Vampire sunrise II 4.

10. listopadu 2017 v 16:00 | Janule |  Vampire sunrise II
autor: Becs


Jakmile se Bill vydal změnit osud tisíců jeho poddaných, vrátil jsem se zpátky do postele. Ještě jsem z ní mohl cítit pach našich spojených těl, ale dneska mě to nevzrušilo tak jako dřív. Lehl jsem si na bok, přitáhl si přikrývku blíž k sobě a objal ji, jako by to bylo Billovo tělo. Záda mi ovanul poryv větru z vánice, která zuřila venku. Okna tady opravdu netěsnila moc dobře. Ale ani studená meluzína mi v tu chvíli nijak nevadila. V hrudníku už se mi zase rozpínal ten divný pocit. Připadal jsem si prázdný, a zároveň jako by se mi kolem srdce tlačil nespočet pocitů. Když jsem se jeden z nich pokusil uchopit, abych ho identifikoval, setkal jsem se s neúspěchem.
Převalil jsem se na druhý bok a zachumlal se až po bradu. Místo do chumelenice, jsem teď zíral do holé zdi naší ložnice a v hlavě jsem měl tupé prázdno. Pokud to takhle půjde dál, budu zralý na nějakého cvokaře. Mají vůbec upíři cvokaře? Někoho, kdo je provede dny po proměně? Bill říkal, že mě to může změnit, ale netušil jsem, že to ze mě udělá zmateného obra.


Ten tlak v plicích se skoro nedal vydržet, pevně jsem stiskl víčka k sobě a doufal, že tomu stravujícímu pocitu uniknu pomocí spánku. Ten byl mou jedinou útěchou. Když jsem spal, nemusel jsem dešifrovat všechny ty zmatené pocity, co skrz mě proudily a nechávaly mě zmateného. Prostě jsem jen odplul do zapomnění. Hrdlo se mi svíralo a já měl sto chutí si jej rozsápat, abych ze sebe nějak dostal ten tlak. Vztek a frustrace mi kolovaly žilami jako nějaká droga. Tiskl jsem pěsti a zase je uvolňoval, ale valnou útěchu mi to nepřinášelo. Měl jsem chuť proskočit zdí, jen aby to aspoň na okamžik přestalo. Od té doby, co jsme přijeli na hrad, se tyhle stavy jen zhoršují. Bojím se, co udělám, až to dojde do bodu, kdy to bude nesnesitelné.
Za dveřmi mé ložnice prošli dva muži a o něčem se zběsile dohadovali. Jak se vzdaloval zvuk jejich kroků, začalo se vzdalovat i mé podráždění. Uvolnil jsem čelist, kterou jsem nevědomky tiskl. Div, že jsem si neublížil. Úzkostný pocit mě konečně pozvolna opouštěl a nahradila ho příjemná únava. Zavrtal jsem si hlavu do polštáře s vědomím, že se mi konečně dostane vytouženého úniku.


O několik hodin později mě probudilo světlo lechtající mě pod nosem. Sněhová bouře už ustala a skrz roztrhané mraky na mě pomrkával měsíc. Posadil jsem se a protřel si pomačkaný obličej. Během posledního dne jsem prospal snad osmnáct hodin. Neuvěřitelné. A přitom jsem se vůbec necítil odpočatý. Právě naopak. Čím víc jsem spal, tím víc spánku jsem potřeboval.
V břiše mi zakručelo, takže jsem se přece jen odhodlal vylézt ze své nory. Na stolku u dveří už stál podnos překrytý poklopem a já nosem nasál vzduch, abych poznal, co se pod ním skrývá, ale těsnil až moc dobře. Hodil jsem na sebe nějaké oblečení, aniž bych skutečně vnímal, co si oblékám, a pak se vydal pro jídlo. Jedna z výhod vztahu s králem byla rozhodně donášková služba až do pokoje. Tak jak jsem to na zámku nesnášel, tady to pro mě bylo vítané. Alespoň jsem se nemusel s nikým potkat.
Na talíři se kroutily špagety v nějaké smetanové omáčce a hned vedle nich se leskly pirohy plněné zeleninou. Všechno to svádělo k zakousnutí, ale ani pro jídlo jsem se nedokázal nadchnout. Vzal jsem si talíř ke stolu poblíž okna, abych při tom mohl hledět ven, a mechanickými pohyby nabíral jednotlivé sousta, aniž bych si vychutnával, co mi přistálo na jazyku, a nepřestal jsem, dokud můj žaludek nezačal protestovat. Pak jsem jen tupě zíral přes omrzlé sklo a hlavu jsem měl naprosto prázdnou. Kdybych mi někdo řekl, že tu sedím několik hodin, uvěřil bych. Nevnímal jsem čas. Všechno mi to bylo jedno.


Odněkud jsem zaslechl zachichotání a byl to pro mě tak neznámý zvuk, že jsem sebou trhnul a shodil na zem pohár s pitím. Vyskočil jsem na nohy a sledoval, jak se tekutina vpíjí do koberce. Potřeboval jsem vypadnout, a to hned. Popadl jsem mikinu a spěšně si ji přehodil přes ramena. Z háčku na dveřích jsem si vzal jakýsi kožich, který mi přinesl Bill. Říkal, že snad patřil nějakému jeho předkovi a měl rozměry tak akorát, abych do něj schoval svá obří ramena.
Netušil jsem, kam mířím. Nohy mě nesly a já nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel. Když jsem se dostal až k jednomu z východů z hradu, bylo jasné, že mé srdce touží po tom, abych vypadl ven.
"Tome," zastavil mě jeden ze strážných, kterého jsem znal ze svých nezdařilých útěků. "Kampak? Zase s Billem hrajete tu svou hru? To jsi to dneska teda pěkně odfláknul."
"Ne, nehrajeme hru," zakroutil jsem hlavou v záporné odpovědi. "Jen potřebuju na chvilku na vzduch."
"Víš, že bych tě neměl pouštět ven, když k tomu nemáš povolení," zamračil se na mě a já pocítil náhlou rozmrzelost.
"A to platí pro všechny, nebo je to nařízení vydáno jen na mou osobu?"
"Tome," zkusil to smířlivěji. "Nemůžu nikoho nechat poflakovat se po venku, když se může počasí kdykoliv změnit. Kdyby přišla další bouře, nenašel bys cestu zpátky."
Pohlédl jsem k pročištěnému nebi, ale nijak to nekomentoval. Nevypadlo to, že by mělo začít sněžit.


"Jarede, chci jen dolů k jezeru. Nikam dál nepůjdu. Slibuju, že jakmile spadne první vločka, seberu se a vrátím se zpátky," zkusil jsem to po dobrém. Pocítil jsem strážcovo zaváhání, takže jsem ještě dodal: "Celou dobu mě můžeš mít pod dohledem. Nepůjdu daleko."
Muž se podíval přes hradbu dolů, kde se ve skále klikatilo pokřivené schodiště, jehož poslední stupně obvykle omývaly vlnky z jezera, teď však bylo zamrzlé.
"Fajn, ale nechoď na led. Zůstaň na schodech," přikázal mi. Věděl jsem, že vede vnitřní boj sám se sebou. Na jednu stranu jsem byl jen zelenáč, co se proměnil teprve nedávno. Jenže na druhou stranu jsem to byl právě já, kdo Billovi zahříval postel. A i když jsem byl jen neoficiální přítel, mohl jsem si na něj stěžovat a dopřát mu pár nepříjemností.
"Díky," pousmál jsem se a otevřel dřevěná dvířka, která mě dělila od svobody.


Schodů tu bylo nejmíň tři sta a já s každým dalším cítil úlevu opadávající mi z ramen. Všechny ty zmatené pocity mizely a já mohl zase klidně dýchat. Nezastavil jsem, dokud jsem se neocitl na posledním schodu. Do plic mi pronikal ledový vzduch a každý nádech byl jako doušek živé vody. Vtahoval jsem jej do sebe po velkých dávkách, dokud se mi nezačala točit hlava. Zhroutil jsem se na schod a div, že jsem se nerozesmál jako šílenec nad tou lehkostí v mém hrudníku. Hlava se mi projasnila a já měl pocit, jako bych mohl odletět, kdybych si to skutečně přál.
Strávil jsem u břehu jezera nejméně půl hodiny a jen si užíval klidu, když mě vyrušil jasný hlas.
"Je tady krásně."
Otočil jsem se po zvuku a před sebou viděl dívku zachumlanou do hnědého kožíšku po kolena. Kolem límce měla huňatou kožešinu, takže jsem jí neviděl ústa. I tak jsem poznal, že se usmívá. Zářilo jí to z karamelových očí. Klapla podpatky svých kozaček o poslední schod a posadila se vedle mě. Do nosu mi stoupla květinová vůně z jejích dlouhých černých vlasů. V lokýnkách jí spadaly přes celá záda až k pasu. Byl nádherná.


"Jsi Tom, že ano?" mrkla na mě, než se znovu zahleděla na krajinu rozprostírající se před námi. Vítr foukal do korun stromu, takže to vypadalo, jako by se mezi nimi protahoval nějaký obr.
"Jo," odpověděl jsem krátce. Měl jsem z ní zvláštní pocit. Nevěděl jsem, co od ní čekat, a v žaludku pociťoval jakousi nervozitu smíšenou se strachem.
"Ten Billův tajný přítel," usmála se, ale vzápětí si připlácla ruku na pusu. "Tedy králův. Měla bych si na to dát pozor."
"Ty ho znáš?" nadhodil jsem.
"Chodili jsme spolu do školy," potvrdila a začala si přerovnávat sukni. Snažila si ji přetáhnout přes kolena, ale pokaždé se jí vyhrnula zpátky. Chvilku jsem její počínání sledoval a musel jsem potlačit zasmání. Byla opravdu roztomilá. Malá sprška pih na jejím nosíku, ten dojem jen podtrhovala.
Povzdechl jsem si a znovu se zahleděl do dálky. Kolem nás se rozprostíralo ticho, ale nebylo nepříjemné. Naopak jsem si ho užíval. Konečně jsem tady na hradě potkal někoho, před kým se mi nechtělo utéct.


"Tobě se tady moc nelíbí, co?" nadhodila, jako by mi četla myšlenky.
"Proč si to myslíš?" povzdechl jsem si a od pusy se mi zvedl obláček páry.
"Všem se vyhýbáš. Kdybychom tě čas od času nezahlédli s králem, ani bychom nevěděli, že existuješ," vysvětlila a už zase mě propalovala pohledem.
"Nikomu se nevyhýbám," namítl jsem chabě, ale tón mého hlasu nepřesvědčil ani mě. "Jak se vůbec jmenuješ?"
"Och, co to mám za způsoby?" pleskla se lehce do čela a vstala. "Já jsem Anette," udělala malé pukrle, což byl na zamrzlých schodech docela slušný výkon. Až teď jsem si uvědomil, jak je maličká. Kdybych si vedle ní stoupnul, dosahovala by mi sotva po prsa.
"Ty tady žiješ celý život?" nadhodil jsem. Chtěl jsem se jí zeptat, jak je stará, a jestli se jako upír narodila, nebo byla přeměněná, ale netušil jsem, jestli to je vhodné.
"Oh u Drákuly, to ne," vyděsila se na oko a znovu si sedla. "Narodila jsem se tu, ale jakmile jsem dospěla, odstěhoval jsem se. Teď žiju v Paříži."
"A co děláš tady?" nadzvedl jsem obočí.
"Přijela jsem samozřejmě na korunovaci," usmála se a mně při tom zahalila příjemná vlna tepla. "A nakonec jsem se rozhodla, že tu strávím nějaký čas s rodinou. Moc často je nevídám, tak si to chci užít, než se zase vrátím."
"Aha," pokýval jsem hlavou.


V hlavě jsem měl ještě spoustu otázek, ale neměl jsem odvahu se ptát. To, že se narodila na hradě, svědčilo o tom, že se jako upír narodila. Tím pádem za sebou mohla mít i stovky let a pocházet z některé urozené rodiny. Nerad bych nějakým svým výrokem urazil dědičku z některého klanu. Jenže jak se ukázalo, na nic jsem se ptát nemusel. Anette se brzy rozpovídala sama. Vyprávěla mi, že v Paříži pracuje v reklamní agentuře a moc ji to baví. Několik lidí o ní ví, že je upír, a tak může pracovat v noci a nikomu to nepřijde divné. Dokonce měla vztah s člověkem, ale to by rodině nikdy nepřiznala, protože čekají, že si vezme někoho hodného její krve. Přesně takhle to řekla. Hodného její krve.


"Takže si budeš muset vzít někoho, koho ti vyberou rodiče?" plácnul jsem, když už jsem se nedokázal zarazit.
"Takže přesně bych to neřekla," zakroutila hlavou a její lokýnky se rozletěly. "Už nejsme ve středověku, takže si můžeme vybírat sami. Ale samozřejmě rodiny očekávají od svých potomků určité chování. Zvlášť od prvorozených. Pokud bych se nakonec rozhodla být s člověkem, přijali by to. Ale už bych neměla takové postavení, jaké bych mohla mít, kdybych si vzala čistokrevného upíra."
"Politika," zamručel jsem rozmrzele.
"Tak nějak," pokývala hlavou a zatvářila se podobně jako já. Byl jsem rád, že se na věc dívá stejně. "Proto nás všechny překvapilo, když si tě sem král přivedl."
"Protože jsem ještě nedávno byl člověk?"
"Ano. Královská rodina většinou nemá možnost volby tak jako my," doplnila.
"Ale Billův otec byl taky člověk," namítl jsem a střelil po ní zamračeným pohledem.
"Billův otec sice byl člověk, ale než se vůbec stal královniným partnerem, prošel upířím výcvikem. Proměnila ho, ale ještě dlouho po té nebyli spolu. Musel se nejdříve stát členem upířího společenství. Když to nešlo přes čistou krev, musel to udělat jinak. Takže začal studovat a bojovat. Nejdříve se stal členem královské stráže, potom byl královniným osobním rádcem. To je hodně vysoká pozice. Byl jejím strážcem, pravou rukou i důvěrníkem. Když ho pak prohlásila za svého druha, nikdo nic nenamítal, protože toho byl hoden."
"Aha," pronesl jsem dutě. Nic z toho jsem nevěděl. Až teď mi začalo docházet, jak moc jsem pro Billa nevhodný.


"Ale ani on po její smrti nedokázal udržet království pohromadě. To, že byl v minulosti člověk a neměl v sobě Drákulovu krev, vyvolávalo spory," pokračovala ve svém výkladu.
"Jo, o tom vím," pokýval jsem hlavou. Aspoň jeden střípek příběhu jsem znal.
"Je to tak kontroverzní, že si král vybral právě tebe," oči se ji rozšířily, jako by to bylo to nejvíc vzrušující, co v životě slyšela. "Obzvlášť protože jsi muž."
"Bill říkal, že upíří nejsou homofobní," zamračil jsem se.
"O to nejde. Máme spoustu gayů i tady na hradě. Jenže pokud se vy dva vezmete, trůn nebude mít dědice. A nastane ten samý problém, jaký mohl nastat teď, kdyby Bill odmítl stát se králem," pokračovala dychtivě.
"Sakra," vypadlo ze mě.
"Jo přesně, sakra," rozesmála se Anette zvonivým smíchem. Nadechovala se, že doplní něco dalšího, když se za námi ozvaly kroky. Oba jsme se jako na povel otočili a uviděli nad námi stát Billa s hrozivým výrazem ve tváři. Srdce mi spadlo až někam do kalhot. Nenapadlo mě, že se dozví o mém malém útěku. Navíc pohled, kterým propaloval Anette, mluvil za vše.
Dívka okamžitě vyskočila na nohy a uklonila se mu. Kabátek se jí rozevřel a odhalil tak její hluboký dekolt. To zrovna nenahrávalo v její prospěch.
"Anette," řekl Bill ledově.
"Vaše výsosti," oplatila mu uctivě.
"Nechala bys nás o samotě?" zeptal se, ale znělo to jako jasný příkaz.
"Jistě," uklonila se a než se vydala do příkrých schodů, šeptla mým směrem: "Ráda jsem tě poznala."


Otočil jsem se zpátky k jezeru a čekal, že si Bill přisedne ke mně, ale nestalo se tak. Pořád stál dva schody nade mnou, ruce založené na hrudníku.
"No, asi bych měl být rád, že ses začal bavit alespoň s někým," řekl kousavě. "Jen to nemusela být největší fiflena ze všech."
"Nebyla tak špatná," bránil jsem ji.
"A bylo by fajn, kdybyste si dávali rande někde uvnitř hradu," pokračoval tvrdým tónem.
"Nebylo to žádné rande. Potřeboval jsem se provětrat a ona mě tu našla," vysvětloval jsem bez zájmu. Neměl jsem chuť se s ním dohadovat. Navíc s odchodem Anette jako by odešla i dobrá nálada. Už zase jsem cítil jen vztek a frustraci. Bill se konečně zhroutil vedle mě a složil si hlavu do dlaní.
"Jaký byl první den?" nadhodil jsem.
"Neptej se," zabručel Bill. Až teď jsem si všiml, jak je zničený. Ramena měl ztuhlá a byl celý napjatý.
"Pojď ke mně," přikázal jsem mu. Nečekal jsem na odpověď a vmanévroval si ho do klína. Sklonil jsem se k němu, abych si ukradl pár polibků. Bill se konečně trochu uvolnil a začal spolupracovat. Položil mi ruce kolem ramen a líbal mě dlouhými vláčnými polibky. Ucítil jsem, jak na mě skrz něj dopadá neuvěřitelná únava. Divil jsem se, že Bill dokázal vůbec stát na nohou, pokud byl takhle vyčerpaný.
"Proboha, jsi hrozně unavený. Pojď do postele."
Bill se zarazil a měřil si mě zvláštním pohledem. Nakrčil obočí a skenoval můj obličej, jako by mě viděl poprvé. "Jak víš, že jsem unavený?" zeptal se podezřívavě.
"Nevím, prostě to cítím," pokrčil jsem lhostejně rameny.
"U Drákuly," vyhrkl Bill. Vstal a za ruku mě táhl zpět do hradu.


autor: Becs
betaread: J. :o)
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzu Zuzu | 10. listopadu 2017 v 21:00 | Reagovat

Z celého dílu jsem měla trochu smíšené pocity , ale ten konec se mi líbil opravdu hodně a hned mi přinesl spoustu nových teorií. Že by se mezi nimi vytvořilo ještě nějaké unikátnější pouto? Proto Tom pořád spal, protože v sobě cítil tu Billovu únavu? A proto v sobě pořád cítí nějaké divné pocity, jako by se měnil - že by to byly i Billovy pocity? Stávají se z nich 'upíří' dvojčata? ;D

2 Karin Karin | 10. listopadu 2017 v 21:15 | Reagovat

Pěkný díl jsem zvědavá co vyplyne z toho konce.

3 luki luki | 10. listopadu 2017 v 22:28 | Reagovat

Zuzu, taky mě to napadlo :) tak nějak mi přijde, že se v Tomovi tlučou pocity jich obou a to pak chápu, že neví, co si s tím počít. Já jsem ovšem z téhle myšlenky nadšená :-D I když teda jestli by tahle teorie měla fungovat v praxi, zatím by to teda byla jednostranná záležitost... nebo to Bill vnímá stejně? Nebo bude jenom Tom ten více emocionálně naladěný?
Hm... a to teda vůbec neřeším opět nadhozené téma Billovo dědiců :-( a Anette se mi teda moc nepozdávala, spíš taková trochu drbna mi přišla, ale zase je fakt, že poskytla Tomovi pár důležitých "puzzlíků" do skládačky jeho nového života, takže jsem opravdu zvědavá, co se rozhodně podnikout :)
Ach zlatí, tahle povídka je mega a já se těším na další dílek jak malá :-*

4 Iwuanka Iwuanka | 10. listopadu 2017 v 22:58 | Reagovat

Dufam ze Tom si uvedomi, ze ako si ma ziskat postavenie v upirskom svete. Ze ked chce byt s Billom, tak za to musi bojovat, ucit sa, trenovat.

Zuzu a jej teoria vobec nie je zla. Mozno to ze si len sami sebe piju krv tak to ich spaja. Alebo to ze Bill je vlastne tiez trochu clovek. Ved ked jeho otec bol clovek. Ci?? Uplne zle myslim???

5 Nei Nei | 11. listopadu 2017 v 11:35 | Reagovat

Mhmm, tak se nám to zase zamotává a rozmotává najednou. Sdílím stejné pocity s holkama, že nejspíš se Tom na Billa nějak napojil. Uvidíme, co se z toho vyvine.

Možná mu taky maličko cvaklo, že to s tím dědicem je nešťastná situace. Ale jak jsem už zmínila u předchozích komentářů, pořád doufám, že i ohledně tohohle najdou nějaké řešení.

Anette mi přijde.. no, ještě se v ní moc nevyznám, na to se ukázala v povídce moc krátký čas.

6 Mischulka Mischulka | E-mail | 11. listopadu 2017 v 22:08 | Reagovat

Mně se ohromně líbí, jak používají slovní spojení ´U Drákuly´ ♥♥♥ Vždycky mě to nějak podivně zašimrá na srdci! :-D

No, co k tomuhle dílu říct? Strašně moc věcí se ve mně pere a já nevím, co si myslet. Bylo mi strašně líto, jaké pocity má Tom uvnitř hradu a jak skoro ani nemůže dýchat. Je to strašně zvláštní, že to všechno na něj působí takhle, a pak vyjde ven a najednou se mu projasní mysl a je mu daleko lépe. Vůbec netuším, co to znamená, ale mám strach, že nic hezkého.

Teorie děvčat se mi moc líbí, ale přiznám se, že mě osobně to nenapadlo ani za nic, a přitom je to tak hezká teorie. Mně spíše napadlo, že bude mít Tom nějaké speciální vlastnosti, ale jak nad tím přemýšlím, tak těžko říct. Cítí únavu jen z Billa a pocity jiných nikterak necítí, takže asi nic. Nechám se překvapit, co se s Tomem děje a budu jenom doufat, že to nebude nic špatného!

Byla jsem ráda, že si Tom našel nějakou dočasnou kamarádku a konečně může prohodit pár slov i s někým jiným a jen díky tomu na mě udeřila váha toho, jak závažný problém je, že Bill má Toma. Jasně, já jsem to věděla celou dobu, ale až teď mi došlo, jak moc vážně to upíři berou. Když si svou pozici musel vydobýt i Billův otec, pak i docela chápu jeho nechuť k Tomovi, ale na stranu druhou se mohl zachovat lépe, a zkusit mu nějak pomoci. No, celé je to takové zapeklité a já se strašně moc těším na další pokračování! ♥

7 Bitter Bitter | E-mail | 12. listopadu 2017 v 11:36 | Reagovat

Tak si myslím ze prava zabava prave zacala.
Jen aby Tom spis fakt nezacal silet, co spojeni s Billem, to o.k, ale zesilel Alexis a najednou nam tady vyvadi i Tom... hmmmm zacinam se fakt bat.
A nevim nevim... kaaaaamoska... koho ji asi rodice vyhlidli...

8 Nei Nei | 13. listopadu 2017 v 1:01 | Reagovat

[6]: Jo to se mi taky neskutečně líbí, je to suprácký, místo "Oh bože" prostě U Drákuly / pekelných psů, atd. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama