Soukromý majetek 3.

Včera v 16:00 | Janule |  Soukromý majetek
autor: adriandarc


... a taky ho sněz.


Tom strávil celý den podřimováním na gauči před svou starou černobílou televizí. Technologie mu byly cizí, nikdy jim nepřišel na kloub. Nevlastnil mobilní telefon, ani nedokázal pochopit DVD přehrávač, a všechno své psaní prováděl na černém psacím stroji, tak starém, že vždy po několika měsících do něj musel objednávat nový inkoust.
Svět kolem něj se spouštěl a pohasínal, zatímco na malé televizi běžely zprávy. Byl po předchozí noci vyčerpaný; už se to zdálo být tak dávno, ale zatímco podřimoval, na břiše mu spočíval ocelový pohrabáč.
Bill Kaulitz mohl vypadat neškodně, ale Tom nechtěl nic riskovat. Pokaždé, když se ozvalo zahoukání trajektu, Toma to vytrhlo ze spánku, vyhlédl ven na příjezdovou cestu a napůl očekával, že tam uvidí tábořit toho mladého muže s make-upem rozmazaným po tváři a špínou na italských kožených botách, s propracovaným dortem v ruce.
Co to bylo s tím dortem? Stále ležel na Tomově verandě. Nehodlal nic riskovat.
"Velký únik ropy v Texasu způsobuje chaos..." prohlásil reportér v televizi. Tomova víčka začala být opět těžká. Upadl do spánku, vklouznul do klidného světa, kde spisovatelský blok byl mýtus a dort byl vynikající.
S trhnutím se probudil za neustálého bušení na dveře. Tom se posadil a přitom se do hrudi bodl ocelovým pohrabáčem. "Kurva, kurva."
Jeho první reakce byla vykouknout z okna a hledat kufr a dort. Neviděl nic.
Ale pak odhrnul závěs stranou a pustil pohrabáč. Na přední verandě stál Georg a tvářil se nafoukaně a ušklíbavě jako nikdy předtím. Georg měl právo být arogantní, měl právo se ušklíbat, protože měl ten správný hlas, aby dostal to, co chtěl.
Jistě, nikdo ho neznal jménem, ​​ale v okamžiku, kdy otevřel ústa a vyšel z nich jeho hluboký dunivý hlas, kalhotky klesaly.
 

Za brýlemi

Včera v 15:00 | Janule |  Manips
by Karina2402



Devotion 20.

Neděle v 16:00 | Janule |  Devotion
autor: Saline A.


Ještě toho večera mezi dvojčaty došlo k další promluvě, tentokrát však mnohem smířlivější než předtím. Oba byli ochotni naslouchat námitkám toho druhého, díky čemuž komunikace probíhala téměř bez problémů. Bill však stále nebyl ochotný přijmout možnost, že by se opravdu měli k otci přestěhovat, proto Tom přistoupil na Georgovo řešení a Billovi navrhl, aby si vzal čas sám pro sebe k přemýšlení. A Bill si ho vzal.


Čas plynul, zkoušky se začaly nabalovat, hodiny strávené v kuchyni ubývat, a zatímco si všichni užívali pomalu se k nim plížícího léta, otázka stěhování k otci byla úplně zapomenuta. Až jednoho dne, kdy si do kanceláře zavolali Toma kvůli důležitému hovoru, mu to došlo. Jörg se omlouval, že se neozýval častěji, ale předělání pokoje pro potřeby dvou dospívajících chlapců ho kompletně pohltilo a on zapomněl zavolat, ale teď už je vše hotové. "Kdy se, kluci, přestěhujete?"
Otázka mu v hlavě hučela v ozvěnách, bylo mu špatně z vlastních výmluv, které otci podstrkoval. Nejistý z bratrovy reakce se vracel na pokoj, kde věděl, že ho bude Bill očekávat. Co mohlo být tak důležitého, že by si zavolali jen jednoho z nich? Jen co vstoupil do dveří a Bill k němu vrhl svůj zvědavý pohled, nebylo cesty zpátky. "Musíš se rozhodnout, Bille."
"Táta volal…"
Tom přikývl a pevně zavřel dveře, o které se opřel. "Předělal nám celý pokoj a zní hrozně nadšeně, že u něj budeme bydlet. Bille, já tě samozřejmě podpořím, pokud se rozhodneš zůstat tady, ale… myslím, že bychom to měli alespoň zkusit. Táta nám nabízí svobodný život, což je to jediné, po čem toužíme. Tady máme jen samé zákazy a omezení, u mámy by to bylo nejspíš ještě horší. Je to opravdu to, co chceš, Billy?"
"Já chci tebe…"
 


Silver Lake 2/2

Sobota v 16:00 | Janule |  Silver Lake
autor: Mohanrocks



To místo bylo tak trochu v troskách, ale nepopiratelně okouzlující. Dřevěné schody pod jeho váhou protestovaly, ale zdály se být dostatečně pevné. Tom se odvážně chytil jednoho z pilířů, které byly ukotveny na verandě, a zatlačil. Ani se nehnul, základy toho místa se zdály být dobré. Ten, kdo postavil tenhle dům, tomu věnoval spoustu času a péče, a možná to byl tak trochu projekt vášně.
Dveře se otevřely a objevil se Bill, který vypadal dost vynervovaně, a k Tomovu silnému zájmu měl na sobě tílko, které odhalovalo jeho dříve ukrytá tetování.
"Díky bohu, že jsi tady. Babča se zrovna vrátila zpátky do hotelu, aby si zdřímla, a já se cítím naprosto zmoženě." Bill chodil sem a tam a sám pro sebe si mumlal a Tom jen zíral s neurčitým pobavením.
"Potřebuješ se uklidnit." Tom udělal odvážný krok do domu, aby se rozhlédl. Dřevěné podlahy skřípaly, tapety se odlupovaly, a byl si docela jistý, že mu něco malého právě spadlo na hlavu. Sundal si čepici a viděl, že to byl úlomek ze stropu. "Kdy se očekává, že bude tohle všechno hotové?"
"Koncem srpna, takže za dva měsíce. Nemusíš pomáhat. Babča a já na to nějak přijdeme."
"Malá starší dáma a hubený teenager spolu přijdou na to, jak sami opraví tohle místo?" Tom zavrtěl hlavou s lehkým úsměvem. "Jsem si jistý, že určitě můžu být užitečný."


Bill si vzal přestávku od ošoupávání již opotřebované podlahy a zíral na něj, nasál svůj spodní ret a držel jej pevně za špičatými zuby, což zdůrazňovalo jeho pochybovačný vzhled.
"Bille," Tom udělal krok směrem k němu a silně polkl. "Chci ti pomoct."
Bill ret uvolnil a místo toho vykouzlil na tváři úsměv. To rozzářilo jeho obličej tak, jak bývalo zvykem a tato skutečnost dělala Toma šťastným i smutným zároveň.
"Skvělé, moc děkuju! Takže… myslel jsem, že bychom udělali jednu místnost za druhou. Alespoň stěny a stropy. Na speciální věci, jako jsou vnitřní opravy a podlahy a tak podobně, pozveme profesionály." Bill sáhl do zadní kapsy a vytáhl složený kus papíru, který byl zřejmě v této pozici už vícekrát. Rozložil ho a olízl si koutek úst, zatímco si pro sebe četl. "Správně. Začněme támhle," pokynul prstem Tomovi, aby jej následoval.
S téměř každým krokem se zvířil prach a Tom potlačoval kašel, aby nevypadal, jako že nedokáže unést trochu špíny. Skončili v kuchyni v zadní části domu. Vlastně byla v relativně dobrém stavu; skříňky byly celé a strop se zdál být dostatečně stabilní, aby na ně v každém okamžiku nespadl.

My bodyguard 41.

Sobota v 15:00 | Janule |  Bodyguard
autor: Muckátko :o*


Ahoj čtenáři,
ano nový díl je na světě, ale bohužel stále platí, co jsem psala u předchozích dílů - další kapitoly bohužel spíše nečekejte, než čekejte. Hezké počtení a znovu prosím o trpělivost. M. :o*


Žádný rozdíl


Kapitán Brandt seděl u svého počítače a vyplňoval posledních pár informací do kolonek, které byly po čas celého případu naprosto volné. Jakmile bylo vše zaprotokolováno, začal dokumenty tisknout a nepřítomně zíral skrz okno na šedivou zamračenou oblohu. Poslouchal zvuky, které vydávala pracující tiskárna, a jen letmo vnímal zvuky z chodby, kde bylo díky jeho kolegům živo. Z chvilkového zadumání a nesoustředění ho vyrušilo až zaklepání a posléze vstup nějakého člověka do jeho kanceláře.
"Dobrý den, pane, prý jste mě volal," ohlásil se jeden z policistů a zavřel za sebou dveře.
"Ano, hned to bude," přikývl kapitán a podíval se na dotykový displej tiskárny, která hlásila, že k vytisknutí zbývají ještě čtyři dokumenty, ale díky modernímu přístroji se jednalo jen o pouhé vteřiny, než papíry vyjely ven, kapitán je sešil k sobě a vložil do poměrně tlusté složky, která měla v pravém horním rohu několik identifikačních údajů. Kapitán vzal do ruky razítko z horní zásuvky a přes světlý štítek narazil slova případ uzavřen. Poté složku uzavřel a podal ji policistovi.
"Zaneste to prosím do archivu. Ostatním řekněte, aby složku zaevidovali i do systému a poté uložili k ostatním," vydal muži instrukce, a když se mu dostalo přikývnutí, nechal policistu odejít.


Hned na to, co se dveře zavřely, znaveně padl zády do polstrovaného křesla a uvolnil své tělo. I když to bylo neprofesionální, stejně si neodpustil několik chvil, kdy zavřel oči a pokoušel se pro jednou na nic nemyslet. Ze stolu mu možná zmizela jedna složka, ale další desítky se mu tam už nějakou dobu válely a další dvě mu tam ráno přibyly. Měl rád ty složky, které ležely úplně dole. Jednalo se o drobné krádeže, poškození majetku, sousedské neshody a podobně. Tyto případy, i když to bylo pro jejich ohlašovatele nepříjemné a naprosto nepřístupné, se tak jako tak stejně nevyřešily a tak jak tam ležely, tak byly pro nedostatek důkazů odloženy. Bohužel jich tam ale tentokrát neleželo moc. Dominovaly případy, které se nemohly jen tak zamést pod koberec jako ozbrojené loupeže, znásilnění, únosy nebo dokonce vraždy, nehledě na speciální případy, na kterých dělali společně s komisařem Leßnerem a jeho týmem.
Kaulitzova složka ležela na speciální hromádce ještě s dalšími dvěma případy, které stále běžely, ale nebyly prioritní, protože v nich nešlo nikomu aktivně o život. To v Kaulitzově případu rozhodně neplatilo, a proto kapitána složka strašila každý den, kdy přišel do kanceláře. Obvykle dokázal oddělit práci od soukromého života, ale v několika posledních týdnech nebyl schopen pustit práci z hlavy, hned jak zamkl dveře od své pracovny. Jeho manželka ho již nespočetněkrát přistihla, jak zírá do prázdna a duchem je úplně mimo stejně jako teď, kdy seděl hluboko ve svém křesle s hlavou opřenou o opěradlo a s nepřítomným pohledem zabodnutým někam do prostoru.

Očima společnosti zakázané 25.

Pátek v 16:00 | Janule |  Očima společnosti zakázané
autor: Saline A.


Vzbudil se v prázdné ložnici, ticho narušoval jen zpěv ptáků zpoza oken. Promnul si obličej a neochotně se v posteli převalil. Doufal, že Bushida přes noc jeho nálada přejde, že až se vzbudí, bude vedle něj a bude ho držet za ruku. Fakt, že se to nestalo, ho rozhodil víc, než si dokázal připustit.
Jen v Bushidově tričku a boxerkách se vymotal z peřin a rozhodl se najít ho, přestože bylo ještě příliš brzy na vážné rozhovory. Chtěl vědět, co se děje, a co udělat, aby to skončilo. Díky času, který v domě strávil ve chvílích, kdy se staral o Luise sám, měl dobrou představu o všech místnostech, kam by se mohl schovat, proto automaticky zamířil k menší místnosti na konci chodby. Bill, který celou dobu maximálně ctil Bushidovo soukromí, tam byl jednou jedinkrát - předpokládal, že je to jeho pracovna, zejména podle masivního stolu s koženým křeslem a knihovnami po stranách. Přišlo mu ironické, že drogový dealer měl tak honosně vybavenou pracovnu, ale říkal si, že to určitě mělo svůj důvod, proto do toho nijak nerýpal a místnosti se vyhýbal, aby nenarušil Bushidovu osobnost dýchající z každého centimetru.


Seděl v křesle bokem k oknu. Bosý, v černých kalhotách a s rozepnutou bílou košilí vypadal jako bůh. Bill okamžitě zalitoval, že ho bude muset vyrušit, věděl ale, že nemá na vybranou, ne, pokud chce, aby to fungovalo.
"Myslel jsem, že tu zůstávám, abychom se ani jeden nemuseli probouzet sám," zamumlal tiše ze svého místa mezi dveřmi.
Bushido odvrátil pohled od něčeho, co ho na zahradě upoutalo, a stočil ho k mladičkému chlapci. Bill mohl vidět vyčerpání v jeho očích umocněné povzdechem. Bushido k chlapci mlčky natáhl ruku a zval ho tak k sobě. Trochu se uklidnil, když neodmítl, a ochotně k němu přešel, usazuje se mu na klíně. "Promiň, maličký. Celou noc jsem nespal a nechtěl jsem tě rušit."
"Co se děje, Anisi?" zašeptal Bill. "Když jsme se včera odpoledne loučili, bylo všechno v pořádku. Co se stalo, že ses najednou uzavřel před námi všemi?"
Bushido chlapce objal pevněji kolem boků. "Najednou na mě všechno dolehlo. To, že nemůžu pořádně bránit tvojí čest, protože kdybych to udělal, mohl bych se znovu dostat do vězení. To, že jsem venku na podmínku, a jen kvůli tomu, že mám nemocnou mámu. To, že je máma nemocná a já jí nemůžu pomoct. Já nevím, Bille, přijde mi, že všechno najednou vnímám mnohem víc. Vím, že mamka umře a jsem s tím už celkem smířený, ale nejsem smířený s tím, že zatímco ty se mnou zůstaneš, já nemůžu udělat nic, abych tě udržel v bezpečí, protože stačí jeden špatný krok a můžu se vrátit tam, kde bych neměl vůbec žádnou moc. Říkám si, jestli by nebylo nejlepší, kdybych tě držel dál od sebe."

Soukromý majetek 2.

Čtvrtek v 16:00 | Janule |  Soukromý majetek
autor: adriandarc






Někdo zanechal dort venku v dešti


Tom seděl ve své kanceláři, cítil se těžký a bolavý únavou, ale prostě nemohl spát. Bylo téměř půl třetí ráno. Tom nebyl noční pták. Málokdy viděl na hodinách tento čas, ledaže měl něco hodně dobrého k napsání, což bylo v poslední době také vzácné.


Naklonil se přes stůl a vykoukl z okna na příjezdovou cestu. Tiše zasténal.
Ten muž tam pořád byl.
"Ježíši," zamumlal Tom, opřel se o opěradlo židle a protřel si čelo. Stále nemohl uvěřit tomu, co se dříve stalo. Tom si to celé znovu a znovu přehrával v hlavě.


Otevřel dveře a našel tam mladého muže, jak stojí na verandě s kufrem v jedné ruce a dortem ve druhé. Nervózně se ošíval a Tom si musel odkašlat, aby upoutal jeho pozornost.
"Můžu ti nějak pomoct?" Zeptal se Tom zamračeně. Možná, že se mladíkovi někde po cestě porouchalo auto.
"Ach." Mladík vzhlédl a se zaduněním upustil kufr na verandu. "Ano. Ne. No, jo. Je… Můžu mluvit s Audrey?"
V Tomově mozku se rozsvítil záblesk poznání, ale přesto zavrtěl hlavou. "Ne, tady jsem jenom já."
"Takže ona není doma?"
Tom znovu zavrtěl hlavou. "Chci říct, že já jsem jediný, kdo tady bydlí. Neznám žádnou… Audrey."


Mladík ze sebe vydal slabý frustrovaný zvuk a Tom na něj zmateně zíral. Ten muž měl dlouhé vlasy černé jako uhel, světle hnědé oči a bledou, delikátní pokožku. Byl vysoký a štíhlý a byl oblečený stejně stylově, jako Tom vídával většinu lidí v New Yorku. Ale něco na jeho tváři bylo ztrhané, unavené.


"Jestli s ní spíš, můžeš mi to říct," řekl muž bez obalu a vytáhl tak Toma z jeho myšlenek.
"Cože?"
"Hele, je to tady zamořené hmyzem a bolí mě nohy," řekl ten muž. "Můžu jít prosím dovnitř?"
"Já…" Tom zíral na mužův kufr a poté na čokoládový dort v jeho ruchách. "Počkat, Audrey Green? Ta Audrey Green, která tady dřív bydlela?"
Mužovy oči se rozšířily. "Dřív bydlela? Co tím myslíš, že tady dřív bydlela?"
"Koupil jsem ten dům před dvěma měsíci," řekl Tom. "Jestli hledáš Audrey, no, já sám jsem se s ní ani nesetkal."
Muž strčil dort Tomovým směrem. "Do prdele!" Kopl do kufru a zaťal své malé dlaně v pěst. "Kurva, kurva, zkurveně kurva!"
"Ehm…"


Wait for me 3.

Středa v 16:00 | Janule |  Wait for me
autor: Muckátko :o*




Nový pracovní den Billa zastihl docela unaveného, proto v duchu děkoval všem, kteří stáli při něm, že šel do práce až na odpolední směnu, a tak si mohl ráno trochu přispat a poležet, aby ulevil zádům a nohám. Tu a tam se ještě stále objevovaly dny, kdy Bill celodenní směnu v kavárně špatně snášel, a kolikrát měl pocit, že večer ani nedojde domů, jak jej všechno bolelo. Na vině byla jeho speciální zdravotní obuv, kterou si pro tuhle práci pořídil. Nikdy si nekupoval boty, které by prospívaly jeho nohám. Každý ortoped by nad jeho obuví spráskl ruce a raději utekl. V tomhle případě si ale Bill za obuv připlatil a pořídil si takové boty, které jednak odpovídaly požadavkům nadřízených a které podporovaly zdravou klenbu a správné držení těla. Proto občas večer naříkal, když boty sundával. Byl zvyklý na ploché podrážky a teď naráz dostávaly jeho nohy zabrat, když se začínaly přizpůsobovat správné obuvi a uzdravovat se. Bylo to nutné, protože celodenní směna na nohou ve špatné obuvi by Billovy nohy nejspíš zlikvidovala.
Dům byl tichý, takže muselo být už pomalu dopoledne. Rodiče byli oba nejspíš už v práci, což Billovi naprosto vyhovovalo, proto z postele vyskočil s daleko větší energií, než s jakou se probudil. Miloval, když byl doma sám. Cítil se volněji - svobodněji.
Než se oblékl a sešel do kuchyně pro nějakou snídani, zapnul svůj laptop, který měl ještě z doby, kdy chodil na střední. Už si s Billem prošel ledasčím, a i když to nebyl bůhvíjak supervýkonný model, stále fungoval, i když spouštění a načítání trvalo déle, než by byl kdokoli jiný ochotný čekat.


Do pokoje se Bill vracel oblečený do domácího jednoduchého oblečení s lehce zaplněným žaludkem a více jak polovinou horkého čaje v hrníčku. S potěšením zaznamenal, že je jeho stařeček laptop připravený na použití, a tak hned klikl na ikonku internetu a v oblíbených položkách najel na stránky, které v poslední době prohlížel téměř denně. Než se stránka načetla, přešel ke skříni, aby si na odpoledne našel nějaké oblečení, ve kterém pojede do práce, ale zasekl se, když spatřil svůj odraz v zrcadle, které měl přilepené na dveřích skříně. Viděl se v něm od vršku hlavy až po kolena, ale jeho zajímala především tvář, která nenesla žádné stopy líčidel. Byla naprosto přirozená. Dokonce se neskrývala ani pod žádným vyživujícím krémem. Bill popošel trochu blíže, aby svůj obličej mohl prozkoumat více. Jeho tvář vypadala bez nánosu líčidel tak nevýrazně. Připadal si jako na kůži oškubaná slepice. Díky chybějícím linkám, stínům a řasence vypadaly jeho oči unaveně skoro až uplakaně. Zbytek tváře vypadal podobně, jako když měl na sobě make-up. Jeho tváře byly sice o trochu bledší než obvykle, ale jeho pleť byla stejně hladká jako ta, kterou vykouzlil po nalíčení.
Díval se na něj úplně cizí člověk, než ten, kterým byl, když byl nalíčen se vší parádou, jak býval zvyklý. Ten kontrast nenáviděl. Pokaždé chtěl vzít první věc a zrcadlo rozbít, aby se na sebe nemusel podívat.


Odvrátil zrak sám od sebe a otevřel svoji skříň. Byla rozdělená na dvě poloviny. Vpravo člověk mohl najít ty nejúžasnější a nejzajímavější kousky z Billova šatníku, mnohdy obohacené i o dámské svršky, pokud stejný model nebyl v pánském provedení k nalezení. To bylo oblečení, které Bill nosil, když vystrčil byť jen nos ze dveří domu. Neuvěřitelně úzké džíny mnoha barev, které obepínaly jeho dlouhé štíhlé nohy, nápaditá trička s potiskem, bez něj, či s jinými ozdobami, elegantní sáčka, kabátky, vestičky a spousta dalšího.
Levá strana skříně skrývala spíše ležérní a pohodové oblečení. Našly se tam o něco širší džíny s dobře promyšlenými dírami, obyčejná nenápadná trička, spousta kostkovaných košil, kožené bundy, tepláky a podobné věci. Do téhle části skříně Bill sahal nejraději, ale okolnosti jej nutily zaměřovat se spíše na tu pravou stranu, která z něj udělá někoho, za kým se na ulici každý minimálně ohlédne.
Bez velkého přemýšlení Bill sáhl po prvním oblečení, které k sobě alespoň trochu ladilo a položil jej na matraci.


Další články


Kam dál