) Po dlouhé době se jedná o příběh, ve kterém jsou kluci opravdu bratry, a je to tedy klasický twincest. Získat povolení k překladu mě opravdu stálo hodně sil a zpráv autorce, jelikož na THF již není aktivní. Několikrát jsem jí tedy kontaktovala tam, následně na twitteru, a nakonec jsem jí našla na instagramu, kde mi konečně odpověděla. :-D Z překladu byla opravdu nadšená a potěšená, takže jsem povolení dostala.
Autorka je německá knihovnice žijící ve Švédsku, povídka je z roku 2015 a má celkem 26 dílů. Mně se moc líbila a užila jsem si jí, doufám tedy, že vy na tom budete stejně. :-)
Catherine







Inspirativní písničkou pro tento díl byla Fix You od Coldplay.


When you try your best but you don't succeed
When you get what you want but not what you need
When you feel so tired but you can't sleep
Stuck in reverse


Když se snažíš ze všech sil, ale neuspěješ,
když dostaneš, co chceš, ale ne, co potřebuješ,
když se cítíš unavený, ale nemůžeš spát,
uvězněný v kruhu nezdaru.


Když se spustil budík nastavený na stříbrném telefonu položený na mahagonovém nočním stolku, Tom se akorát chystal měkkým bavlněným ručníkem vysušit si své hnědé vlasy po ramena. Natáhl se pro vibrující telefon, aby budík vypnul. Očima se zastavil na dnešním datu a hned sebou škubnul, jakmile si uvědomil, co je za den. Pomalými pohyby v kruzích si vlasy vysoušel, otevřel si k tomu kalendář, aby se podíval, co vše ho dnes čeká. Jako pokaždé má před sebou rušný den plný schůzek, které byly domluvené jedna za druhou, a na večer má domluvenou obchodní večeři s potencionálním obchodním partnerem.


Tom se přesunul do části bytu, ve kterém byla kuchyně, aby zapnul svůj futuristicky vypadající kávovar. Poté se vydal do šatny, potřeboval se rozhodnout, jaký oblek ze sbírky šedých a černých obleků si dnes oblékne, plus si potřeboval vybrat jednu z pastelových košil. Očima přejížděl po své velké šatně: rozdílné obleky zaplňovaly téměř většinu ramínek. Po levici měl úhledné komínky roztříděné podle barev s ležérním oblečením. Ve vzdáleném rohu, který byl vymalován světle modrou, měl uschovanou svou sbírku čepic, ačkoliv se sotva našla příležitost, při které by si jednu z nich mohl vzít. Vytáhl ramínko s tmavě šedým oblekem a melounovou košilí. Schválně se rozhodl pro ignoraci kravat, které visely z vnitřní strany dveří jeho šatny. Nějakou dobu trvalo, než si Tom zvykl na nošení obleků, na kravaty si ale ještě pořád nezvykl, nesnášel je. Přesto jich ale několik vlastnil, protože občas shledával správný dresscode, ke kterému kravata neodmyslitelně patřila, důležitým. Pokud měl ale na výběr, pokaždé se rozhodl pro verzi bez kravaty a s rozepnutými dvěma vrchními knoflíčky, čímž odhaloval kousek své sluncem políbené pokožky, uschované pod formálním oblečením.


Prsty si pročesal stále vlhké vlasy, hnědé prameny zamotal do malého drdolu. Nyní byl jeho vzhled přijatelný pro dnešní schůzky. Málokdy se stalo, že by mu vlasy volně splývaly po ramenou tak jako dřív. Možná ještě při soukromém večírku či doma. To, že měl vlasy svázané do drdolu, mělo ale i praktický účel: nemohl se za prameny tahat. Byl to zlozvyk, který občas dělal, když byl nervózní. Připomínalo mu to jiné místo, jinou dobu a dalšího člověka. Jelikož Tom pracoval opravdu tvrdě na tom, aby si udržel profesionální tvář, nemohl si dovolit skrz tyhle malé věci, které nevědomky dělal, odhalit své city před zaměstnanci či obchodními partnery.


Ve věku 26 let byl Tom Kaulitz jedním z nejvlivnějších lidí v hudebním průmyslu. Navzdory svému nízkému věku byl majitelem vlastní nahrávací společnosti, která nesla jméno TK records, a byl poradcem v několika dalších. Jeho vynikající talent v hudební oblasti, dobrý čuch na hity a znalost hudebního průmyslu do hloubky byly jeho receptem na úspěch.
Jeho věk ale zároveň znamenal, že musel pracovat tvrdě, pravděpodobně mnohem tvrději než jeho kolegové ve středních letech, protože musel bojovat s předsudky ohledně svého mládí a schopnosti úspěšně podnikat. Díky bezchybnému oděvu, svému přátelskému a neemotivnímu způsobu podnikání a pár doslova zlatým objevům konečně získal respekt v hudebním průmyslu. Dnes už nikdo nepochyboval o Tomově úspěchu a vlivu; každý den dělal velká rozhodnutí a pracoval s takovými částkami peněz, o kterých mohli ostatní pouze snít.


Ten drzý kluk, který se oblékal do vytahaného hiphopového oblečení a dělal vtípky, byl vyměněn za tvrdě pracujícího, tichého muže, kterého byste zřídkakdy našli na večírku nebo snažícího se navazovat společenské kontakty, pokud se nejednalo o obchodní akce, kterých se musel účastnit povinně. Pouze čas od času upustil páru, většinou když trávil čas se svými starými přáteli a bývalými spoluhráči v kapele v jedné osobě, Georgem a Gustavem. Vlna viny donutila Toma povytáhnout obočí, věděl, že to bylo už dlouho od doby, co se s nimi sešel nebo je kontaktoval. Tihle dva muži pro něj byli jako rodina, bylo pro něj ale tak snadné nechat se lapit svojí prací, takže jim nepsal nebo nevolal tak často, jak by chtěl.



V okamžiku, kdy byl Tom plně oblečený, mu kávovar připravil perfektní silné espresso přesně tak, jak ho měl rád. Tom miloval kávu, a jelikož si to mohl dovolit, nechával si dovážet speciální kávová zrna z Kolumbie, která měla hořkosladkou chuť: kombinace, díky které byla černá tekutina téměř hříšně delikátní. Tom pod vlivem čisté radosti zavřel své hnědé oči, uvolnil ramena a zhluboka se nadechl. Po noci, během níž se nevyspal, jelikož mu v hlavě běhala jedna myšlenka za druhou, se snažil soustředit na povinnosti, které ho čekaly. Byl si plně vědom toho, že ačkoliv byl nevyspaný, nemohl to dát znát na svém chování. Poté, co vypil šálek kávy, vzal klíčky od svého černého Jeepu značky Land Rover a vydal se do kanceláře.
Jakmile se Tom dostal do patra, ve kterém měl svoji kancelář, slyšel energii, jak doslova bzučí ve vzduchu. Zvonění telefonů, tiskárny a lidé křičící jeden na druhého, zahnaly jeho rozptylující myšlenky pryč. Prošel do své kanceláře v zadní části místnosti. Od zbytku stolů byla oddělena skleněnou stěnou. Pokyvoval hlavou, házel úsměvy nalevo, napravo, vracel veselé pozdravy, které ho vítaly.


Tom byl milý muž a férový šéf, díky čemuž ho jeho zaměstnanci milovali. Měl ale schopnost být tvrdý, pokud bylo potřeba. Tým jeho pracovníků nikdy jeho osobnosti nezneužíval. Poté, co vešel do své kanceláře, zkontroloval telefon, který kvůli cestě autem přepnul do tichého režimu. Během krátké cesty autem obdržel pár zpráv, dvě z nich byly od Gustava a Georga. Po přečtení jmen svých přátel se usmál, ale rozhodl se, že si zprávy otevře později, až si najde nějaký čas pro sebe. První dvě hodiny v práci vždy znamenaly spoustu telefonních hovorů, papírů, které bylo třeba podepsat, a rad, jež musel rozdat k různým projektům.
Začátek jeho pracovní doby také znamenal, že měl otevřené dveře, věnoval čas svým zaměstnancům a naslouchal jejich menším i větším problémů, případně otázkám. Po obědě ale stahoval žaluzie, díky kterým bylo nemožné pro ostatní nahlížet do místnosti, ve které pracoval, a on tak měl zajištěn klid, aby se mohl soustředit na svoji práci bez jakéhokoliv vyrušování.


První osobou, která do Tomovy kanceláře vešla, byla padesátiletá sekretářka s milým úsměvem na rtech. V jedné ruce nesla stoh papírů a ve druhé hrníček, ze kterého se kouřilo. Tom se postavil, aby si od ní hrníček vzal, bál se, že tekutinu každou chvíli rozlije. Stoh papírů mu sekretářka úhledně položila na desku stolu.
"Potřebuji, abyste ty papíry podepsal. Čím dříve, tím lépe," žena v červeném kostýmku na papíry ukázala. "A nedívejte se na mě takhle, já si to nevymyslela. Je to z právního oddělení, potřebují ty papíry co nejdříve," řekla a sledovala Tomovo silné obočí, které mu cestovalo až ke kořínkům vlasů. Věc, kterou nenáviděl hned po kravatách, bylo podepisování nudných papírů.


Tom si povzdychl a napil se horké tekutiny. Zděšeným výrazem, který se usídlil v jeho obličeji, vyděsil i svou sekretářku.
"Co to, kčertu, je?" zakroutil nevěřícně hlavou. "Chutná to jako starý ponožky," otřásl se a podíval se na zelený obsah svého hrníčku. Tomova sekretářka se pousmála dětinskému komentáři, který prozrazoval, kolik jejímu šéfovi ve skutečnosti je.
"Je to bylinkový čaj. Hádám, že hned ráno jste měl šálek své kávy a že jich ještě pár do večera stihnete. Chlapče, takové množství kofeinu je pro tebe špatné!" vysvětlovala žena vroucným mateřským tónem.
Tom pouze poraženě sklopil hlavu, věděl, že žena má pravdu. Nebyl žádný způsob, kterým by odstranil tu mateřskou starostlivost, kterou mu jeho sekretářka pokaždé věnovala. Šálek čaje tedy přijal, dokonce měl z něj i trochu radost. Zamračil se a znovu se napil toho nechutného čaje, začal podepisovat papíry.
Ještě před tím, než sekretářka opustila jeho kancelář, si znovu vyžádala jeho pozornost.
"Tome... všechno nejlepší k narozeninám," řekla vroucně. Poté z kanceláře zmizela a tiše za sebou zavřela dveře.


Tomovi připadalo, že se mu za očima uhnizďuje bolest hlavy, promnul si tedy spánky, aby se toho nepříjemného pocitu zbavil. To gesto, které bylo myšleno naprosto upřímně, otevřelo horu negativních myšlenek v jeho hlavě. Myšlenky, které dennodenně odsouval do dalekého koutu své mysli, protože utápět se v nich by bylo stejné, jako otevírat Pandořinu skříňku. Naštěstí paní White byla jediná, která kromě rodiny, přátel a pár pozůstatků fanoušků bývalé skupiny Tokio Hotel, věděla, že má dnes narozeniny. Nikdo z těch lidí ale nežil ve stejné zemi jako on, takže se mu opravdu skvěle dařilo zapomínat, že dnešek vůbec existoval.


Důležitě vypadající slova a slovní spojení se mu při podepisování rozmazávala před očima, jelikož si vzpomněl, kolik autogramů rozdával na denní bázi, když jeho bývalá skupina Tokio Hotel byla na vrcholu úspěchu. Rozhodně mu nechybělo rozdávání autogramů, ke konci jejich kariéry už ani nebyl tak ochotný, jako býval dříve. Vzpomínal si na příležitostné hádky se svým dvojčetem ohledně podepisování se na podpisové karty, ve kterých se vzájemně obviňovali z toho, že jsou tak hloupí, že ani nezvládnou správě napsat své jméno. Byla to nevinná hádka, která se zrodila z nahromaděného stresu a nedostatku spánku. Později téhož dne si svou hádku vynahradili banánem se zmrzlinou, šlehačkou a karamelem, o který se rozdělili.
Tom se při té vzpomínce usmál, vybavoval si bratrův šťastný úsměv, když přinesl zmrzlinu na znamení omluvy. Jeho myšlenky se točily kolem bratra, který vždy, když byl naštvaný nebo naopak nadšený, divoce gestikuloval rukama. Na malý moment si dovolil zapřemýšlet, jestli to dělal pořád. Dotkl se tak prázdnoty uvnitř svého těla, která byla dříve jejich dvojčecím spojením. Bylo to jako dotýkat se bolavého zubu jazykem: bolestivé, a přitom tak těžko odolatelné.


Většinou se ta bolest plynoucí z prázdnoty dala definovat jako tichý hlas v pozadí, vždycky tam byla, ale i tak byl schopný ji vytěsnit, když to bylo nutné. Ale dnes, na jejich narozeniny, se potlačování myšlenek do hlubší části mysli měnilo na křičící agonii. Tom chtěl mlátit hlavou do zdi, zarýt si nehty tak hluboko pod kůži, až by krvácel a zplna hrdla křičel, jen místo toho, aby cítil něco jiného než tu mučivou bolest, kterou se snažil držet pod zámkem, zatímco proplouval svým rutinním životem.
Kdysi dávno pro něj bylo jeho dvojče celým světem. Sdíleli své myšlenky, nápady, pocity. Sdíleli jednu duši. Dělali všechno spolu, být jeden bez druhého pro ně bylo nemožné, což vedlo k neskutečnému množství vtípků ze strany jejich přátel, ale především od Georga s Gustavem. Jejich životy byly propletené dohromady, zamotané, neoddělitelné. Nebo to si alespoň tehdy myslel. Sdíleli tak silnou víru, že nikdy nebudou sami, protože měli jeden druhého. Pokud Tom říkal, že nikdy nemiloval nikoho takovou nekonečnou a bezvýhradnou láskou jako svoje dvojče, myslel to opravdu vážně. Speciální spojení, které tehdy měli, bylo žhnoucí, lesknoucí se strunou života, spojující dva bratry skutečnou láskou.


Nyní to spojení bylo přetržené, ale zůstalo v něm něco umírajícího, zkaženého, nerozpoznatelného a vinou toho pomalu vnitřně krvácel. Před pár lety, poté, co vypil příliš mnoho panáků tequilly, řekl Georgovi, že mu přijde, jako kdyby byl uvnitř roztrhán na kousíčky a jeho srdce umíralo na zkaženém místě, na kterém už nikdy nic znovu nevyroste. Tehdy si Georg myslel, že z Toma mluvila tequilla. Nikdy příliš neporozuměl spojení, které mezi sebou Kaulitzova dvojčata měla, stejně tak nerozuměl důsledkům toho, že neměli jeden druhého. Tom neříkal ale nic jiného, jen ošklivou pravdu. Jeho srdce pohltila černá díra čisté bolesti a on už dávno přijal skutečnost, že ani všechna láska, která by se na světě našla, by znovu jeho srdce nevyplnila.
Tohle byl důvod, proč byl většinou uzavřen sám do sebe, všechny nové přátele si držel daleko od těla a všechny aférky, které dopřával svému ještě stále hladovému tělu, zůstávaly pouhými aférkami a nikdy se z nich nevyvinulo něco víc než příležitostný sex. Tom věděl, že nikdy nikoho nebude milovat tak, jako miloval Billa. Ani jeho matka nebyla v té speciální části srdce, která patřila Billovi. Bylo to místo, které bylo nyní opuštěné a nepřátelské a neustále mu připomínalo, co měl a co ztratil.


Podupávající noha a nepravidelný dech muže, který akorát vešel do Tomovy kanceláře, vytrhla Toma z temného místa myšlenek, kterým bloudil. Mile se usmál na malého obtloustlého muže oblečeného v různých odstínech hnědé. Na čele měl pár kapiček potu, na chvíli se zastavil na místě, aby se vydýchal, než promluvil na Toma, jenž trpělivě vyčkával.
"Pane Kaulitzi, mám pro vás statistiku prodeje, kterou jste si včera vyžádal. Trvalo věčnost to dát dohromady, což je podle mě rozhodně dobře," vysvětloval šéf IT oddělení mezi trhanými nádechy. Ačkoliv vypadal tak obyčejně jako každý druhý muž jeho věku, byl to ten nejchytřejší zaměstnanec, kterého Tom měl. Nejednou ušetřil společnosti spoustu peněz tím, že opravil problémy se softwarem, které by všechny servery shodily na dobrých pár týdnů.
Jakmile si muž všiml Tomova pobaveného úsměvu, dodal: "Šel jsem po schodech ze serverovny. Je to pět pater, ale moje paní trvá na tom, abych nepoužíval výtah. Chce, abych si hlídal své zdraví," zasmál se a pohladil si kulaté břicho, v jasně modrých očích se mu zablesklo.
"Tak se na to podívejme, Johne," odpověděl Tom, pobavený úsměv z jeho tváře ale nemizel.


Hlas Johna se opět změnil na vážný, když Tomovi vysvětloval několik sloupečků s čísly, která byla na papíře, jenž zrovna držel v ruce. Na první pohled to vypadalo jako nějaký kód a Tom se musel spoléhat na Johna, aby porozuměl tomu, jak ta čísla číst a co vlastně znamenala. Matematika a statistika nikdy nebyly Tomovou silnou stránkou. Skoro celé dospívání byl pouze na cestách a škola nebyla v té chvíli něco, co by pro něj v tu chvíli bylo životní prioritou. Tom sice ty znalosti momentálně postrádal, ale byl zvědavý a ochotný se učit. Negativní myšlenky se uklidily zpátky do zadní části jeho mysli, jak se soustředil na papíry, které držel v ruce.


When the tears come streaming down your face
When you lose something you can't replace
When you love someone but it goes to waste
Could it be worse?


Když ti slzy proudí po tváři,
když ztratíš něco, co nemůžeš nahradit,
když někoho miluješ, ale je to jen ztráta času,
mohlo by to být ještě horší?


Tisíce kilometrů daleko a několik hodin později Bill vyskočil a vrtěl se, aby se nasoukal do úzkých kožených kalhot. V polovině stehen se materiál kalhot zasekl a on se tedy musel kroutit jako žížala a vytahovat kalhoty centimetr po centimetru. Bill se mračil, krčil obočí, až z něj bylo téměř jedno dlouhé, a klel. Jak se může do těch zatracených kalhot dostat někdo jiný, když je téměř nemohl obléknout ani on sám? On ale nebyl ten, kdo by ohledně modelu mohl klást otázky; na místě, na němž byl, byl proto, aby vypadal dobře na nadcházejícím focení pro populární a drahou oděvní značku.


Po skončení skupiny Tokio Hotel se Bill snažil prorazit v módním průmyslu. Navštěvoval týdny módy jako model, ale i za účelem pořídit si oblečení od několika různých oděvních značek a módních návrhářů. Pořád snil o tom, že jednou navrhne svou vlastní kolekci, ale do té doby se rozhodl poznávat svět módy. Dokonalý smysl pro módu a jeho krása mu společně otevíraly spoustu dveří. Každou příležitost, která se mu naskytla, chytil za pačesy a proměnil ji díky své pracovitosti a vytrvalosti v úspěch.


Jakmile Bill konečně přetáhl kalhoty přes zadek a zapnul stříbrný knoflík, otevřely se dveře a muž se sluchátky na uších a papíry v ruce se zastavil na prahu. Vypadal jako ten typ člověka, který bytostně nesnáší svoji práci, měl na sobě oblečené tričko, jež křičelo po tom, že potřebuje vyprat, a bylo ledabyle zastrkané ve volných džínách, výraz v tváři více než znuděný.
"Bille Kaulitzi, jste na řadě za 3 minuty. Prosím, připravte se." Muž v tmavém oblečení a s ošklivými brýlemi na nose ani nečekal na Billovu odpověď, než s hlasitým klapnutím dveře opět zavřel.


Módní průmysl rozhodně nebyl tak okázalý, jak si lidé mysleli, pomyslel si Bill, zatímco se snažil neposlušné prameny vlasů vrátit zpátky na své místo. Prohlédl se v zrcadle, aby zkontroloval svůj vzhled, a všiml si, že styl, který byl pro dnešní focení zvolen, připomínal styl, který nosil před spoustou let. Měl na sobě černé kožené kalhoty, průhledné army tričko a vlasy obarvené načerno byly nastylizované do rockerské hřívy. Nebyl si jistý, zdali značka, pro kterou fotil, to udělala naschvál, aby zneužila jeho statusu bývalé úspěšné rockové hvězdy, či to byla pouhá náhoda. Tak či tak mu to bylo jedno, jelikož tohle jednodenní focení mu vydělá peníze, které opravdu potřeboval. Ačkoliv by mohl bez problémů žít pouze s peněz, které si vydělal za dob Tokio Hotel, nebylo to dostatek k tomu, aby mohl uspokojit svou zálibu v drahých módních značkách, a zároveň šetřit peníze na uvedení své vlastní módní kolekce v blízké budoucnosti.


Modeling byl přesný opak toho, co si spousta lidí myslela. Byla to těžká a vyčerpávající práce. Hodiny a hodiny stejných póz a falešných úsměvů. Bill byl vděčný za krátkou pauzu na oběd, která byla udělaná, aby se mohli všichni v klidu nadechnout a načerpat energii, jelikož bylo potřeba odvádět dobrou práci i po zbytek odpoledne.
Vůbec poprvé během celého dne měl Bill čas na to, aby zkontroloval zprávy na telefonu. Stovky hlasových a textových zpráv mu najednou připomněly, že má dnes narozeniny. Rychle zprávy projížděl, u zpráv od mámy a bývalých spoluhráčů v kapele, Georga a Gustava, se zastavil, aby si je přečetl pomaleji. Musel se pousmát vtipné zprávě, kterou dostal od Georga, a naopak té milé od Gustava. Opravdu mu chybělo, že je neměl poblíž. Nyní, když žil částečně v Paříži a částečně v L.A., nebylo tak jednoduché sejít se. Mluvil s nimi ale přes skype a snažili se spolu trávit větší svátky jako rodina.


Bill svým přátelům poděkoval za to, že si na něj vzpomněli, a znovu projel seznamem přijatých zpráv. Stejně jako v minulých letech doufal, že uvidí zprávu k narozeninám i od svého dvojčete a stejně jako v minulých letech byl akorát tak zklamaný. Na malou chvíli zůstal myšlenkami u Toma a přemýšlel, jak dnes asi tak oslavuje jejich narozeniny. Doufal, že Tom je šťastný a že o něm přemýšlí tak jako on o něm, ačkoliv věděl, že to asi není příliš pravděpodobné.
Nemluvil s Tomem roky. Poslední zprávy, které si vyměnily, se motaly kolem dárku k narozeninám jejich matky před dvěma lety. Ačkoliv svého bratra neviděl už dlouho tváří v tvář, pořád na něj myslel každé ráno, když se probudil, doufal, že Tom bude mít úžasný den a každý večer, než šel spát, mu přál dobrou noc. Nezáleželo na tom, jestli byl vyčerpaný po večírku, příliš opilý nebo jestli s někým byl, vždycky svoje malé rituály provozoval.


Ztracen v myšlenkách Bill neslyšel, jak asistent volá, aby se všichni vrátili na svá místa. Až poté, co bylo jeho jméno poněkolikáté zopakováno, vyskočil z oparu svých myšlenek a dal se dohromady, aby mohl pokračovat ve své práci. Zatímco ostrý blesk fotoaparátu ozařoval místnost a on dělal jednu pózu za druhou, rozhodl se, že pošle Tomovi zprávu k narozeninám. Konec konců, Tom byl jeho bratr a poslání zprávy bylo rozhodně milé gesto.
Kuráž poslat zprávu Billa ale opustila. Celou jízdu taxíkem domů přesvědčoval sám sebe, aby zprávu poslal. Dával si dohromady plusy a mínusy, uvažoval, zda zprávu Tomovi opravdu poslat, či nikoliv. Hluboko uvnitř Bill věděl, že chtěl svoje dvojče kontaktovat, protože mu šíleně chybělo. Pouze z pomyšlení na svého bratra se mu oči zalévaly slzami. I pět let poté, co ztratil jedinou osobu, která pro něj znamenala celý svět, nezvládl projít dnem bez toho, aby měl něco, o čem chtěl Tomovi povykládat. Když viděl v obchodě čepici, o které věděl, že by se Tomovi líbila, tak ji koupil a přidal ji na hromadu ostatních věcí, které chtěl Tomovi dát či ukázat.


Bill věděl, že sám sebe věznil v jistém způsobu sebepoškozování. Choval se, jako kdyby se měl s bratrem následující den setkat, ačkoliv ve skutečnosti nevěděl, zda ho chtěl Tom ještě vůbec někdy vidět. Občas ho tohle uvědomění zasáhlo a on se přes to snažil přenést pitím alkoholu, navštěvováním večírků a šukáním, jako kdyby měl následující den zemřít. Byl neklidnou duší, která hledala lék na bolest všemi možnými způsoby a na špatných místech.
"Rue d' St. Antoine," řekl špatnou francouzštinou řidič původem z nějaké země středovýchodu a prstem ukázal na kamenné budovy, které byly vystavěné v úzké ulici.
Bill poděkoval, dal řidiči štědré spropitné a vystoupil z auta. V jedné ruce nesl tašky, ve druhé měl peněženku a sluneční brýle. Ve Francii byl krásný slunečný den, který se chýlil ke konci s dechberoucím západem slunce, barvícím nedaleké šedé budovy svým světlem do oranžova. Bill žil v apartmánu nejstarší budovy v ulici. Miloval, jak se od země až ke střeše táhly po zdech listy divokého vína, které tak ukrývaly oprýskanou omítku. Občas přemýšlel nad tím, že vlastně i on sám byl jako tahle budova: krásný navenek, ale zlomený uvnitř.


Díky svému malému apartmánu na předměstí Paříže mohl stát nohama pevně na zemi a být obklopen sousedy, které nezajímalo, kdo je a jak si vydělává. Často se procházel úzkými uličkami se starými budovami a krásnými květinovými dekoracemi. Jídlo nakupoval v malých obchůdcích v sousedství: malé pekárně a farmářském obchodu v centru. Jeho apartmán nebyl nikterak prostorný, ale cítil se tam jako doma. Sluneční paprsky pronikaly do každé místnosti skrz okna, tančily po barevných kobercích na podlaze a obrazech na stěnách.


Jakmile Bill vkročil do svojí chodby, zahodil všechny tašky a vyzul si boty. Hned poté, co apartmán koupil, investoval do kvalitních koberců, které byly pod jeho chodidly jako nebe. Ignoroval malou hromádku dopisů, jež se kupila na nízké černé skříňce hned za dveřmi, a šel se položit na velkou šedou pohovku. Každý sval v těle ho bolel ze stání, zaklánění se či předklánění podle toho, co po něm zrovna fotograf chtěl za pózu.
Vylovil z kapsy telefon a přečetl si pár nových zpráv, které obdržel během cesty domů. Pár přátel se ho ptalo, zdali si s nimi nechce vyrazit, a aniž by jim odpověděl, zprávy rovnou zavřel. Otevřel novou zprávu a díval se na prázdné bílé místo. Najednou si nebyl jistý, co konkrétně by měl napsat.


autor: silvelightning
překlad: Catherine
betaread: J. :o)


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 zuzu zuzu | 18. března 2018 v 15:23 | Reagovat

Jsem moc rada, že sis tuhle povídku vybrala. Byla by škoda ji tady na blogu nemít 😊

2 Nyxara Nyxara | 18. března 2018 v 15:27 | Reagovat

Poviedka vyzerá naozaj pútavo. Zaujímalo by ma, prečo vlastne dvojčatá medzi sebou prerušili všetok kontakt. Snáď nám to autorka objasní :-) Dúfam, že Bill nazbiera odvahu a ozve sa Tomovi.

Som zvedavá na pokračovanie. Ďakujem za preklad novej poviedky Catherine :-)

3 Karin Karin | 18. března 2018 v 20:25 | Reagovat

Povídka vypadá moc zajímavě doufám že se brzo dovím co se mezí Billem a Tomem stalo.

4 Danchen Danchen | 18. března 2018 v 22:24 | Reagovat

No .. ty jo .. kde zacit ..
Tom v hudbe a Bill v mode .. mam pocit jako by se to delo doopravdy a ne ze je to jen jako povidka ..
Krasny zacatek a opravdu me zajima jak kluci mezi sebou ztratili cestu .. Preci jen byli nerozlucni a najednou o sobe nevi nic?!
Necham se prekvapit a doufam, ze se brzy dozvim co se vlastne mezi nima stalo :)
Ze by treba jedna opila noc? O:)

5 Iwuanka Iwuanka | 18. března 2018 v 22:31 | Reagovat

Zaujimave. Budem sa tedit na pokracovanie

6 Doris Doris | 19. března 2018 v 14:12 | Reagovat

Zacina to velmi zajimave. Ac je to cele smutne. Nedokazu si vubec predstavit co je mohlo tak rozdelit. Co bylo tak vazne, aby se kolik let nevideli. Doufam ze Bill najde tu odvahu a Tomovi napise. A doufam ze Tom odpovi. Nejak na me totiz pusobi jako by se Tom na Billa za neco zlobil. Tak doufam ze to tak nebude. Jsem moc zvedava co se nakonec dozvim. Perfektni 😊

7 Jasalia Jasalia | 21. března 2018 v 16:27 | Reagovat

Ďalší z príbehov, ktorý začína bolesťou a smútkom a my budeme len dúfať, že to celé nakoniec skončí dobre. Nechápem, čo sa mohlo stať, že sa odcudzili natoľko, že je problém si vôbec poslať správu k narodeninám. A pritom viem, že stačí jedna hádka či nedorozumenie... Ale ich pocity hovoria o tom, že by to chceli zmeniť. Čo sa bude musieť stať, aby sa im to aj podarilo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama