Jeho očima 6.

14. listopadu 2017 v 16:00 | Janule |  Jeho očima
autor: Želatýnka


Zářit jasně, zářit leskle


Když byla Třpytka zmíněna znovu, byl skutečně pátek, ačkoliv si Tom myslel, že to byla spíše více náhoda, než to, že by měl Bill reálný pojem o čase.
Od chvíle, kdy Bill předchozí týden zmizel, Tom si nemohl pomoct, ale byl pokaždé trochu nervózní, když nebyl kolem. Nebylo to tak, že by snad Tom byl osamělý, to jen, že pokud Bill nebyl s Tomem, tak kde přesně byl?
Když se nad tím tak zamyslel, Tom toho o Billovi příliš nevěděl. Nevěděl vůbec nic o Billově minulosti a příliš toho nevěděl ani o jeho přítomnosti. Bill měl rád věci, které odrážely světlo, a rád mluvil o hvězdách a měl pár přátel s podivnými jmény, které Tom nikdy nepotkal. Bill se nikdy nezmínil o své rodině nebo o tom, kde bydlel. Pokud vůbec někde bydlel.
Tom si byl docela jistý, že Bill někde bydlel, ale po měsíci, co Billa znal, a po šesti dnech, co jej ztratil, ´docela jistý´ už nebylo dostačující.


Takže v pondělí ráno u snídaně skládající se z oschlých cereálií Tom vymyslel plán. Nejprve Billa zavede do domu s příslibem jídla a pak si jej posadí k velmi vážné diskuzi o jeho životních podmínkách, a má vůbec topení a centrální klimatizaci a tekoucí vodu a jídlo v ledničce? Protože Bill byl ve skutečnosti až příliš hubený a pravděpodobně se mu nevedlo příliš dobře v jiných než v dokonalých podmínkách.
Tom doufal, že má Bill rád těstoviny.
Namísto do práce šel toho dne do supermarketu, a když se Bill večer přišel prohrabávat popelnicí, všechno už bylo připravené.


"Pojď dovnitř," zval ho Tom, jak už bývalo jejich rutinou od chvíle, co Bill minulý týden zmizel. Ukázalo se, že tahle zima bude neobvykle chladná a s nadměrnými srážkami, a Bill vypadal až příliš křehce na to, aby byl ponechán venku.
Což bylo přesně to, o čem se chystali si spolu promluvit.
"Ale ty odpadky!" Protestoval Bill, jak jej Tom táhl ke dveřím, s rukou bezpečně omotanou kolem Billovy paže.
Tom laskavě protočil oči, zatímco Bill vydával tiché, kňouravé zvuky, a oba společně přešli přes práh. "Můžeš si je prohrabat později. Ty odpadky nikam neutečou, slibuju."
"Slibuješ?" Zeptal se Bill, a znělo to spíš, jako by Bill opakoval nazpět Tomova slova, jako to občas dělal.
Když se Tom otočil, Bill na něj hleděl širokýma, důvěřivýma očima. Toma to nutilo cítit se podivně nepohodlně, mít na sobě tento Billův pohled, soustředěný a plný věrnosti. "Ach, jo, slibuju." Tom pod Billovým intenzivním pohledem nervózně přešlápl. "Tak pojď, pomůžeš mi připravit večeři."



Bill ho obezřetně následoval do příliš velké kuchyně a Tom postavil na sporák hrnec plný vody a zapnul ho, kov dutě zacinkal o kov a ozvěna se nesla kolem zdí, zatímco Bill zvláštně naklonil hlavu.
Tom viděl v televizi tyhle designerské show (nudil se, okay, nebylo to schválně nebo tak něco), kde potencionální kupci vždy mluvili o kuchyních. Příliš malá, příliš stísněná, s potřebou renovace, nerezová ocel, granitové pracovní desky.
Nikdy neřekli příliš velká, příliš prázdná, příliš chladná, ale Tom si byl docela jistý, že jakmile by se pan a paní Nechutně-sentimentální-novomanželé nastěhovali do svého nového domku na předměstí, přišlo by jim to tam ledové a obrovské.
Všechno v Adelině domě bylo příliš velké, příliš prázdné. Tom přemýšlel, jak tam jeho babička mohla celé ty roky žít sama a nezbláznit se přitom. Tom přemýšlel, jak on tam mohl žít celé ty dva roky a nezbláznit se.
Tom přemýšlel, jestli jej tahle věc s Billem kvalifikovala na šílence.
Pravděpodobně.


Bill stále postával v kuchyni u sporáku a zvědavě ho okukoval, zatímco Tom stál u spíže a dával dohromady jednoduché ingredience pro jejich jídlo.
"Víš, že se nemáš dotýkat horkého sporáku, že?" Zeptal se Tom opatrně a ohlédl se přes rameno na svého hosta.
"Ano," řekl Bill, a pak stejně strčil testující prst do plamene hořáku.
Tom okamžitě upustil jejich večeři na linoleum, sklenice s omáčkou na těstoviny se rozprskla do rajčatové louže, a byl vedle Billa málem dřív, než Bill rukou reflexivně ucukl.
Bill se až příliš klidně zamračil a strčil si prst do pusy. "Je to horké," informoval Toma s prstem v puse.
"To jsem zrovna řekl!" Stěžoval si Tom a natáhl se pro Billovo zápěstí.
Bill tiše zaprotestoval, když se mu Tom snažil ruku odtáhnout, a o krok ustoupil.
"Nech mě se podívat," chlácholil ho Tom, ačkoliv neměl ani nejmenší tušení, co dělat se spáleninou. Jeho matka nikdy nebyla rozmazlující typ, a když se Tom jako dítě spálil díky zvědavým prstům, Donna jen zavrtěla hlavou a řekla: "No, aspoň se pro příště poučíš, že?"
A Tom se poučil, ale nenaučilo jej to, jak se postarat o spáleninu.


Bill udělal další nejistý krok směrem ke sporáku a Tom se kolem něj rychle natáhl a vypnul plamen. "Já to spravím," slíbil, i když si nebyl jistý jak. "Jen mě nech se podívat, Bille."
Tom znovu zatahal za Billovo zápěstí a tentokrát jej Bill nechal, prst mu volně vyklouzl z pusy. Zdálo se však, že nepochopil Tomovy úmysly, protože namísto toho, aby ho nechal si spálený prst prohlédnout, Bill natáhl svou ruku kupředu a přitiskl vlhkou kůži proti Tomovým rtům.
"Geh!" Zaprotestoval Tom nedobrovolně, což se neukázalo být jako ta správná věc, protože v tom Billův prst vklouzl mezi jeho rty.
Bilova kůže byla hebká a vlhká od slin, špička jeho prstu se tiskla proti patru v Tomových ústech. Tom velmi opatrně neskousnul, navzdory jeho překvapení, a namísto toho pevně popadl Billovo zápěstí a odstrčil jeho ruku pryč.
"Takhle jsme se to spravit nechystal," řekl Tom a olíznul si vlhkost ze svého horního rtu.
Bill jen nevzrušeně pokrčil rameny a otočil se, aby prozkoumal strop. Tom nervózně polkl a horečnatě popadl z pultu jablko a zakousl se do něj, než se mohl rozhodnout, jak přesně Bill chutnal.


***


K večeři měli sendviče. Bill ten svůj držel podivně pouze palci a ukazováčky každé ruky.
"Proč to děláš?" Zeptal se Tom. "Pořád tě ten prst bolí?" Cítil se podivě spokojený, jak tam Bill seděl naproti němu a vypadal šťastně a pohodlně a stejně tak zvláštně jako vždycky.
Bill si opatrně kousl svého sendviče a zvědavě pozvedl obočí.
"Tohle," objasnil Tom a napodobil Billův úchop sendviče svými vlastními prsty.
Bill neodpověděl, jen se kolem svého sendviče usmál, pomalu žvýkal a sledoval Toma se zjevným souhlasem.
Tom zavrtěl hlavou, kousnul si svého sendviče a oba seděli u starého kuchyňského stolu jeho babičky, jedli sendviče s arašídovým máslem a želé a drželi je opatrnými prsty.


***


Později toho večera byl Tom schopný určit, že Bill skutečně měl místo, kde bydlel, ačkoliv byl docela neurčitý v tom, kde to bylo. Očividně sdílel to místo s Kazimírem, a Bill Toma velmi vážně ujistil, že to jejich místo bydliště má spoustu zdí, což byla dobrá věc, jak Tom usoudil. Tom se chtěl Billa zeptat, jestli by to místo mohl vidět, aby se ujistil, že je to tam opravdu bezpečné, ale nedokázal tak úplně přijít na to, jak se zeptat, a tak je nakonec Tom oba pouze usadil do obýváku pro další kolo videoher.
Bill si ty barevné hry se zvukovými efekty a řvoucí hudbou rychle oblíbil. Tom si myslel, že Billova oblíbená část her byla hudba, podle toho, jak pohupoval hlavou a broukal si. Ale Tom byl pravděpodobně zaujatý.
Chtěl Billovi ukázat Gibsonku, na kterou si s babiččinou pomocí našetřil jako teenager, chtěl na ni zahrát a sledovat Billův obličej zabraný do hudby. Chtěl to, ale zároveň se k tomu nedokázal přinutit.
Co když by se Billovi ten zvuk nelíbil? Co když Tom nikdy nebude rocková hvězda? Co potom?


"Kam jdeš?" Zeptal se Tom, když Bill náhle vstal, i když si Tom nebyl jistý, proč se vůbec obtěžoval ptát. Bill vždycky odcházel náhle, nikdy se nerozloučil ani nezamával, dokonce se ani neohlédl. Bylo to téměř utěšující, protože Tom to chápal, jako že to znamenalo, že Bill se dalšího dne vrátí.
To, anebo měl Bill prostě špatné manýry, z čehož ho Tom, vzhledem ke všem okolnostem, opravdu nemohl vinit.
Bill se zastavil a otočil se za zvukem Tomova hlasu už na půl cesty ke dveřím. "V pátky se chodím dívat na Třpytku."
"Já vím," řekl Tom a taky vstal. "Dneska je pátek?"
Bill pozvedl obočí a věnoval Tomovi pohled, kterým dával najevo, že si myslí, že je Tom pitomec.
"Takže, ano?" Pochopil Tom. Bill přikývl, pohlédl mezi zavřenými dveřmi a Tomem se zamyšleným pohledem v očích, kterému Tom vůbec nevěřil, ale který začínal mít v oblibě. Více než v oblibě.


"Takže hádám, že se uvidíme později," řekl Tom a bojoval proti zamračení. Takhle se nemohl cítit, oddaný a chtějící. Ne pro nikoho. Ne pro Billa.
"Ale mohl bys mě vidět teď," řekl Bill. "Proč až později? Proč mě nemůžeš vidět teď a později taky?" Přistoupil blíž, aby omotal prsty kolem Tomovy paže a společně s ním vyrazil ke dveřím.
Tom se nechal táhnout bez odporu a málem klopýtnul. "Třpytka nebude proti?"
"Samozřejmě, že ne!" Odfrkl si Bill. "Říkám jí o tobě pořád."
"Opravdu?"
Bill povzbudivě přikývl. "Říkám. Má tě ráda, samozřejmě." Samozřejmě - jako by si Bill myslel, že každý, kdo Toma potkal nebo o něm slyšel, si nemohl pomoct a musel ho mít rád.
Bylo to povzbudivé šťouchnutí pro jeho sebevědomí, i když zcela nesprávné.
"Hádám, že se s ní teda budu muset setkat," řekl Tom a nechal se vytáhnout ze dveří.


***


Tom si nebyl jistý, kam si myslel, že půjdou, možná směrem k městu. Tam ale nešli, samozřejmě, protože Bill nikdy neudělal to, co si Tom myslel, že udělá. Kráčeli spolu bok po boku ve tmě a Tom každou chvíli koutkem oka pohlédl na Billovy rysy osvětlené pouličními lampami.
Rozptýlený Billovými až trochu příliš vystupujícími lícními kostmi a jeho kostnatými prsty stále omotanými kolem Tomova zápěstí, si Tom neuvědomil, kam jdou, dokud jeho nohy nešláply na hlínu a svými velkými botami nesešlapával trávu.
Park měl velmi slabé osvětlení. Bylo těžké něco vidět, ale zdálo se, že Bill ví, kam má jít, jak Toma vesele táhl za sebou. Tom se snažil nemyslet na to, jak si Bill takhle vykračuje nocí úplně sám.


"Víš jistě, že jdeme správným směrem?" Zeptal se Tom, když začali stoupat do velkého kopce na vnějším okraji parku. Tom si byl docela jistý, že nenajdou nic, nebo spíše přesněji řečeno nikoho, kdo by na ně na vrcholku čekal.
Bill ale nevypadal odrazen, pouze pohnul palcem, aby pohladil Tomovy klouby, zatímco šplhali do travnatého kopce. Tom nezčervenal, protože byl až příliš mužný na takové věci, a kromě toho... kromě toho.
"Tam," řekl Bill a ukázal vzhůru k tmavé, mlhavé obloze. Tom neviděl vůbec nic. "Třpytka."
"Kde?" Tom otočil hlavu, aby se podíval po okolí.
"Tam." Bill zatáhl za Tomovu ruku, takže nyní oba ukazovali k obloze. "Ona je tamta."
Tom se zamračil, zamžoural do tmy a nebyl si jistý, co přesně hledá. "Co?"
"Ta zářivá."
Ještě silněji zamžoural, ale vše, co Tom mohl vidět, byla noc, obloha - smog a mdlé hvězdy a letadlo nad hlavou a... hvězdy. "Třpytka..." řekl Tom, jak na něj dolehlo uvědomění. "Třpytka je hvězda? Třpytka je jméno nějaké hvězdy. Té, ke které mluvíš."
"Ne nějaká hvězda, tahle hvězda," naléhal Bill a pustil Tomovu ruku. "Třpytka."


"Sakra, Bille, opravdu?" Tom si protáhnul krk, nějakým způsobem přesně věděl, o které hvězdě to Bill mluvil.
"Ona září." Bill si tím zněl být tak jistý, že se Tom prostě nedokázal přinutit k tomu, aby řekl cokoliv o kamarádění se se světélky na obloze a pojmenovávání je směšnými jmény. "Stejně jako ty, Tome."
Bill se k němu přisunul blíž a oba tam stáli, v malém parku v zakouřeném městě, a společně hleděli na oblohu.
Billova hvězda nebyla ta největší a ani ta nejjasnější na obloze, ale čím více se na ni Tom díval, tím více se zdálo, že září.


autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 B-kay :) B-kay :) | 14. listopadu 2017 v 20:29 | Reagovat

Ta poslední věta ♥ ... nedokážu se přestat usmívat, cítím jak mi buší srdce a jsem tak spokojená, protože se povídka ubírá přesně tím směrem, jak jsem si přála. Je nádherně magická a něžňounká, tak jiná od všech, které jsem kdy četla. Od prvního dílu jsem věděla, že bude speciální a nemýlila jsem se ♥

2 Karin Karin | 14. listopadu 2017 v 20:48 | Reagovat

Krásná povídka.

3 Iwuanka Iwuanka | 14. listopadu 2017 v 21:59 | Reagovat

Toto je take kuzelne. Take, ze sa mi chce pri tomto komentari zuzlat ako ked sa snazite rozpravat s roztomilym babatkom.

Ale stale mi nejde do hlavy ten Bill. Preco je taky?? Dozvieme sa to niekedy?? Ach....tesim sa na plkracovanie.

4 Andys Andys | 15. listopadu 2017 v 0:10 | Reagovat

děkuji za překlad, krásná povídka

5 Mischulka Mischulka | E-mail | 16. listopadu 2017 v 20:41 | Reagovat

Tahle povídka je jedním slovem okouzlující! ♥
Nemůžu ani vyjádřit, jak se těším na každý nový díl a s jakou radostí a lehkostí na srdci všechny díly čtu. Nějak mi to nedalo, a znova jsem si přečetla všech 6 dílů a mám z téhle povídky přenádherné pocity. ♥

Bill je prostě kouzelné stvoření a mě nepřestane vrtat hlavou veškerá jeho minulost a a přítomnost. Strašně ráda bych se o něm dozvěděla všechno a hned, ale vím, že některé věci mají prostě svůj čas. Alespoň jsme se dozvěděli, že Bill bydlí někde, kde je mnoho stěn, tak snad je to opravdu nějaký domeček, panelák, ubytovna, cokoli..Neumím si představit, že by tak křehké stvoření spalo někde venku v křoví nebo na lavičce. Takže asi to tedy bezdomovec nebude. :-D Prostě mě všechno ohledně Billa připadá neuvěřitelně tajemné a docela mě drásá to, že ještě pořád nic nevím. :-)

Billova ´kamarádka´ Třpytka je krásná a je o to krásnější, když vím, že má Toma ráda. :-D O:-)
No a ty poslední věty příběhu? ♥♥♥ Nemám slov. Přenádherné! ♥

Obrovské díky za překlad!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama