Tom rozmrzele třískl s dvířkama od lednice. Měl zatracený hlad a doma už nebyl ani drobek čehokoli, co by si mohl dát. Vcelku to dávalo smysl. Nemohl si ani vzpomenout, kdy naposledy byl na nákupu, aby doplnil zásoby. Ale s tím vším okolo Billa se jídlo zdálo jako nepodstatná věc. Stejně měl většinu času žaludek stažený strachem, takže toho do sebe moc nedostal. A Bill? Ten byl živ snad jen o svém heroinu.


Vyběhl po schodech nahoru a strčil hlavu do dveří bratrova pokoje. Našel ho natáhnutého na posteli, jak zírá do stropu. Bylo mu hned jasné, že si Bill jen před malou chvílí dal dávku. Stával se z něj už pomalu expert na jeho stavy, protože se opakovaly pořád ty stejné dokola.

Od toho neúspěšného pokusu o odvykání toho spolu moc nenamluvili. Tom se sice pokoušel s bratrem promluvit, ale Bill mu většinou odpovídal jednoslovně nebo v jednoduchých větách a nikdy nezačal mluvit jen tak sám od sebe. Celý den většinou seděl kdekoli v domě a zíral. A Tom se snažil, dokud neztratil trpělivost. Neměl tušení, co se Billovi honí v hlavě a sotva na to mohl přijít, když s ním bratr odmítal komunikovat. Rozhodl se tedy, že bude užitečnější, když se připraví na to, až bude jeho bratr připravený.


Byl upřímně překvapený, co všechno se na internetu dalo najít. Byly tam prakticky návody na domácí odvykání. A i když téměř všude vám neustále opakovali, že šance na úplnou abstinenci je tímhle způsobem minimální, pořád to Tomovi dávalo naději. Doufal, že když ze sebe Bill dostane všechny ty sračky, pak se na to třeba bude taky dívat jinak a podaří se mu přimět ho, aby zašel do nějaké poradny - kamkoli, kde by mu pomohli vyrovnat se s psychickou závislostí.

BILL


"Nechceš to… napsat?" zeptám se velice opatrně. Nerad bych ho vystrašil. Tom ihned přikývl a rukou naznačil pohyb psaní perem.

"Dobře, tak já ti hned donesu papír a tužku, ano?" dotážu se s úsměvem. Přijal to. Chce se mnou komunikovat. Neodmítá mě jako ostatní. Kývl a sledoval mě. Pomalu jsem se zvedl a došel stejně tak pomalým krokem ke dveřím. Pootevřel jsem je. Doktor tam s Andersem postával. Celou dobu nás sledovali.

"Přijal komunikaci se mnou, souhlasí s tím, že mi bude psát. Dáte mi, prosím, tužku a papír? Mám oboje v tašce," řeknu hned tiše. Doktor mi ihned podal celou tašku, ale než jsem se vrátil, přichytil mě.

"Jak jste to dokázal? Odmítl komunikovat s veškerým personálem." Užasle na mě koukal. Vyhrabal jsem v rychlosti bloček i tužku. Poté jsem tašku odložil a podíval se na něj.

"Miluju ho," vydechnu naprosto vážně a poté zavřu tiše dveře. Neznám jednodušší odpověď. Je to prostě tak. Oni k němu nechovají žádné silné city a on k nim také ne. Podívám se na Toma a ukážu mu tužku i bloček.


"Je to dobré?" zeptám se. Usmál se a natáhl ke mně ruku, aby si to vzal. Hned jsem k němu pomalým krokem došel a posadil se na stejné místo jako předtím. "Jsem moc rád, že se mnou komunikuješ. Moc děkuju," pošeptám a vložím mu bloček s tužkou do dlaně. Nejen, že mi naslouchá, ale on na mě i reaguje. Odpovídá mi a neignoruje mě. Já sám tomu moc dobře nerozumím, ale jsem za to neuvěřitelně rád. Nejradši bych křičel do světa radostí. Musím tohle všechno říct potom Simone. Ihned propisku otevřel a začal něco rychle psát do bloku. Po chvíli mi ho ukázal.

"Kdo jsi? Řekni mi VŠECHNO." Jakmile jsem si to přečetl, lehce jsem se usmál a podíval se mu do očí.

"Jmenuju se Bill," šeptnu. "Co všechno bys rád věděl? Popiš mi to." Nechci mu říkat všechno teď hned. Je toho na něj až příliš. Nesmí se přetěžovat. Abych pravdu řekl, i já jsem na pokraji sil. Tohle je pro mě radost, ale je to vyčerpávající. Mám hrozné obavy, že něco zkazím.

autor: Dark Princess


Zdar, úchyláci ^_^ pred tým, ako vám pošlem ďalšiu dlhšiu poviedku (ktorá je v štádiu nedokončenom s koncom v dohľade), posielam jednodielku, ktorú som smolila dlhý predlhý čas, takže dúfam, že sa vám bude páčiť ;) Nemám k tomu viac čo dodať, akurát toľko, že moc ďakujem Helie za cover a teším na každý jeden váš komentár :)

"Já to opravdu neumím, pane učiteli, netrapte mně už," zamumlal chlapec stojící u tabule s pohledem zabodnutým do podlahy.

"Bille, Bille. Co s tebou? Vůbec se neučíš, nevidím tam kousek snahy, nevypočítáš ani takovýhle jednoduchý příklad. Dnes je to znovu za pět, uvidíme se po vyučování a promluvíme si," koukl na něj mladý učitel přísně. Bill jen slabě kývl a šel si sednout. Tom si povzdechl. Nerad dával pětky, jenže Bill nevěděl absolutně nic.

I teď, místo toho aby poslouchal, ležel na lavici a koukal z okna nepřítomným pohledem. Tenhle klučina ho zaujal už na začátku roku. Nikdo se s ním moc nebavil a jemu jako by bylo všechno jedno. Tom ale věděl, že je to jenom maska.


***


Zazvonilo na konec vyučování. Bill vstal a spolu s ostatníma se vydal k odchodu, před zrcadlem, které viselo nad umyvadlem, ještě kontroloval své líčení.

"Bille, ty nikam nechoď, půjdeme si promluvit ke mně do kabinetu," upozornil jej Tom.

"Ale já už něco mám," řekl Bill nezaujatě a vytáhl z malého pouzdra tužku na oči. Soustředěně si zvýrazňoval líčení, a málem si vypíchl oko, když se za ním najednou objevil Tom.

"Pane učiteli! Chcete, abych si ublížil?! Lekl jsem se!" vyjekl a raději tužku schoval.

"Mě nezajímá, že něco máš, půjdeme si promluvit, vždyť už máš ode mě čtyři pětky!"

"A mě zas nezajímá, že vás to nezajímá, já jdu za svým přítelem," odsekl a dal se na odchod. Tom jej drapl za triko a přitáhl zpátky.

autor: Iveth Biersack


Tak lidičkové přináším vám další dílek této upíří slátaniny :) S povídkou žiju a hrozně mě baví to pro vás psát :) o to víc potěší jakýkoliv komentář z vaší strany, ať už kritika pozitivní nebo negativní :) Budu ráda za každý názor, co mám v psaní zlepšit, co vynechat a podobně :) Budu vám vděčná, protože psaní mě baví a dělám to ráda :) Tak a po mém výlevu hurá do čtení, enjoy ^^

Od jejich příjezdu na Dark Hill uplynuly dva měsíce. Dva nejtišší měsíce v jejich životě. Nejtišší proto, protože s nimi skoro nikdo nemluvil, nikdo se na ně ani nepodíval, a co bylo nejzvláštnější, ani jeden z upírů o sobě nedal vědět. Bill byl skoro pořád ve stresu a pronásledovaly ho zlé sny. Noční múry, které snad ukazovaly budoucnost? Možná. Každopádně Toma to trápilo. Skoro pokaždé se v noci vzbudil s tím, že sebou Bill házel a žvatlá něco nějakým divným jazykem, kterému Tom nerozuměl. Jako zrovna teď. Byly sotva tři hodiny ráno, když Tomovi přistala Billova hubená ruka na tváři. Cuknul sebou a už ne překvapen otevřel oči a jemným zacloumáním Billa vzbudil.


"Bille, zlato, vstávej!" pohladil ho po tváři. Ten vyplašeně otevřel oči s prudce se nadzvedajícím hrudníkem se na Toma zadíval.
"Já... promiň... zase ten sen," vzlykl a přitulil se k němu. Měl hrozný strach. Pronásledovala ho vidina jeho samotného na místě, kde nic není. Snad jen stromy, všude černo, tma. Nikde nikdo. Jenom pár červených očí zářících ze tmy k němu. Zlověstné vrčení ozývající se všude kolem, ze všech stran. Snaží se utíkat, ale jeho nohy jsou těžké, jako by měl na nohou přidělané okovy. Zůstává vyděšeně stát na místě a jen se rozhlíží. Chce křičet Tomovo jméno, ale selhávají mu hlasivky. Jediné, co z něj vychází, jsou divné zvuky. Něco jako řeč, ale on jí nerozumí. Náhle se červené oči pohnou směrem k němu a ze stínu temného stromu vyjde temná postava vzdáleně připomínající člověka. Vypadá napůl jako vlk a napůl jako člověk. Cení na něj své dlouhé, ostré tesáky a v očích jako by mu žhnuly plameny zlostí nad celým světem. Ale když má dojít ke střetu a jisté smrti, Bill se vždy probudí nebo to za něj udělá Tom. Nikdy se asi nedozví, jak ten sen skončí a možná je vděčný.

autor: Lenna W.K.T & Schmetti


Vážení a milí, rády bychom vás přivítaly u naší malé srdcové záležitosti. Tahle povídka se zapsala do našich srdcí jako málokterá, někteří ji už znají z našich blogů, pro některé je povídka úplně nová, doufáme, že se bude líbit a doufáme, že si ji všichni užijete ;)

Rády bychom moc poděkovaly slečně Blauby, která ve velké části povídky pomáhala doplnit interpunkci, protože Lenna většinu povídky psala v telefonu, kde neměla interpunkční znamínka.

Užijte si povídku a napište nám nějakou odezvu! ;)

Lenn & Schmetti

"This is not the end, this is not the beginng..." bubnuju do volantu svého malého Fordu Fiesty. Z přehrávače mi hrají moji oblíbení Linkin Park, což mi hodně zlepšuje náladu. Jsem na cestě vstříc mému prvnímu pracovnímu dni. Po několika letech střední i vysoké školy potřebuju nějak začít. Jsem rád za každou praxi.


Chvíli jsem pracoval v domě s pečovatelskou službou, kde umísťovali hlavně mentálně postižené děti jako pečovatel a zdravotník. Začínal jsem na zdrávce, a tak mám znalosti. Pak jsem studoval psychologii a pečovatelství. Baví mě pracovat s dětmi, i když je někdy hodně těžké sledovat jejich utrpení. Jenže pak jsem v domě potkal jednu paní. Má asi sedmnáctiletého mentálně postiženého syna. Nevím, co mu je, ale prej potřebuje osobního pečovatele. Uvítal jsem nabídku paní Simone. Je to moc příjemná paní, myslím, že nemoc jejího syna vychovala spíš ji.


"Tak jeď, ty idiote! Nemám na tu cestu celej den," nadávám.


Aha! Asi jsem se nepředstavil, jsem Bill, Bill Trümper, je mi šestadvacet let. Na škole mi říkali magore, debile nebo trubko. Hnusná narážka na mé příjmení. Maluji se, líbí se mi to. Připadám si lepší, ale ostatní to prostě nemohli rozchodit. Jsem příznivcem tetování a piercingů, které jsem musel na praxi na zdrávce vyndat. Kromě jazyka naštěstí. Jak jsem řekl, jsem velkým fanouškem skupiny Linkin Park, Placebo a Green Day. Ale stejně nejradši mám Linkiny. Zařadím další rychlost a sjedu z dálnice. Za chvíli bych už měl být na místě.

autor: Doris


Tak milé twincestní dušičky… mám k tomu jen pár slov na vysvětlenou. Vy, co jste četli vícedílnou povídku Immortality, kterou jsem psala s Ivetkou, víte, o co jde. Jen chci upozornit… tahle jednodílka nemá být epilogem, ale zároveň se jedná o tu samou situaci. Jde o to, že Lauinka opět jednou přemýšlela a přišla s tím, že jsem v povídce vynechala jedno zvíře, bez kterého to ona nedokáže přežít :D A tak jsem jí slíbila, že jí to jedno zvíře napíšu ve formě jednodílky.

Doris


"Bille kde jsi byl? Už jsem začínal mít strach." Vyšel Tom z obývacího pokoje, aby pokáral svého právě příchozího bratra. Bill slíbil, že bude zpátky do šesti a už bylo půl jedné. Bill se jen nevinně zaculil a zakmital řasami, když si bratra udobřoval polibkem na přivítanou.

"A jéje… tenhle pohled znám. Co jsi provedl?" Nakrčil Tom obočí a nedůvěřivě si svého miláčka prohlížel.

"Ještě nic." Usmál se Bill a proklouzl do kuchyně, aby co nejrychleji postavil vodu na čaj. Byl až nezvykle aktivní. Tom se poškrábal na čele. Jak znal Billa, tak určitě vymyslel něco, co se Tomovi zamlouvat nebude. Takže se mu ani moc nechtělo vyptávat. Na druhou stranu, bylo lepší se připravit na to, co by mohlo přijít.


"Zlato… takže co máš za lubem?" Opatrně začal zjišťovat Tom a pro jistotu se ramenem opíral o futra. Pro případ, že by mohl třeba šokem omdlít.

"Dostal jsem úžasný nápad." Otočil se Bill na Toma se širokým úsměvem.

"No toho se právě bojím." Zašklebil se Tom pokud možno co nejvíc zděšeně a vysloužil si tak od Billa pohoršený pohled s nakrčeným nosem.

"No dobře… takže jaký nápad?" Vzdychl Tom připravený snad na všechno. Okamžitě však pochopil, že na všechno skutečně připravený není.

"To nemyslíš vážně. Nepřipadá v úvahu." Vehementně zakroutil hlavou a dopomohl si i gestikulací rukama. Billovi se v prstech kýval velmi dobře známý sáček se sypaným čajem.

"No tak, Tommy… vždyť už víš, jak to funguje. Bude to sranda." Bill na nic nečekal a obsah sáčku nasypal do dvou hrnečků.

autor: T-KAY

Ahojky dušičky, rozhodla jsem se, že vás nenechám dlouho čekat, protože po tomhle díle si na ten další budete přece jen muset počkat. Jelikož inspirace je vrtkavá dáma a já se prostě zasekla a nějak mi nejde se tak rychle pohnout, jak jsem měla v plánu. Ale rozhodně svého čekání nebudete litovat.

Další den se Tom vzbudil s nepříjemným bolehlavem. K jeho smůle si z noci vše pamatoval. Podival se na fotku jeho kamarádky, která stále ležela na jeho polštáři. Posadil se a rozhlídl se kolem. Až teď, když už v jeho krvi nekolovalo takové množství alkoholu, mu došlo, co Billovi vlastně řekl. Až teď si uvedomoval, jakou vlastně udělal chybu. Vždyť nemohl vinit Billa za Kiminu smrt. On v tom byl nevinně.


"Jsem idiot!" křikl nahlas a pěstí praštil do postele.

Pohledem zabloudil k oknu, doufajíc, že naproti zahlídne Billovu siluetu. Ale nic tam neviděl.


V tu samou chvíli šla Simone probudit Billa. V noci totiž zaslechla, že přišel domů. O to horší bylo zjištění, že v jeho pokoji našla několik pohozených kusů oblečení a na psacím stole lístek s omluvou.


"Gordone! Vstávej!" snažila se svého manžela vzbudit, když rozrušeně vběhla do jejich ložnice.

"Simone, zlatíčko, co se děje?" zeptal se rozespale Gordon.

"Bill je pryč!" vyjekla.

"Jak pryč?" v tu chvíli se Gordon úplně probral.

"Prostě jsem šla k němu do pokoje, abych ho vzbudila, protože jsem ho slyšela v noci přijít a..." rozvzlykala se Simone.

"A co?" Gordon jí chytil za ramena.

"Na zemi se válelo několik jeho věcí a na stole leželo tohle," plakala a podala Gordonovi lístek.

"Omlouvám se? Co to má znamenat?" divil se Gordon.

Tom beze slova sklonil tvář, zavřel oči a jedním drobným polibkem ochutnal sladkost Billovy holé kůže, která se pod jeho dotekem přímo roztřásla. Krátce zvedl tvář a pohlédl na Billa, který jej upřeně sledoval, chvějíc se proti jeho nahému tělu.

"Nevěřil jsem, že by se tohle všechno mohlo stát," spodním rtem se zlehka otřel o Billovo bříško a opět mu pohlédl do očí. Netušil, čím to bylo, ale přišly mu kouzelné. Dokázal by se v nich utápět celé hodiny s jistotou, že v nich nalezne pouze jediné. Pochopení, něhu a obrovské množství lásky.

"Já také ne," přiznal Bill tichým hláskem a konečky prstů vpletl do Tomových vlasů, se kterými si pohrával.

"Přestal jsem doufat ve chvíli, kdy jsi šel na rande. Byl jsem si jistý, že když odcházíš jako nezadaný, vrátíš se s tím, že už nejsi sám. Ta holka by musela být hloupá, kdyby odmítla kluka, jako jsi ty," dodal smutným hlasem, vzápětí však jeho tváří prolétl něžný úsměv.


Tom již skutečně nebyl sám.

A to, že místo po jeho boku patřilo právě jemu, mu přišlo jako zázrak. Jako zázrak mu vlastně přišlo úplně všechno od chvíle, kdy se poznali. V ten večer, kdy poprvé zaslechl jeho zastřený, hluboký hlas a poprvé spatřil jeho úsměv, bylo náhle všechno jiné. I on byl náhle úplně jiný. Zapomněl na svou nepřístupnost a naivní přísliby něčeho, co se s prvním polibkem změnilo v prázdnotu. Právě to byl ten zlomový bod. Stačil jeden jediný Tomův polibek a jejich krátká pohádka mohla začít. Na rozdíl od ostatních pohádek však tato neměla jistý konec.

BILL


Následující den jsem se do psychiatrické léčebny vypravil znovu. Opět mě k Tomovi vedl stejný muž, tentokrát jsem se dozvěděl, že se jmenuje Anders. Bylo to příjemnější vědět, když jsem ho konečně mohl oslovovat. Dovedl mě znovu do té malé místnůstky a opět tam se mnou zůstal. Tom tentokrát seděl v tureckém sedu u protější stěny. Vypadal o něco lépe, když se včera vyspal. Prstem si kreslil po bílé podlaze. I tohle drobné zlepšení mě potěšilo. Došel jsem těsně ke stěně a zadíval se na něj. Snažil jsem se vyčíst něco z těch imaginárních kreseb, které na podlaze vytvářel, ale byla to pouhá kolečka a vlnky. Avšak i přesto jsem postřehl, že fantazii stále měl. Což bylo dobré znamení. Přiložil jsem dlaň ke sklu. Nevím proč, ale připadalo mi, že jsem mu tak o krůček blíž.


Po chvilce už si kreslit přestal. Nevědoucím pohledem se podíval po místnosti, jako by chtěl něco dělat, jenomže zařízení mu nic takového neumožňovalo. Zaplul pohledem ke sklu, pro něj k zrcadlu. Ihned jsem zpozorněl. Vypadal, jako by se díval přímo do mých očí, ovšem tento signál vysílalo pouze moje podvědomí, které bylo plné tužeb, jen aby právě tohle byla pravda. On však naklonil hlavu ke straně. Tvářil se zaujatě. Donutilo mě to se usmát. Jeho výraz je stále tak sladký. Chvíli se na zrcadlo díval, až se neohrabaně vyškrábal na nohy. Nejistým krokem se rozešel směrem ke mně.

Později v noci, kdy už je v domě klid, jen venku řádí bouře, zavřu oči a pohladím Toma, který vypadá, že nemůže usnout vůbec, na rozdíl ode mě.
"Nechci usnout. Když se vzbudím, bude zas ráno a zase o den blíže k tomu hnusnýmu dni."
"Blázínku," zasměje se Tom, "ber to pozitivně, budeš mít narozeniny."
"Chmpf," vypustím jen a pak nakrčím zvědavě čelo, "to mi vlastně vysvětli - jak jsi zjistil, kdy mám narozeniny, a vůbec, kdysi dávno zpátky moje telefonní číslo?"
"To je úplně jednoduchý. Nevím, zda si pamatuješ ještě ten den, kdy si na mě čekal před školou, abys na mě pak vychrlil milion slov v jedné sekundě." Pousměju se nad tím, když si vybavím tu chvíli, ale nechám ho pokračovat. "Byl jsem ten den si něco vyřídit v ředitelně, a papíry s tvým jménem a údaji tam ležely na stole, úplně na vrchu. Tak jsem se prostě kouknul, než se ředitel prohrabal k věcem pro mě. Nejspíš to bylo v době, kdy sis vyřizoval ten přestup."
"Jo, to je dost možné. Takže žádnej kouzelník," usměju se.
"Nooo, jak v čem," uchechtne se.
"Dobře, tak ne až takovej kouzelník, jaký jsem si myslel. Ale pořád si stále dobrý kouzelník na to, abys zařídil, abych v pondělí nikam nemusel."


"Půjdu tam s tebou."
"Vážně?"
"Vážně."
"Ale co…" Nemusím větu ani dokončit, aby to Tom pochopil.
"Na tý škole jsem už nějakej pátek, takže tam tak nutně být nemusím a ani postrádat mě nikdo jistě nebude v tak nepotřebný den."
"Děkuju. Už se hned cítím líp," políbím ho.
"To je dobře. Uvidíš, nebude to tak hrozný."
"Hm, já nevím. Tohle mi taky všichni tvrdili, když jsem přecházel na tuhle školu."
"To už je ale pryč přece. A pak, máš tu ještě mě."
Přitulím se k němu a vydechnu. "Asi máš pravdu, neměl bych se zbytečně obávat."
Nechám se jím hladit, což mu opětuji do doby, než bych byl schopný usnout, ale to by se nesměly otevřít dveře. Pozvednu hlavu, když do pokoje pomalu nakráčí malý stín. Už takhle tady máme Malou dámu, která leží těsně vedle mě, díky tomu, že se bojí bouřky. Stejně jako Nelly přece, tak jak jsem na ni mohl zapomenout!?

Všechno to začalo zhruba před rokem, pár dní po květnovém předávání cen Comet, kde jsme mimochodem vyhráli čtyři kategorie. Celý večer na Comet měl Bushido oplzlé řeči, ale pozornost jsem jim začal věnovat až po přečtení jakéhosi rozhovoru, v němž zaznělo něco ve smyslu, že kdybych se ho zeptal, zda se se mnou vyspí, určitě by řekl ano. Pravda, byl to čtvrt roku starý rozhovor, ale i tak, David mi ten časopis málem omlátil o hlavu, což jsem si nenechal líbit a po vydupání si jeho adresy jsem se za ním s časopisem v ruce rozjel.

Rozzuřený na nejvyšší možnou míru jsem pěstí zabušil na mohutné dveře, čekajíc, až se jejich majitel objeví.

autor: eMSpiritt


Jak už jsem psala do komentářů, znovu strašně moc děkuji všem za tak pozitivní komentáře. Nečekala jsem, že by se povídka mohla takhle chytit. Jsem ráda, že se vám první díl líbil. Užijte si další díl. ... eMSpiritt

Bill


Nespokojeně jsem zamručel, když mě probudily sluneční paprsky. Otočil jsem se na druhý bok zády k oknu a snažil se znovu zabrat. Asi po deseti minutách marného pokusu o usnutí jsem to vzdal. Stejně by to nemělo cenu, když už jsem probuzený. Otočil jsem se na záda a hlavu nasměroval k oknu. No jasně, zase jsem nezatáhl závěsy. S dlouhým a hlasitým zívnutím, a ještě delším protáhnutím jsem se posadil a kouknul na hodiny.


"Bezva. 8:20 a já už jsem vzhůru." Povzdech jsem si a nakonec vstal a šel do koupelny. Postavil jsem se před zrcadlo a musel jsem se sám sobě zašklebit. Byl jsem rozespalý a vlasy mi trčely na všechny strany, samozřejmě že i dredama. To by mě vážně zajímalo, jak se jim to povedlo. Takže to vypadalo celkem komicky.


Přestal jsem se zabývat svým nynějším vzhledem a sáhnul po pastě a kartáčku na zuby. Jakmile jsem měl zuby vyčištěné, sundal jsem si boxerky a vlezl si do sprchového koutu. Pustil jsem na sebe příjemně teplou vodu a hlavu jsem dal tak, abych si nenamokřil dredy. Dneska se mi vážně nechtěly sušit.

autor: Fee

pairing: Billshido/slash


Zdravím, slečny. Po velmi dlouhé době bych tu chtěla představit další kousek z mé Billshido dílny, pro jehož sepsání jsem si našla čas, abych se trochu odreagovala od Movie. To zabírá veškerou mou pozornost a volné chvíle, a proto ačkoliv nosím v hlavě několik nápadů na vícedílné příběhy Billa a Anise, nedostanu se k nim dřív, než tu svou literární epopej dokončím. Zatím tedy vezměte zavděk touhle jednorázovkou. Příjemnou zábavu.

Odjakživa jsem slýchával ony obvyklé fráze typu 'každý je svého štěstí strůjcem', 'svůj osud máš ve svých rukou' či 'knihu svého života si každý píše sám'. No, kdybych to bral takhle, neměl bych příliš slušivé rezimé. Můj dosavadní život byl jedna velká prohra a nemyslel jsem si, že by se to kdy mohlo změnit.


Bylo mi dvacet, žil jsem v Berlíně a šlapal jsem chodník. Můj pasák si nechával říkat Bushido. Mně a ostatním ze své stáje zabavoval více než polovinu výdělku. Sám chodil v oblecích a vozil si zadek v BMW, zatímco my jsme vypadali jako skutečně nejlacinější šlapky. Bydleli jsme v ubytovně, kterou Bushido koupil, aby nás měl všechny pod palcem. A já byl jediný kluk mezi jeho svěřenci. Byla pravda, že na mě obzvlášť trpěl (což se ovšem vůbec neprojevovalo, když mě naháněl do práce). Já do něj byl zamilovaný. Ale zároveň jsem ho trpce nenáviděl.


Byl večer a já, jako často, odmítal jít vydělávat. Ležel jsem v posteli a předstíral, že neexistuju, když jsem zaslechl jeho kroky na schodech. Vzápětí vešel. Nemohl jsem se před ním ani zamknout, nechal klíče hromadně zlikvidovat.

"Co to zase je, Bille? Všechny holky už odešly."

Nereagoval jsem. S výdechem se posadil na matraci a otočil mě k sobě.

"Chceš mít opět problémy?"

Několik okamžiků jsem rozmýšlel, jestli mi to za to stojí. Dobře jsem si vzpomínal, co se dělo tenkrát před měsíci, kdy jsem nejvíc vyváděl. Anis přes svého kámoše Kaye, který dělal dozorce ve vězení, zařídil, aby mě tam na den zavřel jako rozptýlení vězňům. Znásilnilo mě dvacet chlapů, než se nade mnou smilovali. Nestál jsem o to zopakovat si to. A proto jsem na něj vrhnul zlý pohled a začal jsem se oblékat. K odchodu se nijak neměl.

autor: Sisa


Tak detská máte tu ďalší diel :) Nie je to nič moc, ale snaha bola. Mooc dik za komenty, hrozne ste ma potešili :-)