SCN11B 3. (1/2)

Včera v 18:00 | Janule |  SCN11B
autor: Ghostie

If looks could really kill, then my profession would be staring.
-Brand New


Když Tom dorazil druhého dne do školy, byl tak zvědavý na Billa, že se ani neobtěžoval poflakovat venku před začátkem hodiny. Venku mrzlo a byla tam spousta sněhu, přesto většina studentů zůstala raději tam a trávila čas koulováním a další podobnou zábavou. To by nebylo zas tak špatné, pokud to neznamenalo, že zbytek vyučování by Tom strávil promočený až do morku kostí a se zmrzlým zadkem. Mnohem raději by se dozvěděl více o Billovi, a nejlepší způsob, jak to udělat, bylo přijít velmi brzy. Ani si nebyl jistý, jestli tam Bill bude, ale pořád mohl alespoň doufat.


Naštěstí pro Toma, nemusel pouze doufat. Bill seděl na svém místě v rohu třídy s nosem zabořeným v knize. Hrudí byl zapřený o desku stolu a knihu držel před sebou. Vlasy měl vyčesané do stejné hřívy jako den předtím a Tom roztržitě přemýšlel, jak by asi vypadaly rovné bez všeho toho laku. Posadil se opět na židli vedle něj a chvíli se na něj díval. Nezdálo se, že by si jej Bill všiml, stále byl ponořený ve své knize, a tak toho Tom využil a dál se opájel jeho vzhledem.


Stejně jako ve středu byl kompletně od hlavy až k patě celý v černém a Tom cítil, jak mu oči stále sklouzávají k Billovým rtům. Byly plné a lehce našpulené, a to zejména proto, že byly při čtení knihy pootevřené. Ale opravdu na nich bylo něco, co způsobovalo, že vypadaly buď velmi popraskaně, nebo dokonce zjizvené. Tom si nebyl jistý, co to bylo, a brzy se jeho oči přesunuly jinam. Sledovaly tenké, slabé jizvy na straně Billova obličeje, které byly sotva patrné, hlavně proto, že jeho pleť byla tak bledá. Dále mu oči zaujatě sklouzly na Billovy prsty, které měly rozhodně stejný vzhled jako jeho rty. Možná měl opravdu nějaké kožní onemocnění, ale proč vypadají tak potrhaně pouze jeho rty a prsty?

 


Raised by Wolves 5.

Včera v 17:00 | Janule |  Raised by Wolves
autor: Midori


Omlouvám se, že mezi třetím a čtvrtým dílem byla taková velká mezera, měli jsme menší technické problémy ;) (mailová síť mě asi nemá moc v lásce -.-)





Tom


Bill se na můj pozdrav podíval, ale neodpověděl. Tak jednoduše jsem se odkopnout nenechal.
"Musím si s tebou promluvit."
"A o čem chceš mluvit?! O tom, že jsi málem zranil mě a Isabelu?!" Vyjel na mě. Takovou reakci jsem teda nečekal. Vytáhl papír a hodil ho mým směrem.
"Nechtěl jsem…" Ani jsem to nedopsal a Bill znovu začal štěkat (vzhledem k tomu, že byl od vlků, bych se ani nedivil, kdyby začal doopravdy štěkat).
"Nechtěl?! Nechtěl?! Tak proč jsi tu popelnici teda házel?! Jen tak pro srandu?!"
"Nenechal jsi mě to ani dopsat! Nechtěl jsem nikomu ublížit!"
"Tak se znovu ptám: Proč jsi tu popelnici, kurva, házel?!" Trochu ztišil hlas, protože si uvědomil, že v domě vlastně není sám. Ale jak jsem mu měl odpovědět? "Miluju tě, žárlil jsem"? To v žádném případě! Za pár sekund mě, ale napadla uvěřitelná lež.


"Měl jsem pocit, že ti chce ublížit. Cítil jsem v ní něco zlého."
"Jsi snad lovec duchů?" Sarkasmus v jeho hlase bolel.
"Ne… nemůžu ti říct, kdo jsem… zradil bych náš rod ještě více, než už se mi to povedlo…"
"Rod? Bože, jsi snad cáklej? Kdo, kurva, seš?"
"S kým se to bavíš, Bille?" Doprdele! Kurva! Do hajzlu! Ve dveřích stála rajčatová palice! Nevím, kolik toho slyšela, ale jsme v hajzlu!
"Já… ehm… no… sám… se sebou?" Nejistě se usmál. Ty bláho, no to je teda skvělej herec. Vzal jsem tužku… Teď nebo nikdy!
"Se mnou."
Isabela nevěřícně koukala na papír. "K-kdo jsi?" Zeptala se, a zněla, jako by měla kolem krku kostky ledu.
"Tak hádej, nejsem přece vidět."
"N-nemůžeš být duch… nemůžeš…"
"Ale jsem."
"Odejdi, zlý duchu!" Zakřičela na místo, kde si myslela, že stojím. Trefila se, ale kdybych mohl, tak bych se jí vysmál.
"Vážně si myslíš, že to na mě zabere, Isabelo?" Ztuhla a jenom na mě koukala, teda spíše si myslela, že tam jsem.

Balance 17.

Včera v 16:00 | Janule |  Balance
autor: B-kay


Život ji naučil ostražitosti. Možná přehnané, ale na tom jí vůbec nezáleželo. Už celá léta dodržovala svůj zvyk. Pokaždé, když se vrátila z obchůzky, kde po okolí pátrala po různých zdrojích potravy, spočítala všechna svá mláďata, zkontrolovala, jestli jsou v pořádku a teprve poté jí na duši usedl tolik očekávaný klid.
Toho dne byla obzvlášť unavená a nespokojená, protože ovocné keře, které jí a její rodině sloužily jako hlavní zdroj obživy, napadl nějaký druh plísně a ona se tak vracela domů s několika ubohými trsy seschlé trávy a opadaného listí. Necítila se dobře, její nálada se pohybovala někde kolem bodu mrazu, avšak poté, co zjistila, že jedno z dětí chybí, jí bylo ještě hůř. Jako každá matka měla i ona o své děti vrozený strach, ale se zmizením nejmladšího syna přišel zcela jiný druh strachu. Popadlo ji zoufalství, a vzápětí se dostavil i oprávněný hněv.
Neposlechl.


Už toho na ni bylo až příliš. Když mohl mít tolik odvahy její malý syn, proč by se ona měla bát?
Bez přemýšlení vyběhla z bezpečí svého obydlí, sledována několika páry zmatených očí. Na tom místě se ocitla pouze jednou v životě, ale cestu znala tak dokonale, jako by kamenná hora patřila pouze jí. Utíkala, co jí síly stačily. Zběsile bušící srdce jí pumpovalo do těla krev plnou odhodlání ukončit tu šílenost.
Nezáleželo jí na tom, jestli při tom střetu přijde o život. Možná by to bylo dokonce lepší, protože pak by její syn konečně pochopil, co za tvora si to k sobě vlastně připustil. Ještě pořád nechtěla věřit tomu, jak hloupý a naivní byl. Copak jej opravdu nic nenaučila?


Vdechovala typickou vůni vlhkého listí, květů i nepříjemný zápach hnijících keřů. V očích cítila přítomnost plamenů, ale namlouvala si, že jsou důsledkem paprsků ostrého slunce, nikoliv slz. Míjela vysoké jehličnany, symbioticky si žijící drobná zvířata a hmyz, v uších slyšela pouze zběsilý tlukot svého srdce na pozadí ptačího zpěvu. S každým dalším metrem běžela rychleji. Avšak čím blíž tomu místu byla, tím více jí opouštěla veškerá odvaha.


Work Out 30. (1/2)

Úterý v 18:00 | Janule |  Work Out
autor: mohanrocks


Jakmile se Bill příštího rána vzbudil, začal se protahovat jako kočka. A ne jenom tak nějaká kočka domácí, ale jako velký a majestátní sibiřský tygr. Billovi se moc líbilo, co se o tomhle stvoření dozvěděl. A tak se snažil udělat nejdelším, jak to šlo, aby vypadal jako tygr na jednom z obrázků, které včera viděl v knize.


Cítil se takhle překvapivě dobře, což bylo úlevné vzhledem k faktu, že to většinou nešlo tak hladce, když se Bill pokusil imitovat nějaké zvíře, o němž se učil. Jednou si četl o divokém grizzlym a o tom, jak si medvěd rád tře záda o strom, když se chce podrbat. Takže jednoho dne chlapce svědila záda a rozhodl se to vyzkoušet. No, skončilo to tak, že si roztrhl košili a ošklivě se poškrábal. A ještě ke všemu si nevědomky vybral "veverčí" strom, takže byl celou dobu bombardovaný žaludy. Od té doby Bill držel záda dál od stromů, zvlášť od toho "veverčího", a nemohl si pomoct, ale při pomyšlení na grizzlyho cítil jakousi hořkost.


Jakmile se Bill posadil, klobouk, ve kterém očividně usnul, spadl na zem. Chlapec ho sebral a podíval se na něj se smíšenými pocity. Na jednu stranu mu slušel daleko víc, než by kdy slušel tomu chlápkovi s psychickými problémy, ale na stranu druhou Bill věděl, že mu ten klobouk nepatří. A tak se s povzdechem rozhodl, že ho vezme do tělocvičny a vrátí ho muži, jehož neúmyslně rozplakal. Jen tak pro sebe si přikývl a vylezl z centra, aby se připravil na sraz s Tomem. Najednou zamrzl.

Breaking Through 18.

Úterý v 17:00 | Janule |  Breaking Through
autor: Muckátko :o*


Velký skok v čase


Že Tom změnil svůj přístup a náhled na celou věc, bylo okamžitě zřejmé. Po týdnu a pár dnech se vracel do léčebny. Tentokrát o něco lehčí, co se špatných pocitů týče, a s jasným plánem. Použil pro vstup hlavní bránu, jelikož byla otevřená. Dokonce malinko provokativně mávl na starouše na vrátnici, který rychle schoval plácačku rumu, který si chtěl nalít do čaje, když uviděl toho otravu. Tom se jen ušklíbl a pokračoval dál. Těšil se, až dá Billovi dopis, který měl prozatím schovaný v kapse na zadku. S úsměvem mířil k Billovu oknu, když zaslechl hlasité mluvení a výkřiky. Strčil dopis do kapsy a rozeběhl se k místu, odkud se ozývaly hlasy. Rozhlížel se po celém areálu, až mu ve výhledu přestala překážet budova C.


U plotu za budovou C, kde byla malá lesní školka s keři a lavičkou, která tvořila příjemné a tiché zákoutí areálu, se na první pohled praly 4 osoby. Tom viděl jen změť bílých plášťů a tmavého oblečení. Otočil se, když uslyšel něčí běh. Za zády se mu objevila primářka s ošetřovatelkou a dvěma mladíky. Tomovi se zatmělo před očima, když se znovu podíval na to klubko těl.


"Tak tys chtěl utéct? To určitě, ty žížalko! Vrátíš se zpátky," křikl jeden z nich a snažil se osobě zpacifikovat ruce, které jim stále unikaly. Tomovo srdce začalo bít o poznání rychleji, když na malý okamžik zahlédl tvář toho "uprchlíka".
"Bože!" pípl Tom, když v osobě poznal Billa, který se nacházel v počátcích svého záchvatu. Jako by z dálky slyšel primářčin křik, aby Billa okamžitě pustili, načež jeden z aktérů křičel nazpět, že ho našli u plotu a určitě chce utéct.

Ničitel 19.

Pondělí v 18:00 | Janule |  Ničitel
autor: Dietřisko & Kentaur


Honimír a Šulík


Bill


Přenádherný slunečný den. Míříme romantickými uličkami ke krásně se rozpadající zřícenině. Prostě bomba.
V tu chvíli jsem zavadil o nějaký sloup. "Au… Mrdnul jsem se do brňavky," postěžoval jsem si.
"Patří ti to," mrknul na mě Olie. Možná trochu žárlil, ale nevěděl jsem na koho. To ukáže až čas. Zbytek cesty probíhal v trapném tichu. Doufal jsem, že už to není moc daleko, protože se mi vůbec nechtělo jít.
Mé přání bylo zřejmě vyslyšeno - konečně jsme dorazili ke zřícenině zvané Vyšehrad. Všiml jsem si vinic okolo něj.


"Hele, jídlo," zamumlal jsem.
"Co tu budeme dělat?" zajímal se Olie.
"Nevim. Neznám odsud žádnou legendu. Necháme se překvapit." Povzdechl jsem si. Usadili jsme se na nějakou lavičku a čekali, aniž bychom věděli na co. Byla docela kosa, tak jsme se k sobě tiskli.
"Co vy tu děláte?" ozvalo se nad námi najednou. Zvedli jsme hlavy a spatřili chlápka na koni.
"Sedíme," odpověděl jsem suše. Nechápal jsem, proč má toho koně, ale asi mu to připadalo cool. Jenže to bylo trapné a nemoderní.
"Nečekáte náhodou na mě?"
"Pochybuju," odtušil jsem.
"Ale je to dost možný, protože mě vidíte."
"Působíš dost nepřehlédnutelně," podotkl jsem.
"No, ale já jsem duch," řekl prostě.


Secret 1.

Pondělí v 17:00 | Janule |  Secret
autor: Chika & T-KAY


Zdravím všechny pozůstalé. :-)
Před nějakou dobou mě napadla tato povídka, ale neměla jsem náladu psát sama, a tak jsem se zeptala, zda by jí se mnou někdo nechtěl sepsat. Samozřejmě se mi ozvala T-Kay a já jsem za to moc ráda. Řekla bych, že jsme si ve psaní padly do noty. :-) Dle mého názoru je námět docela originální, ale to každý posoudí podle sebe. Povídka ještě není dopsaná, takže nevím, jak často budou díly přibývat.
Kluci jsou tu dvojčata (jak taky jinak v mých povídkach, že :-D).
Oukej, konec kecání. Užijte si naše tajemství. :-) Chika






Starý, rozvrzaný dům v malé vesničce v Německu byl tichý. Všichni jeho obyvatelé ještě spali. Kdyby vám na zem upadla kovová kulička, rozlehlo by se to celým domem.


Malá štíhlá postava černovlasého kluka se převalila ze zad na bříško a schovala si hlavu pod polštář, snažíc se uniknout otravným slunečním paprskům, které ho nepříjemně šimraly na nose a snažily se ho probudit. On nechtěl vstávat, určitě je moc brzo. A taky dnes nemá školu - jsou letní prázdniny. Vlastně už se blíží ke konci. Zbývá už jen pár dní do začátku školy a dnu jeho narozenin. Vlastně jejich narozenin. Bill, ten černovlasý kluk, má jednovaječné dvojče, které sídlí o pokoj vedle.


Chvíli se ještě převaloval, než došel k závěru, že už neusne. Otevřel svá očka barvy čokolády a protřel si je, zamžoural na slunce. Posadil se a spustil své dlouhé nohy na zem, a ač nerad, opustil svou vyhřátou postel; postavil se. Přemístil se do své oblíbené místnosti - koupelny, kde spáchal ranní hygienu a udělal ze sebe člověka.


Sešel schody do přízemí, kde se nacházela ložnice, obývák i kuchyň. A on zamířil zrovna do ní, nasnídat se. Vytáhl si své oblíbené müsli a nasypal je do misky, pak je zalil mlékem a posadil se za stůl. Zanedlouho se do kuchyně dopotácel i jeho bratr. Protahoval se a zíval.
"Dobré ráno," pozdravil jej Bill a obdařil ho úsměvem. Tom si vytáhl nějaké pečivo a zakousl se do něj.
"Dobré," zahuhlal Tom a posadil se na volnou židli vedle Billa. Chvíli bylo ticho, šlo slyšet jen polykání a cinkání Billovy lžičky o misku.

Shatters hope 12.

Neděle v 18:00 | Janule |  Shatters hope
autor: Sayurii


BILL


Lord do mě hlavou šťouchnul a zaržál. Nezabíjí mě? Zdá se mi, že si chce spíš hrát. Nasucho jsem polknul a přemluvil se, že se k hřebci otočím čelem. Přede mnou stál menší, živý kůň, jenž ke mně zvědavě natahoval ušlechtilou hlavu a milýma hnědýma, obříma kukadlama na mě zíral. Opět mě jemně šťouchnul, tentokrát do ramene, čumákem. Pousmál jsem se. Měl jsem radost, že mě nesežral a připadal jsem si, jako bych právě zkrotil lva. Pohladil jsem Lorda něžně po hvězdě na čele.
"Vidíš, jaký jsi milouš. Bill je kámoš, a ne žrádlo." Zeširoka jsem se na plaváka usmál. Tlumeně zařechtal a kývnul hlavou, jako by souhlasil, jako by mi rozuměl. Jak je chytrý!


Podrbal jsem ho v hřívě a Lord přivřel oči.
"Líbí se ti to?" Spokojeně odfrkl.
"Beru to, jakože jop." Zakřenil jsem se a sjel rukou na hřebcův krk, přes lopatku na dlouhý hřbet. Jak o něm může Kevin říkat, že je bestie? Nevěřím jeho slovům. Nedokázal by někoho jen tak zmrzačit. Na to je až moc velký miláček! Má opravdu příjemnou, jemňoučkou srst s kovovým, zlatým leskem. Je tak hedvábná, že bych si na něj lehnul, a byl schopný do pár minut usnout. Popošel jsem k němu z boku, abych se podíval na značku, kterou měl na místě, kam se dává sedlo. Pamatuju si, že mi Tom říkal, co to znamená, ale už si to nepamatuju. Něco o nějakém registru či co. Vždyť je to jedno. Přejel jsem opatrně po značce. Obával jsem se, že by to koni mohlo vadit. Plavák ke mně otočil dlouhý, štíhlý krk.
"Promiň, kámo, jen jsem si chtěl šáhnout." Omluvil jsem se s nevinným úsměvem. Na lidi zabírá, no nevím, jak na koně.


Raised by Wolves 4.

Neděle v 17:00 | Janule |  Raised by Wolves
autor: Midori


Po malinkém zádrhelu a zkrocení mé závislosti na The Sims :'D jsem tu opět s dalším dílem :33


Bill


Následoval velice, velice, velice, velice a ještě jednou velice dlouhý proslov mojí matky o tom, že mi snad stokrát říkala, že mám přespávat doma, a obzvlášť v takových situacích. Potom proslov ostatních vlků o tom, jak si na sebe musím dávat větší pozor. A vše vyvrcholilo tím, že mi zakázali, abych chodil sám lovit.
"To nemůžete!" Zakřičel jsem. A jak jinak by mohla znít odpověď než "můžeme"? "Není to fér! Jsem dospělý a umím se o sebe postarat sám!" Věděl jsem, že utéct by nemělo cenu, ale jenom kdybych neměl kam jít. Já však měl kam jít... musel bych sice vyzradit svou minulost, ale někam se schovat musím. Někam, kam se vlci neodváží - do města.
Chvíli jsem uvažoval. Potom jsem si řekl, že se nechám jakože odvést, a až to nebudou čekat, tak uteču.


Povedlo se! Utekl jsem, a teď jsem se promenádoval v klidu městem. Ve dne to tu vypadalo méně magicky než v noci, ale pořád to bylo něco jiného, než na co jsem byl zvyklý.
"Bille!" Uslyšel jsem za sebou dívčí hlas. Otočil jsem se a nevěřil vlastním očím.
"Bell! Páni, nečekal jsem, že tě potkám takhle brzo." Musel jsem se usmát.
Doběhla ke mně a objala mne. Znovu jsem cítil, jak se červenám.
"Chyběl jsi mi." Zašeptala.
"Ty mně taky. Ale máme malý problém..." Odmlčel jsem se. Rozmyslel jsem se a nechtěl jí to říct, ale slova mi vyklouzla z pusy a bylo už příliš pozdě.
"Jaký, Bille? A proč my? Co se děje?" Podívala se na mě opravdu ustaraně.
"No já... musím ti něco říct..."


SCN11B 2. (2/2)

Sobota v 18:00 | Janule |  SCN11B
autor: Ghostie



Zadunění batohu, způsobené srážkou s podlahou, se rozléhalo po celém Trümperovic domově, a brzy se ozvaly i kroky doprovázené šustěním rifloviny.
"Měl jsi hezký den?" Zeptala se Simone, když její syn vytáhl z lednice limonádu a najednou vypil téměř polovinu. Seděla v obývacím pokoji a četla knihu v naději na inspiraci. Simone měla něco, co se dalo nazvat jako umělecký blok a doufala, že čtení fantasy příběhů jí dá nějakou motivaci. Zatím bez úspěchu.
"Bylo to zajímavé," řekl Tom a dopadl na konec pohovky, která byla naproti Simone.
"Povídej," řekla Simone, založila si stránku a knihu odložila. "Co se stalo?"
"No... máme ve třídě nového kluka. Billa. Podivína z venku i zevnitř, ale... je cool," Tom pokrčil rameny a dopil zbytek limonády. Prázdnou plechovku položil na stůl.


"Nového? Ale je to jeho poslední rok, ne? Jinak by nebyl ve tvé třídě."
"Jo. Říkal, že se celý život učil doma. Vlastně myslím, že říkal, že byl v mateřské škole, nebo tak něco... Ale chtěl dokončit školu ve škole, takže teď je v mé třídě."
"To je zvláštní... Přísahala bych, že je nějaký zákon, že děti nemůžou být vzdělávány doma," řekla Simone a zamračila se.
"Opravdu? Chci říct, že si nemyslím, že by lhal."
"Dobře, pojďme se podívat nahoru," navrhla Simone a vydali se k počítači. Byl tu jeden společný rodinný. Dále měl každý člen rodiny svůj vlastní. Tom kvůli škole, a rodiče kvůli svému podnikání.


Další články



Kam dál