Connect With The Devil 27.

Dnes v 16:00 | Janule |  Connect With The Devil
autor: Emilia






Mám tě rád. Tři slova. Osm písmen. Slova, která nikdy od nikoho neslyšel a sám je nikdy nikomu neřekl. Bylo to pasé. Něco zapovězeného, něco, co se nesmělo nikdy vyřknout nahlas. Pálilo ho to jako upíra, když vystaví kousek své kůže žhavému slunci. Sežehlo by ho to na popel a zemřel by v ukrutných bolestech. Takové nebezpečí představovala ta tři na pohled nevinná slůvka. Někteří hlupáci byli zvyklí je vyslovovat často, třeba každý den nebo i několikrát denně jen tak. Neuvědomovali si, jakému riziku se vystavovali. Nejlepší možnost byla se jim vyhýbat. Šel z nich strach. Bylo to něco tak nereálného v jeho světě, že se těžko věřilo jejich skutečné existenci. Tak jako se malým dětem vysvětlovalo, že se sprostá slova neříkají, v jejich světě se neříkalo mám tě rád nikdy!!! Pamatoval si přesně, kdy mu bylo objasněno, že jemu se tato slova budou vždycky vyhýbat obloukem.


O 13 let dříve


"Dobrý den, pane řediteli, velmi rádi vás vidíme. Dáte si kávičku, čaj?" Starší žena s šedivějícími vlasy vedla významného ředitele, který měl na starosti financování a příspěvky dětským domovům a nápravným zařízením.
"Kávu, děkuji." Poprosil ředitel a starší žena ho vedla směrem k jejich zázemí, kde mu předala podklady jako rozvrhy vyučování a kroužků, které pro děti pořádali.
"Rád bych viděl, jak zde probíhá vyučování, třeba..." Ředitel listoval v rozvrhu a díval se, co mají jednotlivé třídy za rozvrhy. Škola zde byla menší, takže spousta dětí podobné věkové kategorie byla spojena v jedné třídě. Čtvrťáci s páťáky, šesťáci zase se sedmáky. "Tady 6. a 7. třída. Měli by mít zrovna hodinu dějepisu, že?" Ředitel vyslovil svůj požadavek a starší ženě se zračil děs v očích.
"Myslím, že mnohem lepší by bylo navštívit čtvrtou a pátou třídu. Mají dnes přírodovědu. Měli si donést z venku nějaké rostliny a bude to jistě zajímavější hodina." Usmála se na ředitele žena.
"Když dovolíte, rád bych viděl 6. a 7. třídu. Tento přechod z nižšího stupně na vyšší je velmi důležitý a zajímalo by mě, jak obsáhle v těchto dvou ročnících stíháte probírat dějiny tak, aby sedmáci nebyli pozadu, a zároveň to na šesťáky nebylo moc náročné." Ředitel si trval na svém. Ředitelka si pročistila krk. "Ehm, dobrá tedy. Pojďte za mnou." Ukázala směrem na konec chodby. Vzala za kliku, zhluboka se nadechla a chtěla otevřít, když v tom ze dveří vyrazila jedna z učitelek. Měla slzy na tváři, na oblečení inkoust.


"Danielo, co se stalo?" Ptala se jí žena zhrozeně.
"Já už tam učit nebudu, skončila jsem. Všichni jsou to parchanti. A on… je to ďábel, ďábel!!" Vykřikovala mladá učitelka pominutě. "Dal mi na židli obrovské špendlíky, mohla jsem se vážněji zranit." Starší žena okamžitě věděla, odkud vítr vane. Vešla do třídy a zamířila k poslední lavici. Ty oči, temně hnědé, skoro až černé, ji už ode dveří propalovaly pohledem. Chlapec s uhlově černými vlasy a jemnými pihami na tváři měl na rtech svůj obvyklý úšklebek. Žena chytila chlapce surově za paži a vytáhla ho z lavice. Byl vyhublý a lehký jako pírko, ale zdání klamalo. "Jdeme." Sykla na něj. Když procházeli kolem udiveného ředitele, chlapec zakřičel nahlas směrem k němu.
"Nic jim nedávejte! Stejně z toho neuvidíme ani floka. Chtěj si nahrabat kapsy!" Žena se na ředitele omluvně usmála a zatáhla chlapce do nejbližší vychovatelny. Smýkla s ním o zeď.
"Zavři klapačku, ty jeden parchante. Jsi to největší zlo, co mohlo náš ústav potkat. Tebe nikdy nikdo nebude mít rád! Patříš do pekla, Williame Trümpere. Neměl ses nikdy narodit!!!" Křičela na něj, že to muselo jít slyšet na hony daleko, a do ruky vzala rákosku.


A tady je. William Trümper po 13 letech. A kdo je teď v pekle? Musel se ušklíbnout. Ta stará mrcha, co je neustále řezala rákoskou přes hřbety rukou, jeho osobně denně, se za to nyní musela smažit v pekle. Zemřela na infarkt, než mu bylo 15. Potom ho přemístili do mnohem horšího zařízení, které se dalo přirovnat k vězení. Bylo to speciální místo, kam dávali jenom extra problémové děti. Tam se nikdo nevěnoval jejich vzdělání nebo výchově. Drželi je zkrátka jako vězně, co neměli právo na normální život. Děly se tam hrůzy, o kterých by normální smrtelník nechtěl nic slyšet. On jednu takovou noční můru musel prožívat denně celých 5 let. Zatřepal hlavou a nehodlal se dál utápět ve vzpomínkách. Nebyly pro něj bolestivé, nic jiného neznal, takže to pro něj bylo zcela normální. Naučilo ho to životu, jaký vedl, naučilo ho to přežít. Měl zvláštní dar. Ačkoli se spoustu lidí snažilo jeho život na zemi ukončit, vždycky se z toho vylízal. Začalo to jeho matkou. Chtěla ho zabít, sotva se poprvé nadechl. Pokračovalo to v dětském domově a v pasťáku, ve vězení i mimo něj. On však nikomu tu radost neudělá. Hodlal tu být ještě hodně dlouho a pěkně ty parchanty vytáčet svojí přítomností. Další na řadě byli Levák s Pirátem a především Pavouk. Prokáže jim ještě lepší laskavost než oni jemu. Pošle je hnít tam, kam patří.

 

Government Hooker 1.

Dnes v 15:00 | Janule |  Government Hooker
autor: MoreInsidiousKindOfStories


Ahoj všetci!
V prvom rade by som sa chcela veľmi pekne poďakovať všetkým, ktorí čítali, komentovali alebo hodnotili moju prvú poviedku "Herzenswärme." VEĽMI ste ma potešili! :) Musím sa priznať, že som toľko ani nečakala, ale o to som teraz šťastnejšia, že vám môžem predstaviť niečo nové - poviedku "Government Hooker" (= vládna šľapka). Názov som si požičala zo songu od Lady Gaga. Len tak pre zaujímavosť poviem, že hlavná postava je traumatizovaná istými udalosťami, o ktorých sa dnes niečo dozviete, a od týchto zážitkov sa začne odvíjať jej povaha a túžba po hľadaní.
Ešte raz veľmi pekne ďakujem a dúfam, že sa bude nový kúsok páčiť.
Prajem pekné čítanie.
MoreInsidiousKindOfStories


Začiatky a konce


Mal som len jedenásť, keď sa TO stalo po prvý raz. Prišiel som zo školy ako každý deň. Spravil si niečo na obed a zaliezol do svojej izby, kde som sa mohol skryť pred hrozným svetom dospievajúcich. Mal som z toho slzy na krajíčku. Sedel som na posteli a zízal na bielu stenu. Pritisol som si k hrudi kolená a potiahol nosom. Vonku bol krásny slnečný deň, ale mne všetko pripadalo ponuré a smutné. V mysli mi neustále lietali urážky, ktoré mi denne padali na hlavu. Nechápal som, čo vo mne spôsobovalo, že ma každý tak nenávidel. Pohľadom som zavadil o knihu na svojom nočnom stolíku a rozhodol sa, že sa v nej jednoducho stratím. Otvoril som ju a začítal sa. Bol to príjemný a jediný možný spôsob, ako ujsť z reality, no po chvíli sa dvere mojej izby otvorili. Nemohol som nepostrehnúť výhražné buchnutie dverí o skriňu. Takmer ma to vyľakalo.


"Čo tu chceš?" zamračil som sa na matkinho priateľa. Bol znova opitý.
"Ty vieš, ČO chcem," odpovedal a jeho tvár nadobudla zvláštny, hrozivý výraz.
"Neviem, ČO chceš, ale viem, že ja CHCEM, aby si hneď VYPADOL," pokrútil som hlavou a Frederik vstúpil do izby. Zamkol za sebou dvere a kľúč sa stratil vo vrecku jeho nohavíc. Zlovestne sa uškrnul. Srdce mi v hrudi podivne vynechalo niekoľko úderov a potom sa rozpumpovalo strachom. Kniha mi vypadla z rúk a on sa pomaly približoval. Díval sa na mňa tak... Bolo to desivé. Podvedome som sa odďaľoval, ale na konci postele som už nemal kam ujsť. "P - pomoc," zašepkal som zmätene a on ma chytil za kotník. Prudko ma stiahol smerom k sebe. Skôr než by som čokoľvek stihol urobiť alebo povedať, hlava mi prudko narazila o roh skrinky pri posteli. Bolestne som zakňučal a chytil si pulzujúce miesto na hlave. Svet sa so mnou zatočil a posledná vec, ktorú mám dodnes v živej pamäti, sú jeho hrozné oči plné hnevu a chtivosti...


Zobudil som sa na bolesť, keď už vonku začalo byť šero. Prvá vec, ktorú som si dokázal vybaviť, bol fakt, že moja hlava narazila o roh a to bol dôvod, prečo som stratil vedomie. Pokúsil som sa posadiť.
"AU!" zavyl som a do tela mi vystrelila ostrá bolesť. Okamžite som sa prestal hýbať a čakal, kedy to prejde. Potom som sa s námahou usykávajúc zviezol po posteli a za pomoci steny postavil. Až pri pohľade dole som zistil, že spodná polovica môjho tela bola celkom nahá. Nasucho som prehltol a môj pohľad upútala tmavá škvrna na obliečke. Nedokázal som si to nejako spojiť, ale nahnalo mi to strach a slzy do očí.


The Blue of Desire 1.

Včera v 16:00 | Janule |  The Blue of Desire
autor: fyredancer


Povídka, kterou si pro vás jako další k překladu vybrala Zuzu, byla napsaná v roce 2009 a má 17 kapitol. Bohužel, její autorka nám nikdy neodepsala, když jsme žádaly o povolení k překladu, nejspíš toho měla na práci moc, ale protože zrovna tahle její povídka byla přeložena asi do tří jazyků, a ona o tom psala na svém biu na THF, nejspíš by nám to povolila taky. Fyredander píše skvěle, je to veteránka, co se týče fanfiction, začínala prý v roce 1998, samozřejmě v jiném fandomu, a když ji náš TH svět omrzel, posunula se zase do nějakého dalšího. Povídka The Blue of Desire je napsaná na základě mangy, kterou autorka před lety četla, ale její název neprozradila, nechala své čtenáře na THF hádat. Užijte si povídku a komentujte, vždyť už to znáte :-) Díky Zuzu za tu neúnavnou práci, kterou pro blog děláš. J. :o)


"Zajímalo by mě, proč mě vzrušuje pohled na tvůj obličej."
Bill Trümper vyprskl a hmátl po svém sendviči, který mu málem vyklouzl z ruky. Zachytil ho dřív, než dopadl na špinavý chodník, ale bylo to o vlásek. Stejně ho ale prohlížel a důkladně se na tento malý úkol zaměřil, než aby vzhlédl a setkal se s očima mladíka, který jej tak nedbale šokoval svým prohlášením.


Byl nádherný den a Bill a jeho kamarád Tom Kaulitz si užívali hezkého počasí v areálu univerzity tak dlouho, jak jen mezi jednotlivými přednáškami mohli. Před nimi se rozprostíralo nádvoří protkané betonovými pruhy, po kterých vysokoškoláci přecházeli mezi třídami. Bill a Tom seděli u rohového stolu, který Bill tak nějak považoval za ´jejich´, na terase před budovou studentské unie. Byl to typický den v týdnu a oni dělali to, co obvykle, povídali si o škole a plánech a o čemkoliv, co jim jen přišlo na mysl, dokud na něj Tom nehodil tu konverzační bombu.
"Bille?" Pobídl jej Tom, znělo to, jako by čekal na odpověď.
Odpověď. Billovi poklesl žaludek, když si vybavil otázku. ´…vzrušuje mě pohled na tvůj obličej.´ K čertu, to vůbec nebyla otázka, bylo to konstatování, a takové, u kterého si jen sotva myslel, že je způsobilý na něj odpovědět.


"No, jak já to mám vědět?" Vyhrkl Bill, vědom si toho, že jeho hlas byl malinko hlasitější, jak se nesl celou terasou. Nahrbil ramena a pohlédl na svůj sendvič, jako by ho právě zradil on spíš než Tom.
Tom byl až příliš známý po celém kampusu jako ´Jednonoční Bouchač Kaulitz´. Dopřál dívce noc jejího života, ale podruhé už jí nezavolal. Nechoval se k dívkám jako blbec nebo tak něco; jak už řekl Billovi i jejich kamarádovi Andreasovi, neměl čas udržovat stálý vztah s dívkou, když musel veškerý svůj volný čas věnovat běhu, práci do školy a poflakování se s Billem a Andreasem. Vždycky je vzal na pár schůzek, došel s nimi až na domácí metu, a pak jim řekl, že jsou milé dívky, až příliš milé pro něj - nebo tak něco. Bill si nebyl jistý detaily. Tom byl dostatečně diskrétní o svých setkáních s dívkami, takže Bill jen sotva věděl, že je měl, a to jen díky evidenci dívčích svědectví, které zaslechl.

 


Tom "Jealous boyfriend" Kaulitz

Včera v 15:00 | Janule |  pix-vid
by Brooklyn Baby


Další videjko, na které mě upozornila NicoleEivissa, je tak trochu pokračování prvního, které jste od téhle autorky viděli, tentokrát se jmenuje "Tom - žárlivý přítel Kaulitz". Myslím, že je stejně perfektní jako to první. Speciálně ta část, kdy se Billa ptají na Adama Lamberta, jestli ví o tom, že je do něj zamilovaný... ty Tomovy otrávený ksichty mluví za vše. :-D J. :o)
Překlad pod videem, díky Nicole.



Tom: "Bushido, Herbert Grönemeyer, Sido, Xavier Naidoo a Nevio, tito jsou nominovaní v kategorii 'Nejlepší umělec'."
Bill: "Musím říct, že mám svého vlastního malého favorita. A jsem si docela jistý, že to vyhraje."

*

Bushido: "Co jsem chtěl říct ­- opožděně všechno nejlepší k narozeninám."
Bill v telefonu: "Aww, to bylo hezký, díky!"
Bushido: "Žádnej problém, a hlasoval jsem pro tebe v EMA."
Bill: "Vážně?"
Bushido: "Jo, samozřejmě."
Bill: "To bylo milý!"
Tom: "Doufám, že jsi hlasoval pro nás všechny."
Bill: "To je od tebe hezký, taky pro tebe hlasujeme."
Bushido: "Fakt?"
Bill: "Jasně."
Bushido: "Wow, skvěle, kámo. Tom je právě teď s tebou?"
Tom: "Jo, jsem tady."

*

Fanoušek (?): Adam Lambert je do tebe totálně zamilovaný. Co si o tom myslíš?"
Bill: "Vlastně nevím, co si myslet, opravdu ho neznám."
Tom: "Pořád se nás na to ptají."
Bill: "Nikdy jsem ho nepotkal. Neznám jeho hudbu. Jednou jsem viděl kousek jeho klipu, ale… Ale jinak ho vůbec neznám."
Fanynka (?): "Ale můžeš ho poznat."
Bill: "To nemůžu říct, když bychom se někde profesionálně setkali, potom možná, ale to se doteď nestalo."

*

*scéna s Japoncem*
Bill: "Omlouvám se."

Insomniax 5.

Středa v 16:00 | Janule |  Insomniax
autor: Becs


L.A. Stars
Co tě žere, Tome? Všimli jste si stejně jako my, že se mladý Kaulitz najednou mnohem míň usmívá? Při tom k tomu vůbec nemá důvod. Jeho klub Insomniax šlape výborně a každý den je narváno. Přesto to vypadá, jako by Toma něco trápilo. V posledních několika týdnech ho nevídáme jinak, než se zachmuřeným obličejem. Že by problémy na poli lásky? Je absence žen v jeho životě tou pravou příčinou? Ale Tome, hlavu vzhůru. Jsi to nejžhavější, co se v našem městě vyskytuje. Stačí si sundat zamračenou masku z ksichtíku a nabídky se jen pohrnou. Sledujte s námi osudy slavných ve vašem oblíbeném časopise L.A. Stars.




V potemnělém klubu vládlo naprosté ticho, jen čas od času se z horního patra ozvalo veselé chichotání, jak tam spolu uklízeči žertovali. Tom měl v těchto chvílích klub nejradši. Nikde nebylo ani živáčka a on si mohl nerušeně prohlížet tu nádheru, která vznikla pod jeho rukama. Vytáhl si z lednice láhev piva, obešel barový pult a posadil se k němu. Užíval si zaslouženou chvilku klidu.
"Snídaně šampionů," zarecitoval pobaveně a přiložil si chladnou láhev k ústům. Přestože se kvapem blížilo poledne, byla to sotva půlhodina, co se Tom probral a zamířil na své pracoviště. Nemusel tam být. Všechny své zaměstnance tak důkladně vycvičil a měl v ně takovou důvěru, že si mohl dovolit se v klubu neukázat třeba celý týden. Ale i když by to svému otci nikdy nepřiznal, tu práci si zamiloval. Bavilo ho to jako ještě nic v životě. Z rozjímání ho vytrhlo zavrzání dveří.
"Zdravím," zahlaholil jeden s mladších bodyguardů, když si Toma všiml. Ten mu odpověděl jen pokývnutím.
"U zadního vchodu je nějaký kluk. Tvrdí, že máte domluvenou schůzku," vysvětlil ihned svou přítomnost.
"Do prdele, já jsem na něj zapomněl," zaklel Tom. "Vezmi ho dovnitř."
O chvilku později už dovnitř vešel Bill, na sobě svou typickou koženou bundu. Dnes vypadal o něco lépe než v noci. I když měl oblečení pořád dost zmačkané, vlasy i líčení působilo upraveněji.


"Ty jsi tady pořád?" zeptal se místo pozdravu a bez vyzvání se posadil na barovou židličku vedle Toma. Ten se na něj zamračil, než stroze odseknul: "Ne."
"Poslouchej," začal Bill a znenadání se zatvářil stydlivě. Lehká červeň proměnila jeho obličej k nepoznání. Najednou vypadal mnohem křehčí a Tomovi došlo, proč měla matka takový strach, že mu někdo ublíží. Ty velké laní oči, tolik podobné těm jeho, mu způsobovaly kolem žaludku divný pocit. "Chci se ti omluvit za to, jak jsem byl protivný. Já jsem o tobě taky nevěděl a pěkně mě vytočilo, že to mamka tajila. Navíc, když jsme se sotva poznali a já už tě musím prosit o laskavost. Věř mi, že je mi z toho úplně stejně blbě jako tobě," pronesl s malým úsměvem.
"To je v pohodě," odpověděl tvrdě Tom. Slíbil matce, že Billovi pomůže, ale to neznamenalo, že se s ním hodlá kamarádíčkovat. Měl v plánu si držet odstup a chovat se k němu jako k jakémukoliv jinému zaměstnanci. Být profesionál každým coulem. Jen kdyby na něj bratr nehleděl těma hlubokýma očima, které ho nutily přemýšlet o podivných věcech. Z nepochopitelného důvodu ho to vytočilo, a tak vstal a pokynul Billovi, aby ho následoval. Ten se zatvářil trochu zklamaně, že se Tom chová tak odtažitě, ale nijak to nekomentoval. Poslušně vstal a následoval bratra jako pejsek nahoru po schodech do patra.

Sweet Desire 34.

Středa v 15:00 | Janule |  Sweet Desire
autor: The_poltergeist




Jsem ztracený, jsem zbytečný. Bez tebe už nikdy nebudu stejný.


Na verandě stál a sledoval ho člověk, kterého chtěl momentálně vidět ze všech lidí na světě nejmíň.
Bill.
Tomův první instinkt byl otočit se a vyběhnout schody zpátky nahoru. Druhý instinkt byl zabouchnout dveře přímo Billovi před nosem a být pro jednou v životě trochu taková herečka. Nic z toho se ale nestalo, protože byl kompletně paralyzovaný šokem. Nevěřil, že se Bill opravdu ukázal u něj doma.
Byl otrávený, ale zároveň nějakým zvláštním způsobem potěšený. Tom zakroutil hlavou. Ne. To, že Bill vykazoval nějaké signály toho, že to všechno chce uvést na pravou míru, ještě neznamenalo, že mu teď a tady odpustí. Nejdříve si zasloužil nějaký čas na to být naštvaný, než mu to Bill začne vysvětlovat.


"Ahoj," zkusil Bill. Zněl nejistě, a jako kdyby tam vůbec nebyl.
Pro Toma bylo hodně zvláštní Billa vidět takhle vyděšeného a nervózního. Tenhle Bill byl úplně jiný, nebyl jako ten vždy sebejistý Bill. Lámalo to Tomovo srdce, nezáleželo na tom, jak moc na něj byl naštvaný. Pořád se o Billa zajímal. A vůbec nezáleželo na tom, co všechno se stalo. Nechtěl, aby byl smutný nebo plakal. Bylo to tak zatracené dilema - přísahal sám sobě, že nikdy nebude tím, kvůli komu bude Bill brečet, a že pro něj bude v těžkých chvílích, ale právě teď měl pocit, že dluží sám sobě být naštvaný, zuřit a pro jednou myslet sám na sebe.


"Ahoj," odpověděl Tom. Pořád přemýšlel, jestli si Billa vyslechnout, nebo ho poslat pryč. Vzpomněl si na to, co mu řekl Georg. Pokud chce znát pravdu, Bill je jediný člověk, který mu ji poví. Nevěřil, že byl k němu Spencer upřímný a právě teď trochu o Billovi pochyboval. Měl by tomu dát alespoň šanci a uvidí, jestli to, co se mu Bill chystá říct, mu pomůže zbavit se bolesti. Zároveň si ale nebyl jistý, zda zvládne Billa poslouchat. Představa, že Bill se Spencerem spal, byla tak bolestivá, a pořád mu vyskakovala před očima. Srdce se mu z toho stahovalo a hlava ho bolela. Možná ale, pokud si Billa vyslechne, tak zrovna tahle část z jeho mysli zmizí.


"Já... Já... Uhm..." vykoktal Bill. Tváře mu trochu zrůžověly z toho, jaké měl problémy s najitím těch správných slov.
"Co chceš?" zeptal se Tom. Zněl mnohem nepříjemněji, než plánoval. V duchu se ušklíbl. Neplánoval být nepříjemný a tak přímý, ale nebylo to špatné. Možná jen trochu.
"Neodpověděl jsi mi na zprávy," řekl Bill pomalu. Mluvil s Tomovým hrudníkem, nepodíval se mu do očí. "A já... chtěl jsem... chtěl jsem se omluvit a jen ti říct mou verzi toho, co se stalo."
"Co tě nutí myslet si, že to chci slyšet?"
Bill se při Tomově poslední větě skoro rozbrečel a Tom okamžitě litoval toho, že se na něj tak utrhl. Nechystal se ale omlouvat. Ne! Právě teď to nebyl on, kdo by měl přijít s omluvou.
"Podívej, nepřišel jsem sem proto, abych škemral o odpuštění," odkašlal si Bill. "Je jen a jen na tobě, jestli mi odpustíš. A upřímně? Kdybych byl tebou, nemyslím si, že bych si odpustil. Jen ti chci prostě říct, co se doopravdy stalo a jak se to stalo."


Hříšné manželství 7.

Úterý v 16:00 | Janule |  Hříšné manželství
autor: Adriandarc


Když se Tom druhý den ráno probudil, měl plnou náruč Billa. Neměl to v úmyslu, a byl si docela jistý, že kdyby byl vzhůru, tak by to nedopustil. Ale on spal a tulil se k Billovi, evidentně.
Tom napnul ruce a Bill si povzdechl a přitulil se blíž. Tom cítil jeho nahou, horkou kůži a jeho sladce vonící vlasy. Pamatoval si, že si s ním byl takhle blízko ve Vegas, jen se jej dotýkal a sladce jej držel, dokud věci nezačaly být žhavější. Nějakým podivným způsobem Tomovi ta blízkost chyběla.
Tom si všiml, že mají oba ještě čtyřicet pět minut spánku, opřel se rty o vrchol Billovy hlavy a zavřel oči. Mohl prostě opět usnout, užít si skutečnost, že je Bill u něj, a chovat se, jako by se vůbec neprobudil.
Se zavřenýma očima se pokoušel znovu usnout, když k němu přišla další vzpomínka na noc ve Vegas.


"No tak, chci ti něco ukázat," říká Bill a tahá za Tomovu ruku.
Tom se zazubí, drží své pivo a Billa následuje. Nemůže ho pustit z dohledu, proč by to dělal? Bill je ta nejatraktivnější osoba, jakou kdy viděl. "Co je to?" Ptá se Tom.
"Chci ti ukázat… tohle," říká Bill a ukáže prstem. Stojí pod falešnou Eiffelovou věží a Bill k ní toužebně vzhlíží. "Není to otřepané?"
"Ne, je to cool." Tom omotá ruce kolem Billova pasu a přitáhne jej pod věž. "Víš, já jsem byl na té skutečné. Je daleko větší než tahle, a vůbec ne tak útulná."
"Já nechci útulnou, já chci velkou," říká Bill a zaboří tvář do Tomova krku.
"Já chci tebe," odpoví Tom.
Bill se zachvěje. "Jasně, že ano."
"Já chci, já…" Tom pohlédne k hlavní třídě na zářící neonový nápis. "Bille…" Dostává nápad, úžasný nápad. "Podívej se tam."
Bill odtáhne tvář od Tomova krku a pohlédne tam, kam směřuje Tomova ruka. "The Little White Chapel, jo. Je to jedna z těch proslulých vegaských svatebních kaplí."
"Nekecej," Tom na to zírá a zatahá za Billovu ruku. "Pojďme to udělat."
"Udělat co?"
"Chci si tě vzít," říká Tom se širokým úsměvem. "Pojďme to prostě udělat. Je to tak zatraceně správný pocit, ty a já."
"Špatný nápad," rozesměje se Bill. "Ani nejsi odsud, vůbec se neznáme, a i když jsi řekl, že mě miluješ, tak já ti nevěřím."
"Je to ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy měl."
"Ne," říká Bill tiše a políbí Toma na tvář. "Pojďme si dát další párek v rohlíku."
"Vezmi si mě," říká Tom nahlas, upřímně. "A později ti koupím párek v rohlíku."
Billovi se rozzáří oči. "Ale vážně, vždyť mě ani neznáš."
"A proto je to tak dobré!" Prohlásí Tom. "No tak, máš strach?"
"Nemám strach."
"Tak pojď." Tom se zubí, cítí se šťastnější, než se cítil už věky. Bill se na něj jen usměje a sáhne do svého batohu, vytáhne fotoaparát.
"Okay, kanče, ale nejdřív," říká Bill a podrží fotoaparát před nimi, "řekni sýr."

S méďou béďou

Úterý v 15:00 | Janule |  Manips
by Karina2402



Další články


Kam dál