Jeho očima 5.

11. listopadu 2017 v 16:00 | Janule |  Jeho očima
autor: Želatýnka


Ztracený a nalezený


Šlo o to, že Tom si byl stále docela jistý, že chtěl, aby Bill zmizel. Nikdo nechtěl, aby se mu po nocích někdo hrabal v odpadcích. Bylo to narušení soukromí a bylo to tak trochu nechutné. Bill byl zvláštní a bylo šíleně frustrující s ním mluvit. Divně se oblékal a divně se na Toma díval a nutil i Toma cítit se divně. Takže ano, Tom si byl docela jistý, že chtěl, aby Bill zmizel.
Až do chvíle, kdy Bill zmizel, samozřejmě, a pak Tom jen chtěl, aby se hned vrátil, prosím.
Bill zmizel v úterý večer. Nebo, no, byl tam v pondělí večer, prohrabával se Tomovými odpadky jako obvykle, na sobě měl fialovou mikinu, kterou nesundal od chvíle, kdy mu ji Tom dal, a štěbetal cosi o Kazimírových vouskách. (Tom Billovi nabídl jednorázovou žiletku, pokud se jeho kamarád chtěl oholit, ale Bill se na něj pouze podivně podíval).
Takže, Bill tam byl v pondělí, přesně jako každou jinou noc po téměř celý minulý měsíc. Odkráčel do noci s plastikovým pytlem plným odpadu a Tom ho nesledoval, jak odchází. Bill se následujícího večera vrátí, usoudil, protože to Bill vždycky dělal.


Bill se následujícího dne nevrátil. Tom seděl v obývacím pokoji celé hodiny, zíral ven do tmy a čekal. Když dědečkovy staré hodiny čtyřikrát odbily, Tom se rozhodl, že Bill už je nejspíš venku a Tom ho prostě neviděl. Vyšel z hlavních dveří, aby se podíval, garážové světlo se rozsvítilo a ozářilo celý trávník, ale Bill tam nebyl. Tom se posadil na terasu, aby počkal. Čekal tam tři hodiny, každých deset minut škubnul rukou, ale senzor pohybu udržoval světlo zapnuté. Bill nepřišel, a v sedm už Tom musel jít do práce.
Tom toho dne Billa neviděl, ani následujícího dne.
Nebylo to od Billa fér, aby prostě jen tak zmizel. Aby se vetřel do Tomova života a Tomovy hlavy a možná i do Tomova srdce, a pak to prostě všechno vzal pryč, vzal sebe pryč. Vůbec to nebylo fér a Tom se chystal, že ho musí najít, aby mu to řekl.
Problém byl, že Tom nevěděl, kde hledat, ani nevěděl, kde začít. Bill se vždycky jen objevoval tam, kde byl Tom. Tom si nikdy nepomyslel, že bude muset Billa najít. Nikdy si nepomyslel, že to bude chtít.


Když Tom Billa neviděl už tři dny, nešel do práce a vydal se hledat. Začal pěšky a vydal se do parku, kde viděl Billa zírat na oblohu, a do minimarketu, kde viděl Billa jíst čokoládovou tyčinku, za kterou nejspíš nezaplatil, ale Bill na žádném z těch míst nebyl. Jakmile se Tom ocitl zpátky doma, rozhodl se, že celá operace bude ve větší míře, a nastartoval svůj náklaďák.
Bill nebyl u pizzerie, kde na něj Tom narazil už dvakrát, a nebyl ani na benzince s přátelskou starou pokladní a nebyl ani v polévkové jídelně a ani v žádné ulici mezi tím. V šest hodin večer byl Tom hladový a unavený a musel si přiznat - Bill nikde nebyl.



Když se Tom dostal domů, posadil se na chodník vedle popelnice a vložil si hlavu do dlaní.
Nebyl osamělý, opravdu osamělý, už téměř dva roky. A Bill, Bill všechno zničil.
"Pane Kaulitzi!" Zapištěl až příliš známý hlas. Tom si povzdechl a sevřel své černé dredy silněji. Fantastické. "Pane Kaulitzi!"
"Jo?" Zeptal se Tom, zvedl se na nohy a opřel se o popelnici. Naštvaně si paní Martinovou prohlížel. Nemohl být člověk v rozmrzelé náladě nechán v klidu a míru?
"Chtěla jsem s vámi mluvit," říkala paní Martinová s rukama v bok. "Pane Kaulitzi, vaše babička byla dostatečně špatným sousedem - všechny ty kočky a ta její hudba - a nikdy nesekala trávník, nikdy! A ten plot! Podívejte se na barvu toho plotu, je to stále tak-"
Tom si povzdechl a rukama si promnul tvář, oči měl napuchlé z nedostatku spánku. Ta poslední věc, kterou právě teď potřeboval, byla-
"-chci tím říct, bezdomovec! Opravdu, já-"
"Počkat!" Tom se natáhl, aby starší ženu popadl za rameno, a paní Martinová zmlkla a shlédla na jeho ruku, jako by byla odporná, nemytá. "Počkat, bezdomovec... Cože?"


"Vy nikdy neposloucháte! Všichni mladí lidé jsou takoví! Byl tady bezdomovec, který se prohrabával vaším odpadem, pane Kaulitzi. Když jsem se mu pokoušela říct, že tohle je slušné sousedství a že tady takové věci rozhodně neschvalujeme, řekl mi, že vám pomáhá." Paní Martinová zkroutila rty ve zjevném znechucení. "Toulavé kočky jsou už dostatečně špatné, ale toulaví lidé?"
"On není nic toulavého," zavrčel Tom a velmi uváženě rameno své sousedky pustil, jen aby neudělal nic hloupého. "Je to Bill, a co jste mu to ksakru řekla, protože ho nikde nemůžu najít."
Paní Martinová se přísně zamračila a sevřela čelist. "Rozhodně jsem mu řekla, že se nachází na soukromém pozemku a že-"
"Na mém soukromém pozemku!" Přerušil ji Tom se zaťatými zuby. "Je to můj soukromý pozemek, a budu tady mít, koho jen sakra budu chtít."
Paní Martinová ze sebe vydala nespokojený zvuk a Tom vzdychl a masíroval si spánky proti přicházející migréně. "Jen, prosím, kde je? Řekl, kam půjde? Řekl vůbec něco?"
"Něco o velrybě?" Nabídla paní Martinová s podezřívavým zamračením. "Myslím, že je možná duševně vyšinutý."
"Skvělé," zamumlal Tom a potřásl hlavou. "Zatraceně úžasné."


***


Tom strávil většinu víkendu střídavě hledáním a trucováním, ale nemohl Billa nikde najít.
Nakonec Tom Billa vůbec nenašel - to Bill našel jeho.
Tom seděl v parku na té samé lavičce, na které seděl s Billem. Zíral na oblou, ale byly tam jen sotva nějaké mraky a slunce zářilo až příliš jasně. Bolely jej z toho oči a přemýšlel, proč si nevzal sluneční brýle. Když se někdo posadil vedle něj, Tom se neohlédl, nestaral se o to, kdo to je. Jen si přál, aby si ten člověk šel najít svou vlastní lavičku.
Nějakou dobu tam vedle sebe seděli, v tichosti a bez pohybu, když v tom se ta osoba náhle pohnula a nepříliš jemně nakopla Toma do holeně. Tom prudce otočil hlavu se zavrčením na rtech. Ten zvuk v jeho hrdle odumřel, když spatřil známé hnědé oči orámované tmavě černou tužkou na oči.
"Bille!" Vykřikl Tom s rozšířenýma očima.
"Ano," souhlasil Bill. "Já jsem-"
Tom potřásl hlavou a majetnicky omotal prsty kolem Billovy paže. "Kde jsi sakra byl?" Dožadoval se Tom a bojoval proti neznámému nutkání natáhnout se a někoho obejmout. Jmenovitě Billa.
"Byl jsem na hodně místech," odpověděl Bill, tolerantní k Tomovým svírajícím prstům. "Právě teď jsem tady."


Pak se Tom opravdu natáhl a Billa objal, přitáhl si jej blíže do něčeho, o čem doufal, že je to chlapské objetí, ale kdyby nebylo, usoudil, že Bill by v tom neviděl rozdíl.
Bylo to zvláštní, nikdy nevíte, co je důležité, dokud o to nepřijdete. Když máte štěstí, dostanete to zase zpátky.
"Jo, no," řekl Tom, volnou rukou sevřel tenký materiál Billova trička, "nějakou dobu zůstaň, okay? Proč jsi zmizel? Hledal jsem tě."
Tom mohl cítit, jak se Billovy rty proti jeho rameni zformovaly do zamračení, a náhle se s červenáním odtáhl. Bill se jej ale tak úplně nepustil, majetnická ruka byla sevřená kolem látky Tomova rukávu.
"Marvin řekl, jdi pryč," informoval ho Bill smutně. "Že zavolá policii a ti mě odvedou pryč. Já nemám rád policii, a tak jsem šel pryč."
"Paní Martinová?" Zeptal se Tom, ačkoliv už odpověď znal.
"Marvin," trval na svém Bill a zatahal za Tomův rukáv. "Marťan Marvin."
"Ona je prostě taková," snažil se Tom vysvětlit a cítil se jako blbec, že brání svou sousedku, která k Billovi nebyla zjevně o nic milejší než ke komukoliv jinému. "Je to mrcha, ale ve skutečnosti by nezavolala..." Vlastně možná ano. "Omlouvám se."
"Je tak nezajímavá," řekl mu Bill, oči měl rozostřené. "Ani trochu zářivá."
"Kurva," Tom se rozesmál. "Ty a ty tvoje ´zářivé´ sračky. Ani nevím, proč mi to chybělo."
Bill se jen zazubil, oči měl jasné.


"Pojď se mnou," řekl Tom náhle. "Pojď zpátky do mého domu. Budeme hrát videohry. S barevnými tlačítky, pamatuješ?"
Bill zavrtěl hlavou a pustil Tomův rukáv. Tom se kousl do rtu, cítil se podivně zoufale. "Paní Martinová tě nebude obtěžovat," slíbil. "Mám jednu takovou věc, alobal, vsadím se, že to budeš milovat, je to opravdu zářivé..."
"Je pátek," řekl Bill, ačkoliv Tom neviděl, co to mělo s čímkoliv co společného, a byl si docela jistý, že je ve skutečnosti pondělí. Opravdu docela jistý. "Když je pátek, tak se vždycky chodím dívat na Třpytku."
"Na Třpytku?" Zopakoval Tom. "Ty znáš někoho jménem Třpytka?"
"Samozřejmě!" Odpověděl Bill radostně. Tom tak trochu pochyboval, že ´Třpytka´ bylo něčí skutečné jméno. Taky docela uvažoval nad tím, jak Bill nazývá jeho, když není kolem. Tom opravdu doufal, že to nebylo něco tak chabého jako Třpytka. Pravděpodobně to ale bylo něco ještě horšího jako Pan Zářivý nebo tak něco.


Což Tomovi přivodilo další podivnou myšlenku. "Bille... znáš moje jméno?"
"Bill?" Nabídl Bill.
Tom zíral.
Bill zíral nazpět.
Podle Tomova odhadu se znali už téměř měsíc. Tom se nikdy nepředstavil.
Bill neznal jeho jméno.
Kriste.
"Jsem Tom," řekl Tom pomalu a napřáhl přitom ruku. "Moje jméno je Tom."
Bil mu nepotřásl rukou, ale přikývl a vypadal potěšeně.
"Tom," zopakoval Bill, to jméno mu ze rtů vyklouzlo tak zvláštně. Řekl to ještě párkrát, zkusil rozdílné modulace hlasu a tónů, dokud s jednou variantou nebyl spokojený.
"Tom," řekl Bill finálně, možná pochvalně. "Tom a Bill."
"Jo," souhlasil Tom, jeho hlas byl podivně chraplavý. "Tom a Bill."


autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 11. listopadu 2017 v 20:09 | Reagovat

To je tak krásná povídka moc se mi líbilo jak Tom hledal Billa.

2 Mischulka Mischulka | E-mail | 11. listopadu 2017 v 20:24 | Reagovat

Já už jsem měla o Billa docela strach, co se mu stalo anebo kde se toulá! Ale že jej vyhnal ´Marťan Marvin´, to mě nějak nenapadlo. Ta ženská taky musí strkat nos do všechno!! Ach jo..no, hlavně že se Bill nakonec našel! :-)

Přišlo mi strašně roztomilé, jak se Tom o Billa bál a vlastně si uvědomil, jak moc mu chybí byť jen vědomí, že je Bill tak venku u jeho popelnic a vybírá, co se u líbí. Byla jsem skutečně nadšená, když si vzal den volna a šel hledat Billa. Já nevím, bylo to prostě roztomilé. ♥ Tom by si měl Billa vzít k sobě domů a už jej nikam nepustit a jen se o něj starat. :-)

A docela mě zajímá, kdopak nebo copak je ´Třpytka´! A že by se šel Tom kouknout s Billem? To by bylo strašně hezké! :-)

Opravdu moc se těším na další pokračování povídky. Opět jedna z další povídek, které jsou pro mě jako droga! ♥ Mohla bych to číst od rána až do večera. ♥
Moc děkuji za překlad, Zuzu!

3 Jasalia Jasalia | 12. listopadu 2017 v 14:48 | Reagovat

Toto je také záhadné a čudné, až je to zaujímavé. Som zvedavá, čo sa z toho nakoniec vykľuje. Ďakujem za časť.

4 Iwuanka Iwuanka | 12. listopadu 2017 v 16:25 | Reagovat

Ja ich oboch milujem. Nic k tomu viac nemam :-*

5 B-kay :) B-kay :) | 12. listopadu 2017 v 21:32 | Reagovat

Po dnešním dlouhém dnu byla takhle povídka jako balzám na duši :) začínám se do ní zamilovávat pořád víc a víc a opět ti z celého srdce děkuji za překlad Zuzu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama