Lykara II Stern 10.

Včera v 16:00 | Janule |  Lykara II Stern
autor: Bitter



Chvíli jen ležel, než mu došlo, že i přesto, jak je unavený, se spánek nedostaví. S povzdechem se doloudal dolů a rozhlédl se po domě. Měl by nahodit jističe a dát to tady do kupy, jestli chce zůstat.
Přejel prstem po lince a nakrčil nos. Pootviral postupně všechny skříňky v kuchyni, aby zjistil, s čím může počítat, a nahodil jističe a bojler. Měl kliku, že sem táta čas od času někoho posílal, aby dům zkontroloval, jestli je vše funkční, kdyby se náhodou vrátili. Ještě víc fajn by bylo, kdyby taky najal někoho, kdo by tady čas od času uklidil.


U čeho totiž narazil, bylo cokoliv, čím by mohl dům alespoň trochu vysmejčit. Jediné, co v kuchyni zbylo, bylo nějaké nádobí a Billovy věci. Hrnek na kafe, který Bill používal nejčastěji, od něj ze školky, kde jeho jméno napsal se třemi 'L', mu připomněl, že spontánní útěky od rodiče vážně nejsou tak jako v televizi. Měl s sebou sice flašku limonády, ale tím to haslo.
Vrátil se do předsíně pro svazek klíčů a zamířil s ním do ateliéru. Táta tam měl vždycky plno hadříků, houbiček i saponátů, a pak skočí do večerky. Schválně, jestli tam ještě pořád je ta stará škeble, co mu vždycky nadávala a podezřívala ho z toho, že krade.


V ateliéru ho ale překvapila lepenková krabice na stole. Stejně jako vše kolem byla pohřbená pod prachem, ale okolo bylo znát, že s ní někdo často hýbal a otevíral jí. Táta teda ateliér určitě navštěvoval i po Billově smrti… Jen nejspíš nechtěl, aby o tom Tobias věděl. Bodl ho osten výčitek, když si krabici vzal a vrátil se s ní do Billova pokoje. Byla rozhodně těžší, než čekal, a byla plná fotografií, bloků a drobností. Namátkově vzal nějaké fotky a musel se usmát. První školní den. Stál vedle Billa, držel se ho za ruku a pomalu nebyl vidět přes obrovský kornout.
Odložil je vedle sebe a vyndal obyčejné malé fotoalbum. Mohl se vsadit, že za to, že mají tolik fyzických fotek, vděčí Billovi, ten nikdy nepřišel na chuť ničemu modernímu a táta si ho kolikrát dobíral, že zastydl v době, kdy byl děcko.
Otevřel ho a zarazil se na první straně, kde bylo kaligraficky, určitě tátovou zásluhou, vyvedeno: Tobias Lykara.
Lykara… Billova pohádková země.


Otevřel fotoalbum a málem vyjekl leknutím. Na fotografii byl drak. Téměř celému snímku vévodil drak a on ho hladil na čumáku.
Nikdy by neřekl, že je táta tak zběhlej v Photoshopu. Když listoval albem, bylo tam podobných "fotografií" plno. Na některých byl i s Billem nebo tátou a oba měli na hlavách koruny, které vypadaly jako ze skla. Billova měla tvar lotosových listů a byla téměř dívčí, tátova měla trochu klasičtější rysy a rozhodně byla daleko masivnější. Na pár obrázkách měl buď Billovu nebo tátovu korunu na hlavě i on a s širokým úsměvem se mu na nich klaněl mladík s hnědými vlasy protkanými stříbrem. I on měl korunu a někdy dokonce i křídla.
S úsměvem album odložil a zalistoval jedním ze zápisníků. Billovo písmo poznal hned a taky ho hned zavřel, aniž by četl. Byl to nepochybně deník. Vyndal jich celý štos a všechny měly na hřbetu datování.

 

The Laugh That Brought Them Back Together 9.

Úterý v 16:00 | Janule |  The Laugh That Brought Them Back Together
autor: Valecita


Nový kamarád


"Cože jsi udělal?" Zeptal se Tom Georga a vykulil přitom oči. "Jsi horší jak zatracená holka," rozesmál se a při tom do svého kamaráda strčil.
Byl další den a oni byli v obchodě s hudebninami. Bill předchozího dne o pár hodin později odešel a Tom byl tak vyčerpaný z té emocionální horské dráhy, kterou si v posledních několika dnech prošel, že téměř okamžitě usnul.
Georg si promnul tvář, kde jej Tom praštil. "Vole, to je fuk. Byl jsem zvědavý."
Dredatý mladík se nemohl přestat smát. "Ty jsi šel do kavárny, aby ses na něj podíval? Proč jsi mi to předtím neřekl? Tohle je tak vtipné!"
Georg si povzdechl. "Tohle je přesně ten důvod!" Prohlásil a ukázal na Toma. "Jen jsem chtěl vědět, kdo ten kluk je, a věděl jsem, že jsi tam šel a - kurva. Sklapni už!"


Tom se z nějakého podivného důvodu hystericky chechtal. Ať už to bylo proto, že byl Georg tak netrpělivý a zvědavý, nebo proto, že se choval jako dotěrná holka, na tom nezáleželo. Tomovi to přišlo jako ta nejsrandovnější věc a Georg mohl pouze něco zabručet.
"Neměl jsem říkat ani slovo."
"Ale ne. Díky, že jsi mi to řekl. Tohle si zapíšu do deníčku!" Řekl Tom, zatímco si jednou rukou otíral obličej a druhou se držel za břicho.
"Ty kurva nemáš žádný deníček!" Poukázal Georg.
"Jeden si pořídím, jen abych si tohle mohl zapsat. Chlape, ty jsi tak směšný."
Georg si překřížil paže, očividně otrávený. "Ty chceš svého vlastního bratra."
Tom se okamžitě přestal smát. To byla rána pod pás. "To nebylo vtipné, vole."
"To tě naučí držet hubu." Georg vstal ze židle a praštil svého kamaráda do ramene. "Teď vyzvedni nové příslušenství od Fendera. Nemůžou sem poslat náklaďák, takže budeš muset řídit," řekl a vytáhl z kapsy své klíče od auta.
"Ty jsi šéf, ty bys měl jet," řekl Tom, na tváři se mu začínalo formovat zamračení.
"Já jsem šéf a říkám jeď," řekl Georg, popadl Tomovu ruku a vrazil mu do ní klíče. "Brzy se vrať."


Tom zasténal a v duchu si zaznamenal, aby si s Georgem tolik nezahrával. Když Georg prožíval své PMS, dokonce ani Tomovi neprošlo dělat si z něj srandu. "Fajn," zamumlal a obešel pult, než zamířil ke dveřím. "Kde jsi nechal auto?"
"Na Fellenbergstrasse," řekl Georg jednoduše a vrátil se zpátky ke třídění věcí.
Tom vzdychl a vyšel ze dveří.
Dneska už Georga víc nenasere.


Scar Tissue 26.

Neděle v 16:00 | Janule |  Scar Tissue
autor: Chayenne7


Konec hry


Jörg byl mrtvý.
Tomova mysl s tou myšlenkou stále bojovala, oči mu přeskakovaly od mramorové sošky k nehybnému tělu jeho otce a zpátky. Stále to bylo nepochopitelné a zatím to pro něj nemělo žádný význam, s výjimkou jednoho: měli ve svých rukou jedno mrtvé tělo a na někoho bude úřady svalena vina, dokonce i kdyby se jim to podařilo vydávat za zabití v obraně někoho jiného - což to také zřejmě bylo.
Bill stále popotahoval v jeho náručí a roztřeseným hlasem opakoval ´Panebože! Panebože!´ a Tom věděl, bez pochyby, že by vzal všechnu vinu na sebe, než aby nechal Billa obvinit z vraždy. Bill s tím neměl nic společného, neměl nic společného s Tomovou a Jörgovou vzájemnou nenávistí, pouze se do toho připletl. Musel z toho být kompletně vynechán.
Stejně jako Saki.


Tom ve zlomku vteřiny dospěl k rozhodnutí.
"Pomoz mi vstát, prosím," natáhl ruku směrem k majordomovi, kterému se podařilo jedním pohybem zvednout oba chlapce. Ze zlomeného žebra mu vystřelovala bolest a krk jej stále bolel z toho, jak byl málem udušen, ale pro tuto chvíli se přinutil bolest ignorovat.
"Bille…" Tom jemně hladil čelist svého chotě, dokud Bill nebyl ochotný zvednout k němu své uslzené oči. "Bille, liebchen, já se o všechno postarám, ano? O všechno."
"Tomi… on je mrtvý… já…"
Ale Tom mu přiložil prst na rty a utišil jej.
"Ššš, zlatíčko. Nedělej si s tím starosti. Udělal jsi to, co jsi musel, a tím jsi mi zachránil život. Ale nikdo nebude z ničeho obviněn." Obrátil se k Sakimu a podíval se mu do očí. "Nikdo. Cením si toho gesta, Saki, více, než si jen dokážeš představit, a nikdy na to nezapomenu, ale můj otec už kolem sebe způsobil dost utrpení a zármutku, dokud žil. Nedovolím, aby byl příčinou jakýchkoliv dalších obětí i po smrti."


Sakimu trochu poklesla ramena, ale poté se lehce poklonil a ukázal tak, že přijímá Tomovo rozhodnutí.
"Čekám na vaše instrukce, pane."
"Tomi…?" Bill k němu vzhlížel širokýma vyděšenýma očima. Tom jej nikdy neviděl vypadat tak mladě a bezmocně a nebylo na tom nic překvapivého. V hrudi se mu proti Jörgovi vzedmula temná vlna nenávisti za to, že Billa přinutil spáchat něco tak příšerného, něco, co mělo tak daleko k jeho něžné a nevinné povaze, ale v dalším okamžiku to Tom prostě nechal být. Čas pro nenávist a vztek už vypršel. Plný důsledek Jörgovy smrti byl stále ještě mimo Tomovo chápání, rozhodně to bude trvat několik dní, než mu ta skutečnost plně dojde, ale rozumově už věděl, že věci už nikdy nebudou stejné. Že budoucnost se náhle stala otevřeným horizontem s neomezenými možnostmi pro něj a pro Billa, jen kdyby se mohli zbavit toho jednoho posledního problému krvácejícího jim u nohou na koberec.

 


The Laugh That Brought Them Back Together 8.

Sobota v 16:00 | Janule |  The Laugh That Brought Them Back Together
autor: Valecita


Zpovědi


Tom napsal Billovi svou adresu a Georga vykopnul, jakmile mu Bill napsal, že je pět minut od něj. Tom chtěl se svým dvojčetem čas o samotě, potřeboval dohnat všechny ty roky, kdy byl bez něj.
Georg mu cosi odseknul, ale s tvrdohlavým a nedočkavým Tomem se nedalo dohadovat. A tak odešel, vzal si s sebou zbytek pizzy a laskavě Tomovi připomněl, že musí zítra do práce, jinak mu dá padáka. Tom se rozesmál, protože Georg byl prostě takový, ale i přesto, Tom nebude pokoušet své štěstí a do práce přijde.


Tom pochodoval po kuchyni, popadl krabici s pizzou, kterou schovával speciálně pro svého bratra, lahev coly, dva talíře a ubrousky, a to vše odnesl na stůl v obývacím pokoji. Po sobě a Georgovi už uklidil a jejich krabici vyhodil. Tom nechtěl příliš jíst, protože věděl, že si musí nechat v žaludku nějaké místo, až dorazí Bill, a tak dal většinu jejich pizzy Georgovi, za což mu byl Georg vděčný.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Tom se k nim vydal, aby je otevřel. Na tváři se mu objevil úsměv, jakmile se před ním ukázal Bill, veselý a v jednoduchém oblečení: černé džíny, červené tričko, černá mikina a bílé tenisky. "Čau."
Tom se pouze usmíval a přitáhl si své dvojče do pevného objetí, které nepovolovalo. Stáli tam nějakou dobu na prahu dveří a Tom měl pocit, že se chová trapně směšně. Ale Bill reagoval stejně, držel si Toma blízko u sebe a lehce jej škrábal na zádech.


"Pojď dál," zašeptal Tom a Billa pustil, aby mu mohl dát prostor vejít dovnitř.
"Líbí se mi to tady," řekl Bill s úsměvem a rozhlížel se, připomínal malé dítě v cukrárně. "Je to tak… uklizené." Zul si boty a nechal je u dveří.
Tom se zasmál a zavřel za nimi dveře. "Jsem posedlý udržováním věcí na svém místě," řekl a vedl své dvojče do obývacího pokoje.
Bill si rozepnul mikinu a sundal si ji. "Přál bych si, abych to dokázal taky. Po mém příchodu vypadá každá místnost jako po výbuchu," řekl se smíchem. Posadil se na gauč a Tom jej následoval. "Máš štěstí, žes to u mě viděl docela hezké. Byl to speciální den."
Tom se zazubil. Bylo to, jako by jeden druhého znali celý svůj život, jako by vůbec nikdy nebyli rozděleni. Mohli jednoduše vést konverzaci a to vymazalo všechny Tomovy obavy.


"Mám pizzu, jak už jsem ti říkal. Nevěděl jsem, co by sis dal, ale řekl jsem si, že když jsme dvojčata a tak…" odmlčel se.
"Cokoliv, jen pokud tam není hromada zeleniny," řekl Bill a olízl si rty, otevřel krabici ležící na stolku. "Co je to?"
"Extra sýr, salám, žampiony a rajčatová omáčka."
Bill pochvalně zasténal a nadšeně zatleskal. "To se mi líbí!" Vzal si kousek pizzy a zeptal se: "Dělal jsi něco, když jsem ti napsal? Omlouvám se, jestli jsem tě v něčem vyrušil," a zakousnul se do ní.
Tom se usmíval. "Byl tady Georg, ale vykopnul jsem ho."
Bill vykulil oči a polkl. "Měl jsi mi to říct! Přišel bych později nebo tak něco."
"Ale ne. Já budu raději s tebou." Tom si nervózně odkašlal. "Trávit čas."


Spolu

12. července 2018 v 15:00 | Janule |  Manips
by Karina2402



Lykara II Stern 9.

11. července 2018 v 16:00 | Janule |  Lykara II Stern
autor: Bitter


O pět let později (Tobias 18let)


Když se díval zpět, vždycky přemýšlel, co všechno by udělal jinak. Určitě by ráno neucukl jako vždycky, když ho Bill pocuchal ve vlasech. Ne. Nechal by ho. Nechal by ho a objal ho.
Řekl by mu, jak moc ho má rád. Nešel by do školy, celý den by byli zalezlí u nějakého seriálu s horou sladkostí.
Jenže teď, po letech, ani nevěděl, co mu vlastně řekl, než do té školy šel. Celý den bylo vše jako vždycky. Nuda a otrava. Nemohl se dočkat, až vypadne s tátou a Billem do města. Jenže venku nebylo po tátovi s Billem ani stopy. Místo toho se k němu nahrnula teta Leslie. Pamatoval si, jak ho pevně objímala a opakovala mu, že bude všechno dobré. Že se z toho dostane. Ani neřekla kdo. Jen dokolečka mumlala, že to bude dobré.
Znova a znova, až ji od sebe musel odtrhnout a zeptat se, co bude dobré. Teď chápal, že se snažila přesvědčit spíš sama sebe než jeho.
Možná ji měl nechat to jen opakovat a splnilo by se to. Nenásledovala by ta další slova.
Opilý řidič. Křižovatka. Bill.


Táta byl v nemocnici celou dobu. Nic by ho od bratra nedostalo. Věděl, že s ním mluvil telefonem. Táta mu řekl, že taxík, kterým Bill jel, naboural nějaký opilý řidič. Ten byl na místě mrtvý. Slíbil mu, že bude moct za Billem hned zítra přijít. Teď ho operovali a on tam zůstane. Stejně jako Leslie ho pořád ujišťoval, že to bude dobré…
Pak Tobias usnul, a když se vzbudil, táta byl doma. Nic už dobré nebylo…
Pohádka neskončila slavným "žili šťastně až na věky…"


Táta přestal malovat. Ateliér zůstal od té nehody zamčený stejně jako Billův pokoj. I tak věděl, že stejně jako on teď, i táta často hledal v tom pokoji útočiště.
Naposledy tady byl před třemi lety, než se s tátou odstěhovali. Než začaly ty nejhorší hádky.
Vzal z nočního stolku rámeček pokrytý hustou vrstvu prachu a popotáhl. Na fotce byl on, mohlo mu být maximálně deset, Bill i táta. Byl uvelebený u Billa a ten mu četl. Táta seděl hned vedle nich a s úsměvem taky poslouchal. Viděl zase ten zvláštní úsměv, který po Billově smrti úplně zmizel. Byli dvojčata. Každý říká, že mezi dvojčaty je něco, co nikdo jiný nedokáže pochopit. On jen mohl říct, že s Billem přišel i o něj. Stal se z něj úplně jiný člověk. Ne hned… Ale teď…
Znovu se zadíval na fotografii, a když si uvědomil, že si ten okamžik ani nepamatuje, rozbrečel se nanovo. Telefon v jeho kapse začal znovu vyzvánět, ale ani se na něj nepodíval. Věděl, že je to táta. Věděl, že ho bude přemlouvat, aby se vrátil domů. Ale to už neudělá. Není tam doma. Vždycky byl doma jen tady. Nikde jinde. Je mu osmnáct, je dospělý a půlka domu je jeho. Táta ho nebude moct přinutit vrátit se. Už ne.
Vrátil fotku na stolek a natáhl se po polštáři, aby si odpočinul. Jen co si ho vzal do klína, nevěřícně zamrkal na poklad pod ním. Jeho starý skicák…
Vzal ho opatrně do ruky a pohladil jeho desky.
Teď už věděl, kam zmizel. Dokonce si přesně vzpomněl na den, kdy tady po hádce psal a usnul.

The Laugh That Brought Them Back Together 7.

10. července 2018 v 16:00 | Janule |  The Laugh That Brought Them Back Together
autor: Valecita


Georg si myslí…


Tom zasténal a převalil se, přikrývku měl zchumlanou u kotníků. Vzduch byl čerstvý a světlo přicházející oknem jej neobtěžovalo tolik jako dříve. Viděl věci jinak a všechno bylo zářivější, hezčí.


Dvojčata strávila zbytek odpoledne se Simone. Jakmile se všichni uklidnili, mluvili o Tomovi. Co dělal, co má rád, co rád nemá. O všem. Tom se někdy během toho rozhovoru uvolnil a byl to pocit, jako by měl rodinu, nebo spíše, jako by ji získal zpět. Samozřejmě, Tomovi adoptivní rodiče k němu vždycky byli úžasní, ale nyní měl to, co vždy hledal. Svou vlastní krev a geny, místo, odkud skutečně pocházel. A Tom vždycky věděl, že člověk nemůže mít budoucnost bez toho, aby věděl, odkud pochází, kým opravdu je. Byl tam důvod, proč miloval určité věci a jiné zase nenáviděl, a nyní ho znal a dávalo to perfektní smysl.


Dvojčata odjela, když slunce začalo zapadat a oba se vrátili do svých domovů.
A nyní Tom ležel ve své posteli, napůl při vědomí a s úsměvem. Tohle bylo poprvé, kdy se cítil takhle šťastný. Takhle spokojený a kompletní. Našel svou druhou polovinu a věci šly lépe, než čekal.
No, možná ne tak úplně, ale bylo to blízko. Stále k Billovi něco cítil a Tom byl zmatený, jestli by měl něco říct, anebo mlčet, ale hádal, že to ukáže čas.
Tom znovu zasténal, když zaslechl vyzvánění svého telefonu, a neochotně ho zvedl. Zíral na displej a zabručel. Co mohl Georg chtít?


"Moc brzo," pozdravil Tom do telefonu. "Na tohle."
"Už je dávno po poledni," řekl Georg. "A tobě taky ahoj. Jen jsem chtěl vědět, jak to šlo s Billem."
"Tom je v tuto chvíli nedostupný. Prosím, zavolejte později," zamumlal Tom.
"Vtipné," řekl Georg a Tom si lehce dokázal představit, jak u toho protočil oči. "Já se zasraně nudím, vole. Pojďme něco podniknout a můžeš mi říct všechno o včerejšku."
"Jsi osina v zadku, Listingu," zasténal Tom a posadil se, jednou rukou si promnul oči. "Fajn, tak přijď. Budu připravený za hodinu."
"Jak zatracená holka, budu tam za třicet minut. Dýl ti to trvat nemůže. S make-upem si nedělej starosti, ty jsi vždycky krásný," škádlil ho Georg.


"Tohle říkáš i Dianě? Jak to s tebou dokáže vydržet? Po všech těch letech!" Tom se ospale zasmál a pohnul se, posadil se na stranu postele a nohy mu visely přes okraj."
"Patnáct minut," řekl Georg pomalu.
"Myslel jsem, že za třicet! Musím se osprchovat," odpověděl Tom.
"To máš za to, že jsi kretén. Čau," řekl Georg a zavěsil.
"Zkurvený život," zamumlal Tom a vstal. Prokřupal si záda a krk a vzdychl.
Byl připravený na sprchu.


Další články


Kam dál