SCN11B 2. (2/2)

Včera v 18:00 | Janule |  SCN11B
autor: Ghostie



Zadunění batohu, způsobené srážkou s podlahou, se rozléhalo po celém Trümperovic domově, a brzy se ozvaly i kroky doprovázené šustěním rifloviny.
"Měl jsi hezký den?" Zeptala se Simone, když její syn vytáhl z lednice limonádu a najednou vypil téměř polovinu. Seděla v obývacím pokoji a četla knihu v naději na inspiraci. Simone měla něco, co se dalo nazvat jako umělecký blok a doufala, že čtení fantasy příběhů jí dá nějakou motivaci. Zatím bez úspěchu.
"Bylo to zajímavé," řekl Tom a dopadl na konec pohovky, která byla naproti Simone.
"Povídej," řekla Simone, založila si stránku a knihu odložila. "Co se stalo?"
"No... máme ve třídě nového kluka. Billa. Podivína z venku i zevnitř, ale... je cool," Tom pokrčil rameny a dopil zbytek limonády. Prázdnou plechovku položil na stůl.


"Nového? Ale je to jeho poslední rok, ne? Jinak by nebyl ve tvé třídě."
"Jo. Říkal, že se celý život učil doma. Vlastně myslím, že říkal, že byl v mateřské škole, nebo tak něco... Ale chtěl dokončit školu ve škole, takže teď je v mé třídě."
"To je zvláštní... Přísahala bych, že je nějaký zákon, že děti nemůžou být vzdělávány doma," řekla Simone a zamračila se.
"Opravdu? Chci říct, že si nemyslím, že by lhal."
"Dobře, pojďme se podívat nahoru," navrhla Simone a vydali se k počítači. Byl tu jeden společný rodinný. Dále měl každý člen rodiny svůj vlastní. Tom kvůli škole, a rodiče kvůli svému podnikání.

 


Ničitel 18.

Včera v 17:00 | Janule |  Ničitel
autor: Dietřisko & Kentaur


Bordel


Bill


Nevím, co se to se mnou děje. Mám v hlavě pořádnej bordel.
Nakonec jsem však pro to, co se stalo včera, našel vysvětlení. Už pro mě nebyl hračka, ale… takové domácí zvířátko. Takže jsem si nepřál, aby mi umřel. Možná jsem si ho i oblíbil.
Pomalu jsem vstal a protáhl si ztuhlá záda. Levi i Olie ještě spali. Vzal jsem si mapu a podíval se, kam máme jet teď.


Čekal nás tak malý stát, až jsem pochyboval o tom, že by se tam vůbec schovával mág, který chce zničit svět. Podle mého názoru bylo zbytečné tam jezdit, ale Odin si zřejmě myslel něco jiného. Pokrčil jsem rameny. Jak už jsem říkal, byla to malá země. Projedeme to rychle.


"Dobrý ráno."
"Hmm, dobrý," odvětil jsem stále zabraný do mapy.
"Kam jedeme teď?" zajímal se Olie.
"Do Čečenska, nebo tak nějak."
"Ukaž…" Vzal mi mapu z ruky. "To není Čečensko, ty vole. To je Česko."
"To je jedno," mávl jsem rukou. Vážně se na mě podíval.
"Víš, jak hrozný tam maj silnice?"

Breaking Through 17.

Včera v 16:00 | Janule |  Breaking Through
autor: Muckátko :o*


Od začátku


Byl to necelý týden od strašlivého zjištění, od Tomova kolapsu a od Billova dopisu. Primářka Schneiderová se rozhodla nechat Toma chvíli na pokoji a nezatěžovat jej pracemi v léčebně, kde mu všechno připomínalo to, co se dověděl. Tu noc, kdy s Billem seděli tiše naproti sobě, téměř nespal. Na druhý den se z posledních sil dobelhal domů, kde ho Simone několik dlouhých minut svírala v náruči a ujišťovala se, že jejímu synovi nic nechybí. Byl bledý, unavený a ustaraný, ale po fyzické stránce mu nic nechybělo. Měl ruce, nohy i hlavu, a to bylo pro Simone důležité.


Teprve po dvou téměř bezesných nocích načerpal alespoň minimum spánku, který jeho tělo potřebovalo, aby bylo schopno fungovat a vnímat okolí. Takhle vyčerpaně se nikdy necítil. Jako by jeho tělo opouštěla veškerá energie a Tom se ji snažil holýma rukama stahovat zpět. První zásuvka jeho pracovního stolu se pro něj stala největším strašákem. Přesně tam, pod blokem, ležela složka a v ní byly veškeré materiály k jeho pacientovi. K Billovi.


Dlouhé hodiny seděl u svého stolu, před sebou čistý list papíru a pero. Díval se z okna. Možná doufal, že k němu přiletí nějaký vrabec a pošeptá mu, co by měl na papír napsat, protože jemu slova došla. Pootočil hlavou a zadíval se na týden starý vzkaz od Billa.

Be gentle when you’re killing me 16.

Pátek v 18:00 | Janule |  Be gentle when you’re killing me
autor: Wind


Ahoj, všichni. Tak Toma máme v base a merfolky kdo ví kde. Doufám, že jste dost napjatí, jak to bude pokračovat. Nechci to Tomovo zatčení a vyslýchání moc natahovat, už teď je povídka delší, než jsem ji plánovala. Takže mi doufám prominete, že to s Tomem vezmu trochu hopem.
Vaše Wind


Tom seděl ve své cele. Byl naprosto jako bez ducha. Oranžový mundůr, tvrdá postel, v rohu místnosti malý záchod a stolek. Holé stěny. Ale co bylo nejhorší… posledních pár hodin života před sebou, než se mu do paže zaboří jehla*. Jak se k tomu dostal? Přišili mu chladnokrevnou vraždu patnácti lidí, pokus o vraždu, vloupání a maření policejní práce. Sečteno a podtrženo… soudce mu udělil ten nejvyšší trest.


Tom si živě vybavoval, jak se jeho právník snažil, hledal kdejakou skulinu, aby Tomův trest alespoň zmírnil, když už ho nemohl zprostit obvinění, ale marně. Soudce klepl kladivem a pronesl ta osudná slova. Vinen.


Tomovi se chtělo brečet. A proč ne? Teď už je to stejně jedno. Slané potůčky si razily cestu po jeho tvářích. Život se proti němu spikl. Možná by bylo lepší, kdyby v tom moři umřel. Kdyby ho nevylovili, nebo ho vytáhli pozdě.


Všechno je to jejich chyba. Kdyby se mu nepletli do života, nebyl by teď tady. Tomovy pocity teď vedly doslova válku mezi sebou. Na jednu stranu… vzpomněl na Willův krutý osud… ale na druhou… kdyby jich nebylo, nebyl by teď tady. Nemusel by zemřít. Slzy mu tekly jedna za druhou už skoro proudem. Jak on k tomu přijde?!

Jsme jako jeden 11.

Pátek v 17:00 | Janule |  Jsme jako jeden
autor: Chika


Omlouvám se, že to tak trvalo. Lenost je holt potvora. :D Chika





Tom vešel do haly svého domu, odstrojil se, zul si boty a odebral se do kuchyně, kde se napil. Celý dům byl tichý, a tak usoudil, že se Bill nevrátil. Bylo mu z toho na nic. Co když už ho nikdy neuvidí? To by nezvládl. Nedokázal by žít s tím pocitem, že je jeho druhá polovina někde daleko od něj, jeho vinou, zatímco by tu klidně mohla být s ním. Tom si na Billovu přítomnost za těch pár dní zvykl tak moc, že si teď připadal opuštěný; hodně opuštěný. To ticho, které vládlo celým domem, ho znervózňovalo a připomínalo mu skutečnost, že je tu sám.


Rozhodnutý, že se podívá na něco v televizi, vešel do obýváku. Tam na něj však čekal menší šok.
"Bille?"
Bill seděl v koženém křesle, nohu přes nohu, a upřeně, bez jakéhokoliv výrazu, se díval na Toma. Doslova do Toma propaloval díru, až se Tom pod tím pohledem ošil. Znervózňovalo ho to. Bill vypadal naštvaně. Neodpovídal, jen pozoroval. Tom popošel o pár kroků k němu.


"Bille?" zopakoval a kousl se do rtu, zuby přitom zavadil o svůj piercing. Pokojem se rozlehlo zacinkání. Bill ze sebe vydal podivný zvuk podobný zamlaskání. Tom překonal vzdálenost mezi nimi a klekl si před Billovy nohy, zadíval se mu do očí, a když byl Bill stále ticho, povzdychl si.
"Asi jsi naštvaný, co?" řekl Tom. "Okay... Omlouvám se."

Ničitel 17.

Čtvrtek v 18:00 | Janule |  Ničitel
autor: Dietřisko & Kentaur


Vlož svou dlaň do mé


Bill


Jen jsem protočil oči. "Vy hlídáte Francii, pokud se nemýlím," přešel jsem rovnou k věci.
"Ano," pokýval hlavou Artuš. "Takže byste měli vědět, jestli se tu usadilo něco temnýho," pokračoval jsem a snažil se ignorovat majetnické objetí, které poskytnul Levimu Olie.
"Dlouhodobě ne," odtušil Lancelot.
"Aha, takže zase jen ta parta, co nás sleduje," zamumlal jsem.
"Můžete tu zůstat," navrhl Artuš.
"Ne, to je dobrý, spěcháme," odmítl jsem pozvání. Chytil jsem Olieho za zápěstí a odtáhl ho stranou. "Tak aby bylo jasno. On je moje hračka, jasný?" zavrčel jsem.
"Ale můžu si ji na chvíli půjčit, ne? Hele, já cestuju po světě a užívám si. Tak jako ty, ne? Počkat... Možná méně bezohledně. Takže bysme se mohli podělit. Myslím, že bych mu mohl nabídnout víc příjemných věcí než ty." Odešel a nechal mě tam stát. Zdrtilo mě, že má nejspíš pravdu. Blbost, zamítl jsem to okamžitě.


Shatters hope 11.

Čtvrtek v 17:00 | Janule |  Shatters hope
autor: Sayurii


Zdravííčko! :3 A pokračováníčko Flashbacku je tadýý! :3


"Probuď se. Prosím tě o to! Slíbil jsem Hayley, že se probudíš, když to neuděláš, všechno to vzdá. Dej jí naději! Vnímej mě!" Toma se zmocnila bezmoc, strach a zoufalství, které přetekly v proud slaných slz. Tahle jeho teorie založená na malém klukovi prostě musí vyjít, protože jinak už neví, co pro sestru udělat. Poprvé si připustil, že mu sestra vážně umírá, že doopravdy nejspíš umře, a to on přece nemůže dopustit. Co má ale udělat? Co může udělat?! Hayley se nesmí vzdát, nesmí přestat bojovat!


Tom chytil černovláska silně za ramena a zatřásl s ním.
"Vzbuď se!" zacloumal s chlapcem prudčeji. "Je to tak těžký otevřít oči?! Nebo jen… jenom se pohni, zareaguj!" Ptal se Tom otázkou, která patřila i jemu samotnému, jen o tom nevěděl. Je pro Toma tak těžké otevřít oči a uvědomit si pár důležitých faktů?


Do pokoje ve třetím patře vešla potichoučku, nenápadně malá drobná holčička svírající plyšového medvídka se zelenou mašlí ovázanou kolem krku. Zamrkala na Toma, který očividně nepostřehl, že má společnost. Chvíli jen stála a pozorovala zoufalého chlapce, jak zvyšuje hlas na spícího pacienta. Zajímavé, a to si o ní myslí, že je blázen. Kdo je pak tohle dredatý strašidlo? Celá událost ji docela pobavila a zároveň naštvala. Proč je na něj bezdůvodně tak hrubý?


SCN11B 2. (1/2)

Středa v 18:00 | Janule |  SCN11B
autor: Ghostie


If we cut out the bad,
Well then we'd have nothing left.
Like I cut up your angels,
Yeah you stabbed me to death.
-The Used


Uběhly další dvě hodiny, další přestávku Bill ochotně prospal, a nakonec dlouhá lekce angličtiny, která jej málem unudila k smrti. Anglicky mluvil plynně, a jelikož byl vášnivý čtenář, často četl v angličtině celé knihy. Téměř ho zabilo, když zjistil, že jeho spolužáci nerozumí rozdílu mezi ´my´ a ´mine´, což byly pojmy, o kterých si Bill byl jistý, že by je měli dávno znát. Byli na gymnáziu, proboha, měli by mluvit anglicky téměř plynně. Většina třídy z větší části téměř všemu rozuměla, ale natvrdlé Barbie-studentky se musely neustále na něco vyptávat. Bill měl blízko k tomu, aby jim zakroutil krkem, a učitel, zdálo se, taky.


Konečně, zvonek oznamoval konec hodiny a Bill téměř přerazil stůl, jak vyskočil ze své židle. Pravděpodobně by mohl po učiteli chtít, aby mu zadal také závěrečné zkoušky už nyní, ale Bill měl angličtinu rád, takže pro něj byla snesitelná. Navíc, učitel jej nechal spát, pokud si udělal svou práci. To se mu líbilo.


A pak Bill najednou zjistil, že sedí ve skupince Tomových přátel, kteří byli také docela snesitelní. Byl tady Tom a Georg, a také svalnatý blonďák Gustav. Tito tři vypadali jako ti nejdůležitější v celé skupině. Všichni ostatní je sledovali a viseli očima na každém slově, které řekli. Dále zde byla pěkná asijská dívka, která se zdála také důležitější než ostatní. Jak později Bill zjistil, byla to Georgova přítelkyně. Zbytek lidí zde, byl v podstatě považován za nedůležitý - jako nikdo, ve srovnání s Tomem a jeho populární partou.

Balance 16.

Středa v 17:00 | Janule |  Balance
autor: B-kay


Tenhle díl jsem nepsala. Já jsem jej prožila. Vylila jsem si celé své srdce i duši a cítím se tak krásně, jako už dlouho ne :). Vím, že se zřejmě neustále opakuji, ale mám chuť vám pořád dokola děkovat za to, že jste tady se mnou a že se vám Balance tolik líbí. Neumíte si ani představit, co to pro mě znamená.
Pusťte si hezkou hudbu, vklouzněte pod deku a prožijte společně s kluky další kousínek jejich pohádkové skládačky. Přeji krásné čtení :)...


Tom té noci nemohl usnout. Mohl se celé hodiny převalovat a dosáhnout akorát toho, že vzbudí jak Buřtíka, který mu věrně ohříval prsty u nohou, tak i Billa spícího po jeho boku, nebo mohl vstát a pustit se do něčeho užitečnějšího. Něčeho, díky čemuž se mu uleví, nebo jej to alespoň unaví natolik, že se mu nakonec podaří usnout, i když byl spánek tím posledním, na co vůbec pomyslel.


Opatrně se posadil, protřel si dlaní tvář a zhluboka vdechoval nasládlý opar vznášející se všude kolem něj. Přál si, aby ta vůně už nikdy neopustila jeho pokoj. Aby ulpěla na každém milimetru nábytku, na povlečení, aby vyplnila veškerý prázdný prostor místnosti, každou skulinku, ale také jeho samotného. Právě díky ní byl do Billa blázen dávno předtím, než se vůbec setkali.
Pomalu vstal a s drobným úsměvem na rtech, pozoroval dvě spící klubíčka. Líbilo se mu, že se o něm každý den dozvídal víc a víc. Už například věděl, že se během spánku nepřevaluje. Neskřípá zuby ani nechrápe. Spí celkem klidně, schoulen do drobného klubka a i ze spánku vypadá nadpozemsky krásně. Nyní měl vlasy rozhozené po polštáři, tvář mu osvětloval bdící měsíc a s pootevřenými rty a chvějícími se řasami vypadal nádherně.


Tomovi připomínal jednu z porcelánových panenek jeho babičky. Byly její vzácností. Nikdy mu nedovolovala si s nimi hrát. Mohl se na ně pouze dívat, aby je nějak nezničil. Neublížil jim. Vždy jej lákalo dotknout se jich. Zjistit, co v sobě skrývají. Čím to je, že jsou mnohem vzácnější než jiné hračky. Stačilo by mu pouze pohladit husté tmavé vlásky nebo chladný porcelán jejich tváří. Kdyby tehdy tušil, že o pár let později bude mít šanci dotknut se obživlé panenky, nežadonil by tolik, aby mu dovolili si s nimi hrát.
Hravě se kousl do rtu a došel ke stolu, kde na vrcholu hory knih a sešitů spatřil Billův seznam. Vzal jej do rukou, usadil se na židli a pustil se do čtení. Přečetl si jej několikrát za sebou. Studoval bod za bodem a každou vteřinou cítil pořád větší radost z toho, co všechno je ještě čekalo. Sledoval neúhledná slova psaná pastelkou, roztomilou malůvku, která byla součástí závěru seznamu, a mohl pouze hádat, čeho byla symbolem. Každopádně se mu ten nápad moc líbil. Nebyl to obyčejný seznam. Bill přeci mohl všechno, krom šestého bodu udělat, aniž by slyšel.


Breaking Through 16.

Středa v 16:00 | Janule |  Breaking Through
autor: Muckátko :o*


Ahojte všichni,
při psaní jsem si zřejmě podvědomě uvědomila, že už moc dílů byla idylka. Připravuji vás na to předem.
Vaše Muckátko :o*


Pravda vyplouvá na povrch


Pracovní sobota byla něčím, na co si Tom tak úplně nezvykl. Dnešek byl ale výjimka. Primářka mu volala těsně po obědě, zda by nemohl přijít do léčebny. Vychovatelka, která měla na starost odpolední program dětí z dětského oddělení, musela z rodinných důvodů opustit pracoviště. Hlídání a zabavení dětí se naprosto lišilo od Tomovy obvyklé náplně práce. Už ve dvě hodiny procházel pozemky a mířil k šatně. Stavil se samozřejmě u Billova okna a zastrčil obálku za parapet. Hlavou mu blesklo, že bude muset další obálky buď koupit, nebo je začít vyrábět z papírů, protože mu docházely. Neměl jich tolik, protože ještě donedávna dopisy neposílal, ani je nikomu v obálce nepředával.


Zůstal ve svém oblečení, ve kterém přišel, aby se cítil co nejvíce pohodlně a děti na něm nepoznaly, že je nesvůj. Došel na dětské oddělení, kde jej okamžitě odchytila primářka.
"Tome, mockrát vám za tohle děkuji. Že jste přišel takhle na zavolání a že je pohlídáte. V šest odchází děti na večeři a pak mají večerku, takže déle jak do sedmi vás tu nezdržím," slibovala primářka
"Zůstanu, jak dlouho to bude potřeba," pousmál se Tom a nechal se dovést k herně.
"V podstatě jde o hlídání, aby se dětem při hraní nic nestalo. Pokud máte nějakou práci do školy a máte ji s sebou, klidně se jí věnujte, jen občas hoďte očima po dětech. Nic víc po vás nežádám."
"V pořádku."
"Takže můžeme?" zeptala se primářka a otevřela dveře do prostorné herny. Tom se rozhlédl po té hlučné živé drobotině a zalitoval, že na tohle kývl. Jak uhlídá jedno obrovské klubko neposedů? A to ještě ani nevěděl, co má jaké dítě za zdravotní problémy, co si ke komu může dovolit.

Další články



Kam dál