Scar Tissue 1.

24. února 2018 v 16:00 | Janule |  Scar Tissue
autor: Chayenne7


Dlouhých sedm let mám ve složce prvních šest přeložených kapitol téhle naprosto úžasné povídky, kterou napsala v letech 2008-9 maďarská autorka (učitelka angličtiny) Chayenne7. Celá ta léta je na THF v nejlépe hodnocených a nejvíce čtených povídkách, takže jsem byla nadšená, když ji v roce 2011 začala překládat modrozelenka. Jenže pak na to přestala mít čas, a rok se s rokem sešel a z TH světa se postupně vytratila. Byla to samozřejmě škoda, ale protože nebyl nikdo, kdo by chtěl tuhle povídku dopřekládat, vzdala jsem to a šoupla ji mezi nedokončené. Až letos se Zuzu rozhodla, že se do ní pustí a zbývajících dvacet čtyři kapitol pro vás přeloží. :-)
Povídka se odehrává v alternativním světě, což poznáte hned v první kapitole. Pamatuju se, že když jsem ji kdysi četla, byla jsem z ní nadšená, takže si to teď moc ráda zopakuju v češtině. Na blogu bude dvakrát týdně, tak si to užívejte se mnou. Pa J. :o)







Sňatek z rozumu


Když se dveře velikého salónu otevřely a hosté vstoupili do místnosti, Tom byl jen stěží schopen zakrýt šok, který pociťoval. Jeho bezduchá maska ze slušnosti předstíraného zájmu sklouzla a čelist mu povolila, když se jeho zrak upřel na to zjevení před ním. Byl to chlapec. Chlapec. Stál nejistě před celým osazenstvem Kaulitzů, byl obklopen svým doprovodem, jeho nepohodlí více než zřejmé a jen stěží se odvažoval pozvednout oči ke svým hostitelům - k rodině, jejímž členem se měl sám brzy stát za předpokladu, že vše proběhne hladce.


Tom zaslechl, jak si jeho otec, jenž vedle něj stál, odkašlal - ten arogantní, odporně nabubřelý zvuk, který vždy zaručeně docílil toho, že Toma začaly svrbět dlaně vztekem - a přímo cítil jeho zadostiučinění, jež z něj ve vlnách sálalo, tříštící se o Tomovo napjaté tělo, které se otřáslo hnusem. Tom se na něj ani nemusel podívat, aby si dokázal živě představit, jak se u toho škodolibě usmívá a vypíná svou hruď jako páv, ale bylo to jenom částečně kvůli Trümperům, druhá polovina toho divadýlka byla hrána pro Toma, jen a pouze pro Toma. Bylo to jen další otočení nože zaklíněného mezi jeho žebry. Jaká škoda, že tomu bylo už tak dávno, kdy bezezbytku vykrvácel a nemohl být již tou vděčnou hračkou určenou k Jorgově pobavení jako kdysi. Poslední dobou se musel jeho otec bez prolévání krve obejít.


Jorg udělal pár kroků vpřed a vítal své hosty s otevřenou náručí. Tom měl nutkání nad jeho pozérstvím obrátit oči v sloup, jelikož nic nebylo Jorgovi Kaulitzovi tak z duše cizí, jako chtít přivinout druhého člověka na svou hruď. A přesto se od Trümperů odloupl muž středního věku, přistoupil blíž a zhluboka se poklonil. Nebyl to otec ani nikdo jiný z rodinného kruhu Trümperů - Tom byl předem informován, že jeho vyvolený dorazí sám, doprovázen pouze svými služebníky - ale měl tušení, že tento muž byl tajemníkem zastupujícím velectěného pána druhé rodiny, tak jak to bývalo zvykem v obdobných situacích, a tudíž i osobou, která byla zodpovědná za to, aby setkání proběhlo v příslušné formalitě a podle náležitého dekora.


A tajemníkem onen muž taky vskutku byl. Představil se jako David Jost a natáhl svou ruku ke svému nadřízenému, k chlapci, který stál hned za ním s hlavou mírně sklopenou, aby ho ponoukl vpřed.
"Dovolte mi představit budoucího chotě vašeho syna, mladého pána Billa Trümpera, jediného syna a dědice velectěného pána Gordona Trümpera," Jost oznámil s náležitou vážností a postrčil hocha takřka neznatelně kupředu, když ten se sám k ničemu neměl, váhaje vystoupit z ochranného kruhu svého doprovodu.



Gordon Trümper. Tom si uvědomoval, že vyjednávací schopnosti jeho otce by u něj měly vzbuzovat nejspíš obdiv, kdyby ovšem nebylo toho, že nic, co kdy Jorg Kaulitz udělal, nemohlo na jeho syna zapůsobit. Poté ale ten hoch zvedl hlavu, podíval se na ně a Tom se musel hodně přemáhat, aby nedošlo k dalšímu selhání dokonale neutrálního výrazu jeho tváře. Ten chlapec, Bill Trümper, byl nádherný. Tom byl otřesen, ne protože by mu to vyrazilo dech, ale upřímně očekával, že ho otec bude z čisté zlomyslnosti nutit ke sňatku s někým vzhledově odpudivým.


Až teď mu došlo, jak naivní byl, když se domníval, že by otec mohl při výběru budoucího chotě pro svého syna brát jeho osobu jakkoliv v potaz, a to i přes jejich zatvrzelou vzájemnou nenávist a Jorgovu zvrhlou zálibu vidět Toma trpět. Gordon Trümper byl jedním z nejbohatších mužů v zemi, ocelový magnát, krom jiného, a to bylo to jediné, na čem člověku, jakým byl Jorg Kaulitz, záleželo. Jorgovi to bylo zcela jedno, Trümper mohl mít klidně i hrb, a i tak by za něj Toma oženil, mnul by si ruce radostí, počítal finanční zisky a teprve posléze, jako odměnu závdavkem, by si sadisticky vychutnal neštěstí svého syna, který by se s kriplem musel potýkat do konce svého života.


Na malou chvíli se Tom zaobíral možností, že stejně tak jako on, tak i jeho otec musel být šokován při spatření té éterické bytosti, která tu před nimi stála. Morbidní uspokojení mu rozžhavovalo vnitřnosti doběla a on musel zatínat své ruce v pěst, aby se ovládl neobrátit se k Jorgovi a nerozchechtat se mu přímo do toho jeho zpropadeného obličeje, užívaje si pár nádherných vteřin svého triumfu. Ale stejně tak, jak ho vlna vítězství zaplavila, tak rychle zase ustoupila a zanechala v něm pocit prázdnoty a netečnosti, kdy by i ten sebevětší úspěch vyzněl jen jako směšný a nicotný počin. Místo toho se rozhodl na toho chlapce podívat zblízka.


Bill Trümper měl polodlouhé černé vlasy, lesklé jako hříva těch nejlepších plemenných koní ze stájí rodiny Kaulitzů poté, co je koňští pacholci pořádně vyhřebelcovali, ale samotný chlapec postrádal robustnost a svalnatost plnokrevníků. Byl neskutečně štíhlý a vypadal i křehce, nepostrádal ale výšku, byl skoro stejně tak vysoký jako Tom. Jeho pokožka byla bledá a v okolí očí, kde byla nejtenčí a ze všeho nejjemnější, získávala až namodralý nádech, přesto však nepůsobila nikterak chorobně. Nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že tento mladík byl náročný a dokonale opečováván, nebyl ten typ, co by šel v zimě válet do sněhu sudy bez kožichu, ale i tak se Tomovi nezdál být bezbrannou porcelánovou panenkou. Bylo v něm něco uhrančivého, a to něco Toma dokázalo takřka uchvátit. Takřka.


Narovnal se v zádech, když k němu toho hocha teď otec přiváděl. Bill Trümper byl plachý a nic neříkal, ani se neodvažoval na Toma podívat. Když k němu ale konečně Bill pozvedl svůj zrak a on spatřil ten dokonalý tvar mandlových očí, vyrazilo mu to dech. Měly barvu tekutého jantaru a lemoval je vějíř hustých, prohnutých řas. Chlapcova celá tvář, každý jeho rys byl uměleckým dílem, dokonalým výtvorem matky přírody, a i když byl Tom toto vše z čistě objektivního hlediska schopen ocenit, zářivé paprsky Billovy krásy nemohly nic jiného, než sklouznout po chladném a drsném povrchu té prázdné skořepiny, kterou se Tom už dávno stal, a nikterak se ho hlouběji nedotknout. Stejně v něm už k dotknutí nic nezbylo.


Potřásli si rukama a Bill něco nezřetelně řekl na pozdrav. Aspoň se dalo předpokládat, že to pozdrav byl, protože Billova slova se nedala zachytit. Stisk mladíkovy ruky byl opatrný a jemný, ale nebyl mdlý a ochablý jako u mladých slečen z vysoké společnosti, jichž si Tom musel užít za devatenáct let svého života více než dost. Ten jeho si automaticky vyžadoval něhu a ostražitost ze strany toho druhého, jenž s ním měl co do činění, jistou obezřetnost, jako když se zachází s porcelánem a jinými křehkými předměty. Jeho stisk jako by říkal, prosím, buďte opatrní, jsem náchylný a snadno se poraním, ale jinak budu v pořádku.


Potřesení ruky bylo jen krátké, a pak se od sebe opět oddálili. Tomovy oči bezmyšlenkovitě sklouzly k Billovu pasu a tam se na chvíli zastavily. Mladíkovi bude podáván Elixír, který bude muset pravidelně užívat až do doby, než bude transformace úplná, a on bude moci počít. Když se Tom zadíval na jeho drobnou postavu, jen stěží si dokázal představit, že by byl tento hoch vůbec schopen odnosit dítě až do konce těhotenství. Zničehonic mu tíha celé situace přišla jako břímě, které ho začalo drtit, a jemu se málem podlomila kolena. Očekávalo se od něj, že tohoto hocha přivede do jiného stavu. To byl taky jediný smysl jejich sňatku. Byla to obchodní transakce výnosná pro obě rodiny a Tom s Billem v ní byli jen pouhými nástroji.


Díky účinkům Elixíru nezáleželo na tom, jestli byl do manželství zainteresován muž. Stačilo jen, když se finanční zájmy střetaly v dobrém, a pak si kterákoliv rodina mohla vybrat partnera pro své děti bez ohledu na to, o jaké pohlaví šlo, a doufat, že se jim narodí dědici. Neexistovala omezení pro možná spárování. Když Toma začala přemáhat nevolnost, překvapilo jej, že se v něm začala mísit se soucitem, který k tomu chlapci pociťoval. Uvažoval, kdy se asi tak Bill o svém osudu dozvěděl. Připravovali ho na to postupně, nebo mu bylo řečeno před pouhým týdnem, že bude poslán na panství Kaulitzů? Vyrůstal snad s vědomím toho, že bude jednoho dne spojen ve svazku manželském s jiným mužem a bude rodit děti? A měl o muže jako takové vůbec zájem?


Tom se přinutil od Billa odvrátit, ale zároveň se tak bohužel jeho zrak střetl se zrakem jeho otce. Cítil, jak se mu svírá žaludek a jak mu zamrzá krev v žilách, jak se v něm probouzí nenávist, kterou by nejradši do Jorgovy kruté a samolibé tváře vyzvracel. Koutek Jorgových úst se povytáhl do sadistického úsměšku a v jeho tmavých očích mohl Tom zahlédnout záblesk strašlivých vzpomínek, před kterými nebylo úniku, vzpomínek, jež ho budou pronásledovat tak dlouho, dokud bude živ. To byl taky důvod, proč se otcovu pohledu snažil za každou cenu vyhýbat. Kromě trýznivých nočních můr, které se zrcadlily v jeho očích, se musel Tom potýkat i se svou vlastní bezmocností, která jej přepadala pod tíhou Jorgovy autority. Jorg ovládal své panství a všechny ty, kteří na něm žili, svého syna nevyjímaje. Jorg rozhodoval o životě i o smrti ve svém domě. Většinou však o té smrti.


… Vůně sena, čerstvě posečené trávy a slunečních paprsků… černé prameny vlasů jemné jako hedvábí… sálající teplo rozpálené kůže… Tom zamrkal a zavřel na moment oči… zápach čerstvě prolité krve… ozvěny tlumených úderů a chraplavých výkřiků…


Musel zatřást hlavou, aby se těch přízraků dokázal zbavit. Byly tak živé, zdály se být tak opravdové, že mohly člověka dohnat až k šílenství… nebo si to tak aspoň po celou tu dobu Tom myslel. Teď už byl ale chytřejší, teď už věděl, že sladké zapomnění šílenců je požehnáním jen pro ty, kterým se dostalo, že bylo určeno jen pár šťastným duším, a Tom jednou z nich rozhodně nebyl. On byl odsouzen k věčným vzpomínkám a k sžíravému pocitu viny, že zradil toho, jehož…


"Tome?"
"Omlouvám se, otče, říkal jste něco?"


Bylo mu jedno, že se na něj upíraly zmatené pohledy Josta i toho hocha. Bylo mu jedno naprosto vše. V okamžiku, kdy se ale jeho oči střetly s bázlivýma očima barvy jantaru, složil ve své mysli přísahu. Odkud se v něm ten popud vzal, netušil, věděl jen, že ta přísaha měla pro něj tak nesmírný význam, že by byl ochoten obětovat i sám sebe, jenom aby ji dodržel, a to i přesto, že tohoto hocha neznal déle než pouhých pět minut. A tak Tom Billovi v duchu odpřísáhl, že se ho Bill nikdy nebude muset bát a že mu Tom za žádných okolností, jak na duchu, tak i na těle, nikdy neublíží. Za to, že se Bill narodil Trümperem a že byl Tomův otec bestie, přece ten hoch nemohl. Nebyla to jeho vina, že byl Tom odsouzen k životu v pekle a že mu ebenová čerň jeho vlasů připomínala někoho jiného. Nebylo toho moc, co by Tom mohl chlapci nabídnout, slitování a zdvořilost však patřily k jedněm z mála věcí, nad kterými měl svou kontrolu a jimiž mohl obdařovat všechny ty, co si je v jeho očích zasloužili. V téhle frašce, která se nazývá životem, nebyl Tom konec konců tou jedinou obětí. Další takovou obětí se stal i Bill.


Chiméra vzpomínek… hedvábné vlasy jej šimrají na tváři a závan jejich svěží vůně mu proniká do nosu… Tom se donutil pevně skousnout svou čelist a vyplést se ze spárů vidin, které ho stahovaly pod hladinu, jako vodní traviny v kalné tůni utápějí kus dřeva. Teď nebyl ten pravý čas na to, aby klesl až ke dnu. Musel se udržet na hladině, když už ne kvůli ničemu jinému, tak alespoň proto, aby nedopřál svému otci tu satisfakci. A tak se Tom zhluboka nadechl a snažil se vnímat slova, která padala z úst Davida Josta a s každou další vteřinou, co uplynula, mu jeho řeč dávala čím dál tím větší smysl.


~~~(*)~~~


Měsíc byl skoro v úplňku.
Tom stál u okna své ložnice a díval se na téměř dokonalý kotouč stříbřitě zářícího vesmírného tělesa. Proroctví říkalo, že v době úplňku mělo početí proběhnout lehčeji, a tak se snad právě proto nejvíce svateb konalo v tomto lunárním období. Tom v sobě pociťoval klid, který se mohl rozhostit jen v nitru toho, jenž si byl vědom svého ukrývaného tajemství. Chtěl se na měsíc usmát, ale jeho úsměv byl zkřiven omluvným posunkem, a tak si jen povzdychl. Přemáhala ho únava. Celodenní oslava se podepsala na jeho chatrných nervech a ticho, jež v pokoji vládlo, teď na něj po všem tom rozruchu svatební ceremonie a oslavné recepce působilo jako balzám.


V Tomovi se usídlil příjemný pocit nezájmu a netečnosti ke všemu, co kolem něj probíhalo. Odporná dorážející chapadla jeho otce koneckonců nedosáhla dále než ke dveřím jeho ložnice. Tady byl v bezpečí. Poté, co Jorg v průběhu oslav méně než decentně naznačil, že je načase, aby se sezdaný pár odebral do svých komnat a tam se začal věnovat své manželské povinnosti, Toma zamrazilo. Moc dobře si všiml, jak se na obličejích všech přítomných začaly objevovat vševědoucí úsměvy. Někteří se usmívali šibalsky, úsměv jiných prozrazoval zvědavost, ale stále se ještě pohyboval v mezích mravnosti. Všichni ostatní však byli jako pijavice. Bylo jim známo, co se bude brzy na novomanželské posteli odehrávat, a když se podívali na Billa, stydlivého, zardělého Billa, představovali si, jak se jeho stehna nejistě rozevírají, aby byl schopen pojmout muže, kterého znal sotva dva měsíce, a oddat se mu intimně tak, jak ho ještě nikdy nikdo předtím neměl. Pociťovali zalíbení v jeho strachu, kterému se nemohl vyhnout, i v očekávané bolesti panice, ale zároveň se i zalykali závistí nad tím, že tento mladík shrábl Kaulitzova dědice, který byl sám velice pohledný, ale především by jim byl lukrativní partií.


Teď jak tu stál u okna v černých kalhotách a sněhobílé košili, vázanku povolenou a volně visící kolem krku, nepociťoval sebemenší náznak strachu a stejně tak necítil ani chronickou nevolnost, která ho neustále soužila už řadu let. Nemusel se bát, protože nebylo čeho, dnes v noci se nic stát nemohlo. Bill se stáhl do koupelny a on se měl mezitím převléknout do večerního úboru, přesto s převlékáním váhal a otálel. Stihl se prozatím jen vysvléknout ze smokingu, který teď ležel nedbale přehozený přes opěradlo jednoho z mohutných křesel, jež stály poblíž lůžka. Když opět vzhlédl k inkoustové modři noční oblohy, povzdechl si nad doznáním, že dnes v noci se měsíc zakulatil do úplňku opravdu zbytečně.


Zámek dveří v koupelně cvakl a za Tomovými zády se ozvaly tiché a váhavě se blížící kroky.
"Tome…?" ozvalo se nesmělé zavolání jeho chotě.
Otočil se. Neočekával, že by při spatření chlapce mohl cokoliv pocítit, ale stejně tak, jako již tolikrát v průběhu tohoto dne, i teď sám sebe překvapil, když ho zaplavil pocit soucitu a souznění. Bill před ním stál v noční róbě a své tělo obepínal hubenými pažemi. Bylo vidět, jak se celý chvěje a jak udatně bojuje s tím, aby zůstal stát na nohou a nepoddal se svým podlamujícím se kolenům. Tom ho znal už skoro dva měsíce, ale až teď si začal uvědomovat, že si Billa za tu dobu svým způsobem opravdu oblíbil. Nenávidět toho chlapce stejně ani nešlo, ale to, co plavovlasého mladíka tak znenadání omráčilo, byla skutečnost, že po tak dlouhé době naprosté prázdnoty a netečnosti byl schopen náhle pociťovat náklonnost k druhému člověku.


"Nepůjdeš si lehnout?" zašeptal Bill.


Chtělo se mu smát. Bill vypadal tak neskonale lákavě a přitažlivě, že žádný jiný muž při zdravých smyslech by si nemohl přát více. Kdokoliv jiný by na jeho místě musel poděkovat pánu bohu za to štěstí, které mu bylo shůry sesláno, a odnesl by si Billa do postele i přes absurditu té situace, do které je sňatek z rozumu dostal. Ale pak si Tom všiml, jak jsou Billovy oči zarudlé, a vzápětí mu došlo, že musel v koupelně plakat a zřejmě i teď ještě se slzami stále bojuje. Vypadal tak hrozně vyděšeně a muselo mu být i trapně. To Toma, který ve svém srdci během této krátké minuty s Billem dokázal pocítit více než za poslední tři uplynulé roky, silně znepokojilo. Cítil, co cítil, ale odvahu začít zjišťovat, kde se v něm ty pocity sebraly, neměl.


Povzdechl si a pozvolna k němu přistoupil. Když zvedl svou ruku a Billovu tvář pohladil, chlapec zalapal po dechu a instinktivně ucukl.
"Nemusíš se bát," řekl mu Tom mírným tónem hlasu. "Nic mezi námi nebude. Nic se nestane ani dnes v noci, ani kdykoliv jindy."
Bill překvapením zamrkal a ústa se mu pomalu pootevřela němým údivem. Jak zvláštní, že právě v tomto okamžiku ho Tom začal shledávat tak úchvatným, tak nevinným a tak dokonalým, jako nikdy předtím.
"Ale vždyť…" vypravil ze sebe chlapec sotva znatelně.
Tom zakroutil hlavou.
"Slyšel jsi dobře. Nebo chceš navrhnout něco jiného?"


Když se Bill rozplakal, Tom na to nebyl připraven. Ten hrdinský malý Bill, to poslušné takřka ještě dítě… Zvládal to všechno bravurně až doteď, ale při první dávce úlevy, kterou mu teď Tom nabídl, se nakonec naprosto sesypal. Tom si ho bez přemýšlení přivinul na hruď a snažil se ho zklidnit tím, že mu přejížděl pomalými, vláčnými pohyby rukou po zádech. Byl pro něj nezvyk někoho tímto způsobem objímat a pociťovat teplo a záchvěvy jeho těla. Podíval se dolů na sklopenou hlavu pokrytou černými vlasy… a iluze to byla téměř dokonalá. Jeho první reakce byla chtít Billa od sebe odstrčit, pak si ale vzpomněl na slova své přísahy a přitiskl si ho k sobě ještě blíž. Snažil se spojit jejich těla do tak jednolitého celku, jak to jen šlo. Vinu nenesl Bill. Bill potřeboval podporu a pochopení a Tom měl povinnost mu ji jako jeho manžel poskytnout.
Opakoval si tu větu pořád a pořád dokola jako mantru, až jí sám začal beze zbytku věřit.
Nebyla to Billova vina.


autor: Chayenne7
překlad: modrozelenka
betaread: J. :o)

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuanka Iwuanka | 24. února 2018 v 19:08 | Reagovat

Tak toto vyzera velmi zaujimavo. Tesim sa na nove prekladatelske dielo.

2 Karin Karin | 24. února 2018 v 20:32 | Reagovat

Vypadá to moc dobře a doufám že se brzo dozvím co se stalo Tomovi.

3 Janča Janča | 24. února 2018 v 21:53 | Reagovat

Tak konečně vidím to tolikrát probírané a slibované maďarské čtivo :D
Povídku mám přečtenou, takže ji znám, ale v žádném případě si nenechám ujít její překlad. První díl přečtu zítra a hned písnu komentář  :)

4 Janča Janča | 25. února 2018 v 16:24 | Reagovat

Krásný první díl...
Je to už hodně dlouho, co jsem povídku četla a znovu mě její začátek naprosto okouzlil. Znovu jsem se seznámila s Tomem, kterého je mi opět neskutečně líto, protože si prošel peklem, díky němuž se z něj stal člověk emocionálně naprosto mrtvý. Přesto obdivuju jeho schopnost soucítit s Billem, když už si on sám myslel, že žádných pocitů vůči jinému člověku nikdy schopen nebude. Tomova utýraná, mrtvá duše se znovu nadechla, aby snad mohla opět začít žít a snad se i uzdravit, protože ten nový člověk v jeho životě by mu mohl být lékem. Bojím se jen reakce Tomova otce až zjistí, že by Tom možná mohl být alespoň maličko šťastný. Billa tady prostě miluju, stejně jako Tom ho považuju za nadpozemskou a éterickou bytost, "za umělecké dílo a dokonalý výtvor matky přírody". Ale nebyla to Billova krása, která pronikla za Tomovu skořápku, ale jeho křehkost, zranitelnost, to jak se zdál být nešťastný a opuštěný v cizím domě a s cizím člověkem, který se teď stal jeho manželem. Tomova přísaha, že mu nikdy neublíží byl opravdu krásný okamžik, protože to přesně byla ta chvíle, kdy se jeho duše po letech znovu nadechla, zlehounka a nepatrně, ale přece...❤

5 Nade Nade | E-mail | 25. února 2018 v 17:17 | Reagovat

Vybavuji si, že jsem tuhle povídku už kdysi četla. Moc se těším, že si ji užiju v češtině.
Díky za to, holky. :-D

6 Jasalia Jasalia | 26. února 2018 v 17:16 | Reagovat

Sústrediť sa na túto poviedku boo veľmi náročné, ale o to viac ma zaujala. Až som neodolala a kukla som si originál. Bude to super. Ďakujem za časť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama