Já nejsem já 26.

Před 51 minutami | Janule |  Já nejsem já
autor: Janule




L. A. 2. února 2015 ráno

Bill ležel v posteli a pozoroval svého spícího bratra. Když spal, vypadal úplně stejně jako jeho starý Tom doma v Loitsche. Samozřejmě, že pár rozdílů tu bylo. Neměl dredy, na paži a prstech měl tetování, v uších díry jako do tunelu, ale to teď nebylo důležité. Měl ve tváři stejně spokojený výraz jako po milování… Ne, samozřejmě, že to se včera večer nestalo, až tak odvážný Bill zatím nebyl. Za ten měsíc v L. A. se toho stihl dozvědět spoustu o názorech svého staršího dvojčete a pochopil, že tak snadné jako doma v Loitsche to s tímhle Tomem nebude. Dál než k líbání se včera večer nedostali, a i to byl dle Billova názoru vlastně zázrak. K něčemu dalšímu by toho asi oba potřebovali vypít daleko víc, ale i tak měl Bill teď pocit, že se všechno konečně pohnulo správným směrem. Usmál se, když vzpomínal na včerejšek.


Nejdřív to vypadalo celkem špatně. Andreas nebyl ten, koho očekával. Neuměl přesně definovat, co na něm bylo jiného, ale byl to spíš pocit než cokoliv konkrétního, co by se dalo pojmenovat. Neměli na sebe ještě tolik času, aby si mohli o samotě promluvit, a Bill doufal, že to nakonec nebude tak špatné, jak se mu to jevilo při prvním setkání. Pak ta večerní epizoda s ping pongem, ta Billovi taky nepřidala. Připadal si jako idiot, že se po něm chce, aby uměl něco, co neumí. Prostě to neuměl, no a co? Zboří se snad svět? Proč by se měl cítit provinilý kvůli nějakému pitomému pinkání míčkem? A proč se tak, doprčic, opravdu cítil? Protože chtěl tak moc udělat Tomovi radost… jenže to se zase nepovedlo. Tomův smutný pohled byl dostatečně výmluvný a Billa úplně rozhodil. Radši by snad dostal vynadáno, než sledoval to zklamání v bratrových očích. Tak rád by mu udělal radost alespoň v něčem, ale nevěděl jak.


A pak, když už to Bill začínal vzdávat, kdy na něj padl splín a psychicky téměř podlehl beznaději, se všechno otočilo vzhůru nohama. Bylo to tak náhlé, že si s tím chvíli nevěděl rady. Snažil se přece, aby Tom odešel a nechal ho o samotě, doslova ho vyhazoval, ale ten se nenechal, naopak, lehl si vedle něj a objal ho. V tu chvíli Bill překvapením úplně ztuhl. To absolutně nečekal. Už si tak nějak zvykl, že se ho tenhle Tom nikdy moc nedotýkal, ačkoliv dost dobře nechápal proč. Co bylo tak strašně špatného na tom, dotýkat se svého dvojčete? Proč byl Tom takový? A najednou, když už se mu to všechno zdálo naprosto beznadějné, když už to po měsíci snažení vlastně vzdal, Tom udělal tohle… byl z toho v šoku. Chvilku mu trvalo, než si rozmyslel, co dělat, ale pak se rozhodl. Otočil se k Tomovi a objal ho. Říkal si v tu chvíli, že musí využít chvilkové slabosti svého dvojčete, a chtěl si užít aspoň to málo, co mohl dostat. Jenže Tom neuhnul ani před jeho pohledem, když k němu po chvíli zvedl oči, a Bill si nebyl jistý, kdo z nich dvou udělal první pohyb vpřed, aby se jejich rty potkaly. Jako by měli na rtech přitahující se magnety. V každém případě to bylo naprosto úžasné, a on by se byl rozbrečel štěstím, kdyby neměl moc práce s líbáním Toma. Bylo to tak skvělé… po měsíci snahy o cokoliv to bylo jako výhra v loterii, do níž už si léta kupujete losy, přestože jste už přestali věřit, že někdy můžete vyhrát. A najednou bum! Los je vítězný.

 


Lost to be found 29.

Dnes v 15:00 | Janule |  Lost to be found
autor: Muckátko :o*




Venku byla černočerná tma. Tedy alespoň o to by se Bill hádal, kdyby jej někdo v tuto dobu probudil s tím, že je ráno. Realita byla taková, že bylo již dávno po rozednění, ale slunce ještě úplně nevyšlo, takže se všude kolem válelo ospalé šero, které přímo kolébalo ke spánku. A přesně v tuhle dobu - pro Billa tu nejhorší a nejnenáviděnější dobu na vstávání, Bill otevřel své oči a zamrkal do nového dne, který ještě čekal na své plné propuknutí. Zkřivil obličej a tiše zasténal. Probudit se v tuhle dobu o své vlastní vůli bylo snad ještě horší, než kdyby jej probudil někdo druhý. Takhle ho trestalo a mučilo jeho vlastní já a on nevěděl za co.
Takhle brzké vstávání bylo ale více méně v plánu. Nepatrným pohybem se Bill přetočil, aby viděl na Toma, ale ten se ve spánku obrátil na pravý bok, takže ležel k Billovi zády. Napadlo jej, jestli v noci znovu nezvracel, když ležel v této poloze. Cítil se velmi znepokojeně, že jej to tentokrát neprobudilo, ani když o to Toma výslovně žádal, ale vyčítat by mu to nemohl. Nebyl si úplně jistý, jestli jej Tom v noci vnímal, když byl ospalý a ještě k tomu opilý.
Opatrně vyklouzl z vyhřáté postele a tichým našlapováním kolem postele přešel na Tomovu stranu, aby se podíval do kýble, zda tam na něj nečeká nějaké překvapení, ale plastová nádoba byla prázdná.
Když už byl u Toma, podíval se do jeho spící tváře. Vypadal, že má neklidný spánek, ale spal a to bylo důležité. Bill doufal, že tak vydrží alespoň hodinu, než se k němu vrátí.


Jako myška vyklouzl z pokoje a vešel do vlastního, kde se oblékl do světlých džín, černého trička a z věšáku si vzal lehkou bundu. Projel si prsty vlasy, aby to vypadalo, že si na hlavě záměrně vytvořil nedbalý rozcuch a nazul si jedny ze svých bot. Popadl mobil, peněženku a jako zloděj se kradl k domovním dveřím, kde si vzal klíče a z věšáku nějakou tašku, kterou tam Simone nechala, když z ní vyskládala nákup. Proklouznul škvírou mezi dveřmi a futrem a hned za sebou ještě spící dům zamknul. Otřepal se nad ranním chladem a musel si bundu nakonec zapnout na zip, ačkoli byl toho názoru, že rozepnutá vypadala stylově. Se zapnutou až ke krku si připadal jako vandrák, nicméně, se ujistil, že zip dojel až k jeho krku, protože jestli něco nesnášel víc než ranní vstávání, pak to byla rýma a ucpaný nos. Vůbec se necítil pohodlně, když přešel pozemek před domem a vydal se k té železné bráně, která sice už nevypadal tolik strašidelně, ale dobře mu z ní po těle nebylo. Zvlášť v tomhle přítmí a s lesem dokola.
Cítil se mnohem lépe, když se z odbočky k domu dostal na silnici, po které se vydal do vesnice. Snažil se vybavit si přesnou trasu cesty, kterou sem přes vesnici jeli, protože s každým krokem se blížil rychleji k alespoň náznaku civilizace, dokud neskončil stát na malé návsi, odkud vedly tři cesty stejným směrem. Jako když stojíte v pohádce před trojími dveřmi vedle sebe a nevíte, které zvolit.

Unbreak My Heart 3.

Včera v 16:00 | Janule |  Unbreak My Heart
autor: elvisfan


Odhalení


"Páni."
"Doufám, že to znamená, že mě rád vidíš," Bill se usmál, jak se protáhl kolem Toma do jeho bytu.
"Jasně, samozřejmě. Jen jsem... myslel jsem, že budeme doma."
"Taky že jo, ale stejně jsem chtěl vypadat dobře." S roztaženýma rukama se uprostřed obýváku otočil dokola. "Schvaluješ to?"
"Schvaluju?" Tom polknul, když se díval na to před sebou. Oblečený v úzkých, světle šedých džínách, bílém tričku, které mu viselo na ramenou, a černých botách, s o dost méně dramatickým make-upem, než obvykle nosil, bylo jen jedno slovo, jak Tom mohl muže před sebou popsat. "Úžasný," vydechnul. "Připadám si jako vandrák." Ukázal na svoje obyčejné tmavě zelené tričko a džíny.
"Ale sladký vandrák. Takže se ti to vážně líbí?"
"Co by se mi na tom nelíbilo?" Tom přešel pokoj a Billa pomalu políbil, než mu pohladil bok.


"Doufám, že máš hlad." Vzal Billa za ruku a odvedl ho do kuchyně.
"Umírám hlady. Co máme?"
"Jen lasagně a česnekový chleba. Ještě máme pár minut, než to bude hotové."
"No, a udělal jsi to všechno sám, nebo jsi jen otevřel krabici, jako to dělám já?" Bill ho provokoval, posadil se.
"Vlastně jsem docela dobrý kuchař, moc děkuju. Těstoviny jsou ale dost lehký. Jestli umíš uvařit vodu, jsi v tom v podstatě odborník. Hele, mám v ledničce balení Heinekenu, jestli chceš."
"Oh, děkuju." Bill vyskočil, aby si vzal pití. "Chceš taky jedno?"
"Ne, děkuju. Ale můžeš mi nalít Sprite."
"Piješ někdy?"
"Ne, nikdy jsem moc nepil. Ale posluš si, koupil jsem je pro tebe."
"To je neuvěřitelně sladký," Bill se postavil blízko k Tomovi a z boku se k němu přitulil.
"Takový prostě jsem."
"Přestaň," Bill se chytil za hrudník a předstíral, že omdlévá. "To moje srdce neunese."
Tom stál skoro tak, že se svým nosem otíral o Billův. "A na balkóně mám kytku."
"A je to. Rozhodně si tě nechávám."

Lehrer des Lebens 3.

Včera v 15:00 | Janule |  Lehrer des Lebens
autor: Saline A.


2. září 2007, Magdeburg


První věc, která chlapci těsně po probuzení proběhla hlavou, byla, že jeho postel je pohodlnější než obvykle. Hned vzápětí se nad tou myšlenkou pozastavil. Jeho postel? Kdy se dostal domů? Jak? S kým? Zavrtěl se v hlubokém zamyšlení, kvůli čemuž do něčeho vrazil. Do něčeho měkkého. Ztuhl. Pomalu, v duchu se připravuje na všechny možné varianty, otevíral oči. Sotva ale spatřil osobu vedle sebe, úlevně vydechl.


Jak široký, tak dlouhý, se vedle něj rozvaloval Andreas. Blonďaté vlasy mu trčely do všech stran, zatímco z pootevřených rtů se mu linul opilecký dech, který by dokázal oživit mrtvého a vzápětí ho zase zabít. Bill znechuceně nakrčil nos a odvrátil se, Andreasův dech mu připomínal vlastní kocovinu a bolest hlavy. Se zaúpěním se zabořil zpátky do polštářů a zachumlal se pod peřinu. Sice nepoznával ani jednu jedinou věc z pokoje, v němž se nacházel, ale byl v něm s Andym, takže nemohli být někde ve špatném prostředí. Víc ho zajímat nemuselo.

Rough 28. (1/3)

Čtvrtek v 16:00 | Janule |  Rough
autor: mohanrocks






O dva roky později...


Bill šel po ulici s teplým šálkem kávy v ruce, vzduchem pofukoval příjemný vánek a sluneční světlo svítilo skrz budovy a vytvářelo náhodné vzory na chodníku. Přimhouřil oči v záři okna konkrétního obchodu, neschopen potlačit hrdý úsměv na rtech při pohledu na nápis na skle, který říkal Grafika Georg, a pod ním bylo logo s karikaturní kresbou Larryho.
Po otevření dveří Bill hledal očima svého kamaráda, který si nedávno ostříhal vlasy na krátko ve snaze být profesionálnější. Nejen to, ale také významně omezil trávu. To neznamenalo, že už nikdy nebýval sjetý, ale snažil se to dělat minimálně, alespoň ve všední dny.
"Bille!" Zvolal Georg z místa, kde se nakláněl přes stůl a radil mladému praktikantovi, s obrovským úsměvem na tváři.
"Hej," Bill se usmál a přešel blíž, aby ho mohl obejmout.
"Jsem tak rád, že ses zastavil! Co si myslíš o tomhle místě?" Georg se rozhlédl kolem s úspěšným pocitem.
"Myslím, že je to kurva úžasné... Všechna tvrdá práce se ti vyplatila, co?" Bill ho poplácal po rameni.
"No, jakmile jsem se konečně začal soustředit a ne se jen po celou dobu flákat, tak všechno zapadlo na své místo," Georg pokrčil rameny a napřáhl ruku směrem k sousedním dveřím. "Račte vstoupit do mé kanceláře," řekl Georg oficiálně a pak se uchechtl a zamumlal pod vousy, "vždycky jsem to chtěl říct."


Bill ho následoval s protočenýma očima a čelist mu poklesla nad způsobem, jakým ji Georg měl laděnou do světlých barev a s vlastními grafickými výtvory pověšenými na stěnách. "Wow..."
"Počkat, počkat, ta nejlepší část..." Georg pokynul Billovi k malému koutku za jeho stolem. "Larry dostal svou vlastní kancelář taky!"
Bill přimhouřil oči a se skousnutým rtem zadržoval pobavený úsměv. Larry skutečně měl malý stůl a křeslo, na kterém lenošil. "Tys ho opravdu povýšil, co?" Bill se trochu stáhl, když navázal s Larrym oční kontakt.
"Ty vole, já musel! Stala se z něho pěkná diva, protože jsme ho použili na reklamu. Pořád mu někdo volá z castingů a chtějí ho do pořadů a filmů... Sláva mu opravdu stoupla do hlavy," Georg se něžně usmál a natáhl ruku k Larrymu, který mu přešel po paži a posadil se mu na rameni.
"Nevěděl jsem, že být ještěrka by mohlo být tak lukrativní," Bill se tiše zasmál a našpulil rty. "Tak to vám gratuluju oběma."
"Díky, kámo," Georg si povzdechl a posadil se do křesla, kývl směrem ke gauči, kde se mohl posadit Bill. "A co ty? Jak jde práce?"

Autumn Leaves 34. (konec)

Čtvrtek v 15:00 | Janule |  Autumn Leaves
autor: Catherine


Všechny vás moc zdravím! :-) Chtěla bych vám neuvěřitelně poděkovat za podporu, kterou jste mi celou dobu v podobě komentářů dávaly, dámy! Tenhle poslední díl bych ráda věnovala těm, které komentovaly pravidelně každý díl, i když vím, že ne pokaždé jste byly spokojené. Děkuji ale i těm, kteří nekomentovali, už jen počet otevření dílu dle statistiky mi dělal radost!
Ještě jednou děkuji a užijte si co nejvíce poslední díl! ♥






o týden později


Tom spěchal po schodech, rychle si u toho zapínal své sako. Samozřejmě, že si nenařídil budík, tím pádem zaspal téměř o dvě hodiny. Zrovna dneska, když se mu to ani trochu nehodilo. Večer byl vánoční večírek a on ještě měl zkontrolovat připravenou prezentaci, doupravit svůj projev a takové věci. Seběhl poslední schody, když viděl u schránek listonošku. Starší žena vypisovala cár papíru a vhodila ho Tomovi do kaslíku. Tom vytáhl nechápavě obočí, udělal pár rychlých kroků.


"Dobrý den," pozdravila žena mladého muže, usmála se na něj. "Nespěchejte, nic vám určitě neuteče," trochu se zasmála a zakroutila hlavou. Myslela to dobře - venku bylo náledí a bylo jí jasné, že tento muž půjde k některému z drahých aut zaparkovaných v podzemní garáži.
"Dobrý den, děkuji za radu," kývl a prohlédl si jí. "Můžu se zeptat, co jste mi házela do schránky? Jsem Tom Trümper."
"Oh," pokývala. "Máte tady nějaký doporučený dopis. Budete ho chtít hned?"
"Samozřejmě," pokrčil Tom rameny. Přemýšlel, od koho to asi tak mohlo být, nikdo jeho novou adresu neměl, tedy kromě... Bylo možné, že mu konečně přišel dopis od soudu? "Můžete mi ho tedy prosím dát?" připomenul se, když se listonoška k ničemu neměla. Zapomněla snad, že spěchal?
"Jo, jen chviličku počkejte," zakroutila žena hlavou a dopis našla. Podala ho Tomovi i s papírem, kam se měl podepsat. "Prosím, podepište se mi na ten prázdný řádek," pobídla ho. Tom na nic nečekal a hodil tam rychle jeden ze svých podpisů. Ať bylo hodin, kolik chtělo, chtěl dopis co nejrychleji otevřít a přečíst si ho. Papírek ženě podal a ta poděkovala. Chtěla ještě něco dodat, ale to se Tom už vzdaloval.


Tom si přečetl jméno odesílatele, nemohl uvěřit svým očím. Dopis nebyl od nikoho jiného než od soudu. Nedočkavě se do obálky dostával, opřel se o chladnou zeď. S napětím v očích četl každý řádek. V prvních odstavcích bylo jen nějaké poučení. Jeho zrak konečně spočinul na tom, co pro něj bylo nejdůležitější a to datum rozvodového stání. Bylo naplánované přesně za dva týdny. Co na tom, že mělo být v polovině prosince, před Vánocemi. Rychle vyndával z kapsy svůj telefon, aby se s tak úžasnou novinou mohl svěřit i Billovi. Už skoro vytáčel jeho číslo, když si uvědomil, že má určitě nějakou hodinu. Nerad by ho rušil, a tak se rozhodl, že raději napíše jen krátkou zprávu.

Bill 2009 x Bill 2015

Čtvrtek v 14:00 | Janule |  Manips
by Zuly86



Turn Back Time 14. (1/2)

Středa v 16:00 | Janule |  Turn Back Time
autor: Izzap


Nedoufej, věz.


"Pojďte sem, pane Kaulitzi." Billova slova zněla Tomovi v uších, svůdný hlas rozechvěl bubínky a poslal překvapivou vlnu potěšení po jeho páteři a přímo k jeho spodním partiím. Tom se při polibku zachvěl, Bill narazil svými rty do těch jeho tak silně, jako to ještě nikdy neudělal.
Byla to jeho nová stránka.
Dominantní, divoká stránka, která znala svůj cíl.
A Tomovi se to líbilo.
Usmál se a nechal se vést Billem, tak, jak to on chtěl. Vzhledem k tomu, kdo byl, a k tomu, že byl v minulosti jenom s pár dívkami, Tom něco takového nikdy nezažil, ale jelikož byl s Billem, vzdal se nadvlády a prakticky se odevzdal tomu chlapci s havraními vlasy.


Billovy měkké rty zběsile a vášnivě dorážely na Tomova ústa. Jejich rty do sebe zapadaly v perfektní harmonii. Tom věděl, že se říká, že když dva nemohou být spolu, láska v jejich srdcích roste. A teď měl důkaz, že tomu tak opravdu je. Nikdy tohle s Billem nezažíval. Jejich setkání byla vždy sladká a nevinná, párkrát se políbili na rty a jinak nešlo o nic víc než o žmoulání rukou a zarudlé tváře.
Ale tohle... bylo to, jako by se uvnitř Billa cosi otevřelo, něco, co ze stydlivého gentlemana utvořilo vášnivého milence během několika sekund.


Tom tiše zasténal, když ucítil, jak Billovy dlaně kloužou po spodní části jeho zad. Černovlásek přejížděl konečky prstů po měkké odhalené kůži těsně nad lemem džín. Nehty lemoval křivku Tomovy páteře, kopíroval její záhyby zvědavým ukazováčkem.

Me, Myself and Romeo 64.

Středa v 15:00 | Janule |  Me, Myself and Romeo
autor: LadyKay


Mine jen několik minut, které se však vlivem ticha zdají býti věčností, než konečně znovu promluvím a zodpovím Billovu otázku. Celou tu dobu jsem před ním jen seděl, hleděl mu do očí a sám sebe se ptal, o co přesně mi kráčí. Vždyť ani já sám se v sobě zatraceně nevyznám. Chovám se jako naprostý cvok. Nechci ho, ale jakmile v jeho blízkosti někoho zahlédnu, okamžitě vidím rudě a chci ho mít jen pro sebe. Nepřenesl jsem se přes náš rozchod a nejsem schopen přijmout, že mi už nepatří. Pokud mi tedy kdy vůbec patřil... Proto jsem ze sebe znovu udělal blbce a div se za ním nepřiplazil. Bill byl, je a pravděpodobně navždy zůstane jediným člověkem, který mě donutí spolknout hrdost a ponížit se. Ublížil mi, zasáhl mé city, využil mě. Ačkoli jsem přísahal, že za ním nepřijdu, dokud se mi neomluví nebo nějak neodčiní, co způsobil, porušil jsem slib, co jsem sám sobě dal a jsem tady. Teď tu naproti sobě sedíme a já nejspíš marně čekám na zázrak.


"Nepotřebuješ nějak pomoct?" Na poslední chvíli změním rozhodnutí, protože ani nemám tušení, co mu na to povědět. Odpovědí mi je zavrtění hlavou a ujištění, že to zvládá. Dokonce se pokusí zavtipkovat, že v přípravě nové kolekce bych mu moc nápomocen nebyl. Nenabízel jsem se, abych s ním navrhoval nebo šil ty jeho hábity. Myslel jsem to jinak.
"Zvykl jsem si," povzdechne si a dlouze se na mě zadívá, aby se ubezpečil, že z něj nespouštím oči. Zbytečně. Od momentu, co se přede mnou objevil, se veškerá moje pozornost soustřeďuje jen na jeho osobu. Bylo tomu tak odjakživa. I kdybych se ocitl v místnosti přeplněné lidmi, stačilo, aby se objevil Bill a viděl bych jen jeho. Jako by všichni ostatní rázem zmizeli. Nikdo další by nedokázal jej zastínit. "Poslední měsíce se mohu spoléhat totiž jen sám na sebe." Nelze přeslechnout jeho ublížený tón a já musím okamžitě umlčet hlas v hlavě, jenž mi napovídá, že mi zase něco vyčítá. Rozhodnu se to ignorovat, protože je mi jasné, že kdybych na to nějak reagoval, mohl by se naštvat a vyhodit mě. Přestože připadám směšný sám sobě, potlačím v sobě ten pocit, jelikož chci ještě setrvat v jeho blízkosti.


"Bolí to hodně?" Podruhé se pokusím svou otázkou oddálit odpověď na tu, již mi před pár minutami položil on. Třeba se mi podaří odvést jeho pozornost jinam a zapomene na ni.
"Předtím to bylo horší." Krátce sklopí zrak, aby si prohlédl nový módní doplněk, a když se naše oči opět setkají, připadá mi, že pro tuto chvíli složil zbraně a je o něco přístupnější, než když jsem k němu vešel. Jeho pohled už není takový vzdálený jako předtím nebo v té kavárně, kdy mi způsobil až mrazení. Konečně nějaká dobrá zpráva pro mou osobu! "Měl bys být doma a odpočívat." Vyslovím nahlas svou myšlenku. V živé paměti mám momenty, kdy se mu několikrát udělalo zle a vyděsil mě tím k smrti. I to, jak nečekaně vyklidil pole, když se potkal s Petem. Doteď mám před očima, jak těsně předtím vypadal. Ani dnes nevypadá úplně fit a k tomu ta jeho ruka... Měl by se šetřit, ne tu vysedávat. Stejně toho s tou rukou moc neudělá.


Lost to be found 28.

Středa v 14:00 | Janule |  Lost to be found
autor: Muckátko :o*


Dnešní lekce Toma možná naučí víc, než očekával. Hezké čtení. M.
:o*




Cinkání příborů pomalu utichalo, jak veškeré osazenstvo kuchyně dokončovalo lehkou večeři, protože Simone trvala příprava poněkud déle kvůli pozdnímu příjezdu z Freiburgu, proto jedli o něco později, než byli zvyklí. Od stolu se jako první zvedal Bill díky svému kručícímu žaludku, který nakrmil během pár velkých soust a ještě pošilhával po stole, co by se dalo zkonzumovat, ale než aby mu bylo v noci špatně, radši se spokojí s mírně najedeným žaludek, než aby se přecpával, a pak se do rána proklínal. Odklidil svoje špinavé nádobí a ještě si doplnil sklenici pomerančovým džusem.
"Půjdu nachystat ty filmy, dojdeš pak, Tome?" zeptal se a upil ze skleničky.
"Bille, probůh, nech Toma alespoň v klidu dojíst," naléhala Simone. Její syn jen protočil očima.
"Přijdu, neboj," slíbil Tom a pokračoval ve své porci. Neuměl hltat tak rychle jako Bill.
"Oukey, tak zatím," otočil se Bill na patě a odcházel z kuchyně.
"A nezapomeň na ty filmy," houkl za ním ještě Tom. Bill se otočil a ukázal na Toma ukazováčkem ve stylu 'Tak teď jsi na něco kápnul'. Změnil svůj původní kurz a místo do svého pokoje zamířil do salonku, kde se válela jeho taška s filmy, kterou pořád přenášel sem a tam.


"Tome, vážně by ses měl naučit ho sem tam odpálkovat, jinak ti nedá pokoj," naklonila se k němu Simone, aby ji Bill náhodou nezaslechl, protože on měl uši všude. Tom polkl a usmál se.
"Mně to nevadí. Je moc fajn."
"Jo to on ze začátku bývá, nenech ho se sebou moc mávat, dobře?"
"Až budu mít pocit, že něco přehání, tak mu to povím, slibuji," přislíbil a pomalu dojídal.
"Něčím bych tu večeři i spláchnul, aby se pak dobře usínalo. Dáte si, Sete?"
"Rád, děkuji."
"A co ty, Tome?"
"Já..."


Další články



Kam dál