The Forbidden City 5.

31. října 2010 v 18:00 | Ketty & Janule |  The Forbidden City
autor: Deni & Sajü

458

Tom

Úsměv mi hrál na rtech až do chvíle, než jsem opět vstoupil do záře a ruchu oslav. Neustále jsem myslel na to vyplašené kůzle, které jsem potkal. Kôji říkal, že se jmenuje. Nevím proč, ale k jeho jemně řezané tváři, již lemovaly černé vlasy, se mi to jméno přesně hodí.

Kôji.

"T'chi-moro!"

Úlekem jsem nadskočil, a když se mé nohy opět dotkly pevné země, nepřirozeně se zaviklaly, div jsem neupadl na kamennou dlažbu.  
"Vaše Výsosti," poklonil jsem se před císařem. Jako všechny jeho děti mám povoleno mu říkat otče, přesto si to však nikdy nedovolím, je-li kolem nás ještě někdo další; nepřipadá mi to dosti uctivé.

"Kde jsi byl, T'chi-moro? Sháněl jsem se po tobě."

"Byl jsem se projít, vaše Výsosti," pokloním se znovu a ukleknu po jeho boku. "Žádám o vaše odpuštění, že mne vaše Výsost musela shánět. Stalo se něco?"  
Jung-le se na mne chvíli jen díval se zamračeným pohledem, ale nakonec jeho tvář ozdobil úsměv. "Ale vůbec ne, T'chi-moro, jen jsme s dětmi chtěli, abys nám vyprávěl o svém dětském dobrodružství."

Lehce jsem se zasmál. "Malá  Siao vás jistě mučila svými otázkami, nemýlím se, vaše Výsosti?"

Všichni kolem nás se zasmáli a císař jen přikývnul. "Znáš malou Siao, T'chi-moro. Ale ta už teď pokojně spí, a ostatní děti s ní."

"Prosím o odpuštění, vaše Výsosti, příště zde budu, když je mne potřeba." Opět jsem pokorně sklonil hlavu před svým pánem. Mohl mne vychovávat jako vlastního syna, ale nikdy pro mne nebude otcem, jen dobrým mužem, který umí vládnout své zemi.  
"V pořádku, v pořádku. Chceš-li jít, můžeš T'chi-moro, dnes už tě zde nebude zapotřebí a jistě jsi unavený."

Samozřejmě, že jsem unavený. Vstávat ještě před východem slunka a do postele uléhat až když je měsíc na svém nejvyšším bodě, to unaví každého. "Děkuji, můj pane." Nejistě jsem se postavil na nohy a opět se mu poklonil. "Přeji vám příjemnou noc a klidné spaní, vaše Výsosti."

Jen mi pokýval hlavou a odmával mne rukou pryč tak, jako má ve zvyku to dělat s lidmi, jež už nejsou potřeba. Neberu si to však osobně, vím, že mě má rád.  


Když jsem konečně  došel do svých komnat, první věc, kterou jsem udělal, bylo zahodit ty ohavné dřeváky. Doufám, že je nebudu muset nazout dříve, než při příchodu nového roku za několik měsíců.

Ani jsem nestihl pořádně  dojít k lůžku, když se zpoza závěsů vynořila Sasce.  
"Dovolte, můj pane," nejistě ke mně vztáhla ruce a mně až po malé chvíli došlo, že mi chce pomoci z kimona. Jen jsem přikývl a nechal ji dělat svou práci. Když mi stahovala těžkou látku z ramen, vzpomněl jsem si na svitek pergamenu, jež mi dal ten vystrašený chlapec.  
"To je v pořádku, Sasce, dál už to zvládnu, můžeš jít spát."

"Ale pane-"

Pozvedl jsem ruku a tak ji přerušil. "Řekl jsem, a teď už jdi." Díval jsem se na ni upřeným pohledem, dokud pokorně nesklopila pohled a nepřikývla. Počkal jsem, až opět zmizí za tlustým závěsem, a až pak jsem si svléknul kimono a odložil jej na malou židli pod oknem. Jen v tenkém župánku, jež se obvykle pod kimonem nosí, jsem přešel ke své posteli a v prstech otáčel svitkem.

Tak rád bych věděl, co v něm je, ale nepřísluší mi, abych to zjistil. Kôji tam byl za účelem předat svitek někomu z našeho služebnictva, neměl bych to porušit. Ale jak zjistím, komu byl svitek určen? Možná Sasce bude vědět, kdo měl jít dnes v noci do parku Zhongshan. Ráno se jí zeptám.

Odložil jsem svitek na nízký  stolek vedle mé postele a poté, co jsem stáhl župánek, jsem ulehnul do měkkých, nadýchaných přikrývek.
Jestli mám něco na císařském paláci doopravdy rád, jsou to tyhle voňavé lůžkoviny, jež mě obklopují noc co noc.  
S nepřítomným úsměvem a myšlenkou na oči plachého Kôji jsem se pomalu propadal do říše snů.

-----------------

"Ty, Sasce? Řekni mi, nevíš, kdo měl včera v noci jít ven, do parku Zhongshan?" zeptám se naprosto konverzačně během ujídání z velkého tácu s pochoutkami, jež mi byly doneseny ke snídani. Od brzkého rána jsem se ještě na svět nepřestal usmívat a lahodná snídaně mou dobrou náladu jen podpořila.  
Zabrán kouskem čerstvé jahody jsem si ani nevšiml, jak sebou děvče škublo, ale rychle to zamaskovalo poklonou.

"To opravdu nevím, můj pane," hluboce se mi poklonila. "Smím se zeptat proč, pane?"

"V noci jsem tam potkal mladíka, který měl někomu ze služebnictva něco předat."

"Aha, můj pane," jen se opět poklonila a dolila mi šálek s čajem.  
Se zamyšleným výrazem jsem hleděl z okna, do nádherných zahrad, které přetékaly různými pestrobarevnými květinami. "Potřebuji vědět, kdo tam měl jít. Musím předat to, co jim náleží."

Dívka sebou opět škubla a tentokrát připoutala mou pozornost. "Jestli milostivý pán chce, ráda ten svitek předám."

"Ne, ne," zavrtěl jsem hlavou, "to je v pořádku, já…" odmlčel jsem se a jen sledoval, jak její ruce ztuhly v půlce pohybu. "Jak víš, co mám předat?"

Párkrát zakmitala řasami, než pokorně sklopila pohled k zemi. "Milostivý pán mluvil o svitku."

"Ne," zavrtěl jsem rázně hlavou, "o svitku nepadlo ani slovo. Jak to víš, Sasce? Měla jsi tam snad jít ty? A nedovoluj si mi lhát." Silně jsem ji uchopil za zápěstí a přiměl ji tak, aby se mi podívala do očí. Nevšímal jsem si toho, že usykla bolestí, její ruku jsem nepouštěl, jen mírně povolil stisk.

"Můj bratr tam měl jít, pane."

"Proč jsi mi to neřekla dříve? Když jsem se ptal, lhala jsi mi."

"Omlouvám se, pane!" Klekla přede mnou na kolena a prosebně mi hleděla do očí. "Nechtěla jsem lhát, můj pane, ale služebnictvo má zakázáno v den slavností opouštět palác, můj pane!"

Chvíli jsem si ji měřil pohledem. Má pravdu, všichni lidé se smí účastnit slavností, jen naše služebnictvo ne.
Pokynul jsem ji, aby se opět postavila; nemám rád, když přede mnou lidé klečí na kolenou, nejsem císař, nemám ani jeho krev, aby mi museli skládat úctu.  
"Postav se přeci, Sasce. Tvůj bratr měl jít včera v noci do parku?" Jen němě přikývla a já si prsty promnul kořen nosu. "Dobrá, pak řekni svému bratrovi, že jeho svitek zůstane zatím v mých rukou, než si rozmyslím, jestli mu jej předám nebo ne. Chtěl porušit zákon, a to se nesmí tolerovat."

"Můj pane!" Opět přede mnou padla na kolena a ruce sepjala v prosebném gestu. "Prosím vás, můj pane, netrestejte jej, prosím, pane! Je ještě mladý, tak mladý," mumlala stále dokola a její pohled byl téměř tak vyplašený jako Kôjiho včera v noci. Ale její oči neměly tak nádherně lesklý nádech.

"Vstaň, Sasce." Pokroutil jsem hlavou, "copak už jsem někdy nechal někoho potrestat? Samozřejmě, že ne," pokračoval jsem, když zavrtěla hlavou, "nikomu to neřeknu, jen si sám rozmyslím, zdali mu jej předám nebo ne. A teď," mávl jsem rukou, "můžeš jít."

"Můj pane…"

"Tak už jdi, Sasce, až dojím, rád bych si dal teplou koupel," odmávl jsem jí rukou a dál si ji nevšímal, momentálně mne fascinovala nasládlá chuť jahod. Vím, že nepatřím do císařské rodiny, ale na jisté pohodlí si zvykne každý.

Bill

Jsou to už téměř tři dny, co jsem se potkal s T'chi-morou. Nemohu na něj přestat myslet, kudy chodím, tam naplňují mou mysl jeho plné rty a lesklé oči. Ani si nedokážu stěžovat na to množství povinností, jež se mi kupí k nohám každým dnem. Už mi nepřijde tak ošklivé, že musím každý den drhnout dřevěnou podlahu v celém domě, ani to, že musím vytrhávat trsy trávy, jež rostou tam, kde by neměly. Naopak s úsměvem a myšlenkou na T'chi-morovy oči vykonávám vše, co je ode mne žádáno.

"Bille? Tak Bille!" 

Rychle kleknu k vědru, jež mi leží u nohou, a opět začnu pracovitě vytírat podlahu v Sayurině pokoji. Už to mělo být dávno hotové, ale myšlenky na cizince mne zaměstnávaly daleko více než mýdlová voda a ušmudlaný hadr.

"Bille, tady jsi!" Ve dveřích pokoje se objevila matka, která na mne shlížela káravým pohledem. "Řekni mi, Kôji, předal jsi opravdu svitek pergamenu tomu, komu jsi měl?"

Cítil jsem, jak mi ztuhly ruce, a v krku mi vyschlo. Předal jsem jej do něčích rukou, ale tomu, komu jsem měl, to určitě ne.

"Odpověz mi, Kôji, je to důležité!" naléhá dál matka.  
Nejistě jsem polknul. "Předal jsem ho, matko."

"Ale komu?! Řekni mi, prosím, že jsi jej nepředal nikomu jinému, než sluhovi císařova syna!"  šeptala matka horlivě, když přiklekla na zem vedle mě. "Komu jsi to předal?"

"Byl… byl tam…"

"Odpověz mi přímo, Kôji!" Prudce zatřásla mou rukou, jež byla stále ponořena ve vědru s vodou, která se nyní rozšplíchla všude kolem.  
"Byl tam T'chi-moro, matko. Předal jsem svitek jemu," zašeptal jsem s hlavou sklopenou hluboce mezi ramena. Bál jsem se trestu, který na mě teď jistě čekal.

"Co že jsi udělal?! Ach Kôji, jak hloupý jsi!" Vlasy mi spadaly do obličeje, když mne matka uhodila. Snad ještě nikdy v životě mne neuhodila, to je možná ten nejhorší trest, jaký jsem mohl dostat.  
"Omlouvám se, matko, nechtěl jsem! Ale byla tam tma a takový klid, jen na malou chvilku jsem zavřel oči, a když jsem je otevřel," drmolil jsem rychle mezi rty, "když jsem je otevřel, nikdo už tam nebyl, jen on, matko, T'chi-moro a říkal, že gongy už dávno odezněly. Ale nikdo za mnou nepřišel, matko, nikdo tam nebyl a on," drmolil jsem dál, i když mne matka stále bila po hlavě, "nabídnul mi," zaštkal jsem tiše, a snažil se bránit slzám, jež se mi draly do očí.

"Co ti nabídnul, ty kluku bláhová, co?!"  
"Že ten svitek předá. Mamá dost, prosím!" Nyní už se hadr válel na mokré zemi a já se rukama všemožně snažil bránit ranám, jež už nedopadaly jen na mou hlavu, ale všude tam, kam matka dosáhla. "Je mi to líto, matko, prosím, prosím už dost."

Rány najednou ustaly, ale i tak mi trvalo ještě dobrých pár vteřin, než jsem se odvážil zvednout k matce pohled. Takhle tvrdě se na mne nedívala ani tehdy, když jsem Sayuri nešťastnou náhodou zničil jedno velmi drahé, vzácné kimono, které pak musela matka dlouze splácet.

"Doufej, že pán T'chi-mora udělá to, co ti slíbil, jinak tě stihne zatracení, drahý Kôji," zašeptala matka tak děsivě klidným, ledovým hlasem, až se vše uvnitř mě sevřelo.  Tak strašně jsem se bál toho, co jsem provedl, ale jak jsem mohl vědět, že nedělám správnou věc? T'chi-mora byl tak milý, a ty jeho oči… nemohl jsem jinak, než mu důvěřovat. A nevím proč, ale cítím, že jemu důvěřovat mohu, není jako ostatní z císařské rodiny, jež by zradili i vlastní krev.  
Zavrtěl jsem hlavou, takovéto myšlenky mi nepřísluší. Nikdo si nesmí, ani byť jen pomyslet nic špatného o císařské rodině, za to je nejkrutější trest, trest smrti.

Jak nejrychleji to bylo možné, jsem povytíral  Sayurin pokoj a odebral se do svého malého pokojíčku, kde malá Yu spala po obědě. Jak moc jí závidím to bezstarostné dětství, které má ještě alespoň na dva roky před sebou? Je tak malá a nevinná, naše paní Li Xuejian se rozhodla, že pokud Yu bude nadále růst do krásy tak jako doteď, stane se i z ní malá Gejša. Yu je tím nadšená a já se jí nedivím, bude mít možnost žít život, o němž mně se nikdy ani nesnilo. Pro mou paní jsem nikdy nebyl dost krásný, aby mne nechala stát se Gejšou. *

S nepatrným úsměvem, a slzami na krajíčku, jsem ji jemně pohladil po vlasech, než jsem se zhroutil do vlastní postele, kde už mým slzám nebránilo opravdu nic.

Zklamal jsem matku, udělal jsem něco špatného.
Ale jak to mohlo být  špatné, když jsem svitek předal T'chi-morovi? On by mne určitě  nezradil, cítím, že mu mohu důvěřovat. Jistě svitek předá tomu, komu náleží a vše bude v pořádku. Určitě ano.  
Uvidím jej ještě někdy?

Uvidím ještě někdy jeho zářivé, lesklé oči a úsměv prozářený samotným sluncem?  
A myslí na mne tak, jako já myslím na něj?  
Ach Bille, vzpamatuj se, proč  by na tebe měl myslet někdo, jako je on? Jako je císařův syn? Ale možná, možná si na mne přeci jen občas vzpomene.  
"Nebuď bláhový," zašeptal jsem sám k sobě a bříšky prstů otřel slané kapky, jež byly v mžiku nahrazeny dalšími. Jak dlouho jsem již neplakal? Naposledy, když si Yu při nešikovném běhu po dvoře vyrazila přední zuby. To bylo křiku, bolelo mne to za ni.  
Povzdechl jsem si a stočil se na posteli do malého klubka. "Poznám někdy tvůj příběh?"  zašeptal jsem do ticha pokoje, a semkl víčka pevně k sobě. Vím, že v tuto denní hodinu bych si rozhodně neměl dovolit spát, ale jsem tak unavený, tak zesláblý. Vše, co jsem nestihl dnes, dodělám zítra, jistě se pro jednou nic nestane.

S touto myšlenkou, a s obrazem jeho plných, narůžovělých rtů před očima upadnu do neklidného spánku.  


* V Číně až do 18. Století byly Gejši i (nebo jen) muži. Až kolem 50. let 19. století se stávaly Gejšami výhradně ženy.  

autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jsem pravidelný čtenář povídky The Forbidden City

click :o)

Komentáře

1 Janča Janča | 31. října 2010 v 18:14 | Reagovat

Billova paní musí být úplně slepá, když si může myslet, že Bill není dost krásný, totální šedý zákal xD A ten svitek mi pořád vrtá hlavou, nějak se nemůžu zbavit podezření, že jde o spiknutí proti císaři =( A Bill je tady strašně roztomilý, takové vystrašené ptáčátko =)♥

2 Rachel Rachel | E-mail | 31. října 2010 v 19:51 | Reagovat

[1]: To jsem si taky říkala, chtěla bych vidět, kdo je podle ní krásný, když Bill není dostatečně na to, aby mohl být Gejšou...

'... nikomu jinému, než sluhovi císařova syna...' Takže to znamená, že ten svitek byl pro Toma... Myslím, doufám, že císař nemá víc synů. Ach, je to totálně nadherné, přesně tak, jak jsem si myslela. Věděla jsem, že na sebe budou pořád myslet, o to víc mě to teď těší, že se mi to přání splnilo. Tom se mi tu strašně moc líbí, sám o sobě je a aspoň na mě působí strašně něžně a laskavě, takového ho mám ráda. Kéž by byl natolik zvědavý, aby ten svitek otevřel a přečetl... i když myslím, že i na to dojde. Jsem napnutá a děsně se těším na další díl. Jsme teprve na začátku a já jsem uchvácená pořád víc a víc ♥

3 Janča Janča | 31. října 2010 v 19:58 | Reagovat

[2]: Myslím, že ten svitek nebyl pro Toma, protože když Bill řekl matce, že dal svitek Tomovi, tak zuřila a zbila ho a řekla mu, ať doufá, že ho Tom předá =)

4 Mischulka Mischulka | E-mail | 23. března 2013 v 23:51 | Reagovat

Tenhle díl byl takový smutňoučký! je mi moc líto toho, že Bill svoji matku zklamal a ta ho ještě zbila. Já sama bych na Billově místě udělala asi to samé, protože bych měla strach, co by se stalo, kdybych svitek nepředala. A taky je mi líto, že Bill na Toma neustále myslí. Musí to být hrozné na něj takhle myslet a vědět, že už Toma asi nikdy nepotká.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama