Lykara 41.

9. září 2017 v 15:00 | Janule |  Lykara
autor: Bitter







Bill tiše vklouzl na terasu jako každé ráno.
Opatrně, aby neuklouzl, přešel k zábradlí, předklonil se a pozorně se rozhlédl po stromech, hledaje jakýkoliv pohyb. Záblesk světel... křídel... cinkání... cokoliv, co by ho ujistilo, že nezačíná šílet ještě víc, než už podle doktorů byl.
Skoro už si začínal myslet, že řekne Leslie, že je to hloupost. Snažit se ty sny sestavovat, jako kdyby to měly být vzpomínky. Jak by mohly? Vždyť to, co vídal, jak si před pár dny uvědomil, nebyly jen náhodné věci. On je znal už dávno. Byla to Lykara.
Svět, který stvořil s bratrem a v který jako malý věřil tak moc, až ho měli za blázna už tenkrát.
Jenže Lykara existovala jen na papíře sešitu, do kterého zapisoval a Tom črtal. Nic víc v tom nebylo.
Objal se kolem ramen. Měl si vzít deku. Vůbec teď nechápal, proč si zase myslel, že tentokrát mu nebude zima. Leslie i Tom už z toho šíleli. Jenže on si nedokázal pomoct. Pokaždé to byl sníh, co ze své postele ráno viděl skrz okno, když se vzbudil, a pokaždé měl chuť jít se do něj položit a jen sledovat, jak pomalu vychází slunce. Pokaždé se ráno vzbudil s myšlenkami ve světě, kde tohle šlo.


"Ranko." Ozvalo se za ním a Bill málem leknutím upadl, když se zprudka otočil na namrzlém dřevě.
"Tome! Vůbec jsem si tě nevšiml." Vyhrkl a teprve teď mu došlo, že cítí cigaretový kouř.
Tom seděl na lavičce přímo pod oknem do kuchyně zabalený do deky a kouřil.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." Rychle uhasil cigaretu v popelníku, sundal ho z opěradla a položil na zem. Bill si uhladil vlasy dozadu a ještě víc se do sebe schoulil.
"To jsi nemusel... nevadí mi to." Promnul si nadloktí ve snaze se zahřát.
"Mně by to vadilo. Navíc bych měl přestat... Ani nevím, proč jsem zase začal." Zamumlal Tom a nadzdvihl cíp deky a kývl na něj, aby si přisedl.
"Zase teplý sníh?" Zeptal se pobaveně a Bill provinile sklopil oči.
"Jsou se mnou problémy jako s děckem." Rozčílil se sám na sebe a Tom zavrtěl hlavou.
"Pojď sem, než zmrzneš." Kývl na lavičku vedle sebe.
Bill se děkovně pousmál a uvelebil se vedle něj. Položil mu hlavu na rameno a Tom je oba zabalil do deky.


"Já nevím, co to se mnou je... Myslel jsem zase, že nebude až taková zima. Já vím že mi pořád říkáte, abych se i tak oblékl..." Tom ho k sobě přivinul ještě blíž a Bill pod sebe složil nohy.
"Netrap se tím. Vždycky ti přinesu deku, klidně i kdyby ses chtěl odstěhovat na severní pól a chodil ven každej den celej život v triku a teplákách, přinesu ti věci na zahřátí."
Jistě, že to nečekal, v zimním kraji sníh nestudil a nemrzlo tam, i když to tak vypadalo. Podvědomě si to tu spojoval se Zimním krajem. Leslie měla pravdu, když vysadí léky, postupně se to bude vracet. Jen nečekali, že bude po ránech až tak zmatený, že bude v triku hledat mezi stromy víly v mínusovém mrazu. Od té doby si dávali pozor, aby byl alespoň jeden z nich vzhůru dřív než Bill. Nebyli si jistí, co všechno už si Bill vybavuje, a taky se mohlo stát, že by napochodoval k řece a skočil do ní. Jenže tam už portál nebyl. O to se Tom postaral téměř hned, když přijeli.



Bill se chvíli vrtěl, jak se uveleboval, a ve finále se opřel o Toma celým bokem. Stačilo, kdyby se Tom trochu natočil, a Bill se mu mohl uvelebit na hrudi.
"Nevadí?" zeptalo se mladší dvojče po chvilce tichého čekání na východ slunce. "Leslie mě varovala, že moc nemusíš objímání a tak…" Broukl provinile, protože si uvědomil, že to vlastně dělal celou dobu od chvíle, co ho Tom přišel navštívit. Pořád se ho nějakým způsobem dotýkal nebo se ho držel. A teď znovu. Dělal to automaticky.
"To ti řekla brzo." Zasmál se Tom a položil mu ruku kolem ramen, když se začal odtahovat.
"No, divila se, že jsi včera usnul u televize, když jsem ti pořád drtil tu ruku a pomalu ti vylez až na hlavu. Ji prý pořád odstrkuješ... Když ten film byl vážně hroznej." Zkusil se hned obhájit a Tom se zazubil ještě víc.
"Vlastně ne… už dlouho mi to nevadí." Díky tobě...
"Popravdě, neměl jsem to rád potom, co jsi zmizel. Pořád mě někdo objímal a konejšil. Začal jsem to nesnášet." Teď hledám každou možnost, jak se tě dotknout...
Přiznal mu už po druhé a odolával nutkání zajet mu prsty do vlasů.
"Takže jsem ti přivodil fóbii?" Zvedl hlavu z jeho ramene a provinile se na něj zadíval.
"Ne, samozřejmě, že ne ty." Cvrnkl ho do nosu jako dítě a znova ho k sobě přitáhnul.
"Ale Leslie to neříkej, jinak už ji od sebe neodtrhnu." Varoval ho a Bill jen kývl.
"Neřeknu... ale ona to stejně prokoukne... je moc chytrá." Tom jen tiše přitakal.


Skrz stromy už zahlédl první náznak vycházejícího slunce a Bill se trochu narovnal, aby líp viděl. Tom místo toho sledoval jeho profil a doširoka otevřené oči, které začaly těkat po okolí. Rozhlédl se, ale nic neviděl. Pak si uvědomil, že mu Bill zase drtí ruku.
"Tome...?" Kníkl černovlásek téměř bojácně.
"Co se děje?"
"My tohle už dělali... Sledovali jsme východ slunce... Sněžilo, ale bylo teplo a... sledovali jsme východ slunce v Lykaře..." Zmateně se kolem sebe naposledy rozhlédl, než pevně sevřel víčka k sobě. Tom ho musel chytit, aby nesklouzl z lavičky. Začínal panikařit.
Tom si ho přetáhl do klína a zase ho přikryl. Pořád měl oči stále křečovitě zavřené a snažil se jimi zachytit minulé obrazy v mysli, které mu unikly hned, jak na ně zaostřil.
"Billy... Klid... Víš, že na to nemáš pospíchat. Vzpomeneš si... Časem." Opakoval mu a hladil ho po zádech, aby ho utišil. Cítil to zmatení, ten strach.
Nejradši by mu to řekl všechno a hned, ale podle Leslie musel on sám přijít na vše a pospojovat si to. Oni ho měli jen navádět správným směrem. Leslie se bála, že by se pod tolika informacemi zhroutil. Tom si naopak začínal myslet, že se zhroutí, pokud nedostane všechny odpovědi hned.


"Ale ano... Sledovali... " Dodal tiše a Bill se na něj zprudka otočil a musel párkrát zamrkat, aby zaostřil.
"Sníh nestudil?" Kdokoli jiný by to nepatrné přikývnutí nezachytil, ale on ho viděl naprosto jasně.
"Takže tam bylo vážně vše, jako když jsme si to psali... Lykara je..." Vydechl nevěřícně a znovu se rozhlédl. Do Toma jako kdyby uhodilo.
"Billy, ty..."
"Ne, ne spíš mám takové pocity než vzpomínky. Jako tohle s tím sněhem, a teď s tebou a se sluncem, ale vím, že mě nikdo nikde nedržel. Nebyl jsem tady."
"Proč jsi mi neřekl, že už to víš?"
"Nebyl jsem si jistý, jestli nešílím ještě víc. I přes ty tvoje kresby..."
"Které?"
"V modrém skicáku."
"Já ho nezapomněl doma..."
"Ne..." Přiznal Bill, a teď to byl Tom, kdo začínal panikařit.
"Vzal jsem ti ho, když jsi mi ukazoval dům. Chtěl jsem vidět, jak kreslíš, ale když jsem ho otevřel, první tam byl drak stejný jako v tom snu. Lekl jsem se a schoval jsem ho pod postelí. Vzpomněl jsem si na něj, až když mi Leslie řekla, že si mám své sny psát. Nedíval jsem se na další, přísahám, píšu z druhé strany. A o tom drakovi se mi už nezdálo. Ani o tom hlasu." Najednou prudce vstal a začal Toma za ruku vytahovat na nohy.


"Pojď honem, řeka je určitě portál, tam jsem spadl, vrátíme se a já si vzpomenu."
"Billy, no tak, ne tak rychle, počkej, sedni si zpátky. Tohle není dobrý nápad."
"Proč ne? Sám jsi mi přiznal, že je to pravda."
"Ano, ale podle Leslie by nebylo dobré, kdybys měl zjistit všechno. Nemysli si, že jinak už bych tě nevzal zpátky. Pryč od těch doktorů a toho všeho."
"Ale Tome... nemůže se mi tam nic stát, je to přece náš svět. Je takový, jaký jsme ho chtěli, je... dokonalý..."
"Řekl jsi mi, že tam nejsme v pohádce, že nejsme děti..."
"Temnota..." Zašeptal a přitiskl si dlaně na rty, jako by řekl něco neskutečně špatného.
"Temný... vzal mi deník." Tom kývl, a cítil, jak se Bill rozechvěl způsobem, který neměla na svědomí zima.
"Ten hlas..."
"Dej tomu čas... vážně jsme tam byli, ale víc ti říct nemůžu. Ne víc, než co budeš sám vědět. Mohlo by to tvoje vzpomínky prý i zkreslit."
"Jen mi řekni, jestli..."
"Nemůžu."
"To není fér, Tome! Vy to víte! Ani jsi mi neřekl, že ty sny jsou pravda! Nechali byste mě si myslet, že jsem blázen, že to není pravda, že je to je... obranný mechanismus!" Vyštěkl poslední dvě slova, jako by ho pálila na rtech.
"Tak to není, Billy, Leslie ti vyměnila léky, bereš jenom vitamíny, aby ti nic nekalilo sny a mohl sis vzpomenout, ale chce to čas, mohlo by ti to ublížit." Zkoušel se obhájit, ale tenhle výraz znal.
Slyšel ta slova ještě dřív, než je Bill vyslovil.
"Já ti věřil a ty sis se mnou jen hrál! To přece nemůžeš! Ne mně!"


autor: Bitter

betaread: J. :o)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 9. září 2017 v 19:58 | Reagovat

To asi neudělali dobře že mu to neřekli jen doufám že se Bill neuzavře před Tomem.

2 zuzu zuzu | 10. září 2017 v 19:57 | Reagovat

Bill musí být strašně zmatený, já se mu vůbec nedivím, že takhle vyvádí. Ale věřím tomu, že jej to brzy přejde, protože v Tomovi i Leslie má obrovskou oporu. A konečně si začíná vzpomínat!!! Je mi jasné, že Tom se nemůže dočkar, až si Bill vzpomne opravdu na všechno :D

3 Becs Becs | E-mail | 10. září 2017 v 20:22 | Reagovat

Je fakt super, že si Bill začíná vzpomínat. Blbý je, že přišel na to že mu lžou, ale bylo to pro jeho dobro, což je rozhodně polehčující okolnost. Chránili ho, aby z přívalu informací nezešílel. Měl by na to brát ohledy. Teď už jen aby si vzpomněl na ty správné věci a je vystaráno.

4 Nade Nade | E-mail | 11. září 2017 v 13:44 | Reagovat

Je skvělé, že Bill už si začíná vzpomínat. Jenom doufám, že mu Tom řekne, že v řece už portál není, aby se tam Bill netopil úplně zbytečně. ;-)
Bill je teď naštvaný, ale já věřím, že ho to brzy přejde. Tahle situace je neobvyklá a nikdo přesně netuší, na co a jak Bill zareaguje.
Děkuji, těším se na pokračování.

5 Doris Doris | 12. září 2017 v 14:55 | Reagovat

Bille nejanci. Jak te vubec muze napadat ze si Tom jen hral. To by ti prece ted nepotvrdil tvoje domenky. Jak byl tvrdohlavy v Lykare je i tady. Vsechno musi mit hned a ne postupne. Co takhle zkusit duverovat Bille?
To bude jeste mazec. Mozna by se mel Bill do toho skicaku podivat. Cely si ho prohlednout. Bud by si vzpomnel nebo by treba pochopil ze na to co se stalo musi opravdu vzpominat postupne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama