Connect With The Devil 29.

18. března 2017 v 15:00 | Janule |  Connect With The Devil
autor: Emilia






"Tak si to shrňme, víme, že v Ďáblově zmizení má prsty Levák s pirátem… a Pavouk." Fred přecházel po zkušebně sem a tam, zatímco se snažil dát si dohromady fakta. Nad jeho afrem se vznášel dým z právě zapáleného čerstvě ubaleného jointu. Ricki se rozvalený na gauči cpal sendvičem. Gustav seděl za svými bubny a zlehka do nich ťukal paličkami. Uklidňoval se tak a pomáhalo mu to přemýšlet.
"Je to divný, Ďábel Pavoukovi zachránil prdel. Bez něj by si z něho v base udělali děvku a podřízli mu kejhák." Přidal se k Fredovým dedukcím Gustav.
"Třeba na něj Levák něco má." Zahuhlal Ricki s plnou pusou a vyprskl na sebe kus papriky.
"A? I kdyby, stejně je to krysa. Musíme prověřit, co za tím stojí." Fred se tvářil znechuceně. Nesnášel zrádce a podrazáky.
"A co Ďábel? Kde je teď? Než zjistíme, co s ním je, může bejt už pozdě." Gustav upozornil na zřejmý fakt, který byl jejich problém číslo jedna. Pořád nebyli ani zdaleka blízko tomu, co se s jejich parťákem stalo.
"Jestli už nezařval." Utrousil Ricki a Fred se na něj vražedně podíval.
"To je tvoje zbožný přání, co? Nevím, kde Ďábel je, jestli je mrtvej nebo živej, ale my rozhodně zjistíme, co za tím vězí a pomstíme ho. S ním nebo bez něj." Fred měl v očích dravost. Bylo to oko za oko, zub za zub.
"Souhlas." Přitakal Gustav.


"A jak to chcete, vy chytráci, udělat?" Ricki pozvedl tázavě obočí a dál nevzrušeně žvýkal svůj sendvič.
"Slyšels, co říkala ta holka, mají mít nějakou velkou akci. A podle toho, jaký cavyky vokolo toho dělala, větřím velkej kšeft. Musíme zjistit, vo co jde." Gustav měl v hlavě plán. Zatím nevěděl, co budou nebo nebudou schopni udělat. Museli se dozvědět víc.
"Jestli kápnou na to, že slídíme, jsme mrtví, uvědomujete si to?" Ricki nezněl zrovna nadšeně. S dealerama nebylo radno si zahrávat. Uměli si vybírat dluhy, stejně tak jako věděli, jak si poradit se slídilama, kteří strkali nos, kam neměli. Tohle bylo zcela na jiné úrovni než pouhá pouliční zlodějina, kterou si kluci z kapely občas přivydělávali.
"To můžem být i tak. Teď když je Ďábel pryč, si bude Levák víc vyskakovat. Jestli se spolčí s Pavoukem a Pirátem, zaberou část čtvrti. Nebude pro ně těžké najít si svoje lidi. Pak už to bude vážně problém." Fred zvýšil hlas a dával důraz na každé slovo.
"Fred má pravdu." Přitakal Gustav. Tohle byl jen začátek přicházející hrozby. Už tak bylo málo lidí, kterým mohli věřit. Kdyby Levák získal ve čtvrti větší vliv, byl by to pro ně teror. Nemohli tomu nechat volný průběh.
"Někdy je tvoje přemejšlení kurva děsivý." Sykl potichu Ricki, ale věděl, že má Fred pravdu. Poprvé od okamžiku kdy se Ďábel ztratil, si pomyslel, že by bylo lepší, kdyby se ta jeho otravná prdel potloukala kolem a ukázala Levákovi jeho místo.





"Tady zastavte, dál to zvládnu sama. Počkejte prosím na rohu budovy, budu hned zpět." Poručila Konstantine Timovi a než vystoupila z auta, nasadila si sluneční brýle. Zamířila ke vchodu do velké prosklené budovy.
"Dobrý den paní Kaulitzová, dlouho jsem vás neviděla. Sluší vám to." Recepční Gladis okamžitě Konstatine poznala a uvítala ji s vřelým úsměvem. Konstatine jí ho ovšem neoplatila.
"Zdravím, Gladis. Jdu k Franzovi." Konstantine byla stručná. Neměla čas ani náladu se s ní vybavovat.
"Pan Kaulitz tu ale ještě není." Oznámila Gladis Konstantine skutečnost, se kterou byla již dávno obeznámena. Věděla, že dnes tu Franz v tuto hodinu ještě nebude, proto sem jela. Před Gladis však nasadila přirozeně udivený výraz.
"Oh, to nevadí. Mám si u něj v kanceláři vyzvednout jen nějaké papíry. Nechci jej zdržovat, má spoustu práce. Máte klíč, že?" Konstantine si posunula sluneční brýle z kořene nosu a zadívala se Gladis přímo do očí. Počastovala ji velmi přesvědčivým pohledem.
"Jistě, paní. Mám něco vyřídit?" Gladis bez zaváhání sáhla do šuplíku pro náhradní klíč. Konstantine byla jeho manželka, takže neměla důvod pochybovat o jejích úmyslech. Navíc neměla tušení o rozvodu a všem, co se mezi manželi Kaulitzovými dělo.
"Není třeba, hned budu zpátky." Konstantine si vzala od Gladis klíč a zamířila k výtahům, kde zmáčkla 4. patro.


Suverénně vyšla z výtahu, když se dveře konečně otevřely ve 4. patře. Odemkla kancelář a zamířila k Aliciinu stolu. Rozhodla se pustit do pátrání na vlastní pěst, poté, co jí Leela řekla, že nezjistila nic zásadního. Snažila se při prohledávání věci vracet na původní místo, aby si ta mrcha ničeho nevšimla.
"To snad není možný, nic." Zaklela. Najednou zavadila o nějaký předmět, který spadl na zem. Sehnula se pro něj a pozorně si jej prohlédla. Byl to flash disk. Na místě, kde ležel, než ho shodila, k němu byl přilepený lístek s poznámkou sobotní prezentace. Konstantine zamířila k Francovu stolu, kde zapnula počítač a připojila flash disk. Byla na něm uložena obsáhlá prezentace, spoustu grafů a složitých návrhů. Sobota byla zítra a předpokládala, že vytvořit něco takového zabralo jistě několik dní, ne-li týdnů. Označila obsah a klikla na delete. Jakmile byl obsah z discu smazán, vytáhla ho, vypnula počítač a s úsměvem ho vrátila na původní místo. Zamkla za sebou kancelář a alespoň s malým pocitem uspokojení odcházela. Když už na ni nic nevyhrabala, tak jí přinejmenším právě hodně zavařila u Franze.




Serina seděla u svého toaletního stolku a líčila se. Hleděla na svůj odraz a nemohla pochopit, že osoba, na kterou se dívala, byla ta, co včera dovolila tomu cucákovi Sommerovi ji políbit. Nejen to, políbila ho zpátky. Bylo to spíš kousání, než líbání, ale přesto to byl fyzický kontakt dvou lidí. Když přijela včera pozdě odpoledne domů, vyčistila si zuby asi pětkrát po sobě. Snažila se smýt ten pocit jeho rtů ze svých, ale marně. Stále tam přetrvával. Pamatovala si živě celou včerejší událost, jako by se stala před chvílí. Nadávala si, snažila se na to nemyslet, ale ona vzpomínka se jí stále dotěrně vracela zpátky do hlavy. 'Jó, holka, od rozchodu s Benem ti začalo pořádně hrabat.' Pomyslela si a dotkla se svých rtů konečky prstů. Rtů, na kterých včera spočívaly rty té nicky. Když nad tím tak přemýšlela, myslela si o něm vůbec pořád, že je nicka? Pomohl jí. Nebo stále pomáhal, ale po včerejšku si nebyla jistá, jestli v celé téhle věci s doučováním budou pokračovat. Byl chytrý, někdy i vtipný. Ale to je spousta kluků ne? A z daleko lepší partie. Nemohl se jí líbit Sommer. Byli jako oheň a voda, země a vzduch. Zkrátka tohle spojení nešlo dohromady. Byla na sebe naštvaná zase o něco víc. Proč vůbec přemýšlela o takových věcech, jako o tom, že by mezi nimi mohlo být nějaké spojení? Holka jako ona by na tuhle věc neměla ani pomyslet. Nejradši by dnes zůstala doma a na školu se vykašlala. Tím by ale ukázala svoji slabost a taky to, že s ní ta včerejší událost mezi nimi otřásla. Což rozhodně nebyla pravda… nebo si to alespoň myslela. Jakmile byla hotová, seběhla schody a zamířila rovnou ke svému autu. Dnes ani neměla chuť na snídani, kroutil se jí žaludek. Nebyla by schopná pozřít jediné sousto. Avšak káva zněla jako dobrý nápad. Cestou do školy se plánovala zastavit ve své oblíbené kavárně. Doma sice měli drahý kávovar, ze kterého byla káva stejně dobrá. Nicméně Serina nedala dopustit na sójové vanilkové latté bez cukru v papírovém kelímku.


Zastavila se pro svoji kamarádku Natashu a do kavárny vyrazily spolu. Byl to jejich častý ranní rituál.
"Je to takový opruz, vůbec se mi tam nechce. Co kdybychom se na to dnes vykašlaly?" Natashe zajiskřilo nezbedně v očích. Vešly do kavárny a postavily se do menší fronty.
"Zbláznila ses? Víš, že nemůžu, matka mě má pod drobnohledem a do matury si nemůžu dovolit zameškat už ani hodinu." Serina měla v první chvíli chuť s Natashiným nápadem souhlasit. Pak se ale ozvalo její racionálnější já. Věděla, že zameškávat další hodiny by pro ni mohlo být osudné.
"Je to otravný od tý doby, co je z tebe šprtka." Popíchla Serinu Natasha. Serina otevřela pusu k odpovědi, avšak mezitím přišly na řadu.
"Dobrý den, dámy, co si dáte?" Usmál se na dívky mladý muž za barem.
"Jedno sojové latté bez cukru s vanilkovou příchutí, americano a k tomu tuhle koblihu." Odříkala naučeně Natasha. Většinou si obě dávaly pořád stejnou kávu. Sem tam, když byla nějaká novinka, obě neodolaly a ochutnaly, jinak se držely své klasiky.
"Ta kobliha vypadá skvěle, nedáš si taky?" Šťouchla do Seriny Natasha a mlsně vyhlížela marmeládovou koblihu posypanou moučkovým cukrem. Serina se z toho pohledu otřásla.
"Z toho cukru se mi dělá zle. Navíc nemám hlad, jedla jsem doma." Zalhala, aby ji Natasha nechala být. Jídlo bylo to poslední, na co měla pomyšlení. Jakmile byla jejich objednávka vyřízena, Natasha zaplatila a šouraly se pomalu k autu. S placením se střídaly.


Ve škole to probíhalo standardně. První hodinu měli literaturu a učitel jim pustil film Romeo a Julie. Měli to v povinné četbě, a jelikož bylo učiteli jasné, že předčítání studenty nenadchne, zvolil raději filmovou verzi. U té dávala alespoň polovina třídy pozor.


"Romeo, Ó Romeo! - proč's Romeo? Své jméno zapři, otce zřekni se, neb, nechceš-li, mně lásku přísahej, a nechci dál být Capuletova. Jen jméno tvé mým nepřítelem jest; ty's jen ty sám a nejsi Montekem. Co jest to Montek? ruka, ani noha, ni paž, ni tvář, ni jiná část, jež vlastní jest člověku. Ó, jiné jméno měj! Co jest to jméno? To, co růží zvem, pod jiným jménem sladce vonělo by zrovna tak. A tak Romeem nezván, Romeo podržel by veškerou tu vzácnou dokonalost, kterou má bez toho jména. - Odlož jméno své, a za své jméno, jež tvou částí není, mne vezmi celou."


Serina s překvapivým zájmem sledovala dění příběhu. Slova se jí ozývala v hlavě. Opět jí na mysl přišel vysoký bledý chlapec s fialovými proužky ve vlasech. Vzpomněla si na jeho slova v bistru.
"Vím, jaká nejsi. A rozhodně nejsi hloupá blondýna, která se jenom fintí a musí jíst zrní a listí, aby si udržela figuru. Samotného mě překvapuje, že tohle říkám, ale je to tak. A je to tak jenom proto, že lidi ti dali nějakou nálepku a ty sama sis vytvořila masku, kterou si automaticky nasazuješ každý den."


Byla to celé jen hloupá maškaráda? Hloupá hra jmen, postavení, hra, ve které šlo jen o krásu a bohatství druhých? Škatulkovali se lidi podle povrchních kritérií? Vybírali si tak, s kým se budou nebo nebudou bavit, koho přijmou mezi sebe… Najednou jí z toho všeho bylo zle. Ona byla také součástí téhle hry, hrála ji se všemi těmi loutkami. Byla jednou z figurek. Ale věděla, že z téhle hry není jen tak úniku.


Po hodině se měli stěhovat do jiné třídy. Natasha cestou něco štěbetala, ale Serina nebyla schopná ji vnímat. Najednou zahlédla vysokou postavu, která se k nim s každým krokem přibližovala. Byl to Eric. Jejich třída se přesouvala do horních pater, měli mít chemii. Věděla to, protože si letmo pamatovala některé dny z jeho rozvrhu. Dělala, že se na něj nedívá, když se míjeli. Předstírala hraný zájem o to, co Natasha říkala. Po očku jej však pozorovala. Kroutil se jí žaludek a cítila se roztěkaná. Bylo to kvůli tomu, co se mezi nimi stalo? Nepoznávala se. Cítila se jako malá.
"Haló, ty mě vůbec neposloucháš." Natasha Serině zakřičela do ucha a ta leknutím nadskočila.
"Pro-promiň, zamyslela jsem se." Zakoktala Serina.
"Tebe ten film nějak sebral, citlivko."
"Jsem skrytá romantička." Zavtipkovala Serina a snažila se působit nenuceně. Vypadalo to, že si Natasha ničeho nevšimla. Musela se v duchu sama sobě zasmát. 'Jak by taky mohla, ty huso hloupá. Tohle by nikoho nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu.'




Eric si zul boty a nedbale je kopl do rohu. Neměl náladu se zabývat uklízením.
"Zlato, už jsi doma?" Zavolala Teresa z kuchyně a po chvíli nakoukla do chodby. Měla na sobě zástěru a v ruce vařečku. Domem se linula vůně hovězího a žampiónů.
"Ahoj mami." Pozdravil matku mdle Eric a chystal se vyběhnout nahoru.
"Našla jsem ve schránce dopis od Toma. Myslela jsem, že už jste s tím dávno přestali." Usmála se Teresa pobaveně.
"Dopis?" Podivil se Eric.
"Ano, dala jsem ti ho nahoru do pokoje. A běž si umýt ruce, za chvíli bude oběd." Pokynula Ericovi a zmizela opět v kuchyni. Nevěděla nic o jejich hádce, a proto se nezdála být překvapená Ericovou reakcí. Eric rychle vyběhl schody a vrazil do pokoje. Na jeho stole ležela obálka, na níž bylo napsáno 'Přísně tajné. Pokud nejsi Eric, nesahej na tuto obálku, nebo tě stihne krutá kletba!!!' Eric ji uchopil do ruky. Byla zezadu přelepená nálepkou. Musel se pousmát. Když byli malí, posílali si různé tajné zprávy a na obálky psali výhružné vzkazy pro kohokoli jiného, kdo by se obálku pokusil otevřít. Zezadu vždy lepili nálepku, aby měli jistotu, že obálka zůstala neporušená, když se jim dostala do rukou. Ty časy byly dávno pryč.


"Ericu, pojď jíst." Volala Teresa zezdola. Eric zaváhal, ale přesto zavřel obálku do šuplíku. Ještě se necítil na to ji otevřít. Zamířil do koupelny, umyl si ruce a usedl ke stolu. Měl už docela hlad.
"Voní to hezky." Pochválil matce její výtvor. Byl vděčný strávník, snědl téměř cokoli.
"Taky to je dobré." Teresa se za svůj výtvor rozhodně nestyděla. Nabrala dvě porce a usedla naproti Ericovi. "Tak co ve škole?" Zeptala se ho na obvyklou otázku.
"Normálka." Odpověděl jako vždycky. Nechápal, proč se na to všechny mámy pořád ptaly. Snažil se působit bezstarostně, ačkoli ho uvnitř hlodalo to, co se stalo mezi ním a Tomem. Býval ve škole málokdy roztěkaný a nepozorný, ale dnes nastal den, kdy to tak bylo.
"A co tvoje kamarádka?" Položila Tereza Ericovi další otázku a jemu zaskočilo.
"Je to horký." Pročistil si krk.
"Teď jsem to dovařila, jistě, že to je horké, zlato." Zdůraznila Teresa Ericovi zřejmý fakt a musela se uchechtnout. Eric už jako malý vždycky hltal, až se málem zadusil. Miloval dobré jídlo.
"Mám velký hlad." Zamlouval Eric a doufal, že už se jeho matka o Serině nezmíní. To byla osoba číslo 2, která Ericovi zabírala myšlenky. Potkal ji jako na potvoru na chodbě. Nečekal, že po tom včerejšku se ukáže ve škole. Ani se na něj nepodívala, bavila se s jednou ze svých kamarádek. Pravděpodobně jí celá včerejší událost byla ukradená. Zapomněla na to tak rychle, jako se to stalo. Jenom on si nad tím lámal hlavu. Nejen že s ní trávil spoustu volného času při doučování, teď mu do hlavy lezla i mimo tyhle chvíle.


"To vidím. Mohl bys ji pozvat na oběd." Začala s tím Teresa zase.
"Koho?" Dělal Eric hloupého.
"Přece tu tvoji kamarádku, co tu byla." Nedala se jeho matka odbýt.
"Ne, to nemohl a není to moje kamarádka. Je to holka ze školy, co potřebovala doučování, a učitel mě poprosil, jestli bych to nevzal za extra kredit navíc." Řekl Eric možná trochu drsněji, než zamýšlel.
"Ty nepotřebuješ extra kredit navíc, jsi nejlepší ve třídě." Teresa svraštila obočí, jak se snažila vydedukovat, proč by její syn potřeboval v matice kredit navíc. Byl nejvýš, jak jen to šlo. Byla na svého syna pyšná. Moc dobře věděla, že v matematice exceloval. Často se chlubila kamarádkám a známým, že má doma malého génia.
"Hodí se jako pojistka. A nechtěl jsem být neslušný a odmítnout ho, to je celé." Eric se snažil celou tuhle věc uzavřít. To poslední, co chtěl, bylo nimrat se v tématu Serina Dörflerová.
"Dobře. Jsi opravdu hodný, že takhle vypomáháš." Usmála se na Erica Teresa a dál se k tématu nevracela. Zbytek oběda snědli až na pár dalších vět v tichosti. Eric pomohl Terese s nádobím a poté se odebral do svého pokoje. Žuchl sebou na postel a nasadil si sluchátka.


I still feel you breathe and
I just want to tell you how much
I miss you here beside me
and without you
I will disappear and I know that
I know you can't be here
I know you can't be here
but I still feel you here
life will never be the same


Slova písně mu drásala duši. Myslel u ní na Toma. Nebyl na něj naštvaný. Možná jenom zezačátku, než se uklidnil. Spíš ho mrzelo a taky bolelo, že se mu nedokázal svěřit se svým trápením v tak těžkém období. Znal ho lépe než kdokoli jiný, dokázal by mu naslouchat a snad i pomoct. Ale on místo toho, aby mu alespoň řekl, že o tom nechce mluvit, mu lhal. Takového Toma neznal. Byl to snad ten nejupřímnější člověk, kterého za život poznal. Nikdy nelhal. Neříkal vždycky celou pravdu, ale nikdy nelhal. A jemu samotnému už vůbec. Eric byl k Tomovi také vždy upřímný. Oba měli nějaké věci, které si nechávali pro sebe. Většinou se ale nejednalo o tak velké tajnosti. S důležitými věcmi se vždy jeden druhému svěřovali. Eric sledoval zavřený šuplík, ve kterém uschoval dopis od Toma. Nechtěl ho otevřít, ale už to trápení nedokázal vydržet. Byl zvědavý, co mu Tom napsal. Zvedl se z postele a otevřel šuplík. Vytáhl z něj obálku, posadil se ke stolu a porušil ochranou nálepku, když dopis otvíral.


Ahoj bráško,


tenhle dopis už začínám psát asi po milionté a stejně pořád nevím, jak bych začal. Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se.
Vím, že i kdybych popsal tisíc papírů jenom omluvami, nestačilo by to.
Sám nevím, co se to se mnou v poslední době děje a věř, že já sám se nesnáším za to, jak se mi lhaní stalo vlastní. Myslel jsem si, že to věci zjednoduší. A ono ano. Na chvíli to ulehčení bylo. Nemusel jsem se nikomu zodpovídat za své chování, ani odpovídat na žádné otázky.
Dělal jsem si, co jsem chtěl. Což je něco, co jsem pořádně nikdy nezakusil.
Znáš mě ze všech lidí nejlíp a sám víš, jak to doma mám. Teď je to ještě stokrát horší,
když se naši rozvádějí.
Máma je pořád sama, tráví se mnou ještě méně času než kdykoli předtím. Vlastně netráví moc času ani s kýmkoli jiným.


Mám pocit, že se do sebe uzavřela a je pořád sama. Navenek se snaží působit vyrovnaně a v pohodě, ale já vím, že ji to zevnitř užírá a trápí. Tátu jsem od té doby, co jsem přišel na to, že to táhne se svou sekretářkou, viděl jednou, když jsem na něj u nás doma náhodou narazil.
Realita je krutá, a tak jsem si vytvořil jinou… s Billem.
Víš, když jsem s ním, připadám si, jako bych četl nějaký fantasy příběh.
V jeho přítomnosti se chovám tak, jako bych se běžně nikdy nechoval. Zkusil jsem dokonce kouřit… a nejenom cigarety… taky trávu :O
Věřil bys tomu? Asi si dovedeš představit, jak to probíhalo. Málem mi shořely plíce a měl jsem závratě nejmíň hodinu potom. Taky jsem šel po škole za školu. Je mi jasný, že se teď musíš smát a klepat si na čelo.
Ale už tohle na mě byl výkon. Zavolat domů a říct, že jdu dělat úkoly se spolužáky. Takové klišé. Jeden by to uvěřil asi vážně jenom mně :( Nebo ten požární poplach, vzpomínáš? Za to mohl taky Bill. Je to blázen, prý mě chtěl zachránit :D to mě ještě pořádně neznal :D
Všechny tyhle zážitky s ním mi pomáhaly nemyslet na to, co se dělo doma. Snažil jsem se to vytěsnit, nemyslet na to, nebrat to v potaz. Myslím si, že jsem měl a pořád mám problém to přijmout.


Naše rodina nebyla nikdy nějak zvlášť fungující, ale pořád tak nějak držela pohromadě.
A i tehdy jsem si připadal sám… kdybych neměl tebe, nevím, co bych dělal.
A teď? Naši se rozdělili… nejsou ani spolu, ani se mnou… Jsme jako tři opuštěné ostrovy uprostřed oceánu. Zůstala mi jen Aduška, Bill a doufám, že taky TY. Ta nejdůležitější osoba!
Nikdy mi tě nikdo nemůže nahradit ani zastoupit tvoje místo. Je v mém srdci totiž hluboko.
S Billem je to jiné než s tebou. Neřekl jsem ti to, protože jsme se k tomu nedostali… ale mám ho rád. Vlastně nevím, co přesně to znamená. Líbali jsme se. A bylo to… bylo to ono.
Víš, jak jsme se bavili o tom, že jsem ještě nepotkal tu pravou holku a necítil to, co bych cítit měl. Tak to ono jsem cítil s Billem. Nebylo to nechutný jako s Jessicou, ani trapný jako s Meddie. Bylo to prostě správný. Cítil jsem to tak. Detailů tě ušetřím, ale můžu říct, že to bylo to nejlepší, co jsem kdy zažil. Možná jsem se zbláznil. Když to po sobě tak čtu, připadám si jako 12letá puberťačka, co je hotová z Justina Beebra.
Každopádně už o svojí orientaci nepochybuju a ty to teď víš taky.
Je to i částečně důvod, proč jsem ti to hned neřekl. Jediný, kdo to ještě ví, je Aduška.
Teda ne o mojí orientaci x_x ví o Billovi. Jediný, kdo ví o tom, že jsem na kluky, jsi ty.
A pochopitelně Bill. A plánuju, aby to tak ještě na nějakou dobu zůstalo (tzn. navždy, protože jsem příliš velký srab na to, abych s tím šel ven). Doufám, že budeš schopný to pochopit a přijmout to. Protože taková je pravda. Odpusť mi to, prosím. Slibuju, že už ti nikdy v životě nebudu lhát, nebo ať se propadnu do pekla! Mám tě rád! A počkám, až se mi ozveš… ale bylo by fajn, kdyby to netrvalo moc dlouho ^_^


Podepsán vlastní krví, tvůj bratr Tom.


PS: použil jsem červenou fixu, víš, že při pohledu na krev na mě jdou mdloby. Obzvlášť na tu mojí!


Eric musel setřít slzu, která se mu násilně vtlačila do koutku oka při čtení dopisu, jenž mu Tom napsal. Musel se ovšem usmívat. To byl celý Tom. I kdyby chtěl, nemohl být déle naštvaný. On ale nechtěl. Jediné, co si teď přál, bylo mít zpátky svého kamaráda.


autor: Emilia
betaread: J. :o)
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 18. března 2017 v 20:11 | Reagovat

Krásna kapitolka.

2 Tede Tede | 18. března 2017 v 23:19 | Reagovat

Dokonalé :) jsem moc ráda že s touhle povídkou pokračuješ
moc děkuji za díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama