Zaslepení 5. (2/2)

27. prosince 2017 v 16:00 | Janule |  Zaslepení
autor: Dušinka






Jakmile do sebe Bill naházel nějakou snídani, oblékl se, vyšňořil se a odjel do školy. Své portfolio nechal ve třídě paní Coleové, a pak zamířil do historie, kterou se mu podařilo celou prospat. V angličtině začali číst Povídky canterburské, a pan Kaulitz Billa ke čtení vyvolal tolikrát, až si byl ke konci hodiny jistý, že jej jeho učitel nenávidí. Když konečně přišlo umění, Bill se nestydatě pochlubil novým kouskem, na kterém pracoval, a pyšnil se komplimenty od svých spolužáků i samotné paní Coleové. Na konci hodiny odmítl pozvání si někam vyjít od svých zapomětlivých přátel a poslušně klusal do oddělení angličtiny. Dával si více na čas než obvykle, zatímco mu jeho portfolio viselo pod paží. Mohl si ho odložit do auta a vrátit se, ale jedna jeho malá část doufala, že jej pan Kaulitz požádá, aby se mohl na jeho díla podívat.


"Dobrý... ach, dobrý den, paní Bergová." Bill si zmateně odložil své portfolio hned za dveřmi a posadil se k panu Kaulitzovi a své učitelce němčiny, paní Bergové.
"Přemýšlíš, proč jsem tady?" Zeptala se a Bill přikývl. Laskavě se na něj usmála - byl jedním z jejích nejoblíbenějších studentů - a vysvětlovala: "tady pan Kaulitz mě požádal, abych přišla a pomohla ti s gramatikou. Vlastně jsem překvapená, že máš vůbec nějaké problémy. V gramatických testech z němčiny si obvykle vedeš dobře."
"No, německá gramatika je jednodušší. Je přímočařejší."
"Ve skutečnosti toho mají anglická a německá gramatika hodně společného," vložil se do toho pan Kaulitz věcně, a Bill mu poslal tázavý pohled.
"Jak jste vůbec věděl, že jsem byl v Německu?"
"Myslíš, kromě tvého německého příjmení a skutečnosti, že polovina odznaků na tvém batohu je v němčině?" Bill se zahanbeně pousmál. "Tvůj deník byla dost velká nápověda."
"Aha." Samozřejmě; Bill přeložil jedno své kratší dílko do němčiny, prostě jen tak.
"Když už jsme u toho, mimochodem, dnes jsem dokončil známkování deníků. Chtěl bys svůj?" Zeptal se pan Kaulitz a už vstával, natáhl se k vysoké hoře deníků.
"Jasně," Bill se s obavami kousl do rtu. Zaplnil deset stránek - dokonce víc - ale povětšinou kresbami a útržky svého podvědomí, ale ničím skutečně podstatným.


"Mimochodem, líbí se mi ten obal," pochválil ho pan Kaulitz a poslal Billovi koketní úsměv, zatímco mu podával jeho deník. Bill se rozzářil; pomaloval si lesklý povrch silnou vrstvou matně černé a pak tam nalepil různé výstřižky z novin a časopisů a další věci, aby vytvořil koláž.
"Díky," řekl Bill, "ale ještě to není hotové." Hodil si deník do batohu, aby se do něj podíval později, i když umíral touhou vidět svou známku.
"Pak se nemůžu dočkat, až to bude." Pan Kaulitz na Billa pozvedl obočí, a pak si urovnal papíry na stole. "Takže, pojďme začít."



Po hodině trénování s panem Kaulitzem i paní Bergovou, začal Bill rozumět gramatice o něco lépe. Paní Bergová byla schopná rozdělit pravidla do malých, logických částí, která Billův mozek zpracovával daleko jednodušeji. Pan Kaulitz se její metody rychle chytil, a všechno do sebe začalo zapadat. Nakonec paní Bergová musela odejít, a tak jejich sezení skončilo. Bill si začal balit věci, ale pan Kaulitz ho zastavil.
"Na, dal jsem dohromady několik gramatických cvičení. Prosím, odevzdej mi to při dalším gramatickém testu, a přijď za mnou, když si s něčím nebudeš vědět rady. Dám ti za to i extra kredity navíc." Bill od něj papíry převzal, jejich oči se setkaly, a Billovi se postavily chlupy na zadní straně krku. Polkl a sklopil hlavu, než si nacpal papíry do batohu.
"Díky moc," řekl, cítil se nějak bez dechu a naklonil se pro své portfolio.
"Můžeš zůstat na doučování i zítra po škole?" Zeptal se pan Kaulitz ležérně s odzbrojující nonšalantností.
"Nemůžu, mám práci... ehm, tentokrát doopravdy." Bill poslal panu Kaulitzovi rychlý omluvný pohled, a on se na něj na oplátku jen usmál, ale bylo to mdlé. "A ve středu odcházím ze školy dřív, abych se setkal s otcem. Takže nejdřív, kdy můžu zůstat, je ve čtvrtek."


"No, já bych ve středu taky nemohl. Ale ve čtvrtek máme ten gramatický test... možná bys mě mohl některý den navštívit během obědové přestávky?" Navrhl pan Kaulitz, a Bill přikývl, červeň pomalu pohlcovala každý centimetr jeho kůže. Byli spolu o samotě teprve minutu, a přesto kolem nich prudce vzrostlo napětí. Uvažoval, jak s panem Kaulitzem přežije celou obědovou přestávku, aniž by na něj skočil.
Očividně to byl ten druh napětí.
"Mohl bych přijít ve středu," nabídl Bill. "Mám se sejít se svým otcem na oběd, stejně ve škole nebudu jíst, takže..."
"Okay, takže středa. Nebudeme mít moc času, tak se pokus mít co nejvíc těch cvičení vyplněných. Projdeme si cokoliv, s čím budeš mít pořád ještě problémy. Okay?"
"Jo."
"Skvělé, Uvidíme se, Bille." Pan Kaulitz se odmlčel, sklonil hlavu a otočil se zpátky ke svému stolu. Bill okamžik otálel, jak zvažoval, jestli se má zmínit o tom polibku, ale nakonec zamumlal jen tiché "Nashle," a odešel.


To odpoledne strávil Bill většinu svého času procházením poznámek pana Kaulitze ve svém deníku. Většinu z nich napsal na lepicí lístečky a připojil je ke stránkám, než aby psal přímo na ně, aby se vyhnul psaní přes jeho kresby, předpokládal Bill. Spousta komentářů byla pochvalou na Billovu uměleckou práci a spousta jich byla na jeho psaní - postupně si uvědomil, že toho napsal daleko víc, než si myslel - ale pan Kaulitz nezanechal žádnou kritiku, ať už pozitivní nebo negativní. Na poslední stránce Bill obezřetně otočil list a zadržel dech, jak četl svou známku.


100 - skvělá práce =)


"Oh," vydechl Bill. Plný počet bodů? Dal vůbec někdy pan Kaulitz někomu plný počet bodů, za cokoliv? V duchu si poznamenal, aby se na to svého učitele zeptal.


Středa přišla daleko rychleji, než byl Bill připravený. Avšak začala mizerně; Bill se probudil pozdě, byl už na půl cesty do školy, když si uvědomil, že si zapomněl úkol do chemie na stole, a v minutě, kdy dorazil do školy, bylo u školních skříněk nacpáno k prasknutí.
"Z tvého teploušského obličeje je mi špatně," vyprskl Corey, když prošel kolem, a Bill nechtěl nic jiného, než klesnout k podlaze a stočil se do klubíčka. Ve skutečnosti se jen bál si přiznat, že se to odpoledne se svým otcem nechtěl setkat.
Faktem bylo, pomyslel si Bill, když se konečně došoural do třídy angličtiny, že tak trochu prostě jen chtěl skočit do náruče pana Kaulitze a zůstat tam navždy. Znělo to tak hezky, a on strávil většinu hodiny tím, že o tom snil.


"Jsi v pořádku?" Zahájil pan Kaulitz jejich studijní sezení, když se za ním Bill vrátil během obědové přestávky. Bill našpulil rty a dopadl na své obvyklé místo vedle stolu pana Kaulitze.
"Nervózní z dnešního odpoledne," přiznal. "Nevím, jestli jsem na to připravený."
"Je tady něco, co bych mohl udělat?" Zeptal se pan Kaulitz upřímně jemným hlasem, a Bill se na něj vděčně usmál. Drž mě, pomyslel si, a málem se nechal unést další fantazií.
"Ne... prostě musím zatnout zuby a vydržet to. Každopádně, tady jsou ta cvičení... jo, a ehm, ještě jedna věc ohledně mého deníku?" Bill se kousl do rtu, byl za svou známku rád, ale chtěl se ujistit, že si ji zasloužil.
"Ano?" Pan Kaulitz nevzhlédl, zatímco si procházel jednotlivá cvičení.
"Dostal jsem za to sto bodů... a, ehm... no, byl jsem docela překvapený. Nejsem moc dobrý spisovatel, takže..."
"Takže? Očividně jsi do toho vložil hodně úsilí a máš spousty zajímavých nápadů. Říkáš mi, že si nemyslíš, že sis tu známku zasloužil?" Zvedl hlavu a poslal Billovi tázavý pohled.
"Já... já... no, jo, asi jo. Vím, že jsem do toho dal hodně úsilí - ale, opravdu jste tam nenašel nic špatně?" Pokračoval Bill nervózně.


"Aha, chápu. Bille - já neznámkuju deníky podle správnosti, známkuju je podle úsilí. Tvůj vykazoval značné úsilí. Některé tvé zápisy byly krátké, ano, a některé měly... do oči bijící gramatické chyby, ale kvůli tomuhle jsem vám ten úkol nezadal. Co se tím snažím říct, je, že pointa těchto deníků je lehce získané A, kreativní příležitost pro vás, mé studenty, a zároveň i způsob, jak vás můžu lépe poznat. Ve skutečnosti mnoho studentů získalo stovku. Kdyby to byla tvá esej na Janu Eyerovou, a já bych ti dal stovku, pak bys za mnou možná měl přijít. Okay?"
"Oh, jasně, okay," řekl Bill, zčervenaly mu přitom konečky uší. Pan Kaulitz však bez jediné pauzy pokračoval a začal poukazovat na části Billových cvičení, ve kterých se zdálo, že má potíže. Bill se otřepal a na okamžik zapomněl na svůj trapný omyl, jak se co nejvíce snažil ponořit do gramatiky. Když asi o dvacet minut později zazvonilo, zdálo se to být až příliš brzy. Ještě jedna hodina, než mohl odejít.
"Moc vám děkuju za vaši pomoc. Zítra tomu testu nakopu zadek," slíbil Bill s větším sebevědomím, než cítil.
"To je správný přístup! Uvidíme se zítra. Hodně štěstí!"
"Díky," řekl Bill bez dechu, a nějakým způsobem přesvědčil své nohy, aby opustily bezpečnou zónu třídy pana Kaulitze.


V matematice Bill počítal minuty, dokud nebyl propuštěn s jakousi nadějí, že to nějak zpomalí čas. Nezpomalilo, bohužel, a až příliš brzy byl usazen ve svém autě, s neochotou ho nastartovat. Hlavou mu probíhaly tisíce scénářů po cestě mezi školou a restaurací, kterou vybrali pro setkání - Ruby Tuesday. Trochu ošuntělá, podle Billova názoru, ale to svému otci neřekl. Vlastně spolu ani přímo nemluvili, jen prostřednictvím emailu. Bill dorazil před restauraci těsně před 12:30 a postával venku, hlavu měl plnou myšlenek, které spolu vzájemně ani nesouvisely a ani pořádně nedávaly smysl.
Náhle se dveře restaurace otevřely, a ven vystoupil muž ve středním věku. "Bille? To jsem já. Pojď dovnitř; už jsem nám našel stůl."
"Oh! Jasně... ahoj." Bill následoval svého otce dovnitř a snažil se přitom si jej v tlumeném světle pořádně prohlédnout. Rozhodně pěkně zpustl, poznamenal si Bill pro sebe; jeho svalstvo bylo nyní skryto pod nadváhou; velký pivní pupek mu vyčníval jako břicho těhotné ženy; jeho tvář byla zarostlá a zanedbaná; a na sobě měl vybledlé modré džíny a koženou bundu, které vypadaly tak staře, že by o tom Bill nijak nepochyboval, kdyby mu Jörg řekl, že měl na sobě to stejné, když Billa navštívil naposledy.


Posadili se do boxu ve středu restaurace, Jörg na moment rozpačitě přiložil ruku na Billova záda, jak přicházeli ke stolu, a Bill se snažil se nezašklebit, když se posadil čelem k němu. Nastalo nepohodlné ticho, a pak Jörg řekl: "Co je to s... tímhle?" Ukázal gestem ke svému vlastnímu krku, a když Bill zvedl ruku, aby ho napodobil, zachytil své dlouhé vlasy.
"Ach, moje vlasy? Já nevím... Prostě se mi to takhle líbí," nabídl Bill neužitečně, a Jörg nakrčil obočí.
"Tobě se líbí vypadat jako holka?"
"Ehm... nad tím jsem opravdu nikdy nepřemýšlel," zalhal Bill. Se svým účesem byl často zaměňován za dívku, a bylo mu to naprosto fuk. Necítil žádnou potřebu dokazovat svou mužnost tím, že si ostříhá všechny vlasy, bude nosit méně těsné oblečení a nabere váhu horou svalů. Ve skutečnosti si dokonce odvažoval myslet, že způsob, jakým se oblékal a upravoval si vlasy, měl jen velmi málo co dočinění s jeho mužností.
"No, popřemýšlej o tom."
V tu chvíli přišla servírka a zeptala se na jejich objednávku nápojů. Bill si objednal colu, když usoudil, že trocha kofeinu nemůže uškodit, a Jörg si objednal pivo. Bill se snažil nijak nekomentovat to, že bylo teprve poledne.


"Tak jak se máš?" Zeptal se Jörg, a kdyby ta otázka byla upřímnější, Bill by možná sebral odvahu pro lepší odpověď než "Dobře."
Avšak se zoufalou snahou vyhnout se trapnému tichu, se Bill přinutil zavrtat se do toho hlouběji. Neměl tušení, co by Jörga mohlo zajímat, a tak zkusil trošku od všeho. "Pracuju v supermarketu, víš, snažím se si trochu našetřit, než půjdu na vysokou. Poslal jsem si přihlášku na více škol, ale myslím, že chci jít na uměleckou školu. Právě teď mám na škole Pokročilé studium umění, a je to spousta práce, ale je to zábava."
"Umění, jo? Myslíš, že jako umělec seženeš práci?"
"Samozřejmě... Chci říct, že vždycky tady je grafický design a takové věci," řekl Bill vágně. Už byl zvyklý na povídačky o ´hladovějícím umělci´, a zmínka o grafickém designu většinou vždy všechny umlčela, navzdory skutečnosti, že Bill vůbec nebyl grafický umělec.
"Oh, ty se zajímáš o tohle? Myslím... vytváření webových stránek a tak. Nebo bys mohl pracovat pro reklamní společnost. To by přineslo spoustu peněz, co?"
"Jistě, hádám, že jo, ale není to o penězích..."
"To budeš říkat, dokud nebudeš moct zaplatit účty a budeš si muset najít lépe placenou práci."


Bill opravdu, opravdu nechtěl mluvit o zaměstnání. Řeči o penězích jej obecně nudily, přesto Jörg pokračoval, dokud nedorazila jejich objednávka - trval na tom, aby si Bill vybral cokoliv, co chtěl, a tak měl Bill nyní před sebou na talíři čtvrt kilový steak. Prakticky nad ním slintal. Se všemi těmi řečmi o penězích a Jörgovým naléháním, aby si koupil drahý steak, Bill musel uvažovat, jestli si jeho otec našel dobře placenou kariéru. Ačkoliv, v tom případě by si nejspíš mohl dovolit pořídit si lepší oblečení.


"Takže, ehm... co tě sem vůbec přivádí?" Zeptal se Bill konverzačně, a vzhlédl ke svému otci, který se zamračil.
"Promiň, Bille, počkej s tou otázkou. Musím si odskočit."
Bill pokrčil rameny a zařízl se do svého steaku, pustil se do něj, jako by mu snad mohl utéct, kdyby jedl jen o trochu pomaleji. Až když měl své jídlo napůl pryč, uvědomil si, že něco bylo špatně. Jörgovo jídlo naproti němu bylo nedotčené a vychladlé; byl pryč už minimálně deset minut. "Snad nespadl do záchodu," zamumlal si Bill pro sebe, přesto v něm však narůstaly obavy, když se Jörg ani po další uběhnuté době nevracel.
"Je všechno v pořádku?" Zeptala se servírka, která sama vypadala ustaraně.
"Ehm... omlouvám se, neviděla jste náhodou mého otce?"
"Všimla jsem si, že šel ven..."
"Omluvte mě na chvíli - já se vrátím, slibuju," dodal rychle, když si všiml, jak znepokojeně se servírka zatvářila. Neměl v úmyslu se najíst a zdrhnout. "Mimochodem, ten steak je skvělý," dodal, jako by ji to snad mělo přesvědčit, aby mu důvěřovala. Šla s ním až do vstupní chodby, ale nenásledovala jej ven, a jemu stačil pouze jeden pohled na parkoviště, aby si uvědomil, co chybí.
"Moje auto..." Zamumlal Bill, pak se otočil o 360 stupňů, jen aby se ujistil, že nezaparkoval někde jinde. S ohromením si dal dvě a dvě dohromady. "On... on mi vzal moje auto!" Bill se okamžitě prohledal, jen napůl věřící tomu, co vidí, a jeho klíče byly skutečně pryč.
Jörg opustil restauraci... v Billově autě.


autor: Dušinka
překlad: Zuzu

betaread: J. :o)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuanka Iwuanka | 27. prosince 2017 v 16:20 | Reagovat

Paneboze!!!! To je hajzel!!!!takto svojho syna okradnut!!! Bill mal dobre tusenie ze nema sa s otcom stretnut. Ach....pan ucitel Tom, pod utesit smutneho Billa. Objat. Pobozkat. Ach....

Dakujem za krasny preklad.

2 Dzesi3 Dzesi3 | 27. prosince 2017 v 19:43 | Reagovat

No to sa mi snáď iba zdá, môže byť jeho otec taký hajzel? Ja som si naivne (ako aj Bill) myslela, že ho chce tatko spoznať...omyl, chcel ho iba ukradnúť a oklamať :(. Toto je príšerná situácia, je mi Billa moc ľúto avšak viem o jednej osobe, ktorá by zmiernila jeho žiaľ...T-O-M :D! šup šup nech mu zavolá. Veľmi tŕpnem už tretí diel kedy sa začnú o tej puse rozprávať a oni stále nič, som ako na ihlách :D .

3 Nyxara Nyxara | 28. prosince 2017 v 11:49 | Reagovat

Idiot. Iné slovo pre Billovho otca nenachádzam. Okradnúť vlastného syna pod zámienkou stretnutia sa.. kde ho vlastne len ponižoval a snažil sa za tak krátku dobu zmeniť? Celé zle. Je mi ľúto Billa  :( Snáď bude Tom PO RUKE.. aby ho utešil :D Verím, že on by to rád spravil. Len dúfam, že Tom neberie Billa ako zábavku.. mám taký zmiešaný pocit z neho. Každopádne uvidíme ako to bude pokračovať ďalej :-) Zuzu ďakujem za preklad.

4 Karin Karin | 28. prosince 2017 v 22:05 | Reagovat

To snad není možné to je zmetek a Bill pako to nechal klíče v autě?

5 Mischulka Mischulka | E-mail | 11. ledna 2018 v 20:43 | Reagovat

Tak já tady teď sedím totálně ´opařená´, protože nechci věřit tomu, co se stalo! Napadla mě velká spousta scénářů, ale že bude Bill okradnut by mě tedy nikdy nenapadlo. Čekala jsem, že třeba bude chtít od Billa peníze, protože je na mizině nebo něco na ten způsob, ale tohle je rozhodně horší, než jsem to čekala. Nechápu,prostě nechápu, jak se to mohlo stát.... :-( Je mi Billa doopravdy šíleně líto.

A Tom je zlatíčko ♥ jak Billovi pomáhá s gramatikou a tak. Fakt má srdce na dlani!

Moc děkuji za překlad. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama