BILL


Další den jsem byl celkem odpočatý. Po několika dnech jsem se trošku vyspal, ale to jen díky té únavě, která na mě padala jako balvan. Ale není se čemu divit. Komu by v tomhle stavu chutnalo jíst, pít, spát nebo se snad něčím odreagovat.

Dlouho jsem přemýšlel, zda za Tomem mám jít, ale nakonec jsem usoudil, že za zkoušku nic nedám. Dnes by pro něj měl být dobrý den, tak snad bude i trošku vyrovnanější.


Bylo pár minut po jedné hodině, když jsem se dostavil do léčebny. Nedbal jsem na nikoho a nic a nechal si rovnou zavolat lékaře Eisenhowera. Ten mě informoval o tom, že Toma už přeložili. Řekl mi, jak je na tom, a hlavně mi za ním dovolil jít. Sestra mě poté navedla na hřiště, kde měl Tom být. Možná tu budou nějaké děti. On měl děti rád, vyhledával je, možná ho to sem táhne. Pomalu jsem se k hřišti rozešel a snažil se ho mezi ostatními lidmi, ale i pár dětmi, najít. Až poté jsem ho zahlédl u jednoho ze stolů. Seděl tam s nějakou dívkou, které mohlo být přibližně 17 let, a hráli spolu pexeso. Zastavil jsem se. Neměl bych ho rušit. Je dobře, že tu má nějakou společnost. Nebudu tvrdit, že nežárlím, že nemám strach, že… Sakra. Jsem vlastně rád, že je tu s někým. A i kdyby… poté byl v životě s někým jiným, já to musím respektovat, tečka.

"Vím, že jsem řekl odpoledne a je skoro večer, ale něco mi do toho vlezlo."
"Andreas," doplním ho správně, ale pak pokrčím rameny a pokračuju, "ale vůbec to nevadí. Dal jsi mi alespoň vědět a já to chápu."
"Jak víš, že Andreas?"
"Slyšel jsem ho v tom telefonu."
"Přišlo to nečekaně. Zlobíš se?"
"Nemohl bych se přece zlobit, když na mě koukáš takhle," pousměju se, "a pak, není tak pozdě přece, stále je odpoledne, leč pozdní." Jdeme z předčasné večeře v jedné z místních restaurací a míříme ani nevím kam, ačkoliv cestu tudy znám.
"Stejně nastal menší problém, protože nevím, na co jsem myslel, ale zapomněl jsem dárek pro tebe doma."
"Dárek?"
"Chtěl jsem ti ho dát teď, ale to bych nesměl být blbej."
"Tome," zasměju se nad ním, "myslel jsem to tak, že nic víc nepotřebuju než tebe. A pak, nevím, co by mohlo být víc než to, co jsi mi oznámil ráno."
"To se teprve uvidí," mrkne s úsměvem.

Zpátky v jejich světě


Zastavil za rohem a poslouchal. Bál se, že se jedná o něco závažného, že se možná něco stalo, ale ve skutečnosti se jen Tom domáhal svého přístupu k večeři. Někdo, Bill neznal jeho hlas, mu v tom však bránil a argumentoval tím, že Tom zkolaboval a nebylo by proto dobré, aby ještě téhož dne opouštěl svoje komnaty. Kolem Billa procupitali služební se stříbrnými podnosy s jídlem. Bill slyšel mnohonásobné odfrknutí. Nebylo pochyb, že ho zaregistrovali. Roztřesenou rukou si uhladil záhyby temně modré tuniky, prohrábl si vlasy a vydal se za nimi. Ve dveřích do Tomovy komnaty stál nějaký starý muž a jednou rukou se o ně opíral. Zabraňoval tak Tomovi, aby kolem něj proklouzl.


"Anthony, už to skutečně přeháníte. Občas mám vážné pochybnosti o respektu mých poddaných vůči mně! Vůbec byste se mi při svém postavení neměl postavit do cesty!"

"Jsem váš lékař, vaše Výsosti. Mám na mysli pouze vaše zdraví a považuji za nutné zabránit vám dobrovolně jej ohrožovat."

Tom vypadal, že bude nadále protestovat, ale vtom si všiml Billa váhavě postlávajícího opodál. "Bille," usmál se a odstrčil rázně staříkovu ruku, aby kolem něj prošel k mladíkovi se sklopenou tváří.

"V jídelním sále mi řekli, že dnes hodláš večeřet ve svých komnatách, tak jsem si říkal, že se alespoň zastavím a popřeji ti dobrou chuť."

"Jedl jsi?" zeptal se Tom. Úplně zasklil starého lékaře, který stále ještě postával ve dveřích do jeho komnat, a pozoroval Billa, jako by se jednalo o nějaký vědecký experiment, který není možné jen tak zahlédnout. Bill v odpověď zakroutil hlavou tak razantně, až se mu vlasy rozlétly kolem obličeje a napadaly mu do očí. Tom se pousmál a odrhnul mu delší pramen ofiny z oka.

autor: Iveth Biersack


Čaulitz děcka :) Tahle možná ze začátku trochu depresivní povídka vznikla před pár dny jednoho deštivého večera... Měla jsem prostě chuť něco takového stvořit... ten nápad tu byl již dlouho... takové odreagování od Dark Hill Academy:) Docela příjemná změna od upírů a spol :D:) A ano, vím, že v téhle části není žádná akce, ale o to více se můžete těšit na druhou část ;) Ta bude o poznání živější :P Opět budu ráda za vaše reakce ^^
S láskou,
Iveth B.<3


Bill


Již několikátý den jsem seděl zavřený ve svém pokoji a vycházel jen minimálně. V posledních několika dnech vládlo za okny pochmurné počasí. Jen pršelo, blýskalo se a hřmělo. Jako by si příroda umanula, že mi nebude na mé náladě nijak přidávat. A dařilo se jí to sakra dobře.


S tichým povzdechem se zvednu a zase jednou se vydám na výpravu směr lednička. Hezky potichu se vykradu z pokoje a rozhlédnu se po chodbě. Vzhledem k tomu, že je půl osmé večer, je mi jasné, že Tom je někde pryč. Sklopím smutně hlavu a krátkým zamrkáním zaženu přicházející slzy. Sejdu schody do našeho prostorného obýváku a stisknu vypínač. Místnost okamžitě zalije ostré světlo, že musím přimhouřit oči. Co mě překvapí víc, tak tiché oddechování a mumlání ze sedačky. Že by Tom nikam nešel? Vykulím oči a po špičkách jdu k sedačce. Nemýlil jsem se. Je sobota a on je doma. Jako vždy v jeho přítomnosti se mi zatají dech. Při pohledu na jeho pootevřené rty cítím, jak se hejno motýlků rozlétne po celém mém těle.

autor: Janča


Tahle básnička je jakýmsi epitafem na hrobě mých úterních pokusů. Ještě jednou bych chtěla poděkovat všem, kterým se moje věci líbily ♥

Chybí mi tvá blízkost,

pocit, že jsi se mnou,

vše, co jsem kdy chtěl, bylo po boku tě mít…

Vedle tebe stárnout

vedle tebe zemřít,

až do hořkého konce držet ve své ruku tvou.


Chybí mi ta něžnost,

tvé ruce, když mě hladí,

moje nahá kůže na ten dotek vzpomíná…

Nahoru a dolů,

hebká bříška prstů,

neodbytní hadi, hledají a svádí.


Chybí mi ta dravost,

kterou v sobě skrýváš,

připomíná šelmu, jež svou kořist nepustí…

Já nechávám se lovit

tvým pohledem svůdným,

který v očích míváš, když má ústa líbáš.


Chybí mi ty noci,

kdy tma tiše sténá,

kdy se tajným kouzlem čas téměř zastaví…

Kdy ráno nenastane,

jen tma navždy vládne,

přesto, že je němá, šeptá naše jména.


Chybí mi ta rána,

probuzení slastná,

chvíle, než nás oba z ráje vyženou…

Těch pár minut štěstí,

musíme si ukrást,

tak dojídáme v bráně

ovoce zakázané.


Chybí mi ty dny,

plynoucí jak řeka,

než její dravé vody nás z břehu vytrhly…

My netušili ještě,

co po proudu se skrývá,

že Styxem je ta řeka a Cháron na ní čeká.


Chybíš mi, má lásko,

já rozloučit se musím,

teď své srdce v kámen navždy proměním…

Nedbám očí lidí,

ani hněvu Boha,

nedbám, že jsem v kostele, naposled políbím tě na čele…

Tom se řítil neuvěřitelnou rychlostí na bránu soupeře, puk si bezchybně držel na hokejce. Slovenští hokejisti se na něj tlačili ze všech stran, hvězda německé reprezentace byla ale rychlejší. Zůstávalo posledních deset vteřin prodloužení a stav byl 0:0, jestli teď dá Tom gól, Německo postoupí do finále proti USA, které rozdrtilo Česko 8:1, Tom to sledoval, USA měli opravdu dobrého brankáře. Tom ho znal. Byl to Bill Kaulitz, jako malí kluci spolu lezli po stromech a získávali první zkušenosti v oblasti vztahů hlubších než přátelství, pak spolu hráli i hokej.


Když se pak Billova rodina přestěhovala do New Yorku, sem tam si napsali. Tom bral finálový zápas, ve kterém bude Bill hrát proti svému rodnému Německu, jako malou vlastizradu, těšil se ale, že znovu potká kluka, se kterým přišel o panictví. Všechno teď záviselo jen na tom, jestli se puk dostane do brány skvělého slovenského brankáře, který letos za sebe moc gólů nepustil. Komentátor si málem vykřičel hlasivky, když Tom zamířil a…


***


"Jó!"

"Tome, jsi nejlepší!"

"Jsme ve finále!"

"Ten gól byl nádherný!"

"Jen tak dál!"


Tohle Tom slyšel ze všech stran v šatně, a konečně si začal uvědomovat, že to opravdu dokázal. Dovedl svůj tým až před samotné brány finále, finále mistrovství světa. Unaveně se zřítil na lavičku, pak jej ale spoluhráči v euforii z vítězství zvedli a třikrát vyhodili do vzduchu.

"Tomi?" zavolal jsem do ztichlého bytu bez naděje, že by se mi ozval. Vypadalo to na večeři u rodičů, proto jsem se vydal do kuchyně, abych nebyl o hladu. Z lednice jsem vytáhl nějakou omáčku s masem a rýží, a zatímco se to ohřívalo v mikrovlnce, po celé kuchyni jsem hledal vzkaz o tom, kde by Tom mohl být. Po chvíli hledání jsem ho skutečně nalezl na ošatce s pečivem, že je venku.

Nelámal jsem si tedy s jeho nepřítomností hlavu a spokojeně se dal do Tomem skvěle uvařené omáčky, pouštěje si rádio na zahnáni mrtvolného ticha. To ale téměř okamžitě přerušilo zvonění oznamující příchozí sms.

"Okamžitě zmiz z bytu, otec je na cestě!" stálo v ní. Okamžitě jsem upustil od veškeré činnosti, a jen s mobilem v ruce se rozběhl ke dveřím, abych mohl z bytu utéct, ale bylo pozdě.


Před dveřmi, celý brunátný stál otec. Když mě spatřil, zrudl ještě víc a rozešel se proti mně. Couval jsem, jak to šlo, ale jak to bývá zvykem, zády jsem narazil do zdi a já tak neměl kam utéct, proto jsem se jen uchýlil k prosbám. "Tati, prosím, nechej mě jít."

"Ty malá svině! Támhle se pelešíš s tím feťákem, ale vykrmuješ se u mého syna za mé peníze!" chytil mě pod krkem.

"Všechno si platím sám," chabě jsem zalhal a ihned toho zalitoval, protože mi na tvář přiletěla taková facka, až mi začala téct krev z nosu. Jen matně a naslepo jsem v ruce stiskl na telefonu rychlé vytáčení na Anise, kterého jsem měl pod jedničkou.

"Myslíš si, že tě jen tak pustím, po tom, co mi řekl ten tvůj buzerant? Nemáš tu nikoho, aby tě ochránil, ty trosko! Nejsi schopný se mi ani postavit, jak jsi neschopný!" bez smyslů na mě řval a fackoval mě.

"Tom přijde a pomůže mi," zasípal jsem. Všemi možnými způsoby jsem se snažil odstrčit jeho ruku z mého krku, pomalu mi docházel dech.

"Nikdo ti nepomůže! Než vyběhne schody, tak tě stihnu zabít, ty jedna malá kurvo!"

Chcem sa ospravedlniť, že časti poviedky (ale aj iných mojich poviedok) nepribúdajú pravidelne, ale s veľkým odstupom. Nuž, je tomu tak, že sa práve nachádzam vo fáze, ktorá sa nazýva "maturita." Keď zmaturujem, budem mať viac času a dúfam, že poviedka (aj iné) budú pribúdať viac a pravidelnejšie, pretože nápadov je veľa a času tak málo ;) L.

Billovo telo v okamihu zamrzlo uprostred pohybu. Jeho oči ostali uprene hľadieť kamsi do zeme a na bledé líca mu vystúpila červeň. Prsty, ktorými sa ešte stále dotýkal rytierovej pokožky, pomaličky, ostýchavo klesali, až kým krehká dlaň nepadla na posteľ. V stane zavládlo mrazivé ticho, ktoré ľadovými ostňami neistoty bodalo Billovo utrápené srdiečko. Chlapcove oči znova zvlhli, vnútro zaplavili výčitky, pálivá bolesť a jeho ramená klesli o niečo viac. Ako som si to mohol dovoliť? Čo som to povedal? prebehlo čiernovlasému stvoreniu mysľou a v hrdle mu navrela hrča. Ako môžem čakať, že niečo také urobí? Nebolo to od neho dosť, že ma pohladil a ohrial mi ruky svojím dychom? Čo viac pre mňa môže urobiť? znova sa zamyslel nad svojou opovážlivosťou a po tvári mu začali zúfalo stekať slzy.


Rozkáž srdcu plnému lásky, ktorá akoby nikomu nikdy nepatrila, potláčal vzlyky a v tom ho čosi mocne bodlo do hrude. Z pier sa mu vydral pridusený, bolestivý ston, ktorý do mlčania zaznel ako tiché volanie raného zvieraťa. Na útlu hruď doliehala čoraz väčšia ťažoba a krehký čiernovlások trhane zavzlykal a vyčerpane zalapal po dychu. Milosrdný Pane, nech už konečne zomriem. Nechcem trpieť. Už nevládzem. Nechcem už žiť. Osloboď ma, už nevládzem ani dýchať. Nevládzem toľko trpieť, čakať a prahnúť po jeho láske, ktorá nikdy nebude moja, žiadalo v duchu nešťastné stvorenie a cítilo, že naňho prichádzajú mdloby. Viečka a dych mu oťažievali, telo kamenelo a ťahalo sa k zemi. Srdce mu bilo čoraz pomalšie. Padal, jeho krehká hruď sa ešte raz nadvihla a vliala mu do tela ďalšiu bolesť. Už skoro nevnímal, no vedel, že ho jeho rytier silno držal blízko svojho srdca a nepustil ho.

Kluci si dnes dali sraz u houpaček. Změna je život. Bill tam už dávno čekal, měl sluchátka v uších, pohyboval se pomalu do rytmu písničky tam a zpátky, a nedalo mu to, musel vzpomínat na jejich úplné začátky… Kdy to bylo ještě přes internet. Když se na to koukal zpátky, přišlo mu to docela úsměvné.

*** Flashback ***

Seš můj

černá kočka, co se líně protahuje po ránu

pořád roztomilej jako děcko

chytil jsi mý srdce a podíval se na mě

těma nádhernýma očima -

a já ti ho dal na hraní

Pojď

vítr se mi opře do trika

poplujem daleko

a nebudem potřebovat plachty

seš můj kapitán i malý kotě

anděl, co navzdory vší slotě

chrání mě křídlama - i když mu zčernala

Ahoj prdelky twincestní :o)

zdravím vás společně se dvěma zarostlými bezďáky z L.A., co si vyšli s igelitkou vybrat pár popelnic. :-D Asi mají dobrý úlovek, jsou spokojení, ten vlevo našel úžasnou zelenobílou čepičku, má důvod se usmívat. Nejvíc mě ale stejně fascinují ty slušivé anténky na hlavě toho vpravo. :-D Že by foukal větřík? :-D

No... jen jsem se s vámi chtěla podělit o šoky, co mi poslední dobou způsobují sladká twins, ale nehroutím se, beru to s humorem, tak doufám, že vy taky. :-) Aspoň tady jednou bude aktuální fotka. :-)

Už celkem dlouho jsem vám nic nepsala, tak jsem si řekla, že nebude na škodu, když vás trochu poinformuju, co je nového. :-) Nebude to nic závažnýho, nebojte se, kdyby snad někoho napadlo, že chci končit. :-D Ne ne, zatím není důvod, nedávno, přesněji 15. května, to byly 4 roky, co mi Nicky pomyslně předala blog, co se týče povídek, a pak pozvolna a plíživě díky škole a povinnostem i Ketty, co se týče obrázků a ostatních věcí. Občas ještě zaskočí, aby nějaké zahraniční obrázky udělala, ale frekvence jejích návštěv na blogu se povážlivě zmenšuje, a já jí to nevyčítám, prostě má jiné starosti a zájmy, studuje, snaží se žít život, v tomhle věku je to normálka. Mně je pětačtyřicet, nikam se neženu, život mám v podstatě za sebou :-D, děti velký, tak co by. :-D No... neberte mě moc vážně, znáte mě, dělám si srandu.

Občas se mě někdo zeptá, kdy tady bude nový design. No... abych pravdu řekla, jeden už byl v mezičase hotový, ale Ketty ho nakonec nenastavila, a já o to nijak zvlášť neusilovala, protože tenhle se mi líbí, a dobře se v něm čte. Aspoň si nikdo nestěžuje, velikost a barva písma na modrém podkladu asi většině vyhovuje. Takže nový design, jen pokud se Ketty nějak utrhne, ale když ji nebudu uhánět a tlačit na ni, nejspíš to hned tak nebude. Já si s tím začínat nehodlám, ze mě by nikdy nic slušnýho nevypadlo.

Tak k dalšímu tématu. Začneme třeba tím, že tahle stránka nemá a asi ani nikdy nebude mít svůj profil na facebooku. Asi říkám záměrně, protože člověk nikdy neví, kam ho život zavane, ale pokud tady jsem já, nehrozí, že by se někdy nějaký profil zakládal. Je to nejspíš tím, že k tomuhle sociálnímu médiu jsem od začátku zaujala dost negativní postoj, protože jeho podmínky, které nejspíš 99% z jeho uživatelů nikdy nečetlo, jsou tak drzé a nefér vůči svým uživatelům, že mě hned na začátku naprosto odpudily od toho nějaký FB zakládat, ať už osobní nebo pro tyhle stránky. Brala jsem to taky jako ochranu tohohle blogu, protože čím víc lidí, kteří tomuhle tématu nerozumí, sem přijde jen proto, že na to náhodou narazili na FB, tím větší je ohrožení, že nás zase někdo někde práskne za "pedofili", zrovna když bude admin Standa na dovolené, jako se to stalo před dvěma lety, a blog bude mimo provoz. Proto tady taky u článků nenajdete klasické lajkovací tlačítko, které blog nabízí jako možnost.

máme tady po delší době zase jednu přeloženou vícedílku z angličtiny. Je sice krátká, má jen pět dílů, ale myslím, že stojí za to. Tentokrát ji pro vás překládá Iwča, za což jí velice děkuji, protože tuhle povídku jsem chtěla přeložit od chvíle, kdy jsem ji na THF četla. Bill a Tom jsou tu lvi v ZOO, takže by se dalo říct, že je to skoro bajka jako od Ezopa :-D, ale ne, napsala ji autorka (pro vás nová) zeph317 a na THF už má několik úspěšných povídek. Tahle byla tzv. "feautred", neboli doporučená čtenáři, a myslím, že si to plně zasloužila. Takže vzhůru do toho, bavte se. J. :o)


"Natálie, tohle nemůžu udělat. Tohle určitě, rozhodně nemůžu udělat!" Bill si stál za svým, zatímco se snažil schovat svou tvář pod tlapkami.

Natálie ho na chvíli přestala upravovat a vyplivla pár chlupů.


"Bille, o tomhle už jsme mluvili snad stokrát. Musíš hned teď něco udělat. Nemůžeš toho nováčka nechat to tady převzít."


"Ale já nechci!" Bill se převalil a ukázal lvici svoje břicho, jak zakňučel.


Pleskla ho.


"Vstávej! Zničíš všechny ty bodliny, co jsem zrovna udělala. No tak, Bille, snažím se ti dodat nějaký objem. Bůh ví, že jsi dost vychrtlý."


"Nejsem vychrtlý. Jsem šlachovitý," řekl Bill, opakujíc tak to, co používali zaměstnanci ZOO, aby ho popsali. "A přibírám. Podívej!" Hrdě se postavil a zatnul, aby ukázal nějaké svaly vlnící se napříč jeho rameny.


"Jo, to je moc pěkný, ale ten nový samec může být velký, a co pak? Musíš udělat dobrý první dojem."

Lara uskočila, když se ve dveřích laboratoře místo jednoho muže zjevili hned dva. David byl sice první, ale podle ruky, která obtáčela jeho pas, a výrazu v očích pochopila, že tu není dobrovolně. Vzápětí se jí to potvrdilo, když ho Tom natlačil do místnosti, a jen udiveně zírala na Billa, který za ním vjel dovnitř na invalidním vozíku a zavřel za sebou dveře. Předtím ho vůbec neviděla.


"Co chcete?" vydechla, a mezitím si všimla, že Tom zřejmě míří něčím Davidovi do zad, předpokládala, že je to pistole, aniž by si logicky vysvětlila, kde by ji tady vzal. Instinktivně ustoupila o tři kroky, trochu zvedla ruce, jako by se vzdávala, měla strach.

"Nic, Lary, neboj se, oni jen potřebují schovat," snažil se ji uklidnit David, jako by Toma omlouval. "Když budeme spolupracovat, nic se nám nestane, že jo, Tome?" Otočil trochu hlavu za sebe, aby jí polonahý kytarista jeho slova potvrdil.

"Potřebujeme schovat, jdou po nás šéf s Katem, a já se mu nechci znovu dostat na elektrický křeslo," řekl Tom. "Paul utekl a oni přišli na to, že jsme mu pomáhali, takže se rozhodli mě zřejmě zabít," trochu to pro Laru zdramatizoval, aby jí bylo jasné, že jde o hodně, sám vlastně nevěděl, proč si pro něj přišli. "Paul brzy přivede poldy, aby nás odtud vysvobodili, takže pokud budeš spolupracovat, nic se ti nestane," vzápětí ji uklidňoval, doufal, že se mu to podaří a ona nezačne dělat blbosti. Byl tím ohrožen hlavně David.

"Cože?" nevěřícně vykulila oči Lara. Policie? Cože to říkal? Paul utekl? Proboha… to šéfovo hlášení, že ho hledají, které jí zkazilo orgasmus… takže je pryč, na povrchu… a-

"Laro," přerušil její myšlenky David, "je tu nějaká možnost, kam by se dalo na čas schovat?"

"Já nevím," váhavě pokrčila rameny, měla tu pár místností se zvířaty, nějaký sklad chemikálií, a… ano, genetickou laboratoř, do které se dalo dostat jen se znalostí číselného kódu. Tam ale měla přísně tajné výzkumy, na kterých pracovala poslední roky na příkaz ještě nebožtíka starého šéfa. Všechno se týkalo vylepšování lidského genomu, aby se ve společenství rodily ty nejdokonalejší děti. Bohužel tam bylo i celkem dost nezdařených pokusů naložených v lihu, které by oči těchto tří ani nikoho jiného neměly nikdy spatřit. Zvlášť ne policie.