Zaslepení 1. (2/2)

30. listopadu 2017 v 16:00 | Janule |  Zaslepení
autor: Dušinka






"Nemůžu to vzdát, Andreasi, nemůžu. Ty to nechápeš," zdůraznil Bill, jak se on a jeho kamarád spolčili během oběda. Seděli u takzvaného 'stolu ztroskotanců', stolu, kde seděli pohromadě všichni ti divní a ti, kteří nepatřili do žádné skupinky. Bill s Andreasem měli svou skupinu, ale jako studenti umění měli také velké místo v oddělení ztroskotanců, takže čas od času se posadili i ke svým ztroskotaneckým přátelům. Dnes tam seděli proto, že si ještě nebyli jistí, který stůl bude tento rok 'jejich', a tak čekali na zbytek skupiny, až si koupí svůj oběd, než si jeden vyberou.
"Zřejmě ne," usoudil Andreas. "Zařadil ses do dvou nejtěžších předmětů, které tahle škola nabízí - PoHis a PoLit - a žádný z nich nechceš vzdát?"
"Okay, o PoHis jsem nic neříkal," upřesnil Bill okamžitě. Právě se z té hodiny vrátil a zazlíval Andreasovi, že jej oklamal. Pan Worrington byl cokoliv, jen ne 'úžasný' - promlouval huhlajícím, monotónním hlasem a byl mimořádně neorganizovaný. Zabralo mu celých prvních deset minut, než jim rozdal osnovy. "Ale v PoLit chci zůstat. Já... já nevím. Kaulitz se mi líbí. Zdá se být jako pohodový typ chlapa."


Andreas si se zasténáním opřel bradu o ruku a zanadával. "Neříkej mi, že jsi byl taky zasažený Kaulitzovým láskobroukem, Bille. Ten chlap je atraktivní, to ti neberu. Ne, že bych ho ošukal, ale já tímhle směrem stejně nemířím. Ale i tak, je to past, to ti říkám! Zůstaneš v té třídě kvůli pěknému pokoukání a zničíš si průměr."
"Už jsi skončil?" Zeptal se Bill jízlivě.
"... jo, pro teď, myslím."
"Nezůstávám v té třídě proto, že je sexy - což totálně je, mimochodem," připustil Bill s lehkým zčervenáním. Nedostával se k tomu, aby mohl klevetit o klucích, kteří mu přišli roztomilí, příliš často, z velké části proto, že jeho rodiče i nejbližší přátelé byli všichni tak nějak dívky-milující. "Ale... já nevím. Myslím, že už si mě oblíbil."
"Ty jsi tak zatracený učitelský mazlíček!" Prohlásil Andreas a udeřil pěstí do stolu. "Proč nemůžou mít rádi mě?"
"Ne u všech," připomněl Bill rychle Andreasovi. Skřípalo mu to s některými učiteli, jejichž styl učení zcela potlačovaly jeho potřebu být nezávislý a kreativní. Alespoň tak to viděl on. Byla však pravda, že Bill obecně vycházel s učiteli dobře. "Je to jednoduché, Andy. Všechno, co musíš udělat, je s nimi mluvit. Dávej jim otázky, nebo se jich jen zeptej, jaký měli den. Okamžitě tě budou milovat, pokrčil Bill rameny.
"Zapomeň na to, to zní nudně," zabručel Andreas, a Bill se rozesmál. "Člověče, tak si ven Základní s Kaulitzem, když musíš... Jen se na tebe snažím dohlídnout. Právě teď máš B, člověče, B. Neposer si to jen kvůli nějaké hrdosti."


Bill nyní Andrease ignoroval a promluvil: "Georg, Gustav a Natálie na osmi hodinách." Andreas se nejdříve podíval doprava a pak doleva, než spatřil jejich přátele. Mávnutím je přivolal a posbíral svůj oběd, než vstal. Bill udělal to samé a zamával svým ztroskotaneckým přátelům, než se přidal ke svým ne-až-tak-ztroskotaneckým přátelům. Zašklebil se na Georga a pokusil se na něj usmát; Bill ho neviděl od konce předchozího školního roku a až do této chvíle zcela zapomněl na těch několik trapných měsíců, během kterých se spolu pokoušeli chodit. Jak se ukázalo, jediná věc, kterou opravdu měli společnou, byla, že oba byli mladí a nadržení gayové s nedostatkem dalších možností.



Společně si vybrali stůl vzadu, kde jich bylo pár volných, navzdory tomu, že to bylo hned u okna a vedle automatů. Nebylo to cool, sedět na okraji jídelny, předpokládal Bill. Položil na stůl svůj oběd, shodil z ramene batoh a posadil se vedle Natálie. Sloužila mu jako nejlepší kámoška č.2 a jako všichni důležití lidé v Billově životě byla také dívky-milující. Když si Bill chtěl promluvit o klucích, musel buď vést konverzaci se svým polštářem, nebo přinutit své matky, aby to přetrpěly. Podporovaly jej každým způsobem, jak jen mohly, samozřejmě, ale nebyly vybavené na to, aby zvládly Billovu úroveň pobláznění klukama.


"Tak jaké bylo léto?" Zeptala se Natálie, když začala svůj podivný rituál s ubrouskovým odsáváním mastných skvrn ze své pizzy. Zbytek skupiny začal zaplňovat stůl, a tak se k ní Bill spolu se svým obědem posunul blíž, než začal sundávat víčko.
"Bylo to v pohodě. Většinu času jsem strávil buď kreslením, chozením na koncerty nebo balením nákupů v sámošce." Bill vytáhl sendvič, který mu jeho matky připravily, a hladově se do něj zakousl. Ráno vynechal snídani, spíše omylem než plánovaně. Simone si to nejspíš uvědomí v polovině svého pracovního dne a pošle mu starostlivou esemesku, aby se ujistila, že během druhé hodiny neomdlel; měla tendence trochu přehánět. "Nic, co bys už nevěděla."
"Jo, to bylo i moje léto," vzdychla Natálie a Bill vyprskl.
"Kromě toho, že tvoje práce je mnohem atraktivnější než balení zatraceného jídla." Natálie skórovala, když se jí podařilo najít práci pro MAC, kde prodávala make-up, ačkoliv doufala, že se z ní jednou stane maskérka. Bill jako kluk, který měl lehký zájem o kosmetiku, byl zelený žárlivostí, když to před třemi měsíci uslyšel.
"No, to je pravda," řekla Natálie, ne příliš skromně. "Pořád ti můžu získat produkty se slevou, víš."
"Miluju tě, Natálie, na to nikdy nezapomeň." Bill si nacpal do úst zbytek sendviče a efektivně tak konverzaci ukončil, ale Natálie se zdála být zaneprázdněna okukováním dívek stojících ve frontě na oběd na vysokých podpatcích a v krátkých letních šatech. Bill protočil oči; Natálie bláznila po holkách daleko víc, než on bláznil po klucích, pokud to bylo možné.


***


Billova poslední hodina bylo umění, takže spíše volná hodina, jelikož všichni studenti umění měli paní Coleovou už od začátku a nepotřebovali žádné představování. Všichni ji znali a všichni se znali navzájem, takže to bylo spíše jako rodinné shledání než cokoliv jiného, když spolu všichni studenti klábosili a škádlili učitelku jako za starých časů. Někde v zadní části své mysli si Bill uvědomoval, že tohle bylo naposledy, kdy se vrátili zpátky ke své učitelce, do své třídy, ke svým přátelům, ale odstrčil tu myšlenku stranou. Maturita byla daleko, pořád měl před sebou ještě celý rok.


Bill se rozhlédl po místnosti po skladbě svých spolužáků. Georg a Gustav byli v hudebním programu, a tudíž nepřítomní, ale Natálie a Andreas byli oddaně po jeho boku, cosi čmárali a hihňali se přitom jako vždy. Čtvrté místo u jejich stolu zůstalo neobsazené jen na okamžik, jak jedna z jejich přátel přišla se změtí modrých vlasů, které se naprosto třískaly se zářivě oranžovou anime mikinou. Umělecká třída zřejmě sbírala samé podivíny. Bill ji však ignoroval a sledoval svého ne-až-tak-náhodného kamaráda Bena na druhé straně místnosti. Ben, příležitostně Benji, byl nepopiratelně jejich nejtalentovanější student, stejně tak jako ten nejlépe vypadající. Bill často kolísal mezi touhou po Benových uměleckých dovednostech a touhou po Benovi samotném. Byl však žalostně hetero - nebo to alespoň tvrdil; Bill si vždy udržoval naději, že je bisexuál, ačkoliv zároveň také dobře věděl, že by spolu jako pár nevycházeli. Nikdy se jim nepodařilo být ani dobří přátelé; pár by bylo trochu příliš.


Až příliš brzy hodina umění skončila a Billův první den jeho posledního roku na střední škole byl u konce. Lehce omámen vyšel se svými přáteli na parkoviště a tiše si povídal s Natálií. Skupinka se společně rozhodla, že si zajdou dát něco k jídlu do Taco Bell, a Bill šel s nimi, jelikož neměl co jiného na práci. Ve skutečnosti vždycky skončil tak, že na tyto improvizované sešlosti nakonec šel, protože měl auto. Bill věděl, že ho jeho přátelé využívají kvůli jeho mobilitě, ale ani trochu mu to nevadilo. Koneckonců, byli to přátelé. K čemu jinému byl dobrý?


Toho večera Bill přišel domů a našel auto svých matek na příjezdové cestě. Simone a Karoline sdílely jedno auto, aby mohl mít Bill své vlastní, což nesmírně oceňoval; Simonina práce byla blízko, takže obvykle jezdila autobusem, a Karoline dojížděla. Věděl, že jde domů ze školy pozdě, a tak vešel do domu s omluvou vepsanou ve tváři, ale Simone a Karoline jej radostně přivítaly - navíc s už téměř hotovou večeří. Bill vždycky moc rád pomohl a věděl, že tohle dlouho nevydrží, ale oceňoval to speciální zacházení po tak dlouhém, i když relativně jednoduchém dni.


"Omlouvám se, měl jsem zavolat, že přijdu pozdě," řekl Bill okamžitě, když své matky objal a při tom se ohnul, aby se sklonil k Simone. Během léta se pěkně vytáhl.
"Ach, to je okay. Je to tvůj první den; došlo nám, že budeš někde se svými přáteli," řekla Simone a pohladila Billa po rameni, než ho postrčila dál do chodby. "Dneska se postaráme o večeři. Běž si odpočinout."
"Nebudete se mě ptát, jak jsem se ve škole měl?" Zeptal se Bill překvapeně, zatímco ještě chvíli otálel. Karoline se ohnala lžící jeho směrem.
"To počká až k večeři. Běž do svého pokoje a sundej náklad," nařídila, a Billova tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Miloval své matky k smrti, opravdu ano.
"No, když musím. Díky," vychrlil a vyběhl po schodech do svého pokoje.


Bill se rozvalil na postel a ležel tam celých pět vteřin, než znovu vyskočil a probudil svůj laptop, aby si mohl pustit nějakou hudbu. Pak se začal svlékat, posadil se na okraj postele, aby se popral s botami a ponožkami, a pak předvedl opravdu ohromnou gymnastickou sestavu, aby se vykroutil ze svých těsných džín. Trochu se upravil a věnoval svým partiím dobré, uvolňující poškrábání, než si natáhl domácí tepláky. Nebyly nijak nádherné, ale bylo mu řečeno, že v nich má hezký zadek.
Poté, co se učesal a opláchl si obličej chladnou vodou, se Bill vrátil do pokoje, a tentokrát se už opravdu uvelebil na posteli. Nezáleželo na tom, kolikrát už navštívil její hřejivé objetí, nikdy to nebylo o nic méně uklidňující. Bill se téměř půl hodiny převaloval, potěšený, že nemusí nic dělat, pravděpodobně poslední večer tohoto semestru, a naplno si to užíval. Normálně v úterky pracoval, ale jeho zaměstnavatel mu dal několik dní volno, aby se zorientoval v novém školním roce.


U večeře jej Simone a Karoline drtily otázkami o škole, jak slíbily, a Bill se více než ochotně o vše podělil. "Doufám, že se vám bude líbit můj učitel angličtiny," řekl Bill, když si strčil do pusy rýži se zeleninou a kuřetem. Denise mu už potřetí připomínala, aby nemluvil s plnou pusou, ale on stejně pokrčoval. "Je opravdu zajímavý. Jako že skutečně rozumí tomu, jak učit. Není to jen nějaký nafoukaný narcis, který se udělá jen z toho, že slyší sám sebe mluvit."
"Je mladý?" Hádala Simone.
"No jo, je." Billův ironický úsměv se proměnil do úšklebku. "Taky je, uhm... moc hezký," dodal, a jeho matky si vyměnily pohledy.
"Zakoukal ses?" Škádlila jej Karoline, a Bill samolibě pozvedl bradu.
"Prostě si myslím, že dobře vypadá, je to zločin?" Zeptal se Bill, nasadil přitom nevinný obličej, ale rozhihňal se, když mu jeho matky věnovaly identický vědoucí pohled. "No, vypadá dobře," prohlásil a lehce znervózněl. "Uvidíte, co tím myslím, až se s ním setkáte."
"Očividně," řekla Karoline škádlivě, a Bill jen pokrčil rameny. Dobře vpadající muž byl dobře vypadající muž, učitel nebo ne.


Školní den otevřených dveří, kde rodiče všech studentů - nebo alespoň ti, kteří se o to dostatečně starali a měli čas - navštívili školu a setkali se s učiteli svých dětí, měl být tento čtvrtek. V tu chvíli se už Bill nacházel na pokraji kolapsu ze všech svých zadaných úkolů, zejména ze svých pokročilých předmětů. Do konce příštího týdne měl odevzdat své dílo z Umění, do pátku měl přečíst kapitolu do Historie, a do pondělí měl přečíst několik básní a napsat esej na krátký příběh do Angličtiny. Bill si byl jistý, že jeden z těch předmětů bude muset, a rozhodně to nebude Umění. Stejně tak stále lpěl na Angličtině, takže hlavu na špalku měla Historie. Samozřejmě, jeho matky mu to nedoporučovaly, ale Bill si nemyslel, že by to v opačném případě zvládl s nedotčeným duševním zdravím až do června.


Bill byl stále ještě vzhůru, když se jeho matky vrátily domů - pracoval na svém čtení do Historie, samozřejmě - a seběhl ze schodů, když je uslyšel. "Jak to šlo? Líbili se vám mí učitelé?" Otravoval je, zatímco kolem nich prošel, aby si v kuchyni připravil čaj. Už bylo příliš pozdě, aby si dopřával hodně cukru nebo kofeinu, takže sodovka i káva už byly vyloučené. V ledničce měli i ledový čaj, ale Bill chtěl něco teplého, takže horký čaj by hlavním uchazečem.
"Ach, bylo to v pohodě," řekla Karoline, a Bill vykoukl kolem poloviční stěny, která oddělovala kuchyň od připojené jídelny a obývacího pokoje, aby spatřil své matky, jak si pokládají věci na stůl. Simone sebou žuchla do křesla, vypadala zmoženě, a Bill se zašklebil. Dny otevřených dveří v jeho rodině nedosahovaly příliš dobrých výsledků, jelikož měl, na rozdíl od většiny svých vrstevníků, dvě mámy. Čím byl Bill starší, tím bývalo těch incidentů méně, a tak se Bill cítil být v rozporu.


"Co se stalo?" Zeptal se. "Který z nich to byl? Který z učitelů něco řekl?" Dožadoval se Bill odpovědi, aby ten předmět ze svého rozvrhu okamžitě vypustit. Denise po něm střelila pohledem se sevřenými rty, a pak začala své partnerce mnout ramena. Simone zavrtěla hlavou, než si ji vložila do dlaní a zavřela oči.
"Nebyl to učitel," ujistila ho, což Billa dočasně ukonejšilo - s vypuštěním předmětu bylo stejně spousta práce. "Rodič. Vlastně, několik... promluvíme si o tom později. Právě teď bych si opravdu ráda dala gin s tonikem."
Jako vždy oddaný syn se Bill natáhl do minibaru, ale Karoline vzala ten úkol na sebe, odběhla do kuchyně a Billa odehnala. "Ne ty, já to udělám," zamumlala. Bill pokrčil rameny a vzal si svůj čaj do jídelny, kde se usadil vedle své matky. Omotal kolem ní ruce a moc dobře věděl, že ten incident nemusí nijak komentovat.


"Miluju tě, mami, ty a KiKi jste všechno, co jsem si mohl přát," řekl jí tiše a pohladil ji po zádech. Většina z homofobie, kterou ona a Karoline obdržely, byly komentáře o tom, jak nikdy nemohly být dítěti pořádnými rodiči, takže Bill věděl, že nade všechno ostatní chtěly slyšet, že si jich cenil.
Simone ho pohladila po vlasech, nic neřekla, a Karoline se k nim přidala ve vyrovnaném tichu a položila na stůl připravené drinky, než ji Bill taky sevřel v objetí. Nevěděl, co dalšího by ještě mohl říct, aniž by to přehnal, a tak své matky políbil na dobrou noc. Věděl, že by to nechtěly rozebírat, a tak v sobě posbíral úsměv, který jim poslal, než odešel nahoru.
S potřebou se před spánkem ještě trochu rozptýlit, se Bill posadil ke stolu s roztáhnutým skicákem a začal pracovat na svém prvním kousku do hodiny Umění. Opravdové umění nikdy nepocházelo ze štěstí.


autor: Dušinka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuanka Iwuanka | 30. listopadu 2017 v 17:01 | Reagovat

Uplne malo pana ucitela Kaulitza v tomto diely. Ale to nevadi. Milujem tento pribeh. A neviem sa dockat co nas dalej caka.

2 Mischulka Mischulka | E-mail | 30. listopadu 2017 v 18:39 | Reagovat

Billovy maminky mám strašně ráda, protože se mi líbí, jak moc se mají všichni vzájemně rádi. I to, jak se k nim Bill chová hezky. Je vždycky nádherné si číst, když mají kluci doma pohodu. :-) Jsem za to skutečně ráda!!

A už se zase těším na pana učitele! :-P A Billovi budu držet palce se všemi předměty! :-)

Moc děkuji za překlad, Zuzu!

3 Karin Karin | 30. listopadu 2017 v 20:52 | Reagovat

Maminky jsou perfektní je vidět jak se mají z Billem rádi jsem zvědaví jak to bude z Billem a Tomem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama