Jeho očima 9.

25. listopadu 2017 v 16:00 | Janule |  Jeho očima
autor: Želatýnka


Přátelé přátel


"Nenávidím tě," řekl Tom svému chatrnému kelímku s kávou. Bylo osm hodin ráno a Cocoa's café právě otevřelo. Tom byl přinucen pracovat další víkendovou směnu. Vzduch v Los Angeles byl nechutně plný smogu, lepil se Tomovi na kůži, dusil jej. Auta před vchodem byla příliš hlasitá a Tomovu iPodu došla baterie. "Strašně tě nenávidím."
Kelímek s kávou neodpověděl.
Tom zazíral tvrději.
"Taky tě nenávidím," řekla mu Natálie jednoduše a otočila stránku svého zářivě barevného časopisu.
"Ne tebe." Tom se zamračil na obálku časopisu, snažil se rozpoznat nějakou z tváří celebrit, ale v hlavě měl prázdno. "Tu kávu. Nenávidím tu kávu."
Natálie nezaujatě vzhlédla k Tomovu bílému polystyrenovému kelímku. "Jasně," řekla a znovu sklopila pohled k časopisu. "Jsi nasraný kvůli kávě. To dává smysl."


Tom se ještě víc zamračil a prohlížel si kelímek. Byl obyčejný a bílý, káva uvnitř už ochladla. Byl nudný a jen sotva stál za to být zdrojem záhuby Tomovy existence.
Samozřejmě, kdyby Tom neházel vinu na kávu, musel by přiznat skutečný důvod, proč je podrážděný, a nebylo to ani časnou ranní hodinou, a dokonce ani studenou kávou, kterou byl nucen prodávat. Tím důvodem byl samozřejmě Bill.
Kdyby Tomovi nebylo dvacet tři let, byl by si jistý, že z Billa šediví. Minimálně jej Bill nutil se za vlasy tahat.
Předchozí večer se Bill zdál být zmatený, když odcházel, tiše si pro sebe mluvil o věcech, kterým Tom nerozuměl, a samozřejmě, Bill vždycky mluvil tak, že mu Tom jen stěží rozuměl, ale včerejší noc byla jiná, jako by možná ani Bill nevěděl, o čem to mluví.
To poslední místo, na kterém nyní Tom chtěl být, bylo Cocoa's café. Nebo kdekoliv jinde, kde nebyl Bill, opravdu.


Zvonek nad vstupními dveřmi zacinkal, aby oznámil příchod zákazníka, a Tom přesunul své zírání od polystyrenového kelímku na malého muže, který kráčel směrem k němu.
"Dobré ráno," řekl muž s falešným veselím. "Dal bych si-"
"Vypadni," vyštěkl Tom, přimhouřil oči na zákazníkovu malou myší tvář. Krátké hnědé vlasy a modré oči, kravata upraveně uvázaná kolem krku a košile. Ne Bill. "Starbucks je dole v ulici."
NeBill párkrát zamrkal, pohlédl z Toma na Natálii, která ani nevzhlédla od svého časopisu. "Ale já nechci Star-"
"Vypadni!" Vykřikl Tom, a NeBill se rychle otočil na patě a vyběhl ze dveří, zůstal po něm pouze otravně zvonící zvonek.
Tom se okamžitě vrátil k zírání na svou kávu.
"Nenávidím tě."



***


Tom si o Billa dělal obavy celé dlouhé hodiny, co strávil prací v Cocoa's, nedokázal dostat z mysli Billa nebo Nathana po celý den, pokud nějaký Nathan existoval. Obával se a obával, čekal a čekal, a když Bill toho večera konečně přišel, zářivě a radostně se usmíval jako vždy.
"Bille," řekl Tom, téměř překvapený, že vidí Billa šťastně se prohrabovat popelnicí, stejně jako to dělal pokaždé.
"Tomi!" Bill z popelnice vytáhl jablečný ohryzek, aby ho Tomovi pyšně ukázal. "Zasadím strom," řekl, oči mu svítily.
Tom se zamračil. "Neudělal jsi to už?"
Bill podivně naklonil hlavu.
"Už jsi zasadil strom," připomněl mu Tom. "Jabloň. Ty si to nepamatuješ?"
"Ano," řekl Bill, zamyšleně se na ohryzek zamračil, jako by si to možná vůbec nepamatoval. Zvedl ho do ubývajícího světla a Tom sledoval, jak Billovy rysy v úžasu změkly. Tom pohlédl na ohryzek v Billově ruce pokryté rukavicí, ale stále tomu nerozuměl. Pro něj to byl jen odpad.


"Pojď dovnitř," řekl Tom po chvíli, a udělal krok směrem k domu. "Můžeš svůj strom zasadit později."
"Je středa," řekl mu Bill. Nebyla, samozřejmě, byla neděle. Bill měl spoustu věcí, které očividně dělal v určité dny a v určitých časech, ale zdálo se, že nikdy není ten den ani ta chvíle, když řekl, že byla. Tom však začínal chápat, že Bill kroutil časem tak, aby to pro něj samotného bylo příhodné. Pokud Bill chtěl, aby byla středa, pak pro něj už byla. "Když je středa, navštěvuju Bena."
"Ty odcházíš?" Zeptal se Tom se zamračením. Pokud pro Billa kterýkoliv den mohla být středa, nemohl si Bill vybrat chvíli, která nebyla určená Tomovi?
"Můžeš ho navštívit se mnou," svolil Bill milostivě, uchopil rukou Tomovo zápěstí a táhl, dokud jej Tom nenásledoval.


"Je Ben hvězda?" Zeptal se Tom, když kráčel vedle poskakujícího Billa, zcela si přitom vědom Billových prstů proti své kůži.
"Ne!" Bill se rozesmál, okouzlen Tomovou zjevnou pomalostí. "Ty jsi tak hloupý, Tomi. Takové legrační jméno pro hvězdu!"
"Je Ben člověk?" Zeptal se Tom jen pro jistotu. S Billem nic nebylo jisté.
"Člověk je legrační slovo," řekl Bill.
"To není moc povzbuzující," protestoval Tom, nechal Billa, aby jeho paží při chůzi pohupoval tam a zpátky.
"Ne," souhlasil Bill a Tom se na něj láskyplně zazubil.
"Víš, co je opravdu vtipné slovo?" Zeptal se Tom, odolával přitom nutkání zaháknout své prsty okolo Billových. "Asparágus."
Bill se rozesmál příjemným zvukem, nad kterým se Tomovi zkroutil žaludek. "Jo."
Společně kráčeli, a po nějaké chvíli Tom uvolnil své zápěstí z Billova sevření a chytil jej za ruku.


***


Hřbitov.


Fantastické.


"Tohle je děsivé, Bille. Pojďme pryč," stěžoval si Tom, jak následoval Billovu veselou chůzi. Venku už byla tma a Tom mohl cítit, jak mu z dlouhé chůze po zádech teče pot, a zároveň jej ochlazoval vítr, až se zachvěl.
Nebo možná to bylo skutečností, že byli na hřbitově.
"Pryč kam?" Zeptal se Bill a vesele překročil náhrobek. Tom se otřásl. "Teď nemůžeme jít, musíme vidět Bena."
"Prosím tě, řekni mi, že Ben je hlídač," prosil Tom. Nebylo to tak, jako by snad Tom chtěl v noci potkat hlídače hřbitova, jen to začínalo vypadat významně lépe než jakákoliv jiná případná možnost.
"Hlídač? No, ano, on hlídá zem."
Do prdele.
Tom se rozesmál, lehce hystericky. "Hlídač, Bille. To je práce, zaměstnání, které osoba, žijící osoba, vykonává."
Tom se nebál, to jen, že byla tma, a Bill možná neví, kam jde, a jeden z nich by mohl spadnout, a-


Někde po levé straně něco zapraskalo a Tom poskočil, klopýtl kupředu, takže byl blíže k Billovi, zoufale popadl jeho paži a pevně se jí držel.
Jo, okay, Tom se možná bál. Jen trošku.
"Ne, opravdu bychom měli-" Tom začal protestovat, ale Bill se náhle zastavil a Tom o něj skoro zakopl. Bill nevypadal znepokojeně, prostě se vesele usadil na trávu před rozpadající se náhrobek.
"Ahoj, Bene!" Řekl Bill radostně.
Nebyly tam žádné květiny na hrobě před Billem, žádné malé dárky jako na některých z ostatních hrobů - a sakra, byly hroby s plyšovými medvídky děsivé nebo co? Tom už nikdy nebude schopný podívat se na svého medvídka stejnýma očima. Náhrobní kámen vypadal staře, neopečovávaně, a byl pokrytý rostoucím plevelem. Nebylo tam nic, co by naznačovalo, že osoba, která tam byla pohřbená, měla jakékoliv návštěvníky.


Kromě Billa.


Bill, který byl velkou hádankou, o níž si Tom nemyslel, že by jí někdy mohl přijít na kloub, Bill, který se vítal s chladným kamenem náhrobku a který vypadal, že nemá žádné lidské známé, pouze hvězdy, a nyní, evidentně, mrtvého.
Pravděpodobně by Tom neměl být překvapený. Bill byl cokoliv, jen ne normální, a Tom nedokázal přijít na jedinou lidskou bytost, která by byla dostatečně speciální pro Billovu společnost, kdo by Billovi přišel zábavný, nebo kdo by se vypořádal s Billovým zvláštním způsobem vyjadřování a cizími manýry.
"Řekni ahoj, Tome!" Naléhal Bill a zamával směrem ke hrobu.
"Jo, ehm... Jak se máš, Bene."
Tom mluvil s náhrobním kamenem. Život byl zvláštní.
Bill se tím nezdál být ani přinejmenším obtěžován. Přejel prsty přes drsný povrch kamene s jemností, kterou by člověk mohl prokázat své lásce. "Přivedl jsem za tebou Toma. Říkal jsem ti, že to udělám, vidíš?"


Takže nejenže Bill vyprávěl o Tomovi hvězdám, ale vedl o něm rozhovory i s hroby. Tom matně přemýšlel, co o něm Bill asi říkal.
Bill vesele klábosil s neodpovídajícím kamenem a Tom se pomalu posadil vedle něj a střídavě přeskakoval pohledem mezi Billem a starým náhrobkem.
Bylo to děsivé. Tom se nikdy necítil pohodlně ohledně celé té záležitosti s mrtvými a umíráním. Preferoval zastrčit jakékoliv takové myšlenky to nejhlubší části své mysli a předstírat, že nikdy žádné takové neměl. Takové obranné techniky se příliš neshodovaly s poflakováním se po nocích na hřbitově.
Tom přemýšlel, jak asi vypadal hrob jeho babičky. Přemýšlel, jestli ji jeho matka navštěvovala nebo jí přinášela kytky. Lilie, to byly Adeliny oblíbení květiny.
Pravděpodobně ne.


"Přesně jak jsi říkal," Bill divoce gestikuloval, vykládal náhrobku imaginární příběhy, které Tom tak docela nestíhal sledovat. "Jako čokoládová tyčinka, ale lepší, a nemohl jsi to ani ochutnat, a-"
"Kdo to byl?" Zeptal se Tom, ne zcela jistý, že to opravdu chtěl vědět.
"Byl?" Zopakoval Bill, nechal si ruce padnout do klína a zíral na Toma se zmateným pohledem. Tom kývl směrem k náhrobku a Bill se zamračil. "Tohle je Ben. Zapomněl jsi?"
"Kdo byl Ben, když byl naživu?" Ujasnil Tom.
"Byl to taky Ben," řekl Bill s bezstarostným pokrčením ramen. "Jen trochu hovornější. Ale mně to nevadí. Máma mi vždycky říkala, že já mluvím dost za celou místnost plnou lidí."
Máma.
To bylo poprvé, kdy Bill zmínil rodinného příslušníka. "Tvoje matka říkala, že hodně mluvíš, jo?" Zeptal se Tom s úsměvem nad tou myšlenkou. Bill rozhodně byl upovídaný typ.
Bill na něj zamrkal s prázdným výrazem.


"Bille?" Povzbudil ho Tom.
"Tome!" Řekl Bill, přes rty se mu rozšířil úsměv. Tom zavrtěl hlavou, ty Billovy zvláštnosti podivně miloval. Bylo to frustrující, ale Tom si na to začínal zvykat, možná se mu to dokonce líbilo.
Náhle se odvrátil od Billovy rozjasněné tváře, aby místo toho zíral na hrob. V tu chvíli si všiml vyrytých dat do náhrobku. 1913 - 1949. Bill nebyl naživu, aby mohl znát muže, který tady byl pohřbený. Když odstranil trochu mechu, kterým kámen obrostl, Tom zjistil, že tam vůbec nebyl pohřbený muž. Jennifer Collins - milovaná sestra, dcera a kamarádka.
"Bille-"
"Tome! Ty zabíjíš Benovy rostliny!" Vykřikl Bill, odstrčil Tomovu ruku pryč od náhrobku a snažil se, neúspěšně, vrátit mech, který Tom odstranil, zpátky na své místo.
Tom ho tiše sledoval.


"Já se tak omlouvám, Bene," omlouval se Bill starostlivě. "Tom to tak nemyslel. On je moc milý, opravdu."
Bill si myslí, že je milý, pomyslel si Tom vzdáleně. Byli na hřbitově, po tmě, mluvili k hrobu, který se zdál být náhodně pojmenovaný Ben, a Bill si myslel, že je milý.
"Bille," řekl Tom, když Bill studený kámen omluvně pohladil. "Pojďme zpátky do domu, okay? Je zima, a ty vypadáš..." tak trochu opravdu šíleně "... zmatený."
"Já nejsem zmatený," trval na svém Bill. "Ben taky není zmatený. Nikdo není zmatený. Ty jsi zmatený?" Zeptal se Bill a hleděl na Toma širokýma, zvědavýma očima.
"Okay," řekl Tom konejšivě. "Ty nejsi zmatený. Ale, ehm, já jsem. Jsem zmatený." Tom byl vždycky zmatený, když byl Bill kolem. Byl na to tak zvyklý, že začínalo být nepohodlné a cizí nebýt zmatený.
"Ach," řekl Bill a nakrčil obočí. "Já taky. Myslím, že jsem si poranil hlavu."
"Poranil sis..." Tom se okamžitě pohnul kupředu, aby se dotkl Billových tmavých vlasů, které byly stále lehce nafouklé ze včerejšího účesu, a přejel prsty přes Billovu lebku. "Kde? Kde krvácíš?"


Ze všech věcí na celém světě Tom nechtěl, aby Billa něco bolelo.
Ale na Billově hlavě nebyly žádné boule, a Tom necítil žádná slepená místa oschlou krví, jak projížděl prsty Billovými jemnými vlasy. Bill od jeho prstů nijak neucuknul. Pokud něco, spíše se do nich naklonil, šťastně si broukal a tiskl čelo do Tomovy dlaně.
Tom pomalu přestal rukama pohybovat a s nejistotou sledoval, jak se Bill mazlí s jeho dlaní.
"Ty," řekl Tom, v krku měl sucho. "Měl bys zase přijít a spát v mém pokoji pro hosty. Bude tam hezky a teplo." Ve skutečnosti nebyla zima, když už něco, tak bylo nepohodlně teplo, ale Tom si nemyslel, že si toho Bill všimne.
"Kazimír," řekl Bill, jako by to vše vysvětlovalo.
Tomovi už z toho jména začínalo být špatně. "Kdo je Kazimír?"
"Můj kamarád!" Odpověděl Bill vesele a natáhl se, aby náhrobek láskyplně pohladil.
Tom se kousl do rtu. "Ale já jsem taky tvůj kamarád, že?" Zeptal se a Bill se zamračil. Tom alespoň doufal, že jej Bill považuje za svého kamaráda. "Chci říct... že jo?"


"Ach." Bill několikrát zamrkal s vylekaným výrazem ve tváři, jako by na to nikdy dříve nepomyslel. "Ano!" Rozhodl se po chvíli, a Tom vydechl, ačkoliv by nepřiznal, že do té chvíle zadržoval dech.
Bill byl jediný člověk, kterého považoval za kamaráda, ten jediný člověk, se kterým se Tom kdy chtěl spřátelit, navzdory tomu, jak zvláštní Bill byl. Možná právě proto, že byl tak zvláštní, možná jen proto, že to byl Bill.
"Dobře. Takže můžeš jít se mnou. Protože jsem tvůj kamarád."
"Ne." Bill zavrtěl hlavou, a Tom v duchu zasténal. Tak zatraceně tvrdohlavý. "Musím zůstat s Kazimírem. Chyběl bych mu."
Tom si žvýkal ret, neochotný se vzdát, nejistý, co říct. Mně bys chyběl víc? Ne.
"Měl bys jít se mnou, taky navštívit Kazimíra, Tomi," pozval ho Bill jednoduše, oči měl rozšířené vzrušením, protože se zdálo, že Bill chtěl Tomovi ukázat vše, čeho si cenil. "Má tě rád, samozřejmě."
"Jít navštívit Kazimíra," zopakoval Tom. Pokud je Kazimír Billův spolubydlící, nejenže Tom bude moct poznat muže, kterému to jméno patří, ale bude moct taky poznat, jaké jsou Billovy životní podmínky.
"Jo," řekl Tom a Bill ho odměnil širokým úsměvem. "Moc rád bych Kazimíra poznal."


autor: Želatýnka
překlad: Zuzu

betareaed: J. :o)
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuanka Iwuanka | 25. listopadu 2017 v 19:21 | Reagovat

Znepokojuje ma to Billove spravanie. Dozvieme sa niekedy co sa mu stalo???

2 Mischulka Mischulka | E-mail | 25. listopadu 2017 v 19:27 | Reagovat

Já se vůbec nedivím, že se Tom o Billa bojí. Já totiž taky! Ačkoli je Bill s největší pravděpodobností se svým životem spokojený a a je na něj zvyklý, tak prostě všude vidím nějaké nástrahy, které by mohly Billa chytit. A samozřejmě mě moc těší, že že Tom má Billa plnou hlavu a musí nad ním pořád přemýšlet, ačkoli věřím, že to musí být někdy až otravné. :-P

A čím dál více poznáváme Billův prazvláštní svět, kde jsou jeho kamarádi hvězdy a náhrobky. Na tom náhrobku mě asi ze všeho nejvíc dostalo, že tam nikdy nebyl pohřben člověk jménem Ben, ale ve skutečnosti to byla žena, kterou Bill ani neznal. A ačkoli mi Bill přijde neuvěřitelně roztomilý ve všem, co dělá, tak si tak říkám, zda nemá nějakou duševní poruchu. Hvězdu vem čert, ale aby se upnul na náhrobek, kde nejspíš ani neznal člověka, co v něm leží...no, já nevím. Každopádně z toho nebudu dělat velkou vědu a budu se užívat jeho roztomilosti. :-) Trošku mě frustruje, že se o jeho životě dozvídáme tak málo, a tak strašně pomalu, ale na stranu druhou je v tom alespoň to kouzlo. ♥ A už se moc těším na setkání s Kazimírem!

Tisíceré díky, Zuzu! ♥

3 Karin Karin | 25. listopadu 2017 v 20:48 | Reagovat

Mám o Billa obavy aby mu někdo neublížil a jsem moc zvědavá na Kazimíra.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama