I am not clean 2/2

29. září 2017 v 16:00 | Janule |  ff-jednodilky
autor: Marky Cat




Hidin' under the bed in my body, in my head
Why won't somebody come and save me from this
make it end!
I feel it deep within
It's just beneath the skin
The nightmares just begun…
(Skillet - Monster)
You awoke into my night
You could see the madness in my eyes
I've lost control
Please save me from myself
Where will i end up tonight?
(IAMX - Insomnia)

BILL



Uběhlo šest let. Některé dny byly super. Když mám okolo sebe lidi, které znám, na kterých mi záleží. Když jsem zaneprázdněný a nemám čas myslet na minulost. Když jsem ve škole, když jsem v práci… ale jsou také dny, kdy je mi zle. Kdy trpím paranoiou, jdu po ulici a zdá se mi, že je v davu, že mě sleduje… někdy okolo mě projde mladý muž a mně se zdá, že má dlouhé vlasy… jeho vlasy. Pak se ohlédnu plný strachu a zjistím, že to tak vůbec není. Občas mě šálí zrak, někdy dokonce i sluch. Když jsem sám, jako bych slyšel jeho hlas. I když už si ani nepamatuju, jak zní. Někdy se mi rozbuší srdce, jen když se mě někdo zeptá na cigaretu. Dostanu silný nepříjemný pocit jako bych zase stál v parku a on byl přede mnou, démon bez tváře.


Probouzím se občas s křikem, promočený potem a slzami. Občas stále vidím tu bolest v matčiných očích, když se na mě podívá. Nikdy o tom nemluvíme, ale víme, že na to vzpomínáme. Jednou mi řekla, že se tu noc tak hrozně bála, když jsem nedorazil v domluvenou hodinu domů, že volala Mandy a Sofii (holky, které se mnou byly tenkrát v baru), jestli nevědí, kde bych mohl být. Chtěla volat policii, ale taťka ji zadržel, ať počká do rána, že určitě přijdu. Nešla si lehnout. Mně to tehdy připadalo jako věčnost, co jsem jen ležel neschopný pohybu v lese, ale prý to byly tři hodiny. Domů jsem se vrátil ve čtyři a zamkl jsem se v koupelně. Chvíli jsem zíral na žiletku a přemýšlel… chvíli jsem přemýšlel o prášcích v poličce a čističi dlaždic na zemi…
Trvalo mi dva roky, než jsem o těchto možnostech přemýšlet přestal. Trvalo mi další dva roky, než jsem si to přestával dávat za vinu, a teď mi trvá odvyknout si vidět ho všude. Proto jsem šel za svou přítelkyní a zároveň doktorkou.


"Dřív jsem byl rád, že jsem u soudu neviděl jeho tvář… ale dnes si říkám, kdybych věděl, kdo to je. Kdybych věděl, proč to udělal."
"Ty o tom pochybuješ?"
"Víš… značnou dobu jsem si říkal, že ho nenávidím a přál jsem mu to nejhorší. Přál jsem mu to samé, nejlíp ve vězení. Ale s časem… víš, přemýšlel jsem o tom. O tom, jak se choval… o tom, jak u soudu brečel."
"Jak víš, že brečel?" skočila mi do řeči.
"No… chvěl se a mám pocit, že jsem to zaslechl z poroty. Šeptali si mezi sebou. No, i kdyby nebrečel… víš, celé to bylo divné. Vůbec mi nevyhrožoval, nic po mně nechtěl."
"Co by po tobě měl chtít?"
"Já nevím… vykouřit nebo něco…" nepříjemné téma, opravdu. "Víš, docela jsem se o to zajímal, vždyť jsem ti to říkal."
"Já vím. Chodíš na lekce sebeobrany a tak."
"Jo… no a taky jsem tak celkově… chtěl jsem se dozvědět víc, abych mohl informovat ostatní. Kdyby se uměla každá žena bránit."
"A muž jsi zapomněl."
"A muž. Kdyby to nikdo nepodceňoval, třeba by se snížilo množství obětí, nebo kdyby se oběti nebály to říct. Něco s tím dělat. Zašel jsem na skupinové sezení pro oběti znásilnění, ale nebylo to nic pro mě. Nemohl jsem tam vydržet… no, k věci. Tak jsem si něco načetl a on… byl divnej, celé to bylo divné."
"Jak divné?"
"No… zaprvé mě nejdřív úplně přešel. Jako bych tam nebyl. Pak se vrátil. A chvíli vůbec nic neudělal, jako by se rozhodoval. Jako by mu něco šrotovalo v hlavě. Měl sílu to jo, ale myslím… možná to dělal poprvé… možná už to nikdy neudělá. Měl čistý rejstřík a byl mladší než já, bylo mu asi patnáct, šestnáct."


"A tím chceš říct?"
"Tím chci říct, že jsem sledoval zprávy a v okolí Eastwood parku ani v mém městě se už nic nestalo. Pořád to sleduju a nic. Možná se přestěhoval a dělá… to někde jinde. Nebo, jak řekli u soudu, není sexuální delikvent. V tom případě chci vědět, PROČ to udělal mně."
"Říkal jsi, že ho nezavřeli ještě pro chybějící přímý důkaz."
"Jo, chyběla jeho DNA."
"Takže zjednodušeně řečeno…"
"… to nedodělal. Nejdřív jsem si myslel, že ho něco vylekalo, že je někdo poblíž. Ale nikdo tam nebyl. Bylo to všechno hrozně stresující, jak mě držel, a když člověku dojde, co se bude dít, ale potom… nevím… mohlo to trvat chviličku, jen pár vteřin, jako by si to pak rozmyslel a prostě odešel. Ani neutíkal, prostě rychle odešel, nic neřekl, neotočil se, bylo to divný. Ale o tom jsem nedokázal přemýšlet dřív, dřív to pro mě bylo znásilnění a každé znásilnění je prostě to, co to je a nic míň. Jenže tohle…"
"Jsem ráda, že jsi schopný o tom se mnou mluvit relativně v klidu, je to veliký pokrok." Řekla náhle úplně mimo probíranou věc.
"Vždyť bylo na čase. Když se o tom budeme bát mluvit, nikdy nedopadneme ty, kteří musí být dopadeni."


"Ale nezapomeň, že i sexuální delikventi jsou lidé a jsou nemocní."
"Já vím, jak se k tomu stavíš… ale já…"
"… všechny bys je nejraději sprovodil ze světa."
"Jo."
"Protože nevíš, jaké to je být nemocný, jako jsou oni."
"Ty to taky nevíš, třeba se dokážou ovládat, jen nechtějí. Nesnaží se, nechtějí se léčit."
"Možná, že útočník, který napadl tebe, se léčit chce."
"Možná, kéž bych věděl, kdo to je. Abych se na ulici nemusel bát všech. A i tak bych se stále cítil nejistý… ale alespoň bych věděl."
"Není občas lepší nevědět?"
"Asi jo, ale ne pro mě, ne v tomhle."
"Takže si myslíš, že kdybys věděl, kdo to je a proč to udělal, bylo by ti líp, byla by tvá léčba u konce?"
"Co víc bys pro mě ještě mohla udělat? Myslím, že za ty roky jsi udělala skvělou práci."
"Děkuju," usmála se potěšeně. "To jsi moc hodný, že to říkáš." Chvíli bylo ticho. "Máš rád pláž?"
"Jo… ale jen když tam není moc cizích lidí."


TOM


"Tak, Tome. Jsi připravený povědět mi o svém dětství?"
"Co bych měl říct? Můj otec je kriminálník. Matka byla feťačka a potřebovala jeho peníze."
"Pokračuj, prosím."
"Byla to zrůda. Nemám k tomu víc co říct."
"Opravdu, Tome? Už jsi mi toho řekl tolik, můžeš mi říct všechno, to víš, že ano? Já tě soudit nebudu."
"Jde o to, že je ve vězení a bude tam ještě dlouho, doufám. Pro mě už to je dávno uzavřený."
"A tvoje matka?"
"Mrtvá."
"Ano?"
"V osmi letech jsem se dostal do domova po tom, co ho zavřeli a matku s ním; pustili ji, když mi bylo jedenáct. Bydlel jsem s ní, moji sourozenci žijí u pěstounů… nechtěl jsem s ní být, ne když dovolila svému manželovi… to všechno. Když mi bylo čtrnáct, tak se předávkovala. Dostal jsem se do zařízení pro krizové případy… byla tam jedna taková… teta jsem jí musel říkat."
"Co ti udělala?"
"Pořád říkala něco, co by mi říkat neměla."
"Například?"
"Že jsem krásný. Říkala to pořád. Hlavně když jsme byli sami."
"Pokračuj."


"Všichni byli na zahradě. Šel jsem se napít a ona přišla. Řekla mi, že jsem špinavý a musím se hned umýt. Do koupelny šla se mnou… já jen nechápu, jak ji vůbec mohli zaměstnat. Copak nemusela dělat nějaké testy, že není pedofil?"
"Neboj se to říct, Tome."
"Říct co?"
"Za celou tu dobu mi je jasné už jen z řeči tvého těla, co ti otec a ona udělali, ale ty nejsi schopný to nahlas říct."
"Nechci to říct."
"Myslím… domnívám se, že mi je jasné, proč jsi přepadl toho chlapce."
"Opravdu?"
"Ano. Dostal jsi náhle nutkání zjistit, jaké to je, když ti to v dětství provedli, je to tak?"
"Jen… já nechápu, co mě to popadlo. Vždyť se mi to tolik příčí, jak jsem to mohl udělat? Ale když jsem okolo něj prošel… najednou jsem dostal… to nutkání, jak tomu říkáte. Zrovna v ten den… chtěl jsem utéct z domova."
"Protože," načala za mě větu a doufala, že ji dokončím. Jen jsem zakroutil hlavou.
"Dobře, tak mi to neříkej, používej klidně hesla."
"Chtěl jsem vědět, proč je to tolik baví. Co je na tom tak úžasnýho, že mi to pořád musí někdo dělat…"


"Pořád?"
"No víte… nevyhodili ji, já to nikdy nikomu neřekl, jen teď vám, a mně bylo patnáct… pořád jsem tam byl a pořád mi říkala…"
"Pořád jsi jí připadal krásný."
"To je teď heslo?"
"Jestli to stále nechceš říct."
"Neříkám to… od chvíle, kdy jsem to sám udělal, to neříkám."
"Chápu."
"Nechápete."
"Víš co? To mi pro dnešek stačí, jestli už nechceš nic říct." Zakroutil jsem hlavou. "Dobře. Tak se uvidíme zítra. Chci tě někomu představit."
"Nestojím o skupinové sezení. Nehodlám se svěřovat se svýma pocitama dalším magorům."
"Není to skupinová terapie… Půjdeme na pláž. Dám ti večer vědět, kdy se sejdeme."
"Kdo je to?"
"Velice příjemný mladý muž. Budete si možná rozumět."
"Je taky bipolární?"
"Ne… také někomu přišel krásný."
"Aha."
"Tak jsme domluvení?"
"Jasně."


Brzy dopoledne jsem přišel se zpožděním na pláž. Melindu jsem zahlédl první. Potom jeho.
"Tome," usmála se a podala mi ruku. "Tohle je můj dlouholetý přítel a také dřívější učitel Greg. Gregu, to je Tom."
S 'Gregem' jsem si potřásl pravicí. Představil se jako Gregory Washington.
"Rád vás poznávám, Tome."
"Jo, já vás taky."
"Tome, když nás teď omluvíš, my zalezeme zpátky do auta, je hrozná zima." Melinda se otřásla a přitiskla si svetr blíž k tělu. Nechápal jsem…
"Támhle na vás už někdo čeká." Greg ukázal k moři. Když jsem se tím směrem podíval, nejdřív jsem nic neviděl. Až pak jsem si všiml postavy v dálce. Takže Greg není ten, s kým se mám seznámit?
"Běž." Popohnala mě Melinda. "Budeme v autě, kdyby se něco dělo."
Tak jsem šel a cestou jsem si postavu otočenou k moři prohlížel.


BILL



Melinda mi řekla, že až si promluvím s osobou, kterou jsem měl ten den na pláži potkat, spousta věcí se mi vyjasní. Jakmile jsem zaslechl kroky, odvrátil jsem pohled od klidného moře k oné osobě. Byl jsem trochu nervózní. Nevěděl jsem, kdo to je a o čem bychom si měli povídat.
"Ahoj, jsem Bill."
Netvářil se nijak mile, ale ruku mi stiskl.
"Tom."
"Ahoj." Zopakoval jsem a usmál se ještě jednou. Ticho…
"Takže ty jsi Melindin pacient?"
"Pacient… to nezní moc pěkně."
"Nic si z toho nedělej. Já jsem Gregův student a Melindin pacient. Od jednoho cvokaře ke druhýmu." Zasmál jsem se, on ne. Nastalo další ticho.
"Můžeme se projít? Nebaví mě jen tak tady stát." Dobrý nápad.
"Určitě."
Tiše jsme procházeli pláží s metrovým rozestupem.


"S čím se léčíš, jestli se můžu zeptat?"
"Jsem bipolární. Asi víš, co to znamená. Učíš se psychologii?"
"Vím, co to znamená, a ano, učím se."
"Chceš být psycholog? To musíš mít pevný nervy. A silnej žaludek."
"Doufám, že mám."
"S čím se léčíš ty?"
"Jsem nezdravě paranoidní," odpověděl jsem.
"Melinda mi řekla… no asi vím proč. Není to vyzrazení pacientova tajemství, že mi to řekla?"
"Asi ne," pousmál jsem se. "Protože to žádné moje tajemství není. Dřív jsem se styděl, ale dnes už o tom dokážu mluvit s větším klidem."
"Jak se ti to stalo?" myslím, že si Tom ani neuvědomil, na co se vlastně zeptal, nejspíš ho ani nezajímala odpověď, jen mu bylo trapné to ticho mezi námi.
"Byl jsem opilý a procházel jsem ve špatnou dobu špatným místem."
"To mě mrzí." Řekl to bezbarvě, ale když jsem se mu podíval do očí, byl jsem si jistý, že to myslí vážně.


Ušli jsme kus cesty. Vzduch byl příjemný, voněl mořem a blížící se zimou.
Netušil jsem, co bych měl říct. Proč si Melinda myslela, že si máme o čem povídat? Napadlo mě to už dávno… ale nemůžu se ho jen tak zeptat… někteří lidé (a naprosto to chápu) o takových věcech nemluví. Z vlastní zkušenosti vím, že občas ani v přítomnosti lidí, kteří si prožili to samé.
"Nevím, proč nám Melinda sjednala tuhle schůzku. Ale jestli je něco, co bys mi chtěl říct…"
"Co jako? Neznám tě."
"Třeba… nebo jestli tě něco zajímá…"
"Zajímalo by mě, jak dlouho tu budeme takhle pochodovat."
"Můžeme si sednout." Navrhl jsem.
"O to nejde."
"No tak, Tome," Pravděpodobně se jednou budu tímhle živit. Sedět se ztracenými lidmi a pomáhat jim najít cestu ven… z čehokoliv. V praxi jsem se ještě nesetkal s bipolárními pacienty, ani jsem se nedostal do fáze, kdybych měl odvahu mluvit v roli psychiatra s oběťmi znásilnění. Řekl jsem si, že můžu začít hned s Tomem. Nemělo to nic společného s Melindou ani profesorem Gregorym a jejich očekáváním, v ten moment jsem mu chtěl prostě pomoct s čímkoliv, co jej trápí. Asi jsem to měl v sobě. Než se mi svět obrátil vzhůru nohama, chtěl jsem být doktor, tohle je podobné, jen se nejedná o tělo, ale o duši.
"S Melindou o tom mluvíš?"
"Melinda je psychiatr."
"Tak předstírejme, že jsem taky psychiatr."
"Nemám zapotřebí se ti svěřovat. Opravdu ne. Tohle byl špatný nápad. Nechápu, na co si tu hrajeme."
"Tak se ti svěřím já." Rozhodně jsem si sednul na vlhký písek a očekával, že si Tom sedne nakonec taky.
"Nevím, jestli to chci slyšet," namítl, zatímco si sedal naproti mně.
"Chápu. Neposlouchá se to nejlíp, ale musíme se o tom naučit mluvit. Abychom to mohli zastavit. Domluvíme se. Já řeknu větu, ty řekneš větu a takhle si to navzájem povíme, platí?" Tom neochotně souhlasil.


"Bylo mi sedmnáct," začal jsem.
Tom mlčel. Zahleděl se do moře a tiše zamumlal: "Pět…"
Rozbušilo se mi srdce. Najednou bych nejradši přestal… nejradši bych to neslyšel, ale tohle bude také moje práce. Děti.
"Šest… sedm, osm, čtrnáct, patnáct…" Sledoval jsem Tomův profil, měl kamennou tvář a bezbarvý hlas. Polkl jsem.
"Šel jsem domů sám, pěšky, protože se mi nechtělo čekat 30 minut na autobus, který zastavuje skoro přímo u domu," všiml jsem si, že se Tomovi zvedá hrudník rychleji. Chvíli nevěděl, co říct.
"Šel jsem do koupelny, abych se osprchoval."
"Cesta vedla parkem, který je tak hustý, že vypadá spíš jako les," Tom se zaposlouchal.
"Pokračuj."
"Byl to mladý kluk, ale byl silnější než já. Měl na sobě černé oblečení, kapuci a čepici."
"Pokračuj."
"Kdo to byl, Tome?"
"Vychovatelka z ústavu pro děcka s nemožnýma rodičema," řekl to rychle, jako by tohle vůbec nebylo důležité. "Kde se ti to stalo?" Byl bledý ve tváři.
"Nejspíš bychom toho měli pro dnešek nechat."
"Tak kde?" naléhal.
"To místo neznáš. Eastwood park. To je v Chicagu."
Tom seděl, ani nepípl. Rychle oddechoval. Náhle se sebral a odešel.
"Tome!… Tome, počkej." Rozeběhl se a zmizel mi z dohledu. Určitě jsem mu připomněl něco z jeho minulosti. Gregory mě zabije.


TOM


Chtěl jsem na to okénko zaklepat, ale neovládl jsem se a zabušil do něj, až se Melinda lekla a vyjekla. Vyšla z auta.
"Měla jsi mi to říct!"
"Tome…"
"Jak dlouho to víš?"
"Vím co?"
"Kdo to je. Kdo jsem já."
"Billa znám pět a půl roku. Tušila jsem to pár dní, ale jistě to vím od včerejška… dýchej, Tome… Bill už to ví?"
"Nevím," vydechl jsem ztěžka.
"Dobře."
"Dobře?! Já… nemůžu… nemůžu."
"Co nemůžeš? Říct mu to? Už ses jednou přiznal. Policii, že je to tak? To se nedokážeš přiznat i Billovi?"
"Nemůžu."
"Řekl jsi mi, že by ses mu rád omluvil, že bys byl rád, kdybys viděl, jak se má."
"Nemůžu."
"Ale ano, můžeš! Musíš. Bill je na tom velice dobře. Jen potřebuje zjistit, kdo to byl, potřebuje zjistit, proč jsi to udělal."
"Já… se za ním nemůžu vrátit." Melinda se ohlédla za mě.
"To ani nemusíš, Bill tu brzo bude." Pak nastoupila do auta a zamkla dveře zevnitř. "Tvá i Billova léčba je z mé strany u konce, zbytek si musíte vyříkat. Moc ráda se s vámi oběma znovu uvidím, ale už nejste mými pacienty. Pokud budeš potřebovat pomoc se svou poruchou, jsem tu pro tebe, pocit viny si vyřeš sám, hned teď, ahoj, Tome." A odjela.


(…) after everything you've done i can thank you for how strong i have become
'Cause you brought the flames and you put me through hell
I had to learn how to fight for myself
I hope you're somewhere praying, praying
I hope your soul is changing, changing
I hope you find your peace
falling on your knees
praying
I'm pround of who i am
No more monsters i can breathe again
Oh, some say 'in life you're gonna get what you give'
but some things only God can forgive
(Kesha - Praying)


BILL


Vyslyšel jsem ho. A beze slova jsem odešel. Prosil jsem Melindu o radu. Prosil jsem ji, aby mi řekla, co si o něm myslet. Ona ho zná líp. Ví o něm víc… ale řekla mi, že tohle si musím vyřídit sám a že mi stejně nesmí nic říct, je jeho psychiatr a musí zachovat důvěrné informace jen mezi sebou a Tomem.
Šest let. Byl démonem bez tváře. Byl ničitelem. Byl monstrem. Ale tehdy se přiznal. A ukázal mi svou tvář. Nesnažil se vzbudit ve mně lítost, nevymlouval se na svou nemoc. Cítil vinu, která ho žrala zevnitř. Chtěl to napravit. Dlouho jsem se rozhodoval. Ale nakonec jsem mu dal šanci. Bojoval se svými démony. Uvědomil jsem si, že ten, kdo mi ublížil, nebyl on, ale jeden z jeho démonů. Tak jsme se oba dva museli poprat s jeho nemocí. Tom mi nikdy neublížil. Ublížila mi jeho minulost. Neviním Toma, už ne, viním jeho otce, jeho matku, vychovatelku v ústavu pro dospívající v nouzi a viním démona bez tváře, který nás oba občas stále děsí. Ale jsme silní a držíme se.


Tom je stále pacientem Melindy a já už nejsem studentem, ale psychiatrem. Toma bych teoreticky mohl léčit i já, ale dohodli jsme se, že Melinda jej tolik nerozptyluje…
Tom vešel do mé ordinace.
"Přinesl jsem ti něco k jídlu." Oznámil mi.
"Nauč se klepat, myslel jsem si, že jde slečna Lucasová dřív, málem mě kleplo." Seděl jsem za laptopem a chystal se na další sezení s mladou vdovou v těžké depresi… po ní jsem vždycky vyčerpaný a zralý na sezení s Melindou.
"Promiň." Položil na konferenční stolek něco, co úžasně vonělo, ale já neměl čas. Musel jsem pracovat. Lucasová měla přijít za několik minut a já si zrovna četl něco, co by mi mohlo dodat energii a inspiraci.
"Dej mi to do ledničky, prosím." Zamumlal jsem. Díval jsem se na obrazovku zabrán do studia teorie jednoho švédského sociologa a psychiatra.
"Myslím, že už je ta tvoje lednička plná."
"Jojo," vůbec jsem nevnímal.
Tom se přemístil vedle mě a chvíli pozoroval, co zkoumám.
"Že u toho neusneš."
"Neusnu."
Slyšel jsem, jak se mi Tom pochechtává, pak jsem ucítil jeho ruku na své tváři, podíval jsem se na něj, on se jen usmál, přešel za mě a odsunul mi židli od stolu, od laptopu a od teorie Earlinga Björka.
"Hej!" snažil jsem se přišoupat se zpátky, zatímco jsem stále psal na klávesnici, chtěl jsem uložit dokument do složky rozečtené, ale byl jsem od stolu příliš daleko, aby se mi to povedlo, místo toho jsem přepnul na jiný panel a napsal cbceobojcbfw do vyhledávače, tak jsem to vzdal a nechal se odsunout.
"Ahoj," řekl Tom, sklonil se nade mnou a políbil mě. A líbali jsme se, jako by svět neexistoval, dokud slečna Lucasová nezabušila na dveře ordinace.
"Pane doktore? Máme dnes to sezení?!"


autor: Marky Cat

betaread: J. :o)
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nade Nade | E-mail | 29. září 2017 v 19:06 | Reagovat

Konec byl krásný, ale brutus nepravděpodobný. ;-) No, ale nestěžuji si. Díky za povídku.

2 zuzu zuzu | 29. září 2017 v 20:28 | Reagovat

Trošku mě mrzí, že tam ten konec nebyl trochu více rozepsaný a místo toho to o tolik poskočilo v čase. Takhle mi to přijde hodně hrr a vlastně vůbec nevím, co se stalo a jak je to dovedlo k současnému stavu. Každopádně jsem ráda, že se z té minulosti dostali a jestli to je pravděpodobné nebo ne, to už nesoudím, to už asi taky záleží na jednotlivých případech a lidech...
Každopádně díky za pěknou povídku :)

3 Bitter Bitter | E-mail | 30. září 2017 v 7:19 | Reagovat

Zalezi pripad od pripadu a nikdo nezna vsechny. Ze se daji dohromady na me kricelo uz z baneru takze jsem s tim picitala a pividce to neubira.
Traumata tohodle razu jsou vzdycky o odpusteni. Odpusteni sobe i tomu druhemu, jinak se to povlece porad. Jsou dny kdy je to lehci a clovek zapomene uplne a jsou dny kdy ten cistic fakt vypada lakave i kdyz je tahle faze davno pryc. Odpusteni je ale klicove vzdycky.
Dekuju za povidku <3

4 Marky cat Marky cat | 30. září 2017 v 9:35 | Reagovat

Mohla bych sepsat jejich pribeh do delsi povidky, kdyby to nekdo chtel cist :-) ale nevim, jak bych stihala casove.

5 Karin Karin | 1. října 2017 v 19:23 | Reagovat

Krásná povídka.

6 Jasalia Jasalia | 2. října 2017 v 11:00 | Reagovat

[4]: Pokojne môžeš, mohlo by to byť zaujímavé, ak sa ti podarí udržať v tomto štýle písania. Určite by som si rada prečítala, ako sa dostali od priznania k vzťahu. Viem si o tom aj predstavovať teórie, ale to nieje vždy ono. Zaujímavá poviedka aj štýl písania. A ten koniec ako čerešnička na torte. Ďakujem.

7 Dzesi3 Dzesi3 | 22. října 2017 v 1:20 | Reagovat

Tak toto som nečakala.... a je to velmi nepravdepodobné, ale pekne napísané :) rada si prečítam od teba aj niečo iné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama