Vampire sunrise 8.

8. srpna 2017 v 15:00 | Janule |  Vampire sunrise
autor: Becs


Když dlouhou chodbou dozněly Billovy kroky, frustrovaně jsem sebou hodil do matrace a několik vteřin jsem vztekle kopal nohama. Já jsem fakt expert na totální posrání všeho. Tak dlouho jsem čekal, než mi Bill řekne, že mě miluje, a já to při první příležitosti poseru. On mi věří i přesto, že jsem byl lovec upírů. Vzal mě k sobě domů, když jsem neměl kam jít. Úspěšně ode mě udržuje všechny členy rodiny, abych měl klid. Dopřál mi úplně všechno, a jak se mu odvděčím? Tím, že se zase jako zbabělec bojím toho, čím je. Nejradši bych si nafackoval, jenže pravou ruku jsem měl v sádře a v levačce jsem neměl tolik síly, takže by to nebyl žádný trest.
Posadil jsem se a zahleděl se ven z okna, kde se přes měsíc začaly honit těžká mračna. Kdyby tu byl Bill, bez problémů by mi dokázal říct, za jak dlouho se spustí déšť. I já jsem ale tušil, že už to nebude trvat moc dlouho.


Kam mohl Bill jít? Jen si vyvětrat hlavu? Na co jsem si to hrál? Jasně, že první myšlenka, která mi bleskla hlavou, když odešel, byla o tom, jestli se bude obtěžovat jít až do nemocnice, nebo jestli si někde na party najde někoho, kdo mu dá krev dobrovolně.
Došel jsem až k oknu a opřel si čelo o chladné sklo. Byl jsem mu jen na obtíž. Zbytečně jsem ho vytáčel ve chvílích, kdy se měl soustředit na úplně jiné věci. Snažil jsem se zapadnout do jeho světa, ale očividně na to nemám koule. Zvedl jsem ze země kalhoty a natáhl si je. Tričko bylo zničené, takže jsem cáry z něj vyhodil do koše a došel si do šatny pro jiné. Bill mi tady vyhradil pár poliček a nechal je naplnit oblečením. Když jsem nad tím teď přemýšlel, bylo to jako z nějakého posraného filmu. Hlavní hrdina vytáhne losera ze stoky a dá mu všechno. A loser mu za to nedokáže být dost vděčný.
Vzal jsem si obyčejné černé tričko a svou mikinu, kterou jsem od svého příchodu na zámek neměl na sobě. Boty jsem našel zakopnuté v rohu, a tak jsem si je nazul. Když jsem se vrátil zpátky do ložnice, poprvé se zablesklo a o několik vteřin později se ozval vzdálený zvuk hromu. Konečky prstů jsem pohladil vychladlou látku prostěradla a nechal hlavu naplnit obrazy našich propletených těl, když jsme tu společně usínali nebo jen leželi a sledovali nějaký film. Povzdechl jsem si a vydal se pryč. Nemohl jsem se tu zdržovat ani o vteřinu déle, jinak by se ze mě stala ubulená hromádka sraček.


Netušil jsem, kam půjdu, nebo jak dokážu bez Billa vůbec dýchat, ale i tak jsem rozhodným krokem vyrazil dlouhou chodbou s draze vypadajícím kobercem. Čas od času jsem narazil na někoho ze služebnictva a prohodil s ním pár slov, ale tentokrát byla tato část zámku úplně opuštěná. Doufal jsem, že nepotkám nikoho z upířích hostů, až budu procházet vstupními dveřmi. Dřív, než jsem se stihl dostat ke schodišti vedoucímu do hlavní haly, uslyšel jsem, jak někdo volá mé jméno. Ohlédl jsem se a uviděl záblesk něčeho zeleného, jak mizí za dvoukřídlými bílými dveřmi. Zvědavost byla silnější než strach, takže jsem se k nim opatrně přiblížil a nakoukl dovnitř.
Měl jsem možnost vstoupit do jednoho z mnoha salónků, které tu na zámku byly. Tenhle jsem zatím nestihl navštívit a divím se, že se s ním Bill nepochlubil, protože byl opravdu velkolepý. Na bohatě zdobené pohovce tu seděla Sonja a nepřítomný pohled upírala k oknu, kde se teď už rozpoutávalo pravé peklo. Bělostné závěsy tancovaly po okrajích, jak se do nich opíral prudký vítr.


"Mám ráda bouřku," pronesla zničehonic žena. Na sobě měla nádherné smaragdové šaty, které jí obepínaly hrudník, a vytvářely bohatý dekolt. Sukně byla úzká a tak dlouhá, že odhalovala jen její kotníky a nohy v černých lodičkách. Se Sonjou jsem se viděl jen párkrát a nikdy se mnou nepromluvila ani jediné slovo, ale pokaždé byla oblečená jako na bál. Byl jsem z ní dost nervózní.
"Celé nebe se zatáhne temnými mraky, blesky rozehrají dokonalou podívanou a hromy jim dodávají zvukovou kulisu. Je to dokonalý koncert, jaký dokáže vytvořit jen matka příroda," pokračovala ve svém monologu, jako bych tam ani nebyl. "Máš rád bouřku, Tome?" zeptala se a tvář jí na okamžik ozářil blesk. Mohl jsem si všimnout, že má v obličeji lehce maniakální výraz.
"Nevím, asi jo," odpověděl jsem, protože říct cokoliv jiného by bylo krajně nevhodné.
"Víš, co je na bouřce nejkrásnější?" tázala se znovu. Chtěl jsem jen zavrtět hlavou, ale nedívala se na mě, takže jsem řekl: "Ne."
"Ten vzduch po ní. Když se bouřka uklidní, najednou se lépe dýchá a všechno se znovu projasní. Všechno se vrátí do původního stavu, akorát je to všechno tak nějak čistší, nemyslíš?" Otočila se ke mně a probodla mě svýma fialkovýma očima, které divoce kontrastovaly s jejími šaty. Vstala a velmi pomalu došla až ke mně a pátravě mi hleděla do tváře. "Otázkou zůstává, jestli dokážeš tu bouřku ustát a počkat si na chvíli, kdy zase vyjdou hvězdy." Pohladila mě dlaní po tváři a já potlačil nutkání ucuknout. Nos mi naplnila vůně fialek a něčeho těžkého a neznámého, a já zjistil, že mi její dotek vůbec není nepříjemný. Naopak. Cítil jsem se najednou tak klidný.


"Takže Tome, dokážeš se vyrovnat s bouřkou?" povytáhla dokonale tvarované obočí a vpíjela se do mě pohledem. Najednou se mi myšlenky v hlavě začaly srovnávat. Vůbec nemluvila o vrtoších počasí. Bouřka byla metaforou pro mě a pro Billa. A taky pro tu monstrózní hádku, kterou jsme před pár okamžiky absolvovali. Pokud bych teď utekl, byl bych jen zbabělec, který utíká před bouřkou a nedokáže si uvědomit, že jakmile skončí, čekají na něj mnohem krásnější věci.
"Dokážu," ujistil jsem ji pevným tónem. Záhadně se na mě usmála, otočila se a několika kroky došla ke krbu, kde se opřela o římsu. Šel jsem k ní blíž, protože jsem měl dojem, že se mnou ještě neskončila.
"Bill se zdá být velmi komplikovaný a tvrdý. Tváří se jako rozmazlený arogantní aristokrat, ale nemohl bys být od pravdy dál, kdyby sis něco takového myslel. Jeho srdce je měkké a plné lásky. Jenže dosud neměl možnost tu lásku pustit ven, takže v něm vře a občas vybouchne v náhlém návalu vášně nebo vzteku," lehce kývla k obrazům nad krbem a já si až teď všimnul, že jsou na nich zachyceni členové rodiny Kaulitzových. Na jednom z nich stál Bill jako malý chlapec po boku krásné ženy, která svírala jeho drobnou ručku ve své. Fotografie byla černobílá, takže jsem jen odhadoval, že barva jejích očí je úplně stejná jako ta jeho.


"Když rodina přišla o matku, byli z toho hrozně zdrcení, zvlášť kvůli tomu, za jakých okolností k tomu došlo. Já tehdy ještě byla také malá holčička, ale dodnes si pamatuju ty pochmurné dny, které na celém dvoře zavládly. Drželi jsme smutek několik měsíců, protože ztratit královnu, jako je ona, bylo velmi bolestné. Billův otec se snaží jít v jejích šlépějích a hlavně díky němu máme místa, kde si můžeme dojít pro dávku krve, a lidé se stali našimi přáteli, ale matkou té myšlenky byla Lorrean."
Jméno Billovy matky si na jazyku hýčkala, jako by to byl vzácný klenout, než pokračovala. "Můj manžel by nebyl dobrý král. Kromě toho, že ho politika nezajímá a má rád své pohodlí, nemá onen potřebný cit pro jednání s lidmi. Miluji ho celým svým srdcem a vím, že svým rozhodnutím ublížil spoustě lidem, ale čas ukáže, jak moudré a odvážné bylo."
"Bill ale nechce být král," namítl jsem a hleděl do očí tomu malému šťastnému chlapečkovi.
"Bill si pouze myslí, že nechce být králem. Nakonec se to stejně stane. Je to jeho osud," opravila mě, a zároveň potvrdila mé předchozí domněnky. Věděl jsem, že tahle situace nemá jiné řešení a Bill nakonec udělá, co se od něj čeká. Slyšet to z jejích úst bylo, jako by to byl konečný verdikt.
"Jenže to nezvládne, pokud nebude mít po boku někoho, kdo bude krotit jeho vášeň. Bude mu oporou, když nabude dojmu, že to nezvládne, a že takových chvil bude hodně."


"Pokud se stane králem, nebudeme moct být spolu," namítl jsem a pohlédl jí do krásného obličeje.
"To není problém, který by nešel vyřešit," usmála se sladce, až mě z toho píchlo někde pod žebry. Co jen to na ní bylo?
"Mluvili jsme o tom. Řekl, že mě nikdy nepromění a že by to nikdy nikomu neudělal."
"To ale byla lež," zamrkala na mě svými dlouhými řasami. Znovu se zablesklo a já polekaně nadskočil. Tak jsem se zabral do rozhovoru, že jsem na bouřku úplně zapomněl. "Bill už jednou někoho v upíra proměnil."
"Cože?" zalapal jsem po dechu, protože jsem tomu nechtěl věřit.
"Ano, ten hoch byl velmi," odmlčela se, aby našla správná slova. "Divoký."
"O tom mi neřekl," přiznal jsem a kolem srdce se mi rozlil podivný chlad. Proč Bill tak zarputile odmítal jen uvažovat o tom, že by mě proměnil, ale někomu jinému už to udělal?
"Bill se za to hrozně stydí," řekla jako by v odpověď na moje myšlenky. "Když se člověk promění v upíra, někdy ho to změní. Ne vždycky, ale občas se to stává. A u Alexise ta proměna byla přímo děsivá. Nedokázal se ovládat a nadělal v království spoustu problémů. Ublížil hodně lidem."
"Lidem?" zašeptal jsem.
"Ano, lidem. Pošpinil tak památku milované Lorrean. Tehdy se Bill zařekl, že už nikdy nikoho nepromění. Částečně protože nemohl Alexisovi odpustit, co provedl, a částečně proto, že vinil sám sebe. To on jej proměnil. To on tomu klukovi zničil život."


"To ale nebyla jeho vina," vyhrkl jsem, abych ho bránil. Sonja na to zareagovala jen dalším pousmáním. Nechala mě u krbu samotného a šla se znovu posadit.
"Myslíš, že je nějaká možnost, aby si to rozmyslel?" zeptal jsem se jí po chvilce a byl jsem si jistý, že postřehla dychtivost v mém hlase.
"Možná, že nakonec nebude mít na výběr," odpověděla záhadně a zase už hleděla na bouřku, která se teď zdála být přímo nad zámkem. "Někdy se věci dějí, ať chceme nebo ne."
"Bojím se," přiznal jsem, aniž bych věděl proč. S ní jsem měl pocit, že můžu říct cokoliv a nebudu vypadat jako blázen. Jako by mě dokázala číst ještě lépe, než to uměl Bill.
"Byl bys hlupák, kdybys neměl strach. Otázka je, jestli ten strach dokážeš překonat. Něco tě sem přivedlo, Tome. Budeš v Billově životě jen kapitolou nebo mu pomůžeš dopsat i zbytek příběhu?" Vstala a uhladila si neviditelné záhyby na šatech. "Bouřka bude brzy u konce," mrkla na mě, ale i bez toho jsem pochopil její dvojsmysl.
Když odešla, vydal jsem se zpátky do Billovy ložnice. Když jsem to tu opouštěl, myslel jsem si, že je to naposledy, co pokoj vidím. Úleva v podobě tíhy, která mi spadla z ramen, svědčila o tom, že jsem se rozhodl správně. Svlékl jsem se a nechal si na sobě jen boxerky, vlezl si do postele a přemýšlel o všem, co Sonja řekla. Čím víc jsem se snažil soustředit na jednotlivá slova, tím víc mi unikala. Po chvilce jsem si už ani nebyl jistý, jestli se ten rozhovor skutečně odehrál.


Promokl jsem až na kůži, ale svým způsobem mi to bylo jedno. Potřeboval jsem vypadnout, ale sotva jsem prošel branou, už jsem měl chuť vrátit se zpátky. Nechtěl jsem od Toma odejít a rozhodně jsem nechtěl, aby odešel on. Ne, že bych měl problém ho vypátrat, ale líbilo se mi, když na mě čekal v posteli. Stal se součásti mého světa tak snadno, že jsem čas od času zapomínal, jaký je nováček. Nejradši bych si nafackoval za svou výbušnou povahu. Neměl jsem tak vyletět, když měl obavu o svůj vzácný poklad. Já sám bych asi taky byl nervózní, kdyby se mi nějaká zubatá bestie přiblížila k rozkroku. Nad tou představou jsem se musel uchechtnout.
Prošel jsem hlavní branou, kterou teď po každé straně hlídala čestná stráž. Další pitomý upíří výmysl pro období oslav. Na schodech jsem už skoro sprintoval, abych byl v pokoji co nejdříve a zjistil, jestli Tom opravdu odešel. Překvapilo mě, když jsem u dlouhého okna uviděl Sonju. Stála nehybně a zírala do zahrady.
"Co ty tady děláš? Jsi trochu daleko od vašich pokojů," nakrčil jsem podezřívavě čelo. Sonja byla zlatíčko. Miloval jsem ji jako vlastní sestru a nejen proto, že díky ní byl můj bratr trochu menší kretén. Jenže čas od času bylo její chování nečekané a naprosto nelogické. Já už jsem si na to zvyknul, jenže pro Toma by mohla být… no, jak to říct? Nestravitelná.


"Jen se tak procházím," usmála se na mě tím svým úsměvem Mony Lisy.
"Sonjo, víš, že na tohle ti já neskočím."
"No tak řekněme, že dohlížím na to, aby všechno bylo, jak má," roztáhla rty o maličko víc.
"Mluvila jsi s Tomem?" zeptal jsem se podezřívavě a pak pohledem střelil směrem ke své ložnici.
"Jen krátce," přiznala nakonec.
"Je tady?" vyhrkl jsem dřív, než mě mé ego stihlo zarazit.
"Neměl by být?" pozvedla jedno obočí a na tváři se jí rozlil samolibý výraz. Jen jsem zakroutil hlavou, obešel ji a vydal se přesvědčit sám.
"Nakonec ta bouřka nebyla tak hrozná, co?" dolehl ke mně její hlas, když už jsem pokládal ruku na kliku. Usoudil jsem se, že tohle prohlášení nepotřebuje odpověď a vstoupil dovnitř.


Nejdříve se do mě zakousl strach, že tu Tom přece jen není. Místnost byla tichá a temná. Všechny lampy byly zhasnuté a kvůli honícím se mrakům sem nesvítil ani měsíc. Jediným zdrojem světla byl občasný blesk, který se zhmotnil v dálce. Dřív, než si mé oči zvykly na tmu, jsem uslyšel pravidelný tlukot jeho srdce, a pak jsem ho konečně uviděl. Ležel na zádech a přikrývka mu sahala jen do pasu, takže jsem si mohl prohlédnout jeho vypracovaný hrudník a břicho. Šátek odložil na noční stolek a jeho copánky byly rozprostřeny po polštáři. Kámen, který mi spadl ze srdce, musel mít rozměry menšího pohoří. Potichu, abych ho nevzbudil, jsem došel do šatny, abych ze sebe sundal vlhké oblečení.


Když jsem se kradl pod přikrývku, Tom se ze spánku zavrtěl. "Pojď ke mně," zamumlal a natáhl ke mně ruce. Víc než ochotně jsem ho poslechl a propletl si své zmrzlé nohy s jeho prohřátými.
"Jsi ledový," otřásl se, ale i tak si mě natiskl co možná nejblíže k tělu. "Myslel jsem, že si jdeš dát svůj džusík."
"Neměl jsem chuť," odvětil jsem a zavrtal nos do jemné pokožky na jeho krku. Tentokrát se nenapjal, jak to měl ve zvyku. Jen dál spokojeně oddechoval.
"Omlouvám se, že jsem tak vyletěl," zamumlal jsem proti jeho krku.
"Taky se omlouvám," zašeptal a pohladil mě po boku. Nahmatal na nočním stolku ovladač a jediným stisknutím se postaral o to, aby nás neobtěžovaly dotěrné paprsky slunce. Okenice se zatáhly a ložnice potemněla docela. Stačilo mi se třikrát nadechnout Tomovy čisté vůně, než jsem se propadl do spánku.


autor: Becs

betaread: J. :o)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bitter Bitter | E-mail | 8. srpna 2017 v 15:42 | Reagovat

Ale ale... Tak tohle bude jeste zajimave...
Jsem zvedava jestli je bourka vazne zazehnana. Kralovani, Alexis...
Sonja vi urcite neco o cem si ti dva zatim muzou nechat jen zdat...

2 zuzu zuzu | 8. srpna 2017 v 17:12 | Reagovat

Už jsem se lekla, že Tom snad vážně odejde. Na jednu stranu jsem si říkala, že by to možná bylo dobré a oba dva by si díky tomu soustui věcí uvědomili, ale na druhou stranu jsem ráda, že to neudělal. Oni si ty věci uvědomili i tak a nakonec jsou stejně oba rádi, že Tom neodešel a příště už si dají větší pozor, aby o sebe nepřišli... Sonju mám ráda, i když mi připadá dost zvláštní, ale po dnešku má u mně další plusové body navíc :)

3 Karin Karin | 8. srpna 2017 v 22:25 | Reagovat

Tak jsem se lekla že Tom odejde Sonja asi hodně věci jen doufám že ten Alexis nebude dělat zle.

4 luki luki | 9. srpna 2017 v 6:50 | Reagovat

Bože, já už se fakt lekla, že ten mamlas zdrhne, teda souhlasím se zuzu, možná by jim to prospělo, ale v konečném důsledku se stejně dopracovali k tomu, že se zase usmířili, uvědomili si, takže za mě spokojenost, i když jsou někdy oba na facku
Sonja... broučku, ta se ti moc povedla :-P ne fakt je skvělá, taková tajemná, řekne ve správnou chvíli správnou věc a myslím, že ví víc, než je na první pohled patrné, takže jsem na ni opravdu zvědavá :) a moc se mi líbí :-*
ten konec po tom příšerném začátku byl opravdu sladký :) jsou to miláčci
Alexise nekomentuju :-P
moc děkuju za další kapitolku, za mě max spokojenost

5 Nade Nade | E-mail | 10. srpna 2017 v 12:30 | Reagovat

Krize je zažehnána, díky bohu. Jenom mě to nutí přemýšlet nad tím, co je ta Sonja vlastně zač. Má nějaké speciální schopnosti? No hlavně, že Toma zadržela při odchodu a vymluvila mu to.
Díky za kapitolku, těším se na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama