Die Wächter 11.

6. srpna 2017 v 15:00 | Janule |  Die Wächter
autor: Synnie






Tohle varování bylo vše, co Thorbjörn potřeboval k tomu, aby mohl převzít opravdovou vládu nad malou vesnicí. Zaslal zprávu všem mužům, ženám a dětem z okolních farem, aby se dostavili do vesnice. Stávající Jarl Eino v tichosti sledoval, jak se mu domov zaplňuje jeho lidmi. Cal našel dveře v podlaze, jejichž otvor skrýval pod hlavním panským sídlem velký prostor. Pobídl ženy, děti a staré muže, aby si tam vlezli. Hrst jejich mužů zůstala se Strážci, dokud je Thorbjörn také neposlal dolů. Kdyby to bylo možné, Strážci by mohli zaútočit, ale tato příležitost skýtala pouze sledovat nepřítele a hledat slabinu, která by ji dostala dolů.


Jak je Andrs předem varoval, tu noc vskutku Manndrap přiletěla nad jejich hlavy. Vlající vítr, který vytvářela máváním svých křídel, nebyl jako nic, s čím se muži doposud setkali. Zamířila k zemi a Tómas proklel jejich štěstí. Její spodní strana vypadala silněji než jakékoli brnění. Strážci zůstali ukrytí a jak Tómas pozoroval předměty válející se po zemi pod mocným větrem jejích křídel, který způsobila, uvědomil si, že má špatný zrak. Neviděla, na co chrlí oheň, prostě usmažila vše, co se pohnulo.
Bertil si tohoto detailu nevšiml a učinil výpad vpřed. Byl v perfektní pozici bodnout ji zespodu, ale to se nestalo. Zakřupal mezi jejími čelistmi dřív, než jí stačil dát jedinou ránu. Obrovská křídla Manndrap vynášela výš a výš, dokud nebyla z dosahu luků. Se svým úlovkem zamířila zpátky do jeskyně. Po ujištění, že je opravdu pryč a nemůže je vidět, muži vylezli ze svých úkrytů.


Thorbjörn zuřil a lačnil po tom donutit tu bestii zaplatit za život jednoho z jeho mužů, bez ohledu na to, jak hloupý zmíněný muž byl. Ville se rozhlédl okolo sebe a zaklel. Jak předpokládal, její křídla zničila mnoho domovů, na jejichž rekonstrukci strávil čas. Vynaložil spoustu úsilí a bylo to k ničemu. Muži vstoupili do toho, co zbylo z hlavního panského sídla. Mnoho z nich uklízelo sutiny ze dveří vedoucích do podzemí, zatímco Thorbjörnovi nejbližší stáli okolo stolu a plánovali další krok.
"Její spodní strana je příliš silná." Promluvil Tómas. "Nemůžeme ji zabít tímhle způsobem."
"Žádný muž není mocnější než všichni." Zavrčel Thorbjörn. Bylo to jeho nejslavnější rčení, které považoval za nejvíc pravdivé. Žádný muž nemohl porazit každého protivníka na světě.
"Tohle není muž." Reptal jeden z jeho mužů, jak se prohnal kolem.
"Ne, není to muž." Calův jasný hlas se zvýšil. "Je to drak, kterému čelíme. Drak, který zabil jednoho z našich bratrů. Ale ani Bohové nejsou tak nesmrtelní, aby nemohli být poraženi. Tenhle drak může a bude popraven! A vykonáme to my!"
Jeho oči zářily odhodláním, které mohli dokonce jasně vidět i muži na druhé straně místnosti.
Dalo jim to naději a všichni povzbudivě zajásali, přestože někteří jen tak napůl.



"Nemůžeme ji zabít zespodu. Musíme se dostat nad ni." Ozval se hlas.
"Pokud má někdo nápad, mluvte."
Nikdo nepromluvil. Všichni byli v tuto chvíli tak hluboce zamyšleni, jak jen mohli. Byli vyčerpaní a jejich mysl přestala fungovat, až na instinkt, který v sobě nezahrnoval nic víc, než se uložit ke spánku. Všichni místní obyvatelé z vesnice a Strážci hledali místo k odpočinku. Spali až do svítání a s nově příchozím dnem rovněž přišla myšlenka k jednomu z nich. K Vilhelmovi Jörgsonovi.
Okamžitě se začal shánět po svém Jarlovi.
"Co je potřeba udělat, je přijít na to místo a být tam, zatímco bude spát. Musíme rozmístit muže ve vysokých trhlinách jeskyně, odkud na ni můžou střílet ohnivé šípy nebo skočit na její záda a zabodnout do ní meče. Je příliš velká na to, aby se dalo dotknout jejích zad, proto to musí být právě to místo, kde je nejvíc zranitelná. Potřebujeme hodně mužů jako návnadu, aby ji vylákali ven, a jakmile bude tam, kde ji chceme mít, zaútočíme."
Mladý tmavovlasý vojenský vůdce přikývl.
"Uvažoval jsem podobně."
Zavolal své muže, aby je informoval o plánu.
"Potřebuji dobrovolníky. Někteří budou potřební pro vylákání Manndrap z její jeskyně a někteří zůstanou nad ní a připraví se k útoku se zuřivostí seveřanů."


Ville okamžitě požadoval, že chce být skrytý ve skalách. Andrs a Gøran chtěli být návnadou. Poté už byli rozděleni - dva byli návnada a jedenáct z nich se mělo schovat ve skalách. Třináctka bylo dobré číslo válečníků, které mělo porazit legendárního nepřítele. Mnoho ze Strážců zůstalo ve vesnici. Ne každý muž mohl být v legendách nesmrtelný a dračí jeskyně mohla udržet v bezpečí jen tento počet. Drakův konec byl ponechán těm nejschopnějším - Thorbjörnovi, Vilhelmovi, Gøranovi, Tómasovi, Andrsovi a pár dalším z jiné elity válečníků.


Andrs byl v čele, protože si pamatoval cestu k jeskyni Manndrap. Ville jel vedle Tómase a dychtivě mluvil o nadcházejícím boji. Muž s hadími vlasy odpovídal stejně dychtivě, protože i on překypoval očekáváním. Dorazit k jejímu doupěti jim zabralo většinu dne a tou dobou se již schylovalo k noci, kdy Manndrap většinou chodila lovit. To se Strážcům hodilo, a zatímco byla pryč, měli šanci vyhledat si svoje pozice. Válení v bahně nebyla činnost, která by Villa příliš těšila, ale přesto všem řekl, aby to udělali. Manndrap by mohla vycítit pach mužů v jeskyni, proto musel být eliminován bahnem. Učinil tak každý muž. Někteří pomáhali v maskování ostatním. Tomu se Tómas přiučil právě ve chvíli, kdy se Gøran rozhodl, že by bylo velmi nápomocné hodit velkou hromadu bláta do Tómasových spletených vlasů. Prosté maskování se zvrhlo v bahenní válku.
Nejen Tómas, ale také Ville se stal terčem útoku. Pohodil svou havraní hřívou a otočil se pryč od svých společníků. To byla chyba, kterou by již znovu neudělal, to si byl jistý. Jak byl zamyšlený, nevšiml si Tómasových rukou předtím, než mu připlácly na tvář další hromadu bahna.
Ville se otočil se slabým třpytem v očích předtím, než si nabral kouli bahna a svádivě kráčel k Tómasovi. Náhlá změna v jeho chování Tómase udivila, jak Ville doufal. Jakmile byl dost blízko, vydechl na Tómasův obličej, rozptyluje ho natolik, že mu nenápadně hodil bláto, které nasbíral, do podvlíkaček. Tómasovy oči se rozšířily, když se druhý muž štěkavě zasmál. Ville ho pro jednou znovu přechytračil. Teď když bláto uschne, bude svrbět, a Tómas si nemohl vyměnit oblečení několik dalších hodin. Se zkroušeným výrazem se připojil k ostatním mužům, aby našel dobrý úkryt, kde bude čekat, dokud se Manndrap nevrátí.


Vyčkávali.


Skoro svítalo, když se vrátila a válečníci byli připraveni. Přesto nemohli zaútočit tak brzy. Ne, museli čekat, než usne, a potom ji vylákat. Musela být grogy a rozespalá. To mohla být jejich jediná výhoda.
Když bylo skoro poledne, Gøran a Andrs se postavili nedaleko vstupu do jeskyně a zakřičeli na ni.
"Manndrap! Vylez ven!" Zavolal Andrs hlasitě, zčásti myšlenkami u zadaného úkolu, zčásti přemýšleje nad tím, jaký by měl Sindri skoro-infarkt, kdyby svého druha teď viděl.
"Pojď ven, ty červe! Jsi slepá?! Jsem přímo tady!" Zařval Gøran mnohem nesnesitelněji než Andrs.
Jeho ústa ho tak dělala skvělou dračí návnadou. Jeskyně zaburácela, jak se bestie v temnotě probudila. Plazila se blízko jeskynní podlahy, zatímco si razila cestu k jejímu vstupu, a vstoupila jim do zorného pole. Srdce některých mužů okamžitě začal nahlodávat strach a pochybnosti. Drak byl obrovský. Železně tvrdé šupiny měly odstín zelené, zlaté a břidlicové. Oči jí žhnuly barvami plamenů a její drápy, ostré jako dýka, byly skoro tak velké jako Gøran sám.


"Pojď ven, pojď!"
A ona se nechala vyprovokovat jejich posměšky a stále víc a víc se přibližovala. Thorbjörn na ni skočil a ponořil svůj ohromný meč do jejích zad. Probodl ji, ale nebylo to smrtelné zranění. Bez ohledu na to, kolik ran jí tam zasadil, nezemřela.
Ve vzteku otřásla svým tělem a mladý lord letěl vzduchem. S hlasitým křupnutím dopadl proti zdi jeskyně. Agner běžel vpřed s křikem a odsekl pořádný kus jejího ocasu předtím, než couvla a rozmáčkla jeho tělo svou masivní váhou. V téhle mele rozmáčkla další dva muže.
Tómas s hrůzou sledoval, jak jí Ville ze svého místa skočil do zorného pole. Manndrap zuřivě zaburácela a vyjela po něm. Najednou se otočil, vytáhl své dvojité čepele a s ohromným řevem běžel pod ni, kde jí rozřízl nohy a břicho. Crčela na něj krev a on málem zůstal pohřbený pod hromadou masa, ale podařilo se mu proklouznout ven včas. Tómas ho s němým úžasem sledoval. Mýlil se, její spodek jen vypadal neproniknutelný, aby zmátla své nepřátele. Ville zkusil tento klam vyvrátit a uspěl.


Když se muž s havraními vlasy postavil na nohy podél ohromné mrtvoly, krev stékala po bahně, které mu pokrývalo obličej. Jeho z toho však nebyla ani kapka. Tómasovo srdce málem puklo hrdostí. Jeho druh zabil draka. On a nikdo jiný. Tómas chtěl, aby se pro zapamatování tohohle hrdinského činu už navždy zpívaly o jeho druhovi ságy. Ale nakonec si uvědomil, že to nebylo důležité. On věděl, že to Ville udělal! On viděl, že to Ville udělal! Žádná sebelépe vyprávěná legenda se nemohla rovnat emocím, které se mu hromadily v hrudi. Žádná legenda nemohla vyjádřit hrdost, kterou cítil. Tu poctu, že mohl prohlásit, že muž, který zabil ohromného draka, byl jeho druh.
"Zlato!" zakřičel jeden z mužů, přerušuje tak Tómasovy myšlenky.
Zbylí muži zamířili hlouběji do jeskyně. Vskutku tam bylo. Hora zlata, které si mohli vzít.
Nevzali si z toho však ani kousek.
"Říká se, že muži mohou vyhrát ženinu náklonnost ke zlatu. My jsme Strážci, my ženy nepotřebujeme." Promluvil Thorbjörn pohrdavě, shledávaje nechutné, že ženy mohou být dobyty zlatem, místo schopnostmi muže zacházet s mečem. "A většina příběhů, které jsem slyšel o dracích, vyprávěla o prokletém dračím zlatě. Nevezmeme si byť ten nejmenší kousek a ani o něm nikomu neřekneme."
A muži souhlasili, protože chamtivost odhalila v mužích vždy jen to nejhorší.


autor: Synnie
překlad Emilia
betaread: J. :o)

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 luki luki | 6. srpna 2017 v 18:45 | Reagovat

Ta bahenní bitka mě pobavila :D chudák Tómas, s bahnem ve spoďárech :D Ville byl teda pěkně zákeřný, ale líbilo se mi, že mu to laškovně vrátil a nezačal po něm hned křičet, tohle taky naznačuje lepší zítřky :)

mno a můj postřeh, chvilkama mi to hodně připomínalo film Vikingové s Banderase a ten já miluju, takže nadšení :)

a pak teda to rozporcovaní draka... opravdu jsem nečekala, že tam bude reálný drak, to mě dost překvapilo :D ale Ville, já se teda Tómasovi nedivím, že na něj byl tak hrdý a palec nahoru, že nechali zlato tam kde bylo. Dračí nemoc, stejně jako v Hobitovi, přináší jenom zhoubu :)

Luxusní povídka a já opět moc moc děkuju za parádní překlad Emilia, moc díky :)

2 zuzu zuzu | 6. srpna 2017 v 20:34 | Reagovat

Tak to s tím bahnem bylo vážně vtipné, haha. Dobře mu tak, Tómovi, neměl si s Villem zahrávat, to se prostě nevyplácí :D
Atle taky se mi moc líbilo to s tím zlatem. Hlavně teda to, že v tom rozhodnutí byli zajedno a nenašel se mezi nimi žádný chamtivý jedinec, který by kvůli vidiny bohatství své přátele zradil. Aspoň teda doufám, že se tam nikdo takový neobjevil a nedozvíme se o tom třeba až v příáštím díle...
Na Viila jsem hrdá spolu s Tómem, v téhle povídce je úžasný, i když byl zezačátku tak nepřístupný, ale to bylo pochopitelné. Teď jsem do něj díl od dílů více a více zamilovaná spolu s Tómem!

3 Karin Karin | 7. srpna 2017 v 23:20 | Reagovat

To musela byt podívaná na Toma od bláta.

4 Nade Nade | E-mail | 10. srpna 2017 v 10:33 | Reagovat

Tohle mi připomnělo ten film s Banderasem, ale tam to nakonec nebyla žádná okřídlená ještěrka. ;-) Bitva s bahnem je potvrzením, že i nejdrsnější muži občas řádí jako malí kluci. Willo je pěkně zákeřný. :-D
Potvoru porazili, ale ztratili u toho některé ze svých spolubojovníků. Když uvážím, že každý z nich měl svého druha, je mi to opravdu líto.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama