Rozhovory II - Catherine 1/2

30. ledna 2018 v 15:00 | Janule |  Rozhovory

Vítám vás po dlouhé době u rozhovoru. Tak nějak jsem na tuhle disciplínu pozapomněla, ačkoliv vím, že ji máte rádi. :-) Naposledy jsem zpovídala Saline víc než před rokem, tak jsem si řekla, že je opět čas vám zase někoho zajímavého představit. Nápad přišel spolu se zpovídanou autorkou. Po nějakém čase se ozvala ze zahraničí, že by ráda něco pro twincestblog přeložila z angličtiny, a to proto, že se bude zanedlouho vracet domů a potřebuje si zase procvičit češtinu. :-) Ano, už určitě víte, o kom je řeč, je to Catherine, která pro vás momentálně překládá tři povídky.
PS: na závěr musím dodat, že byste si měli na čtení tohohle rozhovoru vyhradit tak hodinku času, protože zpovídaná je opravdu hodně ukecaná osoba. :-D




První otázka je vždycky stejná, takže to nebudu zbytečně okecávat a dám ti prostor k tomu, abys nám o sobě napsala pár zásadních věcí, které bychom o tobě měli vědět. Čím víc toho řekneš, tím líp, samozřejmě. :-)


Když ses mě zeptala, jestli si s tebou popovídám pro rozhovor, myslela jsem si, jak jednoduché to nebude. :-D A teď tady sedím a přemýšlím, jak bych měla asi tak začít. Hlavou mi proletělo strašně moc možných začátků, ale ani jeden mi nepřišel dost dobrej. Začnu teda asi úplně jednoduše.


Už podle mojí přezdívky je asi jasné, jak se ve skutečnosti jmenuju. Nikdy jsem si se svým jménem na blogu nelámala nějak extra hlavu, protože jsem to neviděla jako něco velkého, prostě 'jenom' jméno. Navíc ve vymýšlení přezdívek mi vždycky chyběla kreativita. Jmenuji se tedy Kateřina, své jméno miluju! Teda v období puberty jsem se s ním smiřovala, neměla jsem ho ráda, ale čím starší jsem, tím víc se mi líbí. Momentálně je to možná i tím, že jsem v Americe a takové jméno tady nikdo nemá. Já teda už začínám mít i problém své jméno vyslovit, protože kamkoliv přijdu, říkám ho po americku a s přízvukem. Američani i tak prd rozumí, vždycky z toho vyjde 'Katrina' nebo 'Katariiina'. Druhou možnost bytostně nesnáším, to se mi vždy otevírá kudla v kapse. :-D Já teda někam přijdu, řeknu jméno a hned jim ho hláskuju. O příjmení ani nemluvím, to je už pro ně konečná. Ale chápu to, občas mám taky problém tady jejich jména zachytit, takže to nikomu nemám za zlé. Přátelé mi říkají 'Katty' (hlavně tady v Americe, protože to je prostě nejjednodušší), případně 'Káťo', a ti úplně nejbližší 'Kačenko'. Nesnáším, když mě někdo osloví 'Katko', to už je lepší použít celý tvar jména.
Přemýšlím, co dál bych na sebe mohla prásknout a nezanechat tím nějakou úplně velkou internetovou stopu. :-D Přeci jenom soukromí je pořád soukromí, zvlášť v dnešní době, kdy si vás potencionální zaměstnavatel jednoduše proklepne na internetu.


Věkem a mým rodným městem ale asi nic nezkazím. Je mi dvaadvacet a přijdu si, že jsem v divném věku. Polovina mých přátel už má svatby, začíná rodit děti a mě to děsí. Samozřejmě, že jim to přeju, ale já jsem momentálně ráda tam, kde jsem a že poznávám sama sebe a co od života chci a nechci. Každý je ale jiný, takže pokud jsou tak spokojení, tak prosím. Já bych se na jejich místě ale trochu bála, že za deset let chytnu druhou mízu, budu litovat, že jsem necestovala a nepoznávala jiné kultury a mrzelo by mě to. Nicméně teď se ale i těším, až i já budu mít klidnej život. Alespoň snad na chvíli. :-D Teď k mému rodnému městu. Celý život jsem bydlela na maloměstě u Plzně, na střední školu jsem chodila v Plzni. Vysokou nemám bohužel, ale plánuju si jí dodělat, protože cítím, že je to potřeba. Po svém návratu z Ameriky bych se ráda odstěhovala do Prahy, protože už asi upřímně nedokážu žít v malém městě, plus bych ráda v budoucí práci uplatnila angličtinu. Kdo ale ví, co bude, protože člověk míní, osud mění. V momentální situaci je to ale můj plán pro blízkou budoucnost, takže doufám, že vyjde.


Dále bych mohla prozradit, že mám dva domácí mazlíčky, na které se opravdu těším. Doma na mě čeká zakrslý králíček a pes. :-) Třetím rokem jsem vegetariánka a myslím si, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Ostatní lidi ale nepřesvědčuju, že je to to nejlepší, co pro sebe můžou udělat a tak dále. Beru to tak, že je to rozhodnutí každého a respektuju to. Stejně takhle chci vychovávat i svoje děti; nechci jim říkat, že maso je něco špatného atd. Chci, aby se mohly rozhodnout tak, jako jsem se rozhodla já. Pokud maso jíst nebudou, budu ráda. Pokud ho ale chtít budou, ráda jim ho dopřeju, protože vím, že dřív nebo později by ho stejně ochutnaly, už jen ze zvědavosti. A já si opravdu nepřeju, aby byly ve škole, šly na oběd a říkaly "nemůžu si dát maso, protože mi to maminka zakázala". Tohle je ale vzdálená budoucnost, takže bůhví co bude. ;-)



Dobře, Kateřino :-) Tohle jméno by asi žádnej Amík neměl šanci vyslovit, to je jasný. Jak dlouho a kde v Americe jsi a co tam momentálně děláš? Jak moc rozdílný je život tam a tady? A byla bys schopná tam žít dál, pokud bys našla partnera, který by s tebou nechtěl odjet k nám?


V Americe jsem již 20 měsíců. Hrozně rychle to utíká, připadá mi, jako kdybych se včera loučila v Praze na letišti s hlavou plnou ideálů a představ, jaké to tady asi bude. Strašně moc jsem se těšila, ale samozřejmě, že jsem se i bála, jestli vše vyjde tak, jak má a tak dále. V tu chvíli jsem si myslela, že tu budu pouze rok a pojedu domů, vážně jsem si nepředstavovala, že tady budu takhle dlouho. No a teď si chvílema neumím představit, že se vrátím za chvíli domů. K tomu se ale vyjádřím později, protože prvně ti odpovím na otázky, na které je jednodušší odpovědět. :-)

Za celý pobyt tady jsem vystřídala dvě místa. První rok jsem žila v Pennsylvánii, byla jsem na předměstí Philadelphie, kterou miluju! Autem jsem to měla z domova zhruba půl hodiny, což je tady úplné nic. Druhý rok trávím na pobřeží. Bydlím ve Virginii, kousek od Virginia Beach. Ačkoliv bych ráda místa nějak porovnala, nemůžu, protože jsou obě úplně jiná! Philadelphii miluju, protože je to krásné město, dvě hodiny autobusem od NYC, stejně tak od Washingtonu. Philadelphii jako takové se přezdívá malý New York a já s tím rozhodně souhlasím! Je to místo, na kterém si jako mladý člověk opravdu dokážu představit žít. Virginia Beach je úplně jiná. Samozřejmě, že v sezóně je tady taky spousta mladých lidí a vypadá to spíše jako město někde ve Španělsku, kam lidé jezdí na dovolenou, celkově je ale oblast klidnější a vhodnější pro rodiny s dětma. A tady nastává kámen úrazu; v zimě tady není absolutně co dělat, protože všechny aktivity, které tu jsou, jsou převážně venkovní a prostě letní. I tak to místo tady miluju, protože v letním období jsem mohla být na pláži prakticky každý víkend... A kdo by to nebral, že? :-) Navíc tady není až taková zima, jak je to už více na jih. Sníh nás teda taky zasáhnul, ale pro mě jako pro Češku to nebyla žádná kalamita. Pro Američany ale ano. Napadne sníh, nikdo nejde do práce, školy jsou zavřené a je z toho hrozné haló. Je to ale tím, že tady nejsou zimní a letní gumy jako u nás, ale jenom jedny. A to po celé Americe!!! Díky tomu jsou ale všechny silnice (i takové, které vedou fakt lesama) protažené pluhem, takže se jezdí dobře (alespoň do doby, kdy není ledovka). Ještě týden před Vánocema jsem chodila jen v lehkém svetříku, tenhle týden jsme dokonce měli přes den 22 stupňů. Teď ale zase očekáváme mrazy, takže počasí jako na houpačce a moje imunita dostává opravdu zabrat. To je jeden z důvodů, proč se na návrat domů těším; máme normální 4 roční období, žádné teplotní výkyvy jako tady!


Pracuju tady jako Au Pair, což je v překladu do češtiny chůva. Starám se o děti a víceméně o všechno, co se jich týká. Mám tedy na starosti odvoz/vyzvednutí ze školy, aktivity po škole, pomoc s úkolama. S malýma dětma jsem doma a jezdíme do knihovny, do parku, do museí a tak dále. Myslím si, že na práci jako takové na tom není nic až tak zajímavého, kolikrát si přijdu jako žena v domácnosti, takže vy, kteří máte už vlastní děti, si můj den dokážete představit. :-D Jestli je tady někdo, koho by to zajímalo víc, tak na internetu je spousta informací, které jdou jednoduše najít. Pokud se ale najde někdo, kdo by se chtěl zeptat na něco konkrétního, napište do komentářů a já vám ráda napíšu e-mail a poradím. Celé tohle téma je totiž na dlouhé povídání a nechci zacházet do úplných detailů, protože jsem přesvědčená o tom, že Janule má přichystané otázky, na které budou určitě zajímavější odpovědi. ;-)


No... A teď si myslím, že je čas odpovědět na otázku, na kterou se mě každý ptá, a to na rozdíly mezi Českou republikou a Amerikou. Rozdíly jsou velké a je jich opravdu hodně. Já bych nerada říkala, že jedna země je lepší než ta druhá a tak podobně, protože nikde není tráva zelenější. Já jsem hrdá na to, že jsem Češka, těším se domů, ale zároveň miluju Ameriku. Stejně tak se nedá říct, jaké jsou plusy a mínusy, protože každý takové věci vnímá jinak. Já bych asi začala nejpodstatnějšími rozdíly, které mezi těmito zeměmi jsou. A to; školství a zdravotnictví. V Americe je obojí NESKUTEČNĚ drahé. Skoro každý Američan má vysokou školu, protože jejich střední je jako náš gympl. Nemají na výběr, jestli chtějí na střední škole studovat jen nějaký obor, prostě jdou všichni na jednu a svůj obor studují až pak dál. Samozřejmě, že to se pak platí a částky jsou v tisících, desetitisících dolarů za rok, takže rodiny dětem šetří na budoucí vzdělání již od narození. Stejně tak zdravotnictví. Lidé se bojí chodit k doktoru, protože se platí ještě před tím, než se na vás doktor vůbec podívá. Z tohoto důvodu se tady prodává spousta léků normálně v obchodě, některé jsou dokonce tak silné, že si myslím, že u nás by se prodávaly na předpis a tady jen tak. Neříkám, jestli je to špatně nebo dobře, protože mně osobně to několikrát vytrhlo trn z paty a ušetřilo spoustu peněz, které bych nechala u doktora.


U otázky peněz bych se ještě zmínila o tom, jak si většina lidí myslí, že je tady levno a ráda bych ten mýtus vyvrátila. Ano, je tady levno pro Američany. Ano, je tady levno ve výprodejích, které jsou opravdu výprodeje, kde se dá skvěle nakoupit. Ano, je tady levná elektronika a designérské značky v outletech. Je tady levný benzín, protože vzhledem k velkým vzdálenostem se jezdí úplně všude autem. Někomu, kdo sem jede na dva týdny na dovolenou, opravdu může připadat, že je tady levno. Z dlouhodobého hlediska tomu ale tak není. Jídlo je tady opravdu drahé. A nemluvím jen o restauracích, kdy za oběd ve fastfoodu, kterej je na trochu 'vyšší' úrovni jak McDonald, dám $10 ani nemrknu. Tolik peněz dá člověk v Česku za oběd v normální restauraci, kde se nají z normálního talíře a s normálním příborem. Je draho i v normálním obchodě, když se nakupují potraviny do ledničky a špajzky. Například obyčejný chleba stojí $2, balíček plátkového sýra $3. O zelenině a ovoci ani nemluvím, to je taky pěkně drahé. Tohle je důvod, proč chudší rodiny si dají večeři raději u McDonalds, protože je to vyjde levněji.


Další věcí je, že člověk raději ani nechce vědět, co je v tom jídle s prominutím za sračky. Není totiž možné, aby rajčata vydržela týden bez toho, aby se nezkazila. Aby chleba byl v neděli večer měkkej tak jako v pondělí ráno. Není možné, aby jablko vydrželo bez hniloby měsíc na mikrovlnce (pozorovala jsem to!). Všechno jídlo je tady nasládlé, i pečivo. A to z důvodu, že se do spousty věcí přidává kukuřičný sirup. Skutečně se těším na NORMÁLNÍ jídlo domů.
Další z předsudků je ten, že si každý myslí, že jsou Američani líní a tlustí. Samozřejmě, že se tady najdou silnější i hubení lidé, to je ale všude. Upřímně, nikde jsem ještě neviděla, aby si šel člověk ráno ještě před prací zaběhat a po práci šel do fitka. Prvně jsem se s tím setkala až tady. Já osobně si myslím, že tady na sebe z tohohle hlediska lidé dbají mnohem více než u nás, ale to je jen můj názor, který jsem si utvořila podle lidí, se kterými jsem se setkala. :-)


Teď bych se možná mohla přesunout k tomu, co je podle mého názoru mnohem lepší na Česku, než na Americe. Kromě školství a zdravotnictví, to jsou alespoň pro mě dvě důležité věci; auto a lidé. Za skoro dva roky jsem si navykla na to, že se všude dovezu autem a venku se prakticky nepohybuju. V centru města je to jiné, ale jakmile vytáhnete paty ven, bez auta jste nahraný a nedostanete se ani do obchodu. Samozřejmě, benzín je tady levnej, takže to až tak nebolí, ale já si na to opravdu dlouho zvykala. Když Američanovi řeknu, že jsem zvyklá jít do obchodu pěšky, případně použít vlak nebo MHD, kouká na mě, jako kdybych spadla z Marsu. Věci jako MHD a vlak tady prakticky nefungují, pokud se opět nejedná o velkoměsto. V tomhle ohledu jsem tady opravdu zlenivěla a rozhodně na to nejsem pyšná. Na jednu stranu se děsím toho, že v Čechách to takhle nefunguje, ale na druhou se těším, že si prostě zajedu někam vlakem, po městě se dostanu MHD a to i v noci, a že nebudu muset platit drahé taxíky. Američanům to ale takhle vyhovuje, protože nic jiného neznají. A to je samozřejmě v pořádku, protože nám v Čechách vyhovuje zase naopak to, co máme my. :-)


Lidé... To je hodně rozsáhlé téma. To, co se o Američanech říká, je pravda. Všichni jsou otevření, přátelští, povídají si s váma. Všechno je to ale jenom jejich maska a málokdo to myslí upřímně. Samozřejmě, že je milé, když se vás prodavačka pokaždé v obchodě zeptá, jak se máte, stejně tak, když se na to zeptá soused, instalatér, opravář, učitelka, kdokoliv... Nikoho z těch lidí to ale NEZAJÍMÁ. Nechtějí, abyste jim vyprávěli o tom, jak špatnej den jste měli, je to prostě jenom fráze, která patří za pozdrav. A bohužel, takhle to s lidma tady funguje. Budou se tvářit jako vaši nejlepší přátelé, ale takhle se tváří na každého. A je jedno, jestli se znáte týden nebo pět let. Tohle se mi na Američanech opravdu nelíbí. Myslím si, že v rovině přátelství a vztahů to máme v Čechách nastavené mnohem líp. Nepustíme si k tělu jen tak někoho, pokud ale už si někoho blízko pustíme, opravdu se o toho člověka zajímáme a víme, že mu můžeme věřit. Samozřejmě, že ne pokaždé, ale ve většině případů ano. Víme, že se můžeme na svoje přátele spolehnout, tady to ale tak není. Nejen, že lidé nemají tolik kamarádů, jako jsme zvyklí mít my, protože většinu volného času tráví doma a maximálně si s těmi kamarády píšou, ale hlavně... Mají těch rádoby blízkých přátel tolik, že kdyby měli pro každého něco dělat, brzy by se z toho zbláznili. :-) Ve zkratce řečeno: všichni se k vám budou chovat jako nejlepší kamarádi, ale když vám poteče do bot, 90% těchto lidí se na vás vykašle. Já osobně to nikdy nepochopím. Jsem extrovert, nemám problém se bavit prakticky s kýmkoliv a spřátelit se s tím člověkem, zároveň ale VŠEM svým kamarádům pomůžu, když potřebují. Neumím si ani představit, že by mi někdo napsal s nějakou bolístkou/problémem a já ho poslala do háje. Ale to je zase o osobnosti člověka a prostředí, ve kterém vyrůstal, takže my Češi to máme nastavené jinak než Američani.


K poslední otázce ti řeknu asi jediné, a to: nevím. Nevím a jsem ráda, že tohle řešit nemusím. V Americe se nedá žít legálně, pokud člověk není Američan, nemá víza nebo zelenou kartu. Mně v květnu letošního roku víza skončí, a tím pádem musím odjet zpátky domů. Kdybych tady měla partnera, který by mi řekl, že buď budeme žít tady, nebo náš vztah nemá cenu, tak... Nebudu lhát, asi bych mu řekla, že vztah nemá cenu. Není totiž moc možností, jak bych tady mohla legálně zůstat a tou nejčastější, kterou Au Pairky v téhle situaci volí, je svatba. Já osobně si neumím představit, že si vezmu člověka, se kterým nejsem ani tak dlouhou dobu, nikdy jsem s ním nežila každodenním životem a tak dále. Být s tím chlapem o víkendu je totiž něco úplně jiného, než když jste pak spolu pořád. Pro mě tu jsou pak ještě dvě důležité věci, a to práce a budoucí rodina. Jakožto cizinka bez amerických škol a s přízvukem, kterej člověk prostě bude mít, ať se snaží sebevíc, bych si tady moc neškrtla, protože samozřejmě, na většinu míst raději přijmou Američana, což plně chápu. Já bych se tedy teoreticky živila celý život tím, že bych hlídala děti, případně uklízela baráky. Nebo by tedy byla ještě jedna z možností, která je běžná i ve spoustě amerických rodin, a to ta, že bych byla matkou v domácnosti. Pro mě není ani jedna z těchto věcí přijatelná. Samozřejmě, že chci být jednou máma, být na mateřské a tak dále, ale až dítě bude ve věku, že bude moct jít do školky, půjde do školky. Nechci být 100% závislá na chlapovi a prosit se ho o peníze, abych mohla jít na kávu s kamarádkou nebo si koupit něco na sebe. Nebyla jsem tak vychovaná a nechci tak vychovávat ani svoje děti.


A když jsme u dětí, tak rovnou vysvětlím, jak jsem myslela tu budoucí rodinu. Přišlo by mi sobecké, kdyby moje rodina měla vnoučata a pravnoučata za oceánem a znala je prakticky jen ze skypu. Já jsem jednou tuhle otázku tady už řešila, bavila jsem se o tom se svojí maminou a ona mi řekla, že nemůžu v tomhle koukat na ostatní, ale na sebe a svoje štěstí. Že by jí samozřejmě mrzelo, že nemůže vídat svá vnoučata tak často, jak by si přála, ale že by pro ní bylo mnohem důležitější, že já mám chlapa, kterého mám ráda a on má rád mě. Já to ale vidím tak, že chci, aby moje děti znaly mojí rodinu, protože já jsem tu možnost taky měla a nechci je o to ochudit.
U takového partnerství je ale ještě jedna možnost, která mi přijde nejrozumnější, a to ta, jít bydlet někam, kde to bude pro oba partnery nové místo, takže například Londýn. Oba musí odejít z domova, najít si novou práci, přátele, všechno. :-)


Ty bláho, koukám, jak jsem se rozvášnila, a to jsem řekla asi tak polovinu věcí, které jsem měla na srdci. :-D Doufám ale, že jsem zodpověděla otázky, na které ses ptala dostatečně, a alespoň to, jak to tady chodí, trochu nastínila. Jak říkám, tohle je téma, na které by se dalo diskutovat hodiny a napsat román. Prsty mi ale bohužel (možná spíš bohudík) nepíšou tak rychle, jak mi jede mozek, navíc si pořád snažím hlídat, aby moje věty dávaly smysl. Nakonec možná po tomhle rozhovoru začnu lidem věřit i to, že jsem až moc ukecaná. :-D


Jo, no, to ti můžu potvrdit hned, není třeba čekat na konec :-D Jsi parádně ukecaná, což se mi ovšem pro rozhovor samozřejmě hodí. Ráda se něco novýho dozvídám, a věřím, že i ostatní, takže dík za rozbor. :-D Stručně řečeno, doma je prostě doma. :-)
Další otázka už se musí týkat toho, co nás všechny na tomhle blogu spojuje, ale ještě než se zeptám, musím všem napsat svůj dnešní zážitek. :-) Jedu tramvají, sedím, hraju na ipodu karty, poslouchám přitom audioknihu Syndrom E od francouzského autora Francka Thillieze, kterou napsal v roce 2010. Najednou se mi do uší ozve: "Zkoumavě na ni hleděl svýma prasečíma očkama. Vlasy na jeho hlavě vypadaly, jako by právě vybouchly. Podobal se jednomu zpěvákovi ze skupiny Tokio Hotel." To mě tak šokovalo, že jsem se v tý tramvaji začala skoro nahlas smát... je vidět, že byli chlapci v tu dobu ve Francii populární, když je zaznamenal i spisovatel do knihy. No... to jen tak pro pobavení, nemám to kam jinam napsat, tak sorry. :-) Musela jsem se svěřit.
Tak... zpátky k rozhovoru. TH, twincest. Téma na dalších pět stran. Jak, kde, kdy, proč a vůbec, tak piš. ;-)


No ty bláho, tak to je mazec, že je zaznamenal autor takhle do knihy. Joo, kde tyhle doby šílenství kolem nich jsou. :-) Na druhou stranu jsem ale opravdu překvapená, že ještě pořád fungují, i když mají fanouškovskou základnu podstatně menší, než jakou měli před pár lety. A myslím si, že ti, kteří jim předpovídali maximálně 5 let existence, teď čumí a nechápou, kam se až dostali. Možná, že to nechápou ani sami kluci. Ráda se na ně ale teď dívám, jak se vyvinuli a postupně zakládají rodiny. Je to, jako kdybych se dívala na někoho sobě blízkého, když je znám tak dlouho, jak je znám, a prožívala to s nima. :-D
Jak říkáš, tohle je téma na dalších pět stran, protože k tomu je vážně hodně co říct. Samotné téma TH je na dlouhé povídání, plus když se k tomu přidá twincest, je to už konečná. :-D Hele, abych pravdu řekla, nevím, proč jsem je kdy začala poslouchat. Nicméně jsem se do nich zamilovala přes noc stejně tak, jak se oni stali slavnými. Lhala bych, když bych řekla, že si přesně na ten den pamatuju a jak se to stalo. Nebo teda asi vím, jak se to stalo, ale přesný datum ti neřeknu. :-D Bohužel tedy nemůžu slavit svoje soukromé výročí, kdy jsem se do někoho pobláznila.


V roce 2005, kdy vyšlo Durch den Monsun, mi bylo 10 let, takže jsem byla opravdu ještě dítě. Neměli jsme doma internet, to v té době ještě nebylo tak populární, takže jsem se o nich prvně dozvěděla z Óčka. Jedno odpoledne jsem se dívala na televizi a bum, úplně novej videoklip. Nerozuměla jsem ani slovu z písničky, ale na obrazovku jsem byla přilepená a úplně to hltala. Nevěděla jsem, o koho se jedná, co je to za skupinu, nic. Věděla jsem ale, že ty čtyři kluky ušatý miluju a potřebuju se dozvědět, co jsou zač. Když se na konci ukázala ta lišta, ve které je interpret a název písničky, napsala jsem si to na papír s jasným rozhodnutím, že půjdu další den na počítač do knihovny a zjistím co nejvíc informací. :-D Mamina moje nadšení až tak nesdílela, ale svedla jsem to na to, že stejně potřebuju vrátit knížky, takže se tam zdržíme jen o chvilku déle. Zjistila jsem tedy, že je to nová německá skupina, očividně už hodně slavná, že její členové jsou vlastně ještě taky děti, tak jako já. A od té doby moje šílenství začalo. Jakmile jsem byla doma ze školy, pouštěla jsem Óčko, protože jsem čekala, kdy se jejich videoklip opět objeví. Říkala jsem o nich všem svým kamarádkám, některé sdílely mé nadšení, jiné ne a protáčely oči nad mým hudebním vkusem. Samozřejmě, že jsem musela mít jejich první CD a z kapesného, které jsem dostávala, jsem si kupovala úplně všechny časopisy, ve kterých o nich byla zmínka či plakát. V té době táta pracoval v zahraničí, takže mi vozil i zahraniční kousky, které mi záviděly kamarádky, které je také měly rády. Opravdu si dodnes pamatuju, jak jsem každý týden chodila do trafiky u nás ve městě, abych zkontrolovala, jestli náhodou nevyšlo něco nového, co bych si mohla koupit. A samozřejmě, že pokaždé něco vyšlo, protože to byla ta doba šílenství kolem nich. Navíc, jak jsem řekla, internet ještě nebyl tak rozšířenej, takže se o takových hvězdách opravdu psalo.


Jak plynul čas dál, moje láska k nim se prohlubovala. Všichni říkali, jak z toho vyrostu a podobné srandy. Přišel rok 2007 a jejich koncert v České republice. Mně bylo pouze jedenáct a kousek, ale přesto jsem na koncert jít měla v doprovodu stejně staré kamarádky a její mámy. Osud tomu ale chtěl jinak a já skončila v nemocnici se zánětem slepého střeva. Den koncertu si dodneška pamatuju tak, jako kdyby se to stalo včera. V bolestech po operaci jsem ležela ubrečená na posteli a s nikým jsem nechtěla mluvit, jen jsem plakala. Nevím, jestli to bylo pouze bolestí, nebo i tím, že jsem věděla, že je neuvidím. V té době jsem to viděla jako konec světa a přemýšlela jsem, čím jsem si to zasloužila. Do konce jsem přemýšlela o tom, že zdrhnu oknem a nějak se tam dostanu. :-D Na koncert jsem se totiž neskutečně těšila, těšila jsem se na to, že uvidím svoje lásky naživo a zazpívám si s nimi jejich německé písničky, které bych přeříkala i o půlnoci pozpátku. Pamatuju si, jak za mnou přišla mamina a objímala mě, že jí to strašně mrzí, a že i když ví, že mi tohle nic nevynahradí, že přeci jenom to zkusila. Koupila mi můj první MP3 přehrávač (díky kterému jsem pak byla opravdu cool mezi vrstevníkama!) a za pomoci svého bratra mi do něho nahrála všechny jejich písničky. To bylo pro mě něco opravdu úžasného. Nejen to, že jsem dostala tak super věc, ale hlavně to, že v té super věci byly moje nejoblíbenější písničky a mamina se mi tím snažila alespoň trochu zvednout náladu. Mimochodem, dodnes mám ten přehrávač schovanej u ostatních věcí z fanouškovské éry. :-)


Jak čas plynul dál, moje láska ke kapele díky pár zásadním událostem, které se v mém životě odehrály, upadala. Stalo se tedy to, co si všichni z mého okolí mysleli, že se opravdu stane a že já z nich vyrostu. Na nějaké 2 roky jsem si tedy dala pauzu z tohoto bláznivého světa a no... Asi to tak být nemělo, protože opět jsem na kluky narazila. To byl už rok 2010 a doma jsme měli internet. :-D Já dělala nějakej projekt do školy nebo něco podobného a náhodou jsem narazila na videoklip k písničce Automatic. Pusa mi doslova padla k zemi a já si říkala: wow, to jsou vážně ti čtyři kluci z Německa, které jsem tak milovala? Nemohla jsem písničku přestat poslouchat, pouštěla jsem si jí pořád dokola a dokola a mezitím na internetu zjišťovala, co se u nich odehrálo nového. V tu chvíli jsem už našla online celé album, které mi hrálo do uší, a já v tu chvíli byla opět smutná. Zjistila jsem totiž, že za pár dní budou mít opět koncert v Praze. Samozřejmě, že pro mě v tom okamžiku nebylo na světě nic jiného, než touha po koncertu. V koutku duše jsem ale věděla, že je to docela šílené a nemůžu s touhle touhou předstoupit před rodiče, protože by si mysleli, že jsem se zbláznila.


Vytáhla jsem tedy svou sbírku plakátů, článků, cédéček, dévédéček a oprášila ze všeho prach. Znovu jsem si plakáty vylepila na stěny pokoje a vydala se do trafiky, abych vykoupila všechno, kde byli byť jen jedinou řádkou zmínění. Na facebooku jsem si do přátel bezhlavě přidávala všechny možné fanynky, psaly jsme si, spřátelily jsme se. Některé z nich se na koncert chystaly a já jim to na jednu stranu přála, na druhu jsem ale šíleně záviděla. Pamatuju si ty dlouhé noci na ICQ, kdy jsme kluky obdivovaly, poslouchaly jejich hudbu a časem se více a více přátelily, že jsme si sdělovaly i hodně osobní věci. Vlastně jsme byly parta internetových kamarádek. :-) Mojí internetovou BFF se postupem času stala Sch-Rei. Psaly jsme si od rána do večera, dlouhé hodiny volaly, několikrát jsme se sešly i osobně. Dneska se už spolu nebavíme, ale pořád se sledujeme na Instagramu a Facebooku a já jsem za to ráda. Byla spousta lidí, kteří do mého života přišli a odešli, já je ale i tak ráda sleduju a zajímá mě, jaký je jejich život beze mě. Já osobně si myslím, že každý člověk má ve vašem životě nějakou úlohu, a když ji splní, tak prostě odejde. Nicméně ve svojí druhé vlně TH šílenství jsem si našla opravdu HODNĚ kamarádek, se kterýma jsem se i scházela osobně na srazech v Praze. S pár holkama se dodneška ještě bavím, s jednou se mám sejít po mém návratu do Čech a opravdu se na ní moc těším. :-) Dál se pořád bavím se Sisou (zdravím tě! :-D), kterou bych také ráda jednou poznala osobně, ale to je už problém ve vzdálenosti, kterou mezi sebou máme.


Od doby, kdy jsem se do kluků podruhé zamilovala, zůstali u mě už napořád. Samozřejmě, že nešílím tak, jako když jsem byla v pubertě, ale všechny jejich písničky mám naposlouchané, sleduju je na sociálních sítích a rozčiluju se, když udělají nějakou kravinu. :-D Už to ale neprožívám tak jako kdysi, protože jsem dospělá. Stejně tak za spoustou jejich činů (i z těch v minulosti) vidím jiné věci než ty, které tvrdí oni sami. To je ale věc každého, každý má právo na to, aby si utvořil svůj vlastní názor. Kdo jim bezhlavě žere každé jejich slovo, jak všechno dělali a dělají pro nás, tak prosím. Já ale zastávám názor, že oni jsou také lidé, kteří potřebují peníze, a je to jejich práce, takže udělají cokoliv pro to, aby vydělali co nejvíc. Hlavně když ví, že fanynky ty peníze zaplatí. Nemají tedy důvod, aby to dělali jinak. ;-)


Abych se ale ještě krátce vrátila k síti koncertů. V roce 2015 jsem je poprvé naživo viděla při turné Feel It All. Jela jsem do Vídně s Gabby a byl to vážně jeden z nejsilnějších zážitků mého života! V okamžiku, kdy začala hrát hudba, se mi spustily slzy štěstí a nezbavila jsem se jich až do druhého dne. Celou cestu autobusem domů jsem proplakala, protože jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem je po tolika letech opravdu viděla naživo a splnila si tak svůj dětský sen. Nikdy bych si nemyslela, že to budu až tak prožívat, přeci jenom jsem v té době sama sebe považovala už za dospělou fanynku, která až tak nešílí.



Jak jsem již říkala, sbírala jsem všechny články, plakáty, cédéčka, dévédéčka. Dokonce mám i knihu, povlečení a hrníček. :-D Moje TH sbírka je opravdu rozsáhlá a ani nechci pomyslet na to, kolik jsem do toho dala peněz. Všechno mám pečlivě uložené v deskách a krabicích. Nikdy bych ty věci nedokázala vyhodit a zbavit se jich, protože je to součást mě a mého dospívání. A těším se, až to jednou budu na stará kolena ukazovat vnoučatům, aby věděli, jakej blázen babička v mládí byla. :-D Před odjezdem do Ameriky jsem si celou tuhle svojí sbírku s nostalgií procházela a těším se, že až přijedu domů, projdu si jí znovu. Je to prostě nedílná součást puberty a toho, jak jsem se já stylově i osobnostně vyvíjela, a jsem hrdá na to, kde jsem a jakým jsem člověkem. Když bych se náhodou jednou tak zbláznila, že bych dala tolik peněz za meetko s klukama, byla by tady jediná věc, kterou bych chtěla udělat, a to poděkovat jim. Poděkovat jim za to, že svojí hudbou mi pomohli k takové osobnosti, jakou mám. :-)


pokračování
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dzesi3 Dzesi3 | 30. ledna 2018 v 20:21 | Reagovat

Veľmi sa mi páčia tvoje názory, sú triezve a vo všetkom s tebou súhlasím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama