Zaslepení 2. (1/2)

4. prosince 2017 v 16:00 | Janule |  Zaslepení
autor: Dušinka


Zabijácký Kaulitz


Navzdory tomu, že z nového semestru uběhlo teprve pár dní, Bill přesto nadšeně vítal příchod víkendu. Musel do práce, ale ne na nezvládnutelný počet hodin - celkem na sedm - a mohl si upracovat zadek nad angličtinou, ale měl na to spoustu času a všechno stihnul, což mu dalo dost prostoru na to, aby postoupil se svým úkolem do umění. Z PoStUm (pokročilého studiového umění), vyžadoval vysokoškolský výbor od studentů dokončených dvacet devět děl, ze kterých jich pět muselo být osobně odesláno poštou, a dvanáct jich muselo být velkoplošných, vysoce kvalitních prací, které se soustředily na vážné téma nebo ´koncentraci´. Bill se na to připravoval celé léto; už si vybral svou koncentraci a navrhl většinu kousků, které chtěl udělat. Tohle jej v jeho rozvrhu popostrčilo kupředu, naštěstí, a on předvídal dokončení svého prvního kousku během pondělí nebo úterý.


V pondělí ráno Billa přivítala v kuchyni Simone, Karoline už odjela do práce. Podala mu zabalený oběd a společně se posadili k snídani, zatímco si Bill vzpomněl na rozhovor, který vedli před pár dny o školním dni otevřených dveří. Jedna dvojice v jeho třídě chemie měla směrem k Simone a Karoline nějaké otevřeně nepřátelské poznámky, ale odmítly je popsat, aby Bill nepřišel na to, které dítě k tomuto páru patřilo. Byl vzteklý, zuřil, že si lidé myslí, že mohou jeho nebo jeho rodinu soudit jen od pohledu. Měl ty nejbáječnější matky na světě a považoval se za šťastné a dobře vychované dítě. A ti kreténi, kteří si mysleli něco jiného - ne, ti kreténi, kteří si mysleli, že mají právo na posměšné veřejné komentáře, mohli jít do prdele.


"Bille, jsi v pořádku?" Zeptala se Simone, když popadla svou kabelku a vstala od stolu. Bill pohlédl na hodiny; bylo skoro sedm a její autobus brzy přijede. Vzdychl.
"Jen přemýšlím nad kretény ve světě, nic nového." Otřásl se, jak se snažil odpoutat svou mysl od negativních myšlenek, a poslal Simone úsměv. "Měj skvělý den. Mám tě rád." Natáhl se pro svou matku a objal ji, pak ji vyprovodil ke dveřím. Simone se podařilo jej před odchodem políbit na tvář, ale nedělal kvůli tomu žádné scény.
"Buď hodný a samé dobré známky. Mám tě ráda!" Zavolala Simone a opustila dům s posledním poslaným polibkem. Bill protočil oči, ale stejně ho chytil, když si myslel, že se nedívá.


Poté, co zhltnul nějakou tu snídani - ačkoliv měl spoustu času k jídlu; pro teenagera to byl prakticky zákon - se Bill oblékl, dvakrát zkontroloval, jestli má svou esej do angličtiny, a opustil dům pohodlných deset minut před tím, než začínala škola. Věděl, že na něj jeho skupinka bude čekat před uměleckým oddělením, aby mohli před první hodinou prohodit pár slov, ale dnešní ráno Bill prostě neměl náladu. Jeho přátelé tomuhle opravdu nerozuměli, že občas chtěl den sám pro sebe, a často jej obviňovali, že se jim vyhýbá. A možná, že to dělal, a ne z jiného důvodu, než že prostě nedokázal vídat ty samé lidi po celý den každý den po devět měsíců.
Nestalo se nic vzrušujícího; Bill odevzdal svou esej, trochu nervózní, ale zároveň tak nějak sebevědomý, jelikož tu povídku skutečně četl a myslel si, že na ni měl zajímavý pohled, pokud nic jiného. Po sesbírání esejí se pan Kaulitz přesunul před třídu a sebemenší šumot utichl. V jeho třídě nikdo nepromluvil, pokud k tomu nebyl vyzván. Dokonce už zde bylo pár odpadlíků; Bill si všiml každý den několika nově prázdných židlí.



"Takže, pojďme si o té povídce popovídat. Má k tomu někdo nějaký komentář?" Zeptal se pan Kaulitz a opřel se zády o stůl s překříženými kotníky, zatímco rukama svíral okraje stolu.
Bylo ticho a Bill odvrátil pohled, když učitelovy oči dobloumaly po třídě až k němu. Bill periferním pohledem viděl, jak otevřel ústa, a v duchu zaklel, věděl, že bude vyvolán - a pak jedna statečná duše promluvila.
"Já jsem to nepochopila."
"Jo, já taky ne," promluvil další student, atmosféra se lehce uvolnila, jako by si každý student pomyslel: ´Je to dobré, nejsem jediný´.
"... dobře. Zapracujeme na tom," prohlásil pan Kaulitz a vstal. Otočil se čelem k tabuli, zvedl kousek křídy a napsal tlustým, rozlítaným písmem The Yellow Wallpaper. "Má někdo představu, o čem ten příběh je?" Otočil se ke třídě, spráskl ruce a čekal.
Po deseti vteřinách nesnesitelného ticha Bill položil hlavu na špalek a zvedl ruku. Pan Kaulitz mu poslal povzbuzující úsměv a řekl: "Ano, Bille?"


"Um, je to o ženě, která je nemocná, a tak jí její doktor nařídí odpočívat... a ona zešílí."
"Správně, co dál? To je dobrý souhrn, ale snad každý, kdo to četl - což by měla být celá tahle třída - tohle pochopil."
Bill zčervenal a pokračoval. "No, já myslím, že její nemoc byla symbolická, jako že se možná cítí být ve svém životě uvězněná, a ta žena v té tapetě byla, ehm, projekcí jejích pocitů?"
"Dobře! Velmi dobře," chválil pan Kaulitz, a Bill se na své židli zavrtěl ve vítězném tanci. "Nějaké další názory? Nápady? Cokoliv?"
Nastalo další nesnesitelné ticho, a pak promluvila dívka na druhém konci místnosti. Byla to Shelby, dívka z Billovy umělecké třídy. "Ta žena trpěla depresí, a její doktor jí nařídil odpočívat, ale to její stav jen zhoršilo a ona začala bláznit."
"Ano, to je pravda, ale já jsem nechtěl, abyste si vyhledávali výklady na Wikipedii. Ano?" Pan Kaulitz pokynul studentovi v zadní řadě a Bill pohlédl na Shelby, která se zlostně mračila na svou lavici, pěsti měla sevřené. Vzhlédla a zachytila Billův pohled, protočila na něj oči, jako by chtěla říct Je to kretén. Bill pokrčil rameny s takovým porozuměním, jaké v sobě jen dokázal najít. Jak znal Shelby, nejspíš si to vyhledala na Wikipedii.


"Výborně! To je skvělé vysvětlení," prohlásil náhle pan Kaulitz a Bill si uvědomil, že znovu ztratil pozornost během něčeho, co zřejmě bylo důležité. Pohlédl na učitele, jehož tvář byla rozsvícená, jako by právě obdržel skvělé zprávy. "Slyšeli jste to všichni? Řekni to ještě jednou, prosím - um, jak že se jmenuješ?"
"Laurie."
"Laurie, skvělé. Na jména jsem špatný - možná to bude ještě chvíli trvat, než si vás všechny zapamatuju, tak to se mnou vydržte." A přesto neměl žádné potíže zapamatovat si to moje, pomyslel si Bill samolibě. "Mohla bys prosím zopakovat to, cos řekla, Laurie?"
"No, jelikož to bylo napsáno ve Viktoriánské éře, myslela jsem, že by to mohla být kritika toho, jak byly ženy v té době bezmocné. Vypravěčce je řečeno, aby odpočívala, i když ví, že by měla dělat naprostý opak, ale nikdo si nemyslí, že by měla mít nějaké slovo v léčbě jejího vlastního stavu. Zdá se to být jako metafora pro podmínky, ve kterých ženy v té době trpěly. Bylo od nich očekáváno, že nebudou pracovat, a muži více či méně kontrolovali všechna jejich rozhodnutí."


"Perfektní, to je perfektní," vychrlil pan Kaulitz a znovu tleskl, a Bill na své židli poklesl. To bylo totálně to, na co sám narážel. Usoudil, že v té zatracené eseji nejspíš selhal, protože pořád dokola omílal šílenství. Čas to vzdát, řekl hlas v zadní části jeho hlavy. "Sám bych to nedokázal říct lépe. Takže, na základě tohohle, kdo uhádne, jaký je první román, který budeme číst?"
To je jednoduché, pomyslel si Bill, a zvedl ruku. Pan Kaulitz mu se zazubením pokynul. "Bille?"
"Probuzení (The Awakening)," odrecitoval Bill hrdě a pan Kaulitz přikývl.
"Ano! Už jsi to četl?" Zeptal se, Bill se zarazil.
"Oh, ehm, ne, je to... je to v osnovách," odpověděl pokorně. Učitelův úsměv na okamžik povadl, a pak se rozesmál.
"Okay, to je taky dobře! Jsem rád, že máš své osnovy venku," řekl nadšeně a Bill se ušklíbl, i tak potěšený sám sebou. Ať už byl tento předmět jakkoliv těžký, Bill byl vděčný, že jeho učitel byl pro látku tak zanícený. Díky tomu stálo za to v tomto předmětu pokračovat, pomyslel si Bill.
Pan Kaulitz se otočil zpátky ke třídě. "Četl tady někdo Probuzení?"
Několik rukou se zvedlo, včetně Lauriiny. "Okay, takže jste trochu ve výhodě, ale byl bych rád, kdybyste si to stejně přečetli ještě jednou, jen na osvěžení paměti. Chci, aby na tom byli všichni stejně. Takže teď, když už znáte svůj úkol-" Pan Kaulitz se přesunul do zadní části třídy, kde stála skříň, a začal si plnit náruč knihami. Bill téměř vstal, aby mu pomohl, ale zdálo se, že to jejich učitel zvládá. "-chci, abyste se připravili na test z toho románu do pondělí."
"My to musíme celé přečíst do pondělka?" Zvolal jeden student nevěřícně.
"Celé," potvrdil pan Kaulitz s úsměvem, a Bill se smířil se svým osudem.
Možná, že tento předmět přece jen bude muset vzdát.


***


"Chystáš se pustit PoLit?" Naléhala Shelby, když dosedla na židli vedle něj. Bill překvapeně vzhlédl od úkolu, na kterém pracoval. Byla středa a dříve toho dne dostali nazpět své eseje od pana Kaulitze. Bill dostal B a byl tím neskutečně potěšen, vzhledem k tomu, že vždy slyšel, jak přísně pan Kaulitz známkuje. Taky už přečetl asi třetinu Probuzení - byla to docela tenká kniha - takže s nějakým vzdáváním nikam nespěchal.
"Ehm, já nevím..."
"Já už jsem požádala o formulář. Můj bože! Věříš tomu? Ten úkol byl od první chvíle směšný - kdo zadává jakékoliv úkoly hned první hodinu, a navíc ještě esej? A pak, když se v té jeho zasrané hodině do něčeho zapojím, protože nikdo jiný by nic neřekl, tak je celý ´To sis přečetla na Wikipedii´. Jo, sakra, přečetla, vyhledala jsem si ten příběh, je to snad zločin? A víš, co jsem za tu esej dostala?"
"Ehm, co?" Zeptal se Bill a ťukal tužkou do svého skicáku, kde kreslil návrh na své další dílo.
"Dostala jsem D," zavrčela Shelby. "Celé to popsal samými hnidopišskými poznámkami, ještě jsem je všechny ani nečetla, ale jako, jak mi může dát D, když nám k té eseji nedal ani žádné pokyny? Řekl snad žádná první osoba? Ne! Tak si nemůže stěžovat, že jsem udělala něco špatně," nadávala Shelby a podívala se na Billa, očividně už skončila. "Co jsi dostal?"
"... B," konstatoval Bill opatrně. Shelby si odfrkla.
"Jo, má tě rád," zamumlala.


Protože jsem svou esej nezaložil na odstavci z Wikipedie, řekl téměř Bill, ale spolknul to. Namísto toho pokrčil rameny a připravil si svá inkoustová pera, aby začal pracovat na svém díle.
"Ty jsi teď začal?" Zeptala se Shelby, a Bill sklopil hlavu a pak vzhlédl k Natálii a Andreasovi a doufal v pomocnou ruku.
"Bill už své první dílo dokončil," řekla Natálie za něj, což nebylo přesně to, co u nich Bill hledal.
"Jsi prostě šprt," obvinila ho Shelby, což bylo vtipné, protože Bill měl vždycky pocit, že dělá jen to základní minimum. Shelby s povzdechem vstala. "Každopádně končím s kecama. Dneska pana Kaulitze přinutím, aby mi ten formulář podepsal, abych se do jeho třídy už nikdy nemusela vrátit."
"... hodně štěstí," popřál jí Bill rozpačitě, nejistý, jestli to bylo vhodné, ale stejně mu poděkovala.


"Takže ty máš u Kaulitze B?" Dorážel na něj Andreas spikleneckým šepotem, jakmile byla Shelby z doslechu. Bill se zazubil.
"A tys mi říkal, abych to vzdal."
"Chci říct, že podle toho, co Shelby říkala, vypadá příšerně."
Bill protočil oči a řekl: "Přečetla si shrnutí příběhu online a čekala, že za to dostane dobrou známku. No tak. Já jsem svou práci udělal a dostal jsem dobrou známku. Nemám z toho strach."
"Bude to jen horší," řekl Andreas zlověstně. Bill už neodpověděl, a tak Andreas přišel s dalším tématem k hovoru. "Tak co ten pátek? Platí?"
V pátek Andreas pořádal párty na počest konce léta/začátku školy. Bill si nebyl tak úplně jistý, proč by to měli slavit, ale usoudil, že jakákoliv výmluva pro večírek byla akceptovatelná, a tak řekl Andreasovi, že je pro, a Natálie mu jen přizvukovala.


Konec týdne přišel rychleji, než Bill očekával, mezi všemi těmi úkoly, školou a prací. Žádný z jeho základních předmětů mu nedělal moc velké potíže: doposud ta nejobtížnější část chemie byla vypsat třicet definic pro každou kapitolu; konečná matematika postupovala pomalu a byla pro něj celkem jednoduchá k pochopení; němčina byla snadná věc; a sbor byl pro něj další snadné A. Do angličtiny však Bill každý večer četl osm kapitol (i když krátkých) a k tomu další, menší úkoly z poezie a cvičení z gramatiky, a do PoHis žongloval se třemi čtecími úkoly najednou. Po diskuzi se svými rodiči se Bill rozhodl PoHis vzdát a vzít si Základní historii. Jeho matky z toho nebyly nijak zdrcené; chtěly, aby sám sebe vybízel k vyšším výkonům, ale ne tak, aby mu to přerostlo přes hlavu.


"Doufám, že tohle není pro mě," pronesl pan Kaulitz, když Bill mířil ze třídy angličtiny lehce za zbytkem svých spolužáků, ne příliš ve spěchu. Tento předmět toho od něj hodně vyžadoval, ale zároveň byl i zábavný díky svému učiteli, který na něj nyní hleděl s nesouhlasným zamračením.
"Cože? Ehm," Bill sklopil pohled na odstupující formulář, který si zastrčil do podpaží spolu se svým pořadačem. Pan Kaulitz ho viděl. "Ale ne! To je rozhodně pro PoHis."
"Dobře," řekl pan Kaulitz, očividně potěšený, když zamířil ke svému stolu. Bill byl poslední student ve třídě. "Protože si nemyslím, že bych to mohl podepsat."
"Oh?" Odpověděl Bill, chvíli otálel, než udělal krok ke svému učiteli. Stálo za to přijít na PoHis pozdě, pokud jeho ego dostane menší pohlazení.
"Vidím v tobě velký potenciál," informoval ho pan Kaulitz a vzhlédl k němu od stolu s ryzím úsměvem, který neukazoval nic jiného, než jen víru ve svého studenta a vášeň ke své práci. Bill se rozzářil. "Je škoda, že ho nemůžeš uplatnit i v jiných oblastech." Kývl k formuláři v Billových rukách.
"Oh, um..." Bill byl lehce zaražen; naznačoval snad jeho učitel, že by PoHis neměl vzdát? "Historie... mám ji rád, ale ne až tak moc."
"Ne dost na to, abys udělal všechna ta čtení?" Hádal pan Kaulitz, pak se naklonil kupředu a spojil dlaně. "Myslím, že bys to zvládl," řekl, a Bill se vnitřně zakroutil, přimražen na místě učitelovým nadějným pohledem.
"No, díky, ehm, za vaši důvěru... ale, no, už mám PoLit a PoStUm, a opravdu bych se rád soustředil na svou uměleckou práci--"


Billovi to všechno znělo jako výmluvy, ale pan Kaulitz se ve své židli opřel, náhle čilý, a přerušil ho. "Ach, opravdu? Pak to je důležité. Nechtěl bych, abys byl rozptylován od dokončení svého portfolia."
Šťastný, že jeho učitel uměl ocenit umění, se toho Bill chytil a přikývl. "Přesně tak," řekl, "opravdu se soustředím na své umění. Prostě nevím, jestli bych měl dost času na všechny tyhle pokročilé předměty..."
"No, prozradím ti jedno malé tajemství, Bille," řekl pan Kaulitz tišším hlasem, s lehkým úšklebkem, a Bill se téměř reflexivně naklonil kupředu. "Když se dostaneš na vysokou - což předpokládám, že se dostaneš, jelikož jsi chytrý kluk-" nad tím Bill potlačil široký úsměv, "pravděpodobně budeš mít pět nebo šest předmětů. Všechny na vysokoškolské úrovni." Billův úsměv poklesl, když si to představil - pokud nedokázal zvládnout tři, jak by jich mohl zvládnout pět, šest? Pan Kaulitz se rozesmál. "To tajemství je, že to výborně zvládneš! Každý ti říká, jak je vysoká škola obtížná..."
V tu chvíli začali přicházet studenti na další hodinu, až se Bill lekl, a pan Kaulitz jej odmávl. "Zdržuju tě. Morální ponaučení příběhu, budeš v pohodě, ať už PoHis vzdáš anebo ne. Hodně štěstí." Monstrózně Billa poplácal po rameni a vytlačil jej ze dveří.


Nakonec Bill z PoHis opravdu odstoupil. Nebyl si však jistý až do chvíle, kdy bylo veškeré papírování hotovo. Pan Worrington přijal formulář bez otázek a strávil jeho podepisováním méně než dvě vteřiny, než ho Billovi vrátil. Po svém rozhovoru s panem Kaulitzem byl Bill zklamaný nedostatkem jakéhokoliv komentáře, dokonce ani žádné potvrzující "Víš to jistě?" Každý pedagog, který za něco stál, by měl postrkovat své studenty k těm nejlepším výkonům, a Bill nechtěl být vyučován apatickým učitelem. Po zbytek hodiny seděl se sklopenou hlavou a diskrétně poslouchal svůj iPod se sluchátky schovanými pod vlasy.
Co bylo mnohem pozitivnější, Andreasova párty toho večera měla úspěch, dokonce i když tam nebylo více než osm nebo devět lidí, a to nejbližší alkoholu, co měli, byla kola. Bill se každopádně skvěle bavil a neopustil své přátele, dokud nemusel dalšího večera do práce. V neděli však už opravdu musel uvést svůj zadek do chodu a pustit se do domácích úkolů. Ve svém umění udělal značný pokrok, ale výsledkem toho se všechno ostatní odsunulo. Billovi se podařilo dočíst Probuzení v jednu hodinu ráno a okamžitě poté zalehl do postele.


autor: Dušinka
překlad: Zuzu

betaread: J. :o)
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dzesi3 Dzesi3 | 4. prosince 2017 v 16:21 | Reagovat

Vyčkávala som tu na nový diel :) a som na tom rovnako ako Bill, mám velmi vela práce do školy ale s tým rozdielom, že ja sa flákam a prebádavam twincest blog :DD Tom je úžasný božeee ♥♥ v prváku na výške ma učil organickú chémiu jeden velmi sexy chlap, ale na Toma sa vôbec nechytal :D  Tom je ultra mega giga sexy a ešte aj milý :)) a zapamätal si Billove meno. Som velmi zvedavá, ktorý z nich to bude - ktorý prekročí hranicu a pozve niekam toho druhého,ja to tipujem na Billa :)) teším sa dalej

2 Iwuanka Iwuanka | 4. prosince 2017 v 17:21 | Reagovat

To je jedna dokonalost. Ako sa Tom krasne sprava. Aj k ostatnym studentom. Mam rada take sarkasticke poznamky. Sama ich rada praktikujem :-) tesim sa na pokracovanie. Dakujem za preklad.

3 Karin Karin | 4. prosince 2017 v 21:08 | Reagovat

Krásná kapitolka moc dík za překlad.

4 Mischulka Mischulka | E-mail | 4. prosince 2017 v 21:25 | Reagovat

Tahle povídka mě baví a těší zároveň. Netuším sice, co nás čeká do budoucna, ale moc se mi líbí to školní prostředí, Tom jako skvělý, i když přísný, učitel, a Bill vzorný student. :-) Ačkoli já sama mám už školy plné zuby (díky bohu, že letos konečně končím!), tak mi ještě pořád nevadí číst o tom, jak se ostatní lidé musí učit a vypracovávat eseje. Alespoň si vždycky řeknu, že v tom nejsem sama. :-D

Strašně moc děkuji za tenhle krásný překlad, Zuzu! :-) Moc se těším na pokračování! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama