Berlin, Anonymous 10. (2/2)

4. září 2017 v 16:00 | Janule |  Berlin, Anonymous
autor: Estricnina


Tom si promnul pokožku hlavy, copánky měl dnes nějaké obzvlášť utažené, nebo měl alespoň takový pocit.


Vstávej, sluníčko! Nebyl bych důsledný, kdybych se musel poflakovat kolem, dokud by ses nevzbudil, a rozhodně nejsem dostatečně milý člověk na to, abych tě probudil a varoval tě, že za tři hodiny začínají první vyučovací hodiny.
Vlastně jsem měl… jelikož ve čtvrtek nejsou žádné hodiny výtvarky.
Když už mluvím o aktivitách Centra… Rozhodl jsem se, že tě chci zítra na tom festivalu. Raději bys tam měl být a vidět vystupovat mou třídu! Zvlášť, když v hlavní roli vystupuje naše malba.
Já jsem vstal a stejně jsem šel domů odpočívat. Ty jsi stejně vzal i ty čtvrteční lekce kytary, že? Pokud to vynecháš jen kvůli malé rýmě, tak s tebou zase úplně přestanu mluvit.
Mimochodem, vypadal jsi impozantně na hovno. Oh! A máš pravdu - zelená, ve vší upřímnosti, vážně není tvoje barva.


Tom si vytahoval svůj telefon, kontroloval a znovu překontrolovával, aby se ujistil, že ta textová zpráva byla skutečná, už od chvíle, kdy se ráno probudil. Tom dělal všechny ty kroky vpřed a Bill byl tak zatraceně neústupný, až doteď.
Pokrok; byl to pokrok, liboval si Tom. Bill už nyní dělal také kroky směrem k Tomovi.
Dokonce i když se ten člověk bez povolení zmocnil jeho telefonu, bral to jako pokrok.


Ale zelená? Kdy jsem si stěžoval na to, že zelená není moje barva?
Tom nakrčil nos, když zahákl prsty o kliku vstupních dveří do centra; to znělo tak homoušsky.
Ačkoliv teď, když měl čas na rozmyšlenou, zelená na něm opravdu vypadala příšerně. Možná si to myslel jen proto, že ta barva absolutně odmítala opustit jeho kůži bez ohledu na to, jak silně ji toho rána ze sebe dvě hodiny smýval. Kolegové chodci museli z celého srdce souhlasit s tím, jak hloupě v té barvě vypadal, soudě podle jejich výrazů po celou jeho cestu domů.
Prudce kýchl, a pak znovu a znovu se zasténáním vešel do učebny - tak moc nepřipravený na to tam dnes být.


Gustav byl první, kdo ho pozdravil a krátce mu zamával, než se vrátil ke svému rapidnímu esemeskování. Tom vešel do místnosti, opatrně odložil kytaru a s mírným zasténáním padl na židli, zatímco si zápěstím přitlačil na spánek.
"Tohle je všechno tvoje chyba, víš," zabručel Tom s ucpaným nosem a pomalu naklonil hlavu na stranu, aby mohl poslat bubeníkovi zlý pohled.
Gustav se ani neobtěžoval vzhlédnout, zcela nedotčený, zatímco odpovídal současně při psaní své zprávy. "Nic jsem neudělal. Obviňuj svůj imunitní systém. Nebo ještě líp - obviňuj sám sebe, že ses nestaral o svůj imunitní systém a ten se teď nemůže postarat o tebe."
Tom zavrčel a třel si kořen nosu, až příliš mu nebylo dobře a vůbec se necítil být vtipný, aby odpověděl něčím, co by mohlo čelit takovéhle logice.


"Kde je Bill?" Zeptal se Tom po několika okamžicích zcela zmatený tou atypickou klidností učebny.
Tentokrát Gustav vzhlédl a věnoval Tomovi výraz, o kterém Tom neměl nejmenší ponětí, jak ho číst. Gustav pozvedl své husté obočí a jen lehce naklonil hlavu na stranu, jeho oči byly lehce nedůvěřivé. "Jen na vteřinku tě hlídám, ale opravdu tady zůstávám, jen dokud nemůžeme jít na kafe."
Tom natáhl krk, aby znovu čelil blonďatému muži, a přimhouřil oči nad tou nekonkrétní informací. "A to má co společného s…"
"Bude tady… teď." Gustav zmáčkl tlačítko odeslat a zavřel svůj telefon, vzhlédl přesně v okamžiku, kdy se dveře učebny otevřely a dovnitř vstoupil zčervenalý Bill. "Bylo na čase," řekl Gustav nekompromisně, vstal a protáhl se.
"Bylo na čase," zopakoval Bill posměvačným, kňouravým hlasem.


Tom k němu zvědavě zvedl pohled, Billovy ruce byly obtěžkány velkými bílými nákupními taškami. Bill se odšoural k učitelskému stolu, kde je položil, a rychle je začal prohledávat, jakmile byly jeho ruce volné.
"Ah-hm - Tady!" Na místě se otočil s příjemným úsměvem na rtech, ale ten okamžitě zmizel, jakmile jeho oči přistály na Tomovi.
Nechovej se divně, nechovej se divně… Opakoval si Bill mlčky, zhluboka se nadechl a silou vůle se snažil potlačit krev, která se mu nahrnula do tváří. Naštěstí už je měl zrudlé z venkovního chladného zimního vzduchu, ačkoliv to jeho mysl nijak neuklidnilo.


"T-Tome… Jak se máš?" Pozdravil náhle, odkašlal si a odhodil si z obličeje uvolněný dred.
Odloudal se ke zvědavému muži a podal mu pár malých krabiček, Tom ze sebe vydal udivený zvuk. "Korejský ženšen a čaj Hojicha v tomto pořadí. Jeden ti pomůže zvýšit imunitu, druhý zmírní stres. Přidej si do toho med a citron a celé měsíce už si ani nebudeš pamatovat, jak kašel nebo rýma vypadá."
"Ach, ehm, to zní hezky," řekl Tom, jeho hlas se tu a tam zlomil, zatímco si prohlížel zajímavé krabičky. Vlastně nikdy opravdu žádný čaj neměl, žádný takovýhle pořádný čaj, a zaznamenal to gesto jako laskavé. Vrátil své vykulené oči zpátky k Billovi, který, kupodivu, měl stále ještě z chladu zčervenalé tváře, ačkoliv se už nějakou chvíli nacházel v teplé místnosti.
"Miluju, jak on dostane čaj, když má tenhle svůj mrňavý kýchací problém, zatímco já málem umřel a bylo mi řečeno, abych se držel dál," zamumlal Gustav a přerušil tak ten moment, zatímco si oblékal kabát.
"Málem jsi neumřel," argumentoval Bill, než spráskl ruce, jakmile si vzpomněl. "Přesně tak, ehm," začal, ale nedokončil, když doběhl zpátky k taškám a zabořil do nich obě ruce i tvář.


Tom vstal a položil obě čajové krabičky na svou židli, sundal si bundu a prokřupal si klouby. Vzhlédl nad zvukem šťastného broukání, jen aby našel Billa, který se vynořil s dlouhým šálem a rukavicemi. Billovy podpatky zaklikaly, když se vrátil ke staršímu mladíkovi a zamyšleně stiskl rty, než hodil dlouhý vlněný šál kolem Tomových ramen. "Chodíš si jen tak bez ničeho, není divu, že jsi zatraceně nemocný," vynadal mu Bill roztržitě, zatímco omotával šál kolem zmateného Toma. Jakmile skončil, uchopil kytaristu za ruku a zvedl ji, aby mu do dlaně vtiskl olivově zelené rukavice. "Zrovna tak dobře k tomu můžeš mít i ladící rukavice. Tvoje ruce nepotřebují ještě více týrání," vzdychl Bill, než poodstoupil.
Gustav zamlaskal, připravený to okomentovat, ale Bill ho umlčel výhružně napřaženým prstem dřív, než to stihl.
Tom otevřel ústa a vrhl rychlý pohled na dlouhou látku kolem svého krku, než pohlédl zpátky na Billa s otázkou a údivem na jazyku.
Bill naklonil hlavu sem a tam, než ji sklonil a nervózně si promnul ruce. "Je to, však víš, i ´díky´. Nemusel jsi mi pomáhat, takže… Jsi v pohodě," dokončil Bill nepřesvědčivě a okamžitě si představil, jak si svou vlastní botou zašlapuje hlavu do chodníku.


Gustav protočil oči a odfrknul si, a Tom se nakonec zasmál a odhodil rukavice na židli k čajům. Bill s obavami zacvakal zuby a zahučel, než zamítavě mávl rukou a šel posbírat nyní převážně prázdné tašky.
Tom napodobil jeho kroky a Bill si zřejmě neuvědomil, že je následován, což Tomovi vyhovovalo. Starší z nich se usmál a zatahal za jeden dred na Billově pravé straně, a když se Bill otočil, Tom kolem něj proklouzl z levé strany, opřel se o stůl a namáčkl se těsně vedle něj.
"Nejsi zvyklý být milý?" Poškádlil jej Tom a věnoval učiteli vědoucí úšklebek.
"K tobě," opravil ho Bill, jeho zamračení se prohloubilo a potvrdilo tak jeho znepokojení nad tím, že se mu někdo vysmívá. Odmítal k němu vzhlédnout a bez dlouhých cavyků si cpal prázdné tašky do jedné.


Jak odpovědět, jak odpovědět; jak mu dnes můžu utrhnout všechny končetiny jednu po druhé?


Jeho myšlenky byly přerušeny pocitem Tomových dlaní na jeho ramenou, které mu krátce promnul, než se k němu zezadu naklonil. "Děkuju ti, opravdu," řekl Tom lehce, a se zvednutím jeho rukou šla gravitace, která držela Billa na zemi, spolu s nimi.
"Ugh, kamkoliv Bill jde, tam zamíří i sentiment. Asi půjdu-" začal Gustav a vstal, jako by měl v plánu odejít. Byl přerušen pohledem na Alfonse, který vešel do učebny. "Ahoj Ale," ustoupil a potřásl hlavou, jako by věděl, že nastanou problémy.
"Oh, co se to tady děje? Co jsem propásl?" Zeptal se hlasem, který měl být pravděpodobně lehký a žertovný, zatímco se vydal vzdušnou čarou za svým přítelem. Tom prudce nasál vzduch mezi zuby a vydal se rychlým krokem ke svým věcem shromážděným na jedné ze židlí.
"Nic?" Řekl Bill nonšalantně, když nacpal zbytek věcí do jedné z tašek a hodil si ji přes rameno. "Jen se připravuju jít na kávu a tak, takže co tu tak postáváš? Jdeme." Naklonil se, když se k němu Alfons přiblížil, a vtiskl mu pevný polibek na rty, druhý z nich ze sebe setřásl jakýkoliv neklid, zatímco si vychutnával ten nezvykle majetnický kontakt.


Tom se otočil, aby vybalil svou kytaru, ignoroval přitom zvuk dvou mužů, kteří se od sebe odtáhli, a obzvláště to potěšené zamručení, které uniklo krátce poté z umělcových rtů, kterého začínal opravdu nemít rád.
"Ty nejdeš, Tome?" Uslyšel Gustava zavolat a krátce se ohlédl přes rameno, než mávl rukou. "Ne, už tak jsem nemocný!" Zavolal nazpět a skutečně na důkaz zakašlal. "Ale díky. Užijte si to, kluci," řekl a uslyšel, jak Gustav vyšel na chodbu, a následně i Billovy klikající podpatky, které se přesouvaly směrem ke dveřím.
Tom si tiše povzdechl, zatímco vytahoval kytaru z jejího domova, poté pouzdro zavřel a položil na něj olivové rukavice.
Byly zelené, pomyslel si Tom, když ustoupil. Bill měl problém se zelenou, nebo ne?
Zasmál se za svými sevřenými rty a na místě se otočil právě včas, aby zachytil toho hezkého učitele ve dveřích, zatímco mu jeho přítel držel otevřené dveře.


"Bille," zavolal napříč místností a provlékl si kytarový popruh přes hlavu. Bill vzhlédl a tázavě na něj zamrkal. "Myslel jsem, že zelená není moje barva?" Popotáhl a ukázal na světlé rukavice na kytarovém pouzdře.
Očekával nějakou pohotovou odpověď, něco zdánlivě staromódního a nevzrušeného, ale namísto toho Tom užasle sledoval, jak Billovy tváře chytly temně červený odstín. Mladší muž si okamžitě nasál spodní ret a odvrátil oči od Tomových. Tom chtěl něco říct, ale neměl čas; dredatý mladík se okamžitě natáhl k Alfonsovu kabátu, zatahal za něj a téměř dychtivě jej vytáhl ven ze dveří, Alfons jen stěží zvládl zasalutovat, než se dveře za nimi zavřely.
"Řekl jsem něco?" Zeptal se Tom do ticha, které se kolem něj rozprostřelo, a poškrábal se na hlavě, jak přemýšlel, kdy se zelená stala tak zapovězenou barvou.


***


´Jako kdyby
čaj byl mezi kluky naprosto běžný dárek,´ Karla se chladně ušklíbla, když si přehodila nohu přes nohu, zatímco listovala módním časopisem.
´Ty najdeš problém úplně ve všem, co?´ Povzdechl si Tom a šťouchl v kuchyni do jedné z krabiček. ´Možná je to něco, co dělají gayové častěji než ostatní kluci? Pijou čaj?´ Nabídl Tom, ale Karla toho nenechala.
´Dělá z tebe gaye,´ zamumlala rozhořčeně a dlouze se napila své coly.
Tom protočil oči a odolal nutkání prásknout dlaněmi do pultu. ´Pro co tak žárlíš?´ Zavrčel Tom, ale hlas se mu zlomil, když se mu pokoušel uniknout z jeho nateklého krku.
´Na, Tome, na co tak žárlíš,´ opravila ho Karla s vyštěknutím. ´A já na nic nežárlím, bože!´ Práskla svým časopisem a vstala, s dupotem odkráčela do ložnice a bouchla za sebou dveřmi.


Tom si odfrkl a pohybem zápěstí krabičku odstrčil, Karla v něm jeho zájem o čaj právě zadupala.
Pokaždé, když se Tom sblížil s někým, koho dobře neznala, zvlášť s někým, kdo byl dostatečně hezký na to, aby byl hrozbou, Karla rozpoutala ohnivou žárlivost. Setkala se s Billem všehovšudy jednou, a za těch pár okamžiků, kdy se Tom o mladém učiteli zmínil, jeho přítelkyně si jej nějakým způsobem začala vykreslovat jako netvora ohrožujícího zdravý vývoj jejich vztahu. Tom se jí při mnoha příležitostech pokoušel vysvětlit, že muž pro ni není žádnou hrozbou, ale Karla byla přesvědčená, že jim způsobuje potíže.
Nenechala to být. Stačilo, když Tom přišel jen o minuty později, příliš otevřeně se usmíval nebo odmítal sex, což nyní dělal ve svém příliš nemocném stavu, a ona vylítla. Karla začala být naprosto neurotická a Tom ji chtěl pryč ze svého bytu, ze své země, a pokud možno prostě pryč ze svého života.


Zasténal a přetočil se, sluneční světlo mučivě pronikalo skrz jeho oční víčka. Další vlhké letmé polibky byly vtiskávány na jeho čelist, dolů po krku a nakonec se zastavily u klíční kosti. Zhluboka se nadechl, když mu podél krku tančil jazyk, a vydal ze sebe další zasténání, tentokrát mnohem pozitivnější.
Na jeho tvář se pomalu vplížil úsměv, jak se jeho podvědomí potácelo skrz události minulých dní, a jak by se mu opravdu hodil šálek ženšenu, aby uklidnil svou mysl. Koneckonců, věřil tomu, co mu Bill řekl, a chtěl to vyzkoušet. Chtěl být jiný, přátelský, spontánní a více než cokoliv jiného to chtěl dokázat otevřeně. Dokázat to Billovi, který o něm měl zatím tak špatné mínění.
Billovy načervenalé tváře a bláznivé činy probleskly jeho myslí a zahltily ho potřebou projevit vděčnost. Srdce se mu rozbušilo za nějakým účelem, sevřelo se z představy, jak na Billa nějak zapůsobí a vyslouží si tím jeden z těch skutečných úsměvů, které čas od času pronásledují jeho myšlenky.


"… ill," zamumlal Tom a vklouzl rukou do vlasů útočníka přicucnutého k jeho krku. Nakrčil obočí; jemné prameny vlasů, které protékaly mezi jeho prsty, vůbec nebyly tenké umělé dredy, s nimiž si bezděčně pohrával ve své mysli.
Otevřel oči, zamžoural do světla a jen stěží rozeznal postavu Karly, která na něm seděla s rukama pevně překříženýma na hrudi. Polkl a zvedl hlavu, neschopen setkat se s jejím pohledem, jak posunul jejich společnou váhu po pohovce výš.
"Co prosím?" Zeptala se zastřeným hlasem, pohybem hlavy odhodila přes rameno jeden ze svých blond pramenů.
Tom zavřel oči a předstíral nadměrnou malátnost. "Řekl jsem ´ill (česky-nemocný)´, chtěl jsem tím říct, abys dávala pozor - jsem nemocný, La." Prohlásil Tom a přehodil si ruku přes oči, aby zablokoval světlo a tím automaticky i Karlu. "Chytíš to ode mě."
"Jen jsem ti chtěla být nablízku," zavrkala, obavy z jejího hlasu byly pryč, když se naklonila, aby mu vtiskla polibek na hruď. Ten kontakt už nebyl vítán a Tom sebou pod jejím dotykem napjatě cuknul. "Nevadí mi, že onemocním. Mám tebe, aby ses o mě postaral."


Tom dlouze vydechl a uvědomil si, jak moc byl držen pod Karliným pečlivým dohledem. Její náhlá změna srdce směrem k němu věci zbytečně komplikovala a Tom chtěl z toho ven.
"Kolik je hodin?" Zeptal se unaveně a poškrábal se na krku, zatímco čekal na odpověď.
"Skoro čtyři, proč?"
Tom odstrčil svou přítelkyni ze svého těla a odkulil se z gauče, aby bleskově zamířil na záchod. "Soudní řízení je v pět, sakra!" Zavrčel německy, zatnul zuby, když za sebou zabouchl dveře a chňapl po zubním kartáčku.
Z koupelny se vynořil o dvacet minut později osprchovaný, oholený a více méně slušně oblečený. Karlu našel na tom samém místě, kde ji nechal, ve tváři měla hluboké zamračení, zatímco seděla na konci gauče. Bezmyšlenkovitě si pohrávala s lemem extra velkého trička, které sebrala z Tomova šuplíku, a Tom ji opatrně pozoroval, zatímco si zapínal košili.


"Kam tam spěcháš?" Zeptala se, v jejím hlase byla slyšet hořkost, ačkoliv si mohla myslet, že to znělo nenuceně.
"Říkal jsem-oh," začal Tom a promnul si bradu, když se přistihl při své chybě. "Dneska je to soudní řízení. Musím tam být v pět. A pak, no, slíbil jsem Billovi, že dorazím na festival, abych viděl vystupovat jeho třídu-"
Ach, do prdele. Zapomněl jsem jí říct o festivalu.
"Jaký festival?" Vykřikla Karla a poklesla jí čelist.
"Můžeš přijít, jestli chceš. Je to jen vánoční festival, který je každý rok v městském parku." Vysvětlil vyhýbavě a snažil se nedat najevo lítost svého uklouznutí. "Je to na poslední chvíli, ale jo. Sliby, víš?"
Popadl své věci a strčil si telefon do kapsy, poskočil směrem ke dveřím v okamžiku, kdy zaměřil svůj kabát a k tomu i šál a rukavice ležící nad ním.
Než Karla mohla pronést další slovo, pevně za sebou zavřel dveře a seběhl po schodišti.


Jakmile vyšel na ulici, Tom mohl dýchat; znovu vylovil svůj telefon, aby zkontroloval čas.
16:37 a mladý kytarista pestře zaklel, zatímco se snažil zmapovat nejméně časově náročný akční plán.
Právě když si chtěl telefon zastrčit zpátky do kapsy, zavibroval mu v ruce a ozval se rapový song Reflektionen. Tom zvědavě otevřel nově příchozí zprávu a překvapeně pozvedl obočí nad Karliným jménem.


´Pokud se nevrátíš do bytu okamžitě po skončení toho soudního řízení, tak odcházím. Jako z Německa a od tebe.´


Tom popotáhl a zabořil telefon hluboko do kapsy, ušklíbl se a vydal se spěšným krokem k autobusové zastávce. Hádám, že mé rozhodnutí bylo uděláno za mě.


autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 4. září 2017 v 20:15 | Reagovat

Nevím proč tu Karlu nepošle do háje moc se těším na další díl.

2 Iwuanka Iwuanka | 4. září 2017 v 21:27 | Reagovat

Tak to dufam ze ten festival si nenecha ujst. :-) tesim sa na pokracovanie

3 Mischulka Mischulka | E-mail | 5. září 2017 v 16:51 | Reagovat

Karla je fakt šílená. To není ani možné, že chce Tomovi zakazovat chodit jen tam, kam doslovně musí? Nebýt soudu a práce, asi by Toma zamkla doma a nemohl by nikam. To je šílené! Tak snad dodrží své slovo a sbalí si veškeré své věci a odjede. Jsem možná ošklivá, ale takovéhle vydírání a diktování je strašné! Ještě že už je Tom rozhodnutý, že ji nechá jít. ;-)

No a Bill nám začíná nějak měknout. :-) To, jak Tomovi donesl čas a rukavice se šálou...oh bože. To bylo neuvěřitelně roztomilé! Ani jsem nevěřila tomu, že ten naštvaný Bill se tak změnil a umí být takhle roztomilý. :-) Mám z vývoje jejich vztahu prostě šílenou radost. Už se díky tomu nemůžu dočkat dalšího dílu! :-P :-)

A Tomovi budu držet pěstičky s tím soudem. Snad všechno dopadne dobře v jeho prospěch. :-)

Moc děkuji za skvěl překlad, Zuzu! :-)

4 Bitter Bitter | E-mail | 6. září 2017 v 12:15 | Reagovat

Ah skoro bych zapomela ze ten idiotskej Alfik porad zije... Boze nechce se mu stat nejaka nehoda a nechce se ubezdusit at je klid?
To by byla vazne nadhera.
Takova tresen na dortu "karla je ze hry!" Jupiiiii

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama