Jeho očima 24.

Včera v 16:00 | Janule |  Jeho očima
autor: Želatýnka


Stíny minulosti


Ke dveřím nikdo nepřišel.
Tom s Billem tam stáli u dveří a čekali. Čekali na něco. Tom nevěděl, na co přesně. Nemyslel si ani, že by to věděl Bill, ale přesto pořád čekali a jednotně oddechovali. V Tomových žilách se objevovaly záchvěvy úzkosti.
"Nikdo nepřijde otevřít," řekl nakonec, ramena mu poklesla ať už úlevou, nebo zklamáním.
Mohlo v tom domě být něco, co potřebovali, co Bil potřeboval. Musel tohle místo znát. Vypadalo to jako známé místo. Ne známé Tomovi, ale známé Billovi, jako by to Tom dokázal cítit skrz něj. Tom zavrtěl hlavou a odstoupil od dveří. Možná už začínal přemýšlet jako Bill, poté, co s ním trávil tolik času.
"Pamatuješ si tohle místo?" Zeptal se Tom. Otočil se k místu, kde Bill ještě před okamžikem po jeho boku stál, a našel tam prázdno. "... Bille?"
Najednou byl Tom u prahu tajuplného domu sám. Zacouval dozadu, málem přitom zakopl o své široké kalhoty. Nebylo to tak, že by snad byl vyděšený z toho domu, nebo z toho, co bylo uvnitř, jen... musel najít Billa.


Tiše volal Billovo jméno, jako by snad mohl vyrušit tu osobu, která očividně nebyla doma, a zkontroloval obvyklá místa - strom na boční straně domu, chodník vedle popelnic a zahradu plnou přátelského plevele. Bill nebyl nikde k nalezení. Tomovi se sevřelo srdce. Úzkostlivě se rozhlížel po trávníku před domem.
Ten dům mu Billa nemohl vzít. Nemohl o Billa znovu přijít, zrovna když měl dostat odpovědi na všechny své otázky. Nebyl tam žádný důvod, aby se dozvěděl o Billově minulosti, když se Bill nenacházel v jeho přítomnosti.
Byl to jen dům.
Ruka sevřela Tomovo zápěstí a Tom vyjekl.
Bill ho klidně sledoval svýma tmavýma očima a Tom vzdychl, z ramen mu okamžitě zmizelo napětí. Omotal volnou ruku kolem Billova krku a na krátkou chvíli si jej přitáhl blíž. "Už mě znovu takhle neopouštěj," napomenul ho Tom.
"Máš to vzadu," řekl mu Bill. Když se usmál, nevypadalo to šťastně.
"Cože?" Zeptal se Tom a starostlivě nakrčil obočí. Bill jeho otázku ignoroval, jako to občas dělával.
"Pojď," řekl namísto toho a šťouchl nosem do Tomovy tváře, než ho začal táhnout za sebou. Vedl Toma kolem boční strany domu za otevřený plot.


Tomovi to připomnělo místo, kde Bill žil, kde prolézal dírou v plotě, kde prolézal oknem do opuštěné budovy, ve které spal. Nad tou myšlenkou se Tom zachvěl, ta osoba, na které mu náhle záleželo víc než na čemkoliv jiném, žila na tom místě úplně sama.
Toma to pouze přinutilo nemít tenhle dům rád ještě víc.
Zastavili se u vysokého okna. Bill do ochranné sítě strčil testujícím prstem a pyšně se na Toma podíval.
"Ne," řekl Tom okamžitě. "Ne. Ani náhodou. Špatný nápad."
Skleněná tabule byla otevřená, pouze síť a malý skok je dělil od vnitřku domu. Bill zatahal za okraj sítě.
"Bille," protestoval Tom v rozpacích, když jeho hlas zazněl vysoce a kňouravě. Omotal ruku kolem Billovy paže, aby ho zastavil, když Bill za síť zatahal silněji. "Nemůžeš prostě jen tak lézt lidem do oken."
Bill sundal síť z okna jednou rukou. "Ale můžu," poukázal, zatímco Tom jen zíral.
"Tos měl nějak až moc jednoduché," řekl Tom se zamračením. Ochranná síť ležela nevinně u jeho nohou. Zdála se být vývojem situace taktéž zmatená.
Bill se vytáhl z Tomova sevření, prolezl oknem a zmizel z dohledu.
"Do prdele," zamumlal Tom, a pak okamžitě vlezl dovnitř i on. Byl připravený se za Billem vydat kamkoliv, ale když prolezl oknem, Bill stál přímo před ním a trpělivě čekal.

 

Chaos 13.

Včera v 15:00 | Janule |  Chaos by Aster
autor: Aster



Ztai


Restaurace, která nesla jméno Ztai, byla nádherná. Na Billův vkus to bylo až moc, ale ohromovalo ho, že Tom vybral takové místo. Byla tam spousta modré barvy. Strop byl osvětlen modrými světly, židle byly oblečené v modrých přehozech námořnické modré, skvěle tak kontrastovaly s bílými ubrusy. Bar byl o trochu barevnější. Zelená a modrá světla osvětlovala tmavé skříňky. Skrz velká okna byl vidět svit pouličních lamp. Restaurace byla perfektním prostředím pro perfektní rande. Bill se na Toma široce usmál. Byl tak šťastný, že tady spolu můžou být. Popíjel svůj zelený čaj a vychutnával si chutnou Arabskou kuchyni, o které nikdy předtím neslyšel.
Tom vstal od stolu a omluvil se s tím, že musí použít toaletu. Bill kývl na souhlas a podíval se z velkého okna. Znovu musel uznat, že výhled z třetího patra, na kterém se nacházel jejich stůl, byl vážně úchvatný. Byl městský chlapec a jedna z věcí, kterou miloval nejvíc na světě, byly vysoké budovy, které v noci čekaly na fotografy. Na fotografy, kteří byli schopni zachytit krásu budovy, a hlavně aby fotografie vyvolávaly v lidech ty stejné pocity i za několik let jako v den jejich pořízení.


---


"Co myslíš tím svým 'co'?" jakmile Tom vešel na toalety, přijal hovor. Opřel se o pult, ve kterém byla vestavěná umyvadla, a váhu přenesl do chodidel.
"Co tam, kurva, děláš? Ten chlapík měl být už dávno mrtvej! Už tam seš hodinu a půl a ještě jsi nic neudělal!"
"Drž hubu, Georgu. Jsem v polovině. Chtěl bych vidět tebe, jak bys to udělal na veřejnosti," vyletěl Tom. "Jde mi o zadek a reputaci."


"Tome?"
Neslyšel, jak se dveře otevřely. Nyní ale před ním byl Bill, který vypadal zmateně. Kurva, pomyslel si Tom. Telefon pořád držel u ucha.
"Ahoj!" usmál se na něj stylem, jako kdyby ho neviděl minimálně měsíc.
"Co z toho, co děláš na veřejnosti, může ohrozit tvoji reputaci?" zeptal se Bill a naklonil hlavu do strany. Tomovy oči se rozšířily strachem, vypadal jako srnka, kterou oslnila světla na silnici. "Jsem to já?"
"Cože? Ne!"
Georg se dovtípil, že Tom nebude v restauraci sám. "Šéf řekl dvacet minut. Pokud to neuděláš, zmizíš z tohohle světa," sdělil a hovor ukončil.


"Bille, samozřejmě, že jsem nemyslel tebe," Tom uklidil mobil do kapsy a umyl si ruce. "Mluvil jsem s kamarádem o práci. Potřebuju něco udělat. Jdi zpátky ke stolu, hned za tebou přijdu."
"Počkám na tebe, hm?" navrhl Bill a prohlížel si svůj odraz v zrcadle.
"Ne!" vykřikl Tom neúmyslně a podíval se na Billa. "Chtěl jsem říct... Běž zpátky ke stolu, než ti vychladne moučník."
"Jak víš, že už servírovali moučník?" Bill přivřel podezíravě oči.
"Bille, nevím to, ale myslím si to. Potřebuju něco udělat. O samotě," řekl Tom a otřel si ruce do papírových utěrek.
Bill vydechl. Ačkoliv kývl na souhlas, nesežral mu to. "Dobře. Prvně si ale odskočím, když už tady jsem. Omluv mě," vešel do jedné z kabinek. Byl podezíravý. Dveře kabinky si nechal trochu otevřené a Toma skrz ně sledoval. Jakmile odešel, tak z kabinky vyšel a následoval ho.


Tom šel do horního patra a Bill byl jen pár kroků za ním. Copánkatý muž se na patře zastavil a přejel pohledem několikery dveře. Poznal ty, do kterých měl vejít, a postavil se před ně.
"Tome!" zakřičel černovlásek. Využil příležitosti, že jeho partner stál bez hnutí na místě. Tom se snažil něco vylovit ze svých drahých kalhot. Jakmile slyšel Billův hlas, zamrzl v půli pohybu a zalapal po dechu.
"C-co tady děláš?"
"Co ty tady děláš?" zeptal se Bill důrazně a založil ruce na hrudníku. "Co se tady, sakra, děje, Tome?" nyní už věděl, že tady něco rozhodně smrdělo. Tom zavrčel a zaskřípal zuby. Přitiskl dlaň na Billovu pusu, aby ho umlčel. Jeho hlas byl příliš hlasitý pro tichou chodbu. Chytil ho za paži a odvedl ho pryč ode dveří, před kterými stáli.
"Prosím, vrať se zpátky ke stolu. Pro vlastní dobro," zašeptal. Bill odmítavě zakroutil hlavou. Tom zaúpěl a chytil se za hlavu. Bill byl tak tvrdohlavý. "Bille, prosím, mrháš mým časem!"
"Já že mrhám tvým časem?" mladší ukázal sám na sebe, rozechvěl se.
"Ne!" Tom znovu zavrčel. Byl zoufalý. "Nemyslel jsem to tak. Sakra! Bože, nemrháš mým časem, jenom-"
Bill znovu založil paže na hrudníku. Nevypadal, že se chystá odejít. "O co jde, Tome? Má to co dělat s tvým zaměstnáním?" zeptal se. Tom kývl na souhlas. "V tom případě půjdu s tebou." Zněl rozhodnutě.
"Bille, proč to musíš ztěžovat?" Tom se podíval na svoje hodinky. Zbývalo mu už jen dvanáct minut. Nevěděl, co dělat. Nevěděl, jestli má vzít Billa s sebou, či nikoliv. "Nemám už čas," zhluboka vydechl. "Jen buď potichu, ano?" zašeptal a otočil se na patě.

Corrupting Andreas 2.

Středa v 16:00 | Janule |  Corrupting Andreas
autor: Gaja


"Zatímco jsi byl ve sprše, bavil jsem se s mámou o Andreasovi. Dostali jsme povolení," řekl Tom. Seděl na zavřené toaletě, zatímco mu Bill sušil dredy a dostával z nich tolik vody, kolik jen bylo možné.
"Jak to myslíš?" zeptal se Bill. On sám seděl na skříňce, ve které bylo zabudované umyvadlo, nohy měl pohodlně položené na poklopu toalety tak, že Tom seděl mezi nima. Tom sebou trochu cuknul, když ho Bill za jeden dred zatahal.
"Řekl jsem jí, že jsi ho chtěl dneska pozvat, ale že jsem řekl ne, protože jsme se prvně nezeptali jí. Řekla, že pokud ho budeme chtít pozvat příště, tak je s tím v pohodě. Myslel jsem si, že bude mnohem jednodušší ho dostat, když budou rodiče z domu."
Černovlásek se zastavil v půli pohybu, jeden dred stále držel v ručníku. "Jsi génius!" prohlásil a sklonil se, aby bratra pevně obejmul. "Říkal jsem si, že bychom ho pozvali po škole. Víš, abychom zkusili, co vše můžeme dělat a tak. Teď ale může u nás přespat, zatímco máma s Gordonem budou pryč, a..." odtáhnul se a zvedl fén ležící vedle něj. V tichosti vysoušel Tomovy dredy.
"A?" zeptal se Tom po chvíli.
"Plánuju," odpověděl Bill hlasitě, aby ho bratr slyšel skrz zapnutý fén. "Jakmile přijdu na něco dobrýho, řeknu ti to."


Tom si povzdychnul a zády se opřel o skříňku. Tváří se opřel o stehno svého dvojčete.
"Dobře," kývl a omotal paži kolem Billovy holeně. "Co ale budeme dělat, pokud to neklapne? Nemůžeme si dovolit, aby Andreas utekl a všude rozkecal, jak to mezi sebou máme. Všechno by to zničilo." Aniž by o tom přemýšlel, zesílil svůj stisk kolem Billovy nohy. Oba chlapci mlčeli, přemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby si Andreas vážně pustil pusu na špacír.
"V tom případě to vyjít musí," řekl jasně Bill a políbil Toma na rameno. "Tomi, věř mi. Nezáleží na tom, co se stane, vždycky to budeme ty a já. Vždycky pro mě budeš na prvním místě." Vymanil se z Tomova sevření, vypnul fén a seskočil ze skříňky, zatímco mluvil. Stoupnul si k Tomovi čelem a políbil ho, aby svá slova potvrdil. "Vždycky tam budeš ty. Napořád. Dobře?"
Dredáč pokýval na souhlas a přitáhl si bratra k sobě, obličej mu zabořil do prohlubně mezi ramenem a krkem.
"Dobře, dobře. Věřím ti."
"Uvidíš, že přijdu s něčím úžasným. Bude to perfektní a vše půjde jako po másle. Slibuju," řekl Bill a chytil do dlaní Tomův obličej. "A pokud se nějakou záhadou něco pokazí a nevyjde to... Nějak to spravím. Ono to ale vyjde, takže nad tím nemusím ani přemýšlet," dokončil a široce se usmál.
"Tvoje sebevědomí mě občas vážně děsí," řekl Tom a opřel si čelo o Billovo.

 


Stretli sme sa na Vianoce 40.

Středa v 15:00 | Janule |  Stretli sme sa na Vianoce
autor: Jasalia


Na všetkých prítomných bolo jasne vidieť zdesenie a ohromný šok. Čakali čokoľvek, ale toto nie. Matka sa pokúsila zavraždiť svojho vlastného syna? To hádam nie! To isto musel byť nejaký omyl. Možno to bola len nehoda, alebo... Jörgove nasledujúce slová ich však presvedčili, že to, čo povedal, myslel absolútne vážne.


"Ja... Prišiel som domov a našiel som Toma s obrovskou ranou v hrudníku. Takmer vykrvácal! Vrazila mu do tela nôž! Neskôr tvrdila, že to nechcela urobiť, že to bo len reflex. Tvrdila, že sa bála, že Tom chce Billa zabiť... Že mala pocit... akoby to celé bol trest za to, že šla na potrat. Dala zabiť svoje prvé dieťa, a tak jej Boh alebo niekto vzal jej dcéru. A ona akoby úplne zabudla na to, že má dvoch synov, Bill sa pre ňu stal jej prvorodeným dieťaťom. Vraj dostala druhú šancu vychovať ho, a tým, ako sa jej ho Tom neustále snažil ukradnúť pre seba, sa stal pre ňu hrozbou. A tej sa ona potrebovala zbaviť. Neviem presne, čo sa tam vtedy stalo, ale zrejme sa k Billovi správala ako k svojej dcére a Tomovi sa to nepáčilo. Chcel Billa ochrániť a ona ho v návale šialenstva bodla nožom do hrude. Bože, keby som prišiel iba o pár minút neskôr..." Jörg si musel dať opäť panáka a tento krát Andreas nalial všetkým, vrátane Andrei a Kaya. Tento krát to však trvalo dlhšie, kým dokázal pokračovať. Začal až po tom, čo ho Katrin vyzvala otázkou.


"Našiel si Toma a odviezol si ho do nemocnice?"
"Áno," prikývol, no opäť len mlčal.
"A kde boli vtedy Simone a Bill?"
"Ja neviem. Keď som prišiel, byt bol prázdny. Keď som sa tam neskôr vrátil, zistil som, že tam chýbajú aj jej a Billove veci, ale neviem, kedy ich vzala. Ja som sa vtedy staral hlavne o Toma. Volal som na pohotovosť a čakal a modlil sa, aby prežil. Než ho stihla odviesť sanitka, prišli aj policajti a šli so mnou až do nemocnice. Nechceli ma tam najskôr vôbec pustiť, chceli, aby som im najskôr všetko povedal, ale ja som potreboval ísť za ním. V prvej chvíli som si vôbec neuvedomil, že tam Bill nie je, myslel som len na to, aby Tom prežil. Až potom som si uvedomil, že Bill je v rovnakom nebezpečenstve, ale stále mi to nedochádzalo. Ani mi nenapadlo, že by to mohla byť práve Simone, kto ho zranil. Myslel som, že ho možno nechala doma samého a on sa zranil pri hre, hoci to bolo dosť nepravdepodobné, pretože Tom nebol tento typ dieťaťa. Myslel som aj na to, že by ich mohol niekto prepadnúť a uniesť alebo ja neviem... Jednoducho som vtedy nedokázal rozumne myslieť. Polícia ma potom odviezla do nemocnice, ale ostali tam so mnou a neustále mi kládli otázky a viem, že niektorí ostali v našom byte a prehľadávali ho.


Zaslepení 8.

Úterý v 16:00 | Janule |  Zaslepení
autor: Dušinka


Dva kroky kupředu, jeden krok zpět


Chození do hodin angličtiny se od té chvíle stalo jen povinností. Bill i o týden později stále cítil bodání Tomova komentáře a jejich vztah se poté stal nápadně profesionálním. Bill už po škole nezůstával na doučování; popravdě to už ani nepotřeboval, a pokud si s něčím nevěděl rady, našel si to na internetu. Nyní, když on a Tom očividně definitivně skončili, Bill už v jeho předmětu necítil tu stejnou motivaci jako na začátku. Čtením bylo stále těžší se prokousat. Eseje neplynuly s tou samou lehkostí. U testů a kvízů se dokázal jen stěží soustředit nebo si vzpomenout na správné odpovědi.
Bill se rozhodl promluvit si se svým školním poradcem, aby zjistil, jestli může PoLit stále pustit. Odpověď byla, k Billovu překvapení, že ano, ale musel by si v tom předmětu vést velmi špatně, a Billův průměr byl v tuto chvíli C+. Nebyla to žádná hvězdná známka, ale stále byla až příliš vysoká na to, aby jej opravňovala od toho předmětu upustit.


Jen aby byly věci ještě neúnosnější, Bill Toma znovu potkal v supermarketu. Nezdálo se, že by si Billa všiml, a Bill si nebyl jistý, jestli se mu to líbilo, nebo ne. Nevěděl, co vlastně čekal, opravdu - že k němu Tom zničehonic přiběhne zpátky? Těžko. Bill byl hrozbou pro jeho práci a nic, na co by stálo za to čekat. Bolelo jej na to myslet, protože ačkoliv to Tomovi zazlíval, Bill s ním stále chtěl být. Byl to šok být takhle a tak rychle odstřižen. Jeho matky si také všimly jeho náhlé zasmušilosti a téměř denně se ho ptaly, co se stalo.
A tak Bill vymyslel plán - ten jediný, který se zdál, že vyřeší jeho problémy. Potřeboval se dostat z Tomovy třídy. Přinejmenším pak Toma nebude muset vídat každý den; a při nejlepším se Tom třeba rozhodne, že to znamená, že by konečně mohli být spolu.
Ale to druhé bylo velmi nepravděpodobné, pokud si Tom jednoduše myslel, že Bill byl chyba. To Billa opravdu zasáhlo, že Tom měl tu drzost říct mu tohle přímo do očí. Chyba. Billa to nutilo Toma nenávidět, ale pokaždé, když vztek ustoupil, viděl vinu pouze u sebe. Až příliš na Toma tlačil.
Dělal to znovu?


"Bille, prosím, přijď za mnou po hodině," řekl Tom tichým hlasem během hodiny jednoho dne začátkem prosince, kdy už studenti začali odpočítávat dny do zimních prázdnin. Řekl to, když procházel kolem Billovy lavice, ale Bill věděl, že to ostatní studenti slyšeli, a tak se na židli co nejvíce scvrknul.
Několik jeho spolužáků si všimlo Billova pádu z Tomovy přízně, speciálně Corey, jehož posměšky se řadily od mírných poznámek jako ´Už nejsi takový Kaulitzův mazlíček, co?´ až k otevřeně nechutným jako ´Chybí ti chuť jeho ptáka?´. Jednoho dne ten kluk dostane takovou ránu, že zapomene, jak se jmenuje, a vůbec to nebude čekat. Bill o tom snil tak moc, že to nejspíš bylo nezdravé.
Bill zvažoval, když hodina skončila, že by ze třídy nepozorovaně vyklouzl, ale Tomovy oči na něm byly přilepené, jako by to tušil. Bill zaúpěl a usadil se v plastové židli vedle Tomova stolu, v té, na které už neseděl téměř měsíc.


Vampire sunrise II 23.

Úterý v 15:00 | Janule |  Vampire sunrise II
autor: Becs


"Krvemor," vykřikl jsem na léčitele, jakmile jsem rozrazil dveře ošetřovny. Překvapeně vzhlédl od Tomova zápěstí, pravděpodobně mu zrovna měřil tep. Na druhé straně postele seděla Sonja a držela Toma za ruku, tak jak jsem to v posledních dnech dělal já. Přesto všechno, co mi řekla, jsem jí byl vděčný, že ho tu nenechala samotného a hlídala ho místo mě. "Otrávil ho krvemorem," zopakoval jsem, když léčitel nijak nereagoval.
"Toho jsem se bál," povzdechl si a položil Tomovu ruku zpátky na postel.
"Co tím myslíte? Říkal jste, že když budete vědět, co ho otrávilo, dokážete ho vyléčit," udělal jsem tři kroky vpřed a výhružně sevřel ruce v pěst. Jestli mi teď řekne, že tohle léčit neumí, vymlátím mu všechny zuby.
"Ano, dokážu ho vyléčit. Jenže krvemor je dost specifický druh jedu. Jednou jeho složkou je něčí krev, a pokud chci vytvořit protilátku, potřebuju kapku krve právě toho člověka, jenž byl v původní substanci."
"To může být ale kdokoliv," zašeptala Sonja.
"Ano, to bohužel může. Krvemor je opravdu záludný. Je tak prastarý, že dnes už ho skoro nikdo neumí připravit. Vynalezli ho alchymisté, když tady ještě vládl Drákula.."


"Ten výklad si můžete odpustit," skočil jsem mu do toho, až sebou polekaně škubl.
"Jistě. Omlouvám se, vaše výsosti," poklonil se a odešel pryč.
"Kurva, kurva, kurva," nadával jsem a začal pochodovat v kruzích po pokoji. "Ten zmetek to věděl. Ten zkurvený zmetek věděl, že blafuju, a tak si nechal pojistku. Tohle je jeho zkurvená pojistka." Cítil jsem, jak ztrácím nervy. Zajel jsem si rukama do vlasů a zatahal za ně. Zabolelo to, ale žádnou úlevu mi to nepřineslo. "Je to v prdeli. Teď už není cesty ven."
"Bille," oslovila mě Sonja, ale já ji ignoroval. Pořád jsem si produpával cestu do svého vlastního šílenství. "Bille," řekla o poznání hlasitěji.
"Co je?" vykřikl jsem, ale hned mi došlo, proč mě volá. Tom už se zase celý třásl a přístroje za jeho hlavou pípaly.
"Myslím, že pořád čte emoce. Když se vztekáš, rozrušuje to i jeho," vysvětlila a začala ho hladit po paži. Její síla okamžitě utišila jeho tělo a za okamžik i protivné přístroje. Přistoupil jsem k němu a vzal ho za volnou ruku. Nevydržel jsem stát a svezl se na kolena. Hlavu jsem si položil na jeho hrudník a začal nezadržitelně plakat.
"Nevím, co mám dělat. Zklamal jsem ho," dostával jsem ze sebe mezi jednotlivými vzlyky. "Byl jsem idiot a on to za mě odnesl." Propadal jsem se čím dál víc do zoufalství.
"Pšš," pokusila se mě Sonja chytnout, ale já se ji vyškubl.


Connect With The Devil 45. (konec)

Pondělí v 16:00 | Janule |  Connect With The Devil
autor: Emilia







Ve čtvrti byl běžný okolní ruch. Projížděla auta, lidé procházeli na chodníku a povídali si. Nedělo se nic zvláštního. Tom ožil až ve chvíli, kdy venku zaburácel silný zvuk motoru. Zvedl se z podlahy, kde celou dobu spočíval, a podíval se přes žaluzie z okna. Nebyl to nikdo jiný než jeho ďábelský kytarista. Rychle přeběhl do koupelny, chrstl si na obličej studenou vodu, aby mu splaskl otok kolem zarudlých ubrečených očí. Osušil se a než vylezl z pokoje, věnoval si ještě jeden pohled v zrcadle. 'Lepší to nebude.' Pomyslel si. Popadl první mikinu, která mu přišla pod ruku, a tryskem seběhl schody. Skoro se na posledních dvou přerazil. Nazul si tenisky, na nichž se neobtěžoval zavazovat tkaničky, a vyběhl ven. Kytarista právě sesedl z motorky a sundával si helmu, když před ním Tom škobrtl o rozvázanou tkaničku a spadl přímo na něj. Starší muž ho pohotově zachytil do náruče.


"Neříkal jsem ti, že s rozvázanejma tkaničkama choděj jenom profíci?" Ušklíbl se Bill a pomohl mu najít stabilitu.
"Jo, neuvědomil jsem si, že i na tenhle druh věcí je potřeba talent." Podotkl Tom, ale od kytaristy se neodtáhl. Pověsil se mu kolem krku a vdechl jeho vůni. V dlaních pevně stiskl límec jeho kožené bundy. "Jsem tak rád, že tě vidím." Zamumlal Tom.
"To vidím." Uchechtl se kytarista a volnou rukou ho objal kolem pasu. V té druhé stále třímal svoji helmu.
"Odvez mě odsud pryč." Řekl Tom, když se od kytaristy odtáhl a vrhl na něj prosebný pohled ublížené laňky.
"A kam by si vaše veličenstvo přálo?" Zeptal se Bill s pozvednutým obočím.
"Někam, kde se můžu dotknout hvězd." Tom se mírně pousmál a vyskočil si na motorku.
"Fajn." Pokrčil Bill rameny, jako by to nebyl vůbec žádný problém, a také nasedl na motorku.


Když ji nastartoval a Tom ucítil, jak mu ta síla vrní mezi stehny, cítil se o něco líp. Uvnitř ho zaplavil známý komfortní pocit a v žaludku se mu rozlilo teplo. Jakmile se rozjeli, připadal si jako v jiném světě. Obloha již byla trochu zčernalá, protože se začínalo stmívat. Tom měl rád všechny ty pouliční lampy, co lemovaly cestu. V rychlosti, v jaké jeli, se světlo rozmazávalo a vytvářelo tak optický klam. Tvořilo světelnou dráhu, po které uháněli vstříc novým zítřkům a neznámým dobrodružstvím. Tom si přál, aby tahle cesta nikdy neskončila. Aby mohli takhle uhánět rovnou za nosem navždy. V realitě ale každá cesta někde začínala a někde končila… I ta jejich. Na místě, kam přijeli, moc pouličních lamp nesvítilo. Tom mžoural kolem sebe do tmy, když slézal z motorky, a uvědomil si, že to tady poznává. Byla to stará budova továrny, kam ho Bill už jednou vzal. Tenkrát to však bylo za bílého dne.


Gigolo 1.

Pondělí v 15:00 | Janule |  Gigolo
autor: MoreInsidiousKindOfStories


Ahojte všetci!
Na úvod by som sa, samozrejme, rada poďakovala všetkým, ktorí čítali moje predchádzajúce poviedky a ospravedlnila sa za svoju nečinnosť.
Prezradím, že nová poviedka "Gigolo" sa odohráva v celkom inom duchu a na celkom inom mieste, ale dúfam, že sa vám bude páčiť. Určite mi dajte vedieť. ;)
Prajem pekné čítanie!
Vaša MoreInsidiousKindOfStories



Po dvoch rokoch v Európe a ťažkom rozchode s mojou celoživotnou láskou, (aspoň som si to donedávna myslel), som sa rozhodol tajne vrátiť domov do LA. Taxi zastalo pred našou vilou vo WeHo. Kým som vystúpil, šofér mi z auta vybral kufre na príjazdovú cestu. Pritiahol som si k sebe svoju cestovnú tašku Louis Vuitton, vytiahol peňaženku a zaplatil mu. Len čo taxík odišiel, vybehol z domu náš rodinný šofér Clifford, ktorý bol približne v matkinom veku. Keď som bol v puberte, tak som tajne dúfal, že sa do seba s matkou zamilujú a budú mať nádhernú svadbu na záhrade. Samozrejme sa to nestalo, pretože život NIE JE film a moja matka bola vždy prvotriedna snobka. To ale nezmenilo nič na tom, že som ho od svojich desiatich rokov považoval za náhradného otca. Nie len preto, že ma všade vozil a venoval mi všetok svoj voľný čas, ale aj preto, že vtedy zomrel môj skutočný otec. Po jeho smrti som s ním bol v kontakte ešte viac. Na rozdiel od rodičov ma Clifford vždy vo všetkom podporoval a radil mi, aby som vždy robil len to, čo ma bavilo. Myslím, že to bol práve on, na koho som sa tu najviac tešil a kto mi aj najviac chýbal.
"Vitaj," pozdravil ma Cliff a ja som ho na privítanie objal.
"Ahoj, ako sa máš?" opýtal som sa ho slušne a on mi už bez opýtania pomáhal odniesť kufre dovnútra.
"Som v poriadku. A čo ty? Dlho si sa neukázal. Neozval," trocha posmutnel. Dostal som z toho pohľadu poriadne výčitky. Nevedel som, čo robiť, tak som sa aspoň nevinne usmial. Presne ako vždy, keď som to uňho mal nahnuté.


"Ide to, ale som rád znova doma," odpovedal som a popri tom, ako sme spolu vliekli kufre na poschodie do mojej starej izby, som mu v skratke vyrozprával, ako som posledné dva roky žil v Miláne, a čo mi spravil môj bývalý priateľ.
"To od neho nebolo pekné. Si taký dobrý človek. Vôbec si také zaobchádzanie nezaslúžiš, Bill," nahneval sa Clifford, keď za mnou vošiel do izby, a ja som na odpoveď len smutne pokrčil ramenami. Čo som mu na to mal povedať?
"Život je proste sviňa," odpovedal som mu na to nakoniec zažitou frázou a Cliff kývol. Ja som radšej rýchlo zmenil tému: "Je matka doma?"
"Práve som ju odviezol do salóna, ale sľubujem, že nič neprezradím," usmial sa na mňa Cliff spiklenecky presne tak, ako keď som bol ešte malý. Ako odpoveď som mu venoval vďačný, ale hlavne úprimný úsmev. "Tak ja už radšej idem. Ty máš prácu s vybaľovaním a ja okolo auta. Pokojne sa kedykoľvek zastav. Bude mi potešením," zakýval mi ešte na rozlúčku a ja som veselo odkýval späť. Keď odišiel, sadol som si bezradne na posteľ a prezeral svoju starú izbu, ktorá sa mi po toľkom čase preč zdala byť akosi cudzia. Pohľadom som pritom zavadil o obrovské, nevybalené kufre a okamžite ma na nich prešla chuť.

Další články


Kam dál