Berlin, Anonymous 6. (1/2)

10. července 2017 v 16:00 | Janule |  Berlin, Anonymous
autor: Estricnina


5. prosince 2010
17:36
Odesláno na adresu: 99red_dreams@msn.de


Dnes nemám moc času, ale opravdu se tě musím na něco zeptat. Buď užitečný a přepni se do toho hlubokého stavu mysli nebo do čehokoliv, co děláš, když se opravdu zamyslíš a tak.
Myslíš, že existují lidé, kterým prostě není souzeno spolu vycházet? Jako že bez ohledu na to, jak moc se snažíš, tak to prostě nefunguje? Z nějakého důvodu jsem se nikdy nebyl schopný rozhodnout, jestli je to pravda nebo ne.
Vždycky jsem si myslel, že si lidé pokaždé vybírají, jestli se s tou osobou chtějí sblížit nebo ne.
Ta představa se mi líbí, ale to je možná důvod, proč tomu věřím. Protože je to pohodlné. Já nevím. V poslední době mám pocit, že to opravdu potřebuju vědět!


Jen jsem prostě doufal, že když dostatečně tvrdě pracuješ, mohlo by fungovat i nemožné. Už tady bylo několik případů, kdy jsem narazil na někoho, koho nenávidím, ale současně mě to k té osobě opravdu přitahovalo. Pak si pomyslím, ´Proč toho člověka nenávidím?´, a nejjednodušší možná odpověď je, ´Protože jsem si to tak vybral.´ Pokud bych je nemohl nenávidět, znamenalo by to pak, že bych měl nevyhnutelně rád i lidi, které nechci mít rád? Znamená to pak, že i přátelství je možné? Dává to smysl? Uf, kurva, já nevím.
Prostě potřebuju druhý názor. Nikdo okolo mě o tom nikdy skutečně nemluvil, takže nemám tušení, co si myslet.
Kdybych se jen přihlásil do svého mejlu dřív; opravdu jsem se tě chtěl zeptat, co by sis vzal na sebe, kdybys byl pozván na nenarozeninovou párty Potrhlého Kloboučníka.


***


"Hej, Bille? Vnímáš mě?"
Alfons zamrkal, nebyl si jistý, co si myslet o Billově prázdném pohledu. Když mladík nereagoval na jeho šeptané obavy, rozhodl se k fyzickému kontaktu. Diskrétně vklouzl rukou mezi jejich těla, těsně pod lem Billovy tmavé, kašmírové blůzy, a štípl ho do stehna.
Bill vyskočil a jen sotva slyšitelně vyjekl, měl výraz, jako by byl právě probuzen ze snu.
"Vzpamatuj se, Bille! Co je to s tebou?" Zasyčel Alfons tichým hlasem.
Bill potřásl hlavou, než se dal dohromady a rukou si přejel po vlasech, aby si narovnal prameny, a zároveň si upravil košili. "Nic, je mi fajn, co máš za problém ty?"
"Tebe," zamumlal starší muž, ne lehce. "Dnes večer tady je spousta důležitých lidí; nezačínej s tím svým ztřeštěným chováním s hlavou v oblacích, teď není ta pravá chvíle ztratit se ve svém vlastním světě - prosím."


Billovy rty se zkroutily do hlubokého zamračení, ale neobtěžoval se odpovědět. Dokonce ani ta nejroztomilejší vrstvená blůza nemohla zabránit tomu, aby nebyl dotčený a zklamaný. Vrátil svůj pohled ke kytaristovi napříč místností, který byl zdánlivě pohroužen ve svém vlastním světě, mezi nimi stály desítky hostů. Bill se okamžitě rozhodl, že by bylo nejlepší se pro tento večer Tomovi vyhýbat, a to navzdory tomu, že jeho mysl zaplavila zvědavost. Cítil, jak mu v žaludku poklesl velký kámen. PMS bude tento měsíc trvat pravděpodobně delší dobu. Jeho nálada klesla na novou úroveň a on nemohl pochopit proč.
"Jdu… si dát pár drinků, okay?" Řekl Bill tiše a jemně zatahal za Alfonsovo sako, aby naznačil svůj odchod. Alfons přikývl a Bill zatáhl za jednu z jeho kaštanových kudrlin, než zmizel v davu.


Jakmile se Bill dokázal proplést davem lidí a nalézt nápojový stůl, oči se mu potěšeně rozjasnily. Vysoký číšník za stolem lehce naklonil hlavu, když se Bill přiblížil, a okamžitě elegantně pozvedl za stopku sklenici na víno. "Dobrý večer; pro naše hosty máme variaci Prädikate, speciálně vybrané," řekl číšník hlubokým hlasem se standardním úsměvem. Bill vzal na vědomí, že všechna vína na stole jsou červená. Nakrčil nos, o víně toho věděl velmi málo a doufal, že to nepokazí a nepožádá o něco, co by nemohl zvládnout. Číšník pokračoval ve svém rutinním úvodu. "Dnešní večer jsou obzvlášť oblíbené Pinot Noir a Cabernet Sauvignon, stáří přes deset let. Vše už bylo řečeno, tak co mohu nabídnout vám, slečno?" Bill okamžitě zavřel oči a v duchu napočítal do deseti. Jakmile se dostal k desítce, přeslazeně se usmál a hladkým a vzdušným hlasem odpověděl a požádal o tu jedinou odrůdu, kterou kdy zkoušel. "Kdyby to mohl být Merlot, dvakrát prosím."
Vtáhl si do úst spodní ret, jak muž před ním přikývl a nalil mu nápoj pevnýma a zkušenýma rukama.


"Já osobně dávám přednost importované odrůdě Syrah; má určitou… mimořádně pikantní povahu, něco živého a pestrého, a přesto si stále zachovává tu jemnou eleganci, která zanechává na tvých rtech příjemnou vzpomínku. Bez pochyby tak skládá poklonu srdečnému a příjemnému večeru, jako je tento."
Bill se zhluboka nadechl a našpulil rty s výrazem, který sarkasticky naznačoval ´no samozřejmě´.
"Vážně, Tomasi?" Odpověděl vysoký brunet, aniž by vzhlédl, a přijal sklenice od číšníka za stolem.
"Nicméně, Merlot je skvělým úvodem do rodiny červeného vína. Vlastně je docela osvěžující, podle mého skromného názoru, samozřejmě." Bill se otočil, aby pohlédl na toho chytrolína, neschopný potlačit zatahání za koutky svých úst. Vyzývavě zvedl obočí a Tom pozvedl svou sklenici v krátkém pozdravu.
"To byl neuvěřitelně okázalý komentář, pane Kaulitzi. Nevěděl jsem, že ovládáte standardní slovní zásobu, natož tak rozsáhlou. Gratuluji."
Tom ze svých rtů vypustil uvolněný smích. "Říká se o mně, že jsem vždy plný překvapení." Rukou vklouzl do kapsy svého saka, což bylo gesto obvykle obyčejné a obvyklé. Ale ne, když se jeho váha rovnoměrně rozložila do jeho nohou a jeho postoj byl atypicky silný a pevný, vypadalo to mnohem přitažlivěji a sebevědoměji.


Bill se na něj podíval se zájmem. "Opravdu." Nedokázal si pomoct a mírně se zašklebil nad nově objevenými zuřivými motýly ve svém žaludku. Tom se začal vzdalovat od stolu a Bill sám sebe našel, jak jej následuje, jako by měl druhý muž v zádech magnety. Neexistující kov v jeho botách značky Florsheim Chatmans zareagoval a vyplnil Tomovy bývalé kroky jeho vlastními. Jakmile se ocitli mimo dav, Bill rychle položil svou otázku. "Co ty, ze všech lidí, děláš právě tady?"
Tom si odfrkl, pobaveně se opřel o mdlou béžovou zeď. "Mohl bych se tě zeptat na to samé, ale neudělám to. Tenhle malý exkluzivní večírek je tak trochu nad úroveň nás obou, ne?"
"Mluv sám za sebe." Bill se ušklíbl, ačkoli věděl, že vyčníval jako bolavý palec a znepokojivě i více než Tom. Nemohl uvěřit, jak dobře se ten muž před ním hodil do gala, procházel se kolem s grácií, která prohlašovala, že mezi tento náročný dav patří. Těžce polkl a okamžitě se opět cítil nesměle. Nepřiznal by své společnosti, že jediný důvod, proč tady je, byla jen šťastná náhoda, že jeho přítel nebyl pozvaný obchodník ani držitel akcií, ale jen šťastně vybraný nízkoprofilový umělec, který měl jednoho večera všechna vítězná čísla.


"Omlouvám se," začal Tom, když si všiml, jak mladý učitel nepohodlně ztuhl, a to navzdory jeho naduté odpovědi. "Vlastně, Bille, budu k tobě pro změnu upřímný; ty, no, chci říct, vypadáš... " Absolutně ohromně. Jednoduše ten nejvíce zničující vzhled dnešního večera, aniž by se o to snažil, proboha. Tom se na okamžik odmlčel a setkal se s Billovýma zářícíma, zmatenýma očima. "... víš, dost dobře." Sevřel rty do tenké linie a snažil se maskovat své výčitky, jakmile mu ten štědrý kompliment vyklouzl ze rtů.
Bill zvedl obočí. Na okamžik Tom vypadal neobyčejně nejistě, a přestože byl trochu podezíravý a zneklidněný, byl celkem spokojený, že ten život-znepříjemňující mladík o něm dokázal říct něco zdvořilého. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale byl vyrušen vysokým výkřikem.
"Toooooomi, cukroušku...! Ju-húúú?"
Karla procházela masou lidí, narážela do mužů v drahých oblecích a odstrkovala ženy v elegantních večerních šatech. Objevila se v dohledu, trochu škobrtla a oči se jí potěšeně rozsvítily, když spatřila svého přítele stojícího v těsné blízkosti další vysoké postavy. Nebrala na vědomí jeho současnou společnost a vrhla se na Toma, který se okamžitě ocitl v nuceném objetí, jakmile rozpoznal její hlas. "Broučku, tys mi zmizel," zahihňala se do jeho paže. "Všichni tito lidé mluví německy!"


Billovo obočí zasáhlo strop, jak jemně vyhodnocoval blondýnku tisknoucí se k Tomovu boku. Nerozuměl ani jedinému slovu, které vyšlo z jejích úst, kromě 'německy'. Nově příchozí mladá žena se natáhla, aby si poupravila vršek svých bezramínkových tmavě fialových koktejlových šatů, které byly na tomto večírku tak úplně mimo mísu, že Bill téměř pocítil úlevu - věděl, že on sám se přinejmenším oblékl sakra mnohem vhodněji. Odhodila si z ramene uvolněný blonďatý pramen z drdolu a omotala obě ruce kolem Tomovy paže.
"Omlouvám se, La; úplně jsem se zapomněl. Co se stalo s tím, ehm, kanadským mužem, se kterým jsi mluvila předtím, než jsem odešel?" Bill se s čerstvou horlivostí znovu obrátil na Toma a pečlivě sledoval jeho ústa, která poměrně lehce utvářela cizí slova. Tak to je docela sexy. Pohrával si se sklenicemi, které měl stále v obou rukách, a rychle k tomu v duchu přidal další myšlenku. Mluvení cizími jazyky by znělo u každého dobře. Měl bych požádat Lishu o nějaké hodiny. Jakmile byly jeho myšlenky čistě odůvodněny, odkašlal si a najednou se cítil jako třetí kolo u vozu.


Karla vzhlédla k postavě stojící ani ne půl metru před ní a téměř dramaticky zamrkala. "Tomi, kdo to je?" Bill by byl mnohem více rozrušený pohledem v jejích očích; věděl, že se chtěla cítit ohrožená jeho přítomností, ale tenhle zvláštní pohled znal až příliš dobře - v tomto okamžiku se pokoušela nejprve rozpoznat jeho pohlaví. Zvažoval na prchavý okamžik to, že by zjemnil své oční linky nebo si koupil sportovní bundu s čísly, ale zachechtal se jen nad tím samotným nápadem, protože věděl, že se to nestane. Lidský chabý úsudek býval občas otravný, ale jinak to z velké části byla docela zábava.
Karla přimhouřila oči a on věděl, že se musela přiklánět k ženské možnosti; dívka začala Billa očima rozebírat kousek po kousku. Její oči začaly od jeho palců a černých bot, které je zakrývaly, vzhůru po úzkých černých oblekových kalhotách, které objímaly jeho nekonečné nohy a štíhlé boky, až na dlouhou kašmírovou blůzu s vějířovitými rukávy a stříbrnou podšívkou, zpod které vyčuhovala krémově hedvábná košile. Jakmile se oči bývalé zpěvačky dostaly k jeho tváři, znovu se podezřívavě přimhouřily. Samotná výška postavy byla velkým vodítkem, ale zase, vždycky se najde ta zvláštní, obludně vysoká dívka, na kterou občas tu a tam někde narazíte, nebylo to až tak neobvyklé. Tato osoba měla poměrně velké, zlatavě hnědé oči, husté řasy a dovedně aplikovanou kombinaci půlnočních očních linek a šedých stínů, které zdůrazňovaly jejich barvu. Navzdory ženskému šarmu v jemných rysech tomu silně odporovala ostrá čelist a plochý hrudník. Rozhodla by se pro muže, ale ta nádherná francouzská manikúra, na kterou okamžitě začala žárlit, a dlouhé, exotické a zjevně vybraně upravené vlasy vážně zpochybňovaly její mínění. Tak intenzivně se ještě nikdy na nic nesoustředila, ani na školní zkoušky, natož na identitu nějakého cizince.


Tom si nervózně přejel rukou po vlasech. "Ah, kdo?... Tohle je-"
"Bille?"
Alfons se zjevil za Billem a položil mu ruku na rameno. "Kde jsi byl, všude jsem tě hledal!" Adresovaný muž vzhlédl k Alfonsovi s rozšířenýma očima a podal mu jednu ze sklenic s vínem. Starší muž zamumlal ´děkuji´ a volnou rukou popadl Billa za paži. "Je tady někdo, s kým se musíš seznámit."
"Ale," Bill se otočil k Tomovi a Karle, kteří oba zírali na něj a na Alfonse s prázdnými výrazy. "Totiž, ehm, já jsem…"
Po Alfonsově boku se objevil vysoký, statně vyhlížející muž, který všechny čtyři zdatně převyšoval. Bill zamrkal. Oh bratře. Gustav často vtipkoval o jeho výšce a o tom, jak to bylo šílené, že se mu podařilo skončit s přítelem, který převyšoval jeho už tak vysokou postavu, když začal chodit s Alfonsem. Pak tady byl Tom, který byl tak vysoký jako on sám, minimálně zdravých 183cm, plus mínus pár centimetrů, což bylo osvěžující, jak musel přiznat poté, co celé dny musel shlížet na lidi menší, než byl on sám. Chtělo se mu smát tomu, jak komicky musela jejich skupinka vypadat, teď když se k nim přidal tento starší muž, ale potlačil to. Karla stojící daleko pod Tomovým ramenem vypadala mezi nimi bizarně. A nově příchozí muž byl ještě o hlavu vyšší než Alfons.


"Neruším?" Zeptal se muž hlubokým, chraplavým hlasem a shlížel na ně zpod tlustého, šedivého obočí.
"Uh," Alfons pohlédl na Billa s tím podivným párem před ním a pak zpátky k muži, s rozhodnutím, že ty dva neznámé alespoň prozatím vynechá. "No, pane Eisenhaure, tohle je ten, o kterém jsem s vámi mluvil," Alfons se rozzářil a natáhl paži kolem Billových ramen. "Aspirující zpěvák? Učí v komunitním centru, kde pracuji, v hudebním oddělení se specializací na zpěv. Bille," řekl a otočil se ke svému rande, "tohle je pan Dew Eisenhaur, víceprezident Sterne Musik. Pane Eisenhaure, tohle je Bill Trümper, můj přítel."
"Zlato, jsi v pořádku?" Vykřikla Karla a všichni tři se otočili, aby viděli, jak se Tom rozkašlal a plácal se po hrudi, zatímco mu jeho přítelkyně třela dlaní kruhy na zádech. Tom roztřeseně zvedl ruku a signalizoval své přežití, a oni pokračovali.
"Ach - no, ano, moc rád vás poznávám, pane Trümpere." Starší muž k Billovi napřáhl ruku a ten s ní na oplátku zdvořile potřásl. "Už jsem toho o vás hodně slyšel, tady od pana Kuefera."
Bill přikývl a nasadil hezký úsměv, navzdory hořkosti, kterou cítil ve svém nitru. Tohle byl jeden z těch podrazáků, kteří se snažili odbourat jejich centrum, na to by si vsadil.
"Nápodobně. Oh a doufám, že jen samé dobré věci."
"Absolutně, ničeho bych se nebál. Je dobré vidět mladé lidi, jako jste vy, kteří berou umění takhle vážně, a navíc pracují na vzdělání další generace. To je společný cíl, který s vámi všichni tady v Sterne Musik sdílíme, o tom jsem si jistý." Dewovy oči zůstaly netečné, jeho výraz byl prázdný a neměnný. Bill si všiml, že ten muž byl zdvořilý, ale na jeho tváři se zdál být trvale vyleptaný nesouhlas nebo nespokojenost - podle toho, co se pro danou příležitost zdálo být vhodnější.


Starší muž se trochu posunul kupředu a dostal se až k Tomovi a Karle. Jeho oči se zaměřily na Toma, ten mladý muž na něj zapůsobil. "Přátelé Alfonse a Billa? Také vás moc rád poznávám." Karla uchopila jeho dlaň jako první a rychle se představila, a pak Tom, který se během krátkého okamžiku rychle sebral. "Tom Kaulitz," pevně a zdvořile mu potřásl rukou. "Bývalý kytarista populární americké progresivní metalové kapely Dimethyl. Potěšení je na mé straně, pane." Tom mu poslal oslňující úsměv a narovnal se.
Velký muž přikývl a pečlivě Toma studoval.
Bill vyprskl, jen tak tak zadržoval smích; dnes byl každý v rozpačité zírající náladě.
"Kaulitz?" Zopakoval Dew zvědavě. "Nejste náhodou příbuzný s mužem jménem Jörg Kaulitz, nebo ano?"
"Ach… ve skutečnosti jo. Jörg je můj otec. Nebo… byl," Tom krátce sklopil hlavu a potlačil záchvěv smutku hluboko ve svém žaludku.
"No páni: syn Jörga Kaulitze stojí přede mnou. Věděl jsem, že ho v té tváři vidím. To je skutečně neočekávané," odpověděl Dew a zvedl ruku, aby se pohladil po šedočerné bradě. "Byl?"
Tom přikývl. "Zemřel asi před měsícem na srdeční selhání. Právě proto jsem se vrátil do Německa."
"Ach, máte mou nejhlubší soustrast. Byl jedním z nejkvalifikovanějších podnikatelů, se kterými jsem se kdy setkal. Také dobrý řemeslný umělec. Taková strašná ztráta."
"Děkuji," řekl Tom nejprve a zapomněl na svou touhu zapůsobit na hlavy společnosti. Ale zase když věděl, že vědí, kdo je, možná by to nebyl takový výkon.


V rozhovoru se objevila odmlka a Bill se přesunul blíže k Alfonsovi, najednou cítil směs viny a zastrašení. Řekl by každému, kdo by se ho zeptal, že o Tomovi Kaulitzovi ví vše, ale právě v tuhle chvíli doslova vrazil do cihlové stěny uvědomění. Samozřejmě následovala spousta otázek; Tom nebyl po celou tu dobu v Německu? Tomův otec zemřel? Po střední škole utekl do Ameriky, proč? Jeho otec byl dobře známý v obchodním světě, takže Tom byl skutečně bohatý nebo co? Co tedy vlastně v posledních letech dělal? Bill neměl čas dokončit zamyšlení nad tím, co chtěl vědět, protože v okamžiku, kdy znovu přivedl svou mysl zpět do přítomnosti, Tom (a samozřejmě i Karla, která Billovi výrazně připomínala pijavici) a Dew byli mírně bokem a probírali něco, co neslyšel, a Alfons ho pomalu odváděl.
"To nešlo přesně tak, jak jsem chtěl," řekl po chvíli Alfons. "Ten chlap se mi dostal do cesty." Bill sledoval, jak Alfonsovi ztuhla tvář a pevně mu stiskl ruku.
"Nedělej si starosti - on leze do cesty všem."
"Takže ho znáš? Připadalo mi to tak."
"Opravdu?" Zeptal se s opravdovým zájmem. "Jak jsi na to přišel?"
"Muselo to být tím, jak se na tebe díval. Nevím. Obvykle můžeš říct, jak se lidé ohledně sebe cítí, pokud se soustředíš na jejich oči. Vůbec jsem tomu nevěnoval pozornost, myslel jsem si, že je to jen nějaký náhodný kluk, se kterým sis začal povídat, ale, nevím... Na tom nezáleží. Řeč těla říká hodně, konec příběhu, a nemám chuť ti dávat lekci."
"Ehm, okay."
"Tak pojď, oficiální večeře brzy začne ve vedlejší místnosti."


autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 10. července 2017 v 20:47 | Reagovat

Je to tak zvláštně zamotané ale moc de mi povídka líbí.

2 Zuzana Zuzana | 10. července 2017 v 22:56 | Reagovat

Zaujímavý začiatok a taký zvláštny spôsob rozprávania. Som zvedavá čo sa z toho vykľuje. ďakujem za preklad Zuzu.

3 Nade Nade | E-mail | 11. července 2017 v 11:38 | Reagovat

Předpokládám, že Alfons měl v úmyslu na pana "velkého" nějak zapůsobit, možná mu i lézt do z... , a evidentně k tomu chtěl využít i Billa. Jenže mu to trochu nevyšlo. Možná je to dobře. ;-)
Díky za překlad, těším se na další kousek.

4 Bitter Bitter | E-mail | 12. července 2017 v 6:33 | Reagovat

Chtela bych verit, ze to Al dela pro Billovo dobro, ze ho chce protlacit do noveho centra aby si polepsil. Jak to ale vypada, bude to asi jak jsem myslela, do noveho pujde Tom... K tomu ale nenasvedcuji naznaky Tomovy budouctnosti... Nevim... Kazdopadne si myslim, ze ve chvili kdy si pisou a nevedi s kym si uz ublizili doopravdy mezi sebou tak moc ze to mozna nepujde napravit. At uz kvuli praci nebo osobne.
Ale je tu tolik nahod co je zase davaj k sobe..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama