Fuck 4.

11. června 2017 v 16:00 | Janule |  Fuck
autor: Becs


"Bille, prosím. Prosím, prosím, prosím, moc tě prosím," skuhral mi Gustav do telefonu, ale já jsem byl vůči jeho prosbám naprosto imunní. Nepřinutí mě. Nikdy. Ani za všechny prachy na světě. Není to prostě v jeho silách. A ani to, že mě tak úpěnlivě prosí, i když to nikdy nedělá, tomu nepomůže. Prostě ne.
"Tohle je směšné," prskl naštvaně a já i přes mobil cítil, že teď přestává sranda a Gus přechází do svého naštvaného módu. "Za deset minut jsem u tebe a vymlátím to z tebe," řekl a položil mi to.


Důvod proč se na mě kamarád zlobil, byl prostý. Už víc jak měsíc jsem odmítal jít do našeho oblíbeného baru. Od té nešťastné události jsem se tomu místu vyhýbal jako čert kříži. I když jsem měl náhodou cestu kolem, raději jsem to vzal oklikou. Nechtěl jsem riskovat, že na něj narazím někde na ulici. Začal jsem být tak trochu paranoidní a i v davu lidí jsem se pořád rozhlížel, jestli náhodou nezahlédnu jeho tvář. Postupem času se z toho stala tak trochu posedlost a já Toma hledal prakticky všude. V univerzitní knihovně, v supermarketu, a dokonce i na školních chodbách. Nemohl jsem si pomoct. Nebyl jsem si jistý, proč přesně ho vyhlížím. Jestli kvůli tomu, abych od něj mohl s křikem utéct, nebo prostě jen preventivně.


Za ten měsíc se mi podařilo úspěšně zakončit vysokou školu a teď bych si měl užívat zaslouženého volna. Měl bych chodit ven a slavit jako blázen, jenže to prostě nešlo. Bál jsem se, že ho tam někde potkám. Anebo jsem prostě měl jen strach, že bych byla zklamaný, kdybych ho vyhlížel, a nakonec ho neviděl. Bylo to všechno pořádně na hlavu. Gus byl poslední z kamarádů, který se mnou měl aspoň nějakou trpělivost a snášel mé dlouhé monology o klukovi, kterému jsem vletěl do života, a paradoxně to byl on, kdo ten můj vychýlil.


O dvacet minut později už mi kamarád bušil pěstí na dveře. Líným krokem jsem došel ke dveřím a otevřel mu. Neměl jsem strach, že by mi chtěl vážně rozbít držku, i když bych si to zasloužil.
"Oblíkej se. Jdeme ven," zahřměl na mě místo pozdravu a bez vyzvání vstoupil dovnitř. Dovlekl jsem se za ním do obyváku, sedl si na gauč a vzdorně založil ruce na hrudníku.
"Dělej," přikázal Gus.
"Ne," pronesl jsem trucovitě jako malé dítě. "Já nikam nejdu."
"Bille, kurva. Trvá to už moc dlouho. Nebudu přihlížet tomu, jak tady den po dni sedíš a nikam nechodíš. Jen proto, abys náhodou nepotkal nějakého týpka, se kterým sis dal jednu rychlovku. To je naprostá hovadina."
"Když nechceš přihlížet, tak se seber a běž. Já jsem tě sem nezval."



Gustav se zastavil, protože až dosud rozzuřeně pochodoval sem a tam po mém malém obýváku. Čtyři kroky tam, otočka, čtyři kroky zpátky. "Tohle myslíš vážně? Jsem prakticky jediný kámoš, který ti zbyl, a ty mě teď vyhazuješ? A co budeš dělat pak, až odejdu i já? Zůstaneš zavřený v tomhle bytečku a pak ze strachu, že bys ho mohl potkat v obchodě, přestaneš chodit nakupovat a chcípneš tady hlady?"
Na okamžik jsem nevěděl, co mu na to mám říct. Uvědomoval jsem si, že se chovám jako naprostý blázen, ale zkrátka jsem si nemohl pomoct. Ovládla mě nepochopitelná úzkost při představě, že půjdu někam ven. A jít do přímo do toho baru by mi pravděpodobně přivodilo panický záchvat.
"To ne," zahučel jsem a už to neznělo tak umíněně jako předtím.
"Máš poslední možnost. Buď se mnou půjdeš dneska do baru, nebo jsme spolu skončili," pronesl Gus svůj verdikt mrazivým tónem, jakým soudce oznamuje rozsudek smrti.
"Gustave," zakňučel jsem jako raněný pes. Tohle mi nemohl dělat. Nemohl. Vždyť já se pozvracím strachy, jakmile uvidím ty zelené vstupní dveře. Omdlím, když si budu muset sednout k tomu dubovému baru, a to si ani nechci představovat, co by se stalo, kdybych náhodou potřeboval čůrat.
"Chodíme do toho baru roky. Je to naše základna. Je na čase, abys přestal být posera. Zvedl ten svůj kostnatý zadek a dotáhl ho tam. Nebuď baba," tyčil se hrozivě nade mnou. Nechtěl jsem o něj přijít, opravdu ne. Ale takhle odvážný jsem nebyl.
"Co když tam bude?"
"Do prdele, no a co? Když tam bude a bude po tobě něco chtít, tak mu řekneš, že nemáš zájem. Když tě bude otravovat, tak mu to s Andreasem vysvětlíme ručně. Konec pohádky," rozhodil Gus rukama. Očividně jsem ho přiváděl k šílenství.
"Ty by ses kvůli mně popral?" zazubil jsem se na něj.
"Jako bych to nikdy dřív neudělal," odsekl a svalil se do křesla. Nedivím se, že ho rozhovor se mnou vyčerpával a musel se posadit.
"Budeš mě před ním krýt?" ujišťoval jsem se. Nevěřil jsem tomu, že skutečně zvažuju výpravu do jámy lvové.
"Klidně ti budu dělat bodyguarda, tiskového mluvčího a chůvu v jednom, pokud tě to donutí odsud vypadnout."
Toho kluka mi asi seslalo samotné nebe. I když to byl náladový bručoun, nikdy to se mnou nevzdal. Jen kvůli němu jsem ochotný postavit se čelem své největší noční můře.
"Dej mi chvilku. Půjdu se obléct," přiznal jsem nakonec porážku a neochotně se zvednul.
"Chvilka se u tebe rovná hodině. Kurva Bille, kamarádit s tebou je jako mít hodně náročného domácího mazlíčka."




"Mohl bys mi přestat drtit ruku? Vypadáme jako dva teplouši," okřikl mě Gustav, když jsme vešli do přítmí baru. Celou cestu jsem zdržoval, jak jen to bylo možné. Dvakrát jsem se musel vrátit zpátky do bytu, protože jsem si tam něco zapomněla, a pak nám před nosem ujela tramvaj, takže jsme museli půlhodiny čekat na další. Mně to nevadilo. Čím později se tam dostaneme, tím líp. Když jsme pak konečně dorazili na místo, můj žaludek se kroutil, jako by se chystal tančit tango.


"Promiň. Nechtěl jsem urazit tvé hetero ego," omluvil jsem se mu jízlivě a pustil jeho nadloktí, které jsem svíral prsty. Gustav okamžitě zamířil směrem k baru a já se vyplašeně rozkoukával. Musel jsem vypadat jako vykulená surikata, když jsem se zpoza kamarádových zad rozhlížel po okolí. Tmavovlasého muže jsem naštěstí nikde nezahlédl, takže jsem si s úlevným vydechnutím vyskočil na barovou židličku. Seděl jsem přikrčený a zatím jsem neposbíral dost odvahy na to, abych omrknul lidi za mnou. Gratuloval jsem si k tomu, že jsem sem zvládl dojít a neměl ani jeden hysterický záchvat.
"Co budeš pít?" křikl mým směrem Gus.
"Zatím nic. Půjdu se tu trochu porozhlídnout," odpověděl jsem mu neméně hlasitě a seskočil zpátky na zem.
"Tak se mi líbíš," poplácal mě kamarád spokojeně po zádech. Pravděpodobně si myslel, že se jdu bavit. Já však měl v úmyslu prozkoumat terén a porozhlédnout se po jistém fousáčovi. Pokud by se tady Tom někde vyskytoval, okamžitě bych vzal do zaječích.


Plížil jsem se kolem baru a snažil se být nenápadný. Přitom jsem skenoval tváře všech lidí. Obešel jsem kolečko kolem parketu, a pak si dodal odvahy a zamířil k pánským toaletám. Před špinavými dveřmi jsem se musel několikrát nadechnout, než jsem dokázal zmáčknout kliku a vešel dovnitř.
Všechno tady vypadlo úplně stejně jako tehdy. Tři malá špinavá umyvadla, pokreslené zrcadlo, pět pisoárů a dvě zavřené kabinky. Byl tu naprostý klid, takže tu pravděpodobně nikdo nebyl. Klekat si na kolena a zkontrolovat to pod dvířky se mi ale nechtělo.
Neodolal jsem a vstoupil do oné osudové kabinky. Nebyl jsem si tak úplně jistý, co jsem čekal, že tam uvidím, ale když už jsem byl tak blízko, musel jsem se alespoň podívat.
Dveře se za mnou s tichým klapnutím zavřely. Opřel jsem se zády o kachličky a povzdechl si. Vzpomínky, které jsem poslední měsíc tak úspěšně blokoval, na mě dopadly jako přílivová vlna. Znovu jsem viděl ty nejsladší rty, hluboké oči. Podbřišek se mi sevřel touhou, když se mi v mysli vynořovaly některé žhavější okamžiky. Tělo se mi roztřáslo a já věděl, že musím okamžitě vypadnout.


Už, už jsem sahal po klice, když jsem si všimnul docela pěkného grafity na zadní straně dveří. Nebylo o tom pochyb, rozhodně to bylo moje jméno. A pod ním naškrábaný umělecký podpis. Tom. Žaludek mi udělal kotrmelec. Tohle je rozhodně důkaz o tom, že tady Tom byl i po našem setkání. Jediné, co nechápu, je, proč měl potřebu zvěčnit tady mé jméno. Možná si takhle značkuje své teritorium. Na dámských záchodech bych pravděpodobně našel něco podobného. Už jsem se tady dál nerozhlížel. Vrátím se ke Gustavovi a na celou tuhle záležitost zapomenu.


Kamaráda jsem našel na stejném místě jako předtím. Společnost mu teď dělal náš společný kamarád Andreas. Zrovna se něčemu hlasitě řehtali, zatímco upíjeli z lahví pivo.
"Ahoj Andy," usmál jsem se na kamaráda a on mi pozdrav oplatil.
"Vypadá to dobře. Toma jsem nikde nepotkal," pronesl jsem směrem ke Gustavovi.
"Cože?" naklonil se ke mně blíž, protože mě neslyšel.
"Tom. Není tu," zařval jsem z plných plic a ukázal mu zvednuté palce, jakože je všechno v pohodě.
"Kurva Bille," zařval Gus a třísknul svou lahví o pult, až barmanka, která měla zrovna v úmyslu se mě zeptat, co si dám, nadskočila. "Mohli bychom aspoň jeden večer Toma z konverzace vynechat? Poslouchám to už dost dlouho a dochází mi trpělivost."
"Promiň," špitl jsem a hodil na něj svůj psí pohled. Vím, že to na něj zabírá. Chvilku bude ještě bručet, ale brzy mi bude odpuštěno. Zakroutil hlavou a vrátil se k rozhovoru s Andym.
"Promiňte?" promluvila na mě barmanka, aby upoutala mou pozornost.
"Ach, omlouvám se. Dám si gin s tonikem," nadiktoval jsem svou objednávku.
"Ano jistě," přikývla, ale k odchodu se neměla. "Můžu se vás na něco zeptat?"
"Jasně," zazíral jsem na ni překvapeně. Snad ji nerozhodila naše malá rozmíška.
"Jste Bill?"
"Ano," potvrdil jsem jí bez sebemenšího tušení, kam tímhle směřuje. Gustav nás po očku sledoval.
"Vím, že tohle asi bude znít divně, ale znáte Toma? Vysoký, tmavovlasý, s plnovousem," pokračovala a tvářila se téměř dychtivě.
"Asi ano," vykoktal jsem překvapeně. Gus i Andy teď už nepokrytě zírali. Celou dobu do mě hučeli, že je nepravděpodobné, že na Toma někde narazím, a teď se mě na něj začne vyptávat úplně cizí osoba.
"Ach bože, já to věděla. Jenny, Jenny," zakřičela barmanka na dívku, která kousek od ní podávala drink nějaké ženě. "Podívej, tohle je Bill. Tomův Bill."
Tomův Bill? Co se tady sakra dělo?


"On tě hledá," vysvětlila mi, když se k nám přidala i druhá barmanka. "Bývá tady každý den a čeká na tebe. Bude to už tak nejmíň měsíc, že jo, Jenny?"
Jenny jen přikyvovala jako pejsek na palubní desce v autě.
"Touhle dobou už tu většinou bývá, to je zvláštní," pohlédla na hodinky na ruce. Jediné, na co jsem se vzmohl, bylo sedět a zírat s otevřenou pusou. Takže Tom tady na mě čeká. Každý večer. Už měsíc. Vypadá to, že je ještě větší blázen, než jsem já. Který magor by večer co večer vysedával na baru a čekal na kluka, kterého jednou ojel na záchodech?
"Bože, bude mít takovou radost," zatleskala nadšeně Jenny.
"To je pravda. Poslední dobou začal vypadat opravdu zoufale. Vykládá nám tady o tobě každý večer," doplnila ta druhá a vypadala, že má opravdovou radost z toho, že mě vidí.
Nedokázal jsem na to nijak odpovědět, takže jsem se jen otočil na Gustava, který měl ve tváři podobně překvapený výraz.
"Asi jsi udělal dojem," vysoukal ze sebe a pak se začal ušklíbat.
"Odcházíme," řekl jsem, když se mi podařilo najít ztracenou řeč, a okamžitě jsem se začal sbírat. Trochu mě překvapilo, že Gus ani Andy neprotestují. Poslušně vstali a zamířili ke dveřím.
"Počkejte, nechoďte," volala za námi Jenny.
"Nechcete mu tady aspoň nechat telefonní číslo?" volala ta, jejíž jméno jsem neznal.
Otočil jsem se, abych poplašeně zakroutil hlavou, a okamžitě mě oslnil blesk z jejího mobilu. Neměl jsem sílu ji ani okřiknout, a pak už jsem se dlaněmi opřel do Gustavových zad, abych ho trochu popohnal.
Tak tady jsem byl rozhodně naposledy.


autor: Becs

betaread: J. :o)
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bitter Bitter | E-mail | 11. června 2017 v 16:21 | Reagovat

No co jsem rikala? Ha, je to tady. Nemate zac, ja vas vsechny varovala. Univerzalni koment: fuck :D

2 Jasalia Jasalia | 11. června 2017 v 17:23 | Reagovat

No ku**a! Ak mal Tom nejakú šancu Billa nájsť, tak ju teraz stratil. Hoci ešte stále sú tu dve možnosti. Buď teraz pôjdu do toho baru, kde je Tom teraz a predsa len sa stretnú, alebo to Billovi nedá, bude mu to vŕtať hlavou a nakoniec sa rozhodne ho nájsť, aby si s ním všetko vysvetlil a mohol sa vrátiť k svojmu predchádzajúcemu životu. Som zvedavá...

3 Loki Loki | 11. června 2017 v 20:15 | Reagovat

Sakra, sakra, sakra, tady je někdo hodně škodolibý, že? Tom do baru jednou nejde a už je tu Bill! No, a aby toho nebylo málo, jen co se doví, že ho Tom hledá je pevně rozhodnut se sem víckrát nevrátit? No, to nemyslíš vážně? Doufám, že se venku přerazí o Toma, který si to z nějakého důvodu rozmyslel.:-)
Jsem vážně zvědavá jak to navlíkneš, aby se ti dva potkali. Určitě to bude stát zato.
Těším se na další pokračování

4 Zuzana Zuzana | E-mail | 11. června 2017 v 20:25 | Reagovat

No tááák to čo urobil ten hlúpučký. Aspoň Gustav by mohol dať číslo tej barmanke, veď vidí aký je Bill zúfalec:D strašne sa teším na to keď sa Tom dozvie, že zmeškal Billa :D porazí ho:D

5 zuzu zuzu | 11. června 2017 v 20:46 | Reagovat

Ale néééé! I když mi bylo jasné, že to přesně takhle dopadne, tak mě to stejně strašně štve!!! Já už si tak moc přeju, aby se potkali! A moc se mi líbilo to Tomovo dílko na záchodech :)

6 Karin Karin | 11. června 2017 v 21:20 | Reagovat

Bill tam asi už nikdy nepřijde ale aspoň  bude přemýšlet proč jej Tom hledal.

7 luki luki | 11. června 2017 v 23:02 | Reagovat

Tak jo, tohle se opravdu dalo čekat :( zákon schválnosti, že se divím :-D ale teda ten Bill je z Toma ještě víc v pytli, než Tom z něj (a nebo jsou v tom oba až po uši). V každém případě Bill je takový ňuňatý strašpytlík a Gusti - ježiš, toho mi bylo až líto :D celý ten čas musel poslouchat Tom a Tom a Tom, Bí má štěstí, že má takového dobrého kamaráda, který se na něj evidentně nikdy nevykašle
Souhlas se zuzu, ten obrázek v "jejich" kabince se mi taky moc líbil, docela bych to ráda viděla "naživo" ;)
teda a ty barmanky - nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně :D že byly tak odvázané z Billovo přítomnosti a ta fotka na konec... jestli se nepotkají třeba v tom klubu, kam výjimečně zamířil Tomi, tak je mi ho opravdu líto.
Prosím, miláčku, že neplánuješ nechat je míjet se ještě dlouho... takhle je i nás "trápit" :-P
jinak paráááádní dílek

8 Nade Nade | E-mail | 12. června 2017 v 13:31 | Reagovat

Bože, tom bude tak nešťastný, až se to dozví. To ty kravky nemohly aspoň držet klapačky? Takhle už není šance, aby se tam potkali.
Uvidíme, co dalšího jim večer přinese.
Díky za kapitolku a těším se na další.

9 Doris Doris | 15. června 2017 v 19:52 | Reagovat

Toma jebne. Toho totalne rani mrtvice az mu ukazou tu fotku :D jeden vetsi magor nez druhy. Boooze to jsem zvedava jak se ti dva potkaji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama