31. srpna 2012 v 13:00 | Ketty & Janule
|
autor: Janča
Tuhle básničku bych chtěla věnovat naší drahé FLIXO a ze srdce jí tak poděkovat za její překládání povídky Obloquy ♥
Snad mi zbývá ještě kousek naděje,
snad mé srdce může ještě doufat,
že led se v plamen přece jen promění
a moje duše přestane si zoufat.
Já toužím zahřát srdce své v tom plameni,
co doutná v tobě, a ty o něm nevíš,
tak zapal jednu osamělou jiskru,
ať celičký náš život znovu změníš.
Já věřím, že ten plamen je náš osud,
tak živím ho svou láskou a svou touhou,
věřím, že bude to jiné, než bylo dosud
a skutečností stane se, co teď je myšlenkou pouhou.
Ten oheň uvnitř nás dvacet tři let skrytě doutná,
střídavě jiskří, hřeje, plápolá, chladne,
ode dne zrození nás dva k sobě poutá,
já vím, že vzkřísit ho z ledu nebude snadné.
Tak vykřesej znovu ten oheň uvnitř své duše,
ať ledový krunýř okolo navždycky zmizí,
ten plamen lásku tvou opět zažehnout může,
já nechci už žít po tvém boku, tak jak bych byl cizí.
Svou naději stále mám a pevně v ni věřím,
vím, že oheň v nás zas plnou silou vzplane,
vím, že svůj život tím do tvých rukou svěřím,
už nikdy víc nechci cítit, jak srdce tvé chladne.
Už nikdy víc mráz a led, už navždy jen oheň,
ať spálí mě na uhel, až pouhý popel zbude,
já zašeptám lásce své naposled tichounké sbohem,
než vítr ten popel s mou duší rozfouká všude…
autor: Janča
betaread: J. :o)
Huráá, Janča je zpátky se svojí tvorbou! ^^ A ještě takový překrásný návrat! ^^ Panečku, to je něco, to mi chybělo =)) Ta tvoje schopnost stvořit něco krásného z něčeho, nad čím by obyčejně člověk brečel. Hrozně se mi líbí poslední sloka...
Myslím, že nemá cenu dělat nějaký supervelký rozbor, tohle je prostě překrásné a to bohatě stačí =)) Doufám, že hodláš ve skládání pokračovat..! :D