Vampire sunrise 9.

11. srpna 2017 v 16:00 | Janule |  Vampire sunrise
autor: Becs


Probudil jsem se dřív než Tom. Zůstal jsem ležet úplně nehnutě a jen naslouchal pravidelnému tlukotu jeho srdce. Něco se mu muselo zdát, protože v jednu chvíli začalo zběsile uhánět a pak se zase vrátilo do klidného tempa. Ve tmě jsem ho neviděl, ale cítil jsem teplo, které vyzařovalo z jeho kůže. Bože a jak voněl. Dokázal bych ho rozeznat v tisícihlavém davu, protože takhle specifickou vůni měl jen on.
"Kolik je hodin?" zamumlal ospalých hlasem.
"Nevím," odpověděl jsem upřímně a přišoupl se k němu blíž. Pokusil se mě obejmout, ale sádra mu to neumožňovala udělat plnohodnotně, takže rozmrzele zabručel.
"A slunce?" dodal po chvilce, když se konečně uvelebil ke své spokojenosti.
"Už zapadlo."
"Stejně nedokážu pochopit, jak to poznáš, když jsou okna zakrytá," zavrtěl líně hlavou, jak se ho spánek pořád ještě držel.
"Taky bys poznal, kdyby za okny bylo něco, co se tě chystá zabít," odpověděl jsem mu s úsměvem a natlačil se mu ještě o malinko víc do osobního prostoru tím, že jsem přes něj přehodil nohu i ruku. Hodnou chvíli jsme leželi v tichu a Tomův dech se prohloubil natolik, až jsem si myslel, že znova usnul.


"Neměl bys vstávat?" zavrtěl se, ale jinak mě pořád držel v pevném objetí.
"Dneska žádní noví hosté, takže si nemusím hrát na posraný uvítací výbor," zamručel jsem otráveně. Byl jsem opravdu vděčný, že bylo upírským zvykem nikoho neotravovat v neděli. Takhle jsme se s Tomem mohli celý den věnovat jen sobě a třeba náš vztah posunout někam dál. Ať už to znamenalo cokoliv.
"To je fajn," vydechl nepřítomně. Po pár vteřinách mu zakručelo v břiše tak mocně, že jsem se neovládl a vyprskl smíchy.
"Ty můj chudáčku. Máš hlad?" utahoval jsem si z něj a natáhl se přes noční stolek, abych mohl ovladačem spustit odkrytí okenic. Místnost zahalilo příjemné měkké světlo. Do úplňku už zbýval méně než den, a tak nám měsíc vpouštěl do ložnice dostatek paprsků, abych konečně mohl Tomovi pohlédnout do tváře. Přesto jsem přidal i lampičku na nočním stolku, abych si ho mohl vychutnat pořádně.


"Tome?" zkusil jsem to. Místo odpovědi jsem dostal jen zahučení. "Chtěl by ses nasnídat s mou rodinou?"
"Nasnídat?" škubnul sebou a konečně oči otevřel do široka.
"Jo, znáš to. Vajíčka, toasty, vafle. Slanina, pro ty z nás, co jedí maso," vyjmenovával jsem, ale ani já sám jsem si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad.
"Myslel jsem, že je nemáš rád. Že se jim radši vyhýbáš," nadzvedl se na loktech a pátravě se mi zahleděl do tváře, jako by tam odpověď chtěl vyčíst.
"Není to tak, že bych je neměl rád. Můj bratr je totální kretén, ale s tím se nic dělat nedá. A Sonja je v pohodě, když si zvykneš na ten její upřený výraz."
"Včera jsem s ní mluvil," přiznal mi a skousnul si spodní ret. Dle rychlosti jeho tepu spolu probírali něco, co by se mi určitě nelíbilo. "O Alexisovi."
Lehnul jsem si a dlaněmi si přikryl oči. "Proč nikdo v mojí rodině neumí držet jazyk za zuby?"
"Myslím, že se mi jen snažila pomoct pochopit některé věci," bránil ji. I bez toho bych ale moc dobře věděl, že Sonja neměla v úmyslu mi uškodit. Ať už se její chování zdálo zvláštní, vždycky se nakonec ukázalo, že měla pravdu a jednala v nejlepším zájmu všech.
"Řekla ti všechno?" zjišťoval jsem a sundal si ruce z obličeje, abych se na něj mohl podívat.
"Víceméně. Detaily vynechala."
"Ještěže tak," zamumlal jsem si pro sebe a přehodil nohy z postele dolů.
"Nezlobíš se, že ne?" ujišťoval se s obavou v hlase.
"Nezlobím. Chceš na tu snídani?"
"Chci," odpověděl Tom prostě, i když jsem napůl doufal, že odmítne. Pokusil jsem se ze sebe setřást podráždění a vydal se do šatny.


Když jsme o několik minut později scházeli schodiště a mířili do jedné z menších jídelen, pořád ještě jsem měl ten divný pocit. Nelíbilo se mi, že Sonja Tomovi řekla o Alexisovi. Víc mě však trápilo, proč měla tu potřebu o tom začínat. Ona nikdy nedělá nic bezúčelně. Věděla něco, co já ne. Její podivný věštecko-empatický talent zachytil zprávu, o kterou se se mnou pravděpodobně nechtěla podělit. Kdyby tomu tak bylo, řekla by mi to, už když jsem ji včera potkal na chodbě.
"Bille, jestli se ti tam už nechce, tak tam nemusíme," zastavil mě Tom. Asi jsem nedokázal nahodit výraz pokerového hráče dost přesvědčivě a něco z mých myšlenek se muselo promítat i v mém obličeji.
"To nic. Jsem v pohodě," pokusil jsem se o úsměv a všechno ostatní zastrčil někde do zadní části mé mysli.


"Ale, kdopak se to rozhodl k nám připojit?" zahalasil bratrův hlas, až se to rozlehlo celým prostorem. Už léta si vybírali pro své snídaně tento menší sál, protože měl nádherný výhled do zahrady, kde byly rozmístěny drobné lampiony.
"Cusi," okřikla Sonja svého manžela a hodila po něm výhružným pohledem. Pocítil jsem jasnou změnu v jejím chování. Ze začátku se na Toma dívala se značnou nedůvěrou, dokonce mě před ním varovala, ale teď v jejím pohledu nebylo nic než radost a určitá dávka něhy. "Jsme tak rádi, že jste tady. Posaďte se."
Přidali jsme se k nim ke stolu, který byl určený pro deset lidí. Bratr seděl v čele a Sonja po jeho pravici, usadili jsme se tedy naproti ní. Já pro jistotu hned vedle Cuse, aby ho nenapadlo nějak útočit na Toma. Bratr nikdy neměl lidi rád. Ne, že by byl přímo proti nim, ale nikdy k nim nenašel žádný vztah, a tak se jim radši vyhýbal.
"Vyspali jste se dobře?" nadhodil a já se opravdu snažil, abych v tom neviděl žádné popichování.
"Ano, díky," odpověděl jsem úsečně. Všiml jsem si, jak Tom nenápadně pokukuje po stole. Pravděpodobně se ujišťoval, jestli na stole není žádná krev. Nebyl jsem takový masochista, že bych ho nutil se dívat na upíry, jak pijí krev, ještě před snídaní, ale nijak jsem jeho chování nekomentoval.
"A kdepak je Matias?"
"Matias je trochu nervózní z našeho nového hosta," mrkla Sonja směrem pod stůl a já odtamtud uslyšel zachichotání.
"Mati, vylez ven. Tom tě neukousne," zkusil jsem to a za okamžik už se na protější židli vynořila malá střapatá hlavička s buclatými tvářičkami.
"Ten je váš?" zalapal Tom překvapeně po dechu a měřil si mého synovce zvláštním pohledem.
"Ano, tenhle uličník jen náš," pohladila Sonja syna po hlavičce. Při bližším zkoumání mu to však muselo být jasné. Matias zdědil matčiny fialkové oči a prohnaný úsměv. "Matiasi, pozdrav Toma."
Chlapeček však jen zakroutil hlavou a svezl se zpátky pod stůl. Podlezl pod ním a za chvilku už se rozběhl, aby proklouzl pryč.


"Omlouvám se, nikdy nebyl v kontaktu s lidmi a tvoje vůně je pro něj trochu matoucí," usmála se na Toma a ten jí to poněkud rozpačitě oplatil. Určitě mu teď běžela hlavou představa malého Matiase, jak se mu zahryzává do krku.
"Jak je starý?" vykoktal Tom, aby zakryl své rozpaky.
"Dle vašich měřítek mu může být asi tak pět," zamyslela se Sonja a vložila si do úst miniaturní sousto. "Ano, pět."
"Promiň a podle vašich měřítek?"
Zasmál jsem se a pohladil Toma po ruce, kterou měl položenou na stole. Když jsem si uvědomil, co dělám, rychle jsem se zase stáhnul a začal si na talíř nakládat vajíčka. "Musíš si uvědomit, že my nevnímáme čas jako vy. Co je pro tebe den, je pro nás jako hodina. Ve vašich počtech je Matiasovi dvacet pět."
"Páni," vydechl Tom a také si začal nabírat snídani. Vybral si vafle a mně hlavou bezděčně projela představa toho, jak z něj slízávám šlehačku.
"Bill tě zasvěcuje do tajů upírství?" zeptal se Cus a zhluboka se napil ze šálku s kávou.
"Tak trochu," sklopil Tom oči do talíře.
"Máš s tím nějaký problém?" zaútočil jsem na bratra dřív, než stihl začít rýpat.
"Samozřejmě, že nemá," utnula nás oba Sonja. Věděla, že náš rozhovor směřuje k hádce, a tak se rozhodla tomu předejít.
Od té doby, co můj bratr odmítl nárok na trůn pro sebe i pro svého syna, jsem se na něj už nedokázal podívat jako dřív. Všechnu odpovědnost hodil na mě, aniž by přemýšlel o tom, s čím se pak budu potýkat. On byl ten starší. Měl být ten, kdo mě bude chránit. Nemohl jsem mu odpustit, že je takový hrozný zbabělec a dával jsem mu to patřičně najevo. A jelikož on byl na mé výpady zvyklý, očekával je pořád, a tak vůči mně nasadil podobně rozmrzelý postoj.


"Už jsi to tady Tomovi ukázal?" měnila Sonja téma.
"Víceméně," zabručel jsem. Najednou mi celá ta snídaně s rodinou přišla jako totálně pitomý nápad. Vždyť s Cusem nedokážu být v jedné místnosti déle než pět minut, aniž bych měl chuť ho praštit něčím po hlavě.
"A co zahrady? Viděl jsi zahrady, Tome?" obrátila svou pozornost na něj.
"Ne, venku jsem nebyl od té doby, co jsme sem přišli," zakroutil hlavou a ztěžka polkl. Zakuckal se, a tak se rychle napil džusu.
"Ty ho tady držíš zavřeného?" povytáhla na mě obočí.
"Jistěže ne," zavrtěl jsem okamžitě hlavou. Když to teď nakousla, bylo to trochu, jako bych tady Toma držel. Trpěl jsem nějakým paranoidním strachem, že když půjdeme někam ven, nebude se chtít vrátit zpátky. "Chtěl by ses projít po okolí?"
"Jasně," roztáhl pusu do širokého úsměvu, při kterém mě bodlo někde ve slabinách.
"To je směšné," vybuchl zničehonic bratr a odhodil přípor na talíř, až to hlasitě zarachotilo. Odsunul židli, která skřípavě zavrzala po mramorové podlaze, a dunivými kroky se vydal pryč.
"Takže očividně má nějaký problém," neodpustil jsem si.
"Znáš bratra," pokrčila Sonja nevzrušeně rameny a dál uždibovala svá mini soustečka.


Zapředla s Tomem rozhovor o jeho životě, ale já je dokázal vnímat jen okrajově. Tíha všeho, co se na mě valí, na mě dolehla s Cusovým odchodem. Úkosem jsem pohlédl na Toma a sledoval jeho spokojenou gestikulaci, když se se Sonjou bavil o věcech, které znal a dělaly ho šťastným. Byl jsem idiot, že jsem si ho tady pořád držel. My dva jsme neměli žádnou budoucnost. Byl si jistý, že jakmile ho ojedu, pošlu ho pryč. Teď jsem se na okamžik zhrozil, když jsem si uvědomil, že to budu muset udělat ještě dřív. A pokud možno hned. Začalo mi na něm opravdu záležet a nechtěl jsem, aby se připletl do strkanice mezi upíry. Mohl bych mu do začátku pomoct, aby se nemusel vrátit k té bandě tupců. I když mě vůbec nenapadalo, jak to udělat. Byl moc hrdý na to, aby si ode mě vzal peníze jen tak. I kvůli pár kouskům oblečení dělal scény.
"Bille," vytrhla mě z přemýšlení Sonja.
"Ano?" zaměřil jsem se na ni.
"Nepřemýšlej tolik," mrkla na mě a vstala. Ani jsem si nevšiml, že ona i Tom dojedli.


"Chceš se jít teda projít?" obrátil jsem se k Tomovi, když jsme osaměli. Tom přikývl, a tak jsem ho vyvedl ze zámku ven. Když jsme vyšli na malé nádvoříčko, zabočili jsme doleva kolem jezírka. Jako dítě jsem to tady miloval. Hrál jsem si na piráta a schovával se matce v korunách stromů. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomil, že nikdy neuvidí Matiase dělat to samé. Zemřela dřív, než se narodil.
"Jsi najednou takový zamyšlený," dloubl do mě Tom. "Je to kvůli Alexisovi?"
"Ale ne," povzdechl jsem si a natáhl se po jeho ruce. Možná, že to bylo naposledy, co jsem si mohl užívat jeho dotek, takže jsem odhodil veškeré rozpaky. "Přemýšlím o jiných věcech."
"Souvisí to se mnou?" zkoušel to. Pod nohama nám křupal štěrk, když jsme vstoupili na jednu z mnoha cestiček.
"To taky," kývnul jsem a vedl ho kolem staré vrby do menšího hájku, kde i teď v noci kvetly stromy. Speciálně vyšlechtěné, aby si i upíří mohli užívat jejich krásu. Ukázal jsem na jednu z laviček a kývnul, aby se posadil. Vím, že jsem si pro náš rozhovor vybral to nejkýčovitější místo, ale bylo mi to fuk.
"Proč mám takový dojem, že to, co se mi chystáš říct, se mi nebude líbit?" zamračil se, ale ruku mi nepustil.
"Musíš odejít, Tome," vybalil jsem to na něj. "Musíš odejít dřív, než přijede otec a budeme řešit všechny ty sračky ohledně kralování. Byl jsem idiot, že jsem tě sem vzal. V prvé řadě jsem tě neměl vůbec oslovit. Bavilo mě vás v těch tunelech sledovat, protože to bylo fajn rozptýlení od všech dramat, ale byla chyba nechat to zajít tak daleko. Nechci, aby tě to tady semlelo."
"Takže to je všechno? Takhle to skončí?" nadechl se Tom a poprvé pro mě byl naprosto nečitelný. Vůbec nepůsobil naštvaně a ani jeho srdce mi v tom nechtělo napovědět, protože tlouklo ve stejném rytmu.
"Není to tak, že bych tě vyhazoval, protože tě tady nechci. Je to pro tvé dobro," obhajoval jsem se.


"Takže by to mělo být hlavně moje rozhodnutí, ne?" zeptal se mě.
"Ne, tohle není tvoje rozhodnutí. Je to můj posraný život, se kterým se musím vypořádat. Chci abys..." víc jsem říct nedokázal, protože mi do toho skočil.
"Slyšíš se? Celou dobu říkáš jen: Já chci, Já nechci. Proč se mě nezeptáš, co bych chtěl já?"
"A co bys teda chtěl?" rozhodil jsem zoufale rukama. Myslel jsem si, že na mě bude křičet a bude hulákat. Ten jeho klid, s jakým mluvil, mě vyváděl z rovnováhy.
"Chci tady zůstat. Chci být s tebou, ať už se děje cokoliv. Ať už budeš král, nebo ne. Ať už budeme moct být spolu, nebo ne. Já tady prostě zůstávám," dokončil svou malou řeč a vstal. "Jdeš?" pokynul mi hlavou, abych ho následoval.
"Takže to je konec rozhovoru?" zeptal jsem se, když jsem ho dohnal.
"Jo," pokrčil prostě rameny a znova vyhledal moji ruku.
"Nejsem zvyklý, že není po mém."
"No, tak si na to zvykni," oznámil mi se sebedůvěrou v hlase.
"V tomhle případě mi to ani nevadí," usmál jsem se na něj. Chytil mě za zátylek a přitáhl k sobě. Věnoval mi vroucný hluboký polibek. Byl bych šílený zoufalstvím, kdyby mě poslechl a odešel. Zlomilo by mi to srdce.


autor: Becs

betaread: J. :o)
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 11. srpna 2017 v 21:26 | Reagovat

Doufám že to kluci spolu zvládnou.

2 zuzu zuzu | 11. srpna 2017 v 23:14 | Reagovat

Teda, to, jak Tom na konci převzal vládu nad situací, se mi moc líbilo. Jen aby mu to vydrželo, až se objeví Billův otec :D

3 Bitter Bitter | E-mail | 12. srpna 2017 v 8:06 | Reagovat

Matias je uzasny, doufam ale za strejcka Toma fakt nezakousne :D
A Sonja je uzasna. Ta by byla dobra kralovna kdyby to slo.
A Tom na konci? Ja vim ze vytacel Billa tim jak klidne to rekl, ale kdyby si jeste dupnul ve smyslu "a just jo" asi by netopejra kleplo :D

4 luki luki | 14. srpna 2017 v 7:58 | Reagovat

Tak krásně to začalo. Teda byla jsem překvapená, když vzal Bill svého chlapce na rodinnou snídani a vůbec se nedivím Tomovi, že byl trochu rozhozený, kdo ví, jak takové snídaně u upírů probíhají :D ale až na Billova brášku to probíhalo fajn, Sonja je prostě třída ;) moc se mi líbí a její klouček? To bude takový raubíř, to mi něco připomíná :D
Billovým rozhodnutím vykopnout Toma teda nadšená nejsem, i když ho najednu stranu chápu, jsem ráda, že má Tom koule a  nenechal se ovlivnit a jako puťka neposlechl, Bille, ne vždycky musí být po tvém :)
bojím se toho, co všechno je ještě čeká, ale jinak krásná kapitolka, moc děkuji :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama