Berlin, Anonymous 4. (2/2)

19. června 2017 v 16:00 | Janule |  Berlin, Anonymous
autor: Estricnina



Tom vypnul okno s konverzací a položil se na matraci. Opatrně, aby neskopnul svůj letitý laptop, se přetočil a zhluboka vydechl.
Měsíční světlo pronikalo dovnitř skrz mezery mezi tenkými závěsy, které nebyly zcela zatáhnuté a osvětlovaly místnost jen tak, aby zvýraznily obrysy neexistujícího nábytku. Tmavá místnost byla prostorná, i kdyby jen proto, že tam nebylo nic víc než jen rohový stůl, matrace a oblečení ležící na podlaze. Tom ležel nehybně a vnímal každý zvuk, který nájemníci nad ním vydávali při svých každodenních činnostech. Nadměrné kapání z koupelnového umyvadla v místnosti vedle něj se ozývalo každou druhou minutu, a stěny si občas stěžovaly tichým praskáním současně s kvílením venkovního půlnočního listopadového větru.
Život je jako píseň? Musel přemýšlet nad tím, že tohle by mohlo být to, o čem jeho tajný on-line kamarád mluvil. Život kolem něj se pohyboval v lahodné spolupráci a v jakýkoliv jiný večer by jej ty jemné zvuky přiváděly k šílenství; ale dnes se mu prezentovaly jako detailní hudební partitura, jako píseň, která mu přivodila příjemný a klidný stav mysli.


Tom byl připravený právě teď a tady usnout, ale nemohl si pomoct a v mysli si přehrával ten poslední mail, který obdržel od Reda. Během těch tří hodin bezduchého chatování toho příliš neprodiskutovali. Nikdy to nemělo žádnou pointu, nikdy nebyl žádný význam v rozhovorech, které spolu sdíleli, a téměř vždy to na povrchu postrádalo jakoukoliv logiku. Tom si užíval, že má nějakou duši, se kterou může mluvit, někoho, kdo mu byl dost blízko, aby mu rozuměl, a přesto ta samá osoba byla tak vzdálená, zahalená anonymitou. Nikdy to nemuselo dávat smysl proč; jen to prostě muselo být plné pochopení a bez odsouzení. Bylo to uklidňující, i když jen na malé časové období, skrýt se na jedné straně za přezdívku a současně na druhé straně odhalit své nejniternější myšlenky. Bylo to, jako by si na okamžik mohl vymazat detaily svého obličeje a otočit rukávy naruby, jen aby ukázal své srdce.
Tom se posadil a přitáhl si k sobě na zkřížené nohy zpátky svůj laptop. Chvíli přepínal jednotlivá okna, než kliknul na messenger, který používal výhradně pro mluvení s tímto tajemným důvěrníkem. Dvojklikem otevřel offline okno a začal psát.



Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (02:49)
Ptal ses, jak moc toho vím o magii. Nemůžu říct, že jsem odborník. Jen vím, že jsem rád, že ve skutečnosti opravdu neexistuje. Kdybychom si mohli vykouzlit vše, co bychom chtěli, na co bychom pak potřebovali štěstí? Bylo by ještě víc mimo náš dosah, protože už bychom byli schopní potěšit naše touhy. Předpokládám, že bys mohl říct ´No, je tady láska a ta stojí za to, aby byla nazývána magickou´, jako by to možná řekla i tvá babička. Já vím, že myšlenka lásky, opravdové lásky, je jen hloupý trik, a já vím, že ty to víš taky. Takže možná to není ono.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (02:56)
Ty jsi jediný, komu bych tohle řekl, ale… co kdyby tady byla? Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych měl spřízněnou duši, ani si nemyslím, že ji mám. Ale na té představě je něco, co mě přinutilo přemýšlet, že nahánění, však víš, všeho toho, co chci, stále není dost. Je to docela atraktivní koncept. Jako mít někoho, kdo by tě mohl naplňovat takovým způsobem, jakým by to nedokázala ani ta nejdražší jídla. Řídit tě způsobem, jako by nikdy nemohlo ani to nejlepší Bugatti. Zahřát tě v noci způsobem, jakým by to během jediné noci nedokázala ani ta nejžhavější holka.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (03:02)
Mimochodem, nemysli si, že jsem přešel na temnou stranu. Já vím, že to neexistuje. Ani se nechystám jít to hledat. Myslím, že to je důvod, proč je to falešné - přemýšlej nad tím, jak dobré to všechno musí být. Nemůže to být skutečné, cítím se špatně za tyhle lidi, kteří ztrácejí čas s jednou osobou, protože si myslí, že to je to nejlepší, co můžou dostat. To jsou jen moje myšlenky. Magie neexistuje, protože bychom mohli mít cokoliv hmatatelného, co bychom chtěli, a to by odneslo štěstí - lásku - mimo dosah, a skončili bychom s ničím. Musíme jít hledat způsoby, jakými si tu plasmovou televizi pořídíme sami, takže tady je důvod být na konci zamilovaný a šťastný.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (03:09)
Každopádně, díky za to, žes měl o mě starost. Je skvělé, že můžeš, dokonce i bez toho, abys věděl, proč jsem to, čím jsem. Znamená to pro mě hodně. Měj zítra dobrý den. Jdu do postele, promiň za ty nesouvislé kecy, možná jsem jen nechtěl vyslovit tenhle druh věcí nahlas. Zzzz. Mír.


Bill po jejich chatování seděl, zíral na obrazovku a rukama svíral okraj stolu s podivnou silou. Odhlásil se tak, aby to vypadalo, že je offline, ale nedokázal svůj laptop zavřít - ještě ne. Seděl tam a zíral na obrazovku a dlouhou chvíli měl otevřené okno messengeru zcela prázdné. Vůbec ho nenapadlo, že upadl do mikrospánku, dokud se na hlavním panelu nezobrazila nová offline zpráva. Tupě zíral na obrazovku a sledoval, jak se slova objevují po částech, vždy po několika minutách další kousek.
Poslal své rozloučení téměř před hodinou, a přesto byl stále ještě před počítačem a nyní věděl, že jeho bezejmenný kamarád musel dělat něco podobného. Zlehka si přiložil zuby na rty a znovu a znovu si pročítal nové zprávy.
´Znamená to pro mě hodně
Lehce se rozesmál a zkroutil prsty na konci klávesnice. Pokud láska byla plazmová televize, pak možná euforie byla sídlo o rozloze 900 metrů čtverečních.
S událostmi předešlého dne velmi daleko od jeho mysli se Bill naklonil, aby zhasnul stolní lampu a opatrně zavřel laptop, než vstoupil do svého pokoje a upadl do mělkého, snového spánku.
Pro mě to taky opravdu hodně znamená, a je divné, že se divím proč.


***


"Gustavééééé~!" Zpíval Bill, když se přicoural do učebny v komunitním centru. "Jak se máááááš~?"
Gustav vzhlédl od svého telefonu s výrazem, který se téměř podobal obavám. "Bille, před vyučováním nemůžeš pít."
"Nebuď hloupý! Ty jsi tak zahořklý. Není divu, že nemáš holku." Bill se zazubil, hodil svou tašku na židli a sundal si dlouhý kabát.
"Au." Gustav vrátil pohled zpátky k telefonu a rychle pohyboval prsty po klávesnici při tvoření textové zprávy. "Neměl jsi mi s tím pomoct? A vůbec, proč jsi dneska v tak dobré náladě?" Obezřetně zvedl obočí, aniž by odvrátil svůj pohled od telefonu.
Bill si odfrknul. "Nejsem snad vždycky v dobré náladě?"
"Je tohle jedna z těch chvil, kdy bych měl dbát na to, abych lhal, protože když řeknu pravdu, tak mi bude ublíženo?"
"Ano."
"Je vždycky příjemné být ve tvé přítomnosti, Bille. Rozsvítíš každou místnost svým impulzivním leskem."
"Ty jsi takový kretén."
"Jak laskavé od tebe."


Bill zamířil ke skříni nacházející se u stěny vedle dveří. Prohrabával se v ní a hledal v nekonečném množství všelijakého bordelu texty, které potřeboval na vyučování.
"Jauvajs!" Bill narazil čelem přímo do dveří skříně, když vzduch proťal silný, ale tlumený výkřik. Jemně si protřel čelo a otočil se ke Gustavovi, zatímco přemýšlel, jestli si to jen nepředstavoval. Blonďák mu opětoval tázavý pohled s obočím vysoko na čele. "Taky jsi to slyšel?"
"Jo."
Bill chvíli mlčel a poslouchal u dveří. Po chvíli zaslechl tlumený rozruch, který zněl jako hlasy a smích. "Mohly by to být děti. Tak brzo?"
Zapomněl na ustupující bolest na čele, potichu otevřel dveře a rozhlédl se, nejistý, proč cítí potřebu být nenápadný. Následoval vzdálené zvuky a obešel několik rohů, dokud nedokázal rozeznat skutečný rozhovor. Hlasy, zjevně patřící několika dětem, byly ostré a podrážděné. Rozhlédl se po chodbě a konečně spatřil hrstku dětí, které k němu byly otočené zády.


"Ty malá hloupá mrcho. Takový učitelský mazlíček!" Vykřikl jeden hlas, znatelně chlapecký.
"Postav se a poslouchej nás, když s tebou mluvíme!" Přidal další hlas, tentokrát holčičí.
"Já-já poslouchám. Nechtěla jsem tu roli vzít…" Bill přitiskl hlavu ke zdi, aby zachytil třetí hlas mezi pošklebky od ostatních dětí. Ten hlas byl tichý a zlomený a jeho bolelo srdce, aniž by přesně věděl, co se tam odehrává.
"Cos udělala? Přinutila jsi tatínka, aby panu Schäferovi a panu Trümperovi zaplatil, aby ti to dali? Bohatá mrcha!"
"Ne, opravdu, já-"
"To měla být role mojí holky! Ona je daleko lepší zpěvačka než ty!" Bill protočil oči, asi na půl vteřiny byl pobavený.
"Moje máma a táta a bratr a můj kluk všichni říkali, že budu hvězda festivalu. Ty nemáš nikoho, na koho bys mohla dělat dojem, takže mi to sólo radši dej!"
"Přestaň mě kopat! Aaah!"
Bill zavrtěl hlavou a vyrazil za roh.


"Hej! Co se to tady děje?" Oči mu padly na pět žáků, čtyři z nich stáli v kruhu kolem malé holčičky na podlaze. Seděla u stěny a lehce červené a pohmožděné nohy si tiskla k hrudi. Její hnědé lokny byly napůl rozcuchané a napůl trčely do všech stran. Byla to Elsa.
Čtyři starší, stojící děti rychle zvedly hlavu a na místě ztuhly, když si všimli, kdo se tam náhle objevil. Bill se o pár kroků přiblížil a děti instinktivně ustoupily stranou, když pomáhal Else na nohy. "Ptal jsem se, co se to tady děje a očekával jsem odpověď." Přimhouřil oči, když ve dvou chlapcích rozpoznal dvojici dvanáctiletých nejlepších kamarádů, kteří seděli vzadu v jeho třídě. "Danieli, můžeš mi vysvětlit, co tady děláte?"
Daniel těžce polkl. "Pane, o nic nejde. Jen jsme měli namířeno do třídy, to je všechno."
"Jo. Jen jsme říkali Else, jak je dobře, že bude na festivalu zpívat sólo."
"Teď půjdeme do třídy."
V tu chvíli Bill dělal, co mohl, aby se udržel a neplácl je všechny po hlavě. V duchu zuřil nad těmi lacinými kecy, kterými ho krmili; nebyli až tak malí a věděli, že můžou lhát a pravděpodobně se z toho vykroutit. Bill s celého srdce nenáviděl, že nemohl mít tu moc je přinejmenším nechat alespoň po škole.
Pak mu to došlo.


"Hej, vy čtyři, vraťte se zpátky," zavolal s jednou rukou na Elsině třesoucím se rameni, a druhou rukou přivolával gestem ostatní zpátky k sobě.
"Daniel, Henrich, May, Ida - dnešní lekce se nezúčastníte. Dva z vás budou čistit všechny náhradní nástroje a druzí dva zorganizují regály a skříně ve skladu."
"Ale-"
"Jděte. Pokud nezačnete, než se vrátím, zavolám vašim rodičům."
Děti se otočily k rychlému odchodu a odšouraly se chodbou bez jediného slova, než zahnuly za roh.
Bill se otočil, aby pokleknul a pohlédl Else do tváře. Když se setkala s jeho pohledem, začala silně popotahovat. "Hej, hej, hej," tišil ji. "Neplakej. Ublížili ti? Co udělali?" Ačkoliv odpověď byla celkem zřejmá, rozhodl se, že se stejně pokusí zeptat, aby přestala plakat, a pověděla mu cokoliv, co možná ještě nevěděl.
Neodpověděla a po tváři jí začaly stékat velké slzy. Přemýšlel, jak dlouho tahle šikana už trvá, ale Elsino tiché vystupování a neustálý bojácný stav vypovídaly hodně. Něžně si ji k sobě přivinul, a ačkoliv v jeho sevření ztuhla, akceptovala ho.


Bill vstal, když se její slzy a popotahování začaly zpomalovat, vzal ji za ruku a zamířil do učebny. "Elso, chci, abys mi slíbila, že mi řekneš, když tohle udělají znovu, okay? Není to správně, aby si na tebe takhle zasedli, pravděpodobně na tebe jen velmi žárlí. Prosím, slíbíš mi to?" Otočil hlavu dolů, zatímco kráčeli chodbou, a spokojený byl až ve chvíli, kdy přikývla.


"Pan Kaulitz! Tady jste, právě včas, jak vidím! Ne - vlastně brzy, haha!" Tom zmizel za roh, když k němu mířil ředitel centra a volal na něj ze západní chodby.
Bill se prudce zastavil a ohlédl se přes rameno. Zíral do chodby, ale když nic neviděl, zatahal za Elsinu ruku a pokračoval směrem ke třídě.
Tom po krátké chvíli vykoukl zpoza rohu, ale když viděl, že černovlasý muž zabočil do třídy, obrátil svůj pohled k muži, který se k němu blížil po jeho levici.
"Něco se děje, Thomasi?" Tom pevně sevřel kytarové pouzdro a polknul nutkání vyštěknout korekci svého jména, když slyšel to, které použil Brauer.
"Ne, vůbec ne, pane. Myslel jsem, že vidím někoho, koho znám, ale musel jsem se splést."
"Ach, aha." Malý, obtloustlý muž si poupravil své tenké brýle. "No, pojďme se s tím nijak neloudat: ve skutečnosti jsem vás sem dnes zavolal dřív před vyučováním, abych vám to tady ukázal. Taky vás posadím do hodiny, která je před tou vaší." Starší muž se pohyboval zvláštním způsobem a pyšně nafukoval hruď. "Uvidíte, jaký druh lekcí tady vedeme a o čem celé centrum vlastně je."
"Jasně, to zní skvěle," řekl Tom skrz zaťaté zuby a vytvořil rychlý, falešný úsměv.


"Tak pojďme na to! Následujte mě, synu." Brauer se na místě otočil a Tom jej následoval, jen stěží poslouchal, jak před ním postarší muž chvatně blábolí. Sem tam pochytil pár faktů: něco o tom, že centrum funguje už více než 45 let, o důležitosti udržet hudbu a umění v jedné komunitě, další věc o měsíčních schůzkách zaměstnanců atd. Z větší části však byla Tomova mysl zaměřená na pěkného tmavovlasého učitele, ve kterém rozpoznal Billa - uvažoval, jak se mu, sakra, povedlo po dvou letech na něj nejen znovu narazit, ale také získat práci na stejném místě, kde musel pracovat i on.


***

Zaklepání na dveře probudilo Billa z omámení. Děti byly rozptýlené po místnosti, některé si fidlaly nebo ladily své příslušné nástroje, některé v párech nebo ve skupinkách prováděly hlasová cvičení. Ne tak úplně si vědom svých pohybů zamířil otevřít dveře. Jeho myšlenky byly ztěžklé obavami; ty posměšky dětí mu pulzovaly hlavou jako mírná bolest hlavy a všechno, co cítil, byla tíživá lítost, čím déle nad tím uvažoval. Byla to nějakým způsobem jeho vina, že nejmladší žákyně v jeho třídě byla šikanována?
Hlasitě vydechl, než dveře otevřel. Setkal se s postavou Ewalda Brauera a zadržel nutkání protočit oči.
"Dobrý den, pane Trümpere," pozdravil ho plešatějící muž monotónně.
"Pane, můžu vám s něčím pomoci?" Zeptal se toho muže až příliš sladce. Bill odstoupil od dveří a nechal svého šéfa vejít do třídy. Neušlo mu, jak muž pozvedl nos, když očima skenoval třídu.
"Ve skutečnosti tady něco je, můj chlapče. Dnes večer tady začíná nový vyučující asistent. Nastupuje za Jagera, jak víte, který pomáhá provozovat kurzy kytary pro dospělé v úterý a pátek večer. Mám ho teď tady a rád bych ho posadil do vaší hodiny s panem Schäferem, jelikož jeho hodina začne až mnohem později.
"Ach - no, nevidím v tom žádný velký problém."
Brauer udělal krok zpátky ke dveřím, naklonil hlavu na stranu a zavolal na kohokoliv, kdo stál na chodbě.
Billovi poklesla čelist. Ty!


"Tohle je Thomas Kaulitz, pane Trümpere; pane Kaulitzi, tohle je Wilhelm Trümper, jeden z našich odpoledních učitelů pro děti v hudebním programu. Tam vzadu můžete vidět Gustava Schäfera, který tuto lekci také vede. Udělejte si pohodlí, synu."
Tom si zastrčil ruku do kapsy, předstíral očekávání. Druhou napřáhl směrem k Billovi. "Ahoj, já jsem Tom. Rád tě poznávám."
Bill pozdrav neopětoval, ani mu nepotřásl rukou. Dal se však dohromady a rychle si odkašlal, upravil si konce svých tenkých bavlněných rukávů.
"Správně, no, takže já se vytratím. Přeji hezký den, pane Trümpere, pane Kaulitzi." Brauer k oběma mladým mužům pokynul hlavou a po cestě ven za sebou zavřel dveře.
"Vypadáš překvapeně." Tom nacpal volnou ruku zpátky do kapsy a ušklíbl se, jakmile si byl jistý, že jsou dveře pevně zavřené.
"Ty, ty- ty-!" Bill zatnul zuby, stále naprosto nevěřícně. Tom zvedl obočí, očividně pobavený. "Co tady, sakra, děláš?" Vyprskl Bill drsným šepotem, uklidněný tím, že třída za ním byla plná aktivity a hluku.
"Ten samý důvod, jako máš ty, pane Wilhelme Trümpere: Potřebuju si vydělávat na živobytí." Tom se usmál, téměř hřejivě, a opřel své kytarové pouzdro o nejbližší zeď. Silně Billa poplácal po rameni dlaní, kterou Bill rychle setřásl, a pak kolem něj prošel, aby si našel místo v zadní části učebny.
Bill si přejel rukou po obličeji. "Tohle nemůže být pravda…"


***


"Takže ty hlídáš děti, jo? Nemůžu říct, že bych to viděl jako něco, co bys mohl udělat se svým životem, Trümpere." Tom se pohupoval na plastové židli, která pod jeho vahou vrzala. Gustav udělal své představování Tomovi krátké a sladké: jakmile děti odešly, napětí v místnosti začalo být tak nesnesitelné, že se rozhodl s nejvyšší naléhavostí zmizet. Zeptá se Billa až později, jaký je jeho problém a co to má co společného s tím novým týpkem. Bill si v duchu udělal poznámku, aby toho blonďatého hudebníka pořádně zmučil, až ho v pondělí uvidí, za to, že předvedl takový podlý kousek.
"Já je nehlídám, pomáhám vést hudební třídu, pane Kaulitzi," vyštěkl Bill, stále otočený k Tomovi zády, zatímco umýval tabuli. Dělal všechno pro to, aby se za celé odpoledne s druhým mužem ani nestřetl pohledem, a skutečnost, že na sobě mohl cítit Tomovy oči po celých posledních čtyřicet pět minut vyučování, jej přiváděla do té nejnepohodlnější pozice, ve které kdy byl od chvíle, kdy se jeho rodiče a teta dozvěděli o polibku, který sdílel se svým bratrancem v deváté třídě.


"Ale mně to připadá spíš jako hlídání." Tom se zazubil, rozhlížel se po třídě a nepřítomně poklepával chodidlem do židle před sebou. "Včera jsi z toho butiku odešel pěkně rychle. Ne, vlastně jsi spíš běžel. Co to s tebou je, Bille? Smrdím nebo tak něco?" Tom se ležérně uchechtl.
Ano, z té odporné kolínské se mi převrací žaludek, a pravděpodobně i každému do vzdálenosti čtyř metrů. Bill nad tou myšlenkou nakrčil nos. "Nemám tě rád. To jsem se rozhodl už dávno. Proč pořád trváš na tom mi tak moc lézt na nervy, Tome?"
"Já na ničem netrvám; nenašel jsem si tu práci proto, že bych věděl, že tady pracuješ, a ani jsem nežádal, abych seděl ve tvé třídě," zdůraznil Tom. "Život tě zkrátka nenávidí, hádám. Karma? Jsi zlobivý kluk, Bille?" Starší mladík vyloudil tvářemi mlaskavý zvuk, napůl z nudy.
Bill neodpověděl, jeho nehty se téměř zaryly do tabule, když dokončil její umývání.
Když nedostal odpověď, Tom si vzal na starost přesunout jeho jednostranný rozhovor jiným směrem.


"Takže… dredy, jo. No, ne skutečné. Vypadají tak trochu falešně. Nejsou falešné, nebo jo? Jak to, že sis je nechal udělat jen tak napůl? Inspiroval jsem tě?" Tom pobaveně zahýbal obočím, ačkoli ho Bill nemohl vidět, jelikož byl stále otočený zády. Bill konečně ztratil nervy a obrátil se čelem k Tomovi.
"Ne, nejsou falešné, ty blbče. Viděl jsem je v japonském módním časopise," lhal. "Ani náhodou bych nepřejímal nějaké nápady od tebe. Inspiroval jsem tě snad já, abys šel a obarvil si vlasy na černo? Zdá se, že ano?"
"Ach, máš bod." Tom se zazubil a přejel si rukou přes své cornrows černé jako půlnoc.
Bill stále ještě musel dokončit report o pokroku téměř poloviny třídy, a než se ukázal Tom, plánoval to dělat ve třídě až do pěti hodin, kdy začínala lekce kytary. Rychle se rozhodl dokončit je doma a natáhl se pro svůj kabát.
"Přivádíš mě k šílenství, nemůžu tady s tebou být. Bože. Upřímně. Odcházím," zahučel Bill a hodil si tašku přes rameno. Tom rychle vstal a vykročil ke dveřím, než jimi mohl dredatý mladík projít.


"Co to děláš? Prosím, uhni," řekl Bill úsečně a složil si ruce na hrudi.
Tom si zvedl ruku k zadní části krku a promasírovával neexistující napětí. Na chvíli se zarazil, přemýšlel nad tím, co říct, než konečně otevřel pusu. "Poslouchej, Bille. Budu tady pracovat, alespoň nějakou dobu. Vykročili jsme špatnou nohou-"
"Třikrát. To mi nepřipadá jako omyl." Bill netrpělivě pozvedl obočí.
"To je jedno. Můžeme udělat nějaké příměří? Nebo něco…" Tom si unaveně povzdychl a napřáhl k Billovi ruku.
Bill však odvrátil pohled; stěna po Tomově pravé straně byla náhle tak zajímavá. Po několika minutách nervózního poklepávání nohou tiše promluvil. "Pokud mě necháš odejít bez dalšího slova, tak to zvážím."
Tom svěsil ruku a ustoupil stranou. Bill se nesetkal s jeho pohledem a tiše odešel, se stejnou elegancí za sebou zavřel dveře.


Tom se otočil zpátky do třídy, tvářil se vážně. Posadil se na jednu z mnoha židlí a opřel se tak jako předtím. Dobrý způsob, Tome. Jsi prvotřídní blbec.
Po minutě trucování a hlubokého zamyšlení zavrtěl hlavou.
Ani náhodou, tohle není moje vina. Ten kluk je osel. Vážně si přeju, abych ho najednou nemusel všude vidět. Protočil oči a vstal, aby se prošel po místnosti, šťouchal do hromady papírů a zvedal nástroje na prozkoumání. Celá takhle situace nepůjde hladce, pokud spolu on a Bill nebudou vycházet. Bylo to už dva a půl roku od chvíle, kdy s tím hezkým klukem mluvil, a o celou tu dobu později ta kousavá nesnášenlivost v Billově hlase ani trochu nepohasla. To bylo velmi znepokojující.
Když uplynulo dvacet minut a nejméně dalších dvacet jej ještě čekalo, než začne jeho nová hodina, usadil se na židli a zvedl telefon. Usoudil, že se zabaví prohlížením svých zpráv. Nedostatek mobilního telefonu nyní pociťoval skoro desetinásobně, protože věděl, že to byla na prvním místě jeho chyba, že ho neměl.
Váhavě vyťukal číslo svého domácího telefonu, číslo hlasové schránky a heslo.
"Páni, to jsou dvě zprávy, které jsem nemyslel, že budu mít." Zmáčkl tlačítko ´1´ pro přehrání první zprávy.


´Hej, Tome, kámo… To jsem já. Poslouchej, chci s tebou mluvit. Můžeme se někdy brzo sejít? Možná zítra? Bylo těžké se k tobě dostat, protože kousky tvého mobilu leží tady na mém kuchyňském stole. Ale jo… Opravdu chci hodit tuhle sračku za hlavu a myslím, že si potřebujeme promluvit. Takže, chci říct, zítra kolem třetí budu ve Starbucks, pokud už nejsi z toho všeho příliš podrážděný. To chce klid, Tome.´


Prudce vydechl. Tom nevěděl, jestli byl dychtivý to s Georgem už napravit; pořád byl relativně v mizerné náladě, lízal si rány z bitvy, kterou bojoval minulý týden, a Georg se ukázal být spíš překážkou, než pomocí při léčení. Ale jeho nejlepší kamarád mu bezpochyby chyběl a pod jeho uklidňujícím tónem se přirozeně uvolnil. Začala hrát další zpráva a vytáhla jej z jeho myšlenek.


´Heeeeej, zlato! To jsem já! Dostala jsem z Gea číslo do tvého nového bytu! Co se stalo s tvým mobilem, zlato? Nemůžu uvěřit, že se ti podařilo si tam něco pronajmout. Kdy se teda vrátíš domů?


Tom podlehl další velmi obvyklé reakci a usmál se, když uslyšel hlas své přítelkyně, jako vždy plné života. Byl znepokojen slabým podrážděním, které se mu hromadilo kolem žaludku, zatímco její kvílení otřásalo celým telefonem, ale rychle to potlačil jako vedlejší účinek ze stresu za posledních několik dní.


Ne - škrtni to, já musím přijet a vidět tě! Budu tam asi za pár dní. Já vím, že se chystáš zavěsit a být směšný a zavolat mi, abys mi řekl, že nemám jezdit. Tak ti řeknu něco, o čem jsem si jistá, že tě přesvědčí, abys mě nechal za tebou přijet… Jsem… Jsem těhotná! Uvidíme se za pár dní, machře.´


Tom upustil telefon zpátky na přijímač v okamžiku, kdy se Karlin hlas zastavil a vystřídal ho plechový hlas záznamníku. To nemohla myslet vážně… Co to jen udělal?


autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dzesi3 Dzesi3 | 19. června 2017 v 18:38 | Reagovat

Zdá sa mi to, alebo je Tomov život neskutočne posraný :D? Nenapadá ma už nič hrozné, čo by sa mu ešte mohlo stať, čiže už si asi môžem vydýchnuť, už bude iba lepšie :D .
Toto bude ešte velmi komplikované :( že to dieťa nemá s ním? Nech je hockoho iného len nie Toma.
Bill je riadna diva, urazený ešte z minulosti ...nebude to s ním ľahké.

2 Karin Karin | 19. června 2017 v 20:46 | Reagovat

Tom to snad nemůže mít horší a Bill je nafoukaný blbec.

3 Simona Simona | Web | 20. června 2017 v 11:34 | Reagovat

Ach jo, to je zase mazec!

4 Bitter Bitter | E-mail | 20. června 2017 v 12:24 | Reagovat

Ten hlas uplne slysim...
Co udelal... To by me taky zajimalo, co udelal ze ho Bill tak nesnasi...

5 Nade Nade | E-mail | 20. června 2017 v 12:28 | Reagovat

No to je mazec. Ono to prostě nestačilo, ještě nečekané (a rozhodně neplánované) těhotenství. Na Toma se to opravdu sype ze všech stran. Akorát Geo vnesl trochu naděje, že se to mezi nimi zase srovná.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.

6 Zuzana Zuzana | 11. července 2017 v 1:06 | Reagovat

Dúfam, že to tehotenstvo je len nedobrý žart... Bill to už trochu dosť preháňa, ale snáď má svoje dôvody... Ďakujem aj za túto kapitolu.

7 NicoleEivissa NicoleEivissa | E-mail | 16. srpna 2017 v 23:25 | Reagovat

A ku...a:D... Ironie osudu, ze ty nejnechtenejsi veci prichazeji v tu nejnevhodnejsi dobu. Zivot sam je vetsi dramo nez telenovely!
Libi se mi, ze aspon s Geem se veci lepsi, on proste nezklame! A Elsy je mi tak lito, dobre Bille! Doufam, ze se nebude bat se mu sverit, verit, ze ty smradi ji nechaj, je asi naivni. Zavist je mrcha.
Jinak tohle tak nadherny, ja se nemuzu nasosat tech jejich pohledu a poznamek a vubec ty hry, kterou mezi sebou zatim hraji, je dokonala-kdyz spolu mluvi proste...citim to tam, i kdyz navenek jsou k sobe odtaziti, spis Bill, Tom se snazi, ale zajimalo by me, co Tom Billovi udelal v minulosti? Mozna je tam neco nevyrcenyho a ja se to musim dozvedet! Bill k tomu urcite bude mit duvod, tak at ho kouka vyvalit a dat Tomovi zase sanci se k nemu priblizit nejen anonymously:p Tome, ty namachrovanej tunto, vim, ze jsi uz lepsi a ze at byla minulosti jakakoliv, mas u Billa sanci, tak to prosim nevzdavej^^ To bude v suchu!
Och.......... A naprosto me dostavaj ty chaty, protoze to je tak... krasne filozoficky a to ja miluju. Nemuzu se rozhodnout, jestli s Tomovyma slovama souhlasim nebo ne-asi castecne ano a castecne ne, ale kazdopadne me to nuti uvazovat nad tim s nim. Mozna casem se rozhodnu, anebo taky ne.
Dekuju drahousku Zuzu, ze nam prekladas tenhle skvost... Cim dal tim vic to miluju a cim tim vic je mi to blizky^^

8 Mischulka Mischulka | E-mail | 2. září 2017 v 17:06 | Reagovat

Bill mě docela začíná štvát s tím, jak se chová k Tomovi. Přijde mi docela dětinské, že i po takové době k Tomovi stále chová zášť a nechce mu vyjít vstříc. Nikdo neříká, že musí být nejlepší přátelé, ale aspoň by na sebe nemuseli být oškliví a v rámci možností by spolu mohli vycházet, ale on ne. Já to prostě nechápu. Tak snad má k tomu Bill pádné důvody z minulosti, protože už mě docela nebaví, jak je na Toma pořád ošklivý a nechce s ním prohodit ani pár slov.

No a Tom? Tak ten má tedy pekelně šílené období, které mu vůbec nezávidím. Nějak doufám, že to těhotenství je jen žert a výmysl, ale nevím, nevím tedy.

Ještě jsem chtěla říct, že tahle povídka je strašně zvláštní. Zatím asi není úplně mým šálkem kávy, ale ráda se nechám překvapit, co ještě další díly přinesou. ;-) Moc děkuji za překlad!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama