Berlin, Anonymous 4. (1/2)

15. června 2017 v 16:00 | Janule |  Berlin, Anonymous
autor: Estricnina






No to si snad ze mě děláš srandu


Pátek, 19. listopadu 2010
21:03
Odesláno na adresu: TDeluxe89@yahoo.de


Napůl spím, ale myslel jsem, že dám pro tebe dohromady krátký mejl, protože jsem nebyl tak úplně ´kolem´. Už nějakou dobu jsme spolu nemluvili - jako skutečně nemluvili - a mně chybí naše bezcílné klábosení, víš? Doufám, že nejsi moc zaneprázdněný. Já jsem ve skutečnosti vyčerpaný, ale nemůžu ti říct proč, dokonce ani kdybych chtěl. Ale je to tak zasraně na hovno. Je to, jako by se mé tělo schválně vypínalo, a já začínám uvažovat, jestli ví něco, co já ne. Okay, tak jsem divný, to je fuk, pořád je to na nic.
Možná je to mé podvědomí, které mi nedovoluje ti odpovědět, protože ví, že tvoje koule jsou ve vážném nebezpečí. Budu k tobě upřímný; jsem vysoce školený a zkušený virtuální kastrátor. Ospravedlňuju svou hrůzu nahánějící mysl tvou urážkou na jednu z nejlepších kapel, které kdy chodily po Evropě. Protože tě mám rád, rozhodl jsem se, že tě toho ponížení ušetřím - ale jen proto, že jsem milosrdná a odpouštějící duše, která nemá nic jiného než lítost pro ty, jimž byl diagnostikován špatný hudební vkus. Jednoho dne se to naučíš. :)


Poslouchej - já vím, že jsme spolu v poslední době mluvili méně, a já nebudu vyzvídat, protože mi do toho nic není a… no, však víš, já nevím, kdo jsi. Jsem úplně nepoužitelný v dávání rad, ale jsem opravdu dobrý v tom dávat ostatním vědět, jaké jsou moje názory, takže tady zkombinuju dvě věci dohromady: Nedívej se na nejnovějšího Harryho Pottera. Stojí to úplně za hovno, a ta změna všech režisérů už od Columbuse mě taky nijak neohromila, a všiml sis, jak je Brumbál čím dál divnější? Cítil jsem se jako zneuctěný, když jsem se na to dodíval, pořád jsem chtěl na Harryho křičet, aby utíkal, ale zase, on pořád utíká od jedné věci ke druhé. Já nevím, proč pořád vypadá tak emočně znepokojený; je to supermagický typ kouzelníka, egoistický hňup. Já bych si přivolal štěstí, kdykoliv bych jen chtěl, možná spoustu peněz nebo dům nebo cokoliv, co by mě jen napadlo. V tom je ta krása magie. Kdyby jen život byl tak pohodlný. Možná bych vymyslel zaklínadlo lásky. Když jsem byl malý, babička mi vždycky říkávala, že láska je kouzlo. Samozřejmě, že jsem té staré bláznivé ženské nevěřil, protože pro mě bylo kouzlo králíček vytažený z klobouku, nebo žena rozříznutá napůl. To není totéž jako láska. Láska se zdá být mnohem méně hmatatelná. Nemyslím si… ach, to je jedno. Nevím, co si myslet. Možná, že vševědoucí TD o magii jednu nebo dvě věci ví.


Pokud ti nic z toho nedává smysl, pak musíš být blázen. Vím, že to tak musí být, protože mně to smysl nedává vůbec. Ať už máš na mysli cokoliv, mysli na to jako na něco snadno ovladatelného, bez ohledu na to, jak ohromně to vypadá. Situace, která vyžaduje zlepšení všema dostupnýma rukama. Kdokoliv, kdo řekl ´svět se netočí kolem vás´ žil v popření, protože tvůj svět ano, a měl by být tvarován podle tvých představ.
Já vím, že to bude znít hloupě, ale mám takovou trapnou představu, že s životem by se mělo nakládat jako s písní; má zápletku, ať už jakkoliv nejednoznačnou. Je to směsice rytmu, rovnováhy, opakování a celkového výsledku - dobrého nebo špatného. U opravdu dobrých písniček se jejich tempo často mění, aby to posluchače stále zajímalo a byli ochotní následovat tu změnu. Píseň by nedošla nikam bez různých posunů, a nakonec by nedošlo k žádnému závěru. Možná tam bude pár zkažených not, ale pouze proto, aby udržovaly rovnováhu mezi povzbudivými refrény. Jestli to tak moc stojí za hovno, změň to, protože chceš, aby tvá píseň stála za to být poslouchána všemi kolem tebe.


Koneckonců, ten svět, který znáš, se kolem tebe točí; podobně jako kolem naší oblíbené dámy v nesnázích, Pan Potter - kterého všichni známe (Ať už o 7 nebo 15 filmů později) bude mít nakonec svůj šťastný konec.


***


Pořád mám ještě hodinu a půl
. Tom zasténal a nepřítomně se popadl za břicho. Obě ruce si nacpal do kapes, zatímco se potuloval po hlavní třídě a soustředil se na vše kromě násilné hladové bitvy, která způsobovala velmi hlasitou válku v jeho vnitřnostech. Prsty měl zkroucené kolem malé kartičky, na kterou si včera zaznamenal všechny informace o pohovoru. Hlad pravděpodobně vyhlásil válku jeho nervům a zdvojnásobil tak jeho nepohodlí; ale k tomu by se nepřiznal.
Instinktivně kývl na několik blonďatých dívek procházejících kolem a nebyl nijak diskrétní ohledně toho, že otočil hlavu, aby se krátce podíval na jejich pozadí, zatímco se zachichotaly. Alespoň některé věci se nestaly kořistí jeho mizeného osudu. Už ze zvyku si upravil čepici a náhle se cítil lehčí. Jen kdyby si nyní mohl dovolit hezký pozdní oběd.


Tom se rozptyloval nahlížením do obchodů. Trvalo to chvíli, než strávil, jak moc mu Berlín chyběl, všechny ty nepatrné zázraky uprostřed běžně vypadající městské scenérie; slabé mastné vůně ze stánků s jídlem a podivných restaurací promíchané s těžkými, zakouřenými pachy ucpaných silnic, se podivně pohodlně usazovaly v jeho plicích. Kapela si prošla spravedlivým podílem úchvatných měst během dvou let cestování po Severní Americe, ale zdálo se, že žádné z nich natolik nenapadlo jeho smysly tak ohromně jako právě teď Berlín. Možná, že tentokrát se nějakou dobu zdrží.


Jeho oči se zastavily na zajímavě vyhlížejícím butiku, který se nacházel mezi větším obchodem s obuví a tím, co vypadalo jako italské bistro. Přešel k výloze, nadhodil si na zádech těžké kytarové pouzdro a zastavil se před několika oblečenými figurínami. Tohle - tohle je bunda Toma Kaulitze. Tomovy rty se zvedly do malého úsměvu, jak si prohlížel velkou, hedvábnou vínově-černou bundu. Po pečlivém zkoumání bundy se rozhlédl kolem po dalších kusech oblečení a doplňcích, všechno v různých stylech a barvách a vše bylo velmi svěží a mladě vypadající. Na policích v přední části ležely tlusté, elegantní, po kolena vysoké boty vystavené v levé části výlohy, kontrastující s neonově proužkovanými teniskami v pravé části. Vzhlédl k vývěsce obchodu a odfrkl si: Ezoterický design.
Usoudil, že má před pohovorem ještě čas a s mírnou zvědavostí vstoupil dovnitř. Malé nakupování očima bylo neškodné, ačkoliv Tom věděl, že kdyby mohl vyměnit svůj poslední rozpočet na jídlo na tento týden za nové džíny nebo tu krásnou bundu, tak by to okamžitě udělal.


***


"Lisho - řekni mi pravdu."
"Je to…" Drobná brunetka si povzdychla do dlaní a pozorně přikývla, když studovala oděv, který Bill držel před sebou. "Jsi to… ty?"
Bill unaveně svěsil ruku a protočil oči. Potřeboval víc rozhodnější přátele; v tomto ohledu byli všichni stejní. "To jsi říkala i o tom posledním!" Povystrčil spodní ret a zaměřil se na kašmírovou košili ve své ruce. Byla elegantně černá, měkká pod jeho prsty, stylová, ale přitom nic, co by z ní vykřikovalo ´staromódní´. Přejel prsty podél švu mírného výstřihu do V a vzhůru po stříbrném prošití, které se postupně táhlo až na rukáv.
"Ne, ne… Tahle se mi tentokrát opravdu líbí. Vypadá skvěle. Není to fér, že někteří z nás mají dar vypadat dobře téměř v čemkoliv." Felicia si poraženě povzdechla a opřela se zády do jedné z židlí, které se nacházely u převlékacích kabinek.


"To není pravda," odsekl Bill, ale nedokázal skrýt úsměv ohrožující koutky jeho úst. Rozhodl se zabořit do stojanu za sebou, neschopný skrýt svou radost z dobrého povzbuzení jeho ega. Po chvíli neúspěšného hledání hodil ostatní kousky oděvů na prázdnou židli vedle své kamarádky a zvedl ruku, aby zatahal za jeden ze svých dredů. "Ale ve vší vážnosti… Pro tuhle věc musím vypadat dobře. Už jsem kvůli tomu ječel na Ala… Bylo by hrozné jít tam v jakékoliv staré věci, kterou mám v šatníku."
"Ty jsi na něj za to ječel? Bille…"
"Já vím, já vím, matko, nezačínej s tím taky." Dobromyslně protočil oči a s obnovenou energií se zabořil do stojanu po levé straně. "Prostě chci vypadat slušně. Je to už nějakou dobu, co jsem byl na něčem tak, já nevím, nóbl?"
"Je to už nějakou dobu, cos dělal cokoliv jiného kromě práce. Jak to s tebou Alfons vůbec zvládá?"
"Musím pracovat, jestli si chci něco našetřit, ty to víš," zavolal Bill za stojanem. "Nemůžu si dovolit ani nemocenskou. Všechno spolkne můj nájem; sem tam i vynechám nějaké to jídlo. Plat v centru stojí za hovno, ale je to všechno, co právě teď mám. Prostě to se mnou vydrž? Možná můžeme strávit nějaký den na pláži, až budu mít volno. Já, ty, Ali, a hmm, já nevím, můj neuvěřitelně roztomilý kolega Gustav?" Vykoukl zpoza stojanu, který už napůl otočil kolem dokola, a pohlédl na tvář své kamarádky pro jakoukoliv reakci.


"Gustav… oh. Má krátké blond vlasy a občas nosí ty brýle s tlustými obroučkami?" Feliciin výraz byl nečitelný a Bill tiše zaklel.
"Jo, je opravdu milý. Je to docela tichý chlapík, i když trochu zvláštní… říkal, že tě zná, jezdíte stejným autobusem nebo tak něco. Myslel jsem, že-"
"Říkal jsi pláž?"
"Říkal," Billa odradil její nedostatek zájmu o Gustava.
"Je listopad, Bille. Nemůžeme se v příčetném stavu přiblížit k pláži až do května… pokud vůbec to!"
Bill pokrčil rameny. "Řekl jsem, že to uděláme, jakmile budu mít příště volno."
Felicia protočila oči a vstala. Překřížila si paže na hrudi a začala se procházet obchodem, prohlížela si zářivé oblečení visící z věšáků na stěně. Proč Bill nenakupoval v normálních obchodech, to nikdy nevěděla.


Po nějaké době se Bill rozhodl, že by se raději zhroutil, než aby musel prohlížet nějaké další potenciální oblečení. Musel ale ještě najít něco atraktivnějšího než tu kašmírovou košili, kterou si vybral, a jeho frustrace vyvrcholila. "Lisho," řekl zpěvavě, "Felicio, jdeme. Asi za půl hodiny musím být v práci." Šoural se k židlím, kde před několika minutami seděla, ale uviděl jen svou tašku a nejméně tucet kousků oblečení, které vybrali z regálu už dříve. "Lisho?"
Nakrčil obočí a popadl tašku ze židle, jen stěží vzal na vědomí další předměty, které mentálně už dávno odhodil. Prošel skrz obchod a ochotně ignoroval touhu se rychle prohrabat stolem s ozdobami a opasky, kolem kterého přitom prošel. Zachytil pohled na její krátký culík v oddělení bot a rychle k ní zamířil.
"Lisho, pojď, musím do práce. Gustav, který je neuvěřitelně zodpovědný, soustředěný a přesto kouzelně jemný a sladký člověk, bude, ehm, ve mně zklamaný, pokud nebudu v naší třídě včas. Už jsem se zmínil, že je cool?"


Bill se přiblížil k její postavě, naštvaný, že mu okamžitě neodpověděla. Trvalo mu chvíli, než si všiml vysokého muže, se kterým očividně živě klábosila. Zastavil se ani ne metr za ní a oči mu se zvědavostí padly na toho cizince. Černé cornrows lemovaly pokožku jeho hlavy a na hlavě mu seděla modrá čepice, opatrně umístěná na bok. Rychle si povšiml pytlovitého, tmavého oblečení, než zvedl pohled k jeho tváři. Přitažlivý, velmi přitažlivý, byla jeho první myšlenka. Mužova kůže měla zřetelně zlatý nádech a v kontrastu s tmavými vlasy nádherně zářila; ale když jeho oči zachytily odlesk stříbrného kroužku ve rtu, Billem projel záblesk poznání. Otevřel ústa, nejistý, jestli by měl něco říct, ale ať už měl nebo ne, jeho hlas mu právě v tu chvíli vypověděl službu.
Felicia za sebou náhle ucítila jeho přítomnost a otočila se. "Už jsi hotový, Bille? Nemusíš za chvilku do práce?" Usmála se, ale po chvíli její smích zmizel, když si všimla zvláštního studijního pohledu v Billových očích. Následovala jeho zorné pole a podívala se zpátky na Toma.
Tom s široce otevřenýma očima opětovával jeho pohled. "Já… ty, ehm… Bille?" Dostal ze sebe nepřipraveně a zopakoval přitom ochraptělým hlasem jméno, které použila Felicia.
Felicia vzrušeně tleskla rukama.


"Omlouvám se, že jsem vás nepředstavila. Ehm, Tome, tohle je jeden z mých nejlepších přátel, Bill. Bille, tohle je můj dávný kamarád z dětství. Jako děti jsme spolu chodili do školy, než jsem se přestěhovala do Anglie." Znovu se usmála, ale ani jeden z mladíků neodpověděl. "Vy dva se, ehm, už znáte, nebo…?" Zeptala se Felicia zvědavě, s nejistotou, jak reagovat na způsob, jakým se oba muži před ní zabývali závodem v zírání.
Bill okamžitě na chvíli zavřel oči, když její hlas konečně zaregistroval. "Tome?" Dostal ze sebe nakonec váhavě.
Tom přikývl a nepřítomně si zastrčil ruce do kapes. "Páni," vydechl. "Ty ses, uh, opravdu ses změnil. Ty poslední roky pro tebe byly vážně dobré, Trümpere." Tom se kousl do svého piercingu, zaskočený vší tou známostí a neznámostí Billova vzhledu. Tenkrát jsem myslel, že vypadá jako holka, ale tohle je něco jinak komického. Je zatraceně skoro jako model, a je nádherný.


Billovy oči na zlomek vteřiny zabloudily k podlaze, v ústech měl náhle sucho. "Mhmm, je to jiné. Vypadá to, že ty si taky nevedeš špatně," uzavřel to nakonec s nevrlým podtónem. Nervózně si popíral, že jej předtím zcela bez rozpaků okukoval, aniž by si byl vědom toho, kdo to je. Během dvou let se Tomovy chlapecké kvality, odrážené těmi volnými dredy v jeho blonďatých pramenech, dramaticky vytratily, a jeho rysy byly nyní stejně pevné jako copánky v jeho vlasech. Ta radikální změna musela být příčinou toho kolosálního kroucení hluboko v jeho žaludku.
"No, uhm, to… to je skvělé. Vy dva se znáte," začala Felicia. "Jste přátelé, nebo-"
Bill sebou škubl při použití slova ´přátelé´. V náhlém návalu se mu v mysli objevily vzpomínky na jízdu vlakem, a on mohl cítit, jak mu končetinami až do hrudníku protékají slabě zřetelné pocity viny. Dříve, než mohl promluvit, ho Tom přerušil.
"Chodili jsme spolu na střední. Nepamatuju si, že bychom byli přátelé." Nezdálo se, že by byl v Tomových slovech nějaký hněv ani roztrpčení a Billovým uším zněly poměrně nekompromisně. Černovlasý dredatý mladík přikývl, téměř jako v nějaké neexistující dohodě. "Nemohli jsme být. To proto, že to bylo proti zákonům nebo tak něco. Byl to nějaký bláznivý zásah osudu, logika, se kterou si jasně nechceš zahrávat, a jsem si jistý, že by to byl zcela riskantní krok, kdybychom se rozhodli vzájemně zapojit do jakéhokoliv přátelského jednání," uvedl Tom, jako kdyby to byla ta nejdůležitější věc na světě, kterou musel říct. "Takže ne, nejsme přátelé, že Bille?"


Billovy oči jen stěží opustily jeho tvář a tak spatřil to mírné zvednutí Tomových úst, když mluvil. Rychle to považoval za samolibou formu posměchu. Bill se hlasitě zasmál a dramaticky pozvedl obočí; tenhle kluk byl absolutně, směšně, neuvěřitelně absurdní. Někteří lidé se k lepšímu prostě nezmění. Zvláště rozmazlení, sebestřední bastardi jako Tom.
"Lisho, myslím, že bychom měli asi jít - už tak přijdu pozdě."
Felicia se zamračila, nejen že nerozuměla, jaký to druh polo-konverzace právě proběhl mezi Billem a Tomem, ale také proč Bill mluvil k ní s očima stále přilepenýma k Tomovi.
"Jasně," souhlasila rychle, nepříjemná atmosféra rychle začínala být dusivá. Lehce zatahala za Billův rukáv. "Tak pojď, svezu tě. Tome, opravdu moc ráda jsem tě zase viděla! Někdy bychom si měli zajít na kafe, ano?"
Tom kvapně otočil hlavu dolů k Felicii a přikývl dřív, než zaregistroval, s čím to vlastně souhlasil. "Jistě. Jo, rozhodně." Kafe, uf. Přejel si jazykem přes své suché rty a nadiktoval jí telefonní číslo svého nového bytu, které si zapsala do mobilu.


"Skvělé. Okay, měj se!" Vyměnila si s Tomem zdvořilé úsměvy a poté byl Bill odtažen za rukáv od druhého mladíka dřív, než to vůbec zaregistroval - jeho pohled byl násilně odtrhnut od Tomovy tváře.
"Taky jsem tě rád znovu viděl, Bille." Tom zamával Billově vzdalující se postavě a, dle očekávání, neobdržel žádnou odpověď.
Jaké byly šance? Tom potřásl hlavou a chvíli počkal, než obchod opustil.
Stále nadutá mrcha, co. Někteří lidé se prostě nezmění, hádám.
Koneckonců, co čekal; ne všechny žáby jsou zakletí princové. Nebo princezny, přesněji.
Možná jen prostě potřebuje být políben.
Tom se kousl do rtu s tím nejširším úšklebkem a potlačil uchechtnutí. Čekal na něj pohovor a ne zkoumání ropuchy.


***


Cesta do práce byla nepohodlnější, než čekal. Po celou dobu se jej Felicia vyptávala na to krátké setkání s Tomem v butiku. Od toho, proč byl tak tichý, když se navzájem znali, až po to, proč je Tom označil jako ´ne-přátele´. Bill, samozřejmě, na žádnou z nich příliš jasně neodpověděl a omezoval své odpovědi na přikývnutí, zavrtění hlavou a jednoslovné odpovědi. Nedokázal pochopit, proč se náhle cítí v tak povznesené náladě poté, co Toma znovu viděl. Nebyl tam žádný skutečný důvod, proč by měl jejich setkání nějak přehnaně analyzovat; Tom nebyl koneckonců nic víc než jen známý. Navíc takový, kterého nikdy neměl rád. Nemohl si pomoct a zachvěl se, když si připomněl, jak se jeden do druhého zavrtávali pohledem. Proč to tak bylo?


Bill si několikrát rukama protřel čelo, ale ne tak silně, jako když Felicia nakonec došla k vlastní reakci na to, že Toma po tak dlouhé době potkala. Bill se dozvěděl, že jejich rodiče se vzájemně přátelili, a přestože se její rodina přestěhovala do Velké Británie, když nastoupila do páté třídy, jejich rodiny zůstávaly v kontaktu a pravidelně se vzájemně navštěvovaly až do doby před několika lety. Bylo možné, že nevěděla, jakým naprostým blbcem se Tom dle Billova názoru během střední školy stal. Možná to nevěděla, a proto nemohla přestat mluvit o tom, jak moc hezky vypadá, jak se zdá být pořád tak milý, a jak je pořád tak okouzlující, jako si jej pamatovala. Nemohla to vědět, protože pak by nebyla tak natěšená si s ním dát kafe a znovu ho poznat.
Když se Bill konečně dostal do práce po tom, co se zdálo být jako ta nejdelší jízda za poslední dobu, jeho oči padly na Gustava, který seděl ve třídě a hluboce se mračil. Cítil se, jako by se na něj vykašlal a až do té chvíle si na něj ani nevzpomněl. Bill se v tu chvíli cítil jako ten nejsobečtější člověk na světě.
Pořád si opakoval, že je pátek, aby uklidnil svůj náhlý neklid, slavný víkend se blížil, ačkoliv rozcvičování čtvrteční hodiny dramatické třídy bylo slyšet až z druhého konce haly.


Odložil si věci, když se začaly objevovat děti, spousta z nich oblečená stále ve školní uniformě. Zamumlal svůj pozdrav Gustavovi, než začal psát na bílou tabuli, stále beznadějně ztracen v hlubokém oceánu vlastní mysli. Když skončil se zápisem programu dnešní hodiny, prošel se třídou, aby zavřel dveře. Usoudil, že už přišlo i poslední z dětí, a krátce, vzdáleně přejel pohledem chodbu, zatímco dveře jemně zavíral. Jeho reakce byla téměř dramaticky opožděná, stejně jako všechny jeho pohyby od chvíle, kdy dorazil; hlava mu vystřelila vzhůru a pak se rychle přitiskl ke dveřím, aby viděl lépe skrz malé okno. Podařilo se mu zahlédnout záblesk tmavě modré čepice a tmavých cornrows, které následovaly za roh pana Brauera.


***


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (00:51)
kyselá zelná rybí polévka je zatraceně dobrá, kámo. nemáš tušení, o co přicházíš. kdybych si právě teď mohl nějakou uvařit, tak bych to udělal.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (00:51)
Jaké to je, žít se ztrátou chuti? Vážně, měl by ses nechat prohlédnout.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (00:52)
vtipné. takové sračky mají jen staříci.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (00:53)
Mohl bys být klidně scvrklá stará ženská s prsama až u kolen a já bych se to nedozvěděl.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (00:53)
mmhm, a to by se ti líbilo, co. chtěl bys něco takového. chtěl bys omotat ruce kolem mých sedmi pneumatik v pase. vsadím se, že máš o mně pěkně zvrácené fantazie ;)


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (00:55)
Ty jsi vážně narušený. Ty a tvoje kyselé zelí byste mě měli nechat na pokoji… Musím brzy vstávat, a když tady sedím a předstírám, že s tebou vedu rozhovor, ničí mi to mou dokonale zdravou mysl. *povzdech*


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (00:59)
no jo. zapomněl jsem. vyžaduje to nějakou vážnou duševní rovnováhu být virtuální kastrátor? jako co?


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:01)
To vyžaduje. Budeš můj příští pacient, pokud takhle budeš pokračovat.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:02)
seschlé staré dámy, které mají koule? tak se rozhodni.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:03)
Ty jsi nemožný


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:06)
Chybějící gramatika! Na minutu jsem si myslel, že máš skutečně mentalitu dvacetiletého. A stejně, nenáviděl bys mě, kdybych nebyl nemožný.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:08)
Moje mentalita je v pořádku. Je to ta tvoje, o kterou si dělám starosti. Mladí lidé nemohou mít slušnou gramatiku? Musel jsi to nějak chytit, právě jsi použil správná velká písmena.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:09)
sakra.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:10)
Nenáviděl bys mě, kdybych byl jako ty.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:10)
jistě. někdo tak zatraceně perfektní jako já může být pouze jediný svého druhu.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:11)
No páni, kovboji, tvoje ego nás všechny pohltí.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:11)
To musí být náš společný rys.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:12)
kovbojové a polykání, hmmmmm.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:13)
Hej, dej se dohromady.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:13)
dohromady s kým hmmmmm


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:13)
*zastřelil se*


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:14)
střílení sama sebe hmmmmmm


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:14)
To nemělo ani blízko k tomu být sugestivní! Jsi šílený.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:16)
Pokud jsem já, pak ty jsi taky :p


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:17)
Když to říkáš.
To musíš být ten, kdo mě tak přivádí k šílenství.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:18)
To může říct každý!


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:19)
Jdu do postele.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:19)
Pff zlato. Nebuď zlý.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:20)
Vážně - je moc pozdě a já musím ráno vstávat. Jsem rád, že jsi přinejmenším naživu. Začínal jsem si trochu dělat starosti.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:21)
Aww no není to sladké.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:21)
Nebuď pták -_- Byl jsem milý a myslel na tvůj blahobyt.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:22)
Já vím, já vím. Ježíši. Jo, jsem v pohodě, jen jsem měl drsných pár dní.
Někdy se to tak stává. Myslíš si, že je konec světa. Ale je to dobré, věci se začínají obracet k lepšímu. Díky, že sis dělal starosti. Je to šílené, jak to vypadá, že poznáš, kdy se cítím na hovno, i když ti to neřeknu. Nepamatuju si, že bych ti propůjčil svůj mozek.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:28)
Není půjčený, je v mém vlastnictví. *vrtí obočím*
No, aspoň že už se máš lépe. Já nevím, prostě jsem měl takový pocit, to je všechno. Jsi mi k ničemu v poškozeném stavu.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:34)
Nejsem žádný toustovač nebo tak něco. Ale hej, díky. Ačkoliv teď to zní, jako že mě potřebuješ - ale dává to smysl. Opravdu mě potřebuješ.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:36)
No… ty potřebuješ mě!


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:44)
Potřebuju.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:46)
A kdo je teď nechutný a sentimentální? (To ti trvalo tak dlouho na to přijít, nebo co?)


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:47)
*pokrčí rameny* Jsi dobrý kluk.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:48)
Ty taky. Je tady spousta lidí, která by tomu nerozuměla, ale jsem rád, že ty ano.


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:49)
Jo, já vím. Teď běž spát. Už zase mě děsíš. Musím jít sledovat harryho pottera.


Když mi život dal citrony a řekl mi, abych byl milý, zeptal jsem se, kam schoval cukr a mraženou vodku, napsal: (01:52)
Užij si to. *protočí oči* (vážně, nedívej se na to)
Promluvíme si později.
Dobrou!


Schlief 'n Jahr in der Gesangskabine Schulden ohne Ende, nichts zu essen alles war Krise, napsal: (01:52)
Dobrou.


autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vanity Vanity | 15. června 2017 v 20:13 | Reagovat

Snažím se, vážně se snažím, ale jsem z té povídky tak zmatená. Ani netuším, který z nich je mi sympatický víc. Možná je to tím, že mi jsou nesympatičtí oba. Netuším. Na začátku jsi měla pravdu Zuzu, je to úplně jiná povídka než ostatní. Zatím mě nepolhtila tak, abych se nemohla dočkat dalšího dílu, ale určitě ji dočtu už snad jen proto, abych si řekla buď - jo, fajn, třeba si jí někdy přečtu znova a nebo - ne, rozhodně ne.
Každopádně díky za překlad. :)

2 Karin Karin | 15. června 2017 v 20:40 | Reagovat

Je to zvláštní povídka doufám že se to trochu rozvine.

3 Dzesi3 Dzesi3 | 16. června 2017 v 1:21 | Reagovat

Mate pravdu,je velmi zvlastna ale takym druhom zvlastnosti, ze sa mi velmi paci, vzdy sa tesim na novy diel a citam bez dychu. Tento diel je uzasny!Chalani sa opat stretli zoci voci. Obaja maju zvlastne spravanie,su zmäteni a mna bavi analyzovat co je za tym-myslim si,ze Bill povazuje Toma za zleho sebeckeho hajzlika ale zaroven je uneseny z jeho krasy (to my vsetci <3 ),je zvedavy a urcite chce vediet,ako sa Tom mal a co robil a robi ale neprizna si to, Tom zase lutuje, ze sa s Billom nikdy nebavil, pripada mu zaujimavy a krasny, mysli si,ze chyba je v Billovi,asi nechape dovod jeho odmeranosti. Koncim s polemizovanim :D . Dakujem za super preklad dielu :-*

4 Kamila Kamila | Web | 16. června 2017 v 18:42 | Reagovat

Zajímavý, moc zajímavý....

5 Bitter Bitter | E-mail | 18. června 2017 v 8:08 | Reagovat

Tak realisticky, az to desi. Hlavne ty maily a chat tomu davaji uplne jinej rozmer. Jen je mi lito Gustava, asi si ted neskrtne...

6 Zuzana Zuzana | 11. července 2017 v 0:32 | Reagovat

som netrpezlivá čakám kedy sa začnú stretávať dobrovoľne:) veľmi pekne ďakujem za ďalšiu kapitolu.

7 NicoleEivissa NicoleEivissa | E-mail | 16. srpna 2017 v 20:04 | Reagovat

Mne tak strasne bavi ty jejich genialni rozhovory, to s tim zelim me rozsekalo :DDD
Oni se zas videli nazivo... Je to tam, je to taaaam! Uz driv jsem si vsimla, ale to co pred sebou delaj, to je maska, uplne muzu citi tu elektrinu ve vzduchu^^ To, jak neodtrhli od sebe pohledy. O to vic me to zajima!:D Proste... Svym zpusobem je to neskutecne romanticky, vzrusujici a vubec to neni nuda!
Akorat Fel vypada, ze by brala spis Toma:D Prislo mi usmevny, jak ji Gustava Bill "nenapadne" dohazoval:D
Dekuju moc Pani prekladatelko, opet za uzasne ctivek dilek, ty jejich prezdivky jsou taky neco!:D

8 Mischulka Mischulka | E-mail | 2. září 2017 v 16:24 | Reagovat

Takže další osobní setkání, které ale opět nedopadlo nijak valně. Mně docela zajímá, jak se budou oba tvářit, až přijdou na to, že spolu budou pracovat. :-D Tedy pokud je má domněnka správná. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama