Uzavřený kruh 17.

30. září 2017 v 16:00 | Janule |  Uzavřený kruh
autor: Malámúza


Moudrost řídkého užití slov ´Nikdy´ a ´Navždy´


"Budeš tady," informoval Tom Billa a rozsvítil světlo v pokoji pro hosty po poměrně napjaté jízdě domů. Zůstal stát ve dveřích a nechal Billa projít, aby položil tašku na postel a rozhlédl se kolem na noční stolek, lampy a příjemnou neosobnost toho všeho. Tom sám se příliš nezajímal o matraci, ale pokud Bill dokázal žít v tourbuse, zvládne chvíli drsnější podmínky.
"Je to pěkné," řekl Bill monotónně. Jeho čelist byla sevřená stejně, jako když byl naštvaný a nemohl nebo nechtěl vybuchnout. Stávalo se to, když se před lety novináři ptali na otravné otázky, ale proti Tomovi to nikdy namířené nebylo. Bill se na něj nikdy nebál vybuchnout. Bylo, nebylo.


"Bille, cos čekal?" Vyhrkl Tom. Zatímco se do tohohle dnes večer zaplétat nechtěl, více jej štvalo, že to v sobě Bill potlačoval. Do prdele s tím. Pokud jeho bratr chtěl překonat jejich problémy, pak tohle bylo to poslední, co potřebovali. "Nikdy se s tebou nesetkala, neví všechno."
"Ty jsi jí neřekl všechno," odsekl Bill nazpět, strčil do své tašky a otočil se k Tomovi. "Neřekl jsi jí nic."
"To je mezi námi." Bill neměl s Vanessou nic společného, tohle dohadování ani nenáleželo jemu.
"Kecy," prskl Bill a přistoupil blíž. "Je to mezi námi." Jeho oči byly planoucí a sakra, byl nasraný a Tom si ani nebyl jistý, že přesně ví proč.
"Jak?"
"Ona je mi úplně u prdele-"
"Jo, tos dal najevo celkem jasně," vyštěkl Tom, on sám byl každou vteřinou naštvanější. Byl rád, že Vanessa trvala na tom, že se osprchuje, než on doprovodí Billa. Nechtěl, aby tohle slyšela. "Nemohl jsi mluvit aspoň trošku anglicky? Úplně jsi ji vynechal!"


"Já? Je to tvoje zasraná holka! Není moje práce, aby se cítila pohodlně, a když už to musíš vědět, není tady moc angličtiny, kterou si ještě pamatuju!" Nad tím se Tom přikrčil a Bill těžce oddechoval. "Neměl jsem moc důvodů, abych ji v poslední době používal. Tys ji chtěl zapojit, tak jsi měl mluvit ty!"
"Pak bys ty byl nasraný, žes byl vynechaný!"
"Já jsem nasraný, že jsem byl vynechaný!" Bill už byl dostatečně blízko, aby do něj strčil, a taky to udělal, silně. "Je mi jedno, co si o mně myslí, je mi jedno, jestli ví, kdo jsem! Nezáleží mi na ní. Na čem mi záleží, je to, že ses ani nestaral o to, aby ses o mně zmínil!"
Normálně by jej Tom odstrčil nazpět, možná by to mohlo dopadnout i tak, že by na sebe začali vrhat náhodné objekty v místnosti, ale on opravdu nevěděl, co říct, natož udělat.


"Od chvíle, co jsi odešel, jsem potkával nové lidi," pokračoval Bill. "Randil jsem s lidmi, udělal si nové přátele. Každý z nich o tobě ví. Všichni. A můžeš vsadit svůj zadek, že kdybych byl s někým z nich zasnoubený, tak by o tobě ta osoba rozhodně věděla." Bill o krok ustoupil a zavrtěl hlavou. "Víš," suše se zasmál, "z nějakého důvodu, bez ohledu na to, jak dlouho jsi byl pryč, jsem si i přesto nikdy nemyslel-" Bill zvedl ruku a nedokázal určit, jestli si sevřel kořen nosu, nebo si otíral oči, "že v tom, jak moc jsi byl pro mě důležitý… jsem byl sám."
"Bille," dostal ze sebe Tom přidušeně. Odkašlal si, když zaslechl, jak to znělo. "Ty… jsi byl vždycky tou nejdůležitější osobou v mém životě." Bill na to nic neodpověděl, jeho výraz se nezměnil, pouze dál zíral na podlahu. "Ale nemůžu předstírat, že jsme si tak blízcí, jako jsme si bývali dřív. Kdybych to udělal, tak by ses na mě naštval, že lžu. S tebou nemůžu vyhrát."


V tu chvíli se v Billovi cosi změnilo. Jeho ramena poklesla a on se opatrně posadil na okraj postele. Pak zvedl pohled k Tomovi a Tom mohl spatřit, jak má oči zalité slzami. Vypadal jinak než během jejich ostatních nedávných rozhovorů, kdy převládal zmatek, vztek nebo nepohodlí. Tuto emoci Tom dost dobře nedokázal zařadit.
Bill otevřel ústa, zarazil se, a pak to zkusil znovu. "… Věci mezi námi už nikdy nebudou stejné, že?"
A nyní to už Tom chápal. Byla to porážka.
A protože Billovi nelhal, nikdy toho nebyl schopný, když na tom záleželo, musel říct: "Ne."


***


Poté už mu Bill pouze popřál dobrou noc a Tom se stále nedokázal rozhodnout, jestli tím byl zklamaný, nebo cítil úlevu. Když vešel do své vlastní ložnice, kde našel Vanessu, jak frustrovaně natřepává už tak dostatečně natřepané polštáře, rozhodl se, že cítil úlevu.
Vzdychl a začal si rozepínat kalhoty a ze zadních kapes si na noční stolek vytáhl peněženku a mobil. Opravdu nebyl v náladě na další kolo. Kdyby to bylo možné, raději by se nejdříve vyspal a nabral síly.
"Je tady nějaká šance, že bychom to mohli nechat na ráno?" Odvážil se, napůl hravě.
Vanessa zavrtěla hlavou, něco si pro sebe zamumlala a silně zatahala za látku nažehleného povlečení. Výběrová egyptská bavlna, vybraná ne proto, že by byla v porovnání s ostatními v obchodě nejjemnější, ale proto, že jim bylo řečeno, že to je to nejlepší. "Víš," řekla, potřásla hlavou a odmítala se na něj podívat. "Vůbec ani… tohle není vtip."
"Jo, věř mi, já vím." Tom odložil na noční stolek klíče a přemýšlel, jestli si má sundat i tričko, ale rozhodl se proti tomu. Nechtěl být polonahý, zatímco se budou hádat. Měl pocit, že by jej to znevýhodňovalo. Počká, dokud ona neskončí, než se úplně svlékne.


"Víš, nikdy jsem nad tím opravdu nepřemýšlela, ale…" Vanessa se zastavila uprostřed pohybu, zírala na přikrývku, nebo spíše skrz ni, a ruku měla zapřenou v bok, "kolikrát ses setkal s mou rodinou?"
Tom pokrčil rameny a posadil se na svou stranu postele, zády k ní a čelem ke skříni. "… Já nevím. Hodněkrát," řekl a pomyslel na jejího bratra. Došlo to až tak daleko, že to už byl jeho vlastní dobrý přítel.
"Jo, hodněkrát."
"Tvoje rodina žije v Huntington Beach," připomněl jí, natáhl krk, aby se na ni podíval. No, s výjimkou její sestry, která žila v San Diegu, ale s ní se Tom taky setkal. Více než jen párkrát.
"Není to tak, jako bychom snad neměli peníze na letenky."
"Podívej, já si nejsem se svou rodinou tak blízký jako ty, okay?" Tom se k ní nyní otočil a uvažoval nad tím, jak se jí dařilo vypadat tak výhrůžně v těch hedvábných pyžamových kalhotách a tílku. Ženy. "Nemluvím s nimi."
"Rozhodně to vypadá, že jste si bývali blízcí." Vanessa zvedla ruku ze svého boku a udělala gesto směrem ke dveřím a v širším pojetí k Billovi. "Proč s nimi teď nemluvíš? Nemluvíš s ním, o něm?"
"Do toho ti nic není."
V okamžiku, kdy ta slova vyšla z Tomových úst, jich litoval, uznal je jako smrtelnou chybu.
Vanessa tam stála, zírala na něj, doslova se třásla. Pak se náhle naklonila přes postel a popadla oba polštáře i přikrývku složenou v nohách. Rozešla se směrem ke dveřím, vykročila na chodbu a dveře za sebou zabouchla. Tom se nad tou hlasitou ránou přikrčil.
Sakra.


***


"Kdy jsi tohle napsal?"
"Včera v noci. Na jeden zátah. Prostě to najednou vyšlo ven."
Bill pohlédl nervózně sem a tam mezi Tomovou tváří a opotřebovaným sešitem v bratrově klíně. Tom věděl, že by si okusoval nehty, kdyby je neměl čerstvě udělané. Tom sám se otočil zpátky k sešitu a přečetl si poslední řádek písně, kterou mu ukázalo jeho dvojče. Srdce se mu bolestivě sevřelo jako vždycky, když si připomněl, jak moc Billa miloval. Když si připomněl, jak to bylo až příliš. A Bill to ani nevěděl.
Tom těžce polkl a odmítal vzhlédnout, zasekl se na té jediné větě.
Billovy prsty sevřely prostěradlo blízko jeho kolene a pokrčily ho. "Tobě se to nelíbí?"
"To ne," řekl Tom rychle a pevně, a zvedl pohled, aby našel Billa, jak na něj úpěnlivě zírá. Potřásl hlavou. "Ne, tak to není."
"Tak co se děje?"
"Nic, jen…" Tom znovu pohlédl na ta slova, pak zpátky na Billa. "Já tě nikdy neopustím, víš to, že?"


Nastala chvíle, kdy Bill zaváhal, a Tom téměř začal uvažovat, jestli se chystá říct ne, že to neví. Ale pak se Bill zavrtěl, přerušil tu krátkou vzdálenost mezi nimi, odsunul sešit a usadil se Tomovi do klína. Ruce mu omotal kolem krku a tvář mu zabořil do ramene. Přitiskl se k němu a Tom si nedokázal pomoct a sevřel jej nazpět, ne proto, že by mu Bill nedával nic jiného na výběr, ale proto, že to taky potřeboval.
Bill zvedl hlavu dostatečně na to, aby si opřel bradu o Tomovo rameno, jeho rty byly těsně u Tomova ucha. "Navždy?" Zašeptal.
Tom sevřel čelist a stiskl své dvojče silněji. "Navždy."


autor: Malámúza
překlad: Zuzu

betaread: J. :o)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mischulka Mischulka | E-mail | 1. října 2017 v 9:09 | Reagovat

Číst si minulost dvojčat, kdy bylo všechno nádherné a plné lásky, je ohromně bolestivé. Na konci mi i vhrkly slzy do očí, protože bych si strašně přála, aby to mezi nimi bylo opět takhle kouzelné a místo toho se už kluci smířili s tím, že to už nikdy nebude takové, jaké to bylo. Což samozřejmě naprosto chápu. Ale aspoň by se mohli pokusit jejich vztah spravit natolik, aby byl hezký a nemuseli na sebe pořád štěkat a být na sebe naštvaní. Docela mě zajímá, kdy se tohle změní? Co se stane? To musí Vanesse dojít nervy, a Toma opustit, aby si Tom uvědomil, že vlastně ani s Vanessou být nechce? Uvědomí si Tom jako první, že to takhle dál nejde? Jak tohle skončí?

No a Vanesse se nedivím. Já chápu, že i manželé mezi sebou mohou mít nějaké tajnosti a že ne vždycky je potřebné, aby o sobě dvě lidé věděli úplně všechno, ale tohle je obrovská část Tomovi minulosti, a když své snoubence takhle odsekne, že jí do toho nic není, no, to by byl asi každý naštvaný. Na chudinu Vanessu toho bylo za jeden den asi víc než dost!

Moc děkuji za překlad a už se těším na další pokračování! :-)

2 Loki Loki | 1. října 2017 v 19:09 | Reagovat

Ale, ale, zdá se,že Vanessa uhodila hřebíček na hlavičku a Tom dostal ten správný podnět! Doufám,ze bude hodně dlouho přemýšlet, proč nedokázal odpovědět na tak jednoduchou otázku.
Billa je mi opravdu líto. Celou dobu žil v přesvedčení, že je pro Toma tou nejdůležitější bytostí v celičkém vesmíru a teď zjišťuje jak ho Tom zazdil. Vůbec se těm slzám nediví.
Málem sem to ořvala taky.
Tom je vážně na pěst, když si myslí, že uteče sám před sebou. Paradoxem ovšem bude, pokud mu oči otevře právě Vanessa!
Moc děkuji za dnešní díl.

3 Karin Karin | 1. října 2017 v 19:39 | Reagovat

Z Toma mám už nervy jen čekám kdy to Bill vzdá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama