Me, Myself and Romeo 23.

28. října 2010 v 18:30 | Ketty & Janule |  Me, Myself and Romeo
autor: LadyKay

420
Ubožák jeden ubohej! Takhle se mnou jednat nebude. To teda ne! Copak jsem nějaká děvka, co dává každýmu, kdo si o to řekne? Nejsem! Bože, já jsem ale vůl! Zasloužil bych pořádně nafackovat za to, jak naivní jsem byl. Drahej Pete má kliku, že nechci, aby mi bráchu zavřeli za vraždu, a tak mu nic neřeknu. Znám Toma. Kdyby se dohmátl, že na mě Pete sáhl, válel by se mu můj milý přítelíček pod nohama a prosil o smilování. Tom nesnášel, když se na mě někdo jen křivě podíval. Vztáhnout na mě ruku byl sebevražedný čin.  
"Pane Kaulitzi, za chvíli přijde…" Vyskočí Marion na nohy, když zaregistruje, že jsem vyšel z kanceláře.
"Odcházím. Přesuňte mi to." Umlčím ji a podívám se na ni tak, aby pochopila, že žádné námitky nepřipadají v úvahu. Nějaký výběr látek mi je teď upřímně ukradený. V tomhle stavu tu nemůžu zůstat, stejně se nemůžu na nic soustředit. Buď jsem myšlenkami u Toma, nebo u Peta.
"Pane Kaulitzi, ale…"
"Nějak si poraďte." Rozkážu a otočím se k ní zády. Tahle debata je pro mě u konce. Platím ji víc než dobře, tak ať to nějak vyřeší. Od čeho jí tu mám? Na parádu rozhodně ne.  
Nastoupím do výtahu a opřu se o stěnu. V mysli mi čerstvou vzpomínku na facku od Peta přebije jiná, o něco starší. Vidím sám sebe, jak sedím na zemi, a Toma. Natahuji k němu ruce a doufám, že mě obejme, ale bratr bez jediného slova vstane a zamíří ke dveřím. Než z nich vyjde, věnuje mi pohled, jehož skrytý význam nedokážu definovat. Zklamání? To nehrozí. V posteli jsem dobrej, aspoň mi to Pete neustále opakoval a těch několik týpků, se kterými jsem měl jen aférky na dvě tři noci, si taky nestěžovalo. Nikdo z nich nešetřil chválou na moje postelové výkony a každý se snažil, aby se mi alespoň z poloviny vyrovnal. Takže zklamání to být rozhodně nemůže. Tom se spíš tvářil, jako bych mu kdoví jak ublížil. A z toho jsem ještě zmatenější, protože mi dost dobře nedochází, čím bych ho mohl ranit… Chvilku se přede mnou schovával v koupelně, jak je jeho zvykem. Ten klíč bych měl už konečně někam schovat… A když vylezl, mručel a byl podrážděný, takže jsem se s ním radši moc nevybavoval. Měl bych si s ním asi…
  


Panebože!!! Co to je?! Ne, já ne. Nemůžu přece… Já nechci! Nevím, jestli mám začít ječet nebo brečet. Můj jindy nádherný obličej, respektive jeho levá polovina začíná otékat a hraje mi všemi možnými barvami. Do prdele! Já nechci být hnusnej! Vždyť nebudu moci vylézt na ulici. No, počkej, hošánku, tohle ti nedaruji! Budeš litovat, že sis se mnou kdy něco začal! Pete tímhle dnem skončil, už si ani neškrtne, o to se postarám. Už žádné titulky, žádné prestižní nabídky a tvář různých značek. Nic, bude rád, když si ho někdo najme na podřadnou práci. Musím nějak zamaskovat tenhle důkaz jeho "lásky", protože Tom je horší jak policajt a tohoto by si všimnul, jen co bych se objevil ve dveřích. I když… Toho by si všimnul i slepý. Snad každou sekundou je to oteklejší. Super! To mám za dva dny fotit tu zakázku pro Karla. S tímhle budu neodolatelný! Kretén jeden blonďatej! Zničí mi život a ještě ze mě udělá příšeru.

Nadávajíc na Peta vystoupím z výtahu a podzemní garáží kráčím ke svému autu. Tichem se rozléhá jen klapot mých bot a cinkání náramků na zápěstí. Divný, že tu nikdo není. V tuhle dobu spousta lidí odchází na oběd, a teď tu není ani noha. V tašce se mezitím snažím najít klíče, jenže jsem tak vytočený, že se mi třesou ruce a několikrát je upustím zpátky. Když je konečně vylovím a chystám se odemknout, ozve se za mnou šílená rána. Okamžitě se otočím, ale nikde nic nevidím. Odemknu a chystám se odhodit tašku na sedadlo spolujezdce, ale za mými zády se ozve jiný zvuk. Tentokrát mi to připomíná lidské kroky. Poplašeně se ohlédnu. Tohle bylo jen kousek ode mě. Sakra, zase nic. Už asi blázním. Když už se chystám nasednout, ozvou se kroky znovu, ale teď je to, jako kdyby mi někdo proběhnul za zády. Že mě to nenapadlo dřív…

"Pete, jsi trapnej! Nebojím se tě!" Tohle už přehání. Nejprve mi jednu natáhne, a pak mě tu děsí. Infantilní násilník! To je ale kombinace! Čekám, že se mi ukáže, ale marně. Rozhodnu se tedy vykročit ke sloupu, za kterým se podle mě skrývá. Jen ať počká, nemám na žerty náladu a taky mu to hezky od plic řeknu. A nejen to, dozví se, i co si o něm myslím, a to si za rámeček nedá.
"To jsem blázen…" Zamumlám. Byl jsem přesvědčený, že tam je a spletl jsem se. Přece se mi to nezdálo, jasně jsem slyšel, jak…
"Tak tohle ne." Velice rychle se vrátím k autu, neustále se ohlížejíc za sebe. Zase jsem to slyšel a nebyla to halucinace. Posadím se za volant a vysypu obsah tašky. Kde je ten krám? Proč ho nemůžu najít, když ho nejvíc potřebuji? Když konečně sevřu mobil v roztřesené dlani, vytočím Tomovo číslo.
"Tak zvedni to, Tommy." Skučím, zatímco se snažím nastartovat. Roztřesenou rukou to jde opravdu špatně, ale nakonec se mi to přece jen povede a auto se rozjede. Proč to nebere, sakra?  

Tom

"Až se narodím příště, tak chci být pes." Podívám se na Absintha, kterému kouká jen hlava. Začalo lít jak z konve, proto jsem si jej musel nacpat pod mikinu, aby moc nezmokl. Takže zatímco já klušu po chodníku s kapucí na hlavě, milostpán se nese. A domů je to ještě pěkná štreka. Nejraději bych meteorologům nakopal. Prý jasno až polojasno! To by mě zajímalo, kde to sebrali?! Když jsme vyšli, bylo pod mrakem, ale nenapadlo by mě, že by začalo takhle lejt. Chytlo nás to sakra daleko od baráku. Než se vrátíme domů, budeme jak myši.
"Ode dneška držíš dietu, kámo." Je pěkně těžkej! A to je Billova vina. Pořád mu přilepšuje, čímž se zřejmě snaží koupit si jeho přízeň. Na Absiho to ale neplatí, ten má prostě na bráchu pifku a konec. Vezme si od něj nabízenou dobrotu, ale dál ho vesele nesnáší a dělá mu naschvály. Jakmile se zmíním o dietě, Absik zaštěká. Jasně se vyjádřil, co si o mém nápadu myslí.
"Žádný protesty. Kdo se s tebou pak má tahat, špekoune?" Další nesouhlasné zaštěkání. Panebože, ať už jsme tam! Když jsem u té změny životního stylu. Tak Absi drží dietu a já přestávám kouřit. Sotva popadám dech. Za chvilku vyflusnu plíce.
  
***

"Já jsem nezamknul?" Zeptám se Absika, ač vím, že mi neodpoví. Chlupáč se tváří taky docela zaraženě. Strčím do dveří a pomalu vejdu dovnitř. Všude je ticho, nikde nic podezřelého. Asi jsem fakt zapomněl. Že bych stárnul? Ne, to mám z Billa… Od včerejška nemám v hlavě nic víc než jeho dokonalé tělo. Stále vidím sám sebe, jak jej přidržuji za boky a přirážím. Slyším, jak sténá moje jméno a… Absinth, který kolem mě proklouznul do nitra bytu, aby vyrazil na průzkum, se po chvilce vrátí a šíleně kňučí. Co se mu stalo?  

"Co tady děláš?" Vyjeknu, když spatřím Billa u kuchyňské linky. Teď už chápu, proč Absik skučel. Jistě se těšil, že si mě užije a bude mě mít jen pro sebe, ale moje "žena" mu plány překazila.
"Co by? Vařím." Pánbůh s námi! Bill vaří. Jaktěživ si nepamatuju, že by stál u plotny. Vždyť spálí i vodu na čaj! Díky Bohu, že jsme se vrátili dřív, než stihl napáchat nějaké škody. To by byla bomba, kdybych se vrátil a zrovna u mě hořelo!

"Ty vaříš?" Asi ten tón, kterým jsem použil, nebyl zrovna nejvhodnější. Bill po mně  šlehne očima, takže další narážku na jeho kuchařské dovednosti spolknu. Radši ho nebudu moc dráždit, obzvlášť když má nůž v ruce… Mohl bych zle skončit.
"No a? Myslíš, že jsem to nikdy nedělal?! Jemu jsem taky občas vařil." Tak to je moc! Spíš bych řekl, že ten mamlas skákal kolem Billa, a ono to bylo naopak. No má úcta! Diva vařila Kenovi! Tomu bych nedal ani suchej chleba, natož se namáhat s vařením. Jó, tady člověk vidí, co dělá zamilovanost… Zaplaťpánbůh, že to bráchu už přešlo a vidí, co je ten jeho přítelíček za pošuka. My chytřejší jsme ho prokoukli hned, těm zabědněnějším to trvalo o něco déle. Bill mu nestojí ani za to, aby mu napsal. Když pominu tu jeho akcičku na chodbě ve firmě, nedal o sobě vůbec vědět. Kretén jeden napomádovanej!
  
"Jak to, že jsi doma tak brzo?"
"A jak to, že ty neležíš, když ti ráno bylo zle?" Odpoví mi na otázku otázkou. Snažím se mu nakouknout přes rameno, abych zjistil, co za zázrak se mi chystá naservírovat. On i Peťánek jistě jedli jen samý zrní a trávu, a tím by u mě Bill moc nepochodil.
"Nemotej se mi tady!" Okřikne mě a strčí do mě. No, radši se dekuju. Nerad bych měl tu kudlu v břiše. Než dovaří ten blaf, dám si horkou sprchu. Jsem promočený na kost a taky bych měl odchytit Absika a vysušit ho. Sice byl pod mou mikinou, ale i tak je mokrej. Jen ho najít. Určitě zase někde trucuje. Jako by to snad byla moje vina!

***

"Absi, já žiju!" Mrknu se dolů, kde se mi u nohou uvelebil můj přítel.
"Pitomečku, člověk se snaží a ty…"
"Bylo to výborný." Uznám, ač nerad. Naštval mě. Celou dobu ho mám za kuchařský střevo a on přece jen něco ukuchtit umí. Sice nejsou lasagne nic složitého, ale i naprosto primitivní jídlo se dá zkazit, a musím uznat, že je měl skvěle dochucený, dokonce líp než já, ale to mu říkat nebudu. Moc by si myslel.
"A zvedej zadek. Půjdeme se projít." Sakra, co je zas tohle? Ještě procházky nám chyběly! Bill mi vaří, já mu peru. Místo děcka máme Absintha. Taková idylická rodinná pohodička.
"Teď?! Kam bychom lezli?" To nemůže pršet? Jak na potvoru se vyjasnilo. Kdyby dál lilo, mohl bych sedět doma na zadku a měl bych pokoj. Místo relaxování budu špacírovat po venku.
"Je tam hezky, svítí sluníčko."
"Není mi dobře. Bolí mě hlava." Zkusím to na něj jinak. Bill se prudce otočí od kuchyňské linky. A je zle! Asi jsem měl raději mlčet.
"Nekecej, před chvilkou ti bylo dobře."
"To je taková náhlá slabost." Zatvářím se, jako bych měl za chvilku zhebnout, jenže na Billa to nezabere.
"Tomane!" Okřikne mě moje staronová hospodyňka. Fajn, vzdávám se. Budu muset tu procházku přežít. Jeho to stejně dlouho bavit nebude, je línější než já, a to už je co říct.

***

"Koukají na mě. Všichni." Podívám se na dvojče, kráčící po mém boku. Jen co jsme vylezli z baráku, zavěsil se do mě. Absiho vytočil Bill natolik, že se dokonce dobrovolně vzdal procházky, a když jsem jej k sobě volal, zalezl si uraženě do rohu a ani se na mě nepodíval. Moje vina to nebyla, sám jsem se těšil, že si od bráchy chvilku dáchnu a nějak si to urovnám v hlavě. Od včerejška tam mám pěkný maglajz.  
"Nekoukají na tebe, ale na mě." Opět mi předvede svůj zářivě bílý chrup a víc mi stiskne paži. My jsme jak milenci. Co jak? My jsme. Nebo včera jsme aspoň byli.
"Ne, dívají se na mě, protože ty vypadáš…"
"Jak?" Bill se prudce zastaví, že sebou až málem plesknu. "Tak jak vypadám?"
"Jsi krás… nádhernej jako vždycky, Billy. Ale uznej, že mít na hlavě…"

"A ty jsi nějaký expert nebo co?" Na tohle nemusím být odborník přes módu. Člověk, co si narazí na hlavu kulicha v takovým hicu, je podle mě padlej na hlavu a vypadá jak pošuk. Jenže tohle nahlas říct nemůžu. Brácha by byl poprvé oblečený obyčejně, poprvé by vypadal jako normální člověk. Vzal si džíny, košili a k tomu kotníkové tenisky. Jenže nebyl by to on, aby svůj vzhled něčím neozvláštnil. Tohle je ovšem brutální extrém, zvlášť když člověk uváží, že má sluneční brýle a k tomu kulicha! Každej se na nás tlemí. Kdybych se dotknul ženský, měl bych tichou domácnost. Kdybych ale řekl Billovi, že vypadá směšně, jsem synem smrti. Kritizovat jeho styl rovná se sebevraždě. Řval by jak pominutej a znovu by mě poučoval, že z nás dvou je to on, kdo rozumí módě, a že já jsem naprostý módní střevo.
"Jen mě napadlo, jestli ti třeba není horko."
"Ne." Podruhé jsem málem skončil na zemi, protože módní guru vykročil kupředu velice nečekaně. Takže debatu nad outfitem jsme vyřešili docela rychle. Nebude to dlouho trvat a udělá si módní doplněk i ze mě. Ani by mě to nepřekvapilo.  
"Ještě jsi mi neřekl, proč jsi přišel tak brzy?" Nahodím téma, protože mě ticho deprimuje. K tomu mě bolí nohy jak čert. Nejprve maratón s Absim, pak tahle procházka s Billem. Vsadím se, že jsme nachodili už minimálně pět kiláků. Podcenil jsem ho. Zase. Dneska ho to baví až moc.
"Aby ti nebylo samotnému smutno. Pojď, sedneme si." Bože, díky. Už jsem myslel, že budeme v té pěší túře pokračovat. Posadím se tedy vedle něj na lavičku. Prvotní nutkání vzít jej kolem pasu zavrhnu, místo toho se k němu jen přisunu. To je šílený! Proč se tváří, jako by všechno bylo v naprostém pořádku? Nic neřeší, na rozdíl ode mě. Potřebuji vědět, jak na tom u něj jsem, nechci takhle tápat v nejistotě. Takže nakonec o tom budu muset začít já. Dodám si odvahy a zlehka se dotknu Billovy ruky.

"Billy?" Jen přikývne, jakože mi naslouchá, ale dál se dívá někam před sebe. "Chtěl bych s tebou o něčem mluvit."
Bill ještě okamžik hledí do dálky, skoro bych se domníval, že moji otázku vůbec nepostřehl. Opatrně si sundá sluneční brýle, a konečně se otočí na mě. Na rtech se mu usadil ten jeho odzbrojující úsměv, dík němuž moje srdce začíná tlouct na poplach. Úsměv mu však vydrží jen kratičkou chvíli, protože výraz jeho obličeje postupně nabírá na vážnosti. A je to tady… Potí se mi ruce, srdce mi chce mermomocí vyskočit z hrudi, mozek odmítá spolupracovat, klepou se mi kolena a hrdlo mám šeredně sevřené. Že jsem raději nebyl zticha! Kdybych neměl z nohou rosol, už bych tu dávno neseděl a zdrhl bych. Jsem to ale srab, mám vítr z vlastního bráchy. Navíc si všimnu, že se Bill nadechuje, což může znamenat jen jediné. Nezdá se mu, že tak dlouho mlčím, a tak se mě zeptá, co bych s ním chtěl probrat. Než to však udělá, položí mi dlaň na třesoucí se koleno, předkloní se a dlouze se mi podívá do očí.
"Já s tebou taky, Tommy."

autor: LadyKay
betaread: Janule
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Me, Myself and Romeo čtu pravidelně

click :o) 100% (167)

Komentáře

1 Schmetti Schmetti | Web | 28. října 2010 v 18:46 | Reagovat

Hey, ne, já chci vědět, co mu chce Bill též říct! Humanoide, piš dál a dej to sem xD Jinak jako... docela mě znepokojuje ten někdo, kdo Billa sleduje. Teď by byla sranda, kdyby měl Toman schizofrenii a sledoval ho on a dozvěděli jsme se to až na konci. No mám spoustu verzí na všechno možný. A ani jednou si nejsem jistá.
Absinth jako vždy zlato ♥

2 Emiin Emiin | 28. října 2010 v 20:12 | Reagovat

Hééééj! No tááák! Takhle to utnout! Takže od začátku...suhlasím se Schmetti, taky z toho nemám zrovna dobrej pocit z toho někoho jak Billa sleduje. A jenom tak jako, mě by ani tak moc nevadilo, kdyby to řekl Tomovi a Keník si tím pádem mohl jít kopat hrob xD Mno a zase! Ty Tomovy hlášky. To s těma meteorologama...prostě bezkonkurenční xD Super, super, super :)

3 Janča Janča | 28. října 2010 v 23:13 | Reagovat

Diva vaří Kenovi xDDD Ta hláška s meteorologama xD, jako bych ji řekla já, my chodíme hodně na tůry na hory a počasí sleduju jako ostříž, moje nejčastější hláška ohledně počasí je "Ta sviňa Zárybnická" xDDD Ale nevím, kdo sledoval Billa, já myslím, že Pete to není a proto mám o Billa strach, kdoví co je to za úchyla na scéně...Boží povídka =)♥♥♥

4 Janča Janča | 28. října 2010 v 23:14 | Reagovat

[3]: Ještě chci podotknout, jak to, že si Tom nevšiml toho oteklého Billova obličeje?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama