Já nejsem já 8.

Dnes v 16:00 | Janule |  Já nejsem já
autor: Janule




Los Angeles nemocnice
2. ledna 2014 9:00 ráno


Ria nezvedala Tomovi telefon. Nedivil se jí, když si poslechl Billovu verzi jejich hádky. Jenže Bill byl jeho dvojče a on se cítil vinný za úraz, který se mu stal, a nemohl ho tu jen tak nechat a jít se za něj omlouvat své přítelkyni. Musel si poprvé mezi nimi dvěma vybrat a zvolil Billa. Doufal, že Ria do rána vychladne a všechno se zase vrátí do starých kolejí.
Zadíval se do spící tváře svého bratra. Přes noc, kterou strávil na skládacím lůžku vedle něj, se ještě malinko víc zabarvila do fialova, ale trošku splaskla, což Toma potěšilo. Bill se ještě v zrcadle neviděl, nejspíš tušil, že to nebude nic moc, tak se ho k bratrově úlevě ani nedožadoval. Díky lékům prospal téměř celé včerejší odpoledne, krom několika kontrolních vyšetření doktora Finemana, a Tom se mu už nesnažil nic vysvětlovat, jak mu doktor poradil. Stejně to nemělo cenu. Bill odmítal veškerá logická vysvětlení, žil si dál ve svém německém životě a v iluzi, že se s Georgem o něco vsadili. Tom doufal, že až jeho bratra z nemocnice propustí a on uvidí realitu kolem sebe, vzpomene si a všechno se vrátí tam, kde to bylo dřív.


"Dobré ráno," zahlaholil doktor ve dveřích téměř radostně s typicky americkým "happy" přístupem k životu a kývl na Toma, aby šel za ním, když si všiml, že Bill ještě stále spí. Tom se zvedl ze židle a došel k doktorovi, oplatil mu ranní pozdrav a společně vyšli na chodbu.
"Mám poslední výsledky vyšetření a zdá se, že je všechno v relativním pořádku. Žádné krvácení do mozku jsme nezjistili, krční páteř je jen pohmožděná, to spraví límec, rameno a žebra potřebují svůj čas a jizva se hojí taky celkem dobře," sdělil s úsměvem doktor Tomovi. "Pokud budete chtít, můžete vzít svého bratra domů, ale bezpodmínečně musí být ještě alespoň tři dny v posteli. Tady je spojení na psychoterapeuta," podával Tomovi vizitku. "Není z nejlevnějších, ale jak jsem říkal, může hodně pomoci s návratem paměti. Objednejte bratra ale až na další týden, ten první doporučuji naprostý klid na lůžku, otřes mozku může někdy překvapit komplikacemi, které není radno podceňovat. Kdyby se cokoliv neobvyklého dělo, okamžitě mi zavolejte," přidal k vizitce psychoterapeuta i tu svou.


"Děkuju," unaveně odpověděl Tom, ani nevěděl, jestli má z Billova brzkého propuštění radost, nebo ne. Měl strach z toho, co Bill udělá, až zjistí, že je všechno jinak, než si pamatuje. "Jaké komplikace by mohly nastat?" soustředil se spíš na medicínskou stránku věci, aby nic nezanedbal.
"No… náhlá bolest hlavy, myslím o hodně silnější a delší, než má váš bratr teď, změny v motorice, nějaké větší nevolnosti a zvracení, případně zmatenost a dezorientovanost a tak. To poznáte sám, nebojte se," ujistil Toma doktor. "Sestra María přijde a pomůže vám bratra vypravit na cestu domů. Pokud bude všechno v pořádku, přijeďte se za týden ukázat."
Tom už jen přikývl, rozloučili se a on hleděl za odcházejícím doktorem. Vůbec si nedovedl představit, jestli tohle všechno bude schopen zvládnout.
 


Pretty Little Secrets 15.

Dnes v 15:00 | Janule |  Pretty Little Secrets
autor: Saline A.


Luise nevěřícně zamrkala. "Budu babička?"
"Budeš," souhlasně přitakal Bushido. "A já se na to malé těším, ale mami, já miluju Billa," nešťastně ji chytil za ruce. "Dnes jsem s ním strávil noc a lámalo mi srdce, když jsem odcházel. Nemůžu se s ním rozejít a říct mu, že ho sice miluju, ale musím to skončit, protože čekáme dítě s Annou. Zlomím mu srdce, už podruhé. A já to nechci. Nechci ho zničit, ublížit mu. Je první po Selině, ke komu cítím tolik jako k ní."
"Miláčku," Luise ho jemně po dlani pohladila, láskyplně se usmála. "Já vím, že tehdy pro tebe vůbec nebylo jednoduché, ale podívej se na sebe teď. I když to tehdy nebylo jednoduché, nakonec jsi to zvládl. Chápu, že rozhodování nebudeš mít vůbec jednoduché. Tak nějak podvědomě ale tuším, co si vybereš," políbila ho na spánek. "Ve tvém rozhodnutí tě samozřejmě podpořím. To doufám víš."
"Vím a moc si toho vážím, mamko," vděčně ji objal. Už dávno ji přerostl, v jeho náruči se téměř ztrácela, ale stále existovaly chvíle, kdy se u ní chtěl a potřeboval schovat on. I s přibývajícími léty matku ve svém životě potřeboval.
"Co bych pro tebe neudělala," s úsměvem k němu vzhlédla. Mateřská láska. Může být něco víc?


*


Zatímco Bushido si užíval rodinného odpoledne s maminkou a bratrem, Bill si na druhém konci města užíval krátkých nákupů a obědu s Kayem. Ačkoliv spolu Kay s Bushidem nemluvili, Kay byl na rozdíl od Bushida velice vstřícný a s Billem jejich vztah ochotně probíral. Byl překvapený, že se Bushido vyznal ze svých citů. Co si pamatoval, naposledy řekl Selině, že ji miluje, a to už byla pěkně dlouhá doba.
Měl z toho radost, protože Bill působil opravdu šťastně. Na druhou stranu ho na jazyku pálila pravda o Annině těhotenství. V tu chvíli chápal, proč mu Bushido nechtěl nic říct. Copak by někdo mohl mít žaludek na to zlomit mu srdce?


S úsměvem poslouchal Billovo vyprávění z cest po Státech, když ji spatřil. Vykračovala si tam, jako kdyby se nechumelilo, ruku volně položenou na bříšku, které už se pod tričkem mírně rýsovalo. V kolikátém, proboha, mohla být měsíci? Kay zpanikařil, Bill ji nesměl vidět. Už tak by pro něj byl šok, kdyby ji spatřil. Ale co by dělal, kdyby si všiml jejího rostoucího bříška? Dřív, než ale stačil cokoliv říct nebo udělat, Billův zrak ji zbystřil.
Překvapeně zalapal po dechu, když si i ona všimla jeho a Kaye a se širokým úsměvem k nim zamířila. Nejistě se postavil a přešlápl, zatímco Kay ji jemně držel kolem pasu a něco jí dlouze šeptal do ucha. To dalo Billovi možnost zblízka si ji prohlédnout. Naživo byla mnohem hezčí, nepůsobila tak uměle.


"Bille," obrátil se k němu konečně Kay, v očích provinilý výraz. "Tohle je Anna," nadechl se zhluboka, "Bushidova přítelkyně. A Anno, tohle je Bill, náš společný přítel."
"Ano, já vím, Anis o něm párkrát mluvil," srdečně mu stiskla ruku a políbila ho na tvář. "Moc ráda tě konečně poznávám. Když o tobě mluvil, mluvil moc pěkně."
"On o mně mluvil?" Bill se lehce zarazil. Bushidovi to nebylo hloupé?
"Ano," Anna nadšeně přitakala. "Vyprávěl, že si s tebou vždycky moc dobře popovídá. Prozradil mi, že čekáš na svou pravou lásku," usmála se něžně. "To mi přijde rozkošné. Přála bych si, abys jí už brzy našel, je to nádherný pocit."
Bill přikývl, křečovitě se usmál. "Ano. Věřím, že určitě je," procedil skrze zaťaté zuby. "Snad ji najdu." Krávo blbá.
"No, budu muset jít," omluvně si poklepala na hodinky. "Jdu na kosmetiku."
Bill raději polkl poznámku, že se jí určitě bude hodit, a znovu se usmál. "Rád jsem tě poznal."
"Někdy k nám musíš zajít na večeři," znovu mu vtiskla polibek na tvář, stejnou věc opakujíc i u Kaye. Ještě jim zamávala, než se otočila a na podpatcích vrávoravě zamířila pryč.

Barefoot - How far do you go when you're in love? 14.

autor: Sapere Aude





Věřím ti


"Pojedeme znovu vlakem?" zeptal se Bill vzrušeně, jakmile vystoupili z auta.
Tom zakroutil hlavou. "Ne, jen si něco potřebuju vyřídit."
Billovy rty se zformovaly do tvaru 'o' a následoval Toma na nádraží. Bylo už dost pozdě, takže se toho na nádraží příliš nedělo, atmosféra se dokonce zdála být poněkud děsivá. Bill popadl Toma za ruku a uklidnil se téměř okamžitě, jakmile ucítil, že Tom jeho stisk opětuje.
"Tady se posaď," řekl mu Tom, když došli k řadě laviček. "Musím si rychle zavolat," řekl Billovi, hledajíc v kapsách nějaké drobné. "Tady, kdybys měl žízeň," podal Billovi pětieurovou bankovku.
Bill zíral na peníze předtím, než si je bezpečně ukryl do kapsy. Nikdy neměl žádné peníze jen tak pro sebe; nikdo mu žádné nedal ani mu žádné nesvěřil. Ne že by vůbec nějaké peníze na klinice potřeboval.


"Kam jdeš?" zeptal se Toma, trochu zmatený.
"Hned jsem tady, je to támhle za rohem," řekl mu Tom, ukazujíc po své pravici. "Měly by tam být telefonní automaty, potřebuju jen někomu zavolat a pak se… pak se vrátím," zachvěl se mu hlas. "Zůstaň tady," řekl.
Bill se usmál a přikývl. "Dobře, nikam neuteču," usmál se a Tom ucítil v očích pálení.
Bill svraštil čelo, jeho úsměv se pomalu vytrácel, jakmile si všiml Tomova vážného výrazu. "Jsi v pořádku?" zeptal se znepokojeně.
Tom přikývl a silně polkl přes knedlík, který v krku cítil. "Jo," zachraptěl.
"Dobře," Bill se opět usmál. "Počkám na tebe."
Tom si roztřeseně povzdechl a strnule přikyvujíc, pomalu ustupoval. "Sbohem," zašeptal téměř neslyšně předtím, než se otočil a rychlými kroky mizel za rohem.


Raised by Wolves 13.

Včera v 15:00 | Janule |  Raised by Wolves
autor: Midori


Bill


Dlouho jsme cestovali a běhali, než jsme příšeru konečně ztratili. Tom si sedl a opřel se o cihlovou zeď. Ocitli jsme se někde neznámo kde, v temné uličce nočního velkoměsta. Až teď jsem si uvědomil, že jsme vlastně cestovali hrozně dlouho a že teď už je hluboká noc, i když ve městě bylo pořád rušno.


"Kolik je hodin?" Otočil jsem se na Toma. Spokojeně oddychoval se skloněnou hlavou, oči měl zavřené. On vážně usnul. Vlastně teď jsem si sám uvědomil, jak moc jsem hladový, unavený a jak se klepu zimou. Nevím, jestli nám ta Tomova kamarádka, už ani nevím, jak se jmenovala, říkala, ale teď už to je jedno.
Sedl jsem si vedle Toma a opřel si hlavu o jeho rameno. Chtělo se mi spát, už jsem cítil, jak usínám a jak mi padají víčka, ale v tom jsem uslyšel nějaký zvuk. Znělo to jako šustění listů, i když bylo bezvětří.


"Tome," zašeptal jsem a lehce do Toma drknul.
"Ještě pět minut." Zabrblal. Zatřásl jsem s ním a on prudce otevřel oči. Zamračil se na mě. "Proč mě budíš?"
"Něco tu je..." Zašeptal jsem. Opravdu. Před námi se ve zdi nacházely dveře. Nevím, jestli tam předtím byly nebo ne, ale teď zespoda vycházela namodralá záře.
"Nech to být." Řekl Tom a chtěl se zase uložit ke spánku, ale vyrušil jsem ho. Lehce jsem ho pleskl.
"Co když to je portál? Naše brána domů... chci se vrátit, Tomí." Udělal jsem na něj psí oči, ale Tom si povzdechl a odvrátil pohled.
"My už nemáme domov, Bille. Nejspíš nás pořád hledají, a jakmile vystoupíme z téhle dimenze, okamžitě nás zachytí, vystopují a zabijí. Teda aspoň mě. Nesmíme se vrátit."
"Ale já chci domů," do očí se mi nahrnuly slzy. "Chci domů za svojí rodinou. Nechci žít jako vyhnanec... snad to půjde nějak vyřešit, ne?"
"Bille, to nejde! Udělal jsem něco, co se nedá odpustit!" Tom na mě zvedl hlas a v jeho očích, jako by jiskřily blesky.
"Proč ne?" znovu odvrátil pohled.
"Jsi stejný jako ona. Mělo mi to hned dojít, nikdy jsem se s tebou neměl spojovat. Měl jsem tě nechat na pokoji..."
Nevěděl jsem, o čem Tom mluví. Jaká ona? A proč tohle říká? Vždyť díky mně je zase člověkem.
"Jaká ona, Tome? Co tím myslíš?" Prosebně jsem se na něj podíval. Ale když se na mě Tom podíval, měl v očích slzy.


The Christmas Cynic 13. (konec)

Čtvrtek v 16:00 | Janule |  The Christmas Cynic
autor: kishmet



"Ahoj, Chicago. Tady je váš Vánoční Cynik na WSYC s velmi speciálním večerním vysíláním pro vás, živě ze Sick AM na velkolepý Štědrý večer. Mimo této smluvně povinné propagace mám pro vás všechny posluchače svou vlastní zprávu. Jak víte, práce v rádiu je dost osamělá," prohlásil Bill. "Svého producenta máte na druhé straně kóje, má vás naladěno spousta lidí, ale přesto jste nakonec před mikrofonem úplně sami. A tento mikrofon vás během dlouhého, studeného vysílání nezahřeje, nebo ano?"


"Z vlastní zkušenosti mohu říct: ani náhodou," odpověděl Bill na svou vlastní otázku. "Takže, pro ty z vás, kteří nesledovali kanál osm, tady mám malou novinku. Ti z vás, kteří tuto show poslouchali během posledních pár týdnů, budou již obeznámeni s tímto jménem a společně i s jeho sexy tenorem. Takže pojďme přivítat Cynikova zbrusu nového spolumoderátora Toma Kaulitze."
Tom se naklonil dopředu a promluvil do druhého mikrofonu. "Veselé Vánoce, Chicago. Tady je váš brzy-již-na-plný-úvazek Optimista, aby sestřeloval mrzuté názory vašeho Cynika na svět, kdykoliv jen to bude možné. Zdvořile, samozřejmě," dodal Tom a poslal Billovi úšklebek. "Jsem slušný člověk. A jsem dost velký masochista na to, abych nechal pana Trümpera trochu srazit svůj pozitivní nadhled."
"To je pravda, pořídili jsme si tady bojovníka. Vážně jsem přemýšlel o tom pustit při jeho představování ´Eyes of the Tiger´ (úvodní píseň k filmu Rocky III), ale víte, jaké bychom za to platili licenční poplatky? Neuvěřitelné," prohlásil Bill. "V každém případě, dnes večer si projdeme všemi deseti koly v ringu, protože jsem si jist, že pan Kaulitz má spoustu sladkých názorů na dnešní téma."


Blue Bird 6.

Čtvrtek v 15:00 | Janule |  Blue Bird
autor: B-kay


Poslední okamžiky v LA, poslední výčitky, poslední chvíle nepochopení. Nepsalo se mi lehce, ale zároveň jsem spokojená a mám radost, protože vím, že další díly už budou o něčem úplně jiném. Jsem unavená a nevím, co víc k tomu dodat. Někdy je hodně těžké vyjádřit to, co cítíte, jen za pomoci slov. Snad jen jedno velké DĚKUJI. Vy víte






Bill se zatajeným dechem dokončoval poslední úpravy na čokoládovém dortu. Kraje vyzdobil drobnými marcipánovými kvítky a střed dortu byl tvořen velikými šlehačkovými číslicemi 22. Když byl hotov, poodstoupil a nejistě si prohlížel svůj výtvor. Kuchyní se sice ještě pořád nesl jemný opar spáleniny, ale doufal, že mu Tom veškeré nedostatky odpustí. A na to, že to byl jeho první pekařský pokus, si nevedl zas tak špatně. Ještě jednou si pozorně prohlédl své dílo a poté jej se spokojeným úsměvem odložil do lednice. Unaveně si prohrábl havraní vlasy a přemýšlel nad tím, co ještě zapomněl. Koupil lahev kvalitního vína, nějaké slané pochoutky a cukrovinky pro případ, že byl jeho dort hotovou katastrofou.


Z legrace nafoukl několik barevných balónků a rozvěsil je po obýváku, v němž měla probíhat jejich soukromá oslava narozenin, protože přesně tak se domluvili. Žádná rodina, žádní přátelé; žádné bary ani opíjení se. Jen oni dva a pohodlí jejich domova. Chtěli alespoň jednou oslavit narozeniny tak, jako to dělávali kdysi. Dát si něco dobrého, dívat se na filmy nebo na rodinné fotografie, rozebírat nepodstatné věci a smát se každé maličkosti. Bill si byl jistý, že je čeká nádherný večer a nemohl se dočkat Tomova příchodu. Budou spolu. Přesně jako kdysi. Budou tam jeden pro druhého a Bill tak bude moct celý večer dýchat Tomovu kouzelnou vůni a sledovat jeho tvář.


Celý den se usmíval jako naprostý hlupáček, srdce mu tlouklo tak divoce, až měl strach, že jej uslyší někdo z týmu a budou po něm házet vševědoucí pohledy. Jediné, co kazilo idylku dokonalého dne, byla Tomova nálada. Od rána přišel Billovi smutný a zamlklý. Zdálo se, že jej něco trápí a čím smutněji se tvářil, tím větší touhu rozveselit jej Bill cítil. Byl schopen udělat pro něj všechno na světě a oslava narozenin mu přišla jako vhodný začátek.
Nesmělýma očima si prohlížel rozbombardovanou kuchyň a byl si jistý, že i on se nachází v podobném stavu. I přesto, že měl na sobě zástěru, byl celý od čokolády a několik pramenů vlasů, měl slepených šlehačkou. Nevadilo mu to. Věděl, že se Tom nevrátí domů dřív, než za dvě hodiny, a tak měl ještě dost času na to, aby si dal sprchu a udělal ze sebe člověka.


O to víc jej překvapil hrkot klíčů v zámku a následné bouchnutí dveří. Překvapeně pozdvihl obočí.
"Tomi?" zakřičel, zatímco si zběsile drhnul ruce od nánosu horké čokolády. "Jsi tady brzy. Ještě nemám vše připravené," snažil se přehlušit proud tekoucí vody a vesele zapištěl, jakmile mu voda vystříkla do tváře.
"Bille," ozvalo se z předsíně stejně prázdným hlasem, jaký očekával.
Billův úsměv povyrostl. Nemohl se dočkat, až mu ukáže svůj dárek a překvapení, které si pro něj přichystal. Vidina toho, že bude strůjcem Tomovy dobré nálady, jej dělala ještě šťastnějším.
"Bille, pojď sem, prosím."
"Tomi, vypadám příšerně a nechci, abys mě viděl v tomhle stavu. Ještě jsem se nestihnul ani převléct."
"Bude to jenom chvilka."
Něco v Tomově hlase jej přinutilo zastavit vodu a vydat se do předsíně. Zabolelo jej, když po jeho boku spatřil malou červenovlásku. Slíbili si, že budou sami, tak proč ji Tom přivedl?
Dívka stála na špičkách, šeptala něco Tomovi do ucha, ale ten jí příliš nevnímal. Zíral do země, kousal se do rtu a Bill při pohledu na něj věděl, že zlepšit jeho náladu bude mnohem těžší, než si původně myslel.


Be Still 7.

Středa v 16:00 | Janule |  Be Still
autor: leahq



"Okay, takže jsi si jistý, že máš všechno, co budeš potřebovat dalších čtyřicet osm hodin mimo dům?" Tom se podíval na Billa, když stáli v jedné z náhradních ložnic.
"Ano," přikývl Bill. "A ty jsi kontaktoval toho chlápka na okna na pozítří?"
"Jo." Tom se rozhlédl. "A přestěhovali jsme všechen nábytek a spotřebiče ze všech místností na prvních dvou podlažích.
"Takže můžeme začít?"
Tom přikývl. "Jo." Vytáhl z kapsy mobilní telefon a otevřel stopky. ""Budu nám to stopovat."
"Myslel jsem, že cílem je namořit vše před obědem a potom lakování." Bill naklonil hlavu na stranu.
"Snažím se překonat svůj vlastní rekord," prohlásil Tom ledabyle. "Je to opravdu jen pro mé vlastní potěšení."
"Tak fajn." Bill se zhluboka nadechl. "Připraven?"
"Pozor…"
"TEĎ!" Bill zakřičel a Tom stiskl tlačítko, zastrčil mobil do kapsy a začal pracovat.


~~~


Tom seděl vedle Billa na verandě s pytlíkem Doritos a lahví Coly. "Pět hodin a padesát tři minut."
"To je dobré?" Bill si kousl svého sendviče.
"No, je to to nejrychlejší moření, jaké jsem kdy udělal. Musíme lakování stihnout pod sedm hodin, abych překonal svůj rekord."
"Jaká je pravděpodobnost, že se to stane?" Bill hodil kousek kůrky Siti, která mu kňučela u nohou.
"Záleží na tom, jak moc jsi unavený." Tom na něj pohlédl. "Vsadím se, že tě bolí paže."
"Paže, ramena… zadek."
Tom zvedl obočí a přes rty mu přelétl úšklebek. "Mohl bych ti dát masáž."
Bill jej praštil do ramene a protočil oči. "Díky, ale ne."
"Tvoje ztráta," pokrčil Tom rameny, když si strčil do pusy další chips. "Mám dobré, silné ruce."
Bill se zasmáním zavrtěl hlavou a podíval se na druhého muže. "Možná později. Teď musíme porazit tvůj rekord, víš."
"Ano. " Tom vstal z verandy. "Zpátky do práce?"
"Jistě."

Lost to be found 5.

Středa v 15:00 | Janule |  Lost to be found
autor: Muckátko :o*


Bill se čelem opíral o okno v autě, občas zaskučel, vrtěl se posledních několik hodin téměř bez ustání a jako malé dítě se pořád vyptával, kdy už budou na místě, protože si nemyslel, že zvládne další čas ve stejné poloze. Jeho záda byla ztuhlá, do nohou se mu pomalu dávala křeč a všeobecně se neuvěřitelně nudil. Baterka v iPodu se vybila po 4 hodinách cesty, jelikož ji neměl plně nabitou, a navíc poslouchal celou cestu. Po vytáhnutí sluchátek z uší byl nucen poslouchat všemožné slátaniny, které běžely v rádiu, a když se dostali do oblasti, kde signál slábl, až se ztratil úplně a z rádia se ozývalo jen chrčení, přepnul Gordon rádio na přehrávání CD, na kterém však byly Gordonovy oblíbené písně.


"Jak dlouho ještě?" naklonil se Bill do mezery mezi předními sedadly a čekal na odpověď.
"Podle navigace bychom měli během několika minut dojet do Schallbachu a projet ho až na konec k tomu domu," odpověděl Gordon.
"To doufám ne!" zděsil se Bill.
"Osm hodin v autě ti ještě nestačilo? Chceš jet dál?" zeptala se Simone šťouravě, protože oba věděli, že Bill byl ten, kdo kňoural nejvíce, že v tom autě brzy umře.
"Ne, ale nevidíte, kam jsme se dostali? Koukněte na to! Jako bychom se s každým kilometrem vrátili o několik století zpátky," děsil se Bill, když už hodnou chvíli projížděli téměř liduprázdnými vesnicemi, které mnohdy tvořilo stěží 5 domů. Všude byly jen pole a lesy. Většina z domů byla rozpadlá, omítka opadaná, díry ve střeše a vše vypadalo celkově sešle. Nějak takhle si Bill představoval konec světa.
"Co jsi čekal, Bille? Drahou vilovou čtvrť, kde ta největší a nejhonosnější vila bude patřit nám?"
"Tak trochu?" ušklíbl se Bill.
"Až takhle pohádkové to být nemůže," zavrtěla Simone hlavou. "Jsme tady," broukla, když minuli ceduli 'Schallbach' označující začátek vesnice, kam mířili.


Bill se napřímil a zadíval se z okna. Bohužel nebylo nic k vidění, protože tahle vesnice byla naprosto totožná se všemi, které dosud po cestě minuli.
"No, Alláh k nám buď milostivý," pronesl s obavou v hlase.
Když považoval věc za hodně zlou, už se neobtěžoval obracet na boha, aby jim pomáhal. Z legrace přesídlil na islám, aby tomu dodal na dramatičnosti. Simone se jako vždy uchechtla, aby skryla svou rozpačitost nad místem, kde měli strávit nějaký čas.
"Bezva. Signál budeme muset asi chytat na nějakém stromě, abychom se někam dovolali, pochybuju, že ví, co znamená slovo wi-fi, a moc bych se nedivil, kdyby v támhleté sámošce z roku raz dva ještě platili markama," odfrkl si Bill, když míjeli podlouhlý chátrající dům, který měl představovat obchod. "Jste si jistí, že jsme ještě pořád v Německu?" dodal řečnicky a zabořil tělo do sedadla, aby se už nemusel dívat ven.


Just admit it 3.

Středa v 14:00 | Janule |  Just admit it
autor: Gabby


Ahoj, mám pro vás další díl povídky Just admit it. Prosím, komentujte! :) Vždy mě velice těší číst vaše komentáře!!! Tentokrát jsem do povídky zakombinovala Girl got a gun a nejdříve nebylo snadné zrovna s touto písničkou něco vymyslet, ale snad se mi to povedlo a vše do děje dobře zapadne. Přeji příjemné čtení. :)

Vaše Gabby







Když se Bill ráno probudil, ještě se zavřenýma očima se snažil nahmatat své dvojče, které leželo vedle něj. Tedy, alespoň si ho pamatoval usínat vedle sebe, avšak teď bylo místo prázdné, ale ještě stále lehce teplé. Muselo to být teprve před chvílí, co odešel.
Zpěvák se rozvalil na posteli a pořádně se protáhnul. Potřeboval si prokrvit celé tělo. Jenže prudší pohyby mu připomněly, že včera požil poměrně dost alkoholu a bolest hlavy se brzy dostavila. Pokusil se tedy opatrně zvednout a prohledával očima okolí, jestli náhodou neuvidí někde vodu. Bohužel ne. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se zvednout a dobelhat se do kuchyně. Začínal být silně dehydratovaný.


Cestou se mu postupně začínal vybavovat včerejší večer. To, jak byl málem odhalen, to, jak s ostatními začali plánovat nové album, a nakonec Tomův výslech. Bill byl momentálně opravdu rád, že se uměl skvěle přetvařovat.
Tiše prošel kolem Tomova pokoje přes obývací pokoj, kde ještě spala Géčka, kolem nichž byl silný alkoholový opar, až do kuchyně, kde si konečně napustil skleničku plnou vody. Nezapomněl i na prášek proti bolesti, aby rychleji zahnal bolest hlavy. Jinak mu bylo docela dobře, čemuž se divil i sám Bill.


Cat and Mouse

Úterý v 16:00 | Janule |  ff-jednodilky
autor: Exklusiv


KarlaSka mi kdysi slíbila přeložit tuhle jednodílku od Eklusiv, ale pak se nějak přestala ozývat a já na to v pohodě zapomněla. To víte, skleróza už mi není cizí. :-) A ejhle. Ztracená duše se nám vrátila a rovnou se slíbeným překladem. :-) Ačkoliv je klukům v povídce pětadvacet, obrázek tomu neodpovídá, protože povídka byla napsána v roce 2010, to jen aby vás to nepletlo, když tam Tom vzpomíná, jak jim bylo dvacet. Doufám, že si Hru na kočku a myš užijete, já se při opravování královsky bavila. Karluši zdar! :-) J. :o)




Bill byl během dovolené zásadně proti běžnému opalovacímu krému. Strašně zapáchal a vypadalo to, jako by si na kůži natíral majonézu. Když jel na svou a Tomovu každoroční dovolenou na Maledivy, nikdy si nezabalil opalovací krém. Místo toho si bral kokosový opalovací olej. Ten voněl sladčeji a opálil se po něm do krásné karamelové barvy, což bylo s opalovacím krémem nemožné.


"S tímhle se chceš sprchovat?" zeptal se Tom z legrace, usmívajíc se na Billa. Mladší Kaulitz pouze protočil oči a vymáčkl si do dlaně víc oleje, aby se ujistil, že je namazaný celý, než vyleze na sluníčko.
Tom se zhluboka nadechl. Vůně kokosu, která přetrvávala ve vzduchu v malé místnosti, naplnila jeho nosní dírky. "Kvůli tomuhle mám chuť na piña coladu."
"Můžeš si dát jednu u oběda."
"Co kdybych radši vypil všechno z tebe?"
Bill si odfrkl, když Tom přešel za něj a políbil jeho tetování na šíji, to, za něž si vysloužil týdenního zaracha. Bill zakňučel.
"Přestaň se mě pokoušet svádět, Tome! Mám na dnešek nějaké plány."
"To já taky a zahrnují tebe a mě, nahé."
Bill se tou představou nechal na chvíli unést. "To můžeme dělat později. Tak pojď, půjdeme na oběd a potom budeme blbnout na pláži."
"Oh?" řekl Tom podmanivě, tlačíc svůj rozkrok na Billův zadek. "To je nějaká tvoje nová úchylka?"
Bill se zasmál a pokusil se od Toma odtáhnout. "Přestaň! Myslel jsem pitomosti jako stavění hradů z písku a opalování, Tome, nech toho!"


Tom si odfrkl a posadil se na zem, kde si položil lokty na kolena a bradu na ruce, zatímco čekal, až Bill dokončí nanášení oleje vonícího po kokosu na svoji pokožku. "Doufám, že víš, že ti to trvá dlouho."
"Stojím za každou minutu."
Tom se ani nechystal hádat, hlavně proto, že nemohl nesouhlasit.
Konečně Bill hodil láhev do tašky a usmál se. "Hotovo! Pojďme na oběd."
Bill sáhl po prvním triku, které mu padlo pod ruku (dokonce i na verandě restaurace vyžadovali tričko), zatímco se Tom zvedal. Bylo to jedno z Tomových starých tílek, to, které vidělo víc, než je slušné ukazovat na pláži. Bill ho miloval, protože bylo jedno, kolikrát ho měl na sobě, pořád vonělo jako Tom.
"A pospěš si!" řekl Bill, dávaje Tomovi rychlý polibek, než se vydal z bungalovu. Tom ho následoval neschopen spustit oči ze zadku svého bratra.
Nestyděl se za svoji zvrácenost.

Další články



Kam dál