Fuck 9.

Včera v 16:00 | Janule |  Fuck
autor: Becs


"Ty mi voláš?" zazněl v mobilu Georgův překvapený hlas.
"Ano, Geo, já ti volám," potvrdil jsem mu a musel jsem se usmát. Byl to pořád stejný mamlas. "Pořádám v sobotu takovou menší akci a byl bych rád, kdybys taky přišel."
"Jo já vím. Chris mi o tom řekl," potvrdil kamarád.
"Děláš si prdel? Volal jsem mu tak před deseti minutama. To už ti stihl dát echo?" kroutil jsem pobaveně hlavou. A pak, že holky jsou drbny. Naše patra je opravdu neskutečná.
"Asi se chtěl ujistit, že jsi mě taky pozval. A jediné, co jsem mu mohl říct, bylo ne, víš," řekl ublíženým tónem. Hrozná herečka.
"To protože si to nejlepší nechávám nakonec," zalichotil jsem mu, abych si to vyžehlil. S Georgem jsem nemluvil od naší hádky tehdy po setkání s Billem. Neměl jsem mu co říct. Vím, že to nebyla jeho vinna, že mě Bill nechce, ale prostě jsem to tak cítil. Víc než kdy jindy jsem potřeboval čas jen pro sebe.
"A k jaké příležitosti je ta tvoje party? Svoje narozky už jsi zazdil, takže nečekej, že dostaneš nějaké dodatečné dárky" popichoval mě.
"Je to rozlučková party. Stěhuju se pryč," vysvětlil jsem mu a očekával výbuch. Místo toho jsem se dočkal jen tichého: "Proč?"
"Cítím, že to potřebuju. Tady pro mě už nic není."
"Je to kvůli Billovi?" vypálil okamžitě Georg.
"Geo," zasténal jsem útrpně, ale kamarád se nenechal odbýt a pořád do mě hučel. "Ano, je to částečně i kvůli němu."


Žuchnul jsem se zády na postel a předloktí si hodil na čelo. V mysli mi vyplula vzpomínka na to, jak jsme na sebe s Billem narazili v parku. Jak to ze začátku všechno vypadalo dobře, a já jsem pocítil plamínek naděje, že bychom přece jen mohli být něčím víc než jednonoční záležitostí. Pak ale Bill naznačil, že někoho má a mně se zhroutil svět. Znovu. Kolik bolesti budu nucený ještě vytrpět kvůli někomu, koho ani pořádně neznám? Proto to moje rozhodnutí, že se odstěhuju pryč. Nemířil jsem nikam konkrétně. Měl jsem v úmyslu sednout na motorku a trochu procestovat kousek světa.
 

Lykara 20.

Včera v 15:00 | Janule |  Lykara
autor: Bitter






"Billy... Neměli bychom se převlíct?" Zeptal se Tom a stáhl bratra blíž k sobě, když rozjařeně vykročil na most v jeho obvyklé lehké černé košili bez pláště.
"Máš pravdu, Darie nejspíš bude trochu zima." Ohlédl se se starostlivým výrazem na princeznu, která šla vedle Trina notný kus za nimi a Skay ještě dál. Trin si zase hrál s jejím dráčkem, který byl viditelně větší než první den. Spíš než veverka vypadal už jako přerostlá kočka.
"Trochu? Je tam všude sníh."
"Jo ahá, Tome, není tam zima. Nemrzne tam. Na to jsi taky zapomněl? Přece víš, jak nesnáším promočené oblečení od břečky." Nakrčil nos, ale Toma neuklidnil.
"Měl by sis vzít alespoň plášť..."
"Nebuď pořád tak nervózní, říkám ti, že tam není zima."
"Nemůžeš to prostě udělat?" Zaskučel Tom a Bill se zase zasmál.
"Tys mě nakreslil v zimním kraji!"
"Jo..."
"Počkej... co jsi nakreslil tak strašného, že musím mít plášť?" Zarazil se a couvl od mostu, ke kterému od rána tak kvaltoval.
"Bylo to pro jeden grafickej román... neměl jsem inspiraci, tak jsem načrtnul tebe... Na sněhu... jenom v nemocniční košilce." Zamumlal a Bill couvl ještě víc.
"Cože jsi? Proboha, Tome... Šestnáct let na to, abys načmáral portál, a ty mi načmářeš nemocniční košilku?!" Vyjekl pobouřeně a Tom si rozladěně strčil vypadlé prameny za ucho.
"Neječ. Promiň... Byl to jen jeden obrázek. Byla to skica blázince a ta postava utekla, ale už se tam pak neobjevila."
"Blázen v košilce..." Zamumlal Bill.
"Zlobíš se?"
"Myslel jsi při tom na Lykaru?"
"Co? Ne... na tebe..."
"Jestli jsi to nekreslil s vědomím, že je to Lykara, mělo by to být v pořádku." Broukl Bill, ale radši si vzal Tomův plášť.
"Já tě fakt zabiju, Tome..." Zamumlal a vykročil.
"Jo, a hlavu odkopeš do řeky..." Doplnil Tom a s obavami hledal světýlka, která se měla co nevidět objevit. Nic.
Bill s úlevou hodil plášť Tomovi a rázně pokračoval dál. To už je dohnali Trin s Dariou, a princezna se tvářila téměř vyděšeně.



Nájemník 15.

Úterý v 16:00 | Janule |  Nájemník
autor: Shefifty


O týden později Bill znovu seděl na posteli, tentokrát na Tomově, zatímco se jeho prsty rychle přesouvaly po klávesnici na telefonu a už potřetí toho odpoledne odpovídal svému nejlepšímu kamarádovi. Tom se díval na jeho tvář a usmíval se soustředěnému odhodlání, které se na ní zobrazovalo.
"Andreas?" Zeptal se a posunul se, sklouzl dolů z místa, kde se opíral o čelo postele, aby se položil na záda a odhodil kytarový časopis na podlahu.
Bill vzhlédl a lehce se usmál.
"Jo, jde dneska večer na rande. Mluví o tom celý týden."
"Je nervózní?" Zeptal se Tom s úsměvem a Bill se ušklíbl.
"Strašně nervózní," zasmál se, zadal poslední slovo a stiskl palcem 'poslat'.
"Jde s klukem nebo s holkou?"
"S holkou, samozřejmě; říkal jsem ti, že je hetero," odpověděl Bill a podíval se na Toma, který se ušklíbal.
"Hej, co já vím? Strávil celý svůj čas s tebou; to by mělo každého kluka proměnit v gaye."


Bill strčil Tomovi do nohy za to, že ho škádlil, a pak dredatý chlapec zvážněl a přitiskl se k Billovu boku. Odhrnul mu z obličeje dlouhé tmavé vlasy, aby na něj lépe viděl.
"Rád bych se s ním setkal, než odjedu," řekl a Bill zvedl pohled od telefonu, na kterém se za několik vteřin objeví Andreasova odpověď.
"Jak? Odjíždíš už v neděli," řekl Bill a proklínal to nevyhnutelné sevření svého srdce, když se zmínil o tom, o čem se dohodli, že o tom nebudou mluvit až do toho dne, kdy to nastane. "Kromě toho, nemá auto," dodal. Věděl, že kdyby měl Andreas nějaký odvoz, tak by tohle léto navštěvoval Billa tak často, že by Tom musel souhlasit se o něj podělit.
"Ale já mám," řekl Tom a opřel se o dlaně s malým úsměvem na rtech. "No, aspoň moje máma ho má."
Bill okamžitě pocítil vzrušení. Andrease už tak dlouho neviděl, a nebyl žádný den, kdy by Billovi nechyběl. No, skoro žádný den. Tom měl schopnost Billa občas přinutit zapomenout na všechno a na všechny.
"Myslíš si, že ti ho půjčí?" Zeptal se nedočkavě. Najednou se nemohl dočkat, až Tomovi představí svého nejlepšího kamaráda.
"Jo, tolik mi rozhodně dluží," řekl Tom, a Bill tiše souhlasil.
 


Rumors 12.

Úterý v 15:00 | Janule |  Rumors
autor: Bitter







Bylo úplně jedno, jak bravurně řidič z Insomniaxu reportérům ujížděl, před Billovým domem byli další a Tomovi došlo, čí to byla zásluha.
Bill byl po lécích tak omámený, že při vystupování málem vypadl na chodník nebýt Toma, který ho zachytil, vzal do náruče a odnesl dovnitř. Fotografové měli dnes žně.
Tomovi se povedlo napodruhé trefit s Billem do ložnice, kde ho uložil na postel a vyzul mu boty. Bill se nebránil a Toma začínala jeho apatie děsit. Jen odhadoval, kolik z vlhkosti na tanečníkových tvářích je déšť a kolik slzy.
Stále se třásl a tupě zíral před sebe. Jakž takž spolupracoval s Tomem, když ho svlékal, ale s jeho přehršlí řetízků a prstenů si jeho roztřesené prsty neporadily.
Když bylo konečně hotovo, podepřel ho Tom polštáři, kterých bylo na blonďákově posteli požehnaně.
"Lehnu si vedle na gauč, kdybys něco potřeboval. Vážně nepotřebuješ doktora?" Ujistil se snad po sté, a když Bill zavrtěl nesouhlasně hlavou, jen si povzdechl a vytáhl mu přikrývku výš. "Nechám otevřené dveře. Chceš ještě něco přinést?" Bill jen zavrtěl hlavou a přivinul se k polštáři zády Tomovi. "Mrzí mě to, Bee…" Zašeptal jen Tom a byl už ve dveřích, když se Bill k němu otočil.
"Co tě mrzí, Tome? Že jste měli s Bec pravdu? Nebo to, že jsi vpadnul do mýho života a rozmetal ho na kusy? Že za pár dní odletíš? Nebo to, že jsi se mnou spal? Říkal jsi přece, že za taneček se mnou cokoliv. Nemusí tě nic mrzet, evidentně to za tu jednu noc stálo. Vlastně bych ti měl poděkovat."
Tak o tohle jde celou tu dobu… Blesklo Tomovi hlavou a vrátil se k posteli.


"Mrzí mě, že ti teď v tuhle chvíli nedokážu víc pomoc, mrzí mě, jak se to všechno zvrtlo, ale nikdy mě nebude mrzet, co se mezi námi stalo. S tebou mi nešlo a nejde jen o jednu noc. Nějak se vyrovnám s tím, že mě po tomhle už nebudeš chtít vidět, ale je to v pořádku, protože on je pryč a ty budeš bez něj lepší." Bill ani nevnímal ostatní, co Tom říkal, zasekl se na přiznání, že nechtěl jen sex.
Tom si jeho nepřítomný výraz vyložil po svém a zase se zvedl.
"Měl bys zkusit spát." Bill ho spěšně chytil za ruku.
"Jak jsi to myslel, že ti nešlo jen o jednu noc?"
"Chci být s tebou. Ne jen v posteli." Odpověděl mu na rovinu. Dost náznaků, na ty nebylo místo. "Jestli to dovolíš. Nechci odpověď hned. To jak se všechno tak sesypalo… všechno je tak rychlé…" Jemně sundal Billovu ruku ze svého zápěstí a líbl ho na kloubky.
"Zůstaň tady, Tome."
"Nikam nejdu."
"Myslím u mě."
"To není dobrý nápad. Jsem zlitej bůhví čím."
"Tome, prosím."
"Dobře." Pousmál se a vlezl si na postel vedle něj. Bill se k němu přivinul a Tom se natáhl pro další polštář, aby měl ten rozklepaný uzlíček co největší pohodlí. Postupně se Bill přestal chvět, jeho dech se prohluboval a Tom ho líbl na spánek, když usnul úplně. Chvilku ho jen pozoroval a žmoulal mezi prsty jeho rozčepýřené světlounké vlasy, dokud si nebyl jistý, že ho svým odchodem nevzbudí.


Vysoukal se zpod něj a vydal se na průzkum ložnice.
V kontrastu s Billem samotným, bylo jeho studio a byt plný čistých linií bez nějakých rušivých dekorací. Mohlo by to působit stroze, ale všude bylo plno detailů, které ukazovaly, že tady je domov. Ne místnost k žití. Tom nechápal, jak toho Bill dosáhl, a krapet se zastyděl za svůj pokoj, který strohý byl. Jak říkal Adam, jako když se vleze do katalogu.
V ložnici byly dvoje dveře. Do šatny a do koupelny, ty byly odšupovací a Tom se nad zvukem, který vydaly, přikrčil. Bill ale spal dál. Zavřel za sebou a rozsvítil. Vypínač byl otočný a světlo se dalo krásně regulovat. Detail, pro který by v noci, když vždycky málem oslepl, zatímco někde rozsvítil, vraždil.


Berlin, Anonymous 5. (1/2)

Pondělí v 16:00 | Janule |  Berlin, Anonymous
autor: Estricnina


Musíš zpívat, jako by nikdo neposlouchal


Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíte, co ochutnáte, ale obvykle je to docela sladké.
To je opravdu dost optimistický názor, když žijeme v tak nešťastném světě. Mělo by to být spíše jako hrát flašku na párty, kde vše, co dostanete, je být opilý a přístupný; obvykle to tak zanechá obě strany více či méně spokojené.


Tom zjistil, že život je nepochybně mnohem více jako jeřábový automat na plyšáky v obchodním centru; je tam jen několik opravdu dobrých hraček a vždycky jsou přímo u té zatracené stěny, kde na ně ten jeřáb nedosáhne. Občas se tam najde nějaká dobrá, která není u stěny, ale zase je obvykle stejně pohřbená pod hromadou mizerných hraček; nejspíš budete muset vykoupit pomalu celý automat, dolar po dolaru, dokud se k ní nedostanete, a jakmile se vám to povede, buďte připravení bojovat dalších šedesát tři dolarů, dokud se vám skutečně nepodaří nabrat toho svítícího Spongeboba a dopravit ho do přihrádky. Ta hračka, jakkoliv roztomilá možná může být, stojí na trhu ne více než odhadem šestinu toho, co jste za ni utratili v té bitvě, ale samotná důležitost vítězství vás naplňuje nesrovnatelnou pýchou. Svítící Spongebob, jak tvrdíte, jen o trochu více naplňuje váš život.
Dobré volby v životě jsou otevřené, svolné k tomu, aby po nich kdokoliv hmátl. Vyžaduje to dovednost, soustředění, a ve většině případů za ně nevyhnutelně zaplatíte vysokou cenu. Nikdy není nic zaručeno a člověk se musí vyrovnat s tím, že šance jsou jen poloviční.


Tom si sevřenými pěstmi promnul oči a nyní už rozuměl, že šance je nemilosrdná děvka s nevzhledným, desetipalcovým dildem, která sleduje, sleduje a čeká, až uděláte špatný pohyb. Má ve vzduchu váš holý zadek a ten nejškodolibější úsměv na své odporné tváři.
"To je… hezké místo!"
Chvění v jejím hlase způsobilo, že pod víčky protočil oči.
Karla dosedla na křeslo stojící u konferenčního stolku (o kterém Tom usoudil, že se nejlépe hodí jako stůl na večeři pro jednoho) a hodila si k nohám svou třpytivou růžovo-černou kabelku. Tom sledoval, jak se její silně namalované oči rozhlížejí po malém bytě a studují ho, zatímco její kufr ležel v Tomově pokoji, ani ne metr daleko.
Dva dny od okamžiku, kdy si tu zprávu poslechl, a jen sotva už dokázal vydržet to napětí. Přivítání na letišti bylo hezké, polibky hezčí, laskavosti a klábosení v taxíku byly fajn. Byla tady jen jediná věc, která jej zevnitř užírala jako smrtící bakterie, a ona to prostě nemohla říct. Nemohla to prostě potvrdit, anebo to alespoň vyvrátit. Tak kdy s tím, K ČERTU, hodlala vyjít ven?

Tattoo 16.

Pondělí v 15:00 | Janule |  Tattoo
autor: Luki



"Simone?" Gordonův hlas zněl naléhavě, a pak už bylo slyšet jenom Billovo vyjeknutí a já ucítil na svém rameni roztřesenou dlaň. Prudce jsem se otočil a šokovaně zalapal po dechu. Simone po tváři stékala slza, dalšími měla zaplněné oči, brada se jí třásla. Vůbec nebyla podobná té divoké tygřici, která na mě před malou chvílí křičela.
"Já... zůstaň... prosím... Tome."




Divoký lesk v Billových očích živený panikou, strachem a zlobou, a to všechno bylo zaměřeno na mě. Jeho matku, která pro něj chce jenom to nejlepší, a přitom jsem věděla, že mi všechno proklouzává mezi prsty spolu s pomalu mizejícími zády Billova přítele. Tom. Člověk, který vnesl do naší domácnosti tolik z minulosti, aniž by si toho byl vědom. Donutil nás vidět a cítit bolest a strachy, se kterými jsme měli bojovat už dávno, ale pořád bylo snadnější je ignorovat. Nebo se před nimi zbaběle schovat. Dobře, ne my, ale .
Billův pohled, který mi věnoval, než se vydal za Tomem, mě zamrazil hluboko v kostech, sevřel mé srdce a já najednou měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Tenhle okamžik, přesně takhle musel vypadat Nathaniel, když naposledy vycházel dveřmi ven vstříc své smrti. A já už teď vím, jak se cítila má matka.
Přála bych si mít víc času na to rozmyslet si, co říct, co udělat. Přála bych si vrátit čas o pár minut vzad a zvážit všechno, co jsem tomu mladíkovi vmetla do tváře. Nikdy to nebude můj nejoblíbenější člověk na světě, ale jestli ho teď nezastavím, už možná nebudu nikým pro své jediné dítě.


Gordon na mě visel pohledem. Bál se. Bál se, že udělám ještě něco hloupějšího. Bál se, že neudělám nic. Měl strach, že ztratíme svého syna. První kroky šly trochu ztuha, ale musela jsem ho zastavit. Někdy se i dospělí musí chovat jako dospělí.
"Simone?" Myslím, že se Gordonovi ulevilo. Nejspíš by to nakonec udělal sám... nenechal by ho, aby jen tak zmizel. Gordon byl vždycky tím, kdo si věděl rady, když já už vyčerpala všechny své možnosti.
Prošla jsem kolem Billa, který jenom překvapeně zalapal po dechu. Nejspíš čekal poslední útok do zad odcházejícího mladíka. Třesoucí se rukou jsem Toma uchopila za rameno. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek. Vzpomínek na Nathaniela, na moji matku, která mi kladla na srdce, abych se tomu chlapci alespoň pokusila dát šanci. Abych dala šanci sobě. Ovšem ve chvíli, kdy se ke mně otočil, má mysl byla jako vymetená.


"Já... zůstaň... prosím... Tome." Nevíra, se kterou na mě hleděl, byla téměř hmatatelná. Slzy mi sevřely hrdlo. Jedna mi vyklouzla a tiše stékala po tváři. Cítila jsem její pohyb. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych ze sebe vůbec něco dostala. "Prosím, aspoň na chvíli... já... omlouvám se..." tiše, bez hnutí jsme stáli ve dveřích kuchyně s myšlenkami vířícími kolem nás a nikdo najednou nevěděl, co dělat.
"Nepůjdeme si promluvit do obýváku?" Gordonova slova narušila tu nepříjemnou bublinu kolem nás. S povděkem jsem se na něj otočila. Bill vedle mě chvíli nechápavě těkal pohledem po nás všech, jako by nebyl schopný pobrat, jak se najednou všechno otočilo, a až Tomovo tiché Děkuji a nesmělý úsměv na rtech jej vystřelilo do Tomova náručí. Ten mu s rozpaky objetí opětoval a přes Billovo rameno ke mně vyslal pohled, kterým jako by se ptal, jestli může. Mohl? No, měla bych mu dát šanci dokázat, že není jako Bushido.


Fuck 8.

Neděle v 16:00 | Janule |  Fuck
autor: Becs


"Jsi naštvaný?" zeptal se mě Gustav opatrně, když Tom i jeho kamarád zmizeli za rohem a on se ke mně vrátil.
"Nezlobím se," zakroutil jsem hlavou a upil ze svého, teď už teplého, piva. Povzdechl jsem si a zadíval se do dálky.
"Řekni něco," drcnul do mě Gustav, když už pro něj ticho bylo neúnosné. Opravdu se tvářil dost nervózně. Okusoval si spodní ret, což byl spíš můj zlozvyk. Když to dělal on, působilo to celkem děsivě.
"Nezlobím se, Gusi. Všechno je v pohodě," pousmál jsem se na něj, abych mu dodal klid, ale věděl jsem, že do mých očí vřelost nepronikla.
"Nebyl na tebe hnusný nebo tak?" vyptával se.
"Ne, naopak. Byl moc milý. Omluvil se mi, že mě vyděsil. I za ty holky a za všechno," přiznal jsem mu. Snažil jsem se z toho mít radost, ale nějak to prostě nešlo. Konečně jsem se dostal z té mlhy, ve které jsem těch pár týdnů žil, a teď jako třešničku na dortu jsem dostal i omluvu. Měla by to pro mě být ta pomyslná tlustá čára, kterou za tím udělám, abych to mohl uzavřít, ale nevím. Pořád mi na tom něco vadilo. A tentokrát to nebyly výčitky z toho, co jsem udělal.


"Promluvili jste si o tom, co se tehdy stalo?" pokračoval Gustav ve výslechu a měřil si mě tím starostlivým otcovským pohledem. V prstech pořád dokola obracel krabičku od cigaret.
"Ne, to ne. Vypadal, že se k tomu nechce vracet. Prostě se jen omluvil a ujistil mě, že už mě nikdo nebude otravovat," doplnil jsem mu další díly skládačky. Gustav se zatvářil překvapeně.
"Počkej. Takže to je všechno? Už se neuvidíte?"
"Proč jsi tak překvapený?" nakrčil jsem čelo. "Čekals něco jiného?"
"No já… nevím… Možná jsem si myslel…" začal koktat jako tehdy na střední, když měl před celou třídou zpaměti odříkat svůj referát do biologie. Bylo mi jasné, že je tady něco, co mi nechce prozradit.
"Gustave, víš, že tě mám rád, ale okamžitě to ze sebe začni sypat, než ti ublížím," poručil jsem mu s nejpřísnějším pohledem, jakého jsem byl schopen.
Gustav se ještě chvilku mračil a očividně sváděl těžký vnitřní boj. Chvilkama vypadal, že na mě začne křičet, ale pak si jen rezignovaně povzdychl.
"To tvoje mamka."
"Co je s ní?" nechápal jsem. Jak by do tohohle všeho mohla zapadat moje vlastní matka?
"Ona něco řekla a já jsem si to pak s něčím spojil, a tak jsem si myslel, že máme třeba pravdu. Ale asi ne," blábolil a plácal jednu věc přes druhou.
"Co to sakra meleš?" Pomalu, ale jistě jsem ztrácel trpělivost. Tak takové problémy s vyjadřováním neměl Gus ani na škole, a to je fakt co říct. Znovu se nadechl a pokračoval.

Lykara 19.

Neděle v 15:00 | Janule |  Lykara
autor: Bitter







Další vzpomínky už Bill Tomovi neukazoval a Tom razantně odmítl, že by ho Bill naučil jejich pouto používat opačně, aby i on mohl ukázat své vzpomínky, a na Billově seznamu věcí, které Toma děsily, přibyla další položka. Jejich pouto.
Sám Tom vždycky básnil o tom, jak by bylo fajn umět sdílet svoje myšlenky, jak by to využívali při písemkách. Dospělý Tom o to evidentně nestál. Ne se všemi pocity okolo. Bill se proklel za to, že mu vůbec ukazoval, jak dalece je tady jejich pouto jiné než venku. Měl normálně mluvit. Ne ho vyděsit ve chvíli, kdy se Tom začal smiřovat se vším okolo. Poté, co se Tom probral, pomalu se na něj nedokázal ani podívat a cukal sebou při každém Billově doteku a pokusu s ním mluvit.
Skay najel na svou písničku o tom, jak je Tom neschopný a že jim bude k ničemu, když se nedokáže popasovat s Billovou minulostí, ještě k tomu dost zkrácenou. Co by podle něj pak měl dělat samotný Bill? Zabít se? Jen kdyby to šlo...
Nechal Toma celý zbytek dne v klidu o samotě a snažil se držet od něj hlavně Skaye, aby Tom nic z toho neslyšel. Když se utábořili, cítil, že je na tom Tom už o něco lépe, a dokonce usnul v jeho náručí. Bill si protentokrát zakázal spát připravený tišit každý zlý sen, o kterém věděl, že se dostaví.


"Billy!" Tom se prudce posadil a zašmátral kolem sebe rukama. Obklopovala ho neproniknutelná tma. "Billy..." Vyhrkl znova, pokusil se postavit. Protíral si oči, ale stále nic neviděl. "Co se to..."
"Ššššš, jsem tady... To nic... Klid, je noc, nic neuvidíš." Ozvalo se vedle něj konejšivě a v příštím okamžiku ucítil lehké pátravé doteky. Bill si ho stáhl zpět do náruče a projel mu prsty potem slepené vlasy.
"Klid, Tome, jsem tady... všechno je v pořádku."
"Ne... nic není v pořádku... On tě zabil... A já... já..."
"Jsme nesmrtelní, Tome... Jsem pořád tady." Vzal ho za ruku a přitiskl si ji na hruď, aby mohl Tom cítit tlukot jeho srdce. Tom jen vyčerpaně vydechl a položil si na to místo hlavu. Bill ho pevně objal a Tom proklínal tmu okolo. Venku opravdu neviděl vůbec nic a zrovna teď by dal cokoli, aby mohl vidět jeho oči.
"Ale já... jak můžeš... jak ještě můžeš..." Tom nechápal, jak se s tím, co Dorien Billovi udělal, Bill vyrovnal. Nechápal to. Bože, kdyby to šlo, na Billově místě by se zabil, jen by k tomu dostal příležitost. A Bill po tom všem sám šel a nechal se vycvičit. Střežil hranice.
Nechápal, jak mohl další den vstát a dál žít. Smát se, milovat. Jak vůbec dokázal cítit i něco jiného než tu bolest. Jak se na něj vůbec dokázal podívat a cítit něco jiného než nenávist za to, že ho v tom nechal?


"To nic, Tome... je to dávno. A já mám za co a proč bojovat. Vždycky je tady něco. Někdo. Byli tady Trin, Aria, Elyon a Caleb. Byli u mě, nebyl jsem na to sám a pak jsem byl v Zimním kraji. Nebudu ti lhát. Výcvik byl tvrdý a těžký, tvůj bude taky. Nedovolilo mi to myslet na minulost."
"Valren?"
"Miloval jsem ho. Bylo to světlo, které jsem tenkrát potřeboval, abych se vyléčil."
"Proč jsi od něj odešel."
"Musel jsem. Bylo potřeba hlídat hranice a nechtěl jsem dál ohrožovat Trinův a Ariin život."
"Proč nešel s tebou?"
"Už jsem ti říkal, že neví, co jsem. A nechtěl jsem ho ohrozit. Ano, když jsem byl pryč ze začátku, chtěl jsem se pro něj vrátit, nebo zůstat v Zimním kraji, nebylo to jednoduché, ale pak... nešlo to. Jsou věci, které prostě musíš nechat jít. Je jedno, jak moc to bolí. A teď jsi tady ty."
"A jsem naprosto k ničemu." Poznamenal Tom.
"Jsi lykarský Král Tome. To něco znamená. Máš víc síly, než si myslíš."


Další články


Kam dál