Scar Tissue 5.

10. března 2018 v 16:00 | Janule |  Scar Tissue
autor: Chayenne7







Pijavice


"Tome, prosím tě… otevři," žádal ho úpěnlivě Bill a tiskl své dlaně a ucho na lak koupelnových dveří. Zevnitř se ozýval Tomův srdce drásající, křečovitý kašel a Bill byl nucen naslouchat zvukům Tomova zvracení, když teď v koupelně vyprazdňoval obsah svého žaludku do záchodové mísy.
Bill zavřel oči a s povzdechem ze sebe vypravil. "Tome… prosím, chci ti jen pomoci…"
Povětšinou, když Toma takhle přepadl jeden z jeho pravidelných záchvatů nevolnosti, by si Bill k němu klekl na studené dlaždice koupelnové podlahy, přidržoval by jeho dlouhý, blonďatý ohon a snažil se držet ho Tomovi pryč z tváře. Když pak bylo po všem, Tom by si ztěžka opřel hlavu o Billův hrudník a zhroutil by se do bezpečné a všeobjímající náruče svého chotě, nechaje se utápět jejím teplem. Za normálních okolností by měl Bill sympatie a soucit s každým, kdo musel takhle potupně zvracet, ale v Tomově případě ho to bolelo o to víc, když viděl, jak je proti tomu Tom bezmocný a jak ho to vysiluje. Náhlé a násilné záchvaty nevolnosti jej neskutečně vyčerpávaly a nebývalo výjimkou, že ti dva spolu na podlaze strávili i deset, patnáct minut, než se byl Tom opět schopen postavit na nohy, a opíraje se o Billovo rámě, se nechal odvléct na své lůžko.


Tentokrát však za sebou Tom dveře zamkl, z čehož bylo Billovi bídně hned dvojnásobně, vědom si toho, že se i on sám podílel na vyprovokování Tomovy reakce. I přesto byl pevně přesvědčen, že to vše udělal jen pro dobro svého manžela, a to jako jediné mu přinášelo úlevu a zmírňovalo pocit jeho viny. On to s Tomem myslel opravdu dobře. Ale tak jako tak teď Tom trpěl, soužil se v koupelně sám, a to si Bill nedokázal s čistým svědomím ospravedlnit.
"Tome," pokusil se znovu, jeho hlas přecházející až do šepotu. "Tak řekni něco… dovol mi tam být s tebou."
Dovol mi být s tebou…


Volenou strategií, jak přežít, se jim stala naprostá upřímnost a vzájemná otevřenost společně s téměř fanatickým dodržováním osobního prostoru a vzájemného respektu. Byla to jediná možnost, jak vedle sebe moci žít, a zároveň si uchovat svou integritu. Finta byla v tom umět odhadnout, kdy bylo potřeba vycouvat, jakmile se jeden z nich začal dostávat příliš blízko k ochranné bariéře toho druhého, a zároveň umět předstírat, jako by se nic nestalo. Až doteď se nikdy nejednalo o nic víc než letmé, nechtěné dotknutí se tajemství ukrytého v temnotách, ale nyní se Billovi podařilo narazit na něco daleko konkrétnějšího, a teď už nedokázal předstírat, že to tu není. Bylo to opravdové, ubližovalo to Tomovi, a tím i přímo ovlivňovalo život Billův, protože ten nechtěl vidět svého manžela trpět. Opíral se čelem o dveře do koupelny a uvědomil si, že by byl ochoten tu těžce vydobytou pozici rovnováhy, se kterou operovali, a jež přinášela Billovi pocit úlevy a klidu, dát v sázku, jenom kdyby to nějak pomohlo Tomovi. Záleželo mu na něm natolik, že se to nedalo zdůvodnit jen pouhou empatií k bližnímu. Tom pro Billa znamenal víc než moc.



Dávivé zvuky Tomova zvracení nebraly konce a Billovi nezbylo nic jiného, než stát a naslouchat. Dveře oddělující ho od Toma teď pro něj byly symbolickou, metr tlustou kamennou zdí, přes kterou se snad vůbec poprvé přál k Tomovi dostat, a ten mu to vědomě znemožňoval. Šlo o něco daleko víc, než jen nechuť z Tomovy strany před někým jiným zvracet, a tohoto faktu si byl Bill vědom. Stejně tak si Bill uvědomoval, že zde došlo k něčemu zásadnímu, co už nešlo vzít zpátky - zásadnímu aspoň pro něj samého. Ta ohavná, svíjející se chiméra, které se tak zoufale snažil vyhnout, ho teď pohltila také. Už nešlo nechtít znát odpověď, když si byl vědom její existence.
Učinil výdech a nádech.
"Tome," pokusil se znovu, ale další slova mu přimrzla ke rtům, když ucítil povědomou vůni vody po holení. Otevřel oči dokořán a krve by se v něm v té chvíli nedořezal. Nedokázal se hnout z místa, netroufal se ani pohnout, jen tam stál, zadržoval dech, aniž by si to sám uvědomoval, a zíral slepě před sebe na dřevo dveří před ním.
Ne, to nemůže být pravda… už nikdy ne… prosím, pomyslel si v duchu.


"Trable v ráji?"


Bill pomalu otočil hlavu po směru, kterým se ozýval ten nenáviděný hlas. O protější zeď se svým typicky nonšalantním způsobem opíral Meyer. Postával tam s ležérním klidem rozeného dravce - dravce, který si prohlíží svou kořist, a zároveň moc dobře ví, že před ním nemá ani tu nejmenší šanci, a i tak a čistě jen pro své vlastní, sadistické potěšení se jí rozhodne dát malý náskok - špinavě blonďaté vlasy padající mu do pomněnkových očí, ruce volně zapasované do kapes kalhot.
Byl to atraktivní muž středních let, jehož pohlednost byla s plynoucím časem čím dál tím víc výraznější, stejně tak jako archivní víno zraje a rozkvétá, ovšem s tím jediným rozdílem, že kdyby měl Bill Meyera k čemukoliv přirovnat, tak by to zcela určitě nebylo jazyku lahodící víno, nýbrž zákeřný a pomalu účinkující jed. Byl jako otrávená voda, která zabíjí vše, s čím přijde do styku. Bill si stále ještě vybavoval jeho doteky na svém těle, co po sobě zanechaly stopy, jež se už nikdy nepodaří smýt žádnou očistnou lázní, žádným mýdlem - snad jen rukou někoho čistého, neposkvrněného.


"Ale copak to… nebuď přece takový, Billy…" zasmál se Meyer tiše, když viděl, jak se černovlasý chlapec tiskne ke dveřím, jednoznačně vyděšen natolik, aby si troufl se k němu otočit.
"Tak se přece nevítají staří přátelé."
Bill ztěžka polkl a přinutil se zeptat se jej: "Co po mně chcete?"
"Jenom nabízím svou pomoc, co asi jiného? I hlupák by pochopil, že ji potřebuješ…"
"Nechte nás být o samotě a odejděte. My se o sebe postaráme sami."
Muž si posměšně odfrkl a odstoupil od stěny. Když Bill za sebou ucítil Meyerův pohyb, v mžiku se otočil a postavil se mu čelem. Vypočítavý pohled jeho hladových očí si Billa se zájmem prohlížel. Byl to pohled, který Bill znal už od svých čtrnácti let, ale jeho vlastník proti němu teď jen stál, blíže už nepřišel, ruce stále v kapsách, hlavu mírně na stranu.
"Jaká tě škoda…" pronášel s perverzním potěšením pomalu svá slova, kladl důraz na každou jejich slabiku a hltavě přitom drzýma očima přejíždějl po Billově tváři a celém těle. "Marnit takovou delikatesu na mlíčňákovi, jako jen ten Kaulitzův kluk… vsadím se, že ani neví, jak si tě pořádně vychutnat, hm?"


Z koupelny se ozvala další série dávení a křečovitého kašle. Když Meyer uviděl, jak sebou Bill při zaslechnutí těch nedůstojných zvuků Tomova zvracení škubl, naplno se rozesmál, pak zakroutil hlavou a loudavým krokem se k Billovi pomalu rozešel.
"Billy, ach překrásný Billy…"
Už to tu bylo zase a Bill nevěděl, co si počít. Jak mylné bylo se domnívat, že Meyer a všichni jemu podobní už na něj nemohli.
"Zůstaňte, kde jste…" vykoktal Bill ze sebe zajíkavě a instinktivně začal couvat. Dveře koupelny za jeho zády však byly na samém konci dlouhé chodby a on neměl kam utéct. V okamžiku, kdy se Meyer natlačil až na něj, a tím ho dokonale zatlačil do kouta, mu hlavou rezignovaně probleskla skličující myšlenka, že stejně nebylo nikdy kam utéct.
"Hmmm…" zamručel Meyer a konečky prstů přejel po chlapcově čelisti. Naklonil se k němu ještě blíž a přičichl si k Billovým vlasům poté, co se chlapcova hlava od něj ostentativně odvrátila. "Víš vůbec, maličký Billy, jak mi scházíš? Nemáš ponětí, jak hodně. Už to není ono, teď když jsi pryč."
Billovy oči se zalily slzami a Meyerova ruka začala sjíždět po jeho krku směrem dolů.
"To tělo… ta tvář…" Meyerův dech na jeho tváři byl jako jedovatá, žíravá mlhovina. "Jsi jako droga, Billy. Je to jen a jen tvá vlastní vina, že se druzí muži v tvé blízkosti nedokážou ovládat…"


Věděl, že by se měl bránit, že by se měl snažit toho druhého muže od sebe odstrčit nebo aspoň začít volat o pomoc, udělat zkrátka cokoliv, něco, ale vžité, pod kůži zažrané reakce nás vždy přemůžou, a tak se Bill nezmohl na nic víc, než pevně zavřít oči, zatnout zuby a roztřást se po těle jako osika. To zvládneš. To zvládneš. Zvládls to před tím už tolikrát. Vezme si, co chce, a pak zase odejde. To zvládneš. Za chvilku bude po všem.
Meyerova ruka putovala hladivými pohyby dolů po jeho zádech, hledala si cestu po teď už potem naskrz propocené bílé košili, lepící se mu na spodní část zad, a sjížděla stále níž, až bloudivě zajela do jeho černých, jezdeckých kalhot a spočinula na jedné půlce Billova pozadí. Bill se otřásl hnusem a v panice zalapal po dechu.
"Víš, že jsi mohl být jen můj?" Meyerovo doznání, šeptané tiše do Billova ucha, se dalo přes bláznivý, divoký tlukot Billova srdce jen stěží zachytit. "Ale tenhleten Kaulitz musí sedět na pěkné hromadě peněz, které tvůj tatíček nejspíš nedokázal odolat, takže já…"
Vyřčená slova způsobila, že se Billovy oči zprudka otevřely.
"O čem to mluvíte…?" Vysoukal ze sebe jen stěží. Nemohl zkrátka uvěřit, že by byl Gordon kdy schopen vzít Meyera v potaz jako možného kandidáta na manžela pro Billa.
Druhý muž se přidušeně zasmál a jeho modré oči se setkaly s vyděšenýma očima barvy jantaru.


"Ach ano… nám dvěma by to určitě šlo skvěle. A já bych si aspoň věděl rady, co si s takovým pokladem, jako jsi ty, počít."
"To ne…" Billovi začalo být mdlo z pouhé představy, že by na tom mohlo být aspoň krapet pravdy. "Můj otec by nikdy…"
"Prachy jsou prachy, liebchen. A ty moje jsou stejně dobré jako kohokoliv jiného," odpověděl Meyer a pouhou vteřinu nato škubl Billovým útlým pasem a přitáhl si ho až k sobě. Vyděšený Bill vyjekl překvapením, když se mu Meyer vzápětí začal třít svým ztopořeným přirozením, tvrdým jak kámen, o jeho rozkrok. Mužovy oči přetékaly chtíčem tak temným a skrz naskrz tak zkaženým, že z toho Billovi tuhla krev v žilách. Sledoval s hrůzou, jak na něj šklebící se Meyer vycenil své zuby, a jak pak ze sebe vydal takřka zvířecí, chraplavý povzdech.
"Pověz… je ten tvůj Tomík kanec? Opečovává pěkně to těsné místečko tady?" Jeho prsty si prorazily cestu mezi půlkami Billova pozadí a zatlačily. To byl ten okamžik, kdy se v Billovi probudil pud sebezáchovy. Až takhle daleko Meyer nikdy předtím nezašel.
"Tome!" Vykřikl zoufale. "Tome, pomoc!"
Pokoušel se toho muže od sebe odtlačit, ale ať se snažil sebevíc, ať sebou škubal a házel, jak chtěl, byl přemožen brutální silou svého protivníka. Meyer držel jeho cukající se paže v šachu bez sebemenších problémů a olizoval jeho sněhobílé hrdlo, zanechávaje na něm vlhkou stopu svého zvířecího pudu.
"Šoustá tě jako pořádný chlap?"
"Tome, vyjdi ven, prosím!… Tome… Pomoc!"
"Já bych si tě užil. To si piš! Pták by mi po naší mrdačce ani nestačil oschnout a už bych ho zase do tebe…"


V dalším okamžiku už ale letěl pozadu vzduchem, jak ho Tom popadl za krk a za ramena a odtrhl jej od Billa. Dopadl na zem s žuchnutím a tam taky zůstal ležet, skučící bolestí.
"Ty grázle!" Tom na něj zakřičel a chystal se kopnout jej do břicha, ale byl místo toho stržen do Billovy náruče a do jeho krku se zabořil obličej jeho manžela, který mu teď pološíleným šeptem opakoval: "Nech ho tak, Tomi… nech to být… on za to přece nestojí… už je to dobrý… už je to dobrý…"
Po chvilce Tomova váhání Bill ucítil, jak napětí Tomových ramen povoluje a adrenalinové opojení opouští jeho tělo. Kolena blonďatého chlapce se začaly podlamovat nohy, až zavrávoral a těžce narazil na stěnu chodby.
"Pane bože, Tome…" Bill se snažil ho ze všech sil udržet zpříma. Tom teď už nebyl zelený. Barva jeho tváře přešla do popelavě šedé a byla pokryta leskem ledového potu, což se za dané situace, kdy Tom jen před malou chvilkou ze sebe takřka vyzvracel svá střeva, dalo víceméně očekávat. Teoreticky by neměl být schopen ani stát na nohou, což teprve začít si bitku s jiným mužem. On to ale i tak udělal. A i když právě vypadal, že tu každou chvílí omdlí, ještě nebyl s Meyerem hotov.


Ty si troufáš obtěžovat mého manžela v mém vlastním domě, ty zmetku…" procedil Tom mezi zuby, když viděl, jak se Meyer pomalu sbírá ze země. "Příště se na něj jen křivě podíváš a já ti slibuji, že ti přerazím vaz, ty sráči."
Meyerovi musel jeho pád vyrazit dech, protože se teď přidržoval malého postranního stolku a dýchal jen s obrovskou námahou. Zpovzdálí bylo slyšet ozvy běžících nohou, které se přibližovaly stále blíž, a pak se už objevila postava Andrease, vynořující se zpoza rohu, a hned za ním dochvátal ve stejném stavu paniky i Georg.
"Bille! Jsi v pořádku?"
Billova pozornost však byla upírána někam jinam. Díval se na Meyera a díval se na něj zpříma. Byl naplněn takovou dávkou nenávisti a pohrdání k tomuto muži, že sám sebe až nepoznával. Jeho pociťovaná nenávist mu dodávala novou sílu, obzvláště teď, když jeho ochromující panika už byla ta tam. Nemusel se mu už postavit sám, byl teď obklopen svými přáteli. Nastal čas zúčtování, čas vykládání karet na stůl.
"To byla poslední kapka," řekl odhodlaným, i když slabě se chvějícím hlasem. "O tomto incidentu se můj otec dozví, stejně tak jako o těch všech předešlých, kdy jste si na mě v minulosti dovoloval. Uvidíme, jestli s vámi ještě bude chtít mít něco společného."


Meyerova ústa se zkřivila do ošklivé grimasy, a to z jeho tváře vymazalo i ty poslední stopy atraktivnosti. To jediné, co z něj teď v Billových očích zbývalo, byla jen pouhá karikatura nebezpečného, amorálního a hamižného sobce, který se bez jakýchkoliv skrupulí, poháněn jen svým zvráceným chtíčem, dokázal natáhnout po čemkoliv, co si právě zamanul.
"Ty hlupáku," zasmál se Meyer chraptivě. "Opravdu si myslíš, že Gordon nic neví? Věděl to celou tu dobu. A je mu to jedno."
Koutkem oka Bill zahlédl, jak se na něj Tom ohromeně dívá, jeho chorobně bledá, milovaná tvář zmatená tím, co se tu právě dozvěděl. Meyerova slova však už na Billa nemohla, nemohla zviklat ani jej ani jeho přesvědčení, které o charakteru svého otce v sobě choval. Tím si byl jist. O některých věcech zkrátka nepochyboval a bylo by potřeba pádnějších důkazů, než jen pár Meyerových zlomyslných slov, aby na něj padl stín pochybnosti.
"Možná jsem slaboch. Možná se vám nedokážu bránit…" řekl Bill, přitáhl si k sobě vrávorajícího Toma a vypravil se směrem k Andreasovi a Georgovi. Před Meyerem se na chvíli zastavil a změřil si ho pohledem. "… ale znám svého otce a vím, že mi lžete."
Záblesk nejistoty a strachu v Meyerově obličeji mu jeho domněnku víc jak potvrdily.


"Ukaž, já ti pomůžu…" Bill zaslechl Georgovo tiché zabrblání. Jejich přítel se svou paží chopil Tomova pasu, podpíraje jeho váhu, a Bill se konečně mohl od Meyera odvrátit. Andreas k Billovi rychle přistoupil a od Meyera jej začal odvádět pryč.
"Jsi v pořádku?"
Když na to přišlo, Bill v pořádku opravdu nebyl - jeho končetiny jej neposlouchaly, cítil se být zesláblý a přemáhala jej únava. Na druhou stranu ale…
"Teď už ano," přitakal. "Neboj."
Jako hrom z čistého nebe, i když přece jen trochu pozdě, se před nimi objevil i udýchaný Saki. To, co spatřil před sebou, jej donutilo zamračit se - Tom s Billem, oba znatelně otřeseni a vyčerpáni, Tom ve stavu, že jen stěží stál na nohou, Georg podpírající Toma a Andreas z druhé strany Billa, a pobledlý Ernest Meyer postávající v pozadí. Už to ale bylo všechno za nimi a nezbývalo nic, co by se dalo dělat, nebo co by se k tomu dalo říct… až na jednu jedinou věc.


"Saki, pan Meyer odchází. Doprovoď ho k autu, prosím," Tom nařídil svému sloužícímu, který si okamžitě dal dvě a dvě dohromady, a obličej se mu následně zachmuřil pod výhružnou maskou zuřivosti.
"My se odebereme nahoru," dodal tiše Bill. "Tom si potřebuje lehnout. Omluvte nás, prosím, u hostů."
Jak zvolna kráčeli ke schodišti na konci chodby, Bill měl pocit, jako by za sebou nechával část své minulosti. Ošklivé životní zážitky a vzpomínky se přisály na jeho srdce a duši, bytněly jeho zoufalstvím a bezmocí, podobně jako pijavice žijící z lidské krve vysává životní energii a olupuje nás o možnost být šťastnými. Pijavice, která se dala oslabit.
Nebylo možné ji úplně zneškodnit nebo se jí navždy zbavit, dala se však oslabit.
A Billovi to pro tentokrát stačilo.


~~~(*)~~~


Později toho dne pijavice podobného druhu pokračovala ve vysávání Tomovy duše s nově nabytou energií a vervou. Ležel na lůžku, hlavu položenou na hedvábném polštáři a cítil, jak se ten parazit v něm stává vitálnějším, než byl on sám, jak pod jeho rostoucí tíhou a nenasytnou žravostí pomalu umírá.
Tom nevěděl, jak svou pijavici oslabit.
Nešlo si nevzpomenout… nedokázal si to nevrátit…


autor: Chayenne7
překlad: modrozelenka
betaread: J. :o)

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | 10. března 2018 v 17:09 | Reagovat

Tak i Bill, zdánlivě nedotčený jakýmkoliv zlem, si v sobě nese svoje trauma, které mu přináší jeho krása a křehkost. Ani na okamžik nepochybuju, co by s Mayerem udělal jeho otec, kdyby se to dozvěděl, v tom je Billovo přesvědčení správné.
Tom se zachoval naprosto úžasně, když bránil Billa, úplně jsem cítila tu lásku, o které on sám ještě neví...
Tohle byl smutný díl, protože Tomova psychika dostala tvrdý zásah, tak moc se snažil osvobodit od minulosti a všechno bylo marné, stačilo pár otcových dobře míněných slov a Tomova ochranná zeď se rozpadla jako domeček z karet. Navíc k tomu přispěl i Bill, i když nevědomky a ne svou vlastní vinou.
Teď je na Billovi, aby se pokusil s tím něco udělat, musí Tomovi dokázat jak moc mu na něm záleží ❤

2 Karin Karin | 10. března 2018 v 20:24 | Reagovat

Tom by se mněl Bilovi svěřit proto že on to sám nezvládne.

3 Iwuanka Iwuanka | 11. března 2018 v 20:04 | Reagovat

Absolutne suhlasim s Jančou. Povedala vsetko co som mala na srdci

4 Evča Evča | E-mail | 13. března 2018 v 12:40 | Reagovat

Naprosto souhlasím s prvním komentářem.Janča vyjádřila to co jsem si myslela,když jsem si tento díl přečetla.Díky za překlad.

5 Catherine Catherine | 14. března 2018 v 3:10 | Reagovat

Oba chlapci mají trápení, ale věří tomu, že je společně překonají!

Když byl Tom zamčený v koupekně a na Billovy prosby nereagoval, byla jsem na něj trochu naštvaná. Pak jsem si ale hned uvědomila, že i Bill se částečně na jeho nevolnosti podílel a tak jsem mu to hned odpustila. Nicméně jsem byla opravdu šťastná, že jakmile slyšel Billa volat o pomoc, tak přesto, jak bídně na tom byl, tak šel svému manželovi pomoct a ochránil si ho. Za to si ho opravdu moc cením! :-)

Ráda bych věděla, jakýje Billův otec, jestli takový, jako Jorg... Nebo má alespoň kousek srdce. Chápu, že peníze jsou peníze, ale trošičku doufám, že alespoň on má srdce a má Billa rád.

Je krásné vidět, že Bill s Tomem mají kolem sebe tolik lidí, kteří při nich stojí!!

Miluji tuhle povídku a moc děkuji za překlad!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama