Zeiten ändern dich II 16.

22. listopadu 2012 v 17:00 | Ketty & Janule |  Zeiten ändern dich II
autor: Mintam


Jestli smí poznat Toma? Smí?
"Jo, mohl bys… já jen že, neznáme se teď pořádně ani my dva. Víš, nevím jestli bych hned chtěl, abys…"
"V pořádku, chápu to."
"Samozřejmě, mohu mu pak zavolat, aby přišel, aby mne tu vyzvednul," přikývnu alespoň na tuhle variantu. Snad poprvé po našem setkání jsem konečně řekl nahlas jeden ze svých pocitů.
"Dobře," napije se, "takže… teď jsi odmaturoval?"
"Díky bohu ano."
"Gratuluju."
"Díky."
"Co teď?"
"Jestli udělám přijímačky, měl bych studovat alespoň trochu v oděvnictví, v návrhářství, historii módy a tak. Pokud to ovšem vyjde. Pokud ne, zvolím asi spíš něco přes jazyky."


"To oblečení máš taky po mamce, že?"
"Nevím," pokrčím rameny, "fotím teďka pro jednu společnost. Vlastně až po jejich oslovení jsem si řekl, že bych mohl odkrýt svůj skrytý sen."
"Vynikající. To ti přeju. Smím někde vidět tvou práci?"
"Mohu ti napsat webovky, je tam ale jen úzký výběr."
"Co dělá Tom?"
"Momentálně pomáhá svému taťkovi, v architektuře, staví hotely."
"Aha. A co pak v Berlíně?"
"Musíme si tu potom najít nějakou brigádu ke škole, ale našetřili jsme si za tenhle rok dost peněz, abychom mohli chvíli v Berlíně žít do té doby, než si něco najdeme."
"Hezké. Jsem rád, že se ti takhle daří. A jsem rád, že sis udělal hezký život, i přes to všechno."
"Přes to všechno…," utrousím opovržlivě. Jako kdyby on sám sobě nedával vinu.



"Víš, všechno to stěhování, všechno to poznávání, nový lidi v rodině,…"
"Tati, promiň, ale tohle všechno je nic, oproti těm osmi rokům mého dětství!"
"Bille, nemysli si, že mě to nemrzí. Lituju toho opravdu, ale myslel jsem, že časem to pochopíš. Že prostě dospěješ a dojde ti, proč to tak bylo."
"Promiň, ale dodnes mi nedochází, proč ses tak choval."
"Nebylo to se mnou jednoduché, uznávám, ale… možná proto jsem utekl, abych se mohl změnit. Abych byl konečně někdo jiný. Nenáviděl jsem se za to."
"Ne, opravdu to stále nechápu."
"Mrzí mne, že jsem vám ublížil, víš, zpětně si uvědomuju to všechno. Nebyl jsem asi prostě jen dospělý. Nebo já nevím. Nechtěl jsem nic z toho, a tak jsem si toho nevážil."
Zavrtím ale jen hlavou, aniž bych k němu zvedl pohled a pohrávám si s prsty. Jsem nervózní a zároveň rozčílený, a nechápu, co bych mu na to asi tak proboha měl říct!


"Já doufám, už jen kvůli vám, že vám někdo tyhle roky vynahradil. Nebo?"
Polknu všechno ostatní, a jen přikývnu. "Gordon je skvělý chlap a díky Nelly vím, že i skvělý táta. Jsem rád, že někoho takového mamka poznala."
"Věř mi, že mne tohle všechno těší, když mi to vyprávíš."
"Příliš pozdě."
"Bille, nežádám po tobě nic, ani odpuštění, nic. Jen mi prosím věř tahle slova."
"Nemůžu ti nikdy odpustit. Jednou, jednou možná, ale nikdy ne zcela. A ani nechci."
"V pořádku."
"Jen prostě… můžeme pro teď téma mamka vynechat?"
"Dobře," přikývne a nervózně si odkašle.


Po hodině, jejíž trvání jsem poctivě sledoval na hodinách visících na zdi za ním, je atmosféra neměnná, a zároveň ani nijak povzbudivá.
"Jestli ti to nevadí, zavolám Tomovi, máme ještě jednu schůzku ohledně jednoho bytu tady," oznámím mu, zároveň mu trochu zalžu, schůzku jsme měli již dopoledne, a vylezu před kavárnu.
"Tome, prosím, můžeš, mne tady vyzvednout?" vyhrknu ihned do telefonu, když zjistím, že to na druhé straně přijmul.
"Jo, v pohodě, přijdu tam. Mluvíš naléhavě, potřebuju patnáct minut."
"Vydržím to ještě patnáct minut, ale déle už ne."
"Patnáct minut."
"A kdyby se tě na něco vyptával, pospícháme, kvůli schůzce na byt."
"Bille…," začne, když ho ale pochopím, aniž by větu musel dokončovat. Nechce se mu seznamovat s mým otcem. A já ho zcela chápu, že se mu nechce tím spíš, že mezi mnou a mým otcem nejsou normální vztahy, a za druhé, že prostě já sám ho opravdu neznám. Chápal bych to, kdybych byl v jeho situaci, ale v mé pozici je přesně on jediný, který mne dnes z tohoto setkání může zachránit.
"Tome, prosím, udělej to pro mne. Nikdy víc ho nemusíme ani jeden potkat."
"Je to tvůj otec."
"Přijdeš, prosím?" Na druhé straně se ozve rozvažující ticho.
"Přijdu."
"Děkuju."
"No, o tom si ještě popovídáme," řekne ještě do telefonu než zavěsí, a mně se v hlavě vybaví akorát jeho úsměv. Jeho úsměv, který se mu u té poslední věty určitě na tváři vytvořil.


"To je Tom?" utvoří se na jeho tváři lehký úsměv, když hlavou pokyne za mne. Otočím se tím směrem, a nějak se mi uleví, když tam skutečně spatřím Toma kráčejícího k nám.
"Jo."
"Jsem tu," s úsměvem dojde až k našemu stolku, a rukou mne pohladí po zádech, přičemž ji tam i tak nechá.
"Tome, tohle je můj táta, tati, to je Tom," řeknu trochu přiškrceně, protože opravdu nesnáším tyhle formality. Tím spíš v téhle situaci. Jejich pravice se střetnou.
"Těší mě."
"Rád tě poznávám, Tome," nespouští z něho pohled, což je nepříjemné už i mně. "Já tě ale přeci odněkud už znám."
"Prosím?"
"Můžu slyšet tvé celé jméno?"
"Tom, Tom Kaulitz."
"No samozřejmě! Bill mi říkal, že tvůj otec pracuje v architektuře. Loni jsme s jeho firmou spolupracovali ve Francii. Byl jsi tam, pamatuju si tě." Zůstanu na tátu koukat s otevřenou pusou a Tom vypadá, jako kdyby se mu právě rozsvítilo, a jeho úsměv na tváři se rozšíří.
"Svět je malej."
"Sakra malej," přitaká mu táta. Super, tohle tomu vážně ještě chybělo!
"Vlastně si vás taky vybavuju. Nikdy by mě nenapadlo, že..."
"Tak to je krásná náhoda," věnuje táta úsměv už mně a já mu ho jen oplatím, akorát ve slabší verzi.


"To je sice fajn, ale my musíme jít, promiň."
"Jo jo, já vím, říkal jsi to, ta schůzka," přikývne a nadechne se. Když vstanu, a navléknu na sebe slabou mikinu, vstane i on a podá Tomovi ještě jednou ruku.
"Vážně mne těšilo, až budeš mluvit se svým otcem, určitě ho pozdravuj."
"Rád."
"A tobě se ozvu, když budu mít opět cestu do Německa, nebo někdy můžeš za mnou do Francie přijet ty, hm? Líbilo by se ti tam."
Jak můžeš sakra vědět, co mně by se líbilo!? "Díky," vzmůžu se jen.
"Dobře, tak se měj krásně," s neopouštějícím úsměvem mne sjede pohledem, "važte výběr v bytech, a doufám, že si dáme vědět."
"Dobře, díky, tak se měj," s nádechem se donutím k úsměvu.
"Ještě jednou vážně moc díky, že ses ozval."
"Ahoj," definitivně se s ním rozloučím šťasten, že tentokrát se to obešlo bez obejmutí.
"Nashle."
"Mějte se," rozloučí se s námi už i on, a my s Tomem, aniž by se ještě jeden z nás otočil, vyjdeme z kavárny.


"Tak co?" sjede teprve až nyní rukou z mých zad, a proplete naše prsty. Já ale jen zavrtím hlavou s rozpolcenými pocity a vydechnu.
"Vyčerpávající. Nevěnoval bys mi jednu cigaretu?" pronesu téměř zoufale. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Jednu cigaretu, ačkoliv jindy nekouřím, si zasloužím. Tom se ale bez ptaní jen usměje a natáhne ke mně ruku s otevřenou krabičkou. Jednu si vytáhnu, a zároveň se zastavím, abych se dočkal i zapalovače. Když si jednu zapálí i Tom, teprve pak ke mně vztáhne ruku s hořícím plamenem a já okusím tu hříšnou tyčinku, když do sebe nasaji dým. V první chvíli se mi mírně zamotá hlava, a mám pocit, že se musím udusit, ale nakonec se kouř zvláštním způsobem rozlije po všech dutinách a ztratí se v pouhém uvolňujícím výdechu.


"Co si mě prohlížíš?"
"Jen tak, ale vypadá to, jakože už máš kouření v malíku," zasměje se Tom, nejspíš očekávající scénu dušení, ale pak vstrčí krabičku zpátky a opět proplete naše prsty. Otřesu se zimou, protože doposud zvyklé mé tělo na teplo kavárny poznalo, že se venku značně ochladilo. Začíná večer.
"Je ti zima?"
"Jde to."
"Ještě nejsi úplně zdravej, měl bys být oblečenej."
"Hm," reaguji jen, myšlenkami někde jinde, ale to už Tom ze sebe sundá bundu, aby mi ji věnoval. "Tomi," vrátím své myšlenky do reality, "bude ti zima."
"Nebude mi zima, za chvilku jsme doma, vem si ji." Na to mu tedy podám svou cigaretu, aby ji podržel, a obléknu si jeho bundu.
"Děkuju," vděčně si ho prohlédnu, abych se přesvědčil, že sám v pouhém tričku s dlouhým rukávem, nebojuje se zimou. Vypadá to ale, že je odolný. Vezmu si od něho cigaretu zpět a opět se věnuji pouze myšlenkám.


"Řekni mi něco, proč mlčíš?"
"Není co říct. Je to pořád on, jen si myslí, že je někdo lepší, když se přestěhoval do Francie."
"Proč si myslíš, že lepší není?"
"Tome, možná tě to vážně zajímá, nebo se ptáš jen ze slušnosti, ale věř, že tě toho ušetřím. Nechci se o tom bavit, prosím, chci to vypustit, alespoň na dobu, co budeme tady, v Berlíně."
"Přestaň, vážně mě to zajímá."
"Za celou dobu nejzajímavější bylo, že se vlastně znáte."
"Bille, nepamatuju si ho, ani trochu."
"Co?" uchechtnu se.
"Řekl jsem to jenom tak. Je vážně zajímavý, jak je svět malej, ale můj otec má dost velký impérium na to, aby kdokoliv mohl říct, že ho zná. Nepamatuji si skoro, co bylo před měsícem, natož před rokem. A jeho tvář vůbec ne. Možná kdybych před tím rokem slyšel jeho jméno, asi by mě to zarazilo, protože musíte mít stejný příjmení. Ale jinak nic, prázdno."


Musím se usmát, aniž bych to nějak ovládal. Vlastně jsem nějakým zvláštním způsobem rád, že to Tom řekl. Je pravdou, že díky svému tátovi potká tolik lidí, že si asi jen těžko pamatuje každého zvlášť, to by se musel zbláznit.
"Vlastně mě to těší," zasměju se.
"Nechtěl jsem ho nijak urazit, ale..."
"Tome, proboha, lhal jsem mu. A myslím, že to ohledně toho bytu nebyla lež jediná, co jsem za tu hodinu stihl říct, takže v pohodě."
"Nebylo to moc šťastný setkání, že?"
"Vůbec ne," zavrtím hlavou, už s lepší náladou, "bylo to příšerný. Ani jeden jsme nevěděli, co říct, chvílema jsme mlčeli, chvílema jsme si skákali do řeči. Příšerný." Tom mi přiloží ruku na ramena, aby si mne k sobě přitáhl blíže a políbil mne na spánek.
"Už je ti teplo?"
"Už je mi hlavně lépe. A mám hlad."
"To je dobře."


Večer, když už najezení jen tak koukáme na televizi, přitulí se ke mně Tom zezadu a pomalu mne obejme. Jenomže to už já jsem dobrou chvíli myšlenkami úplně jinde.
"Copak?" šeptne, když mne pohladí po tváři a zjistí, že mi po ní stéká slza. Zavrtím ale hlavou, a přetočím se čelem k němu, abych se k němu mohl natěsno přitulit.
"Jen je mi to líto, to přejde."
"To s tátou?"
"Hm," brouknu jen, pevně zabořen do jeho hrudi. Nechám se jím hladit a zavřu oči. "Jsi na mě tak strašně hodnej."
"Cože?"
"Jsi na mě strašně hodnej a já nevím, kdy ti to oplatím. Já jen kdykoliv mám trochu blbou náladu, tak jsem pak hnusnej na každýho a ty ne. Ty i když jsi naštvanej, nebo nemáš náladu, tak si na mě stejně hodnej."
"To taky není pravda pokaždý."
"Většinou ale jo."
"A nevím proč bys mi měl něco oplácet, jako kdybys mi to nevracel dostatečně."
"Někdy si prostě myslím, že ti to dostatečně nevracím."
"No tak, dva lidi v jakýmkoliv normálním vztahu by si neměli nic dlužit. Prostě se chovat tak, jak si myslí, že si ten druhý zaslouží. Když máš přeci někoho rád, tak pro něj něco rád uděláš, a nečekáš od něho nic."
"Asi máš nějakým způsobem pravdu."
"Tak si nelam hlavu tím, že bys mi měl něco vracet," políbí mne na tvář, ale v tu chvíli mne polije hrozné horko a vteřinu na to je mi neskutečná zima. Zamračím se a přitáhnu k sobě deku.


"Ještě je ti zima?" sáhne mi starostlivě na čelo.
"Je mi teď neskutečná zima," otřesu se, "myslím, že mám zimnici."
"A já myslím, že máš i horečku, protože máš hrozně horký čelo."
"Ach jo," snažím se zahřát, ale absolutně to nejde. Což je normální se zimnicí.
"Myslím, že jsi podcenil tu chřipku a měli jsme se na Berlín vyprdnout."
"To jsme teda neměli," protestuji hned.
"Ok, ale neměl jsi podcenit oblečení. I když přes den už je celkem teplo."
"Hm," dám mu za pravdu.
"Necítil jsi, že máš horečku?"
"Takhle je mi poslední týden neustále, nevěnoval jsem tomu pozornost."
"Udělám ti zábal, to na zimnici pomáhá."
"To je dobrý, to přejde."
"Udělám ti zábal."
"Tome, proč se o mě tak hezky staráš?"
"A proč máš ty poslední dobou tak hloupé myšlenky," vstane a za chvilku už opravdu cítím, jak mi nejenom obléká mokré ponožky, ale pak mi dokonce přiloží i mokrý obklad na čelo. Jsem najednou tak moc zmožený, že nejsem schopen se donutit otevřít oči, takže když mi Tom věnuje lehkou pusu, jen se pousměju.


"Nemám rád, když je někdo nemocný."
"Nejsem nakaženej," uchechtnu se.
"Neříkám to kvůli tomu."
"Tak kvůli čemu?"
"Protože když má někdo rakovinu, je strašně nebezpečný, když ten člověk onemocní." Mírně se zarazím, ale hned na to pochopím a otevřu oči, abych si vyhledal jeho pohled.
"Byla Joy často nemocná?"
"Často," přikývne. Pohladím ho po tváři a nechám se jím políbit, než oči zase zavřu. Tak to potom chápu, že nemá rád jakoukoliv nemoc.
"Jestli ses o ní staral takhle pěkně jako o mě, určitě byla vždy z nemoci hned venku."
"Ty mi slib, že s tím v pondělí půjdeš k doktoru."
"Je to jenom chřipka. A víš, že k doktoru nepůjdu jenom tak."
"Bille, trvá to už přes týden, a teprve po týdnu jsi dostal horečku. Nemusí to být jenom chřipka. Může to být klidně zápal plic, nebo tak."
"Dobře, pokusím se."
"A než zítra pojedeme domů, budeš ležet hezky v posteli..."
"Jsme v Berlíně," zaprotestuji.
"Na Berlín budeme mít čas za pár týdnů dostatek. Řekněme, že jsme se těma dvěma dny tady jen namlsali, a pak si teprve dáme hlavní chod, až se sem nastěhujeme."


"Ten první byt byl nejlepší, že?"
"Nejlepší. Musíme jí v pondělí hned zavolat."
"To musíme, nechci se o tenhle byt připravit. Bože, a ta terasa!"
"Jo, byl fakt nejlepší z těch třech. Můžeme se ještě kouknout po nějakých, ale myslím, že tohle už je stejně jednoznačný vítěz. A ty už se netřeseš."
"Už to pomalu odeznívá."
"To je fajn, snad odezní i ta horečka."
"Když už si tedy nebudeme užívat Berlína, nevyrazíme domů co nejdříve zítra?"
"Chceš?"
"Zabalím se třeba do zimní bundy, abys nemohl namítnout, že jsem málo oblečený," zasměju se unaveně, zívnu si a jemně ho pohladím po zádech.


V průběhu noci otevřu oči a mírně se zarazím, že se všude svítí, ale když pak kouknu vedle sebe, dojde mi to. Tom musel usnout krátce po mně. Pomalu, abych ho neprobudil, se posadím, vysvléknu si mokré ponožky a vylezu z postele. Díky tomu, že horečka nejspíš ještě přetrvává, se mi zamotá hlava, ale když se nadechnu, hned se to srovná, a proto potichoučku dojdu vypnout televizi a zhasnout světlo. Zůstane svítit jen lampička na Tomově straně, takže stejně tak potichoučku se vrátím do postele, a pak už se jen natáhnu, abych lampičku zhasnul a překryl Toma dekou. Lípnu mu lehkou pusu na tvář a uložím se zase ke spánku.


autor: Mintam
betaread: J. :o)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Danchen Danchen | 22. listopadu 2012 v 18:27 | Reagovat

Je nadherne, jak se Tom o Billa stara :) A to setkani s otcem me mrzi :( Myslela sem, ze to bude lepsi ..

2 Karin Karin | 22. listopadu 2012 v 19:48 | Reagovat

Doufám že Bill bude v pořádku,ale s otcem to moc nevišlo.

3 Zuzana Zuzana | 22. listopadu 2012 v 21:32 | Reagovat

Dalo sa čakať, že stretnutie dopadne tak chladno. Tom je ale úplne perfektný. Krásne chápe, nevyčíta a stará sa o chorého Billa. Len dúfam, že to vážne nebude nič vážne, len chrípka. Nerada by som čítala ako Tom a Bill trpia.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama