Jeho očima 4.

7. listopadu 2017 v 16:00 | Janule |  Jeho očima
autor: Želatýnka


Východ slunce


Když se sem Tom nastěhoval, bylo v kuchyňské lince žrádlo pro kočky. Byl to pytel tak obrovský a těžký, až Tom přemýšlel, jak ho jeho babička dokázala sama přenést do domu. Ležel tam ve spodní polici a vysmíval se mu. Tohle je to, co jsi zdědil, dům a náhrobek, zvědavé sousedy a hromadu toulavých koček.
Vztekle ten pytel nakopnul a rozešel se pryč tak rychle, jak jen mohl, aniž by se cítil, jako že utíká před kočičími granulemi.
Toulavé kočky stejně přicházely. Šest nebo sedm z nich, každý den, některé staré a slabé, některé mladé a hravé, Tom si nemyslel, že by to byla rodina. Seděli u zadních dveří jeho babičky - jeho zadních dveří - nemňoukaly, ale zíraly, očima vypalovaly díry do sukovitých dveří. Tom je u toho nechal.
Neustále se vracely. Každé ráno po celý první týden, kdy Tom bydlel v příliš velkém a příliš tichém domě, kočky seděly na zadní terase a čekaly.


"Ona je mrtvá!" Křičel Tom na konci týdne. "Vy nevíte, že je mrtvá? Už je pryč a vy jste zůstaly samy! Zmizte!" Práskl dveřmi a nechal tam kočky zírat, stejně jako pokaždé.
Připravil si snídani na jejím sporáku, ale nesnědl ji. O hodinu později Tom konečně vyhlédl z kuchyňského okna na terasu a samozřejmě, kočky tam stále byly.
A tak je Tom nakrmil, ten den i ten další, celé týdny a měsíce a pak po celý rok. Když mu první pytel kočičích granulí došel, Tom koupil další a prostě je i nadále krmil.
Nebyl zvířecí člověk, nesnažil se jich dotýkat a ony se k němu nepokoušely přiblížit. Jedné kočky si však Tom všiml. Byly to ty její oči - Tom si byl docela jistý, že ta kočka byla holka, žádný kluk nikdy neměl tak vědoucí oči - vpalovaly se mu pod kůži, sledovaly, čekaly, věděly. Co přesně ta kočka věděla, to si Tom nebyl jistý. Možná jen to, kde najít jídlo zdarma a přátelské lidi, možná to, kde žijí ty nejtlustší myši z celého města. Možná víc. To mu neřekla.
Začal jí říkat Kočka. Nebylo to tak, jako by si ji nějak nárokoval nebo ji považoval za svou, jen ji prostě potřeboval nějak pojmenovat.
Kočka přicházela každý den.


***


Po celé týdny byl Bill jako sen. Ve světle éterický, neskutečný, existující pouze v temnotě jako jedna z hvězd, o kterých očividně tak rád mluvil, zatímco se radostně hrabal Tomovým odpadem, a Tom stál vedle něj jak u vytržení.
Po celé týdny Bill existoval pouze na určitém místě a v určitém čase. Po celé týdny Tom snil, a pak už najednou ne.
Bylo pondělí odpoledne, Cocoa´s Café bylo prázdné a Tom vynášel odpad do uličky za malou kavárnou, protože byl takový milý a nápomocný zaměstnanec. A navíc už to začínalo smrdět a Tom prohrál při házení mincí s Natálií, která byla toho dne jediným dalším pracujícím zaměstnancem.
Ulička to byla velká, taková, kterou Cocoa´s Café sdílelo s několika dalšími obchody kolem nich, a tak Tom nebyl až tak překvapený, když jakmile hodil pytel s odpadem do jejich kontejneru, zachytil koutkem oka nějaký pohyb. Avšak lehce sebou překvapením trhnul, když otočil hlavu, aby spatřil, že ten pohyb přišel od povědomé postavy, bledší než obvykle v jasném denním světle a s vlasy stále tak černými, která se nakláněla přes okraj kontejneru vedlejšího obchodu s nábytkem a vesele se prohrabávala jeho obsahem.


Bill byl prohrabávačem popelnic.
Samozřejmě, že byl prohrabávačem popelnic.
"Bille?" Zeptal se Tom nevěřícně. Bill vzhlédl, zářivě se usmíval a nevypadal nijak překvapeně.
"Ahoj!" Usmál se, jeho výraz byl v denním světle ještě rozzářenější než obvykle.
Tom zíral. "Ty... co tady děláš? Jak jsi vůbec..." Tom si nevzpomínal, že by se Billovi někdy zmínil o tom, kde pracuje. Očividně ani nemusel.
"Nevěřil bys, co lidé všechno vyhodí," řekl mu Bill prostě, ignoroval otázku a pokračoval v hrabání se velkým zeleným kontejnerem. Pak se zamračil. "No, hádám, že bys tomu věřil."
Tom pocítil neurčitý pocit studu a ani si nebyl jistý proč.
"Vidíš tohle?" Zeptal se Bill a máchal něčím nad hlavou tak zběsile, že ve skutečnosti ne, Tom to nemohl vidět. "Tohle je perfektně dobré... perfektně dobré... no, ať už je to cokoliv, je to perfektně dobré." Bill se na tu věc zamyšleně zamračil a podržel ji na místě na dost dlouho, aby ji Tom nyní rozpoznal. Vypadalo to jako stínítko od lampy. Tom se tak trochu obával, že to Bill prohlásí za nějakou část módní kreace.



"Ty si to necháš?" Zeptal se Tom a uvažoval, jaké by Bill mohl mít využití pro rozbité stínítko. Pokud však neměl lampu bez stínítka, samozřejmě.
"Samozřejmě!" Vykřikl Bill, vypadal pohoršeně. "Je to perfektně dobré."
Tom si odfrkl. "To už jsi říkal."
"Říkal? No, mám pravdu." Bill upustil stínítko ke svým nohám, kde byla hromádka věcí, o kterých Tom předpokládal, že to byly jeho další poklady. A to výstelka z polystyrenových válečků a velká role bublinkové folie.
"To jsem si jistý," souhlasil Tom. Napadlo jej se Billa zeptat, co dělá v uličce za jeho prací, ale, no, byl prohrabávačem popelnic, tak co jiného? A napadlo jej se ho zeptat, jak to místo vůbec našel, ale byl to Bill, a každá odpověď by přinesla bezpochyby jen více otázek.
"Hej!" Vyštěkl za ním hlasitě nějaký hlas. Tom se otočil a spatřil Natálii stojící ve dveřích s překříženýma rukama. "Nemůžeš mě tam nechat se všemi zákazníky, Tome!"
Tom zvedl obočí. "Zákazníky?"
"No, zákaznicí. Ale ve skutečnosti chtěla kafe a já jsem jí ho musela připravit. A tys byl na řadě!" Tom byl vždycky na řadě.
"Bill-" začal Tom na svou obranu, ale když se otočil, aby na něj ukázal, Bill tam nebyl.
"Kdo?" Zeptala se Natálie.
Tom si povzdechl.


***


Jakmile Tom uviděl Billa při denním světle, začal jej vídat všude. Byl na benzince, kde zbožně hleděl na sladkosti, a v supermarketu, kde shodil vystavené plechovky, a v parku, kde seděl na lavičce a zíral na oblohu, jako by mu mohla nabídnout něco jiného než jen mraky a případně i déšť.
"Ty mě sleduješ," osočil ho Tom, když Billa spatřil počtvrté jinde než u svého domu. "To je jediné možné vysvětlení pro to, jak se najednou zdáš být všude."
"Opravdu?" Zeptal se Bill, stále přitom zíral na rozlehlou oblohu.
"Ano, ano opravdu. Přestaň s tím."
"S čím?" Bill se vůbec nezdál být tou konverzací nějak zaujatý.
"Co jsem právě teď řekl?" Naléhal Tom. "Řekl jsem ´přestaň mě sledovat.´"
"To jsi řekl?"
"Ano!" Vyštěkl Tom a zazíral na něj. "Ty jsi ten nejvíce frustrující člověk ze všech, víš o tom?"
"Ne?" Odpověděl Bill, zaklonil hlavu zpátky k mrakům a vystavil tak svůj bledý krk celému světu. Celému rozpadlému posranému světu, kterému by člověk svůj krk nikdy vystavovat neměl, speciálně ne někdo jako Bill.


"Na co se to díváš?" Zeptal se Tom, i když si nebyl jistý proč. Byl v parku jen proto, aby se dostal pryč z dusivých zdí babiččina domova, a opravdu, setkávání s Billem jej pravděpodobně jen povzbuzovalo.
Tom by měl přestat. Opravdu.
"Na bouřku," odpověděl Bill jednoduše s hlavu stále zakloněnou. Vypadalo to závrativě.
Tom se posadil vedle něj.
"Na mraky?" Zeptal se Tom.
"Ne, na bouřku."
"Teď žádná bouřka není, Bille," řekl Tom a taky vzhlédl k obloze. "Nejspíš ani nebude pršet. Jsme v LA, víš?"
"Já vím," řekl Bill, a Tom se zasmál.
"Ty nejsi moc dobrý v hypotetickém přemýšlení, co?"
"Ne?"
"Ne."
"Ano?" Zkusil Bill, na rtech se mu rozšířil zvláštní úsměv.
Tom protočil oči. "Ty jsi tak divný."
"Ano."
Tom si povzdechl a zaklonil hlavu, aby sledoval pohybující se mraky.


***


Pršelo.
Tu noc pršelo, jako nepršelo po celý rok, déšť vše promáčel kluzkou, ledovou vodou. Tlusté dešťové kapky pronikaly dovnitř skrz otevřená okna a na stropě obývacího pokoje byla mokrá skvrna. Ale v místě, kde voda kapala na zem, už byla na koberci skvrna, a tak tam Tom jen postavil kýbl a nechal to tak. Pokud se jeho babička dostatečně nestarala, aby to nechala opravit, pak Tom taky ne.
Avšak přemýšlel, jestli se její kytky utopí. Přemýšlel, jestli její toulavé kočky onemocní. Přemýšlel, jestli je Bill v pořádku.
Nevěděl, proč přemýšlel, jestli je Bill v pořádku. Tom se k nikomu nevázal. Pokud měl jednu charakterovou vlastnost, na kterou byl pyšný, pak to byla právě tahle. K nikomu se nevázal a nestaral se, pokud někdo odešel nebo zůstal. Povětšinou proto, že podle Tomových zkušeností každý nakonec vždy odešel, a tak to byla příhodná charakterová vlastnost.


Tom nevěděl, proč to vypadalo, že u Billa to neplatí. Nevěděl, proč přemýšlel, jestli má Bill někde nějaké suché místo na spaní, nevěděl, proč přemýšlel, jestli má Bill něco teplého na sebe.
Ale přemýšlel. Přemýšlel, jestli je Bill bezdomovec, navzdory tomu, že byl po většinu času relativně čistý. Přemýšlel, jestli má rodinu, jestli se o něj někdo stará, jestli je schopný postarat se sám o sebe. Tom přemýšlel, že jestli Bill všechny tyhle věci má, domov a rodinu a život, tak proč by pak prohrabával popelnice a kontejnery a vybíral z nich žárovky a stínítka od lampy. Tom přemýšlel, pokud Bill všechny tyhle věci měl, tak proč před jeho domem svítilo světlo.


"Ach, sakra, ne," zaklel Tom, přešel k obrovskému oknu v obývacím pokoji a zíral do tmy, která už nebyla tak tmavá jako před několika okamžiky.
Bylo po západu slunce a Bill se vždycky ukazoval večer, aby se prohrabal Tomovou popelnicí, ale pršelo, a Bill, musel přece vědět, že má zůstat někde uvnitř, nebo ne?"
Tom se urputně zamračil, přesunul se ke vstupním dveřím, vykročil na studený beton terasy a kolem něj dopadal hustý déšť. "Bille?" Pokusil se překřičet liják, bouřku. Ale mohl jen sotva slyšet svůj vlastní hlas.
S povzdechem Tom vstoupil do deště.
Byl to Bill. Samozřejmě, že byl. Stál před otevřenou popelnicí jako obvykle, s hlavou skloněnou a s vlasy přilepenými ke kůži.
"Hej," pokusil se Tom zavolat. Bill neslyšel nebo se nestaral, jen se dál hrabal Tomovým odpadky. Tom přistoupil blíž a natáhl ruku, aby ho chytil za paži. Bill vzhlédl přes promočené vlasy, měl rozteklý make-up a vypadal prochladle a uboze.
Neměl na sobě bundu, dokonce ani neměl dlouhý rukáv, Tomovy prsty se stočily kolem studené kůže.
"Ach, k čertu," zamumlal Tom, a pak už táhl Billa deštěm směrem ke dveřím.


Tom žil v domě své babičky už téměř dva roky. Když Bill překročil práh ve svých promáčených botách, Tom si uvědomil, že vlastně nikdy neměl hosta. Už ani neměl moc přátel, ne od chvíle, kdy se jeho kámoši ze střední školy rozprchli na univerzity, a Tom zůstal v LA, přijal podělanou práci a podělaný byt a hrál na kytaru, dokud na něj sousedi nebušili pěstmi přes zeď.
Bylo to fajn, a před smrtí Adel měl ve svém bytě občas příležitostný flirt, někoho, kdo nehledal víc, než byl Tom ochotný nabídnout. Poté, no, byl to dům jeho babičky, za deset let tam Tom bude pravděpodobně stále žít, zalívat mrtvé kytky a krmit odrbané kočky, ale pořád to bude dům jeho babičky. Tom se nedokázal přimět, aby si přivedl bezejmenný šuk do stejných místností, kde jeho babička sedávala, četla si knížky a vařila jídlo. Kde se usmívala a zpívala a smála se a umírala.


"Oh," zamumlal Bill s vykulenýma očima. "Je to velké."
"Jo," souhlasil Tom a okamžitě Billovu paži pustil. Dům byl velký a prázdný, stěny vybledlé od jakéhokoliv hřejivého pocitu, který dříve přinášely, nábytek byl prořídlý. "Nechala mi to moje babička. Tak pojď, kape z tebe voda."
"Nechala ti to?" Zeptal se Bill a zíral na strop, jako by to byla Sixtinská kaple. Bill se ale vždycky díval nahoru, pomyslel si Tom, na vrcholky stromů a na oblohu a na hvězdy. "A proč odešla?"
"Já ne..." Tom se nejistě zamračil. "Já nevím."
"Vrátí se brzy?" Zeptal se Bill a promnul si krk nad bílými stěnami, zatímco jej Tom vedl chodbou.
Tom se drsně rozesmál. "Ne. Nevrátí se." Zastavili se u skříně a Bill do něj málem narazil, když Tom vytahoval ručníky a vrazil je Billovi do rukou. "Tudy je koupelna," řekl a pokynul neurčitým směrem. "Běž se osušit."
Bill na něj pomalu zamrkal, z dlouhých vlasů mu na koberec kapala voda.
"Jsi promočený. Sakra, nemůžeš být takhle venku v dešti," nadával Tom.
Bill pokrčil rameny. "Ale můžu," řekl nesouhlasně a zvědavě okukoval bílý sádrokarton.
"Bille," řekl Tom, bolestně pomalu, jako že kdyby možná vyslovil svá slova lépe, Bill by mu porozuměl. "Bille, venku prší."
"Ano," přikývl Bill. Alespoň na počasí se shodli.


Koberec pod Billem začínal tmavnout vlhkostí. Tom se s povzdechem natáhl pro jeden z ručníků z Billova volného sevření a začal mu vlasy vysušovat sám.
"Není ti zima?" Zeptal se Tom a snažil se příliš netahat za mokré prameny vlasů.
"Kazimírovi je zima," řekl mu Bill, což opravdu nebyla odpověď.
"Tvůj kamarád?" Tom uvažoval, jestli už to jméno někdy během posledních pár týdnů zmínil. Nebylo to tak, že by neposlouchal, když Bill mluvil, jen tomu ne vždy rozuměl.
"Samozřejmě!"
Tom přikývl, ručníkem oťupkával tmavé proužky make-upu stékajících Billovi po tvářích. "Potřebuje, ehm, Kazimír bundu?"
"Používá moji," ujistil ho Bill.
Tom se zamračil. "Takže ty potřebuješ bundu?"
"Kazimír používá moji," zopakoval Bill s nezájmem.
"Okay," řekl Tom jednoduše a odtáhl ručník s černými šmouhami od Billovy tváře. "Mám fialovou mikinu, kterou nenosím."
Bill zamrkal, nyní se na Toma podíval se zájmem. "Mám rád fialovou," řekl obezřetně a z řas mu opadlo několik posledních kapek vody.
Tom si odfrkl. "Samozřejmě, že máš."


Jak se ukázalo, Tom neměl žádné oblečení dostatečně extravagantní pro Billův vkus. S výjimkou té mikiny, samozřejmě. Fialová mikina byla majetnicky přitisknuta k Billově hrudi v okamžiku, kdy ji Tom vytáhl z nejhlubších a nejtemnějších zákoutí své skříně.
"Jo, ta je tvoje," ujistil ho Tom, protože Billovy prsty byly kolem látky sevřené tak pevně, až byly bílé a odkrvené, oči měl rozšířené.
"Tvoje," zopakoval Bill.
"Ne, ta je-" Začal jej Tom opravovat, ale pak jen zavrtěl hlavou. "To je fuk."
Billovy prsty se kolem mikiny sevřely ještě nemožně pevněji.
"Takže," řekl Tom, rozpačitě přešlápl a poprvé začal uvažovat nad tím, co ten kluk proboha dělá v jeho domě, proč ho pustil dovnitř, a jestli bylo fér dělat takovou velkou věc s osušením a pak ho poslat zpátky ven do deště. Pravděpodobně ne. "Takže... Jak ti jdou videohry?"


Celkem příšerně, jak se ukázalo. Bill a Tom seděli na podlaze obývacího pokoje, Bill šťastně mačkal jasně barevná tlačítka na svém ovladači a smál se, když se malý človíček na obrazovce pohnul, a Tom většinou prováděl složité útoky a triky, které ho nikdy tak úplně nezasáhly.
Billův smích, pomyslel si Tom, byl vlastně docela hezký.


autor: Želatýnka
překlad: Zuzu

betaread: J. :o)
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuanka Iwuanka | 7. listopadu 2017 v 17:41 | Reagovat

Ten Bill....uplne som si ho zamilovala. Ale strasne som zvedava preco je taky aky je. Strasne. Tesim sa na pokracovanie. Tom to ma s tymto "zvlastnym stvorenim" naozaj tazke. :-)

2 Mischulka Mischulka | E-mail | 7. listopadu 2017 v 19:11 | Reagovat

Awwwww ♥ Tenhle díl byl přenádherný a plný všeho! ♥ A hlavně parádně dlouhý!

Prvně musím říct, že mám nakonec pocit, že Bill bezdomovec přece jenom bude. :-D Ale když mě to na něj vůbec nesedí - jasně, vybírá popelnice kde může a kouká na jídlo skrz výlohu na čerpací stanici - ale prostě...ne, on je tak nádherná, něžná a naivní bytost plná radosti z každé maličkosti, že si neumím představit, že by měl skutečně žít na ulici. Vážně jsem si myslela, že je to jen nějaký podivín anebo trochu psychicky nemocný čí jí nevím co. Ale fakt začínám mít dojem, že bude žít na ulici. No, ještě uvidím, nechám se ještě překvapit, ale myslím, že po dnešku už mám jasno. :-D A opravdu se strašně moc toužím dozvědět o jeho osobě více! Možná teď, když je u Toma doma, bychom se mohli dozvědět více? :-) Musela jsem se strašně smát, jakým stalkerem se Bill stal. :-D Chudák Tom, nejen že mu každý večer vybírá popelnice, ale teď ty popelnice vybírá všude, kde je Tom. :-D I bych měla docela strach, ale když Bill je spíš k zulíbání a k umačkání v objetí, než aby se člověk bál, že mu něco provede.

Bill, i když má život jaký má, má strašně krásný život, kdy se dokáže radovat z každé maličkosti. Naopak u Toma mi přijde, že vede neuvěřitelně smutný život. Nejen, že nemá kamarády, ale jeho život se vlastně skládá jen z toho, že chodí do práce, spí, hraje na kytaru a je doma. Tečka. Navíc i ten dům nepůsobí nijak útulně, ale spíše chladně, a to především kvůli Tomovu vztahu k němu, kdy to pořád nebere jako svůj domov, ale domov babičky. Je mi strašně líto, že Tom má tak smutný život, ale docela to i vypadá, že s tím je docela spokojený a hlavně smířený a nic pro změnu nedělá. Taky ale musím říct, že ačkoli se Tom zdá jako tvrďák, tak přece jen má srdce na pravém místě. Svědčí tomu krmení koček, kdy nakonec neodolal, ale také to, jaký měl strach o Billa. :-) Tak snad mu Bill přinese do života trochu té jeho neobyčejnosti a radosti. :-)

No a na závěr samozřejmě nemám slov nad tím, že je Bill u Toma doma. ♥ Mě to tak strašně zahřálo u srdce! I to, jak spolu kluci nenuceně hrají videohry a Tom pomalu a jistě začíná propadat Billovu kouzlu. ♥

Tisíceré díky za překlad, Zuzu!

3 Karin Karin | 7. listopadu 2017 v 20:26 | Reagovat

Krásná kapitolka Tom vzal Billa domu a doufám že to nebude naposledy.

4 B-kay :) B-kay :) | 7. listopadu 2017 v 21:16 | Reagovat

Co říct... snad jen, že jsem opravdu mile překvapená, protože jsem nevěřila že Tom vezme k sobě domů Billa tak brzo, ale samozřejmě jsem moc ráda a vůbec bych se nezlobila, kdyby jej  od tohohle dílu navštěvoval častěji :) jsem si jistá že svým kouzlem rozzáří nejen Tomův dům, ale i veškerý jeho svět.
Je nádherné vnímat i maličké náznaky Tomovy proměny a být součástí celého tohohle příběhu ♥ Jsem opravdu ráda, že jsi objevila tuhle povídku Zuzu a moc ti děkuji za její skvělý překlad!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama