Julie 7.

26. listopadu 2012 v 17:00 | Ketty & Janule |  Julie
autor: B-kay



"Myslel jsem, že jsi můj nejlepší přítel," Tom mrzutě dloubal do své mikiny a odmítal si přiznat fakt, že všechno to, co Andreas ještě před chvilkou řekl, byla pravda.
Už od začátku mu bylo jasné, že pokud se s Billem sblíží a oblíbí si jej, neublíží tím jenom sobě, ale v první řadě osobě, která v tom byla zcela nevinně. Věděl, že dělá hlouposti, že si jej neměl připouštět k tělu, a už vůbec neměl dovolit, aby si jej Bill připustil k tomu svému, ale nedokázal tomu zabránit.
A teď, když Andreas pouze nahlas vyslovil to, co jej trápilo ze všeho nejvíce, mu bylo ještě hůř.


"Jistě že jsem, Tome. Právě proto jsem to musel říct. Bojím se o tebe. Zdá se mi, že poslední dobou vůbec netušíš, co vlastně děláš. Když se na tebe podívám, vidím vyděšeného chlapce, který si odmítá přiznat pravdu," opravdu jej bolelo vidět Toma v takovém stavu, ještě víc jej však bolelo to, že s tím nemohl nic udělat.
V podstatě mu rozuměl. V minulosti taky zažil situaci, když se musel rozhodnout mezi tím, co mu říkal rozum a tím, co mu napovídalo srdce. V jeho případě se však jednalo o dvě holky. Nedovedl si představit, jak by se měl rozhodnout, pokud by se jednalo o volbu mezi holkou a klukem.


"Jakou pravdu?"
"Jsi pouhou loutkou v rukou Mii a její rodiny. Vždy dokonalý, bezchybný a ochoten vyplnit každé jejich přání. Nejsem sice tvým zájmem o toho kluka nějak extra nadšen, přesto jsem moc rád, že si jej potkal," Tom překvapeně zvedl hlavu a po dlouhé době pohlédl příteli do očí.
"Tohle za tebe jistě říká ten nedostatek spánku," smutně se pousmál, zhluboka se nadechl a snažil se utřídit si veškeré své myšlenky. Nešlo to.
"Kéž by," Andreas se tiše zasmál, natáhl se pro hrnek a dopřál si hned několik velikých doušků jeho životabudiče. Pohledem nevědomky zabloudil k hodinám, a když si uvědomil, že za normálních okolností by se ještě minimálně hodinu vyvaloval v posteli, bezmocně zakňučel.


"Ten kluk dokázal to, o co jsem se já snažil měsíce, v průběhu několika dní. Probudil tě k životu, a i když si teď možná díky tomu zcela zmatený, věř mi, že nebude trvat dlouho, než si uvědomíš veškeré své potřeby a priority. Možná tehdy taky konečně poznáš rozdíl mezi tím, co musíš udělat, a tím, co udělat chceš."
Andreas si v tu chvíli přál jediné. Chtěl vrátit čas a všechno, co mu ještě před chvíli řekl o tom, jak jim nebude stát v cestě a že je zřejmě jenom vyděšený z toho, co jej čeká, vzít zpátky. Stačilo totiž jenom krátce pohlédnout do těch čokoládových očí, porozumět tomu, co se mu snažily říct, aby zjistil, jak moc se mýlil.
Tom nebyl vyděšený.
Byl pouze poblázněný. Poblázněný natolik, že pocítil strach ze ztráty osoby, která v něm tyhle pocity vyvolala.


"Mia chce, abychom se tenhle víkend vzali. Myslím, že si to během čtyř dnů nestihnu uvědomit," Andreas se málem udusil kávou, jakmile k němu dolehla tichá slova. Věděl, co chtěl udělat. Nyní se však i on ocitl na rozhraní dvou možností. Mohl udělat to, co chtěl, nebo taky to, co musel. A on se rozhodl, že udělá to, co musí. Mohl spustit proud nadávek jak na Miu kvůli její panovačnosti, tak i na Toma proto, že nebyl schopen se té pijavice zbavit. Tím by však ničeho nedosáhl. Místo toho se pouze zhluboka nadechl a zadíval se na něj sebejistým, nekompromisním pohledem. Nemusel vůbec přemýšlet nad tím, co by mu měl říct.
"Nemusíš si nic uvědomovat. Ty to už dávno moc dobře víš, a právě to tě děsí…"




Bill láskyplným pohledem sledoval Julii, která po několikahodinovém boji opět usnula. Někdy žasl nad tím, jak uměla být v některých chvílích živá a hyperaktivní. Sám netušil, jak se mu povedlo dostat do ní oběd mezitím, co si kreslili, dívali se na pohádky, pomáhali Silvii v kuchyni a hráli si na zahradě.
Bill se snažil dělat všechno proto, aby nepocítila tíhu ztráty, kterou oba utrpěli.
Snažil se jí být jak oddaným rodičem, tak i milujícím bratrem, přesto si nebyl jistý tím, zdali to dělá správně.
Jak si mohl být jistý tím, zdali ji miluje dostatečně, když ani on sám ještě nikdy nebyl milován?
Nešťastně stiskl víčka a přes semknuté rty nedal průchod dlouhému povzdechnutí. Nechtěl, aby se mu pokaždé, co si v mysli položí podobnou otázku, jako okamžitá odezva zjevila Tomova tvář a vzpomínka na jeho vřelé objetí.
Konečky prstů se opatrně dotýkal baculatého líčka, myslí však byl někde úplně jinde. Alespoň do chvíle, než bylo ticho pokoje narušeno slabým klepáním.
Bill překvapeně zvedl hlavu a pohlédl ke dveřím, odkud jej nesměle sledoval jeho děda.


"Můžu?" zeptal se slušně a Bill na jeho otázku reagoval něžným úsměvem a vřelým přikývnutím. Nestávalo se totiž často, že by za ním přišel jenom tak zničehonic, a už vůbec ne, že by si s ním přišel promluvit. Jeho děda byl opravdu skvělý člověk s laskavým srdcem, a i když toho moc nenamluvil, Bill jej měl nadevšechno rád. Už jako malý kluk k němu vzhlížel spíš jako k otci, jelikož toho svého nikdy neznal.
"Potřebuješ něco?" posadil se na postel a rukou mu nabídl, aby se posadil vedle něj.
"Nevím, jak bych měl začít," jeho tichá slova možná zněla poněkud rozpačitě, ale Bill si na způsob jeho konverzování již dávno zvykl. Přišlo mu jej až líto, když jej sledoval, postávajícího u postele, nervózního, hledajícího ta správná slova.


"To je v pořádku dědo. Ty víš, že mi můžeš říct všechno, co tě trápí," starou tváří se rozlehl úsměv, který způsobil, že během vteřiny omládl hned o několik let. Nejistě přešlápl na místě, vzápětí se však opatrně posadil vedle svého vnuka a pohlédl mu hluboce do očí.
"Nejsem nejlepší řečník. Vím, že by sis s babičkou popovídal mnohem lépe, ale musel jsem za tebou přijít, protože mě to trápí," možná to nebyl nejlepší začátek rozhovoru, přesto doufal, že mu Bill porozumí. A kdyby se tak náhodou nestalo, alespoň by ze sebe dostal všechno to, co jej už delší dobu tížilo.


"I když ti to možná neříkám každý den, mám tě moc rád, Bille. Tebe i tvou malou sestřičku miluju stejně tak, jako jsem miloval i mou dceru. Víš, Bille, moc mi ji připomínáš." Bill rychle sklonil tvář a silně semkl rty. Oči měl během vteřiny plné slz a jeho dědeček byl na tom zřejmě stejně, soudíc dle chvění jeho hlasu. "A právě proto jsem chtěl s tebou mluvit. Pamatuji si na vskutku obdivuhodný výrok známého umělce Michelangela: Spatřil jsem anděla spoutaného v kusu mramoru. Tesal jsem tak dlouho, dokud jsem jej nevysvobodil."
Bill překvapeně pootevřel rty a zmateně naklonil hlavu na stranu. Věděl, že jeho děda miluje umění, kdysi dávno dokonce on sám maloval a v rámci svých koníčků skládal krátké básně, přesto však opravdu netušil, jak to souviselo s tím, co mu chtěl říct.


"Je to opravdu krásný výrok, ale... nerozumím tomu. Co mi tím chceš naznačit?" pousmál se, sklonil tvář a sledoval, jak jej děda bere opatrně za ruku.
"Ty jsi tím andělem. A tvá ošklivá minulost je tím mramorem," zašeptal a zesílil stisk své dlaně.
"Jsi úžasný kluk, Bille. Nezasloužíš si být sám. Právě proto musíš dovolit někomu, aby tě vysvobodil. Kus kamene by se měl konečně proměnit v překrásnou sochu. Vůbec nezáleží na tesaři, který by tě stvořil. Nejdůležitější je to, abys mu to vůbec dovolil." Billovi po tváři stekla drobná slza, jak zvedl tvář a pohlédl směrem k dětské postýlce.
"A co Julie? Ta je součástí anděla nebo mramoru?"
"Julie je tvou součástí. Teprve spolu tvoříte jeden celek," naklonil se, aby jej mohl pohladit po tváři, a na krátkou chvíli zůstal sám sebou překvapen. Ještě před chvílí totiž netušil, jak by měl zformulovat to, co jej už dost dlouho trápilo, a nyní bylo až těžké přestat.


"Raději už půjdu, protože mám toho ještě hodně na práci. Doufám, že jsi pochopil, co jsem ti tím chtěl říct," vstal, poopravil si starou, špinavou košili a pohlédl na Billa jiskřivě zelenýma očima. Díval se na něj očima Julie.
"Pochopil jsem všechno. Děkuju," Bill si rychle otřel vlhké tváře a smutným pohledem sledoval jeho vzdalující se záda. Cítil se příšerně. Jako by jeho srdce umíralo pomalou a zdlouhavou smrtí a jeho konec měl přijít teprve v den Tomovy svatby.
Ve chvíli, kdy se jeho děda u dveří otočil a věnoval mu ustaraný pohled, si pomyslel, zdali nezaslechl jeho splašené myšlenky.
"Viděl jsem u nás toho chlapce. Nemůžu ti na něj říct vůbec nic, protože jej neznám. Proto řeknu pouze to, že nechci, abys trpěl." Bill měl v tu chvíli chuť zalézt pod postel a minimálně týden svou skrýš neopustit.
Jak mohl být tak neopatrný?!
"Nikdy by mi neublížil," zašeptal s naprostou jistotou.
"Neřekl jsem, že by ti ublížil on. Mnohdy člověk dokáže ublížit sám sobě mnohem hůř, než by mu ublížil někdo jiný. Lidské srdce je výjimečný, přesto zrádný orgán." Ještě naposled jej pohladil svým moudrým pohledem a s úsměvem na rtech opustil jeho pokoj.
"Už je pozdě dědečku…"




Tom seděl v luxusně zařízené jídelně Miiných rodičů, sledoval svou studenou večeři a přehrával si událostí posledních několika hodin.
Nemohl uvěřit, že od chvíle, kdy se s Billem rozloučili, neproběhl ani den, a jemu to přišlo jako celá věčnost. Mia, která se na něj hned po návratu domů přiřítila s omluvou, její až přehnaná starostlivost a zlost vůči těm, kteří jej zbili, a následně půlka dne strávená ve společnosti jejích rodičů… to všechno mu přišlo až mučivě nekonečné.
Na krátkou chvíli zvedl hlavu a pohlédl na druhou stranu stolu. Mia seděla svému otci na klíně, její mamka se na ně lepila z jedné strany, zatímco podivně vypasený a líný kocour z té druhé. Všichni se krčili nad nějakým katalogem a s největší pravděpodobností pomáhali s výběrem svatebních šatů.


Tom vůbec netušil, co tam vlastně dělá. Díky tomuhle směšnému setkání přišel o možnost setkání s Billem a Julií v parku.
Těšila jej pouze jediná věc.
Sám si nedovedl vysvětlit, jak se mu to povedlo, ale Mia nakonec sama uznala, že by se se svatbou neměli unáhlit.
Pohlédl k oknu, po kterém stékaly desítky dešťových kapek, a mrzutě stiskl rty. Přes knedlík okupující jeho hrtan, nedokázal spolknout už ani jediné sousto. Cítil zvláštní nával úzkosti a toužil pouze po jediném. Být od těch lidí co nejdál.


Odsunul od sebe talíř, vstal a pokusil se dostat ze sebe něco, co by mělo omluvit jeho odchod. Mia se sice snažila protestovat, ale Tomův hluboký pohled ji během vteřiny odzbrojil natolik, že si vůbec neuvědomila jak, a náhle byl pryč.
Tom cestou ke svému autu přímo běžel. Nebylo to však způsobeno deštěm. Naléhavě se odtamtud musel dostat. Musel jej vidět. I kdyby to mělo být pouze na několik vteřin, musel jít za ním.


Cestou sice několikrát zabloudil, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby jel dál. A když po téměř půlhodině nakonec zastavil před domem Billových starých rodičů, jeho rty se nevědomky zvlnily do úsměvu.
Neváhal ani minutu. Vystoupil z auta přímo do deštivé noci a nehledě na to, že byl během několika vteřin zmoklý na kost, zvedl hlavu a pohlédl do Billova okna, ve kterém poznal jeho siluetu. Držel v náručí svou malou sestřičku a pomalu se pohupoval ze strany na stranu, jako by tančil.
Srdce mu v tu chvíli začalo opět tlouct.
Zaklonil hlavu a s veselým úsměvem na rtech se zadíval na zamračenou černotu nad sebou.
On ji však pro tu chvíli viděl plnou hvězd, záře a ohňostrojů…


autor: B-kay
betaread: J. :o)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | 26. listopadu 2012 v 18:49 | Reagovat

Ach, to byla zase taková nádhera...♥
Hotový balzám na moje nervy i duši, kde zapůsobila jako to nejněžnější pohlazení, jako dotek Billovy ruky na Julinčině líčku :)
A ten Michelangelo a jeho anděl v mramoru uvězněný, to bylo neskutečně překrásné přirovnání a k Billově osobě se dokonale hodí ♥
Rozhovor s dědečkem mě totálně dojal, hned mi bylo jasné, po kom Bill zdědil svou čistou a laskavou povahu.
"Už je pozdě, dědečku..." Tak u toho jsem si Billa úplně představila před sebou, jak tam sedí a dívá se nepřítomným pohledem a tu větu jenom tichounce zašeptá, jen tak do vzduchu...
A Tomův útěk od nepříjemné reality, rovnou do říše jeho černovlasého anděla, k němu, kam ho táhne jeho zamilované srdce ♥
Nádherný díl, stejně jako celá povídka ♥

2 B-kay :) B-kay :) | 27. listopadu 2012 v 10:36 | Reagovat

Jsem moc ráda, že se ti povídka líbí :). Děkuji za krásný komentář :)

3 Mischulka Mischulka | 27. listopadu 2012 v 14:25 | Reagovat

Nádherný díl! ♥
Ta chvlika s Billovým dědou byla naprosto kouzelná. Moc se mi líbilo, jak moudrý, skvělý a milující člověk je jeho děda. Ve všem, co Billovi říkal, měl naprostou pravdu a dokonce i já jsem si spoustu věcí musela vzít k srdci. B-Kay, máš opravdu velký talent psát věci s citem. Každá věta, každé slůvko je naplněno tolika emocemi a to na Tvých povídkach miluju! Taky mě Andy potěšil :) Minule jsem na něj byla trošku naštvaná, ale teď si to u mě spravil. jak už jsem jednou řekla, jsem ráda, že Tom má takového přítele jako je on. Jsem ráda, že ho nakonec nepodporuje ve svatbě s Miou, ale taky mu neříká, co má dělat. Ví, že Tom si všechno musí uvědomit sám ♥
A ten konec! ♥ Moc se mi líbilo, jak měl Tom strašnou touhu utéct a vidět Billa a jsem ráda, že to nakonec udělal ♥

4 Zuzana Zuzana | 27. listopadu 2012 v 19:06 | Reagovat

Bože, tejto poviedky sa neviem nasýtiť. Je tak prekrásna až sa mi z nej chce plakať, ale nie je mi smutno, len tak krásne clivo. Ďakujem, že ju píšeš.

5 *Ci-Chan* *Ci-Chan* | Web | 28. listopadu 2012 v 19:39 | Reagovat

Jsem nadšená, že odtamtud utekl!.. Ani se mu nedivím, že už to déle nemohl v přítomnosti Mii a jejích rodičů vydržet! Billův děda mě mile překvapil! Měl naprostou pravdu a já doufám, že se jeho zachráncem stane Tomi. A nemůžu se dočkat dne, až dostane odvahu rozejít se s Miou! doufám, že se tak jednou stane. Tohle je naprosto dokonalá, krásná a výjimečná povídka!♥ hrozně krásně se čte a jako jedna z mála teďka psaných, mě chytá za srdce!.. Vždycky se hrozně těším na její pokračování a dnešek není výjimkou! :D moc se těším na další díl... až se s Billem sejde!♥

6 B-kay :) B-kay :) | 28. listopadu 2012 v 19:43 | Reagovat

Jste jedním slovem zlatíčka :). Ani nevíte, jakou radost mi děláte. Moc Vám všem děkuji a doufám, že vás dalšími díly nezklamu :)

7 Karin Karin | 28. prosince 2012 v 15:08 | Reagovat

Nechápu Toma proč neodejde pokuď je čas cojej tam drží?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama