Die Wächter 14.

17. srpna 2017 v 16:00 | Janule |  Die Wächter
autor: Synnie




Čas rychle ubíhal, jak cestovali, obzvláště na lodích. Muži drželi kurz, který je vedl domů, i když se spíše nechali unášet proudem namísto veslování. Avšak byli přístupní i vedlejším výletům. Jídlo byl důvod většiny jejich zastávek.
Ale ne vždy.
Bylo teplé léto, když se Thorbjörn ráno probudil. Popadl své podvlíkačky, vyklouzl od spícího Cala a opustil přístřešek na Drace. Jeho bystré oči pozorovaly okolí. Něco se mu nezdálo, ale nemohl přijít na to, co. Nehýbal se, a když k němu Cal přistrčil jídlo, jedl velmi roztržitě. Veškerá jeho pozornost se upírala na lesy obklopující rokli, v níž se nacházeli.
Na Severovýchodě to konečně zachytil. Kouř, lehce se dmoucí nad vrcholky stromů.


"Muži!" Zařval vojenský vůdce. Ukázal na směr, z něhož kouř přicházel. "Do boje!"
Žádná povzbuzující slova nebyla potřeba. Muži se okamžitě přesunuli k pádlům a začali odhodlaně veslovat vstříc kouři. Lodě se rychle pohybovaly přes vodu. Jak se přibližovali, spatřili jiné lodě, které už tam kotvily. Vesnice, se kterou Strážci často obchodovali, byla pod útokem mužů, které Thorbjörn považoval za nepřátele. Nebyli to Strážci, ti patřili pouze k Thorbjörnovi, a nebyli to ani Berserkrové. Ne, byli to obyčejní válečníci.


Muži, kteří na Thorbjörnových třech lodích neveslovali, se připravovali. Oblékli si brnění, připevnili si své meče a vdechli prášek, který je učinil nemilosrdnými. Vyměnili si pozice, aby se mohla druhá půlka také připravit. Jakmile byli dostatečně blízko, spustili kotvu a plavali na pobřeží.
Rozzuřený Tómas vedl útok vpřed. Byly tam pobíhající ženy a malé děti, což vyvolávalo dojem, že útok přišel bez varování. A takoví lidé byli povražděni. I v krveprolití měli Strážci víc cti. Muž s hadími vlasy máchl svým mečem a útočníkova hlava se skutálela k zemi. Otočil se a rozsekal tolik pustošících nepřátel, kolik mohl.


V jakémkoli útoku na vesnici, který byl proveden muži z Cortburgu, nebyla dotčena žádná žena. Vypadalo to však, že tihle muži nebyli tak čestní, neboť zatímco Tómas, a dokonce i nemilosrdný Ville bořili své čepele pouze do mužů, nepřátelé sekali svými meči jak muže, tak ženy.
Dokonce děti nebyly v bezpečí. Jejich pronikavý křik Tómase paralyzoval, přestože byli uprostřed krveprolití. Nebyl jediný, kdo na tom byl takhle. Mnoho Strážců strnulo. Byl to Cal, kdo se nakonec pohnul první, když zachytil okem malou dívenku, která mu připomínala syna jeho milence v holčičí verzi.
Skočil kupředu a ponořil svůj meč do jednoho z nepřátelských mužů jen sekundu předtím, než do dívenky pronikl.
A tak se Strážci ujali vedení a zabíjeli zbabělé nájezdníky.
Pokud pachatele nešlo zabít, nebo tu bylo mnoho mužů, kteří šli po malé holčičce nebo klukovi, oběť byla zabita. Předávání od muže k muži a znásilňování proti jejich vůli byl jistě horší osud než smrt. A tak je Strážci zachraňovali od prožití takových hrůz.



Strážci si nikdy nepředstavovali, že za dvanáct tisíc let od tohoto data bude čest Strážců zapomenuta… že pohádky a příběhy mnichů, kteří přežili nájezd, budou tvrdit, že všichni muži ze Severu byli násilníci a vraždící bestie.
Avšak v téhle době byli Strážci uznávaní a bylo jim vyřčeno nekonečně mnoho díků za pomoc.
Na rozdíl od nájezdu na klášter se nyní nekonala žádná říje. Muži raději stáli, třesoucí se nevyužitou energií, jak na ně stále doléhalo brutální zjevení znásilňování a zvuky bolesti. Mohli se podívat muži do očí a zabít ho, libujíce si v jeho bolestivém křiku. Ale tyhle děti...


Vesničané se postarali o své mrtvé a každému uspořádali náležitý pohřeb. Nepřátelé byli spáleni bez řádného rituálu. Nebyli to muži, ale divoši, kteří si to nezasloužili. Byly tu dva tucty Strážců, kteří ten den přišli o život. Byl jim uspořádán pohřeb hodný králů za to, že zachránili malou vesnici.


Zbytek dne byl melancholický, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Vilhelm si skousl rty, jak očima hledal Tómase, když ho po bitvě sám nevyhledal, jako to dělal vždycky. Nebyla po něm ani stopa.
Šel naproti Gøranovi, aby se zeptal, zda Tómase neviděl, když zahlédl jeho blond dredy.
"Bohové ne." Ville popadal dech, jak běžel k zakrváceným provazcům vlasů. Odstrčil jednoho z nepřátel stranou. Pod ním ležel Tómas se zavřenýma očima a jeho krev prosakovala do země.
Celou levou stranu měl rozříznutou a otevřenou. Rána v hrudníku byla hluboká a ta v jeho paži ještě hlubší.
"Tómasi?" Ville začal natahovat, jak vzal druhého muže do svého náručí. Znovu ho oslovil a v jeho hlase byla zřetelná panika. A pak znovu, ale stále žádná odpověď. Po tvářích mu stékaly slzy, když zakřičel: "Tóme!"


Strážci ho obklopili a modlili se, aby byl druhý muž pouze v bezvědomí. Ale krev stále vytékající z otevřené rány na Tómasově boku jim říkala, že by mohlo být pozdě. Thorbjörn odstrčil své muže stranou a padl vedle téměř mrtvého muže. Ville se nad ním nakláněl, vzlykaje do Tómasovy hrudi. Jarl se dotkl Villova ramene.
"Pořád žije, ale bojím se, že ne na dlouho. Musíme ho dostat na Draku."
Ville přepadl na zadek, sleduje válečníky, jak odnášejí jeho druha pryč, a byl neschopný vstát
ze šoku, že Tómas umírá. Vše, co se snažil tak dlouho popírat, se najednou vyplavilo na povrch. Proklínal se, že si udržoval od Tómase vždycky takový odstup. Přísahal Freye, že pokud to muž s hadími vlasy přežije, udělá vše, aby mezi ně znovu nevstoupil jeho strach.


Draka byla po vodě přímo tlačena, protože se muži nikdy nezastavili, aby dostali Tómase do Cortburgu k léčiteli včas. Cal byl zručný v zašívání otevřených ran a menších škrábanců, ale i když udělal, co mohl, neměl nástroje a ani dovednosti na to, aby dokázal spravit něco tak strašného.
Vilhelmovi nebylo povoleno vstoupit do přístřešku na Drace, zatímco byl jeho druh opečováván, ze strachu, že by mohl překážet. Cal ošetřil Tómasovy rány a také rány jiných mužů, ačkoli Sormrfaxi byl zraněn ze všech nejhůř.


Cal zašil rány, pokryl je hojivým balzámem a potom obvázal. Přál si, aby to udrželo blonďáka ve spánku. Tómas spal několik dní. Ville ho opouštěl velmi zřídka. Blonďák měl horečku a nikdo si nebyl jistý, jestli přežije další den. Druhý muž nikdy nespal, nejedl a ani v nejmenším se nepohnul. Jen klečel na zemi vedle jeho postele a držel stráž.
Otíral krev a špínu z Tómasovy pokožky a vlasů. Dokonce si našel čas na to, aby navoskoval jeho zkroucené hadí prameny vlasů, protože to byla činnost, při které ho nemusel opouštět.


Cal ho přesvědčil, aby si dal na chvilku pauzu, když v tom Tómasova horečka konečně ustala a on pomalu otevřel oči. Jarlův druh se jemně usmál a uhladil mu dredy na stranu. Vstal a nabral misku s vývarem. Seděl na posteli a vpravoval tekutinu do Tómasových úst. To, že se probudil, bylo dobré znamení. Ještě z toho ale nebyl rozhodně venku.
"Vilhelm se o tebe bál." Zamumlal, zatímco druhého krmil.
Tómasův obličej vypadal překvapeně a objevil se na něm nepatrný úsměv. "Můžu ho vidět?"
Cal přikývl, znovu vstal a opustil přístřešek. Tómas vzhlédl, když byl vstup do stanu rozražen o méně než minutu později.


"Co máš, ve jménu Bohů, za problém?" Zařval Ville, zatímco kráčel po dřevěné podlaze k muži upoutanému na lůžko. Přistoupil k Tómasovi, uvolnil zaťaté pěsti, padl na kolena a jeho ruce se sepjaly kolem tváře muže s hadími vlasy. Hluboce ho políbil a zasunul svůj jazyk do Tómasových překvapených úst. Moment bez odezvy byl téměř příliš dlouhý, ale Tómas se vzpamatoval a přitáhl si muže s havraními vlasy blíž. Svraštil obličej, jak se jeho svaly ve zraněné paži napnuly. Prostoupila jím vlna bolesti.
Blonďákovo náhlé napětí z bolesti zachytilo Villovu pozornost a odtáhl se. "Málem jsi tam umřel."
"Nebyl jsem si vědom toho, že tě to zajímá." Tómasův hlas byl proložen bolestí, jak si sevřel bok.
"Řekl jsem ti, že nikdy nenechám tvá záda nechráněná, protože ti je nikdy nebudu krýt."
"A já stále věřil, že budeš."
"Zklamal jsem tě." Zašeptal Ville a jeho únavou vyčerpané tělo pokleslo. "A nikdy bych nevěřil, že mi to bude vadit."


Bylo to poprvé, co Tómas viděl na Villově obličeji skutečné emoce. Muž s hadími vlasy již viděl aroganci, nadšení pro bitvu, často i nenávist a zášť, ale nepovažoval je za významné. Nikdy předtím nebyl svědkem zmatku nebo toho záblesku naděje, který se skoro utopil ve strachu. To druhé bolestivě stáhlo Tómasův hrudník. Nikdy víc nechtěl vidět takový pohled.
Na Villově tváři bylo něco víc. Něco, co volalo po Tómasově pozornosti, a tak spustil své zraněné tělo na zem k boku muže s havraními vlasy. Bikja se staral, opravdu mu na Tómasovi záleželo, a kdyby ho blonďák lépe neznal, překročil by hranici a řekl by, že je to láska.
"Proč mi záleží na tom, jestli umřeš?"
Tómas neodpověděl. Neměl odpověď. Natáhl svou dlaň a palcem přejel po tváři Villa, jemuž vyklouzla z oka slza, utíraje slanou řinoucí se tekutinu pryč.
Ville pohlédl do Tómasových temných nebeských očí a měl v těch svých tisíce otázek, na které Tómas mohl těžko začít odpovídat. Ale zkusil to a začal jediným způsobem, u kterého věděl jak.


"Nejsem Haldør, zpěvný ptáčku."
"Ale pořád máš manželku."
"Byli jsme zaslíbení od jejího narození a nemiluji ji tak, jak bych měl."
"Ale jsi rozhodnutý mít dědice." Ville se zoufale snažil najít výmluvu pro to, aby od sebe zůstali vzdálení.
"Ano. Protože každý muž potřebuje syna, aby byl jeho dědicem. Ale vyčítáš mi, že jsem muž, který nejsem, jenom kvůli tomu, že s ním mám dvě společné věci, a nejen s ním, ale s každým jiným mužem, který není Strážce."
"A jak můžu vědět, že nebudeš stejný?"
Tómas se ostře podíval do Villových očí. "Bojoval jsi po mém boku. Lehával jsi vedle mě ani nevím kolik měsíců? Znáš mě."
"Myslel jsem si, že znám Haldøra." Zafňukal Ville a zradil ho třes slyšitelný v jeho hlase.
Uchopuje jemně Villův obličej, ho Tómas znovu políbil. Muž s havraními vlasy polibek oplácel, dokud se Tómas neodtáhl. "Chutnám jako on?"
"Ne." Zašeptal, když Tómas začal pokládat polibky na jeho krk předtím, než ponořil svůj nos do havraních kadeří, dávaje tak Bikjovi možnost cítit zapletené prameny jeho blond vlasů.
"Voním jako on?"
Znovu mohl Ville odpovědět pouhé "ne."
Muž s hadími vlasy vklouzl nezraněnou rukou pod Villovu košili. "Jsou moje doteky jako jeho?"
"Ne." Přišla chvějící se odpověď.
"Tak se ke mně nechovej, jako bych byl on. Jsem Tómas Sormrfaxi, syn Seppův a nikdo jiný. Nikdy bych nebyl tak bláhový, abych tě zradil způsobem, jakým tě zradil on. Nežádám tvoji lásku nebo důvěru. Jen tě žádám, úpěnlivě prosím, abys mi dal šanci dokázat ti, kdo jsem."


Villova paže se omotala kolem Tómasova krku a jejich rty se znovu setkaly. To byla jediná odpověď, kterou Tómas potřeboval. Když se od sebe odtáhli, muž s vlasy tmavými jako noční obloha pomohl blonďákovi vrátit se do postele. Když Sormrfaxi znovu odpočíval, hleděl na krásu, se kterou ho dali dohromady skoro před 50 měsíci.
"Můžu mít otázku?"
"Když to musí být." Řekl Ville a protočil oči, ale na rtech měl pobavený výraz.
"Proč jsi za mnou tu noc přišel? Bylo to možná před dvěma zimami, předtím, než jsem ti daroval brnění ze železných kroužků. Přinesl jsi s sebou dušené. Často jsem o tom v uplynulých dnech snil."
"Někdy byly noci prostě příliš osamělé a já jsem potřeboval vidět tvoji tvář. V té době jsem proklínal svou slabost, ale teď se nemůžu přimět toho skutečně litovat."
Tómas se usmál a uchopil Vilhelmovu ruku, která byla svým způsobem jemná, navzdory tréninkům s mečem. Otřel o pokožku své rty.
"Nejsi slabý, Ville. Jsi silný, tak silný. A taky velmi krásný." Ville nemluvil. Radši se natáhl dolů a uvěznil Tómasovy rty.


"Poslední věc." Promluvil, když se Ville otočil k odchodu. "Proč mě při tomhle setkání pořád líbáš? Nemysli si, že si stěžuji! Užívám si to, jen bych rád znal důvod."
"Protože polibek je mnohem posvátnější než jakákoli říje. Někdo jimi nesmyslně plýtvá, ale já ne. Nezraď to, Tóme."
"Ne. Nikdy." Tómasův obličej byl něžný, přes všechnu bolest, kterou mu způsobovaly rány. Pozoroval svého druha předtím, než zavřel oči a byl unášen dalším spánkem plným bolesti.


autor: Synnie
překlad Emilia
betaread: J. :o)

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 17. srpna 2017 v 20:22 | Reagovat

Tomas musel málem umřít aby Vill přiznal že mu na něm záleží.

2 Nade Nade | E-mail | 17. srpna 2017 v 20:41 | Reagovat

Tak konečné... Jen doufám, že Tom nebude mít nějaké následky. Tehdy se umíralo i z úplně banálních důvodů.
Díky za překlad, těším se na pokračování.

3 zuzu zuzu | 18. srpna 2017 v 20:41 | Reagovat

Vzhledem k těm podmínkám, které tehdy panovaly a které jsou i tady popsány se divím, že je Tóm vůbec ještě naživu. Mohla se mu do toho dostat pěkná infekce a bylo by... Ale jsem moc ráda, že si Vill díky tomu uvědomil, i když málem pozdě, co je důležité a co skutečnq cítí. Tak snad už mu to vydrží!

4 Jasalia Jasalia | 20. srpna 2017 v 8:36 | Reagovat

Hurá, Bill konečne prekonal svoj strach, síce tak, že ho nahradil iný - strach, že Tom umrie. Našťastie sa tak nestalo a oni majú nádej. Ďakujem za preklad.

5 luki luki | 2. září 2017 v 22:29 | Reagovat

Tohle byla šílená smršť pocitů. Nejdřív jsem se vyděsila ještě víc, než Ville, že je vážně Tómas mrtvý, pak teda mě moc neuklidnil rozsah jeho zranění, taky jsem si říkala, že stačilo jenom trošičku a byl by konec všem nadějím na happy end a pak ten konec... ani nevíš, jak moc jsem ráda, že si Ville konečně uvědomil, o co celé ty roky kvůli své zarputilosti přicházel a já jenom doufám, že do cíle dorazí co nejdřív a Tóma se povede zachránit, ať si sami sebe můžou konečně plně užívat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama