Zaslepení 6. (1/2)

1. ledna 2018 v 16:00 | Janule |  Zaslepení
autor: Dušinka


Dělání chyb


Zpět v restauraci Bill dumal v boxu v plně panikařícím módu. Ten zasraný kretén - objednal si drahé pivo, burger, kterého se nedotkl, nabádal Billa, aby si koupil steak za 14 dolarů, a pak prchnul v Billově autě.
Bill se třásl, ale jestli vzteky nebo z čiré hrůzy, to si nebyl jistý. Jeho servírka se ještě nevrátila a on ještě nepřišel na to, jak zaplatí. Peněženku měl v batohu v ukradeném autě.
"Panebože," zaklel Bill a vložil si hlavu do dlaní. "Já jsem idiot, kurva, jak se tohle mohlo stát..."
Po několik dlouhých minut Bill nevykonával nic jiného, než že panikařil a nervoval se. Nakonec dostal brilantní nápad zavolat svým matkám, ale jak se dalo předpokládat, ani jedna to nezvedala. V tu chvíli už Bill usoudil, že se bude plazit servírce u nohou a jen se modlit, aby měla porozumění k jeho prekérní situaci.


"Bille?" Vloupal se povědomý hlas do Billových myšlenek, a Bill zvedl hlavu a jen zíral.
"... uh, pane Kaulitzi...?" Bill několikrát s vykulenýma očima zamrkal na svého učitele.
"Je všechno v pořádku?" Pan Kaulitz mu položil ruku na rameno a Bill pohlédl kolem něj na lidi stojící za ním. Žena a muž, kteří vypadali tak na padesát, a mladý muž asi ve věku pana Kaulitze. Jeho rodina, předpokládal Bill.
"Wow, ne, to není. Proboha, proč jste tady?"
"Ehm..." Pan Kaulitz se otočil a udělal přes rameno popohánějící gesto, než se posadil naproti Billovi. "Pamatuješ, jak jsem se zmínil, že dnes budu zaneprázdněný? Ne? No... Ve skutečnosti jsem neměl v úmyslu přijít do stejné restaurace jako ty, ale mí rodiče jsou ve městě, a můj bratr a já jsme je vzali ven. Kde je tvůj otec? Jde všechno dobře?" Rozhlédl se, jako by se snad Jörg mohl na místě zmaterializovat.
"Ne, on - uh, on odešel. Před nějakou dobou. Nejspíš je pryč už... půl hodiny..." Bill zbledl. Musí zavolat policii a nahlásit krádež auta. Tvář mu znovu přistála v dlaních, jak byl zcela zdrcen. "Prostě odešel a vzal si moje auto, a já... jsem bezmocný," zasténal žalostně.
"On si vzal tvoje auto...?" Zopakoval pan Kaulitz nevěřícně. Bill přikývl s pohledem upřeným na stůl; pronikavá vůně jídla útočila na jeho nos a jemu z toho bylo špatně. Opřel se, přiložil si zápěstí na čelo a zavřel oči.



"Snažil jsem se přijít na to, kam odešel, protože už to bylo moc dlouho na návštěvu záchodu... servírka říkala, že ho viděla jít ven, a když jsem se podíval, moje auto bylo pryč. Moje klíče jsou taky pryč. A já nemůžu zaplatit za tenhle pitomý steak, který mě přesvědčil si koupit, protože peněženku mám v autě." Bill poraženě zvedl ruce do vzduchu. "Nevím, co mám dělat."
"Ehm... je všechno v pořádku?" Zasmála se rozpačitě servírka, když se přiblížila ke stolu.
"Můžu mluvit s vaším manažerem? Máme tady menší problém," promluvil pan Kaulitz, okamžitě tak přejal zodpovědnost a Bill na své židli povadl.
"Jaký problém?" Zeptala se se zamračením.
"Zůstal na mně celý účet, ale osoba, se kterou jsem obědval, mi ukradla auto i s peněženkou, takže nemůžu zaplatit. To je ten problém," řekl Bill jedním dechem, který se zjevně konečně vzpamatoval, a zdálo se to být tak nějak očisťující.
"Ach, hned přivedu manažerku," řekla servírka a ihned zmizela.


"Hej, jsi v pořádku? Bille," zvolal pan Kaulitz jemně, jak se snažil zachytit Billovu pozornost, ale Bill se chtěl na místě propadnout do země a umřít.
"Samozřejmě, že ne. Tohle je nejhorší den mého života," zabrblal a zatahal se za vlasy.
"Zkoušel jsi volat svým rodičům?"
"Ano, nezvedají to."
"No... podívej, už jde manažerka. Já s ní promluvím, proč zatím nezavoláš policii?"
"Jasně. Už jdu na to."
Celý dychtivý po výmluvě k úniku Bill popadl svůj telefon a zamířil k nejbližšímu východu. Nahlásil krádež svého auta, popsal svůj ubohý starý sedan a nadiktoval poznávací značku. Dal jim také popis svého otce, než zavěsil a vrátil se do restaurace, kde pan Kaulitz mluvil s manažerkou.
"To je on?" Otočila se k němu manažerka, žena ve středních letech. Bill přikývl.
"Jo, ehm, já se za tohle opravdu omlouvám..."
"To je v pořádku. Nebude ti nic účtováno. Jen... obědvej v lepší společnosti, ano?" Mrkla na něj, ale Bill se díky tomu cítil ještě hůř. "A kontaktoval jsi polici?"
"Ehm, jo, teď je to v jejich rukách. Děkuju vám..."
"Samozřejmě. Přeji hezký den," popřála jim a odešla. Bill schlípnul.


"Hej, odvezu tě domů," nabídl pan Kaulitz, dotkl se Billova loktu, a Bill potřeboval téměř více pevné vůle, než aktuálně měl, aby mu nepadl do náruče a nepřitiskl se mu k hrudi jako klíště.
"Ale... vaši rodiče..."
"Já vím. Počkej tady, nech mě si s nimi promluvit."
Počkat tady? Pomyslel si Bill nevěřícně. "Budu venku," zavolal a opustil restauraci. Venku se posadil na lavičku. Po několika minutách pan Kaulitz vyšel ven a našel ho.
"Počkají na mě s objednávkou, než se vrátím," řekl. "Takže si pojďme pospíšit. Kde bydlíš?"
"Oh, to je od nich hezké," poznamenal Bill nepřítomně, zatímco vstal. "Bydlím asi deset minut jízdy odsud... trochu daleko," řekl omluvně, ale pan Kaulitz mu jen poslal uklidňující úsměv a stiskl mu rameno, v ruce už měl klíče od auta.
"To vůbec není daleko. Jdeme." Vedl Billa parkovištěm ke svému stříbrnému hybridu. Bill nastoupil dovnitř a přesunul tašku svého učitele dozadu, aby měl místo.


Mezi nimi bylo ticho, když pan Kaulitz vyjel z parkoviště. Bill se pokoušel uvolnit, cítil se emočně vyčerpaný, ale přesto tak důvěrné uspořádání s panem Kaulitzem mu opět pouze připomnělo ten polibek. Když ne jedna věc, pak druhá - zdálo se, že tomu Bill nedokáže nijak uniknout.
Napůl cesty k Billovu domu si pan Kaulitz odkašlal a promluvil. "Víš, ehm... mohl bych tě vzít k sobě a oběd vynechat..."
"Cože? Ale vaši rodiče-" Bill se narovnal zcela vyjevený z nabídky svého učitele.
"Mohl bych jim říct... že tady byla nehoda, nebo něco, a mohli by se najíst beze mě."
"Nabízíte, že se vykašlete na své rodiče, abyste si do svého bytu mohl přivést svého studenta?" Zopakoval Bill pro ujištění, nedůvěřivě. "Ehm..."
"Bille, podívej, není to, jako... jako bychom my oba nevěděli, co k tobě cítím." Klouby na volantu mu zbělaly, jeho hlas zněl přiškrceně.
"Vlastně to přesně takhle je... Tak nějak jste mě, ehm, políbil, a pak se už o tom nikdy znovu nezmínil."
Auto změnilo směr a Bill hlasitě zaklel; pan Kaulitz nečekaně změnil silnici těsně před křižovatkou, a nyní odbočoval na parkoviště supermarketu. "Ježíšikriste, chcete, abych ten zatracený steak zase vyzvracel?"


Pan Kaulitz neřekl ani slovo, dokud nezaparkoval na vzdáleném konci parkoviště a nevypnul motor. Billovi krátce prolétlo myslí, aby vystoupil a utekl - i když měl pana Kaulitze rád, opravdu rád, nemohl si pomoct, aby nezpochybňoval jeho motivy. "Promiň," řekl pan Kaulitz tiše, pak těžce vydechl a projel si rukou skrz své neupravené tmavé vlasy. Byly polodlouhé, v culíku, a vždy tak trochu rozcuchané, jako by si je nikdy nečesal. Bill si myslel, že mu to sluší. "Bille, nemyslím si, že ti musím říkat, co cítím. Já... políbil jsem tě ze stejného důvodu, jako líbáš kohokoliv jiného. A... já vím, že tě žádám o příliš. Velké tajemství k udržení. Není to k tobě fér, ale... tak to prostě je."
"Ale... dokonce i kdybych, i kdybych řekl, že... cítím to stejné, co bychom mohli dělat?" Bill si rukama vystresovaně promnul obličej. "Omlouvám se, prostě se s tímhle právě teď nemůžu vypořádávat, pane Kaulitzi..."
"Bille... prosím, říkej mi Tome," požádal pan Kaulitz tím nejtišším hlasem a natáhl se, aby promnul Billovo rameno. "Jestli chceš," dodal a jeho ruka ztuhla, jako by si až v tu chvíli uvědomil, jak hrozivě to mohlo být špatně vyloženo.
"Tome," zopakoval Bill, a pohlédl na něj. Když se jejich oči setkaly, Billovy obavy a napětí jej kompletně opustily. Pro jednou neviděl svého učitele, jen upřímnost Tomových citů k němu. Už to nebylo podivné nebo matoucí. Oba jeden ke druhému něco cítili, a jen to vědomí, že měl Tomovu podporu, že byli na té samé straně, Billovi umožnilo se uvolnit. Naklonil se do Tomova doteku, posunul se na okraj svého sedadla a cítil Tomův palec pohybující se na jeho zátylku. Bill na Toma pohlédl zpod svých řas, a poprvé jej hodnotil jako člověka, jako muže, než jako svého vyučujícího.


Bylo kruté, že ho nemohl mít, pomyslel si Bill, a rukou vklouzl na svůj pás, odepnul ho a v jediném plynulém pohybu se přesunul na Tomovo sedadlo. Aniž by si vzal chvíli ke zvážení vlastních činů, omotal ruku kolem Tomova krku a přitáhl si jej k polibku. Tomova paže jej objala kolem ramen a druhou rukou chytil Billa za pas, aby si jej přitáhl blíž. Bill položil ruce bezpečně na Tomova ramena, jak se bál nechat je volně potulovat a dát tak sám sobě až příliš velkou ochutnávku zakázaného. Tohle nemohlo trvat věčně, to věděl, a až příliš brzy se z polibku odtáhl.
"Bille," zašeptal Tom a natáhl se, aby Billa pohladil po vlasech.
Ať už chtěl jakkoliv moc pokračovat, Bill se jen omluvně usmál a vklouzl zpět na své sedadlo, kůži měl horkou a srdce mu rychle bušilo. Věděl, že ty city, které cítil k Tomovi, jsou dlouhodobé, a nechtěl mezi nimi už žádné další tajemství nebo záhady. Nyní byly všechny karty vyloženy a on se cítil tak nějak spokojeně, dokonce i když nemohl mít to, co opravdu chtěl.


autor: Dušinka
překlad: Zuzu

betaread: J. :o)
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuanka Iwuanka | 1. ledna 2018 v 16:52 | Reagovat

Awww... nadhera. Konecne!!! Naozaj osud chce aby oni dvaja boli spolu. Je velmi dobre, podla mna, ze sa Tom ako prvy priznal k citom. Lebo on to zacal. On Billa pobozkal. A je tazke teraz pre Billa toto vstrebat. Predsa je to stale jeho ucitel. A Tom od neho chce aby udrzal take tajomstvo.

Kazdopadne takto prerusit diel je dost krute. Dakujem pekne za preklad a tesim sa na pokracovanie.

2 Dzesi3 Dzesi3 | 1. ledna 2018 v 18:08 | Reagovat

Prekrasny novorocny darcek :) Tom je ucitel snov,najuzasnejsi zachranca a sexi chlap! Chapem Billove pochyby, co budu teraz robit? Hlavne sa to nesmie prevalit,dufam ze na tom parkovisku nebol prave nejaky Billov zakomoplexovany homofobny spoluziak. Inak, v prvej chvili ked som citala vetu 'odopol si pas' hned ma napadlo ze Bill vystupi a ujde ale ufff som rada zevto neurobil :)

3 Karin Karin | 1. ledna 2018 v 20:47 | Reagovat

Je dobře že Tom Billovi konečně řekl co k němu cítí ale nevím jak to zvládnou.

4 Jasalia Jasalia | 3. ledna 2018 v 2:31 | Reagovat

Stále sa mi na tom niečo nezdá. Popravde si myslím, že Tom ako učiteľ by mal mať väčšie zábrany ohľadom akéhokoľvek vzťahu so svojim neplnoletým študentom. Ďakujem za preklad.

5 Mischulka Mischulka | E-mail | 12. ledna 2018 v 19:17 | Reagovat

Tom je prostě zázračný! Vždycky Billovi pomůže, když to nejvíce potřebuje, a já jsem vážně ráda, že tam s Billem byl a pomohl mu to vyřešit. Na Billově místě bych skutečně netušila, co dělat a panikařila bych stejně jako on. Je super, že si Tom zachoval chladnou hlavu a do řešení problému se vrhl tak po hlavě. Opět u mě stoupl. ;-)

No a závěr dílu? Nemám slov! Vůbec jsem to nečekala, myslela jsem, že teď okolo sebe budou chodit strašně opatrně a potrvá dlouhou dobu, než se něco stane. Ale bylo to božíííí!!!

Moc děkuji za překlad! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama