The Touch of an Angel

4. listopadu 2016 v 16:00 | Janule |  ff-jednodilky
autor: Zarlina


Je tu pokračování krátké jednodílky The Eyes Of a Stranger od Zarliny, ještě vás čeká třetí část. Přeložila pro vás Zuzu. J. :o)



Bill se zhluboka nadechl, ignoroval studený déšť a díval se dolů na vodu pod sebou, trochu se zatřásl nad tím, jak studeně vypadala. Studoval to, provedl nespočet výpočtů ke zjištění toho, jak musí dopadnout, aby byla voda stejně tvrdá jako zem, a ujistil se, že našel místo dostatečně vysoké na to, aby to s jistotou nepřežil.
To byl důvod, proč se pro začátek rozhodl pro vlak. Protože na vlak jste se mohli spolehnout. Vlak byl tvrdý, pevný a při jeho vysoké rychlosti bylo jen velmi nepravděpodobné přežití. Bylo to zaručené. Pokud jste chtěli ukončit svůj život, byl to bezpečný způsob, jak to udělat.


Voda ovšem byla něco jiného. Pokud jste dopadli nohama napřed, byla tady šance, že poškození nebude stačit na to, aby vás to skutečně zabilo. Místo toho jste mohli skončit s trvalými následky, které by vás upoutaly na invalidní vozík, nebo dokonce na postel po zbytek vašeho života, a kdyby se to stalo, nebyl by tam žádný způsob, jak to skončit na vlastní pěst.


Takže Bill s tímto řešením vůbec nebyl spokojený, ale přemýšlel nad různými způsoby celé měsíce a tato skála a ten vlak se zdály být jako ty nejlepší. Získat nějaké dostatečně silné prášky bylo příliš obtížné a nehodlal se pokoušet se oběsit a riskovat, že by to udělal špatně a byl nalezen včas. A nebyl příliš velkým příznivcem myšlenky na vykrvácení. Pád, jako byl tenhle, byla jeho druhá nejlepší možnost, a jelikož byl při svém posledním pokusu s vlakem zastaven, rozhodl se tentokrát pro zcela opuštěné místo.


Tentokrát jej žádný cizinec nezastaví. Žádný cizinec s hnědýma očima nedostane šanci se ho pokusit zachránit. Už se rozhodl a nenechá to nikoho zničit.
Pomalu vydechl, oči měl zaměřené na temnou vodu. Nikdy neměl rád výšky, ale tentokrát mu to poprvé nevadilo. Necítil závrať ani neměl pocit, že spadne. Stál pevně jako skála a zíral dolů na to, díky čemu to pro něj brzy všechno skončí.


Pár dní po incidentu s vlakem se věci zdály být trochu lepší. Na krátkou chvíli se cítil nadějně, téměř mírumilovně. Pak se vše kolem něj začalo opět rozpadat. Nebyly to žádné zásadní věci, jen takové, jako že opět nebyl schopný zaplatit nájem bez pomoci svých rodičů, připomínka dluhu, o kterém si nebyl jistý, že by se ho vůbec kdy zbavil, a další věci, které se stále obracely proti němu.


Stál na místě už po mnoho let. Bez ohledu na to, jak moc se snažil, nepohnul se ani o kousek kupředu. Uvíznul a byl unavený. Byl unavený z toho, jak musel lidi neustále žádat o pomoc, unavený z telefonátů od společností, kterým dlužil peníze, unavený z toho, že musel rušit schůzky se svými přáteli, protože si nemohl dovolit ani kávu. Jeho život se nikdy neotočí k lepšímu a on už měl dost toho, jak byl pro každého zátěží. Věděl, že jim všem bude lépe bez něj. Možná budou chvíli smutní, budou ho postrádat ve dnech, jako jsou Vánoce a možná i na jeho narozeniny, ale nakonec jim bez něj bude lépe. Věděl, že ano, a poté, co opět celou noc probrečel, se rozhodl, že se ten hnědooký cizinec mýlil.


Byl to jeho čas.


Už skončil.


Otočil se a zavřel oči. Naposledy pocítil studený déšť na své tváři. Vždycky nenáviděl, jak mu díky tomu vlasy zvlhly a ztěžkly, ale dnes to byl dobrý pocit. Počasí odpovídalo jeho náladě, a i když to mohlo znít jako klišé, déšť se hodil ke smrti lépe než slunce, které zářilo při jeho minulém pokusu.


Byl na tohle připravený. Už dlouhou dobu.


Jeho přítomnost ucítil dříve, než ho spatřil, takže když otevřel oči, nebyl ani překvapený, že mu pohled dopadl na mladého muže stojícího jen pár kroků od něj, zdánlivě vůbec neobtěžovaného deštěm. Měl oříškově hnědé oči a jeho úsměv byl měkký, teplý a laskavý, a stejně jako když se setkali naposledy, naplnilo to Billa pocitem, že všechno bude okay.
Ale on věděl svoje. Nedovolí, aby jej to oklamalo. Tentokrát ne.


"Jak jsi mě našel?" Zeptal se, ale už věděl, že mu ten už nedá odpověď.
Místo toho udělal pár kroků kupředu, než natáhl ruku a jemně chytil Billovu paži, táhl jej pryč od okraje.
"Proč tohle pořád děláš?" zašeptal Bill, oči mu lehce zvlhly. Byl unavený, chtěl to všechno zastavit, chtěl odejít. Chtěl, aby ho ten cizinec nechal být. "Proč mě prostě nenecháš to skončit?"
Muž se usmál, a stejně jako tenkrát na nádraží, jeho oči se zavrtaly do Billových. Pak pomalu přesunul ruku z Billovy paže k jeho tváři, kde lehce palcem přejel přes jeho kůži.


Bill zalapal po dechu, jeho vize se změnila. Stále mohl cítit dotek mužových prstů na své tváři, ale už neslyšel vítr ani necítil déšť. Neviděl ty hnědé oči, o kterých věděl, že stále hledí do jeho vlastních. Místo toho vše kolem něj zčernalo. Nic neviděl, a přestože za normálních okolností by jej to k smrti vyděsilo, teplo cizincovy ruky udržovalo jeho srdce v klidu, a on mohl cítit, jak se jeho tělo uvolňuje a před očima se mu znovu formovaly barvy a tvary.


Už nestál na útesu.


Byl v místnosti, v místnosti plné lidí oblečených v tmavých barvách. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je to obývací pokoj v domě jeho rodičů, protože byl tak odlišný od toho, na co byl zvyklý. Těžké závěsy, na kterých jeho matka trvala namísto běžných záclon, byly zataženy, takže na rozdíl od každého jiného běžného dne nepouštěly dovnitř žádné sluneční světlo. Na každé vodorovné ploše byly květiny, ale ne ty, které jeho matka pěstovala v květináčích a které zemřely, pokud jste je nechali bez dozoru i jen na jediný den a které byly její největší pýchou. Ne, tyhle byly obyčejné. Květiny, které by se normálně do jejich domu vůbec nedostaly a jež nebyly v květináčích, byly v různých vázách, které Bill nikdy předtím ani neviděl, a společně vydávaly tak sladkou vůni, až to Billa pálilo v nose.
Stěny byly taky odlišné. Dříve byly pokryté rodinnými fotografiemi. Obrázky toho, jak vyrůstal. Jeho první krůčky, první Vánoce, první den ve škole, jeho maturita… všechny tyhle věci, a fotka jich všech, jak stojí před domem, na které jeho matka trvala den předtím, než Bill odešel na vysokou školu, aby měla vzpomínku na jeho poslední den v domě, než se odstěhoval a začal svůj vlastní život. Všechny tyto fotografie byly pryč. Ani jedna nezůstala na stěnách a vy jste tak mohli vidět pouze různě velké obdélníčky v jiném odstínu, jak byla pod nimi tapeta chráněna před denním světlem a neměla tam šanci vyblednout.


Otočil se a pohled mu padl na pohovku. Jeho matka tam seděla s tváří schovanou v dlaních. Ramena se jí třásla a jeho otec ji jemně hladil po zádech, jeho vlastní tvář byla tvrdá a bez emocí.
Znovu se otočil a uviděl jedinou fotografii, která v místnosti byla. Jeho fotografie, jedna z posledních, než se jeho život začal rozpadat. Byla obklopena květinami, a on najednou slyšel příběhy o sobě, řečené různými skupinkami lidí v místnosti.


Byl to pohřeb. Jeho pohřeb.


Jeho nejlepší přátelé u něj stáli nejblíže a on mohl slyšet, jak si navzájem tiše šeptali slova o tom, jak to měli vědět. Jak měli něco udělat. Jak to musela být jejich vina.
Bill chtěl k nim jít blíž. Chtěl jim říct, že nic z toho nebyla jejich vina. Chtěl jim dát vědět, jak moc mu v průběhu let pomohli, jak jen díky nim to vydržel tak dlouho. Chtěl jít také za svými rodiči, chtěl je obejmout a dát jim vědět, jak moc je miluje a jak by pro něj neměli plakat, protože to byla jeho vlastní volba.
Ale nemohl se pohnout. Mohl jen sledovat, a v očích jej začalo pálit, vize vybledla a na okamžik opět neviděl nic jiného než tmu.


Když se barvy objevily tentokrát, před očima se mu objevila úplně jiná vize. Neměl tušení, kde to byl, ale bylo tam světlo a jasno. Stěny byly pokryté policemi plnými knih a po chvíli si uvědomil, že to musí být knihkupectví. Velké knihkupectví. Ne to malé, jako měli ve městě, ale takové, jaké bývalo ve velkoměstech. Byly tam dlouhé řady regálů a před ním stála dlouhá řada lidí, mluvili šeptem a házeli nadšenými pohledy k aktuálně prázdnému stolu, před kterým fronta stála.
Cítil se trochu zmateně. Nechápal, co to má s ním společného. Neviděl v té řadě nikoho známého, a pokud věděl, tak v tomto konkrétním obchodě nikdy nebyl, takže nerozuměl tomu, co tam dělá.
Ale jen do okamžiku, kdy uslyšel, jak někdo hlasitě vyjekl a ukázal na dveře po levé straně stolu. Zdálo se, že všichni byli náhle ještě vzrušenější. Začali křičet, ne tak, jako jste mohli slyšet lidi na koncertech nebo když viděli svého oblíbeného herce, ale více ohleduplně, jako to dělávali milovníci knih, když se setkali se svým oblíbeným autorem.
Poté zaslechl, co to vlastně křičeli, a byl ještě zmatenější.


Bylo to jeho jméno. Křičeli jeho jméno.


Otočil se směrem, kterým všichni zírali, jen aby uviděl evidentně starší verzi sebe sama. Lehce se změnil, jeho temně černé vlasy už neměly zářivé melíry, místo toho byly sčesané dozadu, a jeho make-up, který vždycky nosil, byl mnohem profesionálnější. Ale i když se trochu změnil, stále to byl velmi zřetelně on a usmíval se a zamával, když zamířil ke stolu.


Billovy oči se rozšířily, když si uvědomil, že ve skutečnosti všichni čekali na něj. A když se posadil, dva muži, kterých si dříve ani nevšiml, pouštěli postupně všechny ke stolu jednoho po druhém. A každý mu podal knihu, knihu, kterou on podepsal.
Prudce se nadechl a zaměřil pohled na ceduli nad stolem, na které byl vytištěný obraz knihy, kterou všichni ti lidé drželi.


Co může přinést budoucnost, Bill Kaulitz


Vize opět zmizela a on zalapal po dechu, jakmile se zase ocitl v dešti a on zíral do těch oříškových očí, které se zdály, jako by viděly přímo do jeho duše. Když zmateně zamrkal, muž se pousmál a naplnil ho tím hřejivým pocitem, který cítil i posledně.
"Co to bylo?" Zašeptal.
"Tvá budoucnost," muž se usmál, a Bill byl opět zaražen tím, jak jeho hlas zněl spíše jako hudba než cokoliv jiného. "Která z nich se stane skutečností, to závisí na tobě a na rozhodnutí, které dnes uděláš."
Bill na něj zíral a muž se znovu usmál, než se naklonil a vtiskl mu měkký polibek na čelo.
"Máš v sobě ještě tolik nádherných věcí, které musíš přinést na tento svět, Bille Kaulitzi," řekl muž tiše. "Nezahazuj to všechno pryč, protože jednoho dne to bude stát za to."
"Slibuješ?" Zeptal se Bill. Znělo to jako nemožné.
Cizinec se znovu usmál, a pak předtím, než se otočil a zmizel, se natáhl a vložil do Billovy dlaně bílé pírko podobné tomu, které posledně našel na zemi.
"Slibuju."


autor: Zarlina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)


original
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mischulka Mischulka | E-mail | 4. listopadu 2016 v 20:15 | Reagovat

Mám slzičky v očích!

První díl jsem si musela připomenout, protože jsem si už nepamatovala, o kterou povídku šlo, a možná i proto to na mě mělo takový účinek. Obě série jsou neuvěřitelně smutné a když jsem si je četla tak najednou, prostě mě to rozplakalo.

Když bylo Billovi nabídnuto vidět dvě varianty jeho budoucnosti, doufala jsem, že si vybere tu šťastnou. Ačkoli se přiznám, že jse si prvně skutečně myslela, že Bill umřel, což mě rozplakalo ještě víc. Jsem neuvěřitelná citlivka, no! Rozhodně to byl ale originální nápad to Billovi všechno ukázat.

Teď jen zda ten strážný anděl je Tom a nebo Tom bude nějaký přítel v jeho budoucnosti? Ať tak či tak, anděl je bezvadný! ♥

Moc děkuji za překlad! :-)

2 Karin Karin | 4. listopadu 2016 v 21:10 | Reagovat

Mrkám abych se nerozbrečela krása.

3 Saruma Saruma | Web | 5. listopadu 2016 v 9:41 | Reagovat

To je opravdu nádhera, super!

4 Zuzana Zuzana | E-mail | 5. listopadu 2016 v 14:24 | Reagovat

To odhodlanie zúfalstvo a rozhodnutie ukončiť všetko trápenie musí byť neskutočne ťažké. Toľko beznádeje aby to človek dokázal urobiť... som rada, že sa anjel zase objavil a ukázal Billovi možnosti. Snáď si vyberie tú lepšiu a naozaj sa mu bude dariť. Ďakujem za krásny preklad.

5 Nade Nade | E-mail | 5. listopadu 2016 v 14:28 | Reagovat

Myslím, že to je přesně to, co Bill potřeboval. Nejen zachránit před nezvratným činem, ale hlavně nějaký impuls, nějakou naději.
Děkuji za překlad. :)

6 Becs Becs | E-mail | 6. listopadu 2016 v 20:54 | Reagovat

Zarlina píše úžasně. Její povíkdy miluju, ale všeobecně povíkdy o sebebraždě nemám ráda, takže to nebudu moc rozpatlávat. Štěstí, že má Bill anděla, který mu vždycky ukáže co má a co ztrácí.
Děkuji za překlad.

7 Jasalia Jasalia | 10. listopadu 2016 v 1:38 | Reagovat

Krásne. Hold, Zarlina je génius.

8 Diana Judas Diana Judas | Web | 11. listopadu 2016 v 17:05 | Reagovat

Tak to bolo nádherné <3

9 Iveth Biersack Iveth Biersack | 15. listopadu 2016 v 9:34 | Reagovat

to je tak..nádherný :(( a jako včera mě děsí, že to popisuje skoro mou situaci..děkuju za to!

10 NicoleEivissa NicoleEivissa | E-mail | 23. listopadu 2016 v 2:13 | Reagovat

Tohle téma je mi blízké, mám ráda, když to ale končí dobře! Úžasně napsané, skvělý nápad! Četla jsem tu první část a pak tu třetí, u třetí mi došlo, že to má navazovat:D ale dalo se to pochopit i jako jednodilky nezávislé na sobě:-) Úžasně se k tomu hodí písnička Disintegration od Monarchy ft. Dita Von Teese, teď jí poslouchám^^ Krásně to ladí k atmosféře povídky, ačkoliv song je úplně o něčem jiném. Díky za překlad!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama