Scar Tissue 2.

27. února 2018 v 16:00 | Janule |  Scar Tissue
autor: Chayenne7







Spojenectví


Bill se stále ještě chvěl, když ho Tom vyzvedl do náruče a odnesl do jejich lůžka. Když ho opatrně položil do měkkých pokrývek, Bill se okamžitě přetočil na bok a schoulil se do malého klubíčka. Stále měl ještě na sobě svou večerní róbu, ale takovou maličkostí se teď nechtěl Tom zaobírat, a tak to nechal být.
"Teď spi…" řekl mu a dotkl se něžně jeho vlasů.
"A co ty?" zeptal se Bill tenkým hláskem a pokradmu se na blonďatého mladíka podíval. Tom se ho snažil svým úsměvem ukonejšit.
"Za chvíli. Nejdřív se ale musím převléknout."


Uvědomil si, jak dlouho si musel v koupelně dávat na čas, teprve až tehdy, když z ní vyšel a zaslechl slabé odfukování, které se ozývalo zpod Billovy pokrývky. Přistoupil k posteli a dlouho u ní bez jediného pohnutí prodléval, shlížeje na spící postavu chlapce, na svého manžela. Bylo to tak neuvěřitelně dávno, kdy s někým naposledy sdílel lože, až se to takřka zdálo být pouhým výplodem jeho fantazie, jen vetchým závanem čehosi vzdáleného, a on se toho teď upřímně bál. Bill vypadal tak nevinně a byl tak krásný, obličej stále ještě zvlhlý schnoucími slzami. Nebyl to Bill sám o sobě, z čeho Tomovi naskakovala husí kůže a z čeho se mu svíral žaludek. Tom utkvěle zíral na záplavu černých vlasů spadajících přes chlapcova ramena, a cítil, jak se jej opět zmocňuje nevolnost. Začal vše kolem sebe vidět rozmazaně, ale mrknutím se opět donutil vrátit do bezprostřední přítomnosti. Snažil se soustředit pouze na Billa, na Billovu tvář, která měla spojitost i s jeho tmavými vlasy. Bill. Tady to před ním byl Bill.


Trvalo to nejméně dalších pár minut, než se vedle Billa konečně uložil do postele. Když se pod ním zhoupla matrace, chlapec sebou pohnul a otevřel oči.
"Tome?" vypravil ze sebe tiše. Když se mu nedostávalo odpovědi a druhý mladík na něj jen přemítavě zíral a působil u toho více než strnule, protřel si ospale oči a k Tomovi se posunul o kousek blíž. "Je všechno v pořádku?"


Za poslední dva měsíce, které spolu strávili, se od sebe takřka nehnuli. Byl to jejich závazek se alespoň trochu před zamýšlenou svatbou vzájemně poznat a Tom se měl navíc i postarat o to, aby se Bill obeznámil s chodem domu Kaulitzů. Zezačátku bylo vše strojené a nepříjemné, jako když kolečka důmyslného stroje potřebují nejdříve pořádně promazat, než se zajedou do plynulého chodu. Brzy se však ukázalo, že Bill není jen výjimečně krásný po fyzické stránce, ale je stejně tak i šaramantní a inteligentní. Bylo to zjištění, které Toma po nějakou dobu znervózňovalo a mátlo - absurdita celé té situace mu byla zcela nepochopitelná, představa toho, že by se mu nakonec mohl jeho partner, vybraný pro něj otcem, i zalíbit - ale jak postupně plynul čas, došlo mezi nimi k jakémusi souznění. Oběma jim podvědomě došlo, že jsou spíše spojenci než nepřátelé, a že spolu mohou vytvořit jakési pouto, čímž se jejich situace mohla ve finále stát i snesitelnou.



A nyní, když se Bill Toma optal, jestli se cítil dobře, přišlo Tomovi téměř přirozené být k němu upřímný a odpovědět podle pravdy.
"Ne. Ani ne."
Bill pokývl hlavou, že rozumí, a jeho dlouhé, štíhlé prsty se pevně obepnuly kolem pokrývky, kterou si k sobě přivinul ještě těsněji.
"Mně už je mnohem lépe," doznal Bill. Exotický tvar jeho očí byl tak neskonale krásný, že od nich Tom nebyl schopen odtrhnout svůj zrak. "Hrozně jsem se bál."
"Teď už se ale bát nemusíš," odvětil Tom. Pocítil zničehonic potřebu se k Billovi natáhnout a dotknout se hřbetu jeho ruky, a když se k tomu nakonec i odhodlal, pocit, který v něm zůstal, mu byl příjemný. Vzápětí ale svou ruku rychle odtáhl.
Bill mu věnoval ostýchavý úsměv.
"Co teď s námi, Tome, bude? Je to sice… je to od tebe moc pěkné, že mě nenutíš k tomu, abych…" odvrátil hanbou od Toma oči a na tvářích mu vyskočily ruměnce, které zapůsobily i na Toma, jehož tváře začaly vzápětí hořet také, "ale… to nepůjde… nepůjde to donekonečna oddalovat… a tak…"
"Toho jsem si moc dobře vědom," Tom ho opatrně v jeho přemítání přerušil. "Nemusíš se strachovat. Prozatím je všechno v pořádku. A později něco vymyslíme, co říkáš?"


Bill ho sledoval obrovskýma, důvěřivýma očima a Tomovi vrtalo hlavou, jak je to možné, že si za tak krátkou dobu získal jeho naprostou důvěru. Zároveň si však musel přiznat, že ten pocit je báječný.
"Tak dobře," zašeptal Bill.
Beze slova se na sebe jen chvíli dívali, až bylo jejich mlčení přerušeno Tomovým návrhem.
"Teď zhasnu, ano?" Bill přitakáním souhlasil a pozoroval každý Tomův pohyb, když se natáhl po vypínači. Pohltila je tma a na pár dlouhých vteřin neviděli nic, než jiskřivě bílé body tančící na tmavém pozadí. Když se z okolní temnoty nakonec opět vyloupla kontura Billovy postavy, ležící až na druhé straně postele, Tom si zlehka odkašlal.
"Někdy mívám noční můry. Omlouvám se, jestli tě to bude budit."
"To je v pořádku," zazněla Billova odpověď a tón jeho hlasu byl smutný, téměř jako by očekával, že Tom zlými sny trpívá. Bill byl opravdu všímavý a měl i dar reflexe, Tom se ale na druhou stranu nemusel nikterak snažit svou duševní trýzeň před Billem zastírat a napjatá atmosféra mezi ním a Jorgem se dala taky jen stěží ignorovat. Ačkoliv mohl očekávat i teď, že se bude ze spánku opět probouzet svým vlastním křikem, který mu většinou rozdrásal hrdlo až do ochraptění, při probuzení za rozbřesku dalšího rána shledal, že tomu tentokráte tak nebylo. Když otevřel oči, tak první věc, kterou spatřil, byla hebká ruka svírající jeho paži.


~~~(*)~~~


Do jídelního sálu, kde už bylo vše prostřeno ke snídani, sešel Tom toho rána sám. Když přikazoval služebné, aby zanesla Billovi snídani nahoru do ložnice, dával si záležet, aby to slyšel jasně a zřetelně také jeho otec.
"Potřebuje si odpočinout," řekl a zpříma se podíval na svého otce, který teď právě spokojeně usrkával ze svého šálku ranní kávy.
"Tak je to správně," odvětil Jorg, ale jeho odpověď nebyla pochvalou, a už vůbec nebyla adresována Tomovi.


Bill seděl v pomačkaném nočním úboru na posteli, nohy zkřížené pod sebou a s nedočkavostí jemu vlastní již na Toma čekal. Celé jeho bytí vibrovalo nejistotou a úzkostí. Když ho Tom takto spatřil, nedalo mu to, aby se na něj nepousmál. To, že teď záměrně oklamával svého otce, ho napájelo takovou energií, jakou v sobě už dlouho nepociťoval.
"Otec nic netuší, " ujistil Billa. "Řekl jsem mu, že jsi po včerejší noci ještě zesláblý."
Bill zprudka zčervenal. Tom se potichu zasmál a přejel něžně po Billově tváři pokryté karmínem.
"Chtěl jsem ti původně navrhnout, jestli by ses nemohl snažit trochu červenat a tvářit se stydlivě, až se tě na nás otec začne svým nevybíravým způsobem dotěrně vyptávat, ale jak je vidět, v tomhle ohledu problémy opravdu mít nebudeme."
Bill svěsil hlavu. "Připadám si tak hloupě," sotva pípl. Tom ho chvíli sledoval, a pak si povzdychl.
"To nesmíš. Za svou cudnost se stydět nemusíš. Pouze ti, kteří jsou už sami nenávratně a navždy zkaženi, a potom ještě ti, co nemají ani špetku studu v těle, se jí dokážou vysmívat."
Bill se na něj stydlivě usmál.
"To, co jsi právě řekl, bylo moc hezké," podíval se zpoza svých hustých řas pokradmu na Toma.
"Byly časy, kdy jsem chtěl být básníkem," řekl mu Tom.
"Opravdu?"
"Ne, to ne, jen žertuji."
Propukli v smích a byl to jejich první a opravdový srdečný smích z mnoha dalších, které měly posléze ještě následovat.


~~~(*)~~~


Nic je nemohlo sloučit tak pevně a sblížit tak rychle jako jejich vzájemně sdílené tajemství. Jestli po dobu těch dvou měsíců, které před svatbou strávili, spolu vycházeli jen ze slušnosti a poddajnosti, protože oba byli inteligentní natolik, aby jim došlo, že neměli jiného východiska, tak teď už k sobě pociťovali opravdovou náklonnost, která se u Billa prolínala s nesmírným vděkem, a Tom měl zase potřebu neustále Billa bránit a chránit před otcem. Teď už byli spojenci - spojenectví jim přišlo jako reálnější a logičtější definice jejich vztahu, než samotné slovo manželství - kteří se spolu pustili do hazardní hry, již rozehráli proti Jorgovi, a nakonec i proti celému světu, jehož nároky a překroucené hodnoty je proti jejich vlastní vůli uvrhly do této situace bez východiska. Až do okamžiku jejich svatební noci je užíral pocit bezmoci, teď jim ale jejich tajné rebelství dodávalo neskutečnou sílu a ovíjelo je průhledným závojem čehosi, čemu se snad dalo říkat kamarádství, a co by za jiných okolností ani nemělo šanci vzniknout.


Jejich tajemství šlo maskovat tak dokonale. Nemuseli se totiž nutit hrát divadlo, a tak šance, že by někoho napadlo, že něco není v pořádku, byla minimální. Chovat se k sobě slušně bylo jejich povinností novomanželů, ale to, jak výborně jim to spolu šlo, bylo tak do očí bijící, že to muselo každému stačit jako očividný důkaz úspěšnosti jejich svazku. Nikoho nemohlo napadnout, že za zavřenými dveřmi jejich soukromí se mezi nimi nic fyzického nikdy neudálo. Když byli spolu sami, snažili se ze všech sil z jejich interakce vyloučit i ten sebemenší prvek sexuality. Nikdy se před sebou nepřevlékali, nikdy spolu nesdíleli koupelnu, a i když si byli blízcí, tak jejich doteky nebyly ničím jiným, než nástrojem k poskytnutí vzájemného klidu, pohody a uvolnění. Jejich střídmé polibky byly letmé, cudné a nevinné.


Na večírcích a jiných společenských událostech, kterých se museli zúčastňovat, vždy působili naprosto kouzelně. Tom vždy Billa chytil kolem štíhlého pasu, zašeptal mu něco do ucha a poté ho letmo políbil na spánek. Každý, kdo je viděl, buď zelenal závistí - když si musel sám přiznat smutnou realitu svého vlastního dohodnutého manželství bez lásky - nebo jim to v méně častých případech ze srdce i přál, domnívaje se, že se stále ještě na světě dějí zázraky a dva se mohou mít i rádi, a pogratuloval jim ke štěstí. Georg Listing a Gustav Schäfer, Tomovi dva nejbližší přátelé a důvěrníci, jim nahrávali na ruku a na veřejnosti si z jejich očividné náklonnosti před ostatními nemilosrdně utahovali.
"Hele, Kaulitzi, moc to nepřeháněj…" prohodil Georg jen tak na oko. "Ty staré vykopávky tady vás budou chtít beztak za chvíli utopit v míse punče… vy dvě vrkající hrdličky…"
"Ti páprdové tady si určitě nevrzli od počátku tohoto století…" přihrál mu vzápětí Gustav, šibalsky mrkl a oba pak vypukli v hurónský smích. Jejich škádlivé poznámky vždy zaručeně přivedly Billa do rozpaků, a ten se pak pod nátlakem pro něj nepříjemné situace k Tomovi přimkl ještě blíže, což škádlení jejich přátel vystupňovalo o to víc.
Ač oběma šprýmařům přinášelo nezměrné potěšení si ze svých přátel takto střílet, ve skutečnosti jim jejich šaráda jenom napomáhala utvrzovat strojenou fasádu jejich "dokonalého" manželství. Tom je oba dobře znal již od svého dětství a nebylo události v jeho životě, se kterou by se jim nemohl svěřit, stejně tak jako i on byl bez zábran vpuštěn do těch nejintimnějších zákoutí jejich života.


"Strčil bych pro oba ruku do ohně, tak jim věřím," ujistil Billa Tom, když viděl, jak jeho manžel zbledl, když mu poprvé došlo, že Georg s Gustavem o jejich tajemství vědí. Tom si Billa přivinul do náruče a vdechl mu do vlasů: "Neboj, nikdy bych neriskoval to, co spolu sdílíme. I oni mají svá tajemství, co musí střežit."
Billovi brzo došlo, jak se věci mají, když jednoho letního odpoledne spolu všichni čtyři trávili čas relaxací a odpočinkem. Uchýlili se do skvostného, rozlehlého altánu, který se nacházel až na samém konci parku. Byl vybaven pohodlnými lenoškami, záplavou polštářů a jeho sloupoví bylo lemováno dlouhými zlatobílými závěsy. Tam je Bill spatřil se líbat poprvé. Ležel na lenošce, oddával se odpolednímu spánku a rozečtenou knihu měl nedbale pohozenu před sebou, Tomovo spící, zlehka oddechující tělo k němu bylo přivinuto zezadu, když byl probuzen tichým smíchem. Po otevření očí spatřil, jak se Georg naklání ke Gustavovi, aby polapil jeho ústa těmi svými. Gustav se opíral zády o pilíř altánu a bílé povlávající závěsy, vzdouvající se v letním vánku, se přichytávaly k jejich tělům, zaobalujíc je do snového zámotku určeného jen jim dvěma. I když by pravidla slušného chování Billa kdykoliv jindy ponoukala od nich odvrátit svůj zrak, to, jak se drželi a dotýkali se navzájem, to, s jakou něžností Georg Gustava soustředěně líbal, mu to znemožnilo. A oni si ho samozřejmě všimli, ale pak se na něj jen vlídně usmáli, stále ještě omámeni vášnivým nábojem jejich polibku.


"Tajemství," vyřkl Georg neslyšně a jen obrysy jeho pohybujících se rtů Billovi naznačily význam toho slova. Pak na něj jedním okem mrkl. Bill byl natolik překvapen, že se nezmohl na opětování jejich úsměvu, jen němě přikývl, a tím to skončilo. Došlo mu, že byl právě Tomovými nejlepšími přáteli přijat. Od tohoto okamžiku mohli být i před ním stejně tak sví, jako byli vždy před Tomem.
Na veřejnosti se ale nikdy ničeho kompromitujícího nedopouštěli. Gustav byl ženat, a to s Gretou Holsenbachovou, výjimečně to nepříjemnou osobou, kterou nenáviděl s takovým zápalem, že se se zálibou oddával těm nejdetailnějším představám, ve kterých se Greta stávala opakovaně obětí smrtelných nehod. Georg měl v tomhle ohledu více štěstí. Měl muže, docela pohledného a vstřícného člověka, který jim už také porodil jejich první dítě. Georg věděl, že kdyby už odnepaměti nenosil ve svém srdci jen Gustava, tak by se dokázal docela snadno do Benjamina zamilovat, ale jak se věci měly, tak se neustále zmítal ve víru své viny a špatného svědomí. Zahrnoval Benjamina dárky, aby mu vynahradil to, co mu sám dát nedokázal, a stejně tak se i vzhlížel ve svém synovi Sašovi, ale jeho srdce, to navždy patřilo jen Gustavovi.


Tak už to v tom jejich světě chodilo. Pouze hrstka vyvolených byla opravdu šťastná, anebo skončila ve vztahu, ve kterém sice chyběla láska, ale aspoň se se svým partnerem dokázali mít rádi a navzájem se respektovat. Georg s Gustavem se nikdy nezdráhali dostát své povinnosti, kterou ve svém životě měli. Zároveň tu však bylo i něco víc, něco skutečného, k čemu se mohli vždy vrátit a co je napájelo životní vitalitou a dávalo smysl jejich existenci. A bylo to na nich vidět. To, jak jim zářily oči, jak neustále oplývali dobrou náladou, jak se to dokázalo projevit na takové maličkosti, jakou byla narůžovělá, zdravá barva jejich pokožky. Byli někým milováni a mohli svou lásku zpět opětovat. Vše ostatní v jejich životě bylo jen rolí, kterou byli nuceni hrát - fraškou společnosti - a jak bezvýznamná byla ta přetvářka v porovnání s tím, na čem jim doopravdy záleželo.


Tím, že Tom se svými přáteli strávil skoro devatenáct let svého života, taky věděl, jak se to vše začínalo projevovat. Byl schopen rozpoznat ty první příznaky prozrazující přítomnost štěstí, a sám teď na sobě s úžasem pozoroval, jak se začíná měnit. Jeho pokožka už nebyla tak sinale bledá, tváře se mu zaoblily, jeho myšlenky se ustálily. To vše se dalo bez pochyby připsat jediné změně v jeho životě - tomu, že měl po svém boku Billa, a že na prvním místě se teď především věnoval jeho opečovávání a zpříjemňování mu života v novém domě. Vyzařovala z nich dokonalá iluze právě nalezené rané lásky a Tom si po nějakém čase uvědomil, že jedinou falší v jejich hře byla jejich snaha oklamat Jorga, vše ostatní, co mezi nimi bylo - jejich vzájemná náklonnost, bezprostřednost a lehkost, se kterou spolu dokázali komunikovat, upřímný zájem o to, aby se ten druhý cítil skvěle - to vše bylo nehrané.


Bylo to vskutku něčím, co se dalo téměř nazvat láskou, a Toma to zaskočilo. Jenom to, že si musel přiznat, že je stále ještě schopen ve svém srdci k druhému člověku pocítit něhu, mu působilo muka, a on trávil dlouhé hodiny nepokojným převracením se z boku na bok v temnotě jejich ložnice. Bill si na sdílené lože zvykl už po pár krátkých dnech a dokázal se v Tomově přítomnosti naprosto uvolnit, uvědomil si totiž, že se Tom opravdu nechystal mezi nimi v posteli cokoliv iniciovat a taky si to pravděpodobně zničehonic ani nechystal rozmyslet. Tom se nebránil, když se Bill ve spánku nevědomky pod pokrývkou přesunul až k němu a oba nakonec skončili ve vzájemném objetí.
Ze začátku to vše dělal jen z povinnosti, protože chtěl Billovi zpříjemnit a zjednodušit život. Postupem času však shledal, že to přestalo být něčím, k čemu se musel nutit, a začal vnímat Billovo tělo, ve spánku přitisklé k jeho boku, jako něco příjemného, i přesto, že to v něm probouzelo bolestné vzpomínky. Tíha Billovy hlavy na jeho hrudi a tiché pochrupování pronikající do jeho uší mu stejně ani nedávalo jinou možnost, než se ke skutečnosti, že už není sám, postavit tváří v tvář. I když mu jeho bytí stále ještě přišlo trýznivé a nespravedlivé, teď už za někoho nesl zodpovědnost. To, jak Billovi věnoval svou maximální pozornost, mu pomáhalo v sobě umlčet to, s čím se nebyl schopen sám vypořádat.


Pochopitelně tu byla stále ještě hrozba visící nad jejich hlavami jako meč Damoklův, hrozba nutnosti zplodit dítě, ale i když věděli, že se tento zádrhel jen tak nikam nevypaří, rozhodli se jej ignorovat. Jorgovi nebude nikdy dopřáno natáhnout své chamtivé pařáty po tak vytouženém vnukovi, ať už mužského pohlaví, nebo jakémkoliv dítěti vůbec, to vše za předpokladu, že Bill nepřekvapí dovedným kouskem ve stylu Panenky Marie, kouskem toť stejně zázračným. Ale dosavadní úspěch jejich podvodu činil Toma bezstarostným. Žil v přítomnosti a každá vteřina mu přišla jako malý triumf. Byla to jeho pomsta, dětinská a směšná, ale pomsta to byla, byla jeho a až doteď mu byla upírána.
Neušlo mu, jak je Jorg neustále sleduje, jak v hlavě kalkuluje a hodnotí, a taky jak mu nejde pod nos, že mezi oběma chlapci panuje takový soulad. Co Jorg od svého syna očekával, bylo slušné chování vůči svému choti - Tomova bezvýhradná poslušnost a splnění všech otcových přání byly koneckonců naprostou samozřejmostí a Tom by si nikdy nedovolil sabotovat otcovy plány - ale tohle?… kdyby bylo jen na Jorgovi, tak by se Tomovi nedostalo ani za nehet štěstí a spokojenosti z toho, co mu jeho manželství s Billem jednoznačně poskytovalo. K tomu všemu ještě to, že se z mladého Trümpera vyklubal hoch neobyčejné krásy a Jorg Kaulitz byl více než popuzen.


Bill s Tomem se tu a tam o jejich problému bavili - jak taky jinak? Pozice, ve které se ocitli a ze které nebylo úniku, jim přišla neřešitelná. Jak pomalu ubíhal čas, situace se už dál ignorovat nedala. Když byli spolu sami, bavili se o všem možném. Bill jejich společné chvilky strávené rozhovory vyžadoval a měl je moc rád. Vůbec mu nevadilo, že byl tím jediným, kdo hovořil, a Tom jeho vodopádu slov většinou jen mlčky naslouchal. Tom byl opravdu pozorným posluchačem. Na Billovi mu jednak záleželo, ale taky i proto, že většinou sám neměl co říct.


"Jsem rád, že nemusíme… však víš… ale to ne kvůli tobě…" začal Bill jednoho večera, když byli na jedné ze svých pravidelných procházek po parku. Jejich oblíbenou trasou byl chodník vedoucí kolem komplexu fontán orámovaných nesčetnými sochami v neoklasickém stylu. "Jsi opravdu pohledný a jsi ke mně taky neskonale hodný, Tome. Já bych si ani za daných okolností nemohl přát víc. Když mi řekli, že si budu muset vzít muže, tak jsem se děsně strachoval… Představoval jsem si nějakého starého, odporného člověka a… tolik jsem se nabrečel… "
Bill svíral ve svých dlaních Tomovu ruku, a jak vedle sebe pomalu kráčeli vpřed, jejich ramena se o sebe otírala rytmem jejich chůze. Byl nádherný letní večer a všude kolem nich pableskovala světélka tančících svatojánků. V okamžicích, jako byl tento, Tomovi nic nechybělo. Dokázal se uvolnit a neustálá nervozita a napětí, které v žaludeční partii normálně pociťoval, a jež zapříčiňovaly chronickou nevolnost, teď o něco povolily. Mohl se zhluboka nadechnout voňavého letního vzduchu. Na znamení toho, že rozumí, a že čeká na další Billova slova, stiskl chlapcovu ruku.


"Jak dlouho jsi vlastně věděl o tom, že si budeš muset vzít muže před tím, než mi tě vybrali?" zeptal se Tom a přitáhl si Billa blíž ke svému tělu.
Chlapec ze sebe vypustil roztřesený povzdech.
"Už jsem to věděl nějakou dobu, ale moc dlouho zase ne. Jednu dobu se hovořilo, a dokonce i vyjednávalo o prospektu manželky, ale to bylo jen krátce. Potom přišlo na všechny ty muže. Jeden kandidát střídal druhého, ale já jsem je nikdy neviděl, ani jsem se s nimi nemusel osobně sejít. To rozhodnutí bylo ale definitivní a rodiče mi pak řekli, že mi bude podáván Elixír, abych mohl otěhotnět a posléze i porodit dítě. S tím jsem se i dokázal smířit, víš…" chlapcův hlas se chvěl, i když jeho tělo bylo v Tomově objetí zcela uvolněné. "Nikdy mě ženy nepřitahovaly, ale je mi teprve sedmnáct a… ještě nikdy jsem… s nikým jsem ještě nikdy… chápeš, co tím chci říct, Tome?"
"Samozřejmě, že ano."
"Líbal jsem se ve svém životě jen jednou jedinkrát. Bylo to na jednom večírku a starší bratr jednoho z mých přátel si mě odvedl do tmavého kouta a tam… bylo to příjemné a tenkrát jsem si taky uvědomil, že ženy nejsou nic pro mne… ale byl to jen polibek… nic vážného a pak, pak jsem měl zčistajasna… očekávalo se ode mne, abych se… a to s naprosto cizím člověkem?"
Když jeho hlas utichl, přistihl se, jak nervózně ždímá ve svých dlaních lem rukávu Tomovy košile. Tom ho pro uklidnění políbil zlehka na spánek.
"Ty přece víš, Bille, že mi můžeš ve všem naprosto důvěřovat."
"Já ti věřím, ale nemůžeme donekonečna jen předstírat. Jestli brzy neotěhotním, tak…"
"Nějak to vyřešíme," zašeptal mu Tom. "Neboj se, všechno bude v pořádku. To ti slibuji."


Byla to ale jen planá slova útěchy a oba to ve skrytu své duše dobře věděli. I tak se jimi Bill nechal ukolébat pokaždé, když na dané téma zavedli řeč. Bill měl potřebu o všem hovořit, a to za každé situace, protože i přes bohatý program jejich společenského života si připadal mnohdy osaměle a Tom si toho byl vědom. Tam to byl večírek, tam zase recepce, byli zváni na koňské dostihy, navštěvovali operu… a i během poklidných, doma vzácně strávených dnů byli ve společnosti Géček, jak jim Tom s oblibou říkával, kteří si vzápětí Tomova nového chotě oblíbili až natolik, že jej záměrně zatahovali do všech možných bláznivin, jež se jim namanuly. Bill byl až příliš hodný a vstřícný na to, aby jim dokázal říct ne, a tak, když byl zase od Toma někam unášen, poohlédl se jen přes rameno a věnoval svému choti poslední, zoufale bezmocný pohled. Když byl však posléze Tomovi opět navrácen, býval vždy ve skvělé náladě, i když mnohdy vypadal, jako by byl komínem proletěl.


Někdy byli navštěvováni Billovou rodinou. Přijeli jeho rodiče, ale taková setkání byla vždy jen chladná a formální. Posadili se pokaždé s Tomovým otcem v salónu k čaji a tlachali o ničem, zatímco Bill bez jediného mrknutí hleděl strnule do prázdna nebo na složité vzory marockých koberců pokrývajících podlahu salónu, a zároveň si přidržoval na svých kolenou šálek s čajem. Po čaji se muži uchylovali k rozhovorům o svých obchodech a Tom, jakožto zasvěcený do finančních transakcí Kaulitzů, je musel následovat, ačkoliv ho to samého jen pramálo zajímalo. Bill se svou matkou se povětšinou odebrali na procházku do parku, během které byl zcela jistě tázán, jak splňuje své manželské povinnosti vůči Tomovi. Po odpoledních strávených tímto způsobem se pak Bill často stahoval sám do sebe, byl zamlklý a zasmušilý a dlouhé hodiny trávíval vyjížďkami na koni, z nichž se vracíval domů až pozdě za soumraku.
Jedinou výjimkou, kdy měl Bill očividně radost z něčí návštěvy, bylo, když k nim zavítal jeho přítel Andreas. Byl to vysoký mladík se sněhově bílými vlasy, který sám pocházel ze zámožné rodiny, a s Billem se znal již od dětství. Vyrůstali spolu a říkali si úplně vše, a tak Toma nikterak nepřekvapilo, když se Bill zmínil o tom, že by i on rád přiznal Andreasovi pravdu o nich dvou.
"Už mu nedokážu lhát. A ani sám nechci. On to nikomu nepoví," s naprostou jistotou řekl Bill tiše. "Ty důvěřuješ Georgovi a Gustavovi až za práh smrti? Já zase důvěřuji Andreasovi."


Tom si moc dobře uvědomoval, jak pokrytecké by to od něj bylo, kdyby toto privilegium Billovi odmítl dát. I on potřeboval důvěrníka, někoho, komu by se se vším mohl svěřit, a jeho přátelství s Andreasem bylo koneckonců jediným důvěrným přátelským vztahem, který Bill kdy poznal, když opomenul ten svou povahou zvláštní svazek, který teď sdílel s Tomem, a potom ještě vzkvétající přátelství s Géčky. A Tomovi se Andreas nakonec i zamlouval. Oblíbil si ho okamžitě při jejich prvním setkání, takže v tomhle ohledu mohlo být vše v naprostém pořádku. A získal tím i daleko víc. Byl přece v kruhu přátel, se kterými sdílel své tajemství a před kterými nemusel nic skrývat. To bylo pro Toma obrovskou úlevou, a už jenom ta mu za to vše stála.


V Tomově životě se však bohužel ukrývalo mnohem víc tajemství, než si kdy byli Andreas s Billem vůbec schopni představit, a ta si Tom chtěl ponechat jenom sám pro sebe.
Alespoň prozatím.


autor: Chayenne7
překlad: modrozelenka
betaread: J. :o)

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuanka Iwuanka | 27. února 2018 v 19:48 | Reagovat

Je pekne ako si chlapci k sebe vybudovali doveru. Ale pohybuju sa na velmi tenkom lade. Lebo to tajomstvo je velmi nebezpecne. Ako sa vykresluje Tomov otec v tejto ppviedke, tak vyzera na psychopata, ktory by im mohol poriadne ublizit.  Gecka su super. Snad bude super aj Andreas.

Ved mozno by sa chlapci po case sami odhodlali na tu "vyrobu" potomka. A som nesmierne zvedava ake je to Tomove tajomstvo. Asi prisiel o milovanu osobu.

2 Karin Karin | 27. února 2018 v 20:18 | Reagovat

Taký si myslím že Tom přišel o někoho moc blízkého a otec Toma jim bude dělat zle.

3 Evča Evča | E-mail | 27. února 2018 v 20:50 | Reagovat

Je krásné,že si oba mezi s sebou vybudovali takový vztah. Jen mám obavy co se týká Tomova otce,že jim začne dělat zle. Tom musel přijít o někoho sakra blízkého,když reaguje tak jak reaguje. Děkuji za překlad.

4 Catherine Catherine | 2. března 2018 v 3:12 | Reagovat

Wooow, u téhle povídky mě okamžitě zaujal obrázek!!! Už jen v tom obrázku úplně cítím Tomovu bolest a Billovu křehkost. Jakmile jsem se začetla do prvního dílu, věděla jsem, že mě povídka bude bavit. Takže děkuji modrozelence za to, že se kdysi dávno do překladu pustila, ale teď především Zuzu, že se rozhodla překlad dokončit.

Zajímalo by mě, o koho Tom kdy a za jakých okolností přišel. Byla to přítelkyně, kterou měl rád, měl jí tajně, otec na to přišel... A proto mu dělá teď takového peklo? Byla to jeho máma? Někdo úplně jiný? Každopádně ten člověk musel vypadat jako Bill, když se mu díky němu vrací vzpomínky. Achjo, je tak mladý a už musí žít s takovou bolestí. Moc často se nestává, že Tom je tím, který v povídkách trpí, takže je to opravdu příjemná změna! ;-) Tedy ne to, že by trpěl, ale to, že za tu úplnou chudinku není Bill.

I přes to, jakou bolest Tom prožívá je k Billovi galantní a to se mi strašně líbí!! Líbí se mi, jak se k sobě kluci chovají, že jeden v druhém našli spojence a i přes to, že jejich manželství je domluvené, se mají snad alespoň trochu rádi a jejich vzájemná náklonost bude jen a jen růst.

Také se mi líbí Bill, který se bojí toho, co se stane, až se všichni dozvědí, jak to s Tomem mají a že spolu vlastně ještě nespali a nepracují na potomkovi. Já osobně tedy doufám, že se i k tomu dostanou, protože ačkoliv je to nereálné, těhotného Billa mám ráda. A hlavně tady v téhle povídce bude určitě magický!!!! Prostě taková křehká panenka, o kterou se musí Tomi starat.

Také se mi líbí, že mají kamarády, kterým můžou důvěřovat. Doufám, že Andreas je tedy nepodrazí a do jejich malé party se přidá. I když tedy... Věřím tomu, že Bill má dobrý čich na lidi, takže by už dávno odhadl, kdyby byl Andreas zlým člověkem. Necháme se ale překvapit.

Moc se těším na další díl! :-)

5 Janča Janča | 10. března 2018 v 15:31 | Reagovat

Teprve teď, když můžu povídku číst v češtině, dokážu naplno ocenit, jak krásným stylem je napsaná.
Vzájemná důvěra a náklonnost, kterou k sobě chlapci mají, začíná pomaličku přerůstat v něco více. Toma stále ještě trápí jeho démoni, ale Billova blízkost už je dokáže zahnat do ústraní. Jejich vzájemné spojenectví jim dodává sílu a odvahu do budoucnosti, které se oba stále ještě bojí, navíc Tom si začíná uvědomovat, že by mohl Billa začít opravdu milovat, i když si myslel, že už se to nikdy s nikým nestane. V tomhle směru se bojím Jorga, protože podle něj nemá Tom ani ten nejmenší nárok na kapičku štěstí a dovedu si představit jeho reakci až si uvědomí, že nucený sňatek, kterým chtěl Tomovi tolik ublížit, mu může přinést lásku a štěstí.
Je dobře, že oba mají oporu i ve svých přátelích, protože ji budou opravdu potřebovat, protože budoucnost před nimi je hodně nejistá.
Ale především mají jeden druhého a dokud budou spolu zajedno, nic se jim nemůže stát. Moc se mi líbí, jak navenek křehký a bezbranný Bill dokáže být pro Toma oporou a naproti tomu Tom, jak dokáže překonat sám sebe, aby Billa chránil, je to krásné...
Moc děkuju za překlad ❤

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama