The Hitchhiker 11.

Včera v 16:00 | Janule |  The Hitchhiker
autor: Zarlina


To vždycky je


Bill se probudil s pocitem Tomova dechu ve svých vlasech, a když otevřel oči, viděl jen, jak blízko u sebe leželi a mohl cítit paži staršího muže kolem svého těla.
Byl to příjemný pocit, ale nebyl hloupý, chápal, že Tom tam musel položit svou ruku ve spánku a ne z jakéhokoliv jiného důvodu, ale to nevadilo, Billovi se to líbilo.


Věděl, že by nemělo; neměl by si užívat jeho společnost tak moc, jako si ji užíval, nemělo by se mu líbit probouzet se vedle něj, nebo se cítit speciálně pokaždé, když Tom řekl něco, co by mohlo být myšleno jako kompliment řečený od někoho, kdo se skutečně staral. Bill byl chytřejší, než aby si myslel, že Tomovi na něm záleží jako na člověku, byl asi jen milý člověk, který se staral o jiné lidi, i když se to snažil popřít. V žádném případě Bill nemohl být první člověk, ke kterému by byl milý, ať už za to dostal ´zaplaceno´, nebo ne.


Bill nebyl nic zvláštního, nebyl ten typ člověka, který snad mohl Toma zaujmout, a nesnažil se sám sebe oblbnout myšlenkami, že slova, která Tom řekl, měla něco společného s tím, co si o něm skutečně myslel. Byl prostě jen milý, to bylo vše.
Ale byl první, kdo někdy Billovi řekl, že má pěkný úsměv, a na rozdíl od kohokoli jiného, s kým Bill kdy mluvil, mu neříkal, aby byl zticha, a tak se Bill prostě nemohl ubránit, aby se necítil polichoceně, a nemohl si pomoct, aby nezačal mít rád toho někdy trochu hrubého, ale stále velmi milého člověka, který mu po cestě zastavil.

 


Pohár z půli prázdný 4.

Včera v 15:00 | Janule |  Pohár z půli prázdný
autor: SakuraUchihaHaruno13


Bill pomalým krokem kráčel směrem k domovu. Jako vždy neměl kam spěchat, sezení na psychiatrii ukončil o něco dříve, takže měl ještě nějaký ten čas na své myšlenky. Přemýšlel o tom, co své psychiatričce navrhl a trochu se pousmál. Neměl ve zvyku vyjednávat, ale přišlo mu, že už je konečně čas na to, aby se věci začaly hýbat a řešit. Nechtěl po zbytek svého života nosit to těžké břemeno, které se zdálo být s každým hrůzostrašným probuzením ještě těžší a neúnosnější.


K jeho uším dolehl tichounký zvuk, který se dost podobal plesknutí. Neuteklo ani pět vteřin a zvuk se ozval znovu a znovu. Do jeho zorného pole, které se soustředilo na povrch tmavého chodníku, se dostalo pár tmavých teček, které se staly jasným důkazem začínajícího deště.
Nemohl se ubránit zvednutí své hlavy, aby pohlédl na zašedlou oblohu, na níž se shlukovaly tmavé mraky. Místy prosvítaly lenivé a nejisté paprsky slábnoucího slunce, jinak vše vypadalo stejně pochmurně, jak to pro končící letní prázdniny bývá zvykem.
Netušil ani, proč tu hlavu vlastně zvedal, snad aby se skutečně přesvědčil o pravdivosti svého mínění, nic víc v tom neviděl.


I love you forever

Včera v 14:00 | Janule |  Manips
by Karina 2402









Turn Back Time 16.

Středa v 16:00 | Janule |  Turn Back Time
autor: Izzap






Přiznání se lží


Bill vlivem otázky ztuhl a přestal dýchat. Jeho srdce zůstávalo jediným orgánem, který se viditelně a slyšitelně hýbal v jeho těle. Bušilo s intenzitou ohňostroje vybuchujícího na noční obloze, rezonovalo mu v uších jako raketa nebo hyperaktivní dítě, které mlátí do bubínku.
Bill se ani nehnul, bratrova otázka se mu usadila v uších, naplnila každý kout a ozývala se, jako by se chtěla ujistit, že Bill slyšel každé slovo. Nicméně jeho mysl už tu otázku registrovala, slovo po slovu. Párkrát zamrkal, stále rozostřeně zíral na podlahu. Silně polkl, jeho sliny zřejmě nově charakterizovaly slovo přilnavost a energicky klouzaly v jeho jícnu. Bill měl dál paže zkřížené na hrudi, pevně semknuté na ochranu. Ale tohle gesto ho nemohlo ochránit před Jamesovou zvědavostí.
"Pardon, c-cože?" zeptal se tiše s třesoucím se hlasem uniknuvším z jeho rtů.
Zhluboka se nadechl, aby našel dostatek sil na to zvednout hlavu o pár centimetrů a pohlédnout na svého mladšího bratra. Ten pohyb byl strnulý, jako by se jeho mozek snažil bojovat proti svalům a kostem, které se zdráhaly to udělat.


James také zvedl hlavu a jejich oči se setkaly na půli cesty hledíce na sebe se skrytou intenzitou. Na nezasvěceného pozorovatele to mohlo působit jako nevinný pohled. Ale ve skutečnosti byl na jednom konci kluk, který věděl příliš mnoho, zatímco na druhé nepochopený mladý muž cítící hrůzu, již nechtěl dát najevo.
Malý chlapec zadržel podrážděný povzdech nad svým starším bratrem. Byl si jistý, že ho Bill dobře slyšel a teď si jenom hraje na hloupého. Bill určitě věděl, kam James svou otázkou míří. Ale fajn, pro teď chlapec byl ochotný hrát Billovu hru.


Chlapec z obrazu 2/2

Středa v 15:10 | Janule |  ff-jednodilky
pokračování

~*~


Kolem krámku procházel mnohokrát, leč nikdy nestiskl kliku a nevešel. Danému slovu však dostát nemohl, stále měl podobu člověka z plátna v hlavě. Zjevoval se mu ve spánku, ale nikdy na něho nepromluvil. Pouze mlčky stával naproti němu a usmíval se. Pokaždé, jak procitl ze snu, vybavila se mu slova starého obchodníka. Hnědoočkův úsměv byl tajemný. Jako by skutečně věděl víc než většina běžných smrtelníků.
Stýskalo se mu. Nebyl typem člověka, který by za někým smutnil, když od něho odešel. Snad proto, že si k nikomu nikdy nevytvořil tak silné pouto, jež by nebyl schopen úplně zpřetrhat. Proto byl sám zaskočen, jakmile si uvědomil, že mu obraz schází. Nepředstavoval pro něho jen pouhý portrét, byl něčím víc. Jak snadné bylo vzplát k němu láskou a jak kruté bylo nedostávat ji nazpět. A co vlastně čekal? Copak podobizna mohla jeho city opětovat?


Podle slov chlapce z obrazu byla pravá láska jen jedna a Toma zajímalo, jakou podobu má. Milostných vzplanutí prožil několik. Stejně rychle jako plamen vzplál, však i pohasl. Najednou tu nebylo nic. Byl skálopevně přesvědčen, že na osudovou lásku dosud nenarazil. Trošku pochyboval, že ji jednoho dne najde. Byl v tomhle směru dosti skeptický. A co když některým nebylo předurčeno, aby ji nalezli? Třeba ji smí prožít jen pár vyvolených. Možná si ji člověk musí nějak zasloužit. Ač se těmito úvahami zabýval denně, k žádnému závěru nedošel.


Chlapec z obrazu 1/2

Středa v 15:00 | Janule |  ff-jednodilky
autor: LadyKay


Hallöchen :) Všechny vás zdravím. Tentokrát nepřicházím s dalším dílem povídky Me, Myself and Romeo, za komentáře u něj na tomto místě ale děkuji. Hodně mě překvapilo, že ho ještě někdo čte. Zpět k věci, dnes jsem si pro vás připravila jinou povídku. Dlouho jsem si s nápadem pohrávala a dlouho jsem ji měla i rozpracovanou. Dokončila jsem ji vlastně před pár dny a pořád nemohu uvěřit, že zrovna já jsem vytvořila one shot story! Uznávám, že je zvláštní, snad vám i zamotá hlavu. Věřte však, že je taková, jakou jsem ji mít chtěla. Doufám, že si najde cestu k srdci někoho z vás a věřím, že jsou mezi vámi tací, co ji skutečně pochopí.
Užijte si čtení a komentáře mě samozřejmě potěší. Nejsou však povinností, pro mě je odměnou už jen to, že povídce věnujete část svého času. Vaše LadyKay


Kráčel známou ulicí. Takovou, jíž by prošel i se zavřenýma očima, neboť jí procházel už tolikrát, že i kdyby se sebevíc snažil, nikdy by se nedopočítal. Znal tu důvěrně každý roh, okno, strom. Dokonce i dlažební kostky, po nichž šel. Nic se neměnilo, byla stále stejná. Její vzhled obměňovala jen střídající se roční období. Na jaře vše kvetlo, v létě ji celou zaplavovaly horké sluneční paprsky, na podzim se na chodníky snášelo padající barevné listí a v zimě na nich ležel sníh.


Bylo jaro, příroda se pomalu probouzela k životu a ulice byla provoněna kvetoucím stromovím. Měl rád tu vůni, a jakmile jej udeřila do nosu, přistihl se při úsměvu. Minul cukrárnu na rohu, kam jako malý často chodíval. Ať už sám nebo s maminkou. Pamatoval si, jak sám sobě přísahal, že ochutná všechny zákusky a dorty, co nabízejí. Doteď se k tomu nedostal a nejspíš na to ani nedojde. Jako dítě sladké miloval, teď si je dával opravdu výjimečně. Hned vedle cukrárny byl umístěn antikvariát, kde byl pravidelným zákazníkem a nikdy neodcházel s prázdnou. Pokaždé, když se mu podařilo ukořistit nějaký vzácný výtisk, kroutil hlavou nad tím, jak ho někdo mohl odložit. Sám by spoustu z nich nedal z ruky. Jeho pokoj díky častým návštěvám antikvariátu pomalu začínal připomínat knihovnu, jak ráda zdůrazňovala jeho matka. Jemu to však nevadilo. Naopak, miloval knihy a odmala se jimi obklopoval. Věřil tomu, že v nich je ukryta moudrost lidstva a dají se na jejich stránkách naleznout odpovědi na otázky, které si klademe a nedávají nám spát. Dnes ale dovnitř nevešel, měl namířeno jinam. Zbývalo ujít jen pár desítek metrů a byl na místě.


Secret private photoshoot

Středa v 14:00 | Janule |  Manips
by Karina 2402

Dnes mám pro vás novou autorku, na kterou mě upozornila Zuzu. Je to pětadvacetiletá Ruska z Moskvy, říká si Karina 2402 a udělala neuvěřitelné množství montáží všeho druhu. Včera jsem strávila půlku odpoledne jen jejich ukládáním, takže se máte na co těšit. Nechápu, kde se schovávala, ale je fakt, že já už moc na internetu montáže nehledám, takže co mi nepošlete, jako když není. Proto posílejte. Od Kariny už ale ne, protože mám nejspíš úplně všechno a budu ji průběžně sledovat, kdykoliv udělá něco nového. Takže díky Zuzu, a hned na začátek jsem vybrala několik "fotografií", které určitě vznikly poté, co skončil oficiální pohotoshoot s Bradem Eltermanem. Nejspíš ho chlapci požádali o několik malinko intimnějších fotografií a Karina je někde vyštrachala... :-D








The Hitchhiker 10.

Úterý v 15:00 | Janule |  The Hitchhiker
autor: Zarlina


Tohle mi nedělej


Tom ležel v motelové posteli a sledoval nějaký opravdu špatný horor, což byla náhodou jediná věc v televizi, která byla alespoň trochu zajímavá, protože nebyl ještě unavený.
Bill byl ve sprše, Tom se cítil trochu špatně za to, že nenechal toho kluka se osprchovat už ráno, ale už bylo pozdě a Bill o to nežádal, tak se Tom rozhodl, že to mohlo počkat. Teď, když měli oba za sebou slušnou večeři a neměl před spaním co dělat, musel pro něj vyhrabat na půjčení nějaké čisté spodní prádlo, které bylo příliš velké, ale nedalo se nic dělat. Nemohl mít na sobě pořád to své staré, dokonce i Tom to chápal, a i když si Bill nestěžoval, Tom si myslel, že to muselo být docela nepříjemné.


Tak řekl Billovi, aby své staré oblečení dal do pytle, a když mladík vstoupil do sprchy, Tom je zanesl motelové službě spolu s jeho vlastním špinavým oblečením a zaplatil, aby je do rána vyprali a usušili. Nebylo to něco, co normálně dělali, ale řidiči kamionů využívali některé extra služby za rozumnou cenu, protože byli stále na cestě a neměli prostor pro příliš mnoho zavazadel.


Nyní byl zpátky v místnosti, sledovat nudný film a čekal na Billa, až bude v koupelně hotový. Ne že by někam spěchal, ale z nějakého důvodu se Tom začal těšit na jeho společnost a líbilo se mu mít ho poblíž.
Ale nemělo by se mu to líbit, Bill bude brzy pryč, a pak se Tom bude muset vypořádat s tím, že je opět sám.
Slyšel, že se koupelnové dveře otevřely a otočil hlavu, aby viděl, jak Bill vkročil do místnosti, na sobě Tomovo příliš velké oblečení a vypadal docela roztomile s ještě mokrými vlasy visícími mu dolů přes ramena.


Die Umerziehung 25.

Úterý v 15:00 | Janule |  Die Umerziehung
autor: Saline A.






Jako každý měsíc, i tentokrát nastal čas na pravidelné sezení s probační úřednicí. Došlo ale ke změně, když oznámila, že chce nejprve mluvit s každým zvlášť, a až pak společně. Slibovala, že i tak se to samozřejmě vejde do domluvené hodiny, ale Billa to stejně zmátlo. Proč je chtěla odděleně? Bylo snad něco špatně?


"Ty jsi nervózní!" pobaveně na něj Bushido mrknul, zatímco parkoval u budovy soudu. "Proč, proboha?"
"Proč myslíš, že s námi chce mluvit s každým zvlášť?" vyhrkl Bill zvědavě. "Vsadím se, že mají nějaké pravidlo, že spolu lidé určení na převýchovu nesmí spát a ona se o nás určitě nějak dozvěděla. Oh sakra, ten zatracený bonzák T- " Billův zběsilý příval slov zastavil Bushidův prudký polibek. "Co blázníš?" zadýchaně se Bill odtrhl, ale už nepanikařil. "Někdo nás uvidí…"
"Seru na to," odfrkl Bushido s úsměvem a naklonil se k chlapcovu uchu. "Až půjdeme odtud, zastavím na nějakém odlehlém místě, a než vyrazíme za Tomem, udělám ti to tak tvrdě, že tě Tom bude chtít odvézt do nemocnice s podezřením na infarkt," mumlal tiše touhou zastřeným hlasem. Dlaní mu stisknul rozkrok a zuby krátce skousnul jeho ušní lalůček. Bill zasténal. "Ale teď už pojď, protože máme být za… sedm minut u tý mizerný baby," se smíchem ho poplácal po stehně, než oba spěšně vyrazili z auta.


Bill děkoval bohu, že měl dneska dlouhý přehoz, kterým si mohl zakrýt rozkrok. Úzké džíny ho naopak dost zdůrazňovaly, takže rozhodně potřeboval každou dostupnou pomoc. Byl na Bushida naštvaný - určitě nebylo hezké, že ho vzrušil ve chvíli, kdy se mu to hodilo absolutně nejméně. Ale lhal by, kdyby řekl, že se na jejich malou zastávku netěšil, ať už si Tom myslí, co chce.

Takhle to bylo

Úterý v 14:00 | Janule |  Foto-stories
by Sayurii




Další články



Kam dál