Hope 15.

30. září 2009 v 14:30 | Ketty & Janule |  Hope
autor: B-kay

(Bill)

Já vím, že jsem jednal bláznivě a zcela nerozumně, přesto jsem to musel udělat. Naléhavě jsem se nořil mezi jeho rty. Vůbec jsem nevnímal, že mé polibky nebyly opětované. To pro mě v tu chvíli nebylo podstatné. Byl jsem u něj. Cítil jsem ho… to bylo to jediné, po čem jsem v tu chvíli toužil. Vůbec nevím, jak dlouho jsem na něj tlačil. Hladil jsem jej, mazlil jsem se s ním. Objímal jsem jeho bezbranné tělo a už nikdy jsem jej nechtěl pustit. Touha, která mě donutila svalit jej na postel a bezhlavě jej líbat, byla náhle pryč.
Kdykoliv jsem se na něj podíval, on se díval také. Nemluvil, nehýbal se, dokonce se mi ani nebránil. Nechal své tělo zcela v mých rukou. Když jsem se mu zadíval hlouběji do očí, pořád jsem v nich mohl poznat tu dětskou plachost a nesmělost, kterou jsem na něm začínal milovat. Ještě nikdy jsem takhle křehkého a nešťastného kluka nepoznal. Tak moc jsem si přál, udělat jej šťastným. Dal bych celý svůj svět za jeho úsměv a radost. Nerozuměl jsem tomu. Proč si tak hodný a zranitelný kluk zasloužil takovej život? Proč mi bylo do pláče pokaždé, když se na mě podíval?

"Jsi můj anděl, Bille," zašeptal a nejistě přejel konečky prstů obrys mé tváře.
"Tohle neříkej," už zase jsem v očích cítil trpkou přítomnost slz. "Takhle nemluv, prosím," láskyplně jsem jej políbil do vlasů.
"Je to pravda," můj polibek oplatil. "Kde bych byl bez tebe? Možná bych teď ležel někde pod mostem. Ne tady a ne takhle," svými dlaněmi opatrně sklouzl na má holá záda.
"Na to nemysli. Už nikdy nebudeš bloudit někde sám. A pokud ano, tak budu bloudit s tebou," i přes slzy, jež mi stékaly po tváři, jsem se na něj usmál.
"Bloudit ve dvou zní mnohem líp, než bloudit sám," něžnými polibky setřel mé zbloudilé slzy a poté si mě k sobě bezmocně přitulil.
"Chtěl bych ti ukázat můj svět. Chci, abys poznal úplně všechno, co mám rád. Všechna místa, všechny drobnosti a maličkosti, které by tě mohly rozveselit," opět jsem se na něj usmál a hravě jsem jej dloubnul do nosu. Bylo mi s ním tak hezky. V jeho přítomnosti jsem nemusel myslet na nic jiného. Sára se pro mě pomalu ale jistě stávala nádhernou vzpomínkou, a život jako by dostal nový smysl.

"Polib mě," vydechl smutným hlasem. Nevím proč, ale překvapilo mě to. Nečekal jsem to.
"Cože?" zeptal jsem se, jako bych špatně slyšel. Možná jsem vypadal hloupě, ale opravdu to bylo více než nečekané. Ještě nikdy mě nepoprosil o polibek.

"Moc bych si přál, abys mě ještě jednou políbil," zašeptal a se mnou se v tu chvíli zatočila zem. Můj hluboký dech narážel na ten jeho a já si najednou připadal jako v pohádce. Polibek, který jsem mu však věnoval, byl plný skryté lásky. Líbal jsem jeho rty zlehka. Ochutnával jsem je v krátkých, láskyplných polibcích. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem z jeho strany necítil žádnou činnost. Tomovy polibky byly pro mě vzácným darem, který jsem dostával jenom tehdy, kdy to tak opravdu chtěl. Líbal mě jenom tehdy, kdy se to napětí mezi náma už nedalo vydržet. O to vášnivější a dravější naše líbání bylo.
Prudce jsem se od něj odsunul ve chvíli, kdy se zezdola ozvalo nečekané zvonění zvonku a hlasité klepání.

"To je tvoje mamka?" zeptal se. Výraz v jeho tváři byl stejně překvapený a mírně vyděšený, jako ten můj.
"Možná," musel jsem mu lhát. Mamka mi při našem posledním telefonátu říkala, že se zdrží možná ještě tak dva týdny a já tušil, kdo by to mohl být. "Tome, prosím, zůstaň tady a nevycházej z pokoje, ano?" rychle jsem na sebe házel oblečení válející se po podlaze a snažil jsem se působit klidným dojmem. Tak moc jsem se bál. Věděl jsem až moc dobře, kdo tak naštvaně bušil do dveří.
"Vypadáš vyděšeně," Tom se taky oblékl a zadíval se na mě smutnýma očima.
"Ne, jsem v pořádku. Netrap se tím. Hned jsem zpátky, ano? Jenom tady prosím zůstaň," vydechl jsem přímo plačtivě, ještě jednou jsem jej dlouze políbil a poté jsem vyběhl z pokoje...

Kdybych nemusel, nešel bych otevřít. Pak by to však bylo všechno mnohem horší. Přede dveřma jsem se zhluboka nadechl a otevřel jsem.
"No to trvalo. Kdes byl tak dlouho?" Andreas na mě podezřívavě zahlídl a procpal se kolem mě dovnitř.
"Taky tě rád vidím," zašeptal jsem spíš pro sebe a dveře jsem opět zavřel. Vzápětí jsem však nápadně zbledl a strach, který jsem doteď cítil, se mnohonásobně zvýšil. Můj pohled, stejně jako ten Andreasův, utkvěl na Tomově mikině.
"Ty ses musel zbláznit!" zasyčel a zdrapnul mě za loket.
"To bolí," pípl jsem ve chvíli, co stisk své ruky zesílil.
"Co to vyvádíš? Vláčíš se po městě s tím trhanem?! Dokonce sis jej dovedl domů?! Tobě je úplně jedno, odkud pochází, a že ti třeba může ublížit?" pořád mě nepouštěl.
"Je to moje věc! Tom by mi nikdy neublížil!" z posledních sil jsem se od něj odtrhl a hladil jsem si bolavé místo na zápěstí. Jeho pohled byl přímo nenávistný.
"A co když ti lže? To tě nenapadlo? Možná jenom čeká na tu správnou chvíli, a pak ti něco udělá. Já tady nebudu čekat, až ti ublíží. A co Sára? Na ni jsi nemyslel? Ty ses musel úplně zbláznit!" neovládl se a křičel po mně. Bylo mi jasné, že to musí slyšet i Tom. "Kde ho máš? Je tak zbabělý, že se musí schovávat?!" hodil mě proti skříni a vůbec nedbal na to, zdali mi ublíží nebo ne. Kroužil kolem mě jako sup. Jeho pohled byl najednou tak chladný. Nepoznával jsem v něm svého nejlepšího přítele.
"Sára umřela! Ale já jsem tady! A chci žít! Je to moje věc s kým!" šokovaně jsem se chytil za tvář, na které mi přistála facka, jejíž prudkost mě srazila na kolena. "Tome," zavzlykal jsem tiše. Prsty jsem si přiložil na krvácející ret. Mnohem víc než pusa, však krvácelo moje srdce.
Našel jsem v sobě ještě dostatek síly vstát a postavit se proti němu. Už nevypadal tak sebejistě. Najednou byl bledý a vyděšený.
"Bille-já," nenechal jsem ho ani domluvit.
"Vypadni," několika kroky jsem popošel ke dveřím. Nedokázal jsem je ani otevřít, tak moc jsem se celý třásl. Celá tvář mě nepříjemně pálila. Nemohl jsem tomu uvěřit.
"Je to jenom jeho vina! Řeknu to Simone. Tohle vám nevyjde, Bille. Raději se s ním už rozluč, protože nepotrvá dlouho a vypadne odtud. O to se postarám!" opět v sobě našel zlobu a nepříjemnost. Díval se na mě beze špetky lítosti. Jakmile se za ním opět zavřely dveře, svezl jsem se na kolena a plačící obličej jsem ukryl do dlaní. Krvácející ret ošklivě bolel, to ale
nebylo nic proti tomu, co jsem cítil.

Tak moc jsem se bál, že o Toma přijdu. Nechtěl jsem ztratit jedinou skutečnou lásku mého života. Andreasovým lžím jsem nevěřil. Nevěřil jsem mu jediné slovo!
Vyděšeně jsem zavzlykal, když jsem na své tváři ucítil nepatrný dotek.
"Bille," nechtěl jsem se na něj podívat. Nechtěl jsem, aby mě viděl v tomhle stavu. Roztřeseného, uplakaného a s rozbitou pusou. "Podívej se na mě," opatrně si ke mně klekl a vzal mou tvář do dlaní.
"Byla to moje chyba. Provokoval jsem ho. Zasloužil jsem si to. Neodcházej mi," prosil jsem jej v záchvatu tichého pláče. Tom se měkce dotkl rány na mém rtu.
"Měl jsem si tě ochránit," bezmocně si mě k sobě přitulil a já se nechal. Brečel jsem v jeho náručí jako malé dítě. "Jsi celým mým světem," zněla mi v uších jeho tichá slova...

Světu jsi možná jen jednou osobou, ale jedné osobě můžeš být celým světem...
Wagger Henrich Karl

autor: B-kay
betaread: Janule
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jsem pravidelný čtenář povídky Hope

Click :o) 100% (109)

Komentáře

1 Pajule Pajule | E-mail | Web | 30. září 2009 v 14:53 | Reagovat

Opět díl, co mě dostal. A poslední věty? Ach.. nemám slov...

2 Sauriel Sauriel | 30. září 2009 v 15:30 | Reagovat

jo celej svět!!

3 Aduska Aduska | 30. září 2009 v 16:37 | Reagovat

To posral Andreas teda :-/

4 ivet ivet | 30. září 2009 v 20:30 | Reagovat

taky nemám slov...dokonalej díl! ale ten Andreas je neskutečnej hajzl!

5 Peťushka Peťushka | E-mail | 30. září 2009 v 21:14 | Reagovat

Debil jeden, co se on do toho stará, hlavně, že Billa před pár díly strčil do jezera a ten chudák se tam skoro utopil... Idiot, všechno to pokazil. Ne, Bill a Tom se nesmí rozdělit kvůli tomu zmetkovi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama