Work Out 42. (3/3) (konec)

Včera v 18:00 | Janule |  Work Out
autor: mohanrocks


Ač se mi na začátku zdálo neuvěřitelné, že by k tomu mělo někdy dojít, dneska je to opravdu tady. Přináším vám poslední díl Work Out. Prožila jsem s touhle povídkou opravdu úžasný rok. Během toho roku se v mém životě stala spousta věcí a já jsem ráda, že mě v něm provázel právě tenhle trhlej Bill a nekonečně trpělivý Tom. A ačkoliv jsem někdy autorku proklínala za překladatelské oříšky, které si na mě přichystala, nikdy jsem nelitovala, že právě Work Out byl mým prvním během na dlouhou trať. Díky za všechny komentáře a brzo se uvidíme u dalšího překladu :-) Allka
P.S.: Work Out má ještě dvě dodatkové epizody, jelikož dle slov autorky: "Orgasmů není nikdy dost" :-). Nepřijdete o ně, jen je přeložím až za nějakou dobu, teď si potřebuju vzít krátkou pauzu :-) Povídka bude dál v rozepsaných a až budou uveřejněny ty dva dodatky, celý komplet se dá do dokončených.





Tom a Bill šťastně dorazili a strávili celý první a druhý den v Disney Worldu v Království zvířat. Tom potěšeně sledoval, jak Bill nadšeně piští u každého nového zvířete, které viděli. A Tom vesele fotil, zatímco Bill pózoval u nejrůznějších tvorů a předváděl je… přesně jako to dělal v ZOO toho dne, kdy zemřeli jeho rodiče. Oba kluci se umně vyhýbali opicím - z důvodů, které ani jeden druhému nemuseli sdělovat. Prostě bylo mezi nimi porozumění. Tom se ze všech sil snažil být v klidu ohledně toho, jak monumentální to bylo. To, jak byl Bill ohledně všeho tak silný a bezstarostný. Ale nemohl se ubránit tomu, aby náhodně Billa chytal a objímal ho každých pár minut, díky čemuž se černovlásek smál… ale pak zabručel a odtáhl se, protože Tom ho rušil od pozorování zvířat.


Bill tolik vyrostl a změnil se během tohoto léta. Teď používal centrum jenom na odpočinek a někdy na sex. Vypral si přikrývky a teď spal v posteli… obvykle s Tomem vedle sebe, ale ne vždycky. A stejné množství času trávil k Tomově radosti i v jeho posteli. Dredáč nemohl ani vyjádřit, jak moc ho každý den Bill ohromoval. Pořád byl podivínský, ale zároveň byl ohledně všeho tak v pohodě, upřímný a otevřený. Kdykoliv se cítil smutný kvůli svým rodičům, s Tomem si o tom popovídal místo toho, aby to držel v sobě, jako to dělal dřív. A kromě zanedbatelných a nepotřebných informací, které Tom před Billem zatajil, aby zlepšil jejich vztah a ochránil Billovy city… Tom Billovi také v ničem nelhal.


Všechna jeho upřímnost byla ještě upevněná tím, že Tomovi rodiče Billa snadno přijali do rodiny. Vlastně… Dredáč by si troufnul říct, že ho přijali až moc. Příklad, jenž to dokazoval, byl ten, když Tom přišel jednoho večera domů z práce a našel Billa a svého tátu, jak sedí na gauči, mají pleťové masky a sledují maraton Amerika hledá topmodelku. Byli zaneprázdnění diskuzí o Tyře Banksové a vzlety a pády její kariéry. Tom pomalu vycouval ze dveří a utekl ke Georgovi, kde zůstal, dokud maraton neskončil. Hlavním důvodem bylo, že si nechtěl patlat žádnou zelenou sračku na obličej, což by ho určitě nutili dělat. A samozřejmě jeho matka Billa milovala. Mohla ho brát s sebou na nákupy a mohli si navzájem dělat manikúru. Upřímně - ačkoliv to nejdřív bylo divné, Tom byl vážně šťastný, že má Bill zase rodiče, i když nebyli jeho vlastní. A byl neuvěřitelně vděčný, že si jeho svěřenec vybral jeho i jeho rodinu.
 


Zákon ulice 9.

Včera v 17:00 | Janule |  Zákon ulice
autor: Cherie


Bill seděl na křesle a pohupoval nohama. Kolem něj sedělo několik lidí, on je však nevnímal, a když na něj někdo promluvil, jen nepřítomně zamručel na náznak odpovědi.
Jeho myšlenky byly jinde, stále se točily kolem záhadného řetízku. Když zjistil, že Gabriel ví, komu patří, jako by mu v žilách začala proudit nová krev, když však Gabriel místo odpovědi na jeho otázku se zamračeným obočím řetízek stiskl ve dlani a zmizel v pokoji, Billovi se usadil v srdci velice zvláštní pocit, který nedokázal pojmenovat.
Prohrábl si blond vlasy a se zívnutím nechal hlavu položenou v dlaních. Poslední dobou toho na něj bylo moc, byl opravdu unavený. Vyhoupl se z křesla na nohy a protáhl si krk, ozvalo se několik křupnutí.


Gustav vešel do místnosti a zamával novinami nad hlavou. "Ta naše včerejší akcička se dostala do novin," prohlásil se smíchem a hodil noviny na starý provizorní stolek. Všichni se dychtivě pustili do čtení. Bill jim nakoukl přes rameno, a když přečetl titulek, který hlásal cosi o poničení nově opravené zdi, odrfknul si a číst přestal. Takové blbosti ho teď nezajímaly, a to ani dokonce i když se těch blbostí účastnil.
Přehodil si přes ramena starou koženou bundu, která už měla nejlepší léta dávno za sebou, a vyšel ven. Seskočil z rampy, která dříve sloužila k zásobování nemocničního skladu, a vydal se kolem boku skladu až k jeho samotnému konci, kde ho obháněla vysoká betonová zeď. Zastrčil nohu do díry ve zdi a vyhoupl se na ni. Pohodlně se usadil a vytáhl si z krabičky cigaretu, kterou si zapálil. S každým vyfouknutím dýmu si připadal lehčí a lehčí, jako by z něj všechny problémy a starosti poslední doby odpadávaly a zůstávaly jen ty hezké vzpomínky. Blaženě přivřel oči a nadechl se.


"Takhle hezky už dlouho nebylo," vedle Billa se opřel pár rukou. Bill sebou leknutím trhnul.
"Mexi, tohle mi sakra nedělej!" Sjel ho přísným pohledem a hlasitě si oddychnul. Mex zastrčil nohu do téže díry jako Bill a posadil se vedle něj.
"Pamatuju si, jak mi bylo šestnáct. V takový dny, jako je tenhle, jsme se s celým gangem jen tak poflakovali po parku a nic nedělali," Bill se nad tou vzpomínkou usmál.
"Jo, byl to úžasný bezstarostný život," Mex přikývl a z Billovy krabičky si vytáhl cigaretu, kterou si vložil do úst. Ani se neptal, věděl, že Bill by mu to dovolil i tak. Dřív než stihl z kapsy vytáhnout zapalovač, se Bill natáhl a cigaretu mu podpálil. Mex si z ní dlouze potáhl a po chvíli vyfoukl našedlý dým kouře, který pozvolna stoupal k obloze, než se úplně rozplynul.

Něco cítit 12.

Pondělí v 18:00 | Janule |  Něco cítit
autor: Allka


Omlouvám se za to, že je dnešní díl dost krátký. Jenže to jsem prostě já - mistr zkratky :-D Těmito slovy jsem řekla vše, co jsem v tomhle díle říct chtěla, zároveň mi přišlo správné, aby tahle událost měla svou vlastní kapitolu. Příště už se zase rozepíšu víc, slibuju :-) A opět moc děkuju za komentáře :-) Allka

CÍTIT


Ed Sheeran - Give Me Love


And all I want is the taste that your lips allow
'Cos lately I've been craving more


A všechno, co chci, je chuť tvých rtů
Protože poslední dobou po tom čím dál víc toužím


Nebylo třeba si něco nalhávat, bylo jasné, proč Tom přišel. Poprvé v životě měl Bill pocit, že mezi nimi opravdu funguje jakési spojení, protože mohl téměř číst bratrovy myšlenky. Bill se zprudka nadechl. Vnímal třes šířící se mu do celého těla. Jeho srdce uhánělo zběsilým tempem. Díval se Tomovi do očí a nevěděl, co chce. Jedna jeho půlka chtěla, aby Tom odešel. Ta druhá si ho chtěla přitáhnout do náruče. Bill se snažil poslouchat tu první, kterou ovládal rozum, ale hlas té druhé byl čím dál silnější, navíc byl na její straně vypitý alkohol.
Mladší z bratrů nakonec potřásl hlavou a znovu se otočil zády ke dveřím. Sváděl vnitřní boj. Byl si sám sebou tolik nejistý…


Be gentle when you’re killing me 26.

Pondělí v 17:00 | Janule |  Be gentle when you’re killing me
autor: Wind


Setmělo se… vyšlo slunce… a opět se pomalu klonilo k západu. Celou tu dobu Tom seděl na kamenech a apaticky zíral před sebe. Kai se na něj starostlivě díval. Stál notný kus od něj, ale i tak mohl vidět, jak se Tom trápí. Will se před nějakou dobou probral. Cítil se slabý, ale jinak se zdál být v pořádku. Ale nebyla to tak docela pravda. Mořští bratři věděli, co se stalo a Rai to odmítl přijmout. Kai neříkal, že je s tím smířený a nevadí mu to, ale bral věci tak, jak přicházely. A teď už se stejně nedalo nic dělat. Když Will nabral trochu sil, přemluvil bratry, aby ho na chvíli nechali samotného. Potřeboval to. Kai šel za bratrem.


"Raii?" Houkl mírně.
"Hmm?" Rai byl opřený o kmen stromu a zíral do prázdna.
"Raii…" Posadil se vedle bratra. "Musíš to přijmout. Teď už se nedá nic dělat. Will znal to riziko, ale stejně to udělal. Nemůžeš za to vinit Toma… podívej se na něj. Trápí se o to víc, protože netuší, co se děje. A i když je to člověk, záleží mu na našem bráškovi. Nesmíš ho tak nenávidět. Will to udělal dobrovolně. Záleželo mu na něm, a jestli tobě záleží na Willovi, pochopíš to." Rai se na bratra podíval uslzenýma očima. Možná měl pravdu. Ale možná z něj taky mluvila slabá chvilka.
"Běž si s ním promluvit," řekl pevně a rozhodně Kai, ale v jeho slovech byla i něžnost. Věděl, že to bude prospěšné i pro Raie. A teď už ani nehrozí, že by Tomovi ublížil. Tím si byl jistý.


Rai se zvedl a pomalu došel k místu, kde seděl Tom. Ten se na něj ani neotočil, ale o jeho přítomnosti dobře věděl. Čekal, že na něj začne nejstarší merfolk křičet, možná že ho i zabije… ale v tuhle chvíli by mu to bylo jedno. Will kvůli němu trpěl, a to bylo mnohem horší než smrt. Možná si přál zemřít. Ovšem Raiův další počin ho zmátl. Nejstarší z bratrů se posadil vedle něj a zadíval se na obzor. Hodnou chvíli mlčel a Tom netušil, co si o tom má myslet.
"Nechci ti říkat, že se na tebe nezlobím. Zuřím a ještě nejspíš dlouho budu. Ale ať tě nenávidím sebevíc, teď už tě nikdy nebudu moct zabít." Tom se na něj podíval s němou otázkou v očích. Rai se na něj sice ani nepodíval, ale nejspíš mu bylo jasné, na co se chtěl zeptat.
"Kdybych tě zabil, znesvětil bych Willovu oběť za tebe." Teď Tom nechápal ještě víc.


"Vysvětlím ti to jednoduše. Když Will viděl, že ti hrozí smrt, rozhodl se porušit naše nejsvatější pravidlo. Pro tvou ochranu zabil jiného mořského živočicha svými schopnostmi. Pravidlo, které náš druh ctí už celá tisíciletí. A máme k tomu dobrý důvod… Vím, že toho o merfolcích moc nevíš… je to docela pochopitelné. Merfolkové jsou vlastně takoví ochránci moře. Naším úkolem je strážit klid a mír v mořích a oceánech. Lidé nám s tím zrovna moc nepomáhají… ale to stranou. Každý z nás dostal do vínku nějakou schopnost, díky které můžeme moře chránit. Ovšem… kdybychom ji použili proti přirozenému řádu moře, budeme krutě potrestáni. Víš… merfolkové jsou požehnáni dlouhověkostí. V porovnání s lidmi žijeme mnohem, mnohem déle. Třeba pět set, šest set nebo i osm set let. Moc takových sice není, moře je kruté… ale je to nesmírný dar."

Without your knowledge 10. (konec)

Neděle v 18:00 | Janule |  Without your knowledge
autor: Iason


Páni, to už je konec? Čas s tímhle příběhem utekl nějak rychle… Wordovej dokument s číslem 10 jsem zakládala s opravdu těžkým srdcem. Without Your Knowledge jsem si neskutečně zamilovala. Podle mě je to téměř dokonalá povídka a jsem moc a moc ráda, že jste si ji oblíbili i vy a pilně jste četli a komentovali. Děkuju vám za všechny ohlasy. Jo, a taky chci poděkovat zuzu za to, že mi tuhle bájo povídku přenechala k překladu :-) Užijte si tenhle nervydrásající poslední díl a nezapomeňte napsat, co si o něm myslíte :-) Pac a pusu vaše Allka :-)


Tomovi připadalo, že šokem omdlí. Přímo před ním leželo do klubíčka stočené jeho dvojče.
Na pár okamžiků Tom strnul, stěží dýchal. Byl to Bill. Bill, jeho dvojče. Tom to nedokázal zpracovat. Proč by to Bill dělal?
Na to byla jenom jedna odpověď: pomsta. Bill se chtěl pomstít za to, co mu jeho bratr udělal, a teď ho zranil víc, než si Tom myslel, že by někdo kdy mohl.
Tomovi se chtělo zvracet. Jediný člověk, do kterého se v životě zamiloval, byl jeho bratr, který se mu mstil. Dredáč nemohl uvěřit, že je Bill tak krutý. Každý věděl, že dokáže být trochu podlý, zvlášť když přišlo na to něco lidem oplatit, ale tohle bylo na míle vzdálené tomu, co Bill dělal v minulosti. Jen tak vyjebal s Tomovým životem.


Tomovi bylo do pláče. Nic z toho, co se stalo, nebylo opravdové, všechno byla obrovská intrika, která měla za cíl mu ublížit. Tom si pamatoval na to, jak Bill občas říkal, že jednou se Tom zamiluje a skončí se zlomeným srdcem, ale on tomu nikdy opravdu nevěřil. Až dodnes. Udělil mu Bill lekci? Kdyby nebyl Tom takový hráč, noc s Billem by se nikdy neodehrála… Snažil se Bill ochránit někoho jiného před tím, aby mu Tom ublížil?
Tohle nebylo fér. Tom vždycky hrál s vyloženými kartami. Všichni věděli, že byl hráč, každý věděl, že je to jednorázová záležitost, on nikdy nikoho neklamal.


Tom ucítil, jak jeho bratr tiše vstal. Na vteřinu zvažoval, že ho bude konfrontovat, ale necítil se dostatečně silný, takže ho nechal jít. Tom zuřil, ale především byl zraněný. Netušil, jak by dokázal Billovi čelit.
Když se mu konečně podařilo usnout, slunce už vycházelo.


Osmsetpatnáct 39.

Neděle v 17:00 | Janule |  Osmsetpatnáct
Deník, část první


Billův pohled byl prázdný, když o týden později seděl v cele vedle Toma. Byl bledý, všechna barva mu mizela z obličeje víc a víc, čím blíž byl soudu. Stával se tišším a tišším a dnes neřekl jediné slovo. Tom ho z paranoi každou chvíli trochu šťouchl do ruky, jen aby se ujistil, že mu zase někam nezmizel, aby zjistil, jestli bude reagovat.
Tom si dělal až moc starostí; Bill byl stále tady, jen se snažil zapamatovat si, co má říct a co ne. A byla spousta věcí, co nesměl říct.


"Bille," řekl Tom nakonec a položil mu ruku na záda. "Je po desáté."
Bill se zhluboka nadechl a zamumlal. "A?" pořád se díval prázdným pohledem do zdi naproti.
"Co myslíš tím a?" zeptal se Tom. "Začíná to ve dvanáct; brzy budeš muset jít."
Bill těžce polkl. "Já nechci."
Tomův pohled pookřál. "Já vím."
Bill zavrtěl hlavou. Byl tak bledý, že se zdálo, že každou chvílí omdlí. "Ne, chci říct, já nechci. Neudělám to. Nemůžu, já-"
"Hej, jen vyšiluješ-"
"Ne," odsekl najednou Bill a zamračil se na něj. Jeho pohled byl vykulený, divoký, zděšený. "Nevíš, jaké to tam je, nevíš… už to znovu nezvládnu, nechci." Prolomil jejich pohled a zalapal po dechu, Tom ho pohladil po jeho rychle se zvedajících zádech.
"Panikaříš," zamumlal, naučil se, že je nejlepší zůstat v klidu, když Bill vyšiluje. Kdyby Tom také panikařil, pak by to udělal jen horším. "Jen dýchej," pokračoval. "Nosem, ne pusou."
Bill ho probodl pohledem typu 'co o tom ty sakra víš?', ale stejně udělal, co mu Tom řekl, dýchal nosem a vydechoval pusou. Chvíli to tak dělal, dokud se konečně alespoň trochu neuklidnil.
"Tak vidíš," řekl Tom. "Lepší?"
Billovi trvalo několik vteřin, než odpověděl, a Tom mu nechal ruku na zádech, pomalu ho hladil po vylezlé páteři. "Ano, já-" otočil se hlavou zpátky k Tomovi a zasekl se, pohledem sjel po tom, co měl Tom na sobě, jako by si předtím nevšiml. Což si nejspíš nevšiml, pomyslel si Tom, celý týden byl ve své ulitě. "Oh."
"Co?" zeptal se Tom, trochu znejistěl. Nebyl zvyklý tohle nosit.
Bill zamrkal a zavrtěl hlavou. "Já jen... Máš oblek."
"Myslel jsem, že se to hodí. Nebo ne?"
Bill polkl a pokrčil rameny. "Asi."


Selling yourself 2/2

Neděle v 16:05 | Janule |  ff-jednodilky
pokračování


O to víc byl Bill překvapený, když zapínání na kufru luplo a víko bylo odklopeno. V kufru byly 2 neškodné plastové napodobeniny penisů ve dvou různých velikostech a tuba, o které Bill předpokládal, ne, spíše doufal, že je lubrikant.
Bill sledoval, jak muž sahá po tubě s lubrikantem a přesouvá se za ním na postel. Víčko klaplo, jak byla tuba otevřena a matrace se prohnula u Billových kolen, která byla zabořena do matrace.
"Rozkročte se," řekl muž a přendal si tubu do levé ruky, aby prsty té pravé mohl pokrýt gelem. Bill stiskl v prstech prostěradlo a neochotně sjel koleny do strany. Díky tomu, co s ním muž prováděl v koupelně, už mu nebylo tak nevolno. Zvykl si na jeho přítomnost. Vypadalo to, že muž to bral pouze jako práci a neviděl v tom žádné potěšení. Bill si o sobě nemyslel, že by byl bůhví jak úchvatný, že by si z něj musel každý sednout na zadek, ale ten blonďák se zdál být naprosto imunní vůči všemu, co s Billem dělal. Mluvil, jako by se bavil o počasí, sahal na Billa, jako by sahal na nějakou běžnou věc a dělal mu všechny ty věci, jako by se nechumelilo. Jeho klín vypadal naprosto klidně. Žádné stopy po vzrušení, když se Billa dotýkal.
Bill se zamyslel. Buď byl sexuálně úplně odolný, protože i kdyby byl heterosexuál, jistě by se v jeho tváři objevil alespoň malý náznak nechuti. Kdyby byl bisexuál, jeho klín by byl jistě minimálně nateklý a připravený na péči, anebo... nebo už takhle na téhle posteli klečelo tolik lidí, že si proti tomuto chování vypěstoval citovou obranu.
Kolik Billovi podobným se nechalo osahávat? Kolik jich skončilo na všech čtyřech na téhle matraci? Kolik z nich takhle prodalo svoji nevinnost? Měl z toho tenhle chlápek nějaký zvrácený byznys? Skupoval panictví všech, kteří se dostali do zoufalé situace a odhodlali se k tomuto zoufalému činu?


Selling yourself 1/2

Neděle v 16:00 | Janule |  ff-jednodilky
Červenající se Muckátko :o* přichází s další jednodílkou, která má ve Wordu 11 stran, tak doufám, že si ji do sytosti užijete a náležitě oceníte. Mnoho zábavy a budu se těšit na komentáře s Vašimi názory.
Muckátko :o*


V dnešní moderní době se dalo prodat téměř vše. Hmotné věci, nehmotné, ty které pro nás mají citovou hodnotu a mnohdy i věci, u kterých bylo zákonem ještě stále zakázáno, aby se s nimi obchodovalo. Všechny, které by ohrožovaly mravnost či lidskost.
Bill vybíral schránku a s obavami se cestou ke svému malému skromnému bytu probíral jednotlivými obálkami a reklamními letáčky. Většinu obálek znal až příliš dobře. Dokonce věděl, co je uvnitř, aniž by je musel otevírat. Říkal jim 3U obálky - upomínky, upozornění, ultimáta. Nezaplacení nájmu, zpožděná platba elektřiny a s tím spojené penále a mezní termín pro zaplacení dodávek vody, jinak bude přívod odpojen. Předposlední obálka však byla podivné krémové barvy, kterou za posledních pár týdnů již párkrát dostal.


Zavřel za sebou dveře od bytu malinko prudčeji než obvykle a nakrčil se, když dveře třískly a na zem dopadl kousek omítky, která se odlupovala u železného rámu dveří. Opět stráví dlouhé minuty tím, aby problém vyřešil dřív, než mu bude chtít správce tyhle škody přičíst k nájmu.
Obávané obálky odložil stranou a nožem, který ležel na kuchyňském pultíku, rozřízl krémovou obálku. Třesoucími prsty a s bolestí u žaludku vytáhl ven obsah a poskládané listy rozložil. Očima přelétl text, jehož velikou částí byl sám autorem, a podíval se na konec dopisu. Vedle místa a data, kdy byl dopis vystaven, byl na řádku Billův podpis a pod ním podpis kupce.
Bill vzhlédl a oči zabodl do ušmudlané bílé zdi ve své malinké kuchyňce.
Obchod byl dokonán. Jeden jediný podpis celé jednání uzavřel a už nebylo cesty zpět. Sice to byl Bill, kdo ve smlouvě uvedl klausuli, že jakmile bude stvrzena podpisem obou stran, nemůže být zrušena, dokud se neuskuteční její účel, přesto v tu chvíli cítil mírné pochybnosti ohledně svého rozhodnutí.


Rychle se však snažil myslet na nemalý obnos peněz, který mu tento obchod vynese. Podíval se na tučně vytištěnou částku, která byla předmětem jejich jednání. Nevěděl, jestli to byl záměr, nebo náhoda, ale v dopisu stála přesně uprostřed strany, snad proto, aby Billa nenapadlo couvnout.
Bill se posadil na židli k jídelnímu stolku a položil si dopis před sebe. Díval se na ta vysoká čísla a jeho vnitřnosti se chvěly. Byl oceněn na tuhle částku? Tolik peněz za něj byl někdo ochotný utratit? Ačkoli byla částka pro Billa více než uspokojující, a dokonce i vyšší než očekával, stále se mu to nezdálo dost. Neprodával pouze své tělo. Prodával svou duši, cudnost, sebeúctu... své panictví. Kdo na světě měl právo ocenit neocenitelné?
Zřejmě ten, kdo se pod tuto nabídku podepsal.
Pravidla zněla jasně. Zájemci měli čas do půlnoci. Jakmile rafička přiskočila na dvanáctku, nabídka byla stažena ze stránek a zájemce s nejvyšší nabídkou vyhrál.
Až na Billovu fotku proběhlo vše anonymně. Bill to tak chtěl. Věděl, že tváře převážně mužů by jej nutily se rozhodovat podle srdce a ne podle rozumu. Vybral by si toho nejlépe vypadajícího, i kdyby nabídl nejmenší částku.


Já nejsem já 2.

Sobota v 18:00 | Janule |  Já nejsem já
autor: Janule




Los Angeles
hotel Roosevelt, Hollywood Boulevard
31. prosince 2013
23:50




Hned jak se Bill před měsícem vrátil od Alexovy rodiny z Kansasu, pustil se do čtení rukopisu. Chvíli mu trvalo, než přišel na všechny zvláštnosti autorova písma, neustále musel mít po ruce slovník, protože jeho angličtina byla spíš hovorová, než na takhle složité čtení. Učil se hlavně foneticky, na gramatiku s jeho pracovním tempem nebyl čas, důležitější bylo umět mluvit. Už to málem vzdával, přišlo mu to zezačátku nudné na to, jak těžké to bylo číst, ale když se konečně prokousal až k tomu, o čem celá ta útlá knížečka měla být, pokračoval zvědavě dál.


Jak řekla Joyce, byla to teorie o existenci paralelních světů. Autor popisoval světy, které se odehrávají současně s tím naším. Vycházel z předpokladu, že čas není přímka, která kdysi dávno někde začala a bude pokračovat, dokud tenhle svět neskončí. Popisoval čas jako elipsu, nekonečnou smyčku času a prostoru, na jejímž okruhu existuje nezjistitelný počet dalších linií nazývajících se paralelní světy a dokonce celé vesmíry. Autor uváděl, že právě v nich existují současně spousty variant našich životů, které vznikají v okamžicích, kdy se v něčem důležitém rozhodujeme nebo se nám něco zásadního stane. Ta možnost, pro kterou se nakonec rozhodneme, pokračuje v našem současném životě, prožíváme ji, ale alternativní varianty, které se tady neuskutečnily, žijí dál svým vlastním životem v jiném paralelním světě a pokračují v nich naše kopie, varianty nás samých a všech našich blízkých i úplně jiných lidí. Vytvoří se nový svět a po něm další a další, a větví se do neuvěřitelné šíře a velikosti. A co víc… autor tvrdil, že je možné se mezi nimi za pomoci jeho techniky vědomě přemisťovat.


Vypadalo to celé jako naprosto šílená fantasmagorie, a nejspíš to tak i bylo, ale autor popisoval techniky, jakými se člověk může takovou věc postupně naučit, a dokonce tvrdil, že už sám tou zkušeností prošel, a aniž by to nejspíš tušil, popsal asi jako jeden z prvních tzv. světelný tunel, v němž se ocitají lidé prožívající zážitek blízké smrti. Jak si Bill našel na internetu, lidé s touto zkušeností se vrátili do svého těla zpět, nezemřeli, ačkoliv byli smrti blízko, proto nikdo z nich netušil, co po fázi světelného tunelu nastává dál. Záleží na víře každého z nich, zda si představují nebe či peklo, nebo jen konec života v nicotě a prázdnu, ale podle zkušenosti autora je to právě pokračování našeho života v jiném, tedy paralelním světě nebo vesmíru, který může být tomu našemu velice podobný, ale také naprosto rozdílný s jinými fyzikálními zákony a těly, v nichž se naše vědomí po tzv. smrti znovu usadí.



Pretty Little Secrets 9.

Sobota v 17:00 | Janule |  Pretty Little Secrets
autor: Saline A.


Ležel v posteli a zíral do stropu. Hlava ho bolela, třeštilo mu ve spáncích z usilovného přemýšlení. Od té chvíle, co opustil Bushidovo auto, mu bylo mizerně. Tak to dopadá, když se otevřete sami sobě a někomu druhému, kdo není váš bratr. Katastrofálně.
Nemohl uvěřit tomu, že Bushidovi dovolil nahlédnout do jeho citlivého nitra, to nebylo v plánu. Neměl vidět, že je zranitelný, a že v něm stále ještě, k překvapení všech okolo i jeho samotného, dýchá duše romantika. Měl to být prostě další z jejich dnů, sexem protkaný skrz na skrz. Ne, on se mu musí stulit do náruče a tiše vrnět jako nějaká prašivá kočka!
Frustrovaně zavrčel, měl toho dost. Nechtěl přemýšlet nad tím zatraceně sexy rapperem a nad tím, jak procítěně ho ten den líbal. Chtěl psát texty, nakupovat, poflakovat se s klukama… Kecy, chtěl být s ním.


Naposledy ho viděl přesně před čtyřmi dny. Od té doby o něm neměl žádnou zprávu. Nenapsal mu, nezavolal, nic. Ani písmenko. A Bill celou dobu ležel doma a jen otráveně vrčel na všechny a všechno kolem, co mu přišlo do cesty. Prostě neměl náladu.
Zaúpěl, když se ozval zvonek, a rozhodl se ho ignorovat. Neměl na nikoho náladu. Dokonce ani sám na sebe ne.
"Bille?" ozval se Tomův hluboký hlas. Bill zaúpěl znovu. Jeho psychologický rozbor dorazil. "Bille, tady jsi." Zvedl hlavu a spatřil bratrovu tvář, starostlivě pohledem prohlížel pokoj. Co čekal? Oprátku na klice od okna? "Volal jsem ti."
"Já vím," odvětil Bill bez zájmu.
"Pětkrát."
"Já vím," zahučel znovu. Protože pětkrát jsem si myslel, že je to Anis a pětkrát jsem byl naštvaný, že jsi to ty, dodal v duchu. "Promiň, nějak nemám svůj den."


Další články



Kam dál