The Eyes Of a Stranger

24. srpna 2016 v 16:00 | Janule |  ff-jednodilky
autor: Zarlina


Mám tady pro vás novou jednodílku od Zarliny, kterou už určitě znáte z předchozích dvou vícedílek. Tentokrát vůbec nevím, co bych vám k tomu měla napsat, to se snad ani nedá, takže nenapíšu nic, jen, užijte si čtení :)
Zuzu


Bill prudce nasál vzduch, když zaslechl ženu v reproduktorech oznamující příjezd vlaku a o minutu později zaslechl vzdálené skřípění velkého vozidla, jak zpomaluje, aby zastavilo u nástupiště, a cítil vibrace, jak se přibližuje, závan vzduchu mu pocuchal vlasy, když se dostalo tak blízko, až jej z hlasitého zvuku brzd téměř rozbolely uši.
Nevzhlédl. Tohle nebyl ten, na který čekal, takže se ani neobtěžoval se na něj podívat.


Seděl na stejné lavičce každý den po dobu tří týdnů. Poslouchal vlaky, učil se jejich příjezdy, pociťoval vibrace v zemi a pozoroval spousty nastupujících a vystupujících lidí. Někteří byli ve stresu, pravděpodobně nebyli moc zvyklí využívat tenhle způsob dopravy, některým to zjevně připadalo, že je to stejně normální jako jízda autobusem, a někteří vypadali téměř znuděně, jako by to bylo něco, čeho už měli až po krk.
Bill se jim nedíval do tváří. Nechtěl nikoho z nich začít poznávat. Prvních pár dní je sledoval, jak nastupují a vystupují, ale nakonec jeho pohled zůstal přilepený k zemi a zapojil raději ostatní smysly. Zvuky. Pocity. Vůně.


Dnes byly jeho oči zavřené. Čekal na příjezd toho jediného vlaku. Toho, který sledoval každý den už téměř měsíc. Nikdy se neopozdil a nikdy nezastavil. Projel kolem takovou rychlostí, že lidé, kteří to nečekali, sebou vždycky trhli. Někteří si přitiskli dlaně na uši, aby si je ochránili před hlukem, a téměř všichni o krok ustoupili, jakmile se přiblížil, bez ohledu na to, jestli stáli blízko okraje, nebo ne.
Bill se ani nehnul. Nezakryl si uši a ani nezareagoval, když vlak projížděl. A jakmile byl pryč, jakmile už nebylo možné jej slyšet nebo cítit jeho vibrace, vstal a odešel.
Nečekal tam proto, aby někam cestoval, tak proč zůstávat?
Poslouchal lidi, kteří nastupovali, ženu, která oznamovala, že vlak je připraven k odjezdu, zvuk běžících kroků, jak někdo nastoupil na poslední chvíli těsně předtím, než se dveře zavřely. Poslouchal písknutí a známý zvuk rozjíždějícího se vlaku. Pokud někdo stále ještě nenastoupil, už bylo příliš pozdě a on bude muset počkat na další.


Věděl, že teď už zbývá jen pár minut. Polkl a začal počítat vteřiny.


Jedna.


Dvě.


Tři.


Čtyři.


Pět.


Plánoval tento den celé měsíce, ale teď, když je to tady, připadalo mu to téměř neskutečné.


Dvacet.


Dvacet jedna.


Dvacet dva.


Dvacet tři.


Dvacet čtyři.


Dvacet pět.


Nechal oči zavřené a dech vyrovnaný. Nutil své srdce, aby zůstalo v klidu, aby se ujistil, že neucítí ten nával adrenalinu, který by jej s největší pravděpodobností přinutil běžet na místo toho na druhou stranu.


Padesát pět.


Padesát šest.


Padesát sedm.


Padesát osm.


Padesát devět.


Šedesát.


První minuta uplynula. Zbývaly jen tři. Dál počítal vteřiny, dokud v dálce nezaslechl skřípavý zvuk. Tentokrát to byl jiný druh skřípotu. Nebylo to z brzd. Byl to prostě jen zvuk, který vlak vydával, když jel vysokou rychlostí, zvuk, který většina lidí žijících v blízkosti železnice nenáviděla.
Otevřel oči a vstal ze svého místa, poté udělal deset kroků směrem k okraji nástupiště. Všude kolem byli lidé; lidé čekající až přijede jejich vlak, ale nikdo nevypadal, že by si jej všiml. Byli až příliš zaneprázdnění mobilními telefony, mluvením s přáteli nebo netrpělivým zíráním na obrazovku zobrazující následující příjezdy. Nikomu nezáleželo na cizinci, který přicházel až trochu příliš blízko ke kolejím, protože nikoho ani nenapadlo, že by někdo mohl být tak hloupý, aby sám sebe vystavil nebezpečí. Ne na takovém veřejném místě. Ne s tolika lidmi kolem.


Bill by to udělal někde jinde, ale tohle bylo to nejlepší místo, aby se ujistil, že nebude žít, aby o tom mohl vyprávět.
Všechna ostatní místa, kde vlaky projíždějí tou největší rychlostí, byla uprostřed ničeho, kde by si všimli někoho stojícího příliš blízko dávno předtím, než by se k němu dostali. Začali by brzdit, jen pro jistotu, a pokud by nejeli dostatečně rychle… no, Bill už dříve slyšel o lidech, kteří přežili, a nehodlal být jedním z nich.
Ne, tohle bylo lepší. Někdo stojící u kraje nebylo něco, na co by příliš reagovali. Tady ne. Bylo tam příliš mnoho lidí, jediná věc, na kterou si dávali pozor, byl někdo na kolejích. On, stojící na žluté čáře, která vás měla varovat, říct vám, abyste o krok ustoupili, nebylo něco, o co by se někdo staral. Ne, dokud nebylo příliš pozdě.


Cítil, jak pod ním země vibruje, a vzhlédl, aby sledoval, jak se to, co brzy ukončí jeho život, přibližuje. Znovu začal počítat, tentokrát z opačného konce. Musel to načasovat dokonale, aby nikdo nedostal šanci zasáhnout. Aby mu to nikdo nemohl překazit.


Dvacet.


Devatenáct.


Osmnáct.


Sedmnáct.


Šestnáct.


Patnáct.


Udělal krok blíž, v ústech měl sucho, jak se snažil polknout ten nepříjemný pocit.


Deset.


Devět.


Osm.


Sedm.


Šest.


Pět.


Zhluboka se nadechl. Tohle bylo ono. Konečně bude konec. Konečně to všechno skončí.


Tři.


Dva.


Jedna.


Ucítil ruku na rameni a s překvapeným povzdechem se otočil. Přesně ve chvíli, kdy zaslechl varovné zapískání, že stojí příliš blízko, vzhlédl, a setkal se s očima cizince. Cizince s hnědýma očima plnýma obav. Nic neřekl, nedržel ho na místě. Jediný kontakt mezi nimi byla ta ruka na Billově rameni, a ty oči uzamčené s jeho vlastníma hnědýma.
Vlak kolem zaburácel. Země pod nimi se zatřásla, zatímco cizincovy oči propalovaly ty Billovy.
Propásl svou šanci.
Tenhle cizinec jej přinutil propásnout svou šanci.


Stále neřekl ani slovo. Vlak dál projížděl kolem neskutečnou rychlostí. Závan vzduchu byl dost silný na to, aby s nimi zakymácel, kdyby na to nebyli tak zvyklí, a jejich vlasy to rozvířilo, takže Billovy tmavé prameny byly rozcuchanější než kdy dřív.


A poté bylo všechno pryč. Vlasy Billovi poklesly zpět na ramena, když vítr odešel spolu s vlakem, vibrace se stávaly méně a méně nápadnými, dokud už je vůbec nemohli cítit, a zvuky už byly příliš daleko na to, aby je mohli slyšet.


Bill stále zíral do cizincových očí, který, třebaže se ještě nikdy předtím nesetkali, dokázal, že se stará víc než kdokoliv jiný v Billově životě. Více než všichni ti lidé, kteří sledovali, jak se z něj stal temný, tichý člověk, který nenáviděl všechno a všechny skoro stejně jako sám sebe, více než učitelé, kteří jednou řekli, že pokud by někdo cokoliv potřeboval, může si s nimi přijít promluvit, ale když se k nim někdo skutečně pokusil natáhnout ruku, otočili se na druhou stranu.


Cizinec, který se na něj díval s větším zájmem v očích, než který byl v jakýchkoliv jiných očích, které Bill kdy potkal.
Bill měl tolik otázek, ale když pootevřel rty, pouze jedno slovo opustilo jeho hrdlo.
"Proč?"
Cizinec se usmál a jeho ruka opustila Billovo rameno, aby mu přejela po tváři.
"Protože není tvůj čas," řekl tiše. Ta slova zněla spíš jako hudba než skutečný hlas. "Ještě ne."


Bill chtěl odpovědět, ale muž nechal své prsty ještě jednou přejet přes Billovu tvář a on pod tím dotekem zavřel oči, ucítil, jak se jeho tělem rozlévá teplo a jeho mysl naplnil zvláštní druh míru, pocit, že je všechno v pořádku, a právě v tu chvíli, poprvé po mnoha letech, cítil, že všechno skutečně bude okay.
Otevřel oči a překvapeně zamrkal.
Cizinec byl pryč. Nástupiště bylo plné lidí stejně jako před chvílí, ale muž, který Billa zastavil, než ukončil svůj život, byl pryč.


Bill se zmateně rozhlédl, nejistý, jak mohl tak rychle zmizet, a znovu zamrkal, když jeho pohled padl na něco, o čem si byl zcela jist, že to tam vůbec nepatřilo.
Tam na zemi přímo před ním, kde ten podivný muž s hnědýma očima jen o pár vteřin dříve stál, leželo bílé pírko.


autor: Zarlina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 24. srpna 2016 v 20:13 | Reagovat

Moc hezké ale smutné i když to skončilo dobře.

2 Zuzana Zuzana | 24. srpna 2016 v 23:46 | Reagovat

Zvláštny príbeh, ďakujem zaň. Za krásny preklad ako vždy:)

3 Táňa Táňa | Web | 25. srpna 2016 v 15:02 | Reagovat

To je opravdu moc pěkný, pro mě nečekané, ale jinak perfektní práce!

4 Nade Nade | E-mail | 25. srpna 2016 v 15:52 | Reagovat

I když to mělo šťastný konec, povídka byla docela depresivní. Snad to pro Billa bylo dostatečné poselství.
Děkuji za krásný překlad.

5 Ivka Ivka | 25. srpna 2016 v 18:04 | Reagovat

Ďakujem za krásny preklad. To bolo skvelé.

6 Mischulka Mischulka | E-mail | 10. září 2016 v 16:15 | Reagovat

Strašně smutná povídka i přes to, že nakonec skončila dobře. Škoda, že nemá nějaké pokračování! ;)

Děkuji za překlad! :-)

7 NicoleEivissa NicoleEivissa | E-mail | 26. září 2016 v 0:05 | Reagovat

Pani, tohle by dalo na pokracovani!:) Moc se mi to libilo, jak verne vystizena situace s tim vlakem. Uprimne receno, pro me depresivni povidka tak nejak zvlastne nebyla, mam to totiz spojene s nejakou moji pohadkou v hlave o tom, ze clovek to chce nejdriv udelat a pote se najde rozhreseni, obrati se to v dobre. Sama jsem podobnymi myslenkami prosla a i kdyz se "andel" neobjevil a vsechno se neobratilo v dobre presne tak, jak jsem si prala, vlastne se to pomalu vratilo alespon do neutralnich pocitu (zadna deprese):) Proto Billovi tak rozumim. Btw. ten zaver je ohromne hrejivy..."pocit, ze je vsechno v poradku" - tenhle pocit mivaji lide, kdyz jsou s nekym, koho opravdu miluji a kdo miluje je, v tom nejintimnejsim okamziku... Tak jo, dost rozjimani, povidka byla pusobiva...:)

8 Zarlina Zarlina | 16. října 2016 v 0:25 | Reagovat

[<font><font>6 </font></font>]

[<font><font>7 </font></font>]

There are two sequels to this actually, so if you look sweetly at Zuzu she might translate them as well :)

As always thank you for the wonderful work, Zuzu. I'm so pleased you wanted to translate this one :)

9 NicoleEivissa NicoleEivissa | E-mail | 23. listopadu 2016 v 1:54 | Reagovat

[8]: Oh thank you! She has made a fantastic job!:-) Your stories are just great!<3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama