Bill spokojeně zamlaskal a poposedl na gauči. Mlsně se olizoval, když mu Tom podával papírovou krabici s čínskou pochoutkou.

"Billi... nechceš donést radši vidličku?" nakrčil Tom čelo, když Bill zápasil se dvěma hůlkami. Uměl tím jíst, ale vždy mu trvalo, než si je nastavil mezi prsty.

"Ne-e. A nedobírej si mě," zakroutil Bill vehementně hlavou. Tom se zasmál. Dobíral si ho pokaždé, takže to Bill ani nebral jako nějakou schválnost. Byl si vědom, že při této ceremonii vypadá jako magor. Bylo totiž náročné skloubit neprakticky dlouhé hůlky s ještě nepraktičtějšími dlouhými nehty.

"No tak pak je tu ještě jedna možnost." Pokrčil Tom rameny a mezi tyčky nandal sousto nudlí. Naklonil se k Billovi a vsunul mu ho do úst. Bill se zaculil.


"Tomi... já to vážně zvládnu." Jihnul při každé příležitosti. No na druhou stranu nechtěl nic přehánět. Dneska už toho zažili víc než dost a dostat hned všechno najednou, to nebylo ono.

Tom sklopil oči, poznal, že to asi už přehání, ale líbilo se mu ukazovat jeho bráškovi, že je pro něj víc, než si sám myslí. Raději se nosem zabořil do své krabičky s pochoutkou a začal jíst. Po očku při tom sledoval Billa, protože tuhle podívanou si nenechal ujít nikdy. Bill vypadal jako Kungfu Panda, když se snažil sebrat masovou kuličku mývalovi hůlkami. Rejdil jimi v krabičce a jeho břicho hlasitě protestovalo.

"Zítra jdeš do práce, že? Připravím ti na ráno svačinu a oběd," usmál se Bill a Tom jen zakroutil hlavou.

"To není nutné, broučku, to jídlo v kantýně se docela dá," pohladil bratra po stehně. Byla pravda, že i když Bill byl do Toma bezmezně zamilovaný, nikdy mu nepřipravoval svačinu do práce, a už vůbec ne oběd. Myslel si, že by o to Tom neměl zájem, nikdy si nestěžoval.

"Ale já bych chtěl, musím si o tebe pečovat." Bill ho s rudými líci políbil na čelo a dál se věnoval lovení těch zrádných provázků.

Když se nakonec asi po hodině najedl, odložil krabičku a hladil své plné břicho. Pak zaskuhral.

TOM


Vejdu do kanceláře a zavřu za sebou dveře.

"Ahoj, Deborah," usměju se.

"Už zase ty?" zasměje se.

"Jo, zase já. Dřív, než cokoli řekneš, vážně jsme spolu nespali. Bill už ti to prý vysvětlil," řeknu se smíchem.

"Jo, řekl mi to. Jsi pěkně vychcaný, víš to?" Takovou sekretářku bych chtěl tedy taky.

"Vím," ušklíbnu se pobaveně. "Je tam?" kývnou hlavou ke dveřím od Billovy kanceláře.

"Jo, je, ale momentálně tam má zákazníka," přikývne.

"Dobře, tak já počkám," pousměju se. Sundám si mikinu a usadím se do křesla.

"Chceš něco k pití? Kafe, čaj, minerálku?" nabídne mi ochotně.

"Ne, ne, díky," odmítnu s úsměvem a poposednu si. Deborah už jenom kývne a dál něco píše na notebooku. Začnu se rozhlížet po kanceláři a přemýšlet.


Dnes jsme měli ve škole volno, něco se tam dělo. Asi nějaká jednání nebo co. Moc jsem to neřešil. Hlavní pro mě bylo, že jsem měl volno. Bylo teprve něco kolem jedné odpoledne. Napadlo mě, že bych mohl vzít Billa na oběd. Minule přišel on. I když jsem váhal, nakonec jsem se odhodlal a přišel za ním. Rozhodl jsem se dát našemu podivnému vztahu alespoň malou šanci. Bylo mi s ním dobře. Navíc, když u nás byl naposledy, - což už je pár dnů - byl tak milý, že jsem se nestačil divit. Řekl, že můžu přijít, že mě rád uvidí. Pokaždé, když si jeho slova vybavím, hřeje mě u srdce a šimrá mě v podbřišku. Usměju se a nepatrně nad sebou zavrtím hlavou. Už to zase cítím… Jak mě tam šimrá. Jsem vážně blázen. Jsem blázen do něj, ať je sebevíce panovačný a arogantní. Bill je jenom jeden. Ve snech nebyl jiný, byl stejný. Jen nechával vyplout napovrch své emoce a city. Tenhle s tím má ještě docela problémy, ale ono to časem přijde. Věřím v něj.

Probudili se za bledého světla slunce, které jim svítilo do pokoje a díky sněhu bylo světla daleko více. Přes noc nasněžilo aspoň dalších pět centimetrů. Tohle byl ráj pro děti, které sníh milovaly.

Dredatý chlapec se probudil jako první na svém mladším bratrovi. Tak jak večer usnul, tak se ráno vzbudil. Bill vypadal v pořádku. Klidně oddechoval a ze spaní se usmíval. Tom cítil, že v něm stále je. Cítil kolem sebe teplo a úzko. Přemýšlel, jak by to udělal, aby se z něj dostal a nevzbudil ho. I když ono je to vlastně stejně jedno, protože Bill spí jako zabitý. Ale i tak byl opatrný. Nadzvedl se na rukou a vysunul se z Billa. Pak slezl z postele, přikryl svého mladšího bratra a vydal se do koupelny umýt.


Jakmile provedl svou ranní hygienu, vydal se do kuchyně na snídani. Jeho máma s tátou už byli dávno vzhůru.

"Ahoj," usmál se na ni dredatý chlapec.

"Dobré ráno, nevzbudila jsme vás včera?" zeptala se a dala mu na stůl snídani.

"Tys tam včera byla?" dělal hloupého, aby to nebylo podezřelé.

"Jo, šla jsem si pro svetr, který mi Bill přibral, takže jsem vás nevzbudila?"

"Ne, spali jsme jako zabití," vycenil na ni zoubky v roztomilém úsměvu a zakousl se do své snídaně.

"Jo, Tome, dneska by měla přijet babička Anna a děda Alexandr," oznámila mu Simone.

"Aha, tak to je fajn, dostaneme víc dárků," zazubil se Tom.

Tom byl zaskočený. S něčím takovým opravdu nepočítal. Bill mu vyrazil dech a on tak nebyl schopný hodnou chvíli vůbec nic udělat. Bill byl ale neoblomný. Hbitě se vyšplhal do Tomova klína a obkročmo se na něm usadil. Prstama mu jezdil po krku a frustrovaně mu funěl na tvář, jak se stále snažil s maximální naléhavostí přimět Toma ke spolupráci. Zasténal, když se Tomův jazyk konečně probral k životu a začal spolupracovat. Chvíli váhavě, ale nakonec se stejnou dravostí, s jakou se mu Bill nabízel. Tomovy ruce pevně sevřely útlé boky. Cítil už jen spalující vášeň, která z Billa sálala. Nechápal to. Proč tak náhle se tohle dělo? Ale nechtěl nad tím moc přemýšlet. Vyjel Billovi jednou rukou po zádech a chytil ho za krkem. Omítal ho pustit. Odmítal se od něj byť jen na milimetr vzdálit. Hladově si bral jeho rty a cítil, jak mu brní jeho vlastní pod neustálým sáním a tlakem Billových úst.


"Bille, co to..." kouknul na něj zmateně při chvilkové šanci nadechnout se, jak se Bill mírně odtáhl. Jeho věta však zůstala nedokončená.

"Mlč." Vydechl Bill a v jeho tónu i dechu bylo znát vzrůstající vzrušení a chtíč. A ne jen tam. Tom to mohl jasně cítit na svém břiše. Bill k němu tiskl svoje tělo a vláčně se o něj otíral. Vrtěl boky a dráždil sám sebe. Tom vzdal jakýkoliv další pokus pátrání po důvodu. Rozhodl se jednoduše podřídit. Konec konců neustávající Billovo tření ho vzrušovalo. A navíc toužil po chvíli, kdy s ním zase bude. Možná tohle byl jen Billův zkrat pod návalem emocí z útěku, a už víckrát se to nestane. Nemohl proto tuhle šanci propásnout jen kvůli zbytečnému přemýšlení.

autor: Terry Kaulitz


Aholky, moji milí :) jsem moc ráda za vaše komenty. Moc mě potěšily, a to jsem si říkala, že to nejspíš nikdo nebude číst... Ale je vidět, mýlila jsem se, a to dost… je vidět, že se vám to líbí a doufám, že se to bude líbit i nadále… Omlouvám se, že tenhle díl posílám až teď, ale nějak jsem se přes dopisování povídek s jinou tématikou nedostala k poslání, a když už jsem ten čas měla, tak mi do toho něco vlezlo…

Bill nakonec odložil poznámky stranou a otočil se na Toma.

"Díky za kompliment," usmál se na něj.

Tom si ho začal pořádně prohlížet. Vlastně se ho spíš nemohl nabažit.

"Jak dlouho se líčíš?" zeptal se ho najednou Tom.

"No... od svých devíti. Dva roky po..." odmlčel se Bill.

Nechtěl vzpomínat na dobu, kdy byl jako malý skoro pořád v nemocnici. Jen kvůli tomu transplantovanému srdci.


"Po čem?" zajímal se hned Tom.

"No... ehm... byl jsem jako malý často v nemocnici. Kvůli svému zdraví," odpověděl neurčitě Bill a doufal, že v tom nebude Tom šťourat.

"Aha. To mě mrzí. A teď už je to v pořádku?" zeptal se Tom.

"No až na kontroly jednou ročně, tak ano. Jen vlastně nesmím chodit na tělocvik,"odpověděl už v klidu Bill.


Tom totiž nebyl takový, že by se šťoural do soukromí ostatních. Takový on nikdy nebyl.

Povídali si spolu opravdu dlouho. Občas tedy zavládlo v pokoji ticho, kdy ani jeden nevěděl, co říct, ale pak se zase rozpovídali.

Pohladil jsem opatrně Billa po tváři. Je tady ještě minimálně jedna věc, která mě opravdu zajímá. Odkdy je vlastně na vozíčku? Má tenhle handicap už od dětství? A hlavně... Co ho zavinilo? Nemyslím si, že by měl například dětskou obrnu, ani nic podobného, když byl malý. Je normální, kdyby byl nemocný takhle, tak co já vím, tak jsou ti lidé i mentálně retardovaní. Skousnul jsem si ret. Jak se ho mám ale sakra zeptat, aby to nevyznělo blbě? Fajn, nádech a výdech, Tome. Zeptáš se a prostě to nějak dopadne. Nemůže se stát nic horšího, než že tě pošle do háje. Mhh, tohle mě vážně neuklidnilo, a už vůbec mi to nepřidalo na sebevědomí.


"Můžu se tě na něco zeptat?" zadíval jsem se mu do hlubokých očí plných hřejivé čokolády. Celé líčení má sice zničené, přesto se mi to líbí, protože to má něco do sebe.

"Ptej se." odsouhlasil. Jó, kdybys věděl, na co se tě chci vlastně zeptat... Takhle ochotně bys rozhodně nesouhlasil.

"Já, no... Umh," zase jsem se začal z nervózy potit. Už raději ani nepočítám, pokolikáté dneska. "Směl bych vědět, odkdy jsi vlastně postižený?"

Vydechnul a podíval se do země z prken. Tušil jsem, že mu bude moje otázka nepříjemná, ale že by až takhle moc? No, ještě aby ne. Nikomu by to nebylo příjemné, ani tobě, Thomasi. Uvažuj! Promlouval ke mně vnitřní hlas. Vážně bych ho nejraději vypnul, kdyby to bylo alespoň možné. Nesnáším to.

"Jsem v tomhle stavu... Rok. Po nehodě. Jeli jsme z oslavy, v autě byl taky nějakej ten alkohol, ale... Nějakej blbec do nás narazil," ušklíbnul se. Polknul jsem. Nehoda před rokem, hodně lidí. Až nějak nápadně mi to připomíná moji nehodu. Auto se z toho vzpamatovává dodnes. Do servisu jsem ho dal zhruba před měsícem, kdy jsem konečně ušetřil na drahou opravu. Do té doby bylo auto v garáži nepoužitelné. Chtěl bych, aby mi o té nehodě řekl víc.

24.5.2007 (Čtvrtek)
Milý deníčku… tak se po necelých třech letech zase vracím… zítra se mi má vrátit můj Tom… Už asi nebude takový jako dřív. Už nikdy mě nebude chtít objímat, už nikdy se mě ani nedotkne… prostě nic… Kdo ví, jestli na mě už nezapomněl… vážně už bych se nedivil ničemu. Ty 3 roky, co tu nebyl, byly šíleně prázdné. Nic se nedělo a můj život neměl nejmenší smysl. Trvalo mi dlouhé 4 měsíce, než jsem se za pomocí mé psycholožky dostal z těch nejhorších depresí. Ale když se na to podívám z druhé stránky, už se nemůžu dočkat, až se vrátí. Jak asi bude vypadat…? Určitě za ty tři roky děsně zmužněl, je z něj šukna jak sviňa.


Tom se nad tímto zápisem musel usmát. Teď už ale na něj čekali kámoši, a tak to musel zavřít a jít s nimi ven. I když byl s klukama rád a vždycky byla sranda, teď by radši seděl doma a četl Billův deník. Byl napnutý jak kšandy. Ale nechtěl trhat partu a tak šel. Na schodech potkal Billa, který se tvářil jako boží umučení a ze starosti o něj se ho prostě musel zeptat, co se mu stalo. Ale Billova odpověď byla chladná a strohá jako pokaždé poslední dobou.

"Nic, jen něco hodně důležitého nemůžu najít." Pípnul se sklopenou hlavou a utekl pryč. Tom si tedy s povzdechem obul boty a šel. Stejnak to ale dneska nestálo za nic. Celou dobu musel myslet na Billův deník a také na něj. Nikdy si nevšimnul, jak je zženštilý, a přitom tak krásný, roztomilý a sladký. Byl jako malinký plyšový králíček s velkýma, hlubokýma, temnýma očima. Byl k pomilování. "Ježiš Tome, vzpamatuj se… začínáš blbnout…" musel se Tomča napomenout, protože s takovou se do brášky zabouchne taky. Jejej…

autor: Bína


K mé obhajobě! Já za to nemůžu =oD, dobře možná trochu =oD. Přiznávám, že to mohlo dopadnout líp, ale už se blížíme ke konci, takže tahle kapitola vám napoví, jak to asi dopadne. V příští kapitole bude vzpomínání a potom rozloučení. Nezabíjejte mě, prosíím. =o(( Bína

Tom


"Tomí, miláčku." Slyšel jsem Chrisova slova. Bral mě jako svůj majetek a vychloubal se tím.

"No tak vstávej, už je ráno." Pohladil mě po tváři a políbil. Měl jsem zavřené oči a nereagoval. Jestli jsem se něco za tuhle noc naučil, tak je to držet jazyk za zuby, protože jak se ukázalo, křik ho jenom povzbuzuje.

Flashback

Nevím, kolik může být hodin ani jak dlouho mě šuká. Jen vím, že jsem se opět dostal z toho transu a měl chuť se bránit. Kopl jsem ho tak, že slítl na zem. Jen se usmál a vrazil mi facku.

"Táhni!" Zakřičel jsem na něj, a plivl mu do tváře.

"Ano, křič!" Znovu vylezl ke mně a hrubě mě políbil. Kousl jsem ho do rtu a dostal další facku.

"Pereš se jako holka." Vysmál jsem se mu do tváře, za což jsem byl odměněn další fackou. Odplivl jsem si. Na jeho tváři však hrál pobavený úsměv a znovu do mě prudce přirazil.

"Áááá." Ucítil jsem prudkou bolest a znovu upadal do bezvědomí.

"Křič, Tome! No tak křič!" Pobízel mě hlas z dálky.

Konec Flashbacku

"Tome, co se děje?" lekl se pan Ahrends, když k němu do kanceláře Tom vtrhl jako uragán.


"On ho unesl," vyhrkl Tom.


"Kdo? Koho?" nechápal strážník.


"Billa. Ten vrah unesl Billa. Totiž, nikde není, mobil u sebe nemá a… a… já nevím…" Tom se ze všech sil snažil potlačit slzy, které se draly na povrch, ale nešlo to. Měl o Billa tak neuvěřitelně hrozný strach. Klukům stihl jen napsat vzkaz, aby mu zavolali, až vstanou.


"Tome, uklidněte se. Posaďte se a já hned vyhlásím celostátní pátrání."


"Děkuju. A co mám udělat já?"


"Nejlepší bude, když půjdete domů, a pokud možno, nebuďte tam sám."


"Ne, to ne! Chci vám pomoct."

Nemám štěstí na rozdávání, ale všechno své štěstí bych klidně smotal do jediného čtyřlístku a jen tak někde venku utrhl, abych ho mohl vložit do jeho dlaně. Jen aby se jeho život konečně zlepšil...


Bill zamrkal. Bolela ho hlava a pálily oči. Tušil, že spal skutečně dlouho, takže by vlastně nic takového pociťovat neměl, ale také probrečel hodně slz. Nechtělo se mu vstávat, bylo mu příjemně teplo. Nemusel se zabývat tím, co se děje venku, nemusel řešit žádné problémy. Zazíval a přetočil se na bok. Vykulil oči, když uviděl záda. Okamžitě zacouval víc ke zdi. Copak to všechno ještě neskončilo? Myslel si, že ho Jessica odvedla domů a pak že přišel... Byl to snad jen sen? Stále leží v pokoji v nevěstinci? Otočil se zpátky ke zdi. Nechtěl vidět toho, který ho tolik trápil. Ještě teď ho bolel zadek a v hlavě měl ty nejhorší vzpomínky.


Všechna v rámci možností příjemná nálada po probuzení byla rázem pryč. Přivřel oči a vzlyknul. Něco uvnitř něj praskalo stále víc. Jeden vzlyk následoval další... a pak ještě jeden. Nakonec se rozplakal úplně. Zabořil si obličej do dlaní, jak se snažil vzlyky tlumit. Moc mu to stejně nepomohlo, klepal se jak osika. Bál se, že ještě nebyl konec. Poslední vzlyk spojený s výkřikem vyloudil, když se mu kolem pasu omotala silná ruka.

"Už ne... prosím," zašeptal Bill zoufale. Naprosto ztuhnul a jediné, čím dokázal hýbat, byl obličej. Po tvářích se mu řinuly slzy.

"Co už ne?" zeptal se zmateně Tom, kterého probudily Billovy usedavé vzlyky.

"Tomi?" pípl překvapeně Bill. Okamžitě se otočil. Naproti němu ležel jeho bratr, ruku stále položenou na jeho boku.

1.

A rovnou se tě zeptám na věc, která mě zajímá, patří to sem. Tvůj nick je GossipGirl, neboli česky řečeno Superdrbna. :-) Je to na základě seriálu, který nejspíš všichni kromě mě už viděli, nebo je to z nějakého jiného, záhadnějšího důvodu? Například z toho, že jsi fakt super drbna u vás na vsi? :-D


Zdravím, ladies, asi především ladies, možná i nějaké ty kluky :)

Janule mě zčistajasna požádala o rozhovor, z čehož jsem upřímně nadšená, a jako jednu z prvních otázek se ptala na můj nick. Tak tím začneme. Pro upřesnění, abyste si nemysleli - nejsem taková, že se dozvím drb a okamžitě ho jdu napsat na facebook nebo jinam na viditelný místo. Drbna jsem, občas, když mám náladu. Většinou jsem stejně schopná normálně ignorovat rozpad našeho školního páru - zase?! - a jeho opětovné shledání. Ale žádná holka není nevinná, ne v tomhle směru, že? Přiznejte se! :D

Takže závěrem o tomhle tématu, ne, nejsem drbna Litvínova, což je městečko na severozápadě naší milované republiky. Málokdo ho asi bude znát, možná někdo z Mostu nebo jiného bližšího města. Hrozně těžko si tu hledám spřízněné twincestní duše, což mě mrzí. Je to dost z ruky od všech srazů atd.

BILL

Bylo pozdní odpoledne, když jsem natáhnul prst ke zvonku, ale zase jsem ruku prudce stáhnul. No tak, jdu přece za Molly a podívat se na to, jaký má Tom zhruba styl. Nejdu za ním, jdu za Molly. I když… bych ho rád viděl.

Nervózně jsem přešlápnul a stisknul ouško tašky v dlani druhé ruky. Nakonec jsem zvonek stisknul.

Ah, ty idiote, měl ses otočit a odejít. Když si vzpomenu na to, jaký výslech jsem měl po tom, co mi prásknul dveřmi v kanceláři. Deborah ze mě dobré dvě hodiny tahala, jaká byla noc s ním, i přesto, že žádná noc nebyla. Nejradši bych mu za to dal pár facek. Ani za ty tři dny jsem se snad ještě neuklidnil. Netrvalo to dlouho a přišla mi otevřít na první pohled příjemná paní.

Zaskočí mi jakákoli další slova v krku. "Proč to teď říkáš?"
"Protože se obávám, že sám nedokážu zastavit ten rozjetý vlak."
"Rozjetý vlak?"
"Prostě abys byl v pořádku, i když tam já zrovna nebudu."
Nevím najednou, co říct. Absolutně v tom nepoznávám toho Toma, kterého jsem znal doposud. A ač už jsem si zvykl na určitou změnu, tohle je snad zatím ta největší. "To ale přece není už..."
"Nedokážu se postavit Andreasovi. Třeba to v pátek, nevím, co když se to bude opakovat a..."
"Tome," vydechnu a přijdu k němu blíž, "pomáháš mi už jen tím, že vím, že jsi poblíž. Neočekávám od tebe přece, že mě teď budeš vodit za ručičku všude." Zvednu k němu pohled a hned na to se kouknu na psy, kteří se poslušně posadí pod nás a čekají, až jim někdo opět hodí klacek, který jeden z nich přinesl v tlamě. "Nemusíš přece kvůli tomu rušit veškeré vztahy a věci, které do téhle doby trvaly normálně."


"Vztah s Andreasem ale netrval normálně."
"Říkal jsi, že do jisté doby normálním byl, tak to bude muset chtít pochopit."
"A ty to chápeš?"
"Já to chci pochopit." Jeho stavy náhlých proměn nálad mne asi fascinovat nepřestanou. Najednou tu přede mnou stojí a prohlíží si mě hodnou chvilku, než se pousměje.
"Nechtěl jsem to říct takhle hloupě."
"Neřekl jsi nic, co by znělo hloupě. Jen se ztrácím v těch proměnách tvého přístupu k věcem."
"Nedokážu to kontrolovat," řekne už s úsměvem a nedočkavým psům hodí klacek.
A já si to nedokážu vysvětlit, ale budu si na ty proměny muset zvyknout. Podle mého se chová i dost majetnicky, což jsem usoudil z toho rychlého sledu všech událostí posledních dní. Ale dá se to pochopit už jen z důvodu, že dá se říct, celý život vyrůstal jako jedináček. Pak ale nechápu svůj přístup a pocit, že jsem schopen to překousnout a zírat na něho stále těma samýma očima, které ho chápou.

Hypnotizoval jsem velké prosklené dveře a snažil se nemyslet na to, co se stane, pokud Alexandr nakonec nepřijde. Uklidňoval jsem se tím, že naše skupina končila o dobrých deset minut dříve než ta jeho a Tomova, nechtěl jsem ani pomyslet na to, že novinku ohledně mě a Toma nese nelibě nebo se dokonce zlobí. Souhlasil jsem s tím, že mu to Tom vysvětlí sám, připadalo mi to fér. Byli si blízcí a byl bych ubohý sobec, kdybych nepřiznal, jak důležitý Alexandr v Tomově životě je. Nakonec… byl tady dávno přede mnou.


Konečně jsem v záplavě všech těch cizích obličejů a těl zahlédl Toma s Alexandrem a nedalo se to ani příliš ovládat, téměř okamžitě jsem zčervenal. Bylo zvláštní vidět Toma jinýma očima, ze dne na den ho nebrat jako obyčejného přítele, který má i přesto, že spolu trávíte spoustu času, svůj vlastní svět, do kterého, ať chcete nebo ne, zase tolik nepatříte.


Hlavou mi proletěla myšlenka na to, že na něm tuhle proužkovanou mikinu vidím úplně poprvé. Mohl bych a měl bych mu ji pochválit? A i když jsme oba souhlasili s tím, že ve škole náš vztah omezíme na striktně přátelský, mohl bych najít způsob, jak se ho dotknout bez toho, abych upoutal přebytečnou pozornost ostatních?