V noci 1/2

30. listopadu 2012 v 17:00 | Ketty & Janule |  ff-jednodilky
autor: Tina


V našich životech se děje spoustu zvláštních věcí, které se nedají logicky vysvětlit. To se mě ovšem netýká. Můj život je až moc reálný a nic zvláštního se v něm neděje. Denně chodím do školy, občas s přáteli ven a krom klasické legrace a nějakých těch blbostí, co vyvádíme, se skutečně nic neděje.
Vždycky jsem v hloubi duše toužil, aby se v mém životě stalo něco nevysvětlitelného, něco záhadného, nad čím bych mohl uvažovat a možná se i trochu bát. Kdyby tohle někdo věděl, asi by si řekl, že nejsem normální, ale jsou to přeci jenom moje myšlenky a tužby, o kterých se nikdo nedozví, protože nemám v plánu to nikomu říkat, řekli by si, že jsem dětinský a nenormální. Je výhoda, že mi nikdo nemůže nakouknout do hlavy a všechno tak zjistit, nevím, jak bych některé věci vysvětloval.


Jednoho podzimního večera, kdy už slunce brzy zapadá, jsem seděl doma na posteli a četl si knížku. Jsem velký blázen do upírů a myslím, že v mých sedmnácti letech je to ještě přípustné. Měl jsem rád tyhle večery. Jediným zdrojem světla v mém pokoji byla moje rozsvícená lampička, která vytvářela tak zvláštní atmosféru. Byl jsem tam jenom já, moje myšlenky, představy a knížka. Jsem i tak trochu samotář. Nepotřebuju být neustále ve společnosti a být stále středem pozornosti, tohle není můj styl.


Bylo už kolem druhé ráno a já přečetl snad sedmdesát stránek, a moje oči dostaly skutečně zabrat. Už to prostě dál nešlo, tak jsem knížku zavřel, položil ji na stolek a lampičku zhasl. Lehl jsem si do postele a nechal své tělo a svaly uvolnit.
Dalšího dne jsem stejně nemusel brzy vstávat, jelikož byla sobota. Probudil jsem se až kolem poledne, skoro na oběd. Sešel jsem dolů a máma ho už servírovala. Táta a Georg, můj bratr, už seděli u stolu. Nechápu Gea, jak může vstávat už v osm hodin. Usadil jsem se ke stolu, ještě napůl spící, a máma přede mě postavila plný talíř jídla. Ovšemže jsem to všechno nesnědl, ani se to nedalo hned po ránu do sebe naládovat tolik jídla.



Odpoledne jsem se rozhodl jít ven. Vzal jsem našeho psa na procházku a Georg vyrazil se svou partou. Byli to blbečci, neměl jsem je rád, už jenom proto, že si ze mě někdy dělali srandu. Zamířil jsem k lesu a pustil Blacka na volno, ať se proběhne. Chodil jsem si pod korunami stromů a vnímal ten klid, bylo to super, ale pak ho přerušil zběsilý štěkot mého psa. Ani jsem si nevšiml, že se mi někam zaběhl. Rozeběhl jsem se tedy tím směrem, odkud šel štěkot. Jakmile jsem se udýchaný dostal na ono místo, hrůzou jsem vykulil oči. Byla tam dívka. Klepala se a byla vyděšená. To by ovšem nebylo to nejhorší, její hrdlo bylo celé od krve. Rozsápané a krev byla i na jejím oblečení. Přiblížil jsem se k ní, ale ona začala panikařit a tisknout se ještě víc ke stromu.


"Neboj se, já ti neublížím, chci ti pomoct, co se stalo?" dřepl jsem si k ní. Srdce mi bušilo o sto šest, protože v takovéhle situaci jsem byl poprvé.
"Já nevím…byla to strašná rychlost. Něco mě strhlo na zem a zakouslo se mi do krku, když jsem šla se svým psem na procházku," stále vzlykala a byla vyděšená, takže jsem jí stěží rozuměl. "Bylo to hrozně rychlé, a když mě to pustilo, napadlo to i mého psa, který mě bránil. Zakouslo se to do něj a urvalo mu to hlavu…" hystericky brečela a vzlykala. Přišel jsem k ní a objal ji, to co mi právě řekla, bylo strašné.


Zavolal jsem záchranku a místní policii. Ta dívka, Rebekah, znovu řekla všechno, co pověděla mně, a poté ji odvezli do nemocnice, protože byla stále ještě v šoku. Od šerifa jsem dostal doporučení, abych i s Balckem šel raději domů a nechodil nikde sám do míst, kde je málo lidí. Poslechl jsem ho a vydal se domů. Stále mi to šrotovalo v hlavě. Nemohl jsem tomu uvěřit, co jsem to právě zažil. Až před brankou jsem si všiml, že mám špinavý svetr od Rebečiny krve.
Jakmile jsem přišel domů, máma si toho okamžitě všimla a se strachem se vyptávala, co se mi stalo. Pověděl jsem jí celou tu příhodu, která se v lese odehrála. Šokovaně se na mě dívala. "Šerif říkal, že to nejspíš bylo nějaké vzteklé zvíře, že ten les potom projdou a zastřelí ho, chudák ta holka, byla opravdu vystrašená."
"Hlavně si ty dávej pozor a nikam nechoď sám, hlavně ne do toho lesa prosím tě, dokud tu bestii nezastřelí," radila mi máma.


Celý zbytek dne jsem nad tím musel přemýšlet a uvažoval, jak velké zvíře to asi mohlo být, zřejmě dost, a taky dost silné, když to psovi urvalo hlavu. Při té představě jsem se oklepal, protože to bylo nechutné.
Když se Georg vrátil domů, zamířil si to hned ke mně do pokoje a opřel se o futra dveří.
"Jsem slyšel, že jsi teď místní zachránce poblázněných holek," šklebil se.
"Jistě, ty si z toho děláš srandu jako vždycky, ale to zvíře mohlo tu holku zabít," zadíval jsem se na něj a mračil se. Nikdy nepochopím, proč je takový.
"Kdo ví, co ta holka vlastně viděla a jestli někde nespadla…"
"Jistě a svému psovi urvala hlavu sama, co?" přerušil jsem ho okamžitě, opravdu mě štval.
"Třeba to byl jeden z tvých upírů. Hůůů… pozor, aby tě jednou taky nepřišel zakousnout," šklebil se stále a já jenom zavrtěl hlavou a hodil po něm polštář.
"Ztrať se, ty idiote!" hodil po mně polštář zpátky a zavřel dveře s tím svým úšklebkem a smíchem.


Vždycky si ze všeho dělal jenom srandu a neustále měl nějaké námitky, kterými všechno vyvracel, chtěl bych vidět jeho, kdyby Rebeku našel v lese celou od krve. Nejspíš by nedokázal pohnout ani brvou, jak by z toho byl hotový.
Když byl večer, zašel jsem se umýt a následně spát. Neměl jsem náladu na čtení, pořád jsem musel myslet na ten okamžik, kdy jsem tam tu dívku uviděl. S tímto vědomím jsem nakonec i usnul a můj spánek byl dosti neklidný. Ve snu se mi stále objevovala Rebekah, krev a moje představa toho zvířete.
Probudil jsem se skutečně brzy, už v sedm hodin ráno, byl jsem šťastný, že všechno to byl jenom sen, a zase jsem sebou praštil do postele. Chtěl jsem opět zavřít oči, ale všiml jsem si malého složeného papírku vedle mojí hlavy. Svraštil jsem obočí a zase se posadil. Vzal jsem papírek do rukou a rozložil jej. Byl na něm úhledným písmem napsán vzkaz.


Copak zapříčinilo tvůj neklidný spánek? Snad ne ta včerejší událost?


Vykulil jsem oči a ten vzkaz si přečetl ještě několikrát. Kdo mi jej tady nechal? Odpověď jsem zjistil okamžitě. Georg. On měl takové rýpavé hlášky, a ještě mě musí sledovat, když spím. Pěkně mě teda naštval. Vstal jsem z postele, hodil na sebe župan a namířil si to přímo k němu do pokoje. Absolutně mě nezajímalo, že ještě spí, vpadl jsem k němu do pokoje s naštvaným výrazem.
"Jsi fakt idiot, baví tě to?" zamračil jsem se a viděl jsem, jak jsem ho probudil, což mě těšilo.
"Co to meleš, Bille?" zabrblal a převalil se na bok.
"Dělat si ze mě srandu je jedna věc, ale abys mě i pozoroval, jak spím, a pak mi psal trapné vzkazy, je fakt úchylný," mračil jsem se a založil si ruce na prsou.
"Cože? Jaké vzkazy? Jsi normální? Vypadni, Bille, chci spát!" zahučel a schovával si obličej do polštáře.
"Aspoň mi prosím tě nelži, když už si ze mě musíš dělat srandu!" byl jsem stále naštvaný a mračil jsem se.
"Bože nelžu ti, proč bych tě pozoroval jak spíš? Fakt mě na vlastním bratrovi nic nepřitahuje a teď bych ocenil, kdybys vypadl, hned!" zopakoval už taky naštvaně. Když ho někdo takhle po ránu budil, byl pak protivný celý den. Co mi ovšem dělalo vrásky, bylo taky něco jiného.


Odešel jsem z jeho pokoje a vrátil se k sobě. Posadil jsem se na postel a zadíval se na ten papírek a zkoumal ho. Nebylo to jeho písmo, měl takový divný škrabopis, který šel sotva přečíst a k tomuhle by se musel hodně přemáhat. Takže, když to nebyl on… tak kdo tedy? Máma s tátou to nemohli být. Proč by mě večer pozorovali a pak mi psali takový lístek. Máma by mě těžko strašila, když sama měla o nás strach.


V neděli jsem dostal další papírek. Byl stejně úhledně složený na tvrdším papíru a zpráva byla napsána tím samým úhledným písmem.


Voníš hezky, myslím, že brzy i ochutnám.


Papírek jsem objevil ve své dlani a po přečtení jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Nejvíce mi vrtalo hlavou, kdo mi ty vzkazy píše. Nějaký úchyl? Neměl jsem nejmenší tušení, ale nebál jsem se, což bylo zvláštní. Byl jsem spíš zvědavý, o koho se vlastně jedná. Oba papírky jsem vzal do školy. Když mi skončilo vyučování, zašel jsem si do knihovny, zdali tam nenajdu nějakou knihu o písmu, která by mi aspoň poradila a pomohla zjistit, o koho se jedná. Něco se dá totiž o člověku zjistit i podle písma a já sázel pouze na tohle, protože jsem neměl jinou možnost.


V knihovně jsem proseděl téměř dvě hodiny a nechal si od knihovnice nanosit nejrůznější knihy o písmu nebo historii písma. Zjistil jsem, že takovýmto písmem psali lidé tak v 19. století, což je naprostá hloupost protože ten člověk by už nejspíš ani nežil. Zavřel jsem unaveně všechny knížky a uložil je tam, odkud mi je knihovnice donesla. Vzal jsem si svoje papírky a vydal se domů. Celou cestu jsem nad tím uvažoval a měl stále takový divný pocit. Asi jsem se tím moc zabýval a leze mi to na mozek. Strach jsem neměl, to ne, ale zvědavost byla velká a moje fantazie pracovala na plné obrátky.
Zalezl jsem si do pokoje a stále se na ty papírky díval. Nakonec jsem je schoval do šuplíku a šel něco sníst. Už jsem z toho byl unavený. Možná si ze mě prostě jenom Georg střílí.


"Mami?" upoutal jsem její pozornost. Něco mě napadlo. Možná by máma jako psycholožka mohla něco rozluštit z toho písma.
"Copak, Bille?" koukla na mě a usmála se.
"Pojď se mnou, chtěl bych se tě na něco zeptat," dovedl jsem jí do svého pokoje a ukázal jí ty lístečky. Doufal jsem, že se nebude divně tvářit a bůh ví, co myslet.
"Nemohla bys něco zjistit o tom člověku z toho písma?" zeptal jsem se.
"Kdo ti to psal?" dívala se na mě dost zvláštně, přesně jak jsem čekal.
"Ne ne, mě to nikdo nepsal, jenom jsem to našel ve škole ve své lavici, tak mě to zajímalo. Něco jsem o tom četl, že je to možné." Díval jsem se na ni s nadějí.
"Jistě je to možné, ale já nejsem na tohle expert, i když jsem se tím chvíli zabývala." Zadívala se na jeden z papírků.
"Bude to zvláštní člověk, který má sklony ke krutostem, možná trochu cholerik, ten styl písma je takový úhledný, připadá mi jak ze starší doby, dříve takhle psali bohatí lidé, šlechtici nebo tak, ale v téhle době nemám nejmenší tušení, kdo by to mohl být, takže ti bude muset stačit jenom tohle," vrátila mi zpátky papírek.
"Dobře, myslím, že to mi stačí, děkuju," usmál jsem se na ni. Dozvěděl jsem se možná tak to, že ten člověk má sklony ke krutostem a je cholerik, což znamená, že bych se ho měl bát, ale já žádný strach pořád necítím, je to dobře nebo špatně?


Rozhodl jsem se v deset hodin jít už spát, stejně nic kloudného nevymyslím a ráno vstávám do školy. Zhasl jsem lampičku a dlouze vydechl. Netrvalo mi to dlouho a usnul jsem, což bylo zvláštní, protože vždycky mi trvá tak hodinku než zaberu. Následující ráno bylo opravdu divné. Špatně se mi vstávalo a celé tělo mě bolelo. Opět jsem v ruce našel papírek, tentokrát byl větší a hustěji popsaný, ovšem písmo bylo pořád stejně úhledné.


Chytrý tah zeptat se psycholožky a hodiny sedět v knihovně. Stejně ti to nepomůže. Ale jinak chutnáš opravdu dobře…


Byl jsem z toho vzkazu zmatený. Ale když jsem se na sebe podíval do zrcadla, pochopil jsem, co tím dotyčný myslel. Měl jsem na krku i tričku dost krve. Na krku jsem měl dvě malé ranky, řekl bych, že docela hluboké. Tohle se mi už vůbec nelíbilo. Rychle jsem si umyl tu krev a zkoumal si krk. Nevěděl jsem, jestli bych měl o tom někomu říct, ale rozhodl jsem se nechat si to pro sebe. Také jsem se rozhodl pro to, že dnes do školy nepůjdu. Bolelo mě celé tělo, a proto jsem si lehl do postele. Neusnul jsem však. Stále jsem nad tím uvažoval a zkoušel si připustit myšlenku, že by to mohl být upír.
Řekl bych, že jsem uvnitř sebe snad i toužil, aby to byl upír, abych jej konečně viděl a mohl se přesvědčit o tom, že skutečně existují.


autor: Tina
betaread: J. :o)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MajKy MajKy | 30. listopadu 2012 v 18:22 | Reagovat

Docela zajímavý. předpokládám že ten upír bude Tom: ;) jsem moc zvědavá co z toho bude, jestli ho vysaje ... no uvidíme. ;) tohle se stát mě tak bych to asi nevydejchala.. :D hezký. těším se na pokračování.. :)

2 cincina cincina | Web | 30. listopadu 2012 v 18:33 | Reagovat

To je úžasné :)) Tom bude určitě úžasný upír a já chci další díl! :D

3 Zuzana Zuzana | 30. listopadu 2012 v 19:26 | Reagovat

Som zvedavá ako to dopadne :) Bill je dobre uletený, ale je to Bill... takže, teším sa na upíra.

4 Lena Lena | 2. prosince 2012 v 2:24 | Reagovat

tak keby mi niečo v noci pilo krv z krku tak by som určite nebola ráno taka kľudná ako Bill...má on vôbec nejaký adrenalín??? vôbec sa neboji :D:D:D:

5 Mischulka Mischulka | 2. prosince 2012 v 12:28 | Reagovat

Musím přiznat, že než jsem si prvně přečetla, že hlavní postavou je Bill, tak jsem měla pořád před očima Toma a myslela jsem, že to je o něm :D Ani nevím proč :D
Ale moc se mi to líbilo, takové záhadné :) Jsem zvědavá, co má s Billem ten "někdo" zalubem :D Že to bude Tom? :D prosíímm ať to je on! ;) Ale obdivuju Billův klid, já bych už z toho prvního psaníčka byla vystrašená a nesjpíš bych se z toho zbláznila :D Těším se na pokračování :)

6 Tenullka Tenullka | 2. prosince 2012 v 22:22 | Reagovat

Aww tohle je skvele ^^ Tesim se na pokracovani :3

7 Kirsten Kirsten | 25. srpna 2013 v 22:36 | Reagovat

[5]: Aj ja som si najskôr myslela, že je to Tom :) inak dúfam, ze tie sklony ku krutostiam nebudú nejaké brutálne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama